Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Buchty od Stalina

(vzpomínky na 50.léta)

Možná jsem se od ostatních lišil ještě něčím. Už v pěti letech jsem dostal konspirační školení, jaké měl asi málokdo. A pokud to v té době zažil i někdo z mých vrstevníků, nedalo se to zjistit. Výchova tohoto druhu se totiž projevuje tím, že se navenek neprojevuje.

Táta často poslouchal rádio Svobodnou Evropu.

V padesátých letech to bylo pro učitele opravdu nebezpečné. Táta dostal místo ředitele školy v Loukovci, když jeho předchůdce Kadlece za nesouhlas s režimem zavřeli. Nedaleko od vesnice se tenkrát zřítil balón s letáky, vypouštěnými z Německa a financovanými vládou Spojených států. Komunisté nakonec dosáhli ukončení tohoto posílání, neboť to ohrožovalo leteckou dopravu, tenkrát ale balóny ještě létaly a padaly. Kadlec jeden našel a místo aby to rychle klusal oznámit na policii, pár letáků si vzal a rozdal je po vsi lidem.

Někdo z nich byl ale uvědomělý a Kadlece udal. Tak proto byla ta škola volná!

To se táta dozvěděl až od vesničanů, když už jsme se nastěhovali. Že je ve vsi udavač, se krátce poté potvrdilo. Komunisté zavřeli i místního továrníka, pana Hyblera. Byl to velice příjemný pán, továrnu mu znárodnili už předtím, ale on v ní dál zastával místo šéfa provozu - byl to inženýr a výrobě rozuměl jako málokdo. Však to po něm šlo od desíti k pěti, až z firmy zbyla jen montovna, na víc místní komunisti nestačili.

Jednoho dne si zkrátka pro pana Hyblera přijeli páni od StB, odvezli ho - a krátce poté vydali rodině jen urnu s popelem. Prý se ve vězení oběsil.

Věřil tomu jen ten, kdo chtěl věřit. Táta mi tvrdil, že ho museli utlouci při výslechu. Bylo to pravděpodobnější, věřil jsem spíš tátovi. StB, gestapo a ruské NKVD byly sesterské organizace a pořád ještě se na světě vyskytují jejich další odnože.

Pan Hybler byl totiž věřící a sebevražda u něho nebyla dost věrohodná. Předtím jsem je znal, hrál jsem si s jejich synem, chodil s námi do třídy, jenže po té události se vdova paní Hyblerová i se synkem někam odstěhovali a zmizeli z vesnice, kde žil udavač jejich táty - a vlastně jeho vrah.

Na případě pana Kadlece, pana Hyblera i našeho dědy mi táta tenkrát vysvětlil, že to v Čechách není s komunismem tak ideální, jak to líčili v rádiu. Varoval mě, že poslouchání Svobodné Evropy může být záminkou k vyhození z práce i k uvěznění. Nejenže se nesmím před nikým zmínit o tom, že táta Svobodku poslouchá, ale nesmím prořeknout nic z toho, co se odtud dozvím, jinak bude zle. Označil mi přitom několik spolužáků a spolužaček, měli za rodiče komunisty a mohli by být nebezpeční. Abych se na ně nedíval zle, podal mi to tak, že děti za své rodiče nemohou - ale kdybych se před nimi podřekl, mohly by to doma bezděčně prokecnout a to by byla katastrofa... no, já je tenkrát litoval... Později se jedna ze spolužaček dostala na odbornou školu jen díky rodičům - komunistům, škola přitom musela odmítnout velice nadanou jinou spolužačku, dceru hostinského... spravedlivé to tedy nebylo!

Rusové tenkrát našim pionýrům vnucovali svého hrdinu, pionýra Pavlíka Morozova. Táta mi ho vylíčil jako příšernou krysu, která udala svého tátu a mámu, a když pak bolševici celou rodinu popravili, takže z ní zbyl jen on sám, příbuzní ho jako odvetu za smrt rodiny zabili také. Stal se z něho komunistický mučedník a ještě dlouho po Sametovce se po něm v Čechách jmenovaly celé školy.

