Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kamarád Tonda

Konference o tom, jak naložit s poraženými islamisty, jsem se účastnil i já, byť jsem tam fyzicky nebyl. Vzal jsem si ale na její trvání dovolenou, abych nepropásl žádnou její fázi a střídavě jsem se »vciťoval« do představitelů zúčastněných stran.

Konference v Paříži se trochu podobala válečné konferenci na Jaltě. Také tam se jednalo o poválečném uspořádání Evropy, ačkoliv jedna z válčících stran ještě zuřivě bojovala a její úplná porážka stála ještě hodně krve. Ale i dnes bylo jasné, že porážka islamistů je už jen otázkou času. Šlo tedy o to, jak se vypořádat s poraženými. A já jsem měl očividně jiný záměr než všichni, kdo na konferenci do Paříže přijeli. A co hůř - chtěl jsem svou koncepci poválečného uspořádání tvrdě prosadit.

Nejsnadnější bylo přesvědčování Rusů, předem naladěných k vstřícnosti. Stačilo je maličko odklonit správným směrem. Největším oříškem pro mě kupodivu nebyli zástupci Spojených států. Ti noční hlasy okamžitě pochopili jako poslední výstrahu »Murders with warning« a přidali se podle mého doporučení k ruským návrhům. Největším oříškem byli zástupci států, které nemoc »Sudden deaths« nezasáhla - Poláci, Dánové a Švédové. Když i je »navštívily noční hlasy«, lehkomyslně je považovali za divoké, nepříjemné, ale neškodné sny, případně za halucinace.

Jenže v této chvíli jsem si nemohl dovolit ztrácet čas. Největšího jestřába jsem prostě odeslal k jeho předkům, aby Dánové a Švédové pochopili, že je to opravdu tak vážné. Pro jistotu jsem je varoval, aby nešli proti Američanům. Možná by se chovali stejně i beze mne, ale jistota je jistota.

Podmínky mnou navrhované kapitulace nebyly pokořující, jak se je původně chystali navrhnout ostatní. Přesvědčil jsem je, že naprosté zdeptání poražených byla chyba vítězů jak po první, tak i po druhé světové válce. Nešlo o vyhlazení islámistů, jak původně navrhovali Američané, dokonce ani okupováni vojsky vítězů. Navrhl jsem neprodlené stažení okupačních armád, až se volbami ustanoví civilní vláda. Islámisté vrátí dobytá území, zůstane jim jen jakési jádro jejich budoucího státu - tam ať si vládnou, pokud budou dodržovat některé nepřekročitelné zásady. Šlo především - ve jménu Alláha spravedlivého a slitovného - o bezpodmínečné zrušení trestu smrti, neboť se už nedá odčinit, pokud byl vydán nespravedlivě. A spravedlivý je pouze a jedině Alláh, ale už ne lidé, i kdyby jednali stokrát jeho jménem.

Základem nového Kalifátu mělo být »jádro« - počáteční území, kde si islámisté svůj stát založili a dalo se předpokládat, že tam dnes žijí jen muslimové. Do okolních oblastí se měli vrátit vyhnaní obyvatelé, ale kdyby oni sami požadovali připojení ke Kalifátu, podpořili svůj požadavek referendem pod kontrolou Organizace spojených národů a dosáhli třípětinové většiny, směli by se připojit.

Stejným způsobem jsem navrhl vytvořit jádro nezávislého Kurdistánu, kam by se směly připojit oblasti, vyhovující stejným podmínkám - kontrolovanému referendu s třípětinovou většinou. Základem Kurdistánu mělo být okolí města Irbil v bývalém Iráku a hranice se měly vytvořit po připojení ostatních regionů, dosud se nacházejících na území Iráku, Iránu, Sýrie a Turecka, všude tam, kde proběhnou úspěšně referenda.

