Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Obsah Dále

Woodoo

Woodoo

 

Science fiction

© 2015 Václav Semerád, Nová Ves


Vichřice

Říká se - když smůla, tak hodně lepivá a nejlépe čerstvá borová!

Dá se říci, že jsem si v jediném dnu vybral příděl smůly na celý týden, pokud ne na celý rok. A všechno to byly události nevratného charakteru směrem k horšímu.

Ráno jsem v zaměstnání převzal od šéfa písemnou výpověď. Asi před půl rokem jsem s ním měl spor, bohužel se ukázalo, že jsem měl pravdu a to se neodpouští. Šéf musí mít vždycky pravdu, i když ji nemá, to je známé pravidlo. Prosadil si svou, výsledkem byla pro podnik málem katastrofa, přesně jak jsem už tenkrát předpovídal - jenže výpověď jsem dostal já a ne šéf, který to zavinil.

Svět není spravedlivý!

Nevadí, pro jednoho nafoukance se svět nezboří. Po konci pracovní doby jsem se podíval na internet a poměrně rychle jsem objevil nabídku práce, jakou bych bral. Smůla ale pokračovala, neboť telefonickým dotazem jsem se dozvěděl, že to místo už je obsazené. Probral jsem takhle skoro deset nabídek, ale u všech bylo něco špatného. Buď už byla ta místa rozebraná, nebo měla nepřijatelné podmínky. Až po delší době jsem narazil na další výhodnou nabídku. Jenže telefonem jsem se dozvěděl, že bych se tam musel ukázat osobně, pokud možno ještě dnes. Námitku, že už je pozdě, hlas na druhé straně telefonu smetl poznámkou, že na mě ještě půl hodiny počká.

Půl hodiny byl ale dost napjatý termín, takže jsem sbalil svých pět švestek a ani jsem nemínil zajíždět domů. Ženě jsem jen brnkl, že dnes dorazím domů později, je to důležité, takže spěchám. Vyříkáme si to až doma.

Jediné, co mi tohle odpoledne udělalo kapičku radosti, bylo pochopení mé drahé polovičky. Zřejmě z tónu mého hlasu pochopila, že nepřeháním a že je to opravdu tak důležité, takže se mě ani nevyptávala. Pravda je, že jsem měl z té výpovědi ještě rudo před očima a mohlo to být znát i ve hlase.

Vsedl jsem do své škodovky a vyrazil. Venku právě začínala chumelenice, ostrý vítr hnal před sebou kotouče sněhu a na silnicích se začaly dělat sněhové jazyky. Ale co, zimní gumy mám, kdo se bojí, nesmí do lesa.

Z města jsem vyjel poměrně rychle, ale když jsem přejížděl kopcovitý hřbet nad městem, musel jsem chtě nechtě zpomalit. Vichr se mnou házel, jet rychleji, měl bych problém udržet stopu. Beztak nahoře okraje silnice rychle mizely pod sněhem a měl jsem dojem, že tu jedu úplně sám. On ten dojem vlastně nepřeháněl - jakmile jsem se dostal za město mimo dosah městského osvětlení, obklopila mě tma, dopředu trochu zatlačovaná světlomety. Auto nahoře na hřebeni tancovalo jako splašená koza na ledě, a to jsem jel sotva čtyřicítkou. Začínal jsem mít pochyby, jestli na mě můj budoucí šéf vůbec počká, jestli si to nerozmyslí. Ale v tom případě by mi jistě zavolal, ať za ním v té chumelenici zbytečně nejedu, utěšoval jsem se.

Za horským hřbetem ale začaly serpentiny. Silnice vedla dolů lesem a kroutila se jako šílená zmije. Uvědomil jsem si, že ani zimní gumy na tohle nemusí stačit a ještě jsem zpomalil, ploužil jsem se sotva třicítkou. Teprve když za mnou zůstala vlásenka na počátku sešupu a silnice se trochu narovnala, povolil jsem brzdy a nechal jsem auto opět trochu rozjet - i když ne víc než padesát. V létě tu jezdívám devadesátkou, jenže to musí být sucho, na mokrém asfaltu si to nedovolím. Stačí mrknout stranou, kde je hned za svodidly hluboká rokle. Kdyby to svodidla nezvládla, byla by to těžká havárie. Někdy před pěti lety nebo tak nějak tam spadl kamion a zpátky na silnici ho tahaly tři velké jeřáby.

A už je to tady! Prolétlo mi hlavou. Sněhový jazyk podtrhl přední kola stranou, ještě jsem to vyrovnal, jenže tady jich bylo víc a najednou jsem se vezl úplně bokem. Až ve mně hrklo! Naštěstí jsem jel pořád prostředkem silnice - všude kolem byla tma, tady na silnici jsem se neměl s čím srazit. Menší klika, spíš jen klička. Zastavil jsem až když to samo zastavilo, stál jsem teď bokem přes silnici, čumák auta kousek od svodidel, pod nimiž byla tmavá rokle. Takže i ta padesátka byla moc!

