Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nekončí to!

Musel jsem teď svoji pozornost rozdělit.

Na jedné straně mnou otřáslo video, na kterém prvňáčci popravují lidi, kteří se nejspíš ničím neprovinili, možná těm bojovníkům jen trochu překáželi, ale spíš ani to ne. Našel jsem si to i doma a zaměřil jsem se na hlas velícího důstojníka, či co to bylo za bestii, která dávala těm školákům povely. Osanarhe potvrdilo příkaz bez problémů, znamená to, že těmto chlapečkům ubude jeden vychovatel.

Vychovatel? K čertu s takovou výchovou! Vždyť je to výchova vrahů, dala by se označit za zločin proti lidskosti!

Jenže - když se nad tím člověk zamyslí, je špatná výchova specialitou muslimů? Nedostávají jiné děti stejný jed do dušiček v podobě oslav zločinů a masových vrahů, předváděných jako vzory bez bázně a hany?

Výchova dětí na Ukrajině

Výchova dětí na Ukrajině

Takhle přece vychovávají děti i jiní! Mělo by se to trestat, ne nad tím jen mávat rukou! Jenže to už není úkol pro běžného člověka, i když má osanarhe. Zvlášť když je jeden na celý svět - nemám prostě šanci napravit všechny nespravedlnosti světa!

Něco však udělat mohu a udělat bych to měl. Kolik lidí si přálo změnit svět, ale nemají ani mizivou možnost. Spousta lidí možnost má, ale buď svět měnit nechtějí, nebo ho mění, jak je to pro ně výhodnější, tedy ještě k horšímu. Mají k dispozici vše nač si vzpomenou - peníze, armády, celé národy... Já mám osanarhe, ale zarazil jsem s ním snad nejhorší nebezpečí, do kterého se svět poslední dobou řítil.

Takže - jedeme dál.

Úkol číslo jedna - bojový islám, ohrožující lidi. Podle mého kamaráda Tondy už to dorazilo i do Čech, takže je potřeba něco proti tomu udělat, když už si toho naši nezodpovědní politici nevšimli - či spíše, když to tupě a trestuhodně ignorují. Trestat ale smím jen skutečné zločiny, ne lehkomyslnost ani tupost.

Úkol číslo dvě - americké drony. Zdá se, že ani vyřazení bankéřů neznemožnilo generálům vést dál teroristické války. Drony nejsou podle mě bojový, ale teroristický prostředek. Proč? Proti regulérní armádě jsou nepoužitelné, stačí na ně i staré stingery nebo ruské igly. Nad Doněckem nějakou dobu volně létaly pozorovací drony OBSE, než domobrana Doněcka zjistila, že předávají údaje dělostřelcům Ukrajiny, a smetla je z oblohy také. Životnost dronu nad Doněckem je dnes kolem jedné minuty.

Úkol číslo tři - podívat se po světě, kde se výchova dětí ubírá směrem k válce. To bude problematické, trest smrti za špatnou výchovu není zrovna adekvátní, pokud s tím není spojený přímo zločin - jako u velitele chlapeckého popravčího komanda. Zasáhnout bych mohl nanejvýš proti politikům, kteří by zločinně rozhodovali, ale i to bude diskutabilní. Ale - podívat bych se na to měl a mohl.

Úkol číslo čtyři - dát lidem přes internet najevo, co ta »nečekaná úmrtí« neboli »sudden deaths« doopravdy znamenají. Lidé už pochopili, že to není přirozené, někteří si to správně spojili s armádami, ale pořád si nevšimli, že mi obranná opatření nevadí a trestám jen útočné akce - ačkoliv u okupačních armád uznávám za obrannou akci pouze odchod z okupované země.

S tím ale souvisí i úkol číslo pět - neprozradit se. Nejspíš po mně jdou všechny tajné služby světa včetně českých. Darebáci se v době ohrožení spojí bez ohledu na dřívější nepřátelství a exponenti zločinných režimů mají nesmírnou moc. Lépe řečeno, zločinecké režimy světu vládnou, jen se momentálně neodvažují válčit, měli by smůlu. I když ti hlavní, kvůli komu se války vedou, se ještě nevzpamatovali z akce proti hlavám této hydry.

