Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hekatomba

 Zmocněte se padesáti nejbohatších židovských finančníků,

 neprodyšně je izolujte - a zastavíte tím všechny války.

 Henry Ford v Cleveland News, 20.9.1923

Sledoval jsem internetové diskuse jen pasivně, jako většina uživatelů internetu. Mým úkolem přece není vynikat v diskusích. Jen párkrát jsem do nich zasáhl, ale ne v Čechách a ne ze svého domácího počítače. Vím, že po internetu slídí miliony tajných očí a očiček. Občas některého diskutéra zavřou, když projeví příliš odvahy vystoupí proti politikům, ale většinou je zase pustí. Neměli proti nim nikdy nic podstatného a hlavně, »náhlá úmrtí« jejich uvězněním nepřerušili, až bylo i slídilům jasné, že šlápli vedle.

Pokusil jsem se diskutující postrčit, aby se místo planého nadávání na papaláše pokusili uvést na internet jejich videa, pokud se k nim dostanou. Pořídil jsem si malý notebook, zalepil objektiv vestavěné webové kamery a zajel si do pražské kavárny, kde nabízeli volný přístup k internetu. Jen tady jsem si mohl plně vychutnat anonymitu. Chvíli jsem se bez cíle brouzdal zprávami a teprve když jsem vypil svoji kávu, navštívil jsem i vytipovanou diskusi. Stačil mi okamžik, abych na vhodné místo vpálil předem připravený příspěvek, pak jsem se zvedl, zaplatil a odešel. Když se do této kavárny nevrátím, nikdo mě nemůže dopadnout.

Můj příspěvek neobsahoval výzvu ke konkrétní činnosti. Takové výzvy administrátoři hned smažou. Jen jsem diskutérům připomněl, že »náhlá úmrtí« postihují nejčastěji právě ty politiky, kteří se předvádějí na veřejnosti, ať už během volebních kampaní, nebo po zvolení. Však už lidem dojde, co by měli dělat!

Má opatrnost by se dala nazvat zbabělostí, jenže každý partyzán má proti silnějšímu nepříteli naději na úspěch jedině tehdy, když ho silnější nepřítel není schopen vypátrat. Ani nejsilnější armáda světa neuspěje tam, kde narazí na partyzány, kteří jí snadno unikají.

Snad žádný partyzán v historii neměl tak bezpečné krytí jako já. V tom byl také můj největší předpoklad úspěchu.

Ze svého domácího počítače jsem sledoval jen českou internetovou scénu. Takových uživatelů jsou mraky, ničím se neodlišují, vyhmátnout mě mezi nimi nikdo nemůže. Pro sledování světového dění by mi mohlo stačit, co do našeho mírně zasmrádlého českého rybníčku zvenčí prosákne. Když jsem se chtěl dozvědět něco, co do Čech ještě neproniklo, navštívil jsem s notebookem další kavárnu s přístupem na internet. Je jich zatím v Čechách dost, abych je nemusel navštěvovat opakovaně.

Popíchnutí debatérů v Anglii mělo naštěstí ohlas i u nás.

Jedno z mnoha videí bylo pro mě zvlášť zajímavé. Správci je mazali kdekoliv se objevilo, jenže to už bylo na mnoha discích a odtud se občas vrátilo. Vždy vydrželo v síti jen krátce, nicméně to stačilo. Nejdůležitější z počítačů byl bezesporu ten můj.

Video pořídil skrytou kamerou, zřejmě umístěnou v čepici nebo možná i jen tak ve vlasech, bezejmenný číšník, obsluhující delegáty utajeného sjezdu Mezinárodního měnového fondu. Jak procházel mezi stoly a pohlížel kamerou do obličejů delegátů, zpřístupnil je světu. Nikdy předtím nikdo nenatočil na jedno video tolik bankéřů!

Zpřístupnil je ale i mně! Konečně jsem je měl pohromadě!