Jednou dávali v rádiu jakousi rozhlasovou hru, kde fabrikant nadšeně přijme nabídku stávkokaze, že sežene ještě pár dalších, aby mu stávka nenarušila kšefty. Když pak ten mrva odejde, pan továrník spokojeně utrousí směrem ke své manželce:

„Krysa špinavá - ale hodí se nám!”

„Přesně jako Pavlík Morozov!” komentoval to tenkrát táta. „Špinavá krysa, ale hodí se jim, tak z něho dělají svatého mučedníka!”

Poslouchali jsme naše rádio spíš jako zvukovou kulisu, byla to součást konspirace - poslouchat celý den naše, české rádio, aby nebylo nápadné, že ráno nebo večer posloucháme Svobodku. Kdokoliv k nám přišel na návštěvu, slyšel buď stanici Praha I, nebo Praha II - později přejmenovanou na Československo.

Po konspiračním školení jsem směl poslouchat Svobodku s tátou. Bylo to v dobách velkých procesů, popravovalo se a táta to komentoval. Podle něho byla Milada Horáková nevinná, zato komunista Slánský byl darebák, kterého semleli spravedlivě. Táta měl zdravý názor i na český rozhlas, na Svobodnou Evropu i na Hlas Ameriky. Tvrdil mi, že lžou jedni jako druzí, pravda bude někde uprostřed a kdo ji chce poznat, musí porovnávat, vyřazovat jednotlivé lži a vybírat si jen drobná zrnka pravdy.

Když onemocněl Veliký Stalin, náš rozhlas přerušoval pořady div ne každou hodinu, aby mohl referovat o vývoji jeho zdravotního stavu. Horšilo se to a lepšilo, a český národ se spolu s bratrským ruským strachoval při každém zhoršení a radoval při každém zlepšení. Tak nám to aspoň tenkrát naše rádio předkládalo k věření. Děti z rodin komunistů tomu snad i upřímně věřily a já jsem se podle tátova konspiračního školení držel stranou a jen občas na přímou otázku přikyvoval s ostatními.

„Je mu přes sedmdesát, už má čas frčet do pekla!” řekl táta doma neuctivě. Pak mi ale vysvětlil, proč se tak vyjadřuje. Bylo to dlouhé povídání, od vybíjení milionů lidí v Rusku a zejména na Ukrajině, přes Stalinovu vojenskou genialitu, s jakou hnal vlastní vojáky na jatka, jakou byla hrdinská Dukla, která se dala obejít, ale protože Stalin řekl - projdete tudy, jeho generálové rozkaz provedli a nahnali vojáčky proti dobře opevněnému průsmyku přímo před přichystané kulomety Němců.

„Stalinova vojenská genialita se dá shrnout dvěma slovy: Nas mnogo!” řekl táta. „Co je na tom geniálního? Měl jen moc tam ty nebožáky nahnat. Myslíš, že se jim chtělo hrdinně umírat? Jenže neměli na výběr. Kdyby couvli, zastřelili by je vlastní kati z NKVD.”

Táta neměl k Velkému Vůdci žádný obdiv ani respekt. Říkal, že obdiv by si měl každý zasloužit - a na Stalinovi ani na Hitlerovi toho k obdivu moc nebylo. Gottwald byl pro tátu sovětský poskok, který poslušně plnil každý příkaz z Moskvy a v dobách procesů šmahem podepisoval rozsudky smrti nad vinnými i nevinnými.

Strýc se znal s Vladem Clementisem, kterého za Gottwalda popravili, měli jsme i pár fotek Vlada se strýcem. Ty fotky ovšem byly nebezpečné a nikomu se neukazovaly.