A možná bych si měl dát i šestý úkol - pátrat po mladíkovi, který mi to osanarhe fakticky vnutil. Strašně rád bych se ho zeptal, jak to vlastně myslel a zda je spokojený se způsobem, jak jeho dar používám. Měl jsem velmi silné podezření, že to vůbec není mladík - sám přece zdůrazňoval, že stáří je jen relativní - a zajímalo by mě, ke které civilizaci patří. Jeho »Vy lidé...« mi naznačovalo, že on sám se k lidem Země nepočítá. Zmizení jeho stop ve sněhu byla záhada, zmizení chalupy ještě větší. Žádná chalupa tam podle místních nikdy nebyla, takže se jen na čas objevila... vlastně je to divnější náhoda, než rozsvícená svíčka zrovna ve chvíli, když jsem se díval do lesa, odříznutý od další cesty i od návratu spadlými stromy... To světélko byla bludička, lákající do bezpečí. A těžko uvěřit, že jen náhodná...

Jenže tohle jsou příliš velké záhady a nemám asi naději, že na ně přijdu. Budu se muset pokorně omezit na to, nač stačím.

Třeba se podívat na stránky amerických Quakerů. Jak se zdá, nejlépe pochopili moji narážku, že »sudden deaths« postihují hlavně darebáky, jejichž fotografie, videa nebo aspoň hlasové nahrávky jsou dostupné na internetu. Videoreportáž ze zasedání Mezinárodního měnového fondu není jejich dílem, ale podle komentářů správně pochopili, jak mi pomohla tuto hydru vyřadit.

Mohli by mi opatřit podobnou reportáž z armádního střediska řízení dronů? A i kdyby ne, měl bych jejich snahu ocenit. Nejlépe tím, že reportáže na jejich stránkách správným způsobem využiji. Mají toho tam víc - například ze soukromých věznic, to je také síla!

Popojedem, bratře Žižko!


Chlapi v mé nové práci oslavovali kolegovy narozeniny, šel jsem tedy s nimi do hospody. Zkrátka domů nejedu odpoledním autobusem, ale až večerním. Drahá polovička ani neprotestovala, když jsem jí to telefonoval.

Zábava se točila nejprve kolem posledních problémů v práci, pak mírně sklouzla k počasí, ale brzy se stočila k podivné sérii »sudden deaths« - »nenadálých smrtí«.

Chvíli jsem jen poslouchal, ale když jsem vyslechl několik velice zajímavých teorií, které ovšem byly naprosto mimo, přidal jsem svou trošku do mlýna.

„A všimli jste si, chlapi, že ty nenadálý smrtě postihovaly jen papaláše, kteří se nějak míchali do válek?“ nadhodil jsem.

„Blbost!“ namítl oslavenec. „Co mají bankéři společného s válkou?“

„Třeba to, že války financují,“ usmál jsem se. „Financovali přece zatím všechny a obvykle financují obě strany. Angličany i Hitlera, vzbouřence i vládní akce proti nim. Jak to říkal Henry Ford před sto lety? Zmocněte se padesáti nejbohatších finančníků světa, neprodyšně je izolujte - a zastavíte všechny války.“

„Ale to je přece nesmysl,“ namítal další kolega. „To je nějaká konspirační teorie, vymyšlená na oblbnutí lidí!“

Samozřejmě jsme se neshodli. Pro mě by hovořila šňůrka prezidentů, generálů, ministrů obrany, financí i zahraničí, proti mě vytáhli úmrtí v České národní bance, kde se rozhodně o žádné válce nerozhodovalo. To jsem neměl dělat, uvědomil jsem si pozdě. Pomohlo to Čechám, ale teď jsem musel chtě nechtě připustit, že právě tyhle mrtvoly do mé »konspirační teorie« nezapadají.

