Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Medvědí chlupy

Vyšel jsem z hospody a ostrým krokem zamířil po silnici do kopce. Brzy jsem minul poslední stavení vesnice - úplně na konci byly beztak jakési neobydlené stodoly. Bylo pozdní ráno, do poledne daleko, nemusel jsem ani spěchat. Přesto jsem rázoval ostrým krokem jako na vojenském pochoďáku. Chyběl mi jen batoh s plnou polní na zádech a samopal křížem přes prsa.

V kapse mě pálila peněženka s osudovým kamínkem - »osanarhe«, čili vúdú. Již v hospodě jsem měl cukání hodit tu nebezpečnou věc do koše na odpadky, ale včas jsem si to rozmyslel. Koš na odpadky ani popelnice nejsou bezpečná místa k likvidaci takových předmětů. Občas se o tom přesvědčí krkavčí matky, když do popelnice naivně hodí novorozeně a před soudem brečí krokodýlí slzy, že to tak nemyslely. Jenže »osanarhe« není bezmocné mimino, spíš je nebezpečné jako ostrý ruční granát!

Na beton jsem věděl, že jsem si ten kamínek do peněženky nedával. Propašovat mi ho tam musel ten mladík. Leda - leda by se tam ten kamínek schoval sám. Nevěřil bych na podobné věci, jenže mé materialistické přesvědčení dostalo pořádnou ránu už jeho existencí, byť až ve spojitosti se smrtí známého politika.

Napadlo mě, že se o té souvislosti mohu poměrně snadno přesvědčit. Musel bych to zkrátka zkusit ještě jednou a kdyby to účinkovalo i podruhé, byl by to - snad - správný vědecký důkaz. Věda nemá ráda jevy, které se za podobných podmínek nedají zopakovat.

Jenže to se snadno řekne, ale... při potvrzení by zahynul člověk. Možná darebák, možná by si to i zasloužil, ale byla by to beze všech pochyb vražda. Dalo by se sice úspěšně pochybovat, že by mě z ní někdo obžaloval a navíc usvědčil, ale já sám bych to tak cítil. Už teď cítím výčitky - ne že bych »popraveného« politika litoval, ale brát spravedlnost do svých rukou se nemá. Poprava musí proběhnout po-právu a takzvaný americký soudce Lynch je jen jinak pojmenovaná vražda.

Ale co když jde jen o nešťastnou časovou shodu? Budu si vyčítat smrt darebáka, kterému ji jinak ze srdce přeji, a přitom zemřel docela přirozenou smrtí v posteli, i po smrti opěvovaný jako výkvět národa?

Ano, ale - koho k tomu testu vybrat?

Nejlépe nějakou známou osobnost, abych nemusel dlouho zjišťovat, jestli žije nebo ne. Takové vyptávání by bylo docela určitě nebezpečné.

A pak mě to napadlo. Což to vyzkoušet na nejmocnějším vládci světa? O tak známé osobnosti bude mluvit celý svět. Je ale dostatečně vinný, aby si to zasloužil?

Stačilo mi ale vzpomenout si na tisíce mrtvých dětí, zabíjených jeho letadly i chrabrými hrdlořezy. Mám - nemám? Až jsem se otřásl. Třeba už to nefunguje, možná pominul účinek pilulky, co měla zvyšovat vnímavost na telepatii...

K autu jsem došel stále se zpomalujícím krokem. Auto stálo až u svodidel, hasiči je zřejmě odstrčili, aby nepřekáželo. Budiž jim díky, natlučená karoserie by byla jistě horší. Kmeny stromů byly pryč a v kabině, úplně zakryté sněhovou čepicí, pořád ještě slabě svítila stropní lampička. Ometu sníh ze střechy, skel a přední kapoty, nasednu a pojedu.

Ale ještě před tím jsem se podíval směrem, kde v noci svítilo světélko. Až jsem se otřásl. Nic tam nebylo. Dům zmizel jako pára. Nemohl přece být tak daleko, co je to přes dvě rokle? Ale všude byly jen kmeny stromů. V první chvíli jsem si řekl, že chalupu prostě zakryly, neviděl jsem přece nic jiného než jeden kmen vedle druhého, jako nějaký plot - jenže předtím světélko jasně prosvítalo, teď by měl být skrz kmeny vidět aspoň kus stěny s oknem!