Mimochodem, známá Gottwaldova beranice byla původně Clementisova. Gottwaldovi tenkrát v únoru uletěl ve větru klobouk a Vlado mu vnutil svoji beranici, aby se náš Vůdce nenastydl. Ten ho pak dal popravit, vymazat ze všech fotografií a jeho typická beranice byla od té doby navěky jeho - inu, za dobrotu na žebrotu a u Gottwalda i na šibenici...

Když pak zemřel Stalin, vypukla v našem rádiu doslova hysterie. Co si teď počneme, my chudinky, bez svého Velikého Vůdce? Tryzny jako kdyby nebraly konce.

Později jsme se ze Solženicynovy knihy Souostroví Gulag dozvěděli, že v Rusku lidi zavírali do koncentráků i za projevení těchto obav. Jaképak zbabělé obavy? Stalin je přece věčný a jeho učení nám bude pomáhat věčně!

Pochybuješ? Zavřít!

No - naši komunisté aspoň takhle neblbli...

My žáci jsme si museli na hodinu kreslení přinést z novin vystřižený portrét Stalina. Nalepili jsme ho na čtvrtku, kolem udělali rámeček a zlatou barvou vybarvovali. Jen dole byl šikmo přes rám i fotku černý smuteční pás.

To si tenkrát táta nevymyslel, to dělaly všechny školy. Přišlo to jako nařízení, o jakém se nediskutuje. Táta to jen maličko vylepšil - zlatou i černou barvu do naší školy přivezl z pohřebního ústavu z města - kde jinde by ji tenkrát sehnal? Měli jí tam naštěstí dost.

Také musel samozřejmě vyzdobit nástěnku - to prostě nešlo neudělat. Ale vyzdobil ji po svém. Spojil na ní obraz Stalina s obrazem Gottwalda věncem lipových listů, plasticky vylisovaných z papundeklu, nabarvených bronzem do zlata. Měl je také z pohřebního ústavu - původně byly černé a lepily se na rakve. Dalo se to chápat jako sepětí dvou největších vůdců - našeho i celosvětového. Táta to ale doma doprovodil procítěnými slovy:

„Ti dva měli jet do pekla spolu!” Mínil ovšem především Gottwalda.

„O mrtvých jen dobré!” napomenula ho máma.

„Tak ať mlčí oni!” odsekl táta a cukl ramenem směrem k rádiu, kde dechovky vřeštěly utahané smuteční pochody

Kupodivu se mu přání splnilo. A brzy! Prezident Gottwald se vrátil letadlem z Moskvy nachlazený a prý v bezvědomí. Údajně se tam nachladil, když stál čestnou stráž u Stalinova katafalku. V našem rádiu, tak jako u Stalina, komentovali lékařské zprávy s obavami o život našeho všemi milovaného prvního dělnického prezidenta, prvního pocházejícího z lidu.

„Já bych řekl, že ho z Moskvy přivezli už tuhého!” mínil táta cynicky. „Komunisti se asi nad mrtvým Stalinem poprali o vládu nad Ruskem a Gottwald se k tomu připletl nevhod. Teď nám tady budou ještě chvíli hrát divadlo a pak bude další tryzna.”

Měl opět pravdu, s divadlem i s tou tryznou.

A možná i s tím bojem o koryta v Moskvě. Později se tvrdilo, že se chtěl chopit moci Stalinův ministr vnitra Berja a protože velel ochrance, mohl jako jediný přijít s revolverem i na zasedání Nejvyššího sovětu. Tam všem pohrozil zastřelením, když ho okamžitě nezvolí novým Vůdcem, jenže podcenil tlustého Chruščova, stojícího poblíž, ten po něm skočil, revolver mu z ruky vykroutil a Berju na místě zastřelil.

Oficiálně to potvrzené nebylo, ale takové pomluvy ze Svobodky měly často pravdivé jádro, kdoví, jak se to tam mlelo. Berju později údajně odsoudil soud k smrti - ale takových divadel se tam tenkrát odehrálo víc.