A to ještě nevěděli o trojici Ukrajinců v kavárně!

Ale i tak mě ukřičeli. Mohl bych je přesvědčit jediným pokusem, jenže to bych se musel prozradit. A to zatím nešlo. Jejich »konspirační teorie« byly sice ještě uhozenější, až mě to bolelo, když jsem znal pravdu, ale nemohl jsem ji použít.

To tedy naštve!


Nový šéf mě poslal služebně do Prahy zařizovat něco pro firmu. Byl to od něho projev důvěry, ale zapracoval jsem se rychle, tak proč bych nemohl občas zařídit i něco venku?

Jel jsem tam linkovým autobusem, ale v Praze jsem ve vstupu do metra narazil na bývalého spolužáka.

„Vášo, to je náhoda!“ zavolal za mnou, když jsem ho minul bez povšimnutí.

Bylo to tím, že jsem byl trochu zamyšlený a nesledoval jsem pořádně lidi kolem sebe, jinak bych ho nemohl přehlédnout.

„No vidíš, málem jsem si tě nevšiml!“

Saleha si v davu nevšimnout, to chce hodně nepozornosti. Saleh je trochu tmavší pleti než aby se dal zaměnit s Moravákem. Nejprve v Čechách studoval a potom už se do své domoviny nevrátil. Nutno uznat, jeho domovina je dodnes příliš horká, než aby se mu tam líbilo, takže tu získal nejprve azyl a pak i naše občanství. Našel si zde ženu a považuje už za svůj domov Čechy. I když... asi před dvěma lety měl smůlu, parta bezmozků s holými lebkami si ho vyhlédla za oběť a zmlátili ho v domnění, že je to Cikán. Řvali na něho sprostě jako na žáka zvláštní školy, ačkoliv je to dvojitý doktor a co do vzdělání by mu všichni dohromady nesahali ani po ponožky.

Na druhé straně je ovšem pravda, že ho nedlouho předtím okradli Cikáni, takže své zmlácení bral s humorem, že to prostě schytal omylem za ty darebáky.

„Poslyš, nepopovídáme si?“ lákal mě. Ani moc nemusel, šéfovu záležitost jsem už vyřídil a za chvíli jsme už seděli nad kávou v nejbližší kavárničce.

Předvedl mi fotografie svých dětí. Měl je později než já, takže mu teprve studují, ale už jsou tady v Čechách doma a o jeho původní vlasti mají jen mlhavé ponětí. Tvrdil mi, že je tam jednou vezme, až se tam zrovna nebude střílet. Naštěstí všechny tři zdědily světlejší pleť po mamince a nemají žádné problémy ani s rasisty, ani se spolužáky, kteří jinak každou odlišnost přinejmenším vysmívají.

Měl jsem naštěstí rodinné fotografie aspoň v mobilu a mohl jsem patřičně hrdě předvádět i své potomstvo.

Pak jsem otočil řeč na náboženství. Když Saleh přijel do Prahy coby studentík, byl to muslim, ale než skončil fakultu, už to nijak vážně nebral. Čeští ateisti na něho zapůsobili tak, že si s námi dával vepřový guláš, ohromně mu chutnaly jitrnice a pivo a přestal se modlit s hlavou k Mekce. Pivem to začalo, pak jsme mu objasnili, že vepř je u nich skutečně zvíře nečisté, v jižních krajích je to díky plejádě všelijakých parazitů chodící biologická bomba, jenže v chladnějším pásmu tolik parazitů není, prakticky jen trichinelóza a tu veterináři na jatkách uhlídají. Důležité je, že maso tepelně zpracované nebezpečné není, proto si dáme vepřový guláš bez obav z nákazy. Zpočátku to odmítal, ale jednoho dne i ten vepřový guláš ochutnal. Hlad by ho sám o sobě nezlomil, ale pohled na debužírující spolubydlící studenty a vědomí, že na koleji nic jiného není, vykonaly své. Pak už ten zákaz hodil za hlavu úplně.