Chvíli jsem seděl ztuhle, než jsem se vzchopil. Jet za mnou jiné auto, nabralo by mě jako že jedna a jedna jsou dvě! Auto z protisměru by to mělo do kopce, snad by zastavilo včas, ale bylo lepší, že nejelo nic a byl jsem tu sám.

Trochu jsem ucouvl, otočil škodovku do správného směru a opatrně jsem se opět rozjel. Už zase plouživou třicítkou, rychleji to nešlo. Nejen kvůli sněhovým jazykům, ale i vítr si přisazoval a pohrával si se mnou v neočekávaných nárazech. Zdálo se mi, že jeho poryvy jsou tady v lese silnější než nahoře na kopci, bylo by to divné, v lese se vítr obvykle mírní, ale vyloučit jsem to nemohl, i kdyby to bylo tím, že vítr pořád sílil. Možné to zkrátka bylo a měl bych s tím počítat.

Opatrná třicítka se ukázala na místě. Blížil jsem se k další ostřejší zatáčce, když náhle padesát metrů přímo přede mnou spadlo na silnici něco velkého. Naštěstí jsem stačil zabrzdit - vjet do toho, měl bych předek auta zmuchlaný jako papír.

Jenže přeražený strom ležel kolmo přes cestu a nedal se objet. Jak říkají Slováci, cesta dál byla »zarúbaná«. A co bylo horšího, dál jsem najednou spatřil další padající strom. Kmen se náhle rozštípl odshora až dolů, třísky létaly do všech stran. V kabině auta jsem nic neslyšel, ale venku to muselo praštět!

Ať se na mě nový šéf zlobí nebo nezlobí, dál to prostě nejde!

Vytáhl jsem mobil a zavolal mu, že mě právě zastavily spadlé stromy a budu na ně muset volat hasiče.

„Vykašlete se na to, otočte to domů!“ poradil mi rychle. „Tady kolem lítají tašky ze střech, nikdo se ven neodváží! Já su rád, že mám auťák v garáži!“

„Dobrá, dohodneme se na jindy,“ přijal jsem nabídku a ukončil hovor. Hasičům volat nebudu, raději se vrátím, usmyslel jsem si.

Jenže když jsem se ohlédl, ztuhla ve mně krev. Dvacet metrů za mnou, kudy jsem před okamžikem projel, spadly křížem přes sebe dva velké stromy. Cesta zpátky byla stejně »zarúbaná« jako vpředu a byl jsem vlastně úplně odříznutý od světa.

Takže přece jen budu volat hasiče, vzdychl jsem si v duchu. Pořád mi ještě řádně nedošlo, v jak husté rejži jsem až po uši.

Teprve další strom, který spadl snad jen pět metrů za mnou, mě vyburcoval. Ani trpné čekání na hasiče nemusí být žádná selanka, když kolem mě jeden přes druhý padají statné smrky! Každou chvíli může spadnout další, tentokrát přímo na mě!

Včas jsem ale potlačil paniku, která mi našeptávala vyskočit z vozu a utíkat co nohy postačí. Když spadne strom přímo na mě, rozplácne mě jako žábu. V autě mám přece jen větší naději na přežití. Nesmím ale sedět jako pecka. Kdyby na auto dopadl velký kmen, promáčkne kabinu jako krabičku od sirek a rozdrtí mi hlavu. Měl bych se vmáčknout dozadu pod sedadla, je tam místa tak tak, ale sedačky jistě něco zachytí a neumožní té váze rozmačkat mě na kaši!

Sesmekl jsem se tedy až dolů na podlahu auta, vytáhl mobil a pokoušel se volat hasiče. Štěstí mi opět nakrátko ukázalo svoji tvář, neboť jsem se dovolal. Jenže když jsem popsal na dispečinku svoji situaci - padající stromy vpředu i vzadu a já v autě uprostřed řádění běsnících živlů, dispečerka mě moc nepotěšila.

„Teď se tam nikdo nedostane,“ ujistila mě. „Spadaných stromů máme hlášených tolik, že se na vás dostane nejdřív zítra.“

„Jenže já tu jsem v autě!“ připomněl jsem jí.

„Neměl jste jezdit do takové vichřice!“ odvětila s klidem Angličana.

Ta jistě sedí někde v teple na dispečinku, pomyslel jsem si zuřivě.

„Mám vás poznamenaného s prioritou jedna,“ pokračovala - asi mě chtěla přece jen trochu povzbudit. „Ale pochopte to, teď to prostě nejde!“

„Tak vám teda děkuji!“ řekl jsem kysele a zrušil hovor.

Hasiči mi tedy nepomohou. A když, tak až zítra. Takže mě čeká děsivá noc, sám v autě v lese mezi praskajícími a padajícími stromy, na které se hustě sype sníh.

Sakra - a já si nevzal ani pořádný oblek. Ani polobotky nejsou vhodná obuv do takové nepohody! Takže mám ještě další smůlu, kterou jsem si ještě neuvědomil.