Stejně tak i u nás. Jednu dobu, když se v Čechách konala podobná fraška s dalším naším nemocným prezidentem Svobodou, se vykládal takový vtip:

Zpráva o zdravotním stavu prezidenta generála Svobody: dnes se mu vedlo mnohem lépe. Podepsán ředitel Československých mrazíren a konzerváren.

Po Stalinovi se sovětští papaláši střídali rychle po sobě. Umírali příliš rychle, než aby to bylo přirozené - ačkoliv se to samozřejmě nikdo neodvážil veřejně kviknout. Bulganin - Malenkov - Chruščov. Střídali se u kormidla jako apoštolové na pražském orloji. Chručšov tam vydržel déle, ale když už si myslel, že to má navěky, začal propagačně jezdit po světě - a najednou stál v čele Sovětského svazu ještě větší darebák, Leonid Iljič Brežněv. Chruščov aspoň, na rozdíl od svých předchůdců, nezemřel hned při střídání u kormidla. Ti před ním dopadli hůř, z Kremlu je vynášeli vždycky tuhé, zatímco odstavený Chruščov žil dál na své chatě - novináři ho tam údajně mohli ještě nějakou dobu zastihnout.

Zlé jazyky tvrdily, že Chruščov se teď věnuje lovu sibiřských tygrů.

Dělá tam prý návnadu.

Truchloherní hysterie pokračovala v Čechách několik dní. Nakonec Gottwalda tak jako Stalina nabalzamovali a uložili do mausolea. Stalina v Moskvě k Leninovi, Gottwalda na hoře Vítkově v Praze. Komunisté pořádali kvůli klanění mrtvole hromadné výpravy z měst i vesnic a na Vítkově vystáli příchozí v zimě a v dešti dlouhou frontu. Dobře jim tak.

Musím uznat, jednu takovou frontu jsem později vystál sám, ale až v dalším desetiletí přímo na Rudém náměstí v Moskvě. Ano - viděl jsem na vlastní oči Lenina!

Upřímně řečeno, naši hostitelé - byl jsem tam jako student na odborné stáži - nám tu podívanou víceméně vnutili a nechtěli jsme je urazit odmítnutím. Oni přitom tu neuvěřitelně dlouhou frontu odestáli za nás, střídali se při tom a přivolali nás až v poslední zatáčce před Rudým náměstím. Později už bychom se do fronty nezařadili, tam už dohlížela milice, ale před tou poslední zatáčkou to ještě šlo. Za námi se ostatně do fronty přidávali i jiní, komu ve frontě drželi přátelé místo. V Rusku to tak prostě chodilo, nebyli jsme žádnou výjimkou a nedělali jsme si proto žádné výčitky svědomí.

Gottwalda vystaveného v rakvi jsme tenkrát neviděli. Táta se na schůzi proti vyslání mimořádného autobusu do Prahy postavil, ačkoliv se o něčem takovém už ve vsi jednalo.

„Chcete, aby vám tam děti nachladly?” strašil ostatní. „Jako Gottwald v Moskvě?”

Počasí naštěstí stálo při něm, sychravo tenkrát bralo nadšení i zapáleným komunistům, zejména když se jednalo i o jejich děti. Vím tedy jen z fotografií, jak tam Gottwald ležel.

Na rukou měl navlečené zářivě bílé rukavičky a ve Svobodné Evropě škodolibě hlásili, že začal balzamovačům černat. Věřím tomu - kdykoliv něco o nás takhle škodolibě hlásili, většinou to byla pravda. Na rozdíl od vychvalování jejich systému, kdy nám lhali asi stejně jako Rudé Právo, jen s opačným znaménkem. Pravda byla někde uprostřed - pokud nebyla úplně mimo, lhali a dodnes lžou všichni.

