Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Mírová mise

Měl jsem trochu štěstí, že Tondova mešita právě zahajovala další kurs arabštiny pro své věřící, takže mě k nim přifařili. Či spíše »přimešitěli«? Pověst o kvalitě škol arabštiny při mešitách zřejmě nelhala, v tomto ohledu byla opravdu na úrovni.

A možná jsem tam byl nejdychtivější žák. Zatímco většina žáků se potřebovala naučit jazyk Mohamedův jen kvůli kázání, já jsem plánoval mnohem širší využití těch znalostí. Písmo bylo pro mě vedlejší, nicméně jsem se pilně učil i kudrlinky, které jsem v mluveném slově vlastně ani nepotřeboval. Ale možná se i k té četbě Koránu v originále časem také dostanu...

Potřeboval jsem arabštinu, abych se mohl dohadovat se svými oběťmi. A možná některé ušetřím, když je přesvědčím, aby těch zločinů nechali!

Nehodlal jsem se ale vydávat za smrt. To snad mělo smysl u materialistů z naší západní, jakž takž křesťanské civilizace. Muslimové mají jednodušší uvažování. Co není od Alláha, je od Satana a tomu se přece musí odporovat.

Ale co když je oslovím ve jménu Alláha? Jakmile se mi podaří přesvědčit je, že naslouchají hlasu samotného Alláha - a jak víme, tuto možnost nejenže nevylučují, oni tomu naopak příliš často věří - pak udělají všechno, oč je požádám, i kdyby je to mělo stát život!

Nebude se na mě ale Alláh zlobit, když budu vystupovat jeho jménem? Řekl bych, že ne. Český kacíř se Boha bát nemusí. Proč? Protože jeho Bůh, ať mu říká Bůh, Hospodin, nebo třeba Alláh, je přece spravedlivý. Nebude se nesmyslně rozčilovat, když ho nazvu jinak - proboha, kdo dnes může tvrdit, že zná jeho pravé a skutečné jméno? Ačkoliv - tvrdit to může kdekdo, ale věřit tomu může jen ten, kdo tomu věřit chce. A aby měla Boha oslovit jedině modlitba v arabštině? Vždyť tento jazyk na tomto světě před pouhými dvěma tisíciletími ani nebyl! Lidé snad dřív Boha neoslovovali? Nesmysl! A že by Vševědoucí nerozuměl některým jazykům? To by bylo podle mého mínění hodně kruté podceňování!

Druhá věc je, zda není příliš velká drzost vystupovat jeho jménem. Jenže tady je třeba vědět, že pro muslimy »co není od Alláha, je zaručeně od Satana«, což jiný způsob vylučuje. Bude se Bůh zlobit, když jeho jménem napravím pár hříšníků? Spravedlivý Bůh se pro dobrý skutek na nikoho zlobit nebude. Ostatně správný český kacíř prostě musí pochybovat, že by Bůh vyžadoval zabíjet nevinné lidi a ještě ke všemu tak krutě, jako to dělají tihle. A když jejich duchovní vyhlašují, že je oslovil sám Alláh a všechna ta svinstva jim osobně nařídil, pak nejspíš oni v hrdlo lžou a ani se při tom nezačervenají. Zastavit je v jejich krvavém díle nemůže být chyba. Jen to musím udělat tak, aby mi ti darebáci věřili. Znamená to naučit se nejprve jejich arabštinu, jinak mě ani nevyslechnou. A pak se uvidí!

Jen se obávám toho, že právě vychytralí duchovní, kteří svým ovečkám tohle zlo kážou a tvrdí, že to tak řekl sám Alláh, na moji fintu nenaletí. Vždyť stejný podvod používají i oni! Jenže když sami víru nemají, nemohou se na ni vymlouvat a nesmí se proto divit ani trestu smrti, který je stihne, když se tentokrát vůli »Alláha« vzepřou.

Proto jsem byl i nejdychtivějším žákem imáma, vyučujícího arabštinu v mešitě. Až se, chudák, podivoval, jak se snažím osvojit si co nejdůkladněji jazyk prorokův. A přitom jsem mu nedával naději, že přistoupím i na jeho víru!

Kdyby tak tušil, co za mou snahou vězí! Naštěstí číst myšlenky neuměl.

To možná z lidí umím jen já!


Quakeři uspořádali diskreditační kampaň proti dronům a velitelství armády Spojených států se rozhodlo podniknout pořádnou propagační protiakci. Propagační oddělení - dnes nazývané »PR« jako »public relation« se pokusilo ukázat drony veřejnosti jako »nesmírně účinný protiteroristický prostředek« a jejich obsluhu, zejména piloty, jako ty největší vlastence a přitom »správné občany«.