V autě, zasypaném sněhem, se dá taky zmrznout!

Zkrátka - když smůla, tak borová!


Nač to zastírat, situace byla povážlivá. Zavolal jsem ještě domů, vysvětlil své choti, kde jsem a co se mnou je, jenže pak jsem ji musel do mobilu utěšovat, že jsem to hasičům už hlásil a nemá smysl to hlásit znovu. Ještě by se naštvali a považovali by to za zbytečné obtěžování. Ale bylo to lepší než jí nezavolat a nechat ji v obavách, proč nejedu domů. Přijedu, až to půjde - s tím ani ona, ani já nehneme.

V zimě se brzy smráká, v pět už byla tma jako v pytli. Další stromy už nepadaly, ale stačilo jen pootevřít dveře a vítr řval ve větvích jako hladový tygr před krmením. Navíc pořád padal sníh. Dvakrát jsem odhrnul sníh pomocí stěračů, pak jsem to vzdal. Ve tmě to beztak bylo jedno.

V autě se dlouho vydržet nedalo. Párkrát jsem na chvilku zapnul motor, abych si přihřál vzduch v kabině, ale vždycky jen na chvilku. Kdysi jsem ve zprávách četl o rodinách Američanů, uvízlých ve sněhové bouři na dálnici. Také si přitápěly motorem, jenže Američané neumí šetřit, nechali motor běžet nepřetržitě, spotřebovali všechen benzín a umrzli. Tak bych nerad dopadl.

Jenže jsem po delší době vylézt prostě musel, tělo se zkrátka nedá ošidit. Nešel jsem ale daleko, jen za svodidla, stromy už sice nepadaly, ale člověk nikdy neví. Jak rád jsem se ale vrátil do kabiny auta! Bylo tam přece o pár stupňů tepleji než venku a hlavně tam tolik nefoukalo. Za tu chvilku jsem i tak promrzl, že jsem musel opět zapnout motor a ohřát si ruce před mřížkou větráků. Vichřice však už měla vrchol za sebou. Vítr zvolna slábl, jen sníh padal hustěji než předtím. Na autě ležela brzy závěj. Napadlo mě, že to tak možná bude lepší, sníh tepelně izoluje a auto nebude tak rychle promrzat, jako při ofukování ledovým vichrem.

Jenže v té chvíli jsem spatřil světélko.

Svítilo z lesa z opačné strany za roklí. Nikdy by mě nenapadlo, že by tam mohl stát nějaký dům, nebo aspoň lesní chata. Zdejší les jsem měl za neprůchodný. Rokle byla pustá, dole snad tekl potok, ale nevím o žádné cestě nebo aspoň pěšince. Jezdil jsem touto silnicí poměrně často ve dne i za noci, ale za jízdy se řidič obvykle příliš nerozhlíží. Možné by to tedy bylo.

Světélko svítilo klidným nažloutlým světlem a lákalo mě. Svědčilo totiž o tom, že ten dům, či co to tam je, je obývaný. Snad bych tam mohl přečkat nejhorší noční dobu ve větším pohodlí než ve vymrzlém autě. Ráno snad konečně přijedou hasiči, pořežou spadané stromy a vysvobodí mě. Postačí, když se sem vrátím až potom.

Světélko znamenalo naději, ale ostatní podmínky byly jednoznačně proti. Všude popadané stromy, závěje sněhu - a já jen v polobotkách. To si člověk rychle rozmyslí dát se na tak nejistou výpravu z poměrného tepla kabiny.

Najednou mi ale bliklo hlavou něco závažného.

To světélko přece nemusí svítit celou noc! Až zhasne, bude cesta ke spásnému domu nadobro ztracená ve tmě. Riziko je to už teď, ale teď mi ještě jiskřička naděje svítí. Jestli ji promarním, zůstanu celou noc ve chladnoucím autě.

To rozhodlo. Vyskočil jsem z auta a zavinul se do nepříliš teplého kabátu. Jenže co když to světélko zhasne dřív, než se tam dostanu? Napadlo mě nechat rozsvícená světla, ale to jsem hned zavrhl - baterie by to dlouho nevydržela. Leda rozsvítit jen malou lampičku v kabině. Tak, abych měl aspoň trochu pojištěný ústup.

Obavy z toho, že světélko zhasne, mě ale poháněly více než co jiného. Zabouchl jsem dveře auta, přelezl svodidla a začal sestupovat dolů, na dno rokle. Doufal jsem, že potok dole bude zamrzlý, to by mi tak ještě scházelo čvachtat v mokrých botách! Vždyť už jsem dneska vyčerpal příděl smůly nejméně na týden dopředu, už bych měl, ke všem čertům, nárok na trochu toho pokakanýho štěstíčka!

Ale když smůla, tak borová! Potok zamrzlý byl, ale když jsem na zdánlivě pevný led vstoupil, prolomil se pode mnou. Vyskočil jsem na druhou stranu, ale ještě sto metrů do kopce jsem šťavnatě nadával. Přestal jsem, když mě kopec tak zadýchal, že oboje najednou - klít i šlapat do kopce - prostě nešlo.