Naštěstí Gottwald nevydržel v mauzoleu na Vítkově tak dlouho, jako Lenin na Rudém náměstí. Chruščov brzy začal v Rusku Stalinovy zločiny spolu s kultem osobnosti odhalovat a naši komunisté poslušně sklapli kufry, Gottwalda z mauzolea vyhodili a normálně pohřbili stejně jako Rusové jeho veliký vzor Stalina.

Divadelních představení se smutečním pohřbem jsem od těch dob viděl víc. Všechny mi připadaly jako špatná komedie, křečovitě vydávaná za nezměrnou tragédii. U nás, stejně jako v cizině, kde to divadlo obzvlášť přerůstalo do frašky! Na pohřbu Stalina se strhla tak děsná tlačenice, až přišly stovky lidí o život - ušlapali je. A cožpak v Číně?

Pravda - u nás to bylo vždycky v menším měřítku. V Praze neseženete do smutečního průvodu milion lidí, jako v Číně po smrti Velikého Kormidelníka předsedy Mao-ce-tunga! Ale lituji i desetitisíce profesionálních plaček za naše papaláše. Hlavně ty, kdo tam jít musí, učitele, žáky a vojáky, nebo - a to ještě hůř - chodí tam z uvědomění.

Ačkoliv - těm už to patří. Za hloupost se platí.

Brečet za papaláše a ještě tomu věřit? To je hloupost přímo nebeská! Ať šlo o Stalina, Gottwalda, generála Svobodu, před nimi za Heydricha nebo naopak později za Kim-čong-ila nebo Václava Havla. No, u nás plačky aspoň netlučou hlavami o zem! Stačí, co vyvádějí i tak! Jsem tedy cynik? Mám je snad litovat?

Jak to zpíval Karel Kryl?


V čele klaka, pak ctnostné rodiny - a náruč chryzantém,

černá saka a žena hrdiny (v podpaží s amantem).

Kytky v dlaních a pásky smuteční civí tu před branou,

ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou.


A jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,

je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,

pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,

ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou...


Pokrytectví z toho přímo čiší! Není nakonec lepší, když papaláši odejdou potichu?

No jo - ale cožpak oni to dokáží?


„Podívej, Vášo!” upozornil mě táta během hysterie s tryznou na další detail, kterého bych si jinak ani nevšiml. „Jaký byl vždycky Gottwald zapálený ateista - a teď dává za sebe sloužit pompézní katolickou mši - a ke všemu v kostele Panny Marie Vítězné!”

„Ale co když si to ani nepřál?” namítl jsem celkem logicky.

Protože jestli byl Gottwald ateista, pak by ten nápad nemusel být od něho.

„To asi zařídila Marta Gottwaldová!” pokrčil rameny táta. „Abys věděl všechno, kostel Panny Marie Vítězné je symbolem porážky Čechů na Bílé Hoře. Postavili ho Habsburkové jako dík Panně Marii, že jim pomohla porazit Čechy. Martě to ale nevadí!”

Pravda - i největší komunističtí papaláši byli v podstatě věřící. Potřebovali to, kdo jiný by jim jejich zločiny odpustil, než kněží, kteří to měli v pracovní náplni? Já jen doufám, že aspoň někde musí být spravedlnost. Dej jim tedy peklo správně horké kotle!

A vdova Marta Gottwaldová? Ta kovaná soudružka, která si dala říkat Milostivá paní, hrála si na vznešenou dámu, ale kterou potají nazývali starou čarodějnicí? Ne že by opravdu čarovala, ale jak se chovala k lidem...

Zmizela ze scény. Pořád lépe než když manželka Mao-ce-tunga vedla v Číně kulturní revoluci, při které po čínských řekách plavaly tisíce mrtvol...

Zádušní mši za sebe nechal mnohem později sloužit i Gustáv Husák.

Jeden jako druhý! Pokrytci!