Nic lepšího mi nemohli nahrát! Na ilustračním videu sice rozostřili jejich tváře, aby je nikdo nemohl poznat a byli tak v civilním životě skrytí, ale interview poskytlo dokonalou hlasovou identifikaci. A protože do propagační akce zapojili jak středisko CIA v Langley ve Virginii, tak středisko Pentagonu na letecké základně Creech u Las Vegas, nechali mi dokonalou hlasovou podobiznu všech současných pilotů.

Bral jsem je pak několik nocí pěkně jednoho po druhém. Každého jsem nejprve oslovil a zdvořile ho požádal, aby opustil povolání zabijáka, v opačném případě mě donutí ukončit nejen jeho povolání, ale i život. Upozornil jsem je, že jako Smrťák nedávám varování dvakrát. Pak jsem po několik večerů dával stejná varování dalším a poté likvidoval ty, co mé varování brali na lehkou váhu. Ti z první noci to ještě mohli považovat za halucinaci, ti z dalších nocí už najisto věděli, že s nimi brzy bude zle. Neuposlechl mě ale žádný.

Někteří požádali o pomoc psychiatra, kterému se svěřili s mým varováním, jiní o policejní ochranu. Nepomohli jim psychiatři ani Policie, ale na veřejnost konečně proniklo, že dostali varování od Smrťáka a pravděpodobně je dostávali i ti před nimi, jen to až dosud každý postižený považoval za halucinaci, předrážděné nervy, či prostě za pitomost a nikomu se s tím nesvěřil.

Vědci velice pohotově přejmenovali »Sudden deaths« na »Murders with warning«, čili »Vraždy s varováním«. Teď už bylo nad slunce jasné, že to není neznámá nemoc, ale drzé a rafinované vraždy a Interpol i všechny tajné služby světa rozjely pátrání po původci či ještě lépe - původcích. Možnost, že by se jednalo o jedince, však do pátrání zahrnuli čistě pro úplnost.

Nikdo si nedokázal představit, že by jedinec mohl něco takového dokázat. Srazit na kolena největší supervelmoc světa, deklasovat Severoatlantickou alianci NATO, ale i Organizaci spojených národů, k tomu výkonu experti předpokládali nejméně statisícihlavou organizaci se širokou sítí spolupracovníků, agentů, konfidentů a vykonavatelů ortelů. Taková organizace se přece nedá utajit - jenže tady nikdo nevěděl, odkud začít. Spekulovalo se i o neznámých infrazvukových zbraních - jenže každá taková teorie měla nějakou slabinu. Infrazvukové i mikrovlnné zbraně by snad ledacos vysvětlovaly, především dosud nezjištěnou příčinu smrti, ale bylo téměř vyloučené propašovat je i do tajných protiatomových amerických bunkrů, stavěných i na přímý zásah ruskými atomovými zbraněmi.

Jenže představa, že něco zabíjí lidi i uvnitř nepoškozených bunkrů...? To by teprv byla noční můra! Svědčilo to jen proti domněnce, že by šlo o něco známého, byť třeba všemi stranami pečlivě utajovaného.

Pro špiony všech dalších stran to byla krušná doba. Někteří si včas uvědomili, že v tak ostře sledované zemi, kde každý bděle sleduje každého a udá pro jakkoliv slabé podezření i vlastního bratra je jedinou nadějí na záchranu nic nepodnikat, úkoly své rozvědky dočasně odložit k ledu a zaujmout postavení mrtvého brouka. Ti ještě měli naději - méně vtipní měli zkrátka smůlu.

V hledáčku FBI i tajných služeb se samozřejmě ocitli i Quakeři, jenže pro jejich nevinu hovořilo příliš mnoho důkazů. Jsou poměrně silnou a rozvětvenou organizací, jenže podezřelé mohou být pak všechny organizace s protiválečným programem a těch bylo příliš mnoho než aby se daly zahrnout pod paragraf »podpora terorismu«. Quakeři byli možná zapletení jen v případu vyvraždění pilotů dálkově řízených dronů, jiné případy se však prokazatelně odehrály bez nich. Propagační video navíc vytvořili propagandisté Pentagonu ve spolupráci s CIA, ani ve zveřejnění Quakeři prsty neměli.