Vyšplhal jsem konečně z rokle, ale les dál nebyl schůdnější. Nikdo tudy nechodil už aspoň sto let - aspoň mi to tak připadalo. České lesy jsou, až na prales na Šumavě, většinou kultivované, ale tohle byla jistě jedna z mála výjimek. Přelézal jsem čerstvě padlé stromy i vyvrácené kmeny obrostlé mechem, lesní správě zřejmě nestály ani za odtažení. Když jsem se ohlédl, viděl jsem slabě osvětlenou kabinu svého auta, ale za tu chvilku napadal na čelní sklo další sníh, takže byla vidět jen jako nažloutlá skvrna. Panebože, dej, ať se tam nemusím vracet s bžundou!

Světélko přede mnou ale ještě svítilo, jenže - a to bylo vidět teprve odsud - bylo za další roklí. Už mi ale bylo jedno, jestli dole teče další stejně chabě zamrzlý potok, nebo je další rokle suchá. Sestupoval jsem dolů jako valící se balvan, hnaný vidinou matné bludičky a když jsem se konečně vyhrabal opět do stejné výšky, spatřil jsem ke svému ulehčení obě světélka. To vpředu už bylo blíž, zatímco mé auto bylo za dvěma roklinami sotva vidět. Teď už tuplem nemělo smysl vracet se, proto jsem se opět vrhl zuřivě vpřed a nepřestal jsem, dokud jsem nestál před tmavou stěnou s jedním malým slabě svítícím okénkem. Bohužel bylo ve stěně výš než jsem dosáhl, takže jsem se dovnitř podívat nemohl. Nevadí - hlavně že tu je dům a někdo tu žije!

Obcházel jsem opatrně dům a hmatal po stěnách, než mě napadlo vytáhnout si mobil a posvítit si jeho obrazovkou. Tak jsem objevil vchod - těžké dřevěné dveře za půlmetrovou závějí sněhu. Na mé zprvu opatrné klepání, ale ani na silnější bušení nikdo neodpovídal, než mě napadlo zkusit kliku.

Kupodivu nebylo zamčeno a těžké dveře se otevřely do jakési tmavé předsíně, či co to vlastně bylo. Vstoupil jsem, ve dveřích jsem si oklepal sníh z polobotek, zavřel za sebou a opatrně si mobilem svítil kolem. Osvícené okno bylo podle mého pohledu vpravo a na pravé stěně byly skutečně další dřevěné dveře. Jestli je někdo v domě, měl by být za nimi. Zaťukal jsem, ale když opět nepřišla žádná odpověď, stiskl jsem kliku a dveře se otevřely.

„Koho sem všichni ďasové nesou?“ ozval se z místnosti křaplavý hlas.

Že by mě vítal nadšeně, to se tedy tvrdit nedalo!

„Dobrý večer přeji,“ odpověděl jsem mu zdvořile. Na někoho zdvořilost působí, na přesvědčené hulváty sice ne, ale zkusit jsem to musel, co kdyby...

„Jakýpak dobrý večer?“ ozvala se mi nerudná odpověď. „Venku je počasí, že by psa nevyhnal, který čerchmant vás v takovém nečase žene do lesa?“

To už jsem ale vstoupil z tmavé předsíně do slabě osvětlené sednice. Zdrojem světla byla jediná svíčka v lesklém kovovém svícnu na dřevěném stole. Zřejmě někde spadly stromy přes dráty, proto ta černá hodinka. Mimo svíčky ležela na stole i velká tlustá kniha, ve které si četl mladík, který měl podle mě ještě pár let před maturitou - pokud ovšem chodí do školy.

„Vy tady bydlíte?“ zeptal jsem se ho, protože jsem čekal spíš někoho staršího.

„Ne, já tu vůbec nejsem,“ odsekl mladík, ale díval se na mě pohledem, který už nebyl nepřátelský. „Člověče, nejste vy hastrman? Necháváte za sebou mokré stopy!“

Byla to pravda, i když to svědčilo především o jeho dobrém zraku. Díval se na mě přes plamen svíčky, tady u mě už bylo zase přítmí, všimnout si mokrých stop na podlaze za mnou, to byl tedy výkon!

„Probořil jsem se ledem do potoka,“ řekl jsem.