Proti tomu protestovali zástupci Turecka i Iránu, které by přišly o území s většinou Kurdů, ale ostatní účastníci konference je přesvědčili, že to bude lepší než neustálé potlačování vzpour. Tyto státy měly předat do Kurdistánu i vězně, kteří o to požádají. Zejména Turecko mělo z dřívějška ve vězeních množství Kurdů, zavřených z politických důvodů. Nemělo to znamenat jejich osvobození, ale rozsudky měly přezkoumat kurdské soudy, aby se vyloučilo osvobození kriminálních zločinců.

A volby, volby a volby...

Donutil jsem velení armád islámistů přijmout kapitulaci, která spíš vypadala jako diktát vítězů, neboť znamenala legální vznik Kalifátu i jeho rozšíření, pokud se sami obyvatelé okolních regionů přidají. Kurdové mezitím po dlouhé době s nadšením obnovili vlastní Kurdistán a Organizace spojených národů tak tak stíhala posílat pozorovatele na regionální referenda. Nadšeným Kurdům se jejich vysněný stát rozšiřoval přímo pod rukama.

Kromě islámistů bylo mým největším přínosem světovému míru zrušení amerických vojenských základen po celém světě. Jako protiváhu museli vyklidit základnu v Sýrii i Rusové, jenže ti si spíš oddychli, že ji už nebudou potřebovat.

Pohrůžka »sudden deaths« nicméně přispěla k přeměně a zklidnění celé oblasti, zmítané válkami od invaze Spojených států po vylhaných záminkách. Mohl jsem být docela spokojený, málokdy dosáhl jedinec v ilegalitě takových úspěchů.

A už bych toho mohl nechat, doufal jsem...


První část - semestr tomu pro jistotu neříkali - arabštiny jsem zvládl poměrně slušně a ukázalo se, že mi to bude nejspíš stačit. Jako rodilý Arab jsem sice nemluvil, ale pro »noční hlasy« to stačilo. Při seancích jsem nemluvil plynule, ale s mystickým přízvukem a každé slovo jsem vyrážel jakoby s námahou. Právě tento způsob však měl úspěch. Pravý Alláh jistě nemluví jinak.

A to by snad mělo být všechno, teď ať se angažují jiní! Mám dost neustálého bodání do prstů, signalizující smrt člověka! Byli to darebáci, všichni si ji zasloužili, ale bylo to deprimující. Měl jsem si je někam poznamenávat, ale historie si je vlastně pamatovat nemusí - a nebude, až na pár prominentů, jako byli prezidenti Spojených států. Možná by bylo lepší, kdyby lidé co nejdřív zapomněli i na ně.

Rozloučil jsem se s imámem s tím, že teď už si snad mohu přečíst Korán, což ho potěšilo, i když jsem mu jedním dechem oznámil, že do té doby přestanu docházet do mešity. Děkoval jsem mu opravdu upřímně - ani nevěděl, jak hodně mi pomohl. Jen netušil, k čemu jsem tu arabštinu potřeboval a využil. Korán to rozhodně nebyl.

Rozloučil jsem se i s Tondou, který do mešity pravidelně docházel na modlitby.

„Co kdybych tě teď někdy navštívil?“ napadlo ho.

„Klidně!“ souhlasil jsem v naději, že už mám po starostech. Proč bych si nemohl poklábosit s dávným kamarádem? Jen jsem ho varoval, aby se nejprve mailem ujistil, že mám zrovna volno. S nápravou světa jsem sice skončil, ale tím se mi neulehčilo. Nahromadily se mi během té doby resty, které jsem musel řešit.

Má choť neviděla ráda, že jsem dovolenou vyplácal na konferenci v Paříži. Měl bych jí to vynahradit - už pro klid domova. Asi si uspořádáme pár nedělních výletů, ty má ráda, jistě je uvítá. A schůzka s Tondou se do toho také nějak vejde...