Probíral jsem je několik dlouhých hodin. Video jsem si zastavoval vždycky když byl v záběru další a posílal jsem jednoho po druhém do Valhally. Prsty už mě brněly od jisker »osanarhe«, ale neustal jsem. Bude to pro celý svět děsivé překvapení. Většina delegátů pochází z Ameriky, díky časovému posunu zemřou dnes přímo u večeře. Nikdo už jim nepomůže.

Uvidíme, čím se to projeví ve světě!


Mezinárodní měnový fond je stroj na vysávání peněz ze zemí, které se mu upíší jako vychytralému ďáblu Mefistofielovi. Moderní ďábel nenabízí peníze za úpis pořízený vlastní krví, to je dnes nemoderní, ale za vnucené reformy, které zničí hospodářství, otevřou dveře upírům a vedou k ještě většímu zadlužování. Jakmile to politici podepíší, není cesty zpět, dokud celé hospodářství nešťastné země nepatří bankéřům.

Likvidace jeho mozkového trustu znamenala naráz setnutí všech hlav hydře. Tělo se zmítalo v křečích, ale dračí zuby už jen bezmocně chňapaly do prázdna. Početná horda účetních byla bez svých vládců bezradná. Dokázala by pořád všechno vyúčtovat do posledního centu, ale nedokázala účinně vyhrožovat těm, kdo odmítali platit výpalné. Zástup účetních potřebné pravomoci nikdy neměl a nemohl je proto uplatnit.

Spolu s Mezinárodním měnovým fondem se zhroutily i největší americké banky. Také ony přišly o hlavy, neboť většina jejich nejvyšších bankéřů zasedala i v Mezinárodním měnovém fondu. Ztráty utrpěly i banky v Evropě. Chaosu na burzách využili Číňané a zmocnili se největších bank Západního světa, bylo však pozdě na jejich záchranu. Dolar se změnil v bezcenný toaletní papír. Federální vláda Spojených států naštěstí už dávno předtím tiskla nouzové poukázky na potraviny pro své nejchudší občany. Kdysi se jim v Čechách říkalo »žebračenky«, teď musela jejich produkci zvýšit, aby se dostalo na všechny náhle zchudlé, kterých teď byla většina. Poukázky na jídlo se změnily v náhražkové peníze a brzy se za ně kupovalo prakticky všechno, ovšem pouze ve Spojených státech. Mimo ně neplatily a neměly žádnou cenu.

Za těchto okolností již nezbývaly peníze na nejmocnější armádu světa a ta se prakticky přes noc rozpadla. Říká se, že ozbrojené vojáky nemusíte v cizí zemi živit. I když mateřská země nemá na jejich vydržování, vojáci se v nouzi uživí sami. Místní obyvatelé si však v těch oblastech zpravidla zorganizují domobranu a to vede i k úbytkům vojáků. Kdosi - a přísahám, že jsem to nebyl já - navrhl, aby se státy světa urychleně postaraly o humanitární návrat amerických vojáků do jejich vlasti. Tato myšlenka se rychle rozšířila a většina zemí ji nakonec přijala. Bylo to levnější, než ty zdivočelé hordy živit. Na války už nezbyly peníze a to je nakonec zastavilo. To všechno díky jedinému odvážnému číšníkovi, který zůstal pro jistotu anonymní. To jsem mu ze srdce schvaloval, jenže mu to nebylo platné. Bezpečnostní služby, které v tomto případě selhaly, to »napravily« tím, že si vybily vztek na veškerém personálu, obsluhujícím v kritický den vážené bankéře z Měnového fondu. Jak to bývá při každém »honu na čarodějnice«, semlely je pod zástěrkou protiteroristického opatření, i když byli předtím pečlivě prověření a až na jednoho o ničem vůbec nevěděli, vinný - nevinný. Přitom číšníkovi, kterého mnoho lidí včetně mě právem považovalo za hrdinu, svět vděčil za mír.