Tím mu ovšem přibyl další důvod nevracet se domů. Kdyby se jeho krajané a nedej-alláh sousedé dozvěděli, že se nemodlí, jí vepřové a pije pivo, nejspíš by ho jako odpadlíka od víry na místě zabili. Navíc si vzal za manželku nevěřící a nikdy neměl chuť ji pořádným zmlácením převést na víru, což je další smrtelný hřích.

Saleh byl zkrátka přesným opakem Tondy. I když jsem si myslel, že to Tonda dělá čistě z vypočítavosti, než že by ho Alláh doopravdy osvítil. Tím hůř!

Když jsme se dostali až k muslimské rozpínavosti, Saleh si jen povzdychl.

„Doufám, že aspoň ty mi to vyčítat nebudeš!“ mrkl na mě.

„Taky doufám, že tebe s nimi spojovat nemusím,“ přitakal jsem. „Leda bys pocítil Alláhovu vůli a přišel mi uříznout hlavu.“

„Toho se neboj,“ ujistil mě. „V tomto směru jsi na tom lépe než já. Tebe by naši považovali za křesťana a ty ještě uznávají, ale já jsem pro ně odpadlík od víry a to je pro ně méně než pes. Už jsi slyšel, co je méně než nic?“

„Méně než nic?“ tušil jsem čertovinu. „Snad dluh, ne?“

„Vedle jak ta jedle!“ oznámil mi, tohle české úsloví se mu líbilo už dávno. „Tak si představ takovouto stupnici hodnot. Co je méně než muslim? No přece žid. Co je méně než žid? Křesťan. Co je méně než křesťan? Nevěřící. Co je méně než nevěřící? To už jenom zvíře nečisté, pes. Co je méně než pes? Nic. A co je méně než nic? No přece - žena!“

„Fuj!“ otřásl jsem se. „Tohle tak slyšet tvoje Marta!“

„Ta se tomu nejprve smála, ale pak taky zvážněla,“ přikývl Saleh. „Říkala, ještě že nejsi takový! A kdybys byl, nikdy bych si tě nevzala!“

„A stačí ti jedna ženská?“ zeptal jsem se ho.

„Docela jo,“ řekl. „I když mi nevadí koukat na hezké holky, ani Martě to nevadí. Tady v Čechách je to úžasná pohoda, holky tu nechodí v pytli, to je pastva pro oči. Ale stačí si představit práci s dětmi a stačí mi naše tři. No jen si to představ, já jsem doma Martě pomáhal koupat mimina!“

„To je snad normální, ne?“ opáčil jsem.

„Ani u vás to není jisté,“ posteskl si. „I vaši chlapi se tomu prý vyhýbají. Přitom je to docela zábavné. Ale pravý muslim by ženě s dětmi nepomohl ani za nic!“

„Víš, ty už vlastně nejsi muslim, ale Čech!“ zhodnotil jsem to. „Takoví jako ty by mi nevadili. Jenže tu jsou i muslimové, kteří by chtěli proti nám bojovat, střílet nás a řezat nám hlavy.“

„Já vím,“ pokýval hlavou. „Ale co já s nimi udělám? Sám abych se jim vyhýbal! To jsem vlastně zapomněl - co je méně než nevěřící? Odpadlík od víry - musí být popravený co nejdřív! Takže se musím mít na pozoru nejen před skiny, ale i před vlastními! Přiznám se, je to někdy únavné!“

Zamyslel jsem se. Tondovi důvěřovat nemohu, ale Saleh? Saleha si vážím od studií a věřím mu. Muslim to ani zdaleka není, nehrozí mi snad od něho nebezpečí.

„Poslyš, máš ty ještě nějaké spojení se svým rodištěm?“ zeptal jsem se ho.