Nebylo tu však nic. Dům prostě zmizel.

Záhady tedy pokračují. Chlapi v hospodě se přece dušovali, že v lese nikdy žádný dům nestál a nestojí. Budu se tam muset někdy vypravit pěšky, ale - dnes ne! Je mi zima, lehký svrchník nestačí ani na ten slabý vítr, který už nemá se včerejší vichřicí nic společného.

Ale ten pokus - zkusím to, odhodlal jsem se. Bez pilulky to nemusí fungovat, pak bych si oddychl úplně.

Usedl jsem do auta, zabouchl dveře, ale nespěchal jsem s připoutáním. Pomalu jsem z kapsy kalhot vytáhl peněženku a z přihrádky na drobásky vykulil do dlaně ten malý, ale možná vražedný kamínek. Představil jsem si chlapa při předvolebních slibech, ten záběr nám naše televize opakovala do omrzení a neustále zdůrazňovala, jak je nový muž v nejmocnějším křesle planety mírový. A on přitom vedl války. První zděděné po svém předchůdci, další už spouštěl on sám.

Zaslouží si to? Podle mě nepochybně.

Představil jsem si ho, vybavil si v hlavě jeho hlas a dodal: osm hodin.

Amerika je od nás šest hodin, takže jestli v pravé poledne zemře, mám ho beze všech pochyb na svědomí.

Já a kamínek »osanarhe«.


Má drahá choť mě přivítala značně rozmrzele a hned na úvod mi z plných plic vynadala. Důvodem bylo, že jsem ji za celou noc nezavolal. Když jsem jí zamračeně sdělil, že jsem noc strávil u dobrých lidí, kteří mě nechali přespat, což mě nejspíš zachránilo před zmrznutím, zajímalo ji jen zda tam byly i nějaké ženské. Když jsem ji ubezpečil, že mě vzal na noc jakýsi mladík, bydlící sám v chalupě po rodičích, trochu ji to uklidnilo. Hlavně že tam nebyly ženské!

„Co blázníš?“ obořil jsem se na ni. „Já a ženské? To jsem měl podle tebe zůstat celou noc v zamrzlém autě? Jdi si v noci přespat ven do auta a pak mluv!“

Pak ji zajímalo, co je to za boty, ve kterých jsem přijel.

„Půjčil mi je ten kluk, řekl že chodit v zimě v polobotkách je pitomost,“ ujistil jsem ji. „V tom měl naprostou pravdu. Budu mu je muset někdy vrátit. Jestli se ti zdá, že jsou dámské, vlez do nich a zkus si je. Jsou to poctivé pětačtyřicítky, budou ti na nohou plandat.“

To ji uklidnilo i ohledně bot, ale durdila se dál, že jsem měl zavolat aspoň když jsem získal ten nocleh.

„Nebyl tam signál,“ zavrčel jsem. „Vesnice je v radiovém stínu pod kopcem. A neměl jsem ani pomyšlení hledat ve tmě místo, kde by byla aspoň čárka signálu!“

Doma ovšem signál byl, takže jsem se zčerstva přeptal, jestli to nabízené místo mezitím nezískal někdo jiný. Když jsem doplnil své noční peripetie, můj budoucí šéf roztál a prohlásil, že by si vyčítal, kdyby se mi v té noci něco stalo. A že mám to místo rezervované, stačí když mu pošlu internetem »cévéčko« čili curiculum vitae, česky životopis. Takhle riskovat může prý jen opravdový zájemce o práci. To jsem mu ovšem nerozmlouval a ihned jsem zasedl k počítači odeslat žádané mailem.

Odpoledne mě ale v kalhotách cosi ostře bodlo. A hrklo ve mně jako ve starých dřevěných pendlovkách. Osanarhe! To už opravdu přestávaly žerty! I ta pilulka měla zřejmě dlouhodobější účinky! Žádný div, že jsem nevydržel napětí a zapnul si zprávy, ačkoliv se na ně nekoukám jak je rok dlouhý a televizor máme pouze kvůli manželce a jejím přihlouplým seriálům.

