Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pavučina

Myšlenka řetězce, zastupujícího poroty, vlastně nebyla úplně marná. Nepřeháněl jsem ani, když jsem se pasoval na koncový článek řetězu. Byla to nakonec pravda. Chtělo by to ale víc takových řetězců, obsáhly by víc darebáků.

Jenže v té chvíli mě napadlo něco, z čeho mě až zamrazilo.

Panebože, já tady vlastně vážně plánuji továrnu na smrt! Nepřekročil letos počet mých popravených i počty popravených v Číně? Vždyť už ani nemám přehled, kolik lidí jsem poslal za jejich prapředky! Opravdu mi tihle darebáci nestojí za to pořídit si o nich aspoň nějakou suchou statistiku? Co když bude někdy někoho zajímat právě počet? To už se asi nikdy nikdo nedozví. Spousta těch případů se dnes považuje za sice nenadálou, ale přirozenou smrt. Většina válečných jestřábů jsou odjakživa dědci nad hrobem, kteří sadisticky ženou na válečná jatka mladé kluky, jak to ve své knížce napsal ruský básník Puškin. Když je v noci tiše sklátí infarkt nebo mrtvice, už to nikdo od »sudden death« neodliší! Jistotu vlastně mám jen já - potvrzující bodnutí do prstů v okamžiku vykonání příkazu. Protože posláním příkazu smrti na někoho již mrtvého si přivolám jen ukrutnou bolest hlavy.

Což je právě u válečnických starců až příliš pravděpodobné a měl bych být rád, že mě to potkalo zatím jen jednou!

Tak pozor s těmi řetězci! Spíš bych se měl zajímat, co budu dělat, až darebáci ve světě dojdou. Víc než rozšiřování svých sítí bych se měl zajímat o jejich postupný útlum, až splní svůj účel!

Ačkoliv - to bude snadnější než rozšiřování. Počet poprav začne prostě klesat - a bude to! A já se kajícně vrátím ke své profesi, kterou jsem vlastně ani na okamžik neopustil. Změním se opět v malou šedivou myš a na dobu, kdy jsem byl vládcem nad životem a smrtí tisíců darebáků, budu jen vzpomínat.

Zajímalo by mě, jak se vedlo jiným lidem v privilegovaném postavení? Někteří se cítili podobni bohům a šmahem odsuzovali mávnutím ruky nebo otočením palce dolů bez ohledu, zda šlo o protivníky nebo o úplně nevinné. Tihle se s pocitem nadlidství nikdy rozloučit nechtěli a když museli opustit trůn, nebo dokonce vkročit na popraviště v opačné roli odsouzenců, stěžovali si na nespravedlnost osudu. Ať šlo o císaře starého Říma nebo velitele koncentračních táborů ve všech zemích, kde je místní despotové provozovali. Mýtus o vyvolenosti jedinců i celých národů má jako většina plevelů příliš tuhý kořínek, než aby se dal vytrhnout! U některých národů se drží již celá tisíciletí a pořád v nich nalézá živnou půdu - být Vyvoleným je přece tak sladké!

Musím si zajít do knihovny a něco si o tom přečíst. Nechci přece dopadnout jako císař Nero, velitel Oswietimi Rudolf Höss, šéfové ruských gulagů Genrich Jagoda a Nikolaj Ježov! A potom upadnout do obecného opovržení, jako Donald Rumsfeld nebo Barack Obama, který i v projevu při přebírání Nobelovy ceny míru hájil »spravedlivou válku USA«. Tím spáchala Nobelova cena míru morální sebevraždu!

Může si ale vrah získat úctu lidí? A nejen stejných vrahů, jako je sám? Ale ovšemže může, lidé jsou na to dost pitomí! Mají úctu američtí prezidenti? Jistěže mají! Celý svět se jich bojí! Jenže kolik jich za celou dobu své funkce nevedlo žádnou válku? Mohli bychom jim jako plus započítat aspoň účast Spojených států ve světových válkách? Těžko - to by nesměli mít lví podíl na jejich rozpoutání tím, že vyzbrojovali obě strany.