„Mám - ale velice slabé,“ zvážněl. „Asi dvakrát jsem si za tu dobu poslal maily s bratrem a někde tam mám dvě sestry, jenže jsou vdané a nemohou si se mnou psát, manželé je prý drží hodně zkrátka. Nač tě to zajímá?“

„Potřeboval bych se spojit s někým z vaší země,“ řekl jsem. „Přesněji s někým, kdo má větší přehled o Arabském světě.“

„Nač ti to ale bude?“ podíval se na mě shovívavě.

„Poslyš, zaslechl jsi v poslední době pojem »náhlá smrt« nebo anglicky »sudden deaths«?“ zeptal jsem se ho.

„Něco jsem slyšel,“ zpozorněl. „Ty o tom snad něco víš?“

„Domnívám se, že to nejsou přirozená úmrtí,“ řekl jsem.

„O tom nikdo nepochybuje,“ mávl rukou, že mu sděluji takovou samozřejmost.

„Jenže já si myslím, že už vím, podle čeho se tyhle smrti objevují,“ řekl jsem.

„Neříkej!“ zarazil se a viděl jsem, že jsem vzbudil

zájem.

„Uvažuj,“ pokračoval jsem. „Nejznámějším případem je hromadná smrt členů Mezinárodního měnového fondu. Stala se krátce po zveřejnění videa z jejich zasedání v Londýně. Tyhle smrti se podle mě stávají, když se na internetu objeví tváře těchto grázlů, v některých případech stačil i jejich hlas. Musí být ale jisté, že jde o gaunery, kteří si tu smrt zasluhují.“

„Zajímavé!“ zamyslel se. „Kdyby to byla pravda...“

„Vyzkoušel jsem si to,“ pokračoval jsem. „Umístil jsem na internet adresu videa, kde bojovníci Islámského státu cvičí ve střelbě malé kluky. Vystavovat děti takovým krutostem považuji za zločin, ale ti, co zařizují »sudden deaths« mají nejspíš podobné mínění, takže tam přinejmenším jeden z těch cvičitelů zemřel.“

„To mohla být náhoda,“ zavrtěl hlavou.

„Opakovalo se to,“ ujistil jsem ho. „Není to náhoda.“

„Ty tedy tvrdíš, že znáš bandu, co vraždí válečné jestřáby?“

„Neznám,“ odvětil jsem. „Ale vím, že když umístím na jeden server fotku, video nebo jen záznam hlasu někoho, koho považuji za zločince, do týdne zemře.“

„A mohl bys mi to předvést?“ vyskočil.

„Nemohl,“ posadil jsem ho zpátky do židle. „Pochop mě, já těm lidem fandím, proto ten server neprozradím ani na mučení. Ale můžeme to vyzkoušet.“

„Jak to chceš vyzkoušet, když mi to neukážeš?“

„Jednoduše,“ usmál jsem se. „Můžeme společně vypátrat grázla, který si zaslouží »sudden death«. Až se na něm my dva shodneme, pošlu jeho identifikaci na ten server a když do týdne zemře, je to prokázané. Pro jistotu to můžeme zopakovat i víckrát - ale já už jsem to zopakoval tolikrát, že o tom nepochybuji.“

„Kdyby to byla pravda!“ vzdychl si.

„No a k tomu bych potřeboval spojení na někoho, kdo žije přímo na místě,“ řekl jsem naléhavě. „Někoho, kdo není fanatik a pochopí, že zločiny mají být trestané, ať je spáchá kdokoliv. Někoho, kdo mi pošle video, fotografii nebo zvukový záznam zločinu. Postarám se o přeposlání tomu, kdo darebáky ztrestá.“

„Hele - a to si je ta banda mstitelů nedokáže zjistit sama?“

„Řekl bych, že si jich sami zjistili už dost,“ ujistil jsem ho. „Těch případů přece byly stovky. Ale žádný člověk není vševědoucí a když jim to můžeme usnadnit, proč to neudělat?“

„Ale - to bychom se i my dva podíleli na těch smrtích!“ namítl nesouhlasně.