A také jedné maličkosti. Kamínku »osanarhe«.

Snad si teď konečně oddychnu!


Také jsem radši zůstal v ilegalitě. Jistě by se našel fanatický mstitel z řad placených zabijáků, kterým jsem pokazil výnosné kšefty se smrtí. Zvrátit by nic nemohl, ale aspoň by si zchladil žáhu. Věděl jsem, že tajné služby, byť odříznuté od vyschlých penězovodů, pořád ještě pracují, neboť jsou zabezpečené lépe než dolary. Dobrá, ať pátrají. Já přece nechci vládnout, nemusím vyjít na veřejnost.

Pro jistotu jsem ale pořád sledoval zprávy a občas jsem se vypravil za nějakým anonymním připojením, abych se podíval do světa. A opět jsem diskuse jen mlčky pozoroval, nevměšoval se do nich. Takových zvědavců se po síti toulají miliony a mezi nimi se jeden vždycky ztratí.

Seděl jsem v kavárně u kávičky, otevřený notebook před sebou, když náhle do sálu vtrhli dva maskovaní chlapi. Namířili na hosty i na personál pistole a jeden z nich, podle všeho velitel či náčelník, s ruským přízvukem žádal, aby mu kavárník okamžitě odevzdal kasu a všichni hosté peněženky, kabelky a šperky.

Už během jeho požadavku jsem stiskl osanarhe a pomyslel si: »vteřinu«! Kamínek mi dal obvyklou elektrickou ránu do prstů, chlap se současně chytil za prsa, pustil pistoli a zhroutil se kousek ode dveří. Do obličeje jsem mu neviděl, ale na identifikaci pro vúdú bohatě stačil i jeho hlas.

„Štó ty, Voloďa! Vstaváj!“ obrátil se k němu jeho komplic.

»Vteřinu«! - doplnil jsem i jeho hlas.

Další jiskra a i druhý bandita se složil. Hosté byli pořád v šoku, nikdo se neodvážil pohnout. Zůstal jsem nehybně sedět jako ostatní. Někdo by měl zavolat policii, ale já to nebudu, ačkoliv jako jediný vím, že už se není čeho bát.

Udělal jsem ale dobře. Mýlil jsem se. Gangsteři nebyli dva, ale tři. Po chvilce se rozlétly dveře a dovnitř vrazil třetí maskovaný chlap s pistolí. Zřejmě až dosud venku jistil kamarády před policií, možná také hlídal auto, ale teď asi ztratil trpělivost.

„Štó vy, súki syný2...“ začal nadávat kamarádům.

Pak teprve si všiml, že oba leží bezvládně na podlaze. Kdyby mlčel, udělal by ale líp, právě to jsem totiž potřeboval. Stačilo by mi z těch čtyř slov i jedno.

Třetí chlap padl přímo ve dveřích.

To už jsem viděl číšníka s mobilem u ucha, jak tlumeným hlasem kamsi volá. Jestli není úplný idiot, volá policii, pomyslel jsem si. Teď se musím chovat nenápadně jako ostatní. Když budou panikařit, přidám se k nim, když budou bez pohnutí čekat na příjezd policie, počkám tady s nimi. Nikdo přece nemůže tušit příčinu nenadálého kolapsu těch tří lapků. Dát se na útěk by bylo podezřelé a tedy nerozumné. Zřejmě se nevyhnu výslechu, ale ten snad nějak přečkám.

Nehnul jsem se proto, ani když do kavárny vtrhli policisté v neprůstřelných vestách. Hned zkraje ovšem narazili na tři ležící maskované lupiče a rychle zjistili, že se jich obávat nemusejí. Zatímco přijížděly sanitky, policisté se věnovali legitimování všech lidí v kavárně, od personálu po hosty. Naštěstí jsem seděl na výhodném místě nejdále od vchodu, takže jsem jednak přišel na řadu skoro jako poslední, ale zejména jsem mohl směle tvrdit, že jsem toho z celého přepadení moc neviděl. Ze svého místa jsem výhled opravdu neměl, naštěstí jsem ho ani nepotřeboval a místo na podobu jsem se soustředil na hlasy. A když se vyšetřovatel od mého stolku podíval ke vchodu, ověřil si to. Není nad to, když člověk mluví pravdu...!