Kolem roku 1953 hlásila Svobodka, že se v Československu chystá měnová reforma. Naše rádio to ihned prohlásilo za nestoudnou lež, ale táta se s mámou rozhodli za veškeré rodinné úspory koupit nový nábytek. Táta tvrdil, i kdyby Svobodka lhala jako Rudé právo, nic zlého se nestane, chystali jsme se k tomu tak jako tak.

„Myslíš, že měna bude?” ptal jsem se táty, když se naši tehdejší představitelé, zejména starý komunista Tonda Zápotocký a Zdeněk Nejedlý v rozhlase svatosvatě dušovali, že je to pomluva a zaklínali se ctí Komunistické strany Československa, že nic takového nebude.

„Možná bude, možná nebude, ale Nejedlému nevěř ani pozdrav!” řekl mi táta.

Zdeňka Nejedlého jsem si matně pamatoval z dřívějška. V rádiu tenkrát tvrdil, jak nám nádherně chutnaly buchty od Stalina? Byla tenkrát neúroda, komunisté odmítli potravinovou pomoc ze Západu a místo toho za dodané obilí líbali ruce Stalinovi. Byla to přece nezištná, bratrská pomoc! Nejedlý tvrdil, že za ty buchty nikdy nemůžeme být Stalinovi dost vděční. Teď zase opakoval, že kdyby bylo zle, Sovětský svaz by nám znovu nezištně vypomohl. Jen klid, neposlouchejte žádné válečné štváče a - Straně věřte, soudruzi!

Tři dny poté byla měnová reforma. Peníze nám tajně a bratrsky vytiskl Sovětský svaz. Týden jsme se živili jen suchými bramborami ze sklepa, protože jsme neměli ani na mléko - peníze, které našim po nákupu nábytku zbyly, se přes noc změnily v bezcenné papírky, za ně se nedalo koupit vůbec nic. Ostatní rychle projídali rodinné úspory a láteřili, ale jen pěkně potichu, nahlas šlo o hubu. Až když táta dostal mimořádnou zálohu na výplatu, už v nových bankovkách, mohli jsme nakoupit - už za nové ceny. Měli jsme ale nový nábytek, kdo měl doma peníze, projedl je bez náhrady - spolužačce doma střádali na nové kolo a mohli jí za to najednou koupit sotva malou hadrovou panenku.

Čest Komunistické strany Československa tím pádem padla - nejenom u mě. Tím víc jsme poslouchali Svobodku. A časem jsme do party přibrali brášku, který ty skvělé sovětské pionýry trochu obrečel - táta mu na příkladu Pavlíka Morozova vysvětlil, jak by bylo skvělé udat jako ta krysa tátu, mámu, dědu i babičku a komunisti by je zabili jako pana Hyblera.

Naštěstí měl brácha tenkrát už dost rozumu.


V té době jsme zažili krajně nepříjemnou a nebezpečnou návštěvu.

Někdo ze vsi tátu udal a do školy přijeli pánové od StB - státní bezpečnosti. Naštěstí si náš udavač vymyslel tak nehorázné udání, že tomu ani sami nevěřili. Táta měl rozmnožovat nelegálním cyklostylem papežovy Pastýřské listy, které se v té době v okolí objevovaly. Nebyla to pravda, ale udání je udání, přijeli to tedy prověřit! Naštěstí je cyklostyl poměrně rozměrné zařízení a škola velice přehledná. Ve třídách se nikde nic neschová, zbýval náš byt, kabinet s obrazy a školními pomůckami, sklepy a půda.

Cyklostyl naštěstí neschováte pod postelí, takže nám jen vyházeli obsah všech skříní.

„Vy si vážně myslíte, že by se cyklostyl vešel do skříně?” zeptal se jich táta.

Později mi došlo, že to neřekl, aby estébáky provokoval, ale spíš pro uklidnění mámy. Současně jí vlastně nepříliš nápadně sdělil, co ti chlapi vlastně hledají, aby si mohla trochu oddychnout. Takže cyklostyl! A ten tu přece žádný není!