Dobrá, uvidíme!


Dnes jsem udělal objev, který může změnit všechno.

Našel jsem na webu amerických Quakerů video, kde na své hrdinné skutky vzpomínal jeden z veteránů války ve Vietnamu. Sami Quakeři to označili jako úžasnou sbírku válečných zločinů. Představil jsem si toho »hrdinu« a málem bych už na něho poslal »vteřinu«, když jsem se v poslední chvíli zarazil.

Vždyť on se mohl jenom planě vychloubat! Přece není možné, aby někdo páchal takové ohavnosti a ještě se jimi chlubil!

Jenže kamínek osanarhe se mi už pod prsty chvěl a čekal jen na časové určení, kdy má označenou osobu zabít. Co teď? Nejdelší časový interval je pouhý měsíc, víc se určit nedá. Co když je ten chlap jen nevinný chlubílek? Toho přece zabít nechci!

Zavřel jsem křečovitě oči, abych mohl rychle a nerušeně přemýšlet, co dál. Moc naděje jsem neměl, ale co kdybych prostě kamínek osanarhe přestal tisknout a nechal ho klidně ležet v koženém pouzdérku?

Jenže v té chvíli se to stalo.

Ačkoliv jsem držel oční víčka křečovitě sevřená, najednou jsem prohlédl. Jenže ne svýma očima! Díval jsem se na úplně neznámý pokoj, kde jsem zaručeně nikdy nebyl. A kdybych se jen díval! Měl jsem i jiné příšerné pocity, cítil jsem se jako v děsivé opilosti, v ústech jsem cítil ostré pálení alkoholu, musel to být hodně ostrý destilát! Motal jsem se a nemohl jsem zaostřit pohled, který mi sám od sebe klouzal doleva a doprava. Stěny byly polepené obrázky, polovina z nich byla bojová technika, vrtulníky, plakáty s názorně rozkreslenými útočnými puškami, či co to vlastně bylo, ale ještě víc tu bylo obrázků nahých žen.

Proboha, co je tohle? pomyslel jsem si.

„What's shit?“ ozvalo se mi v hlavě.

Strnul jsem. Tohle je fakt divná halucinace!

„Fuck Vietnam! Fuck all!“ nadával mi v hlavě kdosi jadrně anglicky.

A aniž bych to chtěl, natáhl jsem před sebe ruce.

Jenže - tohle přece nejsou moje ruce! Na pravé ruce mi chyběly všechny prsty, byl to jen pahýl s dlaní, mohl jsem se o ni opřít, ale bez prstů jsem nemohl vůbec nic uchopit. V levé jsem držel skoro dopitou láhev. Stočil jsem na ni pohled a stačil jsem přečíst jediné slovo - »whisk« - zbytek mi zakrývaly vlastní prsty. Aniž bych se ale o cokoliv snažil, zvedl jsem láhev ke rtům a pořádně jsem si lokl alkoholu ostrého jako břitva, až se mi udělaly mžitky před očima.

Vší silou jsem oči otevřel - a všechno rázem zmizelo. Seděl jsem doma u svého notebooku a před očima mi dobíhalo video, na němž se válečný veterán z Vietnamu vychloubá svými zločiny.

Maně mi sjel pohled na jeho ruce. Na pravé mu chyběly všechny prsty. Došlo mi, že jsem se před okamžikem díval na svět - jeho očima. A kdyby jen očima, sdílel jsem s ním všechny pocity! Zatímco na tom videu se před lidmi snažil zaujmout postoj frajera nad frajery, v mém vidění seděl doma opilý jak zákon káže, chlastal a nadával na Vietnam a na celý svět. Zastihl jsem ho podle všeho v úplně jiné době.

A došlo mi, že kamínek osanarhe ho nakrátko připojil na mé vnímání, místo aby ho prostě zabil.