„To máš tak,“ pokrčil jsem rameny. „Kdyby někdo před tvýma očima podřezával dítě, co bys udělal? A představ si, že máš zbraň a zločinec se netají úmyslem vraždit další děti. Nechal bys ho vraždit?“

„Ty bys takového lumpa zabil?“ podíval se na mě tázavě. „Ty - takový známý pacifista a obdivovatel Gándího?“

„Víc než deset takových lumpů jsem na ten server odeslal,“ ujistil jsem ho. „Ani jeden už nežije, všichni skončili na »sudden deaths«. Ale výčitky svědomí mě netrápí. Naopak mám dobrý pocit, že jsem nejspíš zabránil mnoha jiným vraždám.“

„Kéž by to byla pravda...“ vzdychl si opět.

„Přidal by ses?“ usmál jsem se na něho.

„Možná,“ odvětil vyhýbavě. „Musel bych si to promyslet.“

„Promysli,“ povzbudil jsem ho. „Chápu, není to jen tak. Taky jsem nad tím přemýšlel, než jsem se do toho dal. Potíž je, že člověk by neměl brát spravedlnost do svých rukou. Od toho si přece platíme policii a soudce! Jenže i když berou nestydaté platy a ještě jim je to málo, výsledky mají neslavné. Spravedlnosti se člověk nedovolá ani v Čechách, ani v Evropě a nevím o tom, že by to někde ve světě bylo lepší.“

„A ty si myslíš, že to změníš?“ nedůvěřoval mi.

„Když se bezpráví stane zákonem, odpor je povinností,“ pokračoval jsem. „Ukázalo se nepochybně, že současný systém justice selhal. Snad ne na celé čáře, drobné zlodějíčky a násilníky jakž takž postihuje, i když spravedlnost ani tam velkou váhu nemá, neboť neměří stejným metrem. Ale u velkých zločinů selhala beznadějně. Justice ještě nikde nezabránila válce, naopak, vždycky se přidává na stranu válečných jestřábů. Soudy trestají odpor proti válce, ale její podněcování nepostihují.“

„Jenže ty bys to nahradil úplnou anarchií!“ namítl. „To by bylo ještě horší!“

„Úplná anarchie v tom není,“ nesouhlasil jsem. „Za dobu, co to sleduji, nepostihla »náhlá smrt« ani jednoho nevinného. Nejčastěji to postihuje válečné štváče po celém světě. V Čechách to postihlo i bankovní radu České národní banky, ale ruku na srdce, neškodili ti pánové Čechám víc než mafie?“

„Myslíš si, že i Mezinárodní měnový fond lidem škodil?“

„To si piš!“ ujistil jsem ho. „Kdekoliv zasahuje, vždycky přivede danou zemi k úplnému bankrotu. Zachránily se jen země, které jeho pomoc odmítly.“

„Jen hlupák odmítne nabízenou pomoc!“ mínil.

„Naopak!“ ujistil jsem ho. „Jen hlupák přijme pomoc od Mezinárodního měnového fondu! Vždyť to žádná pomoc není! Bankéři ji podmiňují »reformami«, které tu zemičku hospodářsky spolehlivě potopí. Zpočátku poskytnou nějaké peníze, ale to není žádný dar, jen půjčka s nestydatými úroky, které tvrdě vymáhají. Obvykle se zmocní všeho, co v nešťastné zemi má nějakou cenu. Jakápak je to pomoc?“

„Ale některé země se díky té pomoci dostaly z nouze!“

„Tak se na ně dneska podívej pořádně!“ navrhl jsem mu. „Nejprve všechno, co mělo nějakou cenu, prodaly bankéřům. Pak se hospodářství zdánlivě vzpamatovalo, ale jen z pohledu zvenčí. Zdá se, že země vzkvétá, podniky pracují, vykazované HDP stouplo. Neukazuje se, že všechny zisky mají jen bankéři a lidé se tam mají podstatně hůř než předtím, na cizí majitele dřou za nižší mzdy, cizí banky je nestydatě okrádají a kdybys hospodářství neměřil pofidérními ukazateli jako HDP, ale procentem lidí pod hranicí chudoby, to teprve uvidíš, jak je »pomoc« Mezinárodního měnového fondu účinná!“

„To si budu muset pořádně promyslet,“ opakoval.