Máma se pak vrhla na uklízení šatstva a my jsme museli zůstat s ní. Další jsme se pak dozvěděli až od táty. Když se k nám vrátil se zprávou, že ty hyeny odjely, máma se tenkrát úlevou rozbrečela.

Já s bráchou jsme nebrečeli. Brečet jednak nemělo smysl, navíc bychom jim tím mohli napovědět, že se bojíme, aby něco přece jen nenašli. Ne, my jsme směli být jen zvědaví! To už patřilo do konspirační výchovy, rovněž jak máme odpovídat, kdyby se nás ptali na letáky. Ano, nějaké letáky ve škole máme! Pro tento účel jsme měli hromádku letáků, vytištěných na podporu JZD, oslavujících úderníky v továrnách, o včasném plnění dodávek vajec a byly tam dokonce i posměšné pamflety proti letákům posílaným balóny z Německa.


Dobře vědí, co nám chybí, starouškové rozmilí.

Proto nám sem posílají - toaletní papíry!


Ano, letáky jsme ve škole měli - ale jen ty komunistické. Ty by ovšem nevadily.

Naštěstí nás estébáci ignorovali a dál systematicky hledali cyklostyl. Na poličkách ve sklepě prý našli uskladněné ovoce, i brambory v bedýnkách se daly snadno přemístit a hned jim bylo jasné, že v nich cyklostyl být nemůže. Na půdě ležely jen staré školní pomůcky a prázdné bedny od našeho stěhování, všechno snadno přezkoumatelné, takže jediné místo, kde se pánové trochu zapotili, byla kůlnička na uhlí - naštěstí ho tam bylo jen málo a dalo se poměrně snadno přeházet. Táta jim chtěl pomáhat, ale bylo to poslední místo, kde by se dalo něco schovat a nechali ho jen přihlížet. Přeházeli to sami a dost se prý přitom zahřáli.

Cyklostyl samozřejmě nikde a pánové od StB nakonec s nepořízenou odjeli.

„Někdo vás tu nemá rád!” řekli prý tátovi na odchodu nevrle.

Což nám bylo jasné i bez varování, jen ještě vědět, kdo je ta svině udavačská!

Ale buď to byl opravdu anonym, nebo to na něho pánové úmyslně neprozradili.

Nevíme, který gauner nás udal, ale ještě že si vymyslel ten cyklostyl,” oddychl si táta, když nevítaná návštěva odjela. „Ještě že ho nenapadla nelegální pistole! Převrátili by nám celý byt naruby a trvalo by jim to mnohem déle. A kdyby nedejbože udal, že se u nás schází nějaká protistátní skupina, teprve by bylo zle! To by se těžko vyvracelo! Ty gorily přitom vymlátí přiznání z každého, kdo jim padne do pařátů. Dopadli bychom jako chudák Hybler nebo jako farář Toufar.”

Čihošťského faráře Toufara estébáci umlátili při výslechu v souvislosti s místním zázrakem. Tomu jsme tedy s velkou klikou unikli, ale spoustě lidí klika tenkrát chyběla. Jediný poznatek z toho plynul, že nás ve vsi někdo nemá rád. Někdo, kdo asi před námi udal kantora Kadlece i inženýra Hyblera.

Kadlec se po pěti letech z vězení vrátil, ale nesměl učit - odstěhoval si, co po něm zbylo a řekl, že teď lakuje v továrně auta a je to lepší, než aby ve škole lakoval děti. Ale ani on nevěděl, kdo ho předtím udal.

Pan Hybler se nevrátil a udavač udával dál, ačkoliv už musel nabeton vědět, že jeho udání je totéž jako vražda. Řekl bych, že to musela být hodně nenávistná svině!