Jak jsem to vlastně udělal? Začal jsem jako u příkazu smrti, jenže místo určení času jsem prudce zavřel oči. Nebo to bylo jinak? Nejjednodušší by bylo zopakovat to. Teprve opakovatelný pokus se dá uchopit vědecky.

Opět jsem se soustředil na veterána z Vietnamu, stiskl kamínek osanarhe a sevřel křečovitě oční víčka.

Tentokrát jsem kráčel nejistým krokem opilce tmavou chodbou. Levou rukou jsem svíral pistoli, pravou bezprstou jsem strčil do dveří. Vyšel jsem na ztemnělou ulici a očima ji přelétl. Byla skoro pustá, ve slabém světle luceren veřejného osvětlení nebylo vidět skoro nic, jen v dálce se blížila světla přijíždějícího auta. Vypadalo to na rychle jedoucí běžné osobní auto.

Aniž bych chtěl, zvedl jsem ruku s pistolí, podepřel si ji druhou rukou a zamířil tam, kde by měl v kabině sedět řidič.

V té chvíli jsem se vzepřel.

»Snad ho nechceš zastřelit?« vmetl jsem mu otázku a přitom jsem se soustředil na jeho ruce. Donutil jsem ho, aby jeho ruce klesly dolů a aby tak přestal mířit.

„What's a shit strange words?“ ozvalo se mi v hlavě.

Došlo mi to. Ptal jsem se ho česky a on česky nezná ani slovo. Nicméně jsem ho přinutil sklonit hlaveň pistole a přestat mířit. Zatím dobrý!

»Stop killing!« poručil jsem mu - zastav to vraždění.

„Why?“ odpověděl mi značně nevrlou otázkou - proč?

»Stop killing and don't ask me why!« nařídil jsem mu - zanech vraždění a neptej se mě proč!

„But why?“ trval na zdůvodnění.

»I say it!« trval jsem na svém - protože jsem to řekl!

„Who are you?“ změnil tedy otázku. Chtěl by vědět, kdo jsem, že s ním mluvím tak nezvykle - vlastně zevnitř...

»I am your death!« zkusil jsem ho postrašit. Vlastně i to je pravda, mohu být jeho smrt, stačí málo.

„Fuck you!“ odsekl a opět zdvihl ruce s pistolí. Automobil byl už blízko a pokud by opravdu chtěl vystřelit, měl by nejvyšší čas. Jenže já jsem ho opět přinutil sklonit ruce se zbraní k zemi a přidržel jsem mu je dole, dokud automobil nepřejel. Má vůle měla zřejmě přednost, byl jako maňásek navléknutý na mé ruce.

»Don't gamble with me, you fool!« napomenul jsem ho zostra - nehraj si se mnou, blázne!

„Dal jsem ti přece stovky žluťásků!“ rozkřikl se americkou angličtinou, ze které jsem pořád některá slova nechápal. „Tak teď zavřu hubu a mlč!“

„Smrt nemá hubu!“ opravil jsem ho důstojně.

„Mrtví nekoušou!“ protestoval.

„Mohl by ses divit!“ varoval jsem ho. „Opravdu jsi zabil tolik lidí?“

V té chvíli zmlkl a místo slov začal vzpomínat. Před očima se mi míhaly desítky mrtvých i umírajících, zastřelených i rozpáraných bodákem, až mě z toho přemáhal hnus. Nejhorší bylo, že ty mrtvoly nebyly nehybné. V jeho vzpomínkách se umírající ještě kroutili a řvali bolestí, to bylo stokrát horší než hory studených, ztuhlých mrtvol na fotografiích z koncentračních táborů. Ten chlap přitom zabil sotva dva, nanejvýš tři bojovníky Vietnamu, zbytek jeho obětí byly ženy a děti. V několika okamžicích mi došlo, že jeho chlubení na tamtom videu nebylo žádné plané vychloubání. Zhnuseně jsem vší silou otevřel oči, pak jsem se znovu soustředil na jeho tvář z videa, stiskl osanarhe a přidal jediné slovo: »vteřinu«!