„Promysli,“ souhlasil jsem. „Když nesouhlasíš s pohledem, koho považovat za zločince, ignoruj je. Ale spousta zločinců je nepochybných, neboť vraždí bez zábran a ani se s tím neskrývají. Potíž je, že ta internetová banda, jak jí říkáš, potřebuje k vynesení rozsudku nejen popis zločinů, ale i jednoznačnou identifikaci. Fotografii, video nebo alespoň hlasový záznam. Když si probereš všechny její »oběti«, naprostá většina byla ze západních zemí. Zřejmě je tam nejvíc lidí, kteří potřebné údaje seženou a umístí na internet. To je ale nepřípustná výhoda zločinců z muslimských zemí. A to je třeba podle mě napravit. A pomohli by to napravit samotní muslimové, kdyby zločince a válečníky ze svého okolí odmaskovali.“

„Já už přece nejsem muslim!“ namítl.

„Nejsi - a to je dobře,“ souhlasil jsem. „Ale pocházíš ze země, kde muslimové vraždí a nikdo se jim nemůže postavit. Přitom by stačilo poslat pár fotografií nebo zvukových záznamů na správnou internetovou adresu.“

„Ale říkal jsi, že mi ji neřekneš!“ namítl.

„Neřeknu,“ přikývl jsem. „Uvědom si, ta banda, jak jí říkáš, není oficiální, ale partyzánská. Světu vládnou zločinci, někde otevřeně, jinde - jako u nás - maskovaní za neškodné a dokonce úctyhodné gentlemany. Po té »bandě« pátrají všechny světové tajné služby, české nevyjímaje. Je správné utajovat cestu k ní, jak jen to jde. Já vlastně ani nevím, jestli ten server patří přímo té bandě, nebo je jen dalším článečkem řetězu. Stačí mi, že funguje. A naopak, takový řetěz má výhodu. Kdokoliv na cestě, komu se v konkrétním případě ten trest nezdá spravedlivý, může ten řetěz přerušit. Prostě takovou zprávu nepustí dál - a je to.“

„A taky jsi někdy takovou zprávu nepustil dál?“ zeptal se.

„Já jsem až dosud nebyl článkem řetězu,“ odvětil jsem.

„Počkej!“ zarazil mě. „Jednou jsi článkem, pak ne. Jak to?“

„Dosud jsem byl koncovým článkem,“ upřesnil jsem to. „Vyhledával jsem darebáky, co si zaslouží trest, pochopitelně jen když jsem si byl jistý, že to pomůže spravedlnosti. Další články řetězu to zřejmě uznaly, takže je také poslaly dál, až ty darebáky dostihla »náhlá smrt«.“

„Takže - kdybych se stal takovým článkem řetězu, mohl bych také posuzovat, co je a co není spravedlivé?“

„Jistě!“ ujistil jsem ho. „Naopak bych řekl, čím víc lidí je v řetězu, tím menší nebezpečí, že to postihne nevinné. Ty články řetězu zastupují vlastně porotu, která se musí na vině shodnout jednomyslně. Stačí, aby jediný v té cestě nesouhlasil, řetěz prostě přeruší a nic se neděje. Samozřejmě jen když se tentýž darebák nedostane do jednomyslnějšího řetězce. To zase na druhé straně snižuje pravděpodobnost, že zločiny uniknou spravedlnosti.“

„Promyslím si to,“ rozhodl se definitivně Saleh.

„Promysli,“ povzbudil jsem ho. A připomněl jsem mu svoji internetovou adresu. Pak jsme se zvedli, zaplatili a rozešli se. Myslím, že jsem mu zasadil pořádného brouka do hlavy.

Uvidíme!

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36