A kromě toho jsem se chystal ještě jednou navštívit místo, kde stál ten záhadný domek, který tam podle místních lidí nikdy nestál. Teoreticky jsem musel připustit, že se mi všechno jenom zdálo a dům tam opravdu nebyl. Jenže mi na krku pořád visel pravý osanarhe, potvrzující rozsudky smrti ostrým elektrickým bodnutím do prstů a doma jsem opatroval i neobvyklé zimní boty z pravé medvědí kůže. Kdyby se mi to opravdu jen zdálo, zdálo by se mi i to teplo a ať mi někdo vysvětlí, proč jsem za té mrazivé noci venku ve sněhu nezmrzl.

Toho mladíka bych ještě někdy rád potkal!


Dávali jsme právě tašky do auta, když k nám Tonda dorazil.

Jak já miluji někoho, kdo dorazí bez ohlášení zrovna ve chvíli, kdy se chystáš na něco úplně jiného a navíc podle vlastní hodnotové stupnice důležitějšího!

Pro mě bylo v této chvíli důležité splnit slib daný mé choti, že si nejbližší neděli spolu uděláme dlouho plánovaný výlet. A zrovna si to přihasí ve svém fáru Tonda, že by si rád se mnou popovídal.

„My ale zrovna jedeme pryč!“ ukazoval jsem mu omluvně.

„Hele, říkal jsi, že tě můžu kdykoliv klidně navštívit, tak se nevykrucuj!“ peskoval mě.

„Kdybys zavolal, řekl bych ti, odložme to na příští neděli,“ ujišťoval jsem ho. „Já přece nejsem úplně pánem svého času! Slíbil jsem své choti výlet, právě jsme na odjezdu, co mám, podle tebe, dělat?“

„Choti?“ udělal na mě pitvorný obličej. „Fakt si neumíš udělat doma pořádek?“

„Ten právě dělám, chystám se splnit slib,“ vysvětloval jsem mu. Jen aby před mojí ženou nevyrukoval s teorií, že žena je povinná snést všechno!

„Hele, tak já pojedu s vámi a probereme to cestou!“ navrhl.

Netušil jsem, že Tonda patří k příbuzenstvu pána z jedné anglické povídky, kde si překladatel dovolil upravit jeho jméno na skoro-české »Wlezley«.

„No tak tedy pojeďte s námi,“ ustoupila moje choť. Bylo to její dobrosrdečností, ale známé přísloví říká, podej čertu prst... Tonda se toho ovšem chytil, odstavil mazdu na parkovišti a rychle se přihrnul za námi, abychom mu neujeli. Počkali jsme tedy na něho, ovšem musel sedět sám vzadu, což mu zřejmě nevadilo.

„Jenže já když řídím, tak nediskutuji!“ řekl jsem, než jsem nastartoval motor.

„Nevadí, nebudeme přece pořád drandit,“ souhlasil Tonda.

Wlezley!

Měli jsme v cestovním plánu navštívit dva hrady, nejprve jednu zříceninu, pak zachovalejší stavbu s průvodcem a v blízké hospodě jsme si zamýšleli dát oběd. Po celou cestu seděl Tonda vzadu jako myška, ale když jsme vyrazili na prohlídku hradu, začal kritizovat, kolik máme v Čechách neužitečných zřícenin.

„Vždyť jsou v nich naše dějiny!“ hájil jsem je.

„O dějiny nikdo nestojí!“ tvrdil. „Beztak jsou dávno mrtvé a zapomenuté!“

„Jak kým,“ namítl jsem.

Pak jsem mu udělal přednášku o hradu, jehož zříceninu jsme opatrně procházeli. Než jsme vyjeli, podíval jsem se na internet na cíle naší cesty, abych byl v obraze. Teď se mi to hodilo, vypadal jsem skoro jako znalec.

Další hrad byl ale zachovalý a museli jsme se připojit k jiné výpravě, průvodce přece nemůže vykládat každému zvlášť. Takže jsme opět mlčeli a nerušili. Kasteláni obvykle mívají v repertoáru různé detaily a pikantnosti, které se do encyklopedií nedostanou, takže je jejich výklad zajímavý i pro historiky, kteří jinak sypou z rukávu důležité letopočty i majitele.

