Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nekrology

Ráno jsem se probudil pozdě. Vinu na tom měla tma, sednice měla jen jedno nepříliš velké okénko, navíc zacloněné rozložitými korunami lesních velikánů, takže dovnitř neproniklo ani ranní slunce. Probudila mě spíš vůně kávy.

Kromě mě v sednici nikdo nebyl, ale na stole stál hrnek čerstvě uvařené kávy, vedle na talířku ležel chleba se škvarky v sádle a pod tím byl lístek papírku.

„Dobrou chuť - a omluvte mě, musel jsem ráno odcestovat a nechtěl jsem vás budit,“ četl jsem vzkaz. „Boty máte suché, ale jsou v tašce, do sněhu nejsou dobré. Vezměte si tady na lavici lepší, třeba mi je někdy vrátíte. A když ne, nic se nestane. Až budete odcházet, zamkněte a klíč dejte pod rohožku.“

Tedy - tomu říkám důvěra, pomyslel jsem si. Jako za starých časů, kdy ještě lidé tolik nekradli a domy nezamykali. Dnes jsou horší časy, dnes když matka nechá dítě v kočárku před obchodem, schytá nadávek, jaká je krkavčí máma! V horším případě kočárek zmizí i s dítětem, to za dřívějších časů opravdu nebylo. Ale častěji se stává, že nějaká lidská hyena vyrve miminu zlaté náušničky i s kousky uší. Zloději jsou nelidsky necitelní a co horšího, většinou jim to projde. I když je chytí, ruce jim nikdo nepřerazí a z nepatrného trestu si dělají jen úšklebky.

Nemuselo by se vracet všechno, ale ta důvěra mezi lidmi by se vrátit měla.

Káva ale tak voněla, že jsem neodolal. I ten pořádný krajíc se škvarkama mi po ránu přišel vhod. Trochu jsem se zamýšlel nad nabídkou zapůjčení zimních bot. Stály na lavici u pece, úplně přepychové, lemované kožešinou a kožešina byla i uvnitř, jistě nebyly levné. Mám si je půjčit? Nechtělo se mi přijmout tak velkorysou nabídku.

Jenže mladík měl pravdu i v tom, že polobotky do sněhu nepatří. Představil jsem si cestu sněhem a dvěma roklemi, u jedné i s potokem. Mladík však říkal, že normální lidé chodí přes most, takže sem nejspíš vede cesta ze vsi pod lesem. Vzdušnou čarou je to k mému autu kratší, ale po cestě to bude pohodlnější. Ostatně - kam spěchat? Jestlipak už hasiči uvolnili silnici od spadlých stromů?

Krajíc zmizel a hrnek mi také ukázal dno. Netušil jsem, kam bych nádobí vrátil, nakonec jsem se rozhodl nechat je na stole. Na lístek jsem připsal jen slůvko „Díky!“ a oblékl se. Kabát taky nebyl do zimy, ale boty... boty mi přišly vhod. Kdo má nohy v teple, tomu není taková zima ani v letním plášti.

Zamkl jsem hlavní vchod. Klíč byl starodávný, případný zloděj by s ním neměl žádnou práci, ale formálně zamčeno bylo. Zasunul jsem klíč pod rohožku, to byla také skrýš příhodná pro zloděje, a vydal se po sotva znatelné cestě, značené jen šňůrkou stop. Hostitel mě klidně nechal samotného v domě, tomu říkám důvěra!

Kráčel jsem po cestě v pohodě. Sněhu nebylo tolik, cesta byla zřetelná, svět se mi zdál zase veselejší. Jenže ta pohoda netrvala dlouho - jen do nejbližší zatáčky.

Tam totiž stopy mého hostitele - náhle zmizely.

Vzpomněl jsem si na Čapkovu povídku o podobném jevu. Byla to přece úplně stejná záhada! Také si s tím lámali hlavy, když stopy nepochopitelně končily a dál byl sníh netknutý. Jenže v té povídce, když se tam po chvíli vrátili, stopy pokračovaly jako by se nechumelilo a záhada sama od sebe zmizela.

Možná to je něco podobného, pomyslel jsem si. Aby se můj hostitel za první zatáčkou vznesl a odletěl? To snad ne! Čapek to ale nevyřešil a já jsem si také nedělal iluze o svých detektivních schopnostech. Zůstane to záhadou, leda bych počkal, jestli se ty stopy zase samy od sebe nerozběhnou dál.