Zprávy v šest ale nepřinesly nic mimořádného. Vlastně se to ještě nemohlo dostat na veřejnost, naši médiamachři přinášeli zprávy nezprávy a události, které museli sami nafouknout jako pumpičkou, aby u nich lidé neusnuli.

Oddychl jsem si, ale předčasně.

Hlavní zprávy začaly mimořádnou událostí celosvětového dopadu. Neočekávaně při obědě zemřel nejmocnější muž planety!

Tím to bylo jasné. Osanarhe - vúdú!

„Hele, nejsi nemocný?“ pozastavila se nade mnou má drahá polovička.

„Nevím,“ odvětil jsem netečně. „Asi jsem v noci nachladl. To nic není.“

Jenže ona to viděla jinak a zahnala mě ihned mimořádně do postele zostřené povinným čajem s citronem. Nachladl jsem, tak je zkrátka mou povinností nechat se kurýrovat - a basta! Nechce být ještě tak brzy vdovou!

Mohl bych jí to rozmluvit. Nebyl jsem nachlazený a jestli jsem při mimořádných zprávách zbledl, mělo to jinou příčinu. Jenže bych jí to musel vysvětlit a nebyl jsem si jistý, že to pochopí a když už, že nebude požadovat ukázku - nebo i dvě. Pochopil jsem, že od této chvíle budu mít i před ní tajemství, které jí za žádnou cenu nesmím prozradit.

Opakování tedy dopadlo jak dopadlo, kamínek opravdu vraždí. Vlastně - jen to zařídí, ve skutečnosti jsem vraždil já. Už druhého člověka, ačkoliv jsem o to - aspoň u toho prvního - ani neusiloval. U druhého ano, ale spíš v rámci vědeckého důkazu, kvůli opakovatelnosti.

Jenže ono to je opakovatelné. A nezáleží na vzdálenosti.

»Co byste dělal, kdybyste měl moc i nad životy diktátorů?« popichoval mě ten kluk. Teď už mi došlo, že to nemyslel jen v žertu. »Zabil byste je, nebo se mi tady jen tak chvástáte? Ušetřil byste je snad kvůli jejich nevinným dětem?«

Zabil jsem tedy dva darebáky. Ani jsem se nezajímal, zda mají či nemají děti, kterým tím ublížím. Ani oni přece neváhali ubližovat cizím dětem, druhý dokonce hromadně, po tisících. Vždyť jsem souhlasil i s trestem smrti za rozpoutání války, byť jsem si naivně myslel, že je to jen »zbožné přání« několika milionů lidí. Ale jestli je něco, s čím by si nikdo neměl hrát, pak je to právě tohle. Moc nad životem a smrtí může být nebezpečná. Nejen pro diktátory a jim podobné bestie. Může - a nejspíš musí - se to obrátit i proti tomu, kdo si tak zahrává.

I když se to nedá dokázat.


Zahodit osanarhe jsem se neodvážil, musel jsem se tedy postarat o spolehlivější úkryt. Peněženka nebyla pro tento účel nejvhodnější. Jednak na ní osanarhe dělalo bouli, která překážela při vyndavání, ale především jsem si říkal, co by se mohlo stát, kdyby mi peněženku nějaký chmaták ukradl. Pravděpodobně by domnělý kámen zahodil, metodou pokus-omyl by se také těžko něčeho dobral, asi by také nebyl dost vnímavý k telepatii, ale člověk nikdy neví...

Ten mladík říkal, že to nosí na krku, to nebyl špatný nápad. Prošel jsem ve městě pár obchodů, než jsem v obchodě nazvaném příznačně „Ptákoviny“ padl na vynikající kožený sáček na šňůrce pro zavěšení na krk. Byla na něm bílou nití vyšitá lebka a zkřížené hnáty - jako kdyby byla určená přesně k tomuto účelu.

Osanarhe tedy putovalo v sáčku na krk pod košili. Tady snad mohu být klidnější než dřív. Mělo by to jen jednu nevýhodu - potvrzující bodnutí by bylo nepříjemně blízko u srdce. Abych nakonec nechtěně odeslal k pradědům i sám sebe! Zařekl jsem se tu věc nepoužít a kdyby snad někdy přece, pak si dám extrémní pozor, abych ji neměl na krku po dobu, než potvrdí dokončení příkazu. V prstech to jistě vydržím lépe.