Prohlídka skončila, vrátili jsme zapůjčené bačkory a vyšli hradní branou, kde jsme se míjeli s další tlupou turistů, chtivou dozvědět se o záletech hradní paní před staletími. Průvodkyně či snad kastelánka to uměla pěkně barvitě podat, jistě je nezklame. Děti mezi turisty nebyly, nemusí nic zamlčovat. Usmívali jsme se v tušení, jak to přijmou, oni se stejně usmívali na nás, ačkoliv neměli proč. Jen ať si to užijí!

My jsme se vypravili do podhradí, kde měla být podle internetového turistického průvodce prosperující hospoda. A to byla chvíle, na kterou Tonda zřejmě čekal.

Nejprve měl poměrně dlouhou diskusi s číšníkem. Čekal jsem, že ohrne nos nad tradičním vepřo-knedlo-zelo, které jsem si objednal já, i nad vepřovým gulášem, na který měla chuť moje paní, ale nečekal jsem jeho diskusi nad hovězím. Snad by mu to nemělo vadit, jenže on chtěl vědět, jestli je maso »halal«, neboli správně rituálně poražené. Číšník to ale nevěděl, Tonda si tedy nechal zavolat kuchaře, jenže ten mu s pokrčením ramen sdělil, že maso pochází z nedalekých jatek, na porážky dohlíží hygienik, ale na nějaké rituály se nikdo nikdy neptá.

„To je chyba, vážení!“ prohlásil Tonda. „Měli byste zvykat, že právě tohle bude již brzy velice důležité!“

Kuchař i číšník na to jen pokrčili rameny.

„Nejsme »košer« restaurace,“ řekl číšník. „Musíte si zajet do okresního města, tam snad něco takového mají!“

Tonda si nakonec objednal vegetariánské menu, klasický smažený sýr. To mohl podle mě udělat hned a nezdržovat. Kofolu jsme si dali všichni tři, aspoň v tom jsme se shodli. Na vepřo-knedlo-zelo je sice pivo lepší, ale já jsem řidič a moje choť si dala kofolu se mnou ze solidarity. Jinak by si asi dala malinovku.

„Tak co, kdy zase přijdeš?“ obrátil se na mě ještě než nám přinesli objednané.

„Nemám teď čas,“ odvětil jsem. „V zaměstnání zrovna finišujeme, jsme rádi, že nejedeme non stop. Zatímco jsem se zdržoval u vás, nahromadilo se mi plno restů.“

„Zdržoval - u nás?“ zarazil se. „Čoveče, to přece nebylo žádné zdržování!“

„Nebylo,“ přikývl jsem. „Musím potvrdit, vaše škola je opravdu dobrá. Účel to splnilo, dohovořil jsem se bez problémů, ale jsem rád, že to mám za sebou.“

„Dohovořil?“ podíval se na mě trochu překvapeně. „Myslel jsem, že sis chtěl hlavně přečíst Korán!“

„Jo, s tím jsem taky začal,“ odvětil jsem ledabyle. „Ale ty znalosti se mi hodily i na jiné příležitosti. Je výhoda přečíst si na internetu něco v originále než se spoléhat na naše médiamachry. Jednak z toho vykoušou jen co se jim hodí a za druhé neumějí ani pořádně překládat.“

„Tys to potřeboval - kvůli internetu?“ zeptal se mě zděšeně. Zřejmě pochopil, že jsem arabštinu nevyužil jako přípravu k přijetí »pravé víry«. V jeho očích to vypadalo spíš jako rouhání, ale co mohl čekat od starého kacíře? Vždyť mě znal!

V té chvíli nám přinesli oběd, takže jsem mohl odpověď ještě odsunout. Až když číšník odešel, ochutnal jsem vepřové a zelí, zda je podle mého gusta, načež jsem klidně odpověděl.