Jenže letní plášť mi brzy připomněl, že tady nesmím jen tak zevlovat. To bych tu mohl navzdory teplým botám i zmrznout. Zahřát mě teď může jedině pohyb.

Poslední šlápoty jsem ale obešel bázlivě, jako kdyby byly podminované. Přece jen to byla záhada, málo platné, to člověka nastraží. Jenže rozumovat jsem nad tím nemohl. Sníh zase začal aspoň jemně padat, musel jsem dál.

Cesta ale nebyla tak zavátá a půjčené boty mě pořád hřály, takže jsem konečně došel do vsi. Cesta vedla trochu ze strany, takže mě dovedla až za první domky. Chtěl jsem se na silnici otočit směrem do lesa ke svému autu, jenže mi padl do očí reklamní poutač, ukazující na místní hospodu. Mrkl jsem na hodinky - měla by být otevřená! Změnil jsem tedy rozhodnutí i směr další chůze. V hospodě se jistě dozvím, jestli už hasiči spadlé stromy porubali, nebo mám raději počkat v teple hospody.

Vstoupil jsem do chodby a hned na kraji jsem slyšel šum hlasů. Sál s šenkem byl poloprázdný, ale jeden stůl byl skoro plně obsazený. Zamířil jsem tam, ti chlapi jistě budou vědět co a jak.

Samozřejmě všichni zmlkli, ale když jsem se zeptal, zda si smím přisednout, nebyli proti. Za okamžik připlula hospodská, aby zjistila, zda si také dám pivo.

„Jenom jestli máte nealko,“ podmiňoval jsem to. „Kdyby ne, radši kofolu, budu ještě dneska řídit.“

„Kde máte auto?“ oslovil mě jeden z chlapů. Pravda, oknem bylo vidět na plac před hospodou, kde žádné auto nestálo.

„Uvázl jsem na silnici v lese,“ vysvětloval jsem chlapům. „Spadaly tam nějaké stromy, musel jsem tam auto nechat.“

„Zrovna před chvílí tudy přijeli hasiči,“ informoval mě další. „Dali si tu každý jedno pivo a zase jeli, prý ty kmeny řezali celou noc.“

„I jejich řidič?“ podivil jsem se.

„To se ví,“ ujistil mě chlap. „Dneska přece policajti nikoho nekontrolují a hasiče už teprve ne!“

„Pravda,“ připustil jsem. „Však si taky mákli.“

„Vy jste tam byl? Jak to tam vypadalo?“ zajímali se.

Popsal jsem jim tedy, jak tam padaly stromy přede mnou i za mnou i kde jsem nakonec nechal auto.

„No potěš pámbu!“ kvitoval to chlap uznale. „Tam bych nechtěl být!“

„Ale jak to, že jste tady a neviděl jste hasiče?“ zajímalo dalšího. Civěl na mě nad brejličkami, jako by mi nevěřil. „Oni nejeli kolem vás?“

Přiznal jsem jim, že jsem auto opustil kolmo na silnici přes dvě rokle a noc jsem strávil v osamělém lesním domku.

„Taková stará dřevěná roubená chaloupka, jistě ji musíte znát,“ pobízel jsem je, aby si rychleji vzpomněli. Dívali se na mě ale pořád udiveněji.

„Tam přece žádná chalupa není...!“ dostal jsem zaraženou odpověď.

„Cože?“ vytřeštil jsem pro změnu oči i já. „Ale já jsem tam vážně přespal! Byl tam takový mladý chlapec...“

„V našem lese žádná chalupa není!“ opakoval pomalu nejstarší šedovlasý chlap a ostatní mu jako jeden muž souhlasně přikyvovali. „Další stavení je až za lesem, ve vesnici o pět kilometrů dál. O žádné osamělé chalupě tam nevím!“

Vzpomněl jsem si na stopy ve sněhu, znenadání končící. Další záhada! Asi jsem na ně působil hodně vyjeveně, ale žádný div, vyjevený jsem byl.