Quakeři však správně pochopili, že jejich snaha odstranit mýtus pilotů dronů jako příkladných vlastenců nakonec vedla ke spravedlivému potrestání vrahů. Odmítli vysvětlování »Vražd s varováním« zločinnými rejdy Rusů na území Spojených států, jak bila na poplach všechna »vlastenecká« média od novin po televizi, naopak uvedli opačné důvody. Důkazy o nepotrestaných zločinech příslušníků Policie, justice a hlavně zaměstnanců soukromého vězeňství, na které měli Quakeři zvlášť spadeno, však američtí soudci odmítali jako »nedůvěryhodné«.

Quakeři v tom měli tradici. Jejich předkové bojovali proti otroctví a již v minulých staletích se zasazovali i za zlepšení podmínek v amerických věznicích. Že v tom nepřestali, nebylo nic udivujícího. Soukromé vězeňské společnosti však jejich snahy ignorovaly a nedovolily reportérům natáčet rozhovory s dozorci, obviněnými z týrání vězňů.

Nebylo to však nutné. Soudci veškerá obvinění šmahem zamítali pro »nedůvěryhodnost« svědků. Měli pravdu, bývalí vězňové už z principu nemohli mít čistý trestní rejstřík, ale soudci tak s vaničkou bezstarostně vylévali i dítě.

Podařilo se mi navázat dálkový kontakt s bývalými vězni. Podle soudců byli nedůvěryhodní, jenže já jsem důvěryhodnost posuzoval z jejich vzpomínek a ty se falšovat nemohli. Pravda, i já jsem narazil na chorobné lháře, kteří vlastním lžím nakonec i sami věří. Jenže vylhané vzpomínky se od skutečných liší asi jako kreslený film od hraného a falešný svědek pro mě nemohl zloducha dostatečně identifikovat.

Pravých svědků však bylo víc a v paměti člověka se podoby zločinců uchovávají lépe než co jiného. Zděšení při zločinu způsobí, že se všechno ukládá do podvědomí, odkud se mohou pro osanarhe zobrazit dostatečně podrobně. Nejostřejší obrazy jsem získával od svědků právě v době jejich spánku. Také zde jsem stejně snadno odlišil skutečnost od úplně vymyšlených snů.

Výsledkem byla série »Sudden deaths«, řádící mezi dozorci amerických koncentračních táborů. Ty věznice už nespravuje stát, ale soukromé společnosti, které je v rámci překotného laciného rozšiřování změnily v cosi mrazivě podobného hitlerovským pracovním lágrům.

Není žádný div, že od nástupu Ronalda Reagana k moci se zavedením soukromého vězeňství raketově stouply počty vězňů. Spojené státy se díky tomu vyšvihly na první místo na světě co do počtů vězňů na počet obyvatel a vysoce překonaly i pověstné bývalé ruské gulagy. Majitelé věznic získávají vězně na nucené práce pomocí úplatků soudcům, proto devadesát procent vězňů jsou právě zdatní mladí muži. Ve Spojených státech dnes není nic mimořádného, když soudce udělí trest doživotního vězení i za krádež rohlíku v supermarketu. V této zemi záleží tisíckrát více na kvalitě právníků a na libovůli nedotknutelných soudců než na zákonech. Není div, že se tato »justiční džungle« líbí i soudcům v jiných zemích, kde by ji chtěli také zavést.

Pak ale nebyl žádný div, že »sudden deaths« začaly řádit v americkém »vězeňsko-průmyslovém komplexu«. Umírali nejen majitelé věznic, sadističtí dozorci, úplatní policisté, ale i státní zástupci, soudci i obhájci. Ti všichni dodávali majitelům věznic za úplatu jako pracovní sílu často i nevinné lidi. Quakeři se proti tomu stavěli již dřív, ale až teď měla jejich snaha hmatatelné výsledky. Dosud »naprosto nedůvěryhodná« svědectví bývalých vězňů konečně pomohla spravedlnosti, i když je ani teď nikdo ze soudců neuznával.

Neuznávali je soudci, uznával jsem je já. Moje metoda byla neskonale přesnější, nemusel jsem brát ohledy na »váženost« ani na stav bankovních kont. Ve Spojených státech už byl dokonce podán návrh zákona, podle něhož by byli občané s majetkem nad osm milionů dolarů ze zákona beztrestní. Zákon sice zatím ještě neprošel - přece jen by byl k voličům příliš upřímný, ale už to, že to někdo s vážnou tváří navrhl!