Vzhledem k neobvyklé situaci, útočníci byli bez zjevného cizího zavinění mrtví, dalo se očekávat složité vyšetřování. Nepřekvapilo mě, že si mě policista zapsal a požádal mě, abych se na vyzvání dostavil na oddělení k výslechu.

Naštěstí jen jako svědek. Ne jako podezřelý a to mi zatím stačilo.

Uvidíme, co bude dál.


„Takže jste taky nic neviděl,“ díval se na mě utrápeným pohledem mladý, sotva třicetiletý vyšetřovatel.

Jestli jsem byl jeho poslední naděje něco zjistit, pak ji právě ztratil. Trval jsem na tom, že jsem ze svého místa nic neviděl, navíc jsem se přikrčil za notebook, aby na mě nebylo vidět ode dveří. Náhradou jsem mu nabízel doslova zopakovat všechno, co ti tři řekli. První chlap mluvil česky s ruským přízvukem, druhý a třetí mluvili jen rusky a všichni dohromady toho moc neřekli.

„Nemluvili rusky, byli to Ukrajinci, to už víme,“ opravil mě vyšetřovatel.

„To je možné,“ nehádal jsem se s ním, „ale Ukrajinci mají s Rusy plno slov společných a kromě toho mohli mluvit i rusky. Z jedné krátké nadávky jedny od druhých těžko odlišíte.“

„To je pravda,“ připustil i vyšetřovatel. „Ničeho dalšího jste si nepovšiml?“

„Na tu dálku... mě to přepadení zaskočilo, ale řekl bych, že jsme tam byli zaskočení všichni. Bylo to příliš nečekané.“

„Chápu,“ vzdychl si vyšetřovatel. „Ale je to záhada jako hrom a nemohu ji jen tak pustit. Slyšel jste někdy o »syndromu náhlé smrti«?“

„Myslíte, že by to mohlo mít něco společného?“ podivil jsem se.

„Já si to myslím,“ trval na svém vyšetřovatel. „A to je na tom ta největší záhada. Co já vím, dodnes to postihovalo hlavně politiky. Co ale mají společného tři ukrajinští mafiáni s politikou? A žádný ze svědků samozřejmě nic neví, ničeho si nevšiml, jen že se ti tři, jeden po druhém, prostě svalili na zem jako pytle brambor a šmytec.“

„Já jsem o tom cosi zaslechl nebo četl,“ vymlouval jsem se. „Ale mohu se podívat, co se o tom píše na internetu.“

„To už máme zaznamenané,“ mávl rukou vyšetřovatel. „Nevšiml jste si tedy, že by někdo někam potají telefonoval, nebo tak nějak...?“

„Všiml,“ ujistil jsem ho. „Když padl třetí, barman někam volal. Myslel jsem, že volá sto padesát osm.“

„Jo, volal,“ přitakal vyšetřovatel. „To máme v záznamech. Ale ti ostatní?“

„Já jsem na všechny neviděl,“ omlouval jsem se. „Napadlo mě volat Policii až když jsem viděl, jak volá barman, ale pak už to nemělo smysl. Při přepadení se nemají dělat prudké pohyby, takže jsem ztuhl jako ostatní, tak se to doporučuje!“

„Jo, tak to doporučujeme,“ souhlasil. „Jenže teď je pro nás důležitá každá informace. Ty případy jsou i ve světě něco nového a zvlášť v Čechách.“

Nebudu mu přece vykládat, že to v Čechách naopak začalo, to bych mu naznačil příliš mnoho. Chtěl jsem vzbudit dojem ochotně spolupracujícího svědka, který by vše rád vypověděl, ale mnoho o tom neví. 