„Do jakého potoka?“ zaškaredil se na mě. „Normální lidé chodí přes mostek!“

„Přišel jsem od silnice, přes rokli,“ vysvětloval jsem mu. „Uvízl jsem s autem.“

„Jo ták,“ usmál se mladík. „Automobilista! Došel vám benzín? Nebo jezdíte na nějaký jiný šmejd?“

„Na benzín,“ zavrčel jsem. „Ale tím to není. Benzínu mám dost, jenže tam přes silnici popadaly nějaké stromy a auto není buldozer. Nejdřív spadly přede mnou, ale než jsem to stihl otočit, spadly další za mnou, nemohl jsem tam ani zpátky. Hasiči přijedou odstranit kmeny až ráno a zůstat přes noc v autě, to je o zmrznutí. Naštěstí jsem spatřil světlo z vašeho okna a doufám, že mě nepošlete zpátky zmrznout.“

„Aha,“ dal najevo pochopení. „Máte zřejmě štěstí, že jsem si na chvíli rozsvítil.“

„Jinak bych asi zůstal v autě,“ přiznal jsem. „Jenže čekat potmě na vysvobození není ve větru a mraze žádný med. Volal jsem hasiče, ale nemohli mi pomoci. Takže bych vás poprosil, abych mohl na noc zůstat tady, máte tu docela teplo...“

„To se ví, nevyženu vás,“ přikývl. „Jen jestli vám postačí nocleh u mě za pecí. Kdyby nic jiného, je tam aspoň to teplo.“

„To je vlastně nejdůležitější,“ přikývl jsem. „V autě je teplo jen dokud běží motor, ale auto není dělané na přenocování v mraze a větru.“

„Bych řek',“ přikývl. „Za pecí vám bude lépe. Mokré věci si rozvěste na tyč nad pecí a vlezte si tam, je tam slamník a pár ovčích kůží na přikrytí. Jen vám nesmí vadit, že tu budu ještě chvilku studovat.“

„Studovat?“ podíval jsem se na rozevřenou knihu před ním. Byla velká a těžká, měla na deskách kování a listy ani nevypadaly na papírové, připomínaly pergamen. Mladík asi studuje historii.

„Ani nechtějte vědět, co je to za obor,“ vystihl směr mého pohledu a dal ruku na otevřenou stránku, jako kdyby mi chtěl bránit ve čtení. Na tu dálku to byla zbytečná obava, tak ostříží oči přece jen nemám. Nabízel mi ale něco, co mi už dlouho chybělo - sucho a teplo.

„Díky veliké,“ poděkoval jsem.

„Máte hlad nebo žízeň?“ zeptal se mě ještě.

„Ne, děkuji vám,“ odmítl jsem. „Teď potřebuji hlavně to teplo, jsem zmrzlý jako preclík.“

Mladík se opět sklonil nad knihou a já jsem koukal, jak se rychle zahřát. Drkotal jsem ostatně zuby, že bych ani jíst nemohl. Sundal jsem raději kabát, přehodil ho přes volnou židli, pak jsem usedl na lavici vedle pece, stáhl z nohou obě mokré polobotky a položil je na kraj lavice vedle pece. Snad mi ty boty do rána vyschnou, je tu sucho. Pak teprve jsem vyšplhal na pec a podle mladíkovy rady své mokré svršky rozvěsil přes tyč nad pecí. Za pecí byl vskutku slamník a na něm nádherně prohřáté ovčí kůže. Neodolal jsem a brzy jsem ležel zabalený a přikrytý po uši. Zakrátko mi bylo po těle příjemné teplo. Zlatý chlapec! Ano, přesně tohle jsem potřeboval!

Světlo by mi nevadilo, ale přece jen jsem se neodvážil usnout. Můj hostitel o mě nejevil zájem, ale mě docela zajímala ta starodávná kniha před ním. Z pece jsem na něho dobře viděl, on na mě ostatně také.

„Hádám, že studujete historii,“ usmál jsem se trochu.

„Historii i budoucnost,“ odvětil trochu záhadně, přitom tak ledabyle, jakoby o nic nešlo. „Tohle není obyčejná kniha,“ dodal.

„To vidím,“ souhlasil jsem. „Až odsud je vidět, že je pěkně stará.“

„Stáří je relativní pojem,“ řekl tak shovívavým tónem, jako kdybych byl malý školáček.

„Myslíte?“ vyjel jsem ihned s pochybnostmi.

„To si nemyslím, to vím,“ usmál se naopak. „Poslyšte, když už si chcete povídat... řekněte mi, proč jezdíte do takového psího počasí? V lese dnes padají stromy jeden přes druhý, sníh se vrší do závějí - a vy si jedete kamsi ke všem čertům autem, ani jste se na to pořádně neoblékl. To je přece trestuhodná lehkomyslnost! Opravdu jste skálopevně věřil, že je vaše cesta bezpodmínečně nutná? Nemohl jste ji aspoň o den nebo o dva odložit?“

Vyprávěl jsem mu tedy, jakou mám dnes od rána smůlu. Nespravedlivá výpověď z práce, pak možnost najít si jinou práci, jenže podmíněná osobním kontaktem... Nač se divit, že jsem sedl do auta a jel. No, co se týče počasí... nesledoval jsem předpověď, proto mě to trochu zaskočilo...