Ve vesnici bylo několik kovaných, až fanatických komunistů, dnes už jsou všichni po smrti. Udavač byl nejspíš mezi nimi, ale kdo to byl? Nevím. Ani smrt pana Hyblera mu svědomí netížila, jak si to s ním srovnal? Měl vůbec nějaké? Nebo do své smrti pevně věřil, že je všechno v pořádku a on ty lidi udával spravedlivě? To by musel být nejen fanatik, ale také pořádný pitomec. My jsme mu určitě nic zlého neudělali, táta byl ve vesnici oblíbený - nebo že by právě proto?

Dnes už je udavač dozajista mrtvý. Nechtěl bych ale umírat s tak černým svědomím!

Pamatuji se, jak stará komunistka Zahrádková po vsi s očima navrch hlavy vykládala, jak viděla na vlastní oči dole u továrny západní špióny. Sama tomu pevně uvěřila a nedala si vymluvit, jaký je to nesmysl. Západní špioni nejsou tak pitomí, aby se zahazovali s mrňavou továrničkou, kde montují jen malé pásové dopravníky! Jó, kdyby to byla vojenská továrna, pak snad... ale tohle?

Tu babu bych ale za udavačku nepovažoval. Blbá byla, ale taková svině snad ne...

Ačkoliv - kdo ví? Komunistů tam bylo víc. A někdo právě tou sviní být musel!

Zahrádkovou potom strašně zdrbla návštěva Klementa Gottwalda v blízkém Mnichově Hradišti - kde ovšem nesměla chybět. Byli tam ze vsi hromadně, neúčast se neomlouvala, ale ona musela být samozřejmě vpředu! A pak zůstala s otevřenou pusou, když na vlastní uši slyšela, jak komorník pomáhá soudružce Martě Gottwaldové z luxusního auta se slovy:

„Račte, prosím, milostivá paní!”

Komunistka Zahrádková zůstala jako solný sloup. To byl ale trapas! Pořád - soudruhu sem, soudružko tam a najednou - milostivá paní - a račte!

Kdyby tam aspoň byla sama, ale slyšela to celá delegace - nejen komunisté, všichni!

Špiony už pak naštěstí nikdo žádné neviděl a špionománie ve vsi postupně utichala.

Naše rodina z toho vyvázla poměrně snadno.

Pro tentokrát.


23.12.2011 13:15:52


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od werenys: 17/11 v 19:38 na téma: §Sedm : Děkuji za tuhle FANTASTICKOU sérii. Ovšem u téhle knihy jsem si zabulela jako u žádné předchozí... (7s10)

Domů
Statistiky

"Vzpomínky - Václav Semerád - (pro mé děti)" (komentáře)

Téma=§Vzpominky

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

1. Jméno:

 

 

 

18.11.2017 v 02:04 id: 000000

*** Zrušeno ***


2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

  Smazat!?

18.11.2017  id: 1288399

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 302 e-mailu 18.11.2017 00:00 :

Změna v "Manuscript" 17.11.2017 0908-----2244

Změna v "Impérium-2" 17.11.2017 1807

Kapitola 26 dodána k "Manuscript". 17.11.2017 2244   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)


3. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 

20.06.2015 v 22:55 id: 336304

Dnes jsem byl na setkání spolužáků a rodáků v kraji svého dětství. To se rozumí, moji tehdejší kamarádi jsou dnes dědci jako já, pokud jsou vůbec naživu, ale setkání nevypadalo špatně. Překvapilo mě v té vsi množství mladých lidí a hlavně dětí. Dětí jako smetí! Je to trochu kontrast se vsí, kde teď bydlíme "na vejminku", ze které lidé utíkají a třetinu vsi tvoří "lufťáci" neboli majitelé různých chalup, kteří tam jezdí jen na víkend. I dětí je u nás málo. Asi to bude tím, že kdo mohl, odstěhoval se za prací co nejdál a ve vsi zůstali jen důchodci a "vejminkáři". Ale jak se zdá, není to všude stejné. Člověk to hned nemusí vidět tak černě.

Tím pádem ale dneska moc nepřibylo. Zejtra je den taky!



Komentáře

Víc komentářů tu není.

Začátek