Rozhodl jsem se ale nevylučovat ani tuto možnost.

Nikdy neříkej »nikdy!«


Kromě osanarhe mi jako připomínka na osudovou noc zůstaly boty. Vlastně i ty byly trochu záhadné. Samozřejmě jsem je ihned po návratu domů zul, dal vyschnout a uložil do botníku, ale nosit jsem je nemínil, nepovažoval jsem je za svoje. Vrátím je při první příležitosti, umiňoval jsem si.

Jenže ta příležitost zatím nepřicházela. Nástup do nového zaměstnání mi přinesl spoustu časových i finančních ztrát. Nové zaměstnání nebylo finančně tak lukrativní, navíc znamenalo delší dojíždění. Autem by to nešlo - benzín je drahý, takže jsem musel přesedlat na autobus. Při jízdě jsem nemusel sledovat vozovku a měl jsem tak víc příležitostí rozhlížet se kolem, ale méně možností zastavit a vystoupit, kde by se mi zachtělo. Výpravu za neexistujícím domem jsem musel odkládat na později.

Zastavil se ale u mě kolega z bývalé práce. Ukázalo se, že můj teď už bývalý šéf nejenže mohl za neúspěch, za který mě vyhodil, ale provalilo se toho na něho ještě víc, takže ho přímo z práce odvedla policie. Kradl sice šikovně, ale zato dlouho. Tak dlouho se ale chodí se džbánem... až na něho firma poslala audit a pak to prasklo.

„Mohl by ses vrátit,“ navrhoval mi kolega. „Firma by ti ještě přidala.“

„Víš, já jsem příliš loyální zaměstnanec,“ povzdychl jsem si. „Teď mě přijal nový šéf a už bych měl utíkat? To by nebylo seriózní.“

Kolega jen pokrčil rameny. Serióznost nad prachy? Ale - to je moje věc!

„Poslyš,“ vzpomněl jsem si pojednou. „Tys býval kdysi kožešníkem, že? Mám tu takové zvláštní boty nejen lemované, ale i vystlané kožešinou. Jenže na králičinu se mi ty chlupy zdají příliš tvrdé a dlouhé. Myslíš, že by to mohla být liščí kůže?“

Ukázal jsem mu boty z mého dobrodružství. Vzal je do ruky, chvíli je prohlížel, obracel ze všech stran, pak odborně žmoulal chomáč chlupů v prstech.

„Liščí chlupy to nejsou,“ prohlásil na konec. „I na teletinu jsou moc hrubé. Hádal bych na tygra, jenže - nevím v Čechách o kožešníkovi, který by tak drahý materiál zneuctil nacpáním do bot. Na boty se dávají levnější kůže. Hele, když mi dovolíš pár těch chlupů si ustřihnout, poradím se s bývalým známým, ten by to mohl zjistit.“

Samozřejmě jsem mu to dovolil a pak jsme ještě chvilku tlachali.

Zavolal mi ale hned po nejbližší neděli.

„Čoveče, kde jsi k těm botám přišel?“ zahájil hovor v telefonu. „Tygr to sice není, ale je to medvědina. Máš nějakého známého v Rusku? Slováky vynech, tam už mají smysl pro kšeft, rozpakovali by se něco takového narvat do bot.“

„Medvědina, říkáš?“ opakoval jsem po něm. „Rusové že by dělali takové boty?“

„Rusové, Bělorusové nebo Ukrajinci,“ potvrdil kolega. „Tam je ještě medvěd normální lovné zvíře a neumějí si takového matroše vážit.“

„Rusko, Bělorusko nebo Ukrajina,“ opakoval jsem po něm zamyšleně. „Mohlo by to tak být, to bych si uměl docela dobře představit.“

„Tak si těch bot važ,“ řekl kolega. „Medvědina dost vydrží. Nejstarší zachovalé boty z medvědí kůže mají pár tisíc let a nosil je jakýsi prehistorický Ötzi, nedávno ho našli zmrzlého v ledovci v Alpách.“

Ještě jsme chvilku pokecali a pak jsme oba zavěsili.

Boty z medvědí kůže!