Možná ho najdou ráno před jeho domem s pistolí v ruce, ale už studeného a neškodného. Quakeři měli pravdu, tenhle zabiják si »náhlou smrt« zasloužil. Jenže tím se mi otevřely možnosti stejně příšerné jako ta první.

Pomocí osanarhe se mohu napojit na vědomí zvolených lidí. Dokud se nebudu příliš zřetelně projevovat, nejspíš si toho ani nevšimnou. Při troše šikovnosti a štěstí získám od takového člověka jeho vzpomínky, které se nedají zfalšovat, jako výpovědi svědků před soudem. Je to vlastně čtení myšlenek, spojené s ovlivňováním lidí.

Ve spojení s první možností je to ale strašná moc nad lidmi. V rukou diktátorů by to bylo skutečné prokletí lidstva. Takže si musím včas poručit dost! A dát si pozor, aby nepřetekla míra.

A nebude to snadné.


Saleh mi poslal mail s několika přílohami, samá otřesná videa z poprav zajatců. Trest smrti je sám o sobě zvěrstvo a muslimové si navíc vybírali co nejodpudivější způsoby poprav. Jenže na těch záznamech zanechávali dostatečné identifikace, abych je mohl jednoznačně určit pro osanarhe.

Tentokrát jsem se nespokojil trestáním vražd. Nejprve jsem se do každého vraha vcítil a podíval se na jeho současnost. Nikdo z nich přece nevraždí sám, nikdo nežije ve vzduchoprázdnu, ale má kolem sebe další lidi - a vrahové i další vrahy.

Ze vzpomínek jedněch jsem se pak dostával k dalším. Buď si na ně vzpomínali, nebo mě k nim navedli přímo. Z jednoho oddílu vedly nitky k sousedním, kde jsem nacházel další. Každá armáda přitahuje sadisty, ale nejhorší je armáda náboženská. Je takové pravidlo, že špatní lidé mají sklon dělat zlé skutky, ale aby zlo páchali i jinak dobří lidé, k tomu je zapotřebí náboženství, nebo vlastně - jakákoliv ideologie. Ideologicky se dá zdůvodnit, ospravedlnit a třeba i nařídit i ta největší špinavost.

V islámském světě se mi začala rýsovat obrovská, nestvůrná pavučina vztahů. V každém uzlu seděl místo pavouka sadistický vrah. Muslimů je po celém světě jeden a půl miliardy, ale i když je naprostá většina mírných jako beránci, ti militantní určují chování všech.

Když něco nařídí Alláh, pak se o tom zkrátka nediskutuje!

V této chvíli mi ale opravdu začala chybět arabština.

Trestat vrahy pomocí osanarhe je poměrně snadné, když se nikdo z nich svými vraždami netají a naopak je považuje za své zásluhy. Horší je, když k vrahům nemůžete jejich oběti přiřadit jednoznačně a oni sami se tváří jako neviňátka. Osanarhe dovolí připojit se na vrahovo myšlení, ale to má význam jen tehdy, když mu rozumíte. Když mluví - a především myslí - neznámou řečí, jste i se čtením myšlenek nahraní. Anglicky umím a domluvím se, takže obsáhnu velkou část světa, jenže arabsky ne a tím mi uniká většina muslimské populace. Musím tedy využít samotných muslimů, aby mě arabsky naučili co nejrychleji. Nebude ale pokrytecké využívat je k něčemu, co hodlám obrátit proti nim?

Možná. Ale bude to nutné.


Zavolal jsem Tondovi a sondoval jsem, jak hodně mají v současné době žáků na vyučování arabštiny a jestli by neměli o jedno místo víc.

„Já věděl, že se k nám dáš!“ jásal Tonda.