„To jste, vy lidi, celí vy!“ komentoval to mladík. „Pořád jen někam kvaltujete. Vždyť je to nezdravé! Život máte už tak krátký a ještě si ho sami hloupě zkracujete!“

„Tak moment!“ zarazil jsem se. „Mladíku, tak budete mít nárok mluvit, až vám bude přinejmenším osmdesát! Jistě, všichni občas zbytečně kvaltujeme a to je vhodné jen pro hovada, jak nás poučoval i Jan Ámos, ale jestli si fakt myslíte, že vás od toho nějaké moralizování uchrání, tak se - podle mě - hodně mýlíte!“

„Já nemoralizuji,“ odvětil klidně. „Proč si vlastně myslíte, že mi můžete říkat »mladíku«? Nevíte, kolik je mi let, jen si myslíte, že jsem mladý. Jenže stáří je relativní pojem. Nechme toho. V jednom s vámi ale souhlasím. Tenhle svět rozhodně není spravedlivý. A je to škoda, mohl by být mnohem lepší.“

„Mohl?“ opět jsem pochyboval. „Jenže to my dva těžko změníme!“

„A vy byste ho chtěl změnit?“ usmál se mladík.

„Občas ano,“ připustil jsem. „Nejhorší je, když člověk na nespravedlnost narazí jako nosem do zdi, to pak každý vidí rudě! Ale někdy se mi chce zakroutit krkem všem, co tyhle prasárny páchají, i když se to týká jen jiných lidí a ne mě.“

„A kdybyste mohl někomu... zakroutit krkem..., udělal byste to?“ podíval se na mě s útrpným úsměvem. „Myslím tím - byl byste vůbec schopen to udělat?“

„To záleží na tom, oč by šlo,“ zvážněl jsem. „Ono to není jednoduché. Normálně jsem odpůrcem trestu smrti, považuji to za nejapnou výmluvu. Stát může jednotlivce vždycky nějak izolovat, aby neškodil. Uznávám ale výjimky.“

„Jaké výjimky?“ zeptal se mě zvědavě.

„Může být správné a spravedlivé zabít vraha, odhodlaného dál vraždit,“ naznačil jsem. „Uznávám ještě jednu výjimku - podle mě by měl být popraven každý potentát, který dá rozkaz zahájit útočnou válku. A to i když ji vyhraje. Jenže to jsou jenom neškodná přání. Právě nejhorší diktátoři, ačkoliv jsou to největší zločinci, se před atentáty nejlépe chrání. Vždyť dnes i papež jezdí v autě za neprůstřelným sklem.“

„Představte si tedy, že někdo přepadne mateřskou školku a začne před vašima očima podřezávat děti, jedno po druhém. A vy máte zbraň a můžete ho na místě zabít. Udělal byste to?“

„Možná ne hned,“ připustil jsem. „Přiznám se, hned bych neuvěřil, že je toho schopný a že to myslí vážně. Ale po prvním podřezaném dítěti bych do něho vystřílel celý zásobník.“

„A zabil byste vašeho šéfa, že vás nespravedlivě vyhodil z práce?“ sondoval mě.

„Toho ne,“ otřásl jsem se. „To by přece nebylo spravedlivé. Kdybych mu mohl dát pěstí do zubů, dal bych mu jednu, ale nic víc. Za takovou prkotinu by smrt nebyla spravedlivá. On má navíc rodinu a děti a k těm by to bylo už jen zbytečně kruté.“

„Dobře, dobře, s tím bych souhlasil,“ schválil mi to.

„Potíž je v tom, že tohle mají zajišťovat policie s justicí,“ rozváděl jsem to dál. „Kdyby fungovaly jak mají, nikdo by nebral spravedlnost do vlastních rukou.“

„Ale co byste dělal, kdybyste měl pravomoc i nad životy diktátorů?“ pokračoval zřejmě v žertu. „Zabil byste je, nebo se mi tu jen chvástáte? Ušetřil byste je kvůli jejich nevinným dětem?“

„Každý, kdo zahájí útočnou válku, si zaslouží smrt,“ zvážněl jsem. „Tam už jde stranou i ohled na jeho děti, když na druhé straně převažují zbytečně zabité jiné děti.“

„I s tím bych souhlasil,“ připustil mladík. „Dobrá, uděláme si malou zkoušku. Slyšel jste někdy o vúdú?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, ale v té chvíli jsem si vzpomněl, kde jsem to slovo četl. Bylo to v knize »Afrika snů a skutečností« československých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Černošský šaman tam prováděl jakási tajemná kouzla. Češi mu ale nevěřili a zprvu se tomu smáli, jenže šaman je vybídl, aby si vzpomněli na někoho, kdo jim ublížil tak, že by mu opravdu přáli smrt. S lehkým srdcem mu tedy vyprávěli o jakémsi darebákovi, který jim na začátku cesty házel klacky pod nohy.

»Vzpomeňte si na mě, až se dozvíte, kdy ten chlap zemřel,« řekl tenkrát šaman vážně a na dovršení kouzla zakroutil krkem černému kohoutkovi, aby to zpečetil krví.

A ten darebák prý skutečně zemřel. Oba naši cestovatelé se to dozvěděli až po půl roce, když se vrátili do civilizovanějšího kraje. Jenže - ta tajemná smrt se shodovala na den přesně se šamanovými kouzly. Zřejmě s tím nejsou žerty.