Najednou jsem si byl jistý, že nepocházejí ani z Ruska, ani z Ukrajiny. Ty boty byly velice poctivě udělané. Nemohly být z českého medvěda? V Čechách medvědy najdeš v ZOO nebo  v cirkusech, třeba u starého Berouska, ale v přírodě ne.

Takže - další kamínek do mozaiky záhad.


O nejbližší sobotě jsem to ale nevydržel. Nasedl jsem do auta a vyrazil po svých stopách jako zločinec na místo činu.

Nejprve jsem zastavil v zatáčce, kde jsem tenkrát nechal auťák. Zaparkoval jsem auto na tomtéž místě, bylo tu takové odstavné místečko, pro jistotu jsem postavil kus před ním výstražný trojúhelník, abych si byl jistější, že mi auťák nikdo nezvalchuje.

Přejít přes rokle jsem nemínil. Sněhu tu bylo ještě víc než tenkrát a potok dole jistě nebyl zamrzlý, aby mě led unesl. Bystře tekoucí voda nerada zamrzá a když, led na ní bývá tenký - jak jsem se o tom ostatně už jednou přesvědčil. Rozhodl jsem se sejít pěšky do vsi a přijít k chalupě odspodu. Ta cesta mě přece musí dovést na místo!

Po silnici do vsi to bylo směrem dolů, to se mi šlo dobře. Na rozcestí u hospody jsem se otočil na cestu směrem do lesa a vyrazil opět do kopce. První část cesty byla solidně prošlapaná a proježděná, ale jen do posledního obydleného stavení. Pak cesta zmizela, dál do lesa vedla jen zavátá, nepříliš zřetelná pěšinka. Mé stopy dávno zavál sníh, ale jiná cesta tu nebyla, musel jsem předpokládat, že jsem šel právě tudy.

Pak jsem ale narazil na problém.

Mostek přes potok byl - zřícený. Tenkrát jsem jej přešel bez problémů, dokonce jsem ani nezaznamenal, že jdu přes mostek, ale teď tu byl jen jeden trám ze dvou, příčné fošny i zábradlí spadaly s druhým prohnilým trámem dolů a přejít torzo by byl tak trochu akrobatický kousek. Když jsem se ale chtěl dostat na druhou stranu, nezbylo mi než balancovat na jediném zachovalém trámu, který mimochodem rovněž nevypadal jako dost pevný. Naštěstí jsem měl na nohou pohorky, v polobotkách bych si na něco takového ani netroufl. Trám byl pokrytý ledovou kůrkou, ale ještě to šlo. Přebalancoval jsem to jakž takž v pohodě a pokračoval lesní cestou do kopce.

Nebylo pochyb, tudy jsem přece šel! Poznával jsem některé orientační body, na rozcestíčku jsem správně odbočil, pěšina tu pořád byla. Ten mostek... vypadal jako hodně dávno zřícený, ale pod sněhem by se ledacos schovalo... Třeba tam ještě stál, jen nebylo znát, že se krátce poté zřítí. Musel bych mít neuvěřitelnou kliku, ale po té děsivé noční smůle by to trocha štěstíčka jen správně vyvažovala...

Jenže pěšinka končila na malé plošině vybíhající ze svahu. Tady měl přece stát dům s mým zachráncem, tady jsem vyběhl, zamykal dveře starodávným klíčem a ten dával pod rohožku...

Nebylo tu ale nic. Dům, klíč ani rohožka. Plošinka, kde cestička končila, měla zhruba obrysy domu i s předzápražím, ale nebyly na ní ani stopy po základech. Žádný dům tu nebyl, kam oko dohlédlo.

Vesničané přece také tvrdili, že tu nikdy žádný dům nestál!

Pak jsem ale pohlédl přes rokli směrem, kde jsem tušil silnici, a spatřil zhruba na stejné výškové úrovni své auto. Znamenalo to, že jsem na správném místě. Tady ještě nedávno stál dům, teď tu není. To už je fakt na zcvoknutí!

Podíval jsem se do tašky na boty, určené k vrácení. Bez nich bych mohl všechno považovat za halucinace, jenže boty z poctivé medvědiny i kamínek osanarhe na krku mě ujišťovaly, že se mi to nezdálo.

Nezdálo, ale záhady teď opravdu převažovaly.

Komu ty boty vrátím?

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36