Měli přece svědky, kteří k tomu byli blíž.


Doufal jsem, že to tím pro mě skončilo, ale marně.

Na další předvolání jsem se proto dostavil lépe připravený. Nastudoval jsem si všechny informace o »syndromu náhlé smrti« které byly dostupné v Čechách, takže už jsem byl schopný občas se s vyšetřovatelem nesouhlasit. Soustředil jsem se na poznatek, že »náhlá smrt« postihovala oběti bez zjevné souvislosti. Nejlépe by to bylo vidět na rozprášení Mezinárodního měnového fondu, uskutečněném skoro dva měsíce po jejich zasedání. Jenže právě ten příklad jsem raději nepoužil, nechtěl jsem vystavovat nebezpečí anonymního číšníka, který pořídil to nádherné detailní video. To jsem ještě nevěděl, že všechny zaměstnance, obsluhující toto zasedání, tajně převezli do Polska, kde všichni na mučení zemřeli...

Musel jsem si najít vhodnější příklad, ale nebylo to obtížné, výběr byl velký. Oběti umíraly při neočekávaných příležitostech. U rodinné večeře, v klubech, dokonce i ve střeženém podzemním protiatomovém krytu, kde s nimi byly jen ty nejprověřenější a nejdůvěryhodnější osoby. Zdá se, že příčinou »náhlé smrti« asi nebudou ti nejbližší. Naznačil jsem to vyšetřovateli s tím, že prověřováním účastníků loupeže těžko něco zjistí. Příčina byla evidentně jinde, na tom se až dosud shodli všichni.

Zavrčel něco v tom smyslu, že nejsem první, kdo mu to říká, ale když jsem mu chtěl na notebooku ukázat důkazy, odmítl je. Už je prý měl.

„Zřejmě tu záhadu nevyřešíme,“ připustil. „Beztak to byli lotři, kteří by nás také tak dlouho zaměstnávali, jenže by nepříjemně rostly počty oloupených. Asi to uzavřeme, ale kdybyste si vzpomněl na nějaký opomenutý detail, nenechávejte si nic pro sebe!“

„No, klidně to přiznám, těch grázlíků mi vůbec není líto,“ přidal jsem. „Kdyby se při té loupeži nesesypali, všechny by nás okradli. Mě by nejvíce mrzel notebook. Nebyl nový, ale kvůli datům. Občas je sice zálohuji, ale ne denně... takže ať to udělal, kdo chce, má moje srdečné a vřelé sympatie.“

„To vlastně prospělo i nám,“ přiznal i vyšetřovatel. „Jenže v Čechách se to poslední dobou stává nějak příliš často a postihuje to i velice důležité osoby. Vy jste díky tomu nebyli okradeni, ale naše země přišla i o velice nadějné státníky! A to je přece nepřípustné.“

Aha, pomyslel jsem si. Vyšetřovatel papalášským darebákům fandí, nejspíš je to jejich skalní volič. Možná i proto je do případu zažraný! Dráždit ho nebudu, nemá to smysl. Slíbil jsem mu raději, že přijdu, kdybych si na něco vzpomněl.

„A ještě něco,“ podíval se na mě. „Co jste vlastně dělal v té kavárně? Nemáte počítač i doma? Proč se taháte s notebookem někam, kde si dáte kafe, ale pak se tam celé hodiny brouzdáte po internetu?“

„Zřejmě nejste ženatý,“ vyslovil jsem stručný soud. „Nebo možná vaší ženě nevadí, když se doma flákáte po internetu, že?“

Tohle ho trochu rozesmálo.

„No jo! Takže upřímnou soustrast!“ propustil mě.

Vypadalo to věrohodně...

 


Zpět Obsah Dále

03.09.2018 18:43