„Vlastně...“ opravil jsem se, „něco takového jsem kdysi četl,“ přiznal jsem.

„Vida, jaká moudrost bývá v knihách!“ ušklíbl se trochu kysele mladík.

„Jenže - v knihách bývá ledacos, říká se, že papír snese všechno,“ hned jsem to sám rychle zlehčoval.

„Papír jistě,“ ušklíbl se mladík. „O pergamenu bych to už tak jistě netvrdil, to si lidé ještě nedovolili lehkomyslně žertovat. Chcete si to aspoň zkusit?“

„Naštěstí ta kouzla neznám a navíc na ně ani moc nevěřím,“ opáčil jsem rychle.

„Pak by vám přece taková zkouška neměla vadit,“ namítl mladík.

„To se mám učit nějaké... nějaká zaříkadla?“ protáhl jsem obličej při představě, jaké divadlo by mě čekalo. „Já na nějaká slovíčka nevěřím.“

„Vy jste nějak vědecky založený!“ ušklíbl se mladík. „Co když vám teď povím, že to nejsou kouzla, ale že to má docela srozumitelné vědecké základy?“

„Vědecká kouzla vúdú?“ oplatil jsem mu úšklebek.

„Dobrá, nebudeme tomu říkat kouzla,“ ustoupil, ale jen zdánlivě. „Říkejme tomu psychorezonance, to snad zní vědecky. Víte, co má psychorezonance společného s radiovými vlnami? Předpokládám, že ten pojem dnes slyšíte poprvé, tak si odpovím sám. Psychorezonance, stejně jako radiové vlny, nezná hranice a může působit klidně až na měsíci. Tím podobnost končí. Psychorezonance není elektromagnetická, takže se nedá odstínit, proniká i pod zem, kam se radiové vlny nedostanou a snadno se vyvolá i bez elektřiny. Navíc nepotřebujete k jejímu zachycení radiopřijímač, neboť ji zachytí prakticky jakákoliv nervová hmota. Stačí to vašemu vědeckému založení?“

„Stačilo by, kdybych o tom někdy něco slyšel,“ řekl jsem. „Takovou věc si může vymyslet kdekdo osmkrát za týden.“

„Takže vědeckému vysvětlení nevěříte?“ měl jsem pocit, že mě zapíchne očima.

„To by muselo být nejprve vědecké!“ namítl jsem. „Co je, proboha, vědeckého na teorii, podložené jen poměrně vágním popisem? Takových teorií už jsem slyšel!“

„Ta teorie má i nevýhody,“ připustil. „Psychorezonanci na pět desetinných míst nezměříte, životnost měřicích přístrojů je pár minut a dají se sestavit jedině s použitím živé nervové hmoty a ta nevydrží dlouho. Nemám po ruce potřebný chov myší, takže vám to nemám na čem předvést. Vy zase nemáte nic, čím byste ověřil kulatost Země a přece věříte, že kulatá je.“

„Kulatost Země byla dokázaná tolikrát, že už o ní nikdo nepochybuje,“ namítl jsem. „Kromě toho si to může poměrně snadno každý dokázat sám.“

„Každý sám?“ podíval se na mě pobaveně. „Jak, prosím? To by mě zajímalo!“

„Jednoduše,“ odvětil jsem. „Zaplaťte si let letadlem, nerozhoduje kam. Jakmile letadlo vystoupá nad mraky, podívejte se směrem, kterým by měly být Himaláje. Jsou přece vyšší než je hladina mraků, takže musí nad nimi vyčnívat. Kdybyste je spatřil, byla by Země bezesporu placatá. Jenže tady v Evropě je neuvidíte ani dalekohledem, leží totiž za zaoblením zeměkoule. A máte to dokázané!“

„Už jste to někdy zkusil?“ zkusil ještě námitku.

„Několikrát!“ ujistil jsem ho. „Leteckých společností je plno, linky létají na všechny strany a dá se to spojit s dovolenou třeba v Řecku.“

„Tak tenhle argument beru,“ přikývl. „Přesvědčil jste mě. Ale i já vás mohu poměrně jednoduchým pokusem přesvědčit. Kterému darebákovi v Čechách opravdu přejete, aby zmizel z tohoto světa?“

„Když jinak nedáte...“ vzpomněl jsem si na poměrně známého politika, který za svůj život neudělal - aspoň podle mě - pro lidi nic dobrého, spíš jen kradl a škodil.

Mladík vstal a popošel až k peci. Natáhl se ke mně a podal mi na dlani dva malé předměty. Jeden vypadal jako kamínek, oblý a hladký oblázek, jenže zblízka už bylo znát, že je trochu průhledný jako kdyby byl ze skla. Druhým předmětem byla oválná pilulka, připomínající lék.