Zajímavé bylo hlavně zdůvodnění tohoto zákona - jeho předkladatel dokazoval, že za celou dobu existence Spojených států nebyl odsouzen nikdo z bohatých občanů ani za nepochybné sadistické vraždy, neboť dobrý právník svého klienta vyseká vždy a ze všeho a tyto soudy jen zbytečně zatěžovaly státní kasu.

Já jsem si to, k jejich smůle, tak nemyslel. Naopak jsem zastával názor, že soudy mají hájit spravedlnost, nejen boháče. Soudce, který odsoudí nevinného na doživotí, je vlastně na stejné úrovni jako vrah - a tak se s ním má také zacházet.

A tak jsem to i prováděl. Nebylo mi to proti mysli, i když už dávno nešlo o podporu válek. Ve Spojených státech získala justice pověst nejúplatnějšího oboru lidské činnosti a neměla se spravedlností společné nic kromě jména ministerstva.

Pro mě to byl zčásti oddychový čas.

Než ovládnu arabštinu...


Kdybych řekl, že žiji dvojí život, bylo by to příliš skromné. Nežil jsem dvojí, ale přinejmenším trojí život. Na jedné straně spořádaný zaměstnanec, manžel a zřídkavý návštěvník hospody. Druhý život jsem žil v mešitě, kam jsem pilně docházel na kursy arabštiny a kde mě považovali za brzkého adepta muslimské víry. Netušili, že můj třetí život probíhá převážně v noci, kdy se měním v čtenáře cizích myšlenek a často i v Smrťáka, neboli - podle Američanů - v největší vražednou, pravděpodobně ruskou organizaci, ohrožující celou světovou civilizaci.

Rusové to tradičně popírali a žádali důkazy. Američané tvrdili, že mají důkazů dost, ale - také tradičně - neukázali ani jeden. Pochopitelně, jak by je mohli mít? Stačilo jim, že Rusové nemohou prokázat nevinu! Pár »náhlých úmrtí« v Rusku nemohlo svět a zejména Spojené státy přesvědčit, že nešlo pouze o cílenou likvidaci pronásledované opozice. Já jsem už ale neměl sílu dělit svou pozornost na další cíle, zejména když se tam nedělo tolik křiklavých nepravostí. Stalinovy gulagy byly minulostí a ruské vězeňství v nespravedlnosti amerického nedostihovalo. Zkrátka jsem si Rusko odsunul na pozdější dobu, pokud to vůbec bude nutné. Rusové - ke svému štěstí - nevyužili příležitosti spojené s vyklizením amerických základen ve světě a nepokusili se zaplnit uvolněný globální světový prostor. Neměli na to ostatně potřebné finance a nejspíš ani ambice. Stačila jim nenávist nejbližších sousedů, kteří kdysi ochutnali stalinský teror.

Nedělal jsem si však iluze o svých schopnostech. Nápravu celého světa rozhodně nezvládnu. Musel jsem se omezit na to, nač stačím. Ovlivňovat jsem mohl jen Evropu, Spojené státy a pokud budou dělat problémy muslimové, budu rád, když i je nějakým způsobem umírním. Neměl jsem žádnou možnost rovnat spory vedené Čínou, nevyznal jsem se v ozbrojených potyčkách mezi Pákistánem a Indií, které vypukly po odchodu Američanů, ani v kmenových válkách Afriky. Těm teď chyběly především peníze na zbraně. Tradiční světoví dodavatelé zbraní se museli stáhnout a místní průmysl na velké válčení prostě nestačil. Bohužel, africkým válečníkům to příliš nevadilo, zabíjet se dá nejen kalašnikovy, ale i mačetami, které nepotřebují doplňovat drahou munici.

Mohl to být důvod ke spokojenosti? Na jednoho člověka to bylo dílo převyšující činy starověkého Herkula. Na celý svět by bylo zapotřebí víc takových, jako jsem já.

I z toho hlediska mě zajímalo, proč to tamten mladík - nebo ten, kdo se mi tak jevil - svěřil jedinému člověku. Na jednu stranu jsem byl vděčný, že mi to všechno umožnil, ale na nápravu celého světa to je žalostně málo. A až teď mi začaly docházet drobné detaily, kterých jsem si dřív prostě nemohl všimnout, neboť mi k nim chyběly patřičné zkušenosti.

Ten mladík mě musel ovlivňovat již od chvíle, kdy mě padající stromy v tamté smršti uvěznily v autě na sněhem zasypávané silnici hluboko v lese. Pokud ne ještě dřív.