„Moment!“ zarazil jsem ho. „To jsem přece neřekl. Jen by mě zajímalo, zda se dá někde rychle naučit arabština a vzpomněl jsem si, že se o mešitách říká, že tam mají vynikající učitele arabštiny. Proto se zajímám, kolik stojí kurs arabštiny u vás a zda ještě máte volná místa. Víš, asi jsi měl pravdu, že překlad Koránu není to pravé. Zatím jsem žádné nutkání přestoupit na víru nepocítil. Samotného mě zajímá, jestli bude mít větší účinky originál Koránu.“

„Ale to se rozumí, že máme volná místa!“ jásal Tonda. „Jen se mi nezdá, že by to v češtině vůbec neúčinkovalo. Spousta Čechů se k nám přidala už po přečtení české verze Koránu.“

„To asi nebyli kacíři jako já,“ nadhodil jsem. „Jak říkám, není to dost silné, aby to překonalo českého kacíře! Hele, kdy máte nejbližší kurs a kolik stojí? Chci se na to přihlásit.“

„Ty kursy pořádá mešita zdarma,“ ujišťoval mě rychle.

„Zdarma to může být pro věřící, ale ne pro ty, kdo pod mešitu nepatří, ne?“

„Ale ty budeš taky patřit pod mešitu, nemysli si!“ tvrdil.

„Zatím ne,“ zarazil jsem jeho nadšení. „Víš, zajímal jsem se o to, proč se mezi muslimy nevyskytuje »náhlá smrt« a zjistil jsem, že se mezi nejhorlivějšími najde víc případů než mezi největšími zlosyny Satanova království! Pak mi ale není jasné, proč by se »Alláhův hněv« obracel častěji proti muslimům. Spíš bych si to vysvětlil tím, že to postihuje především válečné štváče a je úplně jedno, jaké jsou víry.“

Mobil na chvilku úplně oněměl. Tonda si to musel nejprve v hlavě přebrat, to na něho bylo trochu moc.

„Nekecej!“ vyhrkl po chvilce.

„Liší se to jen tím, že tyhle případy s velkým uspokojením komentují nevěřící, zatímco muslimové je tají,“ pokračoval jsem. „Jenže ono to má stejné příznaky a to víš, když něco vypadá jako kočka, má to kožich jako kočka, mňouká to jako kočka, chytá to myši jako kočka, pak je to nejspíš skutečná kočka - ledaže by to byl kocour, ale to je beztak zase jen samec od kočky.“

Mobil opět chvilku mlčel.

„To nemůže být »Alláhův hněv«,“ trval na svém Tonda. „To pochází od Satana! Alláh trestá nevěřící, kteří škodí muslimům!“

„Anebo je to něco, co s vírou vůbec nesouvisí,“ viklal jsem ho. „Proč to postihuje nejvíc válečníky? Kdyby to byl skutečně »Alláhův hněv«, pak by to přece znamenalo, že Alláh nemá rád válečníky. A to i ty muslimské.“

„Blbost!“ ohradil se Tonda. „Alláh nemůže trestat bojovníky za svou víru! To je naprostý nesmysl!“

„Pak to může mít jiné vysvětlení,“ pokračoval jsem. „A sice že »náhlá smrt« nesouvisí s Alláhem. Postihuje válečné štváče a to i ty muslimské a s vírou nemá nic společného.“

„Pak to pochází od Satana!“ opakoval Tonda umanutě.

„Ale proč, prosím tě?“ opáčil jsem. „Proč by Satan trestal ty, kdo pracují pro něho? Satanovi by bylo milejší, kdyby lidé mezi sebou válčili ještě víc! Aby se dal Satan na dobré skutky? To je přece ještě nesmyslnější!“

„Co není od Alláha, pochází zcela jistě od Satana!“ trval pořád na svém.

„No dobrá, to teď nerozhodneme,“ ustoupil jsem, abych hádku neprohluboval, nebylo to v mém zájmu. „Ale o ten kurs arabštiny mám zájem. Chci si přečíst Korán v arabštině a potom se teprve ukáže!“

Nakonec jsme se na kursu arabštiny shodli, i když se zdálo, že ke mně Tonda trochu ochladl. Nedivil jsem se mu. Poslové špatných zpráv nejsou nikde oblíbení.

Zvlášť když jde o víru!

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36