„Vezměte si to!“ pobídl mě. „Tu pilulku spolkněte. Nebojte se, je neškodná, jen po ní budete vnímavější k telepatii.“

Prohlížel jsem si ji ovšem značně nedůvěřivě, ale když mě pobízel znovu a opět mě ujišťoval o její neškodnosti, vložil jsem si ji do úst a pokusil se ji jen tak nasucho spolknout. Vklouzla do krku jako namydlená, ani jsem ji nepotřeboval zapít. Jed to snad není a být vnímavý k telepatii, i kdyby jen nakrátko, by nebylo marné.

„A tohle si schovejte,“ vnutil mi do ruky kamínek. „To už se nepolyká, ale nosí se to u sebe. Já to nosím v koženém váčku na krku, je to příliš velká vzácnost, než abyste ji jen tak ztratil či zahodil.“

„Co to ale je?“ převzal jsem to a prohlížel si to zblízka.

„Na jménu nezáleží, říkejte si tomu jak chcete,“ mávl rukou mladík. „Kdyby vám to příliš vrtalo hlavou, tvůrci tomu říkají »osanarhe«, ale české jméno to nemá.“

„Dobrá, tedy »osanarhe«,“ přijal jsem to. „Nevypadá to na obyčejný kamínek. Co je to doopravdy?“

„V Africe tomu říkají vúdú,“ doplnil. „Chcete si to snad vyzkoušet, ne?“

Málem mi to překvapením vypadlo z ruky.

„Tohle že je ono?“ nedokázal jsem skrýt překvápko.

„Jistě,“ přikývl. „Tady to máte. Snad už mi uvěříte, že je to skutečné, když je to hmatatelné.“

„To by ale ještě muselo fungovat!“ namítl jsem.

„Dokážete si vzpomenout na několik slov, které ten darebák řekl?“ zeptal se mě. „Jde o barvu hlasu. Psychorezonance se musí o něco zachytit. Hlas je dost individuální, ale můžete použít i jiné psychoznaky. Třeba otisky prstů, ty jsou také charakteristické. Někdy stačí pohled na dotyčného, ale musí být zřetelný obličej. Dnešní televize už dosahují potřebné podrobnosti. Nejlepší je kombinace znaků, stačí abyste byl dané osobě nablízku, viděl ji a slyšel k tomu její hlas...“

„Ale co s tím?“ vrtěl jsem hlavou. „Dobře, vzpomenu si snadno na jeho projevy, žvaní ve Sněmovně i v televizi každou chvíli, považuje se asi za geniálního řečníka, ačkoliv ho lidé mají plné zuby - ale co z toho?“

„Pak stiskněte »osanarhe« mezi prsty a zvolte si libovolný časový úsek od milisekundy do jednoho měsíce. Máte to?“

Vzal jsem kamínek »osanarhe«, představil jsem si politika před kecpultem v naší profláklé sněmovně a přidal k tomu údaj: jedna vteřina.

Kamínek nepatrně zajiskřil a měl jsem pocit, že mě cosi píchlo do obou prstů.

„A hele!“ podivil jsem se tomu. „Málem jsem to upustil, jak mě to píchlo!“

„To nic není,“ usmál se trochu mladík. „To bylo potvrzení o splnění příkazu. Znamená to, že telepatii ovládáte, když na ni osanarhe reaguje. Určil jste asi hodně krátký čas, že?“

„Cože to bylo?“ nechápal jsem, či spíš nechtěl jsem chápat.

„Váš politik je v této chvíli mrtvý,“ ujistil mě mladík. „Jenže je noc a dozvíte se to až ráno ve zprávách. Doufám, že mi pak uvěříte.“

„Kdyby to byla pravda, uvěřím tomu,“ vzpamatoval jsem se. „To se ale pozná nejdřív zítra!“

„Taky si to myslím,“ kývl mladík. „Náhodou jsem o vašem popraveném slyšel, takže s rozsudkem i s popravou souhlasím. Byl to darebák a zasloužil si smrt. Jenže teď nemá smysl, abyste to zkoušel na dalších. Potvrzení získáte nejdřív zítra. Na vašem místě další pokusy odložím. Beztak vás to ještě nepřesvědčilo.“

„No - upřímně řečeno, být to pravda, mluvit o tom chlapovi jako o popraveném je opravdu silný tabák,“ připustil jsem. „Ale bylo to aspoň zajímavé. Nesetkal jsem se s nikým, kdo své teorie tak věrohodně podává. Dokonce i s tím píchnutím. Vynikající trik! Máte mé sympatie.“

„Nápodobně,“ usmál se. „Pěkně jsem se s vámi zakecal, jen co je pravda. Dnes už je pozdě, nechám studia a půjdu taky spát.“

Obrátil se ke stolu a skoro až od pece jedním fouknutím uhasil plamínek svíčky. Sednice se okamžitě ponořila do černé tmy. Nu což, zajímavé to bylo!

„Dobrou noc!“ uslyšel jsem ještě jeho hlas, přicházející zřejmě ode dveří.

„Dobrou noc!“ odpověděl jsem.

 


Obsah Dále

02.10.2017 16:36