Nejpravděpodobnější se mi zdálo, že patří k mimozemské civilizaci, co na Zemi podniká nějaký utajený pokus. Kdoví, zda nezařídil i smršť, padající stromy, létající třísky i sníh... ale proč to všechno pro jednoho člověka? A proč zrovna já? Byl jsem opravdu náhodně vybraný vzorek, nebo to mělo jiný důvod? Proč nás Smrťáků není ve světě víc? I kdyby nás bylo na každý kontinent deset, bylo by to málo!

Teď už jsem věděl víc i o vciťování, ačkoliv mě s tím ten mladík neseznámil. Proč? To mi pořád ještě nedošlo. Až teď jsem však mohl odhadnout, co se v té době asi stalo. Přitáhl si mě jako pavouk mouchu obalenou pavučinou. Naštěstí ne aby mě snědl k večeři, ale - proč vlastně? Proč to všechno podnikal?

Sám bych se těžko odhodlal opustit relativní bezpečí automobilu, nevrhl bych se do sněhových závějí za vzdáleným světélkem. Ve chvíli, kdy jsem se příliš křehkým ledem probořil do ledového potoka, bych se normálně obrátil na ústup do aspoň trochu zahřátého auta. Místo toho jsem tenkrát vyrazil ke světélku s úporností býka - já, věčně podřízený typ, neschopný bránit se i obyčejnému nespravedlivému vyhazovu z práce! Tak jako tak mě dokázal změnit. A nejen pilulkou ke zvýšení vnímavosti na telepatii! Ostatně - která pilulka, nebo lék, má tak dlouhé účinky?

Zmizení chalupy opravdu není jediná záhada!

Bude jich jistě víc!


Mail od kamaráda Saleha se už neopakoval. Sám Saleh své příbuzné omlouval, že je neuvěřitelně odvážné už to, co udělali. Pořizovat videa náboženských fanatiků vyžaduje odvahu, ale pořizovat videa rozběsněných náboženských fanatiků, to opravdu hraničí se sebevraždou. Uznal jsem mu to a povzbudil ho, že i tak měla ta videa úspěch. Souhlasil, jenže to doplnil o přirovnání ke kopnutí do hnízda afrických sršňů nebo o nakopnutí jedovatého hada mamby bosou nohou. Jsou zkrátka činnosti, které se prostě opakovat nedají. Pyrotechnici se z vlastních chyb nikdy nepoučí.

Ačkoliv jsem předtím akce mezi fanatickými muslimy přerušil, mohl jsem v nich opět pokračovat, jakmile jsem se byl schopen domluvit arabsky. Pravda, několik vrahů jsem už předtím poslal k jejich předkům, ale až teď jsem se mohl zaobírat těmi, kdo sami osobně hlavy neřezali a přece jsem je podezíral, že mají ruce od krve. Sice jen obrazně, zato ještě víc. Předtím jsem mohl podnikat akce jen proti vraždícím mudžáhidům, ale ne proti imámům, ajatolláhům, muftím a jiné teoretické duchovní verbeži, která sama sice nebojuje, ale mudžáhedíny vede do boje a očkuje jim do hlav ideály »svaté války«. Teď jsem je »prokoukl«, abych nešel proti umírněným, kteří si spíše zasluhovali respekt než trest.

Vystupovat jménem samotného Alláha bylo přitom bez rizika. Imámové šířící mezi muslimy válečné nadšení, zejména ti, kdo to podporovali tvrzením, že jim to sdělil sám Alláh, byli většinou z mého hlasu upřímně zděšení, pokud mi uvěřili, že pro Alláha není zabíjení nepřátel vůbec příjemné, jak dosud lidem tvrdili. Jiní ale můj hlas odháněli jako Satanův a někteří to ihned prohlédli, takže mě prostě ignorovali.

Ti první - a byla jich naštěstí většina - se ze zapálených nadšenců měnili ve stejně zapálené mírotvůrce, ještě pevněji věřící v Alláhovu vůli, i když jinou, než se do této chvíle mezi muslimy tradovalo. Zbývající duchovní se obrátit nedali, jenže to jsem brzy zjistil a změnil přemlouvání na »vteřinu do smrti«.

Škoda jich rozhodně nebyla.

Vojsko mudžáhedínů začínalo bez ideologického vedení rychle ztrácet motivaci. Část obrácených imámů sami bojovníci podřízli jako odpadlíky od víry, jenže pravověrní jim ubývali tím rychleji. Těžko někoho podříznete, byť jako odpadlíka, když vám jiný důvěryhodnější imám vysvětlí, že podřezat muslima je hřích, za který je peklo jediný myslitelný trest.

S Alláhovou vůlí se nežertuje!

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36