„Hoďte to za hlavu, mladej!“ pobídl mě šedovlasý chlap. Pravda, stáří je pojem značně relativní. Pro tyhle jsem »mladej« já, pro mladíka v lese jsem byl nejspíš už příliš »starej«. Jako kluk jsem přímo s posvátnou úctou vzhlížel k vojákům, kdekoliv jsem je viděl. Pro mě to tehdá byli »staří mazáci«, i kdyby na vojnu nastoupili krátce předtím, než jsem je viděl. Dnes bych na ty »bažanty« shlížel úplně jinýma očima.

„Dejte si s námi rundu!“ pobídl mě druhý.

„Řídím,“ odmítl jsem stručně jeho pobídku.

„Dneska policajti nekontrolují,“ sváděl mě šedovlasý děda. „Mají jiné starosti než buzerovat řidiče. Dneska lítají jako hadr na holi!“

„Ne, děkuji,“ odmítl jsem je. „Při mé smůle by policajti rozbalili kontrolu čistě jen kvůli mně. A co to vlastně zapíjíte?“

„No - že konečně scípl ten bejvalej ministr financí, zloděj jeden zlodějská...“

Kdybych neseděl, podlomila by se mi kolena. Dnes v noci tedy nečekaně zemřel chlap, kterého jsem v neexistující chalupě »popravil« kouzlem vúdú.

„Proboha - na co vlastně zemřel?“ projevil jsem zvědavost.

„To je snad jedno - prej na infarkt,“ dostal jsem jen jako mimochodem značně neuspokojivou odpověď. „V rádiu ho už hodinu vychvalují, jakej to byl vzácnej chlap a skvělej člověk, v telce bude prej večír na jeho počest smuteční pořad. Vynášejí ho do nebes, i když se už jistě smaží dole v pekle! My naopak dáváme rundy, že už je od té mrchy zlodějské pokoj! Rozhodně nám nechybí, byl to přece křivák! Kradl jako straka, komu bude chybět? Možná jeho rodný partaji, ale to jsou stejní darebáci, jistě jim taky umožňoval krást. A možná ještě jeho škatuli, než si najde jinýho křena...“

„Říká se - o mrtvých jen dobré!“ vzdychl jsem si nahlas.

„Tak mlč!“ uťali mě. „O tom zloději není dobrýho co říct.“

Mlčel jsem, ale z jiného důvodu. Já jsem ho přece taky považoval za darebáka, co už měl dávno bručet ve vězení. Jenže - ta příšerná shoda! Co když jsem ho včera večer skutečně poslal k jeho prapředkům? Navíc pomocí kouzel, na které nevěřím?

V každém případě bylo těch záhad náhle moc. Neexistující chalupa, ve které bylo tak příjemné teplo... Mladík, studující při svíčce prastarou knihu, kdoví jestli ne z pravého pergamenu... Stopy ve sněhu, znenadání jen končící... A neuvěřitelná časová shoda s mrtvým politikem, kterého ten mladík už večer označil za »popraveného«...

Otřásl jsem se, jakoby na mě sáhla smrt. Ne, na mě nesáhla, zato vytáhla kosu na nenáviděného politika. Ale potěš pámbu... jestli jsem tomu napomohl... pořád jsem tomu nemohl a vlastně ani nechtěl uvěřit...

Ještě jednou jsem se otřásl, ale pak jsem se vzchopil. Zvedl jsem se a ohlížel se po věšáku s kabátem.

„Hoši, nezlobte se, ale já opravdu musím jít,“ omluvil jsem se. „Auťák mám na silnici v zatáčce, ještě mi ho někdo zmuchlá. Navíc jsem v něm, když jsem odcházel, nechal svítit světélko v kabině. Kdoví, jestli ještě nastartuji!“

Vzpomněl jsem si na lampičku, kterou by měla baterie napájet třeba celý týden. Jenže - já smolař se klidně dočkám i úplně vybité baterie...

„Tak jeď, mladej! A dávej bacha na policajty!“ loučili se se mnou bodře chlapi.

Budou teď dál zapíjet smrt nenáviděného zloděje a šizuňka.

„Platím!“ ohlásil jsem směrem k výčepu, abych přivolal hospodskou a vytáhl jsem z kapsy u kalhot peněženku.

Byla divně naducaná. Otevřel jsem ji - a polilo mě horko.

V přihrádce na drobásky ležel oválný kámen. Do peněženky jsem ho neukládal a do této chvíle jsem měl prchavý pocit, že jsem ho zanechal na peci.

»Osanarhe« - neboli kámen vúdú.

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36