„Na internetu jsem to uplatnil nejdřív,“ souhlasil jsem. „Pak jsem se s několika lidmi bavil přímo a dorozuměl jsem se.“

Oba dva na mě koukali jako na dvouhlavé tele. Moje choť sice věděla, že se čas od času dívám na internet, ale nenapadlo ji, že bych si tam něco četl v originále. A to ještě netušila, o jaký jazyk se jedná! Zato Tonda se cítil uražený, že jsem se opovážil odsunout na vedlejší kolej Korán.

„A co jsi tam četl?“ vyjel si na mě.

„Zajímal jsem se o Kalifát,“ odvětil jsem mu - víceméně podle pravdy.

„To je dost, že ho konečně všichni ve světě uznali!“ řekl Tonda o poznání spokojeněji.

„Uznali,“ souhlasil jsem. „Však také Kalifát zrušil tresty smrti, vyklidil všechna území obsazená silou a teď se rozšiřuje pěkně demokraticky, referendy.“

„To je fakt divné,“ odvětil Tonda. „Nikdo nechápe, proč ustoupili. Ale část území se jim přece znovu připojila takovým způsobem, že proti tomu nikdo ani nekvikne. Mohli si všechno ponechat i bez toho ústupu!“

„Když to udělají mírovou cestou, je to v pořádku,“ přikývl jsem. „Ponechat si nic nemohli, protože by prohráli všechno. Jsou rádi, že mají Kalifát, ale nebudou ho vytvářet pomocí armády. Mimochodem, obnovený Kurdistán se rozšiřuje stejnou cestou a má už dnes pětkrát větší rozlohu než Kalifát.“

„Kurdistán mě nezajímá,“ mávl rukou. „Jen ubírá oblasti, které právem patří ke Kalifátu. Stejně je jednou Kalifát spolkne.“

„O tom pochybuji,“ řekl jsem. „Kurdistán se rozšiřuje referendy, všude měli Kurdové takovou převahu, že je téměř vyloučené, aby to někdo stejným poměrem otočil.“

„Sami se přidají,“ mávl rukou Tonda. „Ale to je teď příliš vzdálená záležitost, mě zajímá, kdy se k nám konečně přidáš ty?“

„Kam se máš přidat?“ zpozorněla moje choť a udiveně se na mě podívala.

„Ale...“ vzdychl jsem si, „tady Tonda je totiž muslim, víš? A lákal mě, abych se dal na muslimskou víru...“

„Doufám, že ne!“ vyjela na mě výhrůžně moje polovička.

„On se s imámem v mešitě snažili obrátit mě na víru,“ pokračoval jsem klidně, i když trochu unyle. „A já jsem jim slíbil, že se přidám, když mě Alláh osvítí.“

„Ty jsi vážně magor!“ vybuchla.

„Ale nejsem,“ usadil jsem ji. „Uvědom si, podmínkou je, aby mě Alláh osvítil. Já přitom jako starý kacíř nevěřím, že by to bylo možné. Není chyba dát si nesplnitelnou podmínku. To je jako když řekneš, že se dáš k muslimům, až kočička vejce snese. Kočky vejce nesnášejí, takže máš do věčnosti dost času.“

„Ty tedy tvrdíš, že Alláh nemůže někoho osvítit?“ vyjel naopak zostra Tonda.

„To netvrdím,“ namítl jsem. „Alláh - nebo jak říkáme v Čechách, Hospodin či prostě Bůh, může úplně všechno. Jenže to nedělá. Zatím všechny případy, kdy někdo tvrdil, že mu něco řekl sám Bůh, skončily na psychiatrii u docenta Chocholouška. Totéž asi platí i s Alláhem. Rozdíl je, že místo aby šli na psychiatrii, káží kázání v mešitách.“

„Ale to je urážka Alláha!“ nadskočil Tonda.

„Urážkou Alláha je tvrdit, že někoho přímo oslovil, ačkoliv to není pravda!“ odrazil jsem ho. „Víš, co je zajímavé? Že dnes mluví o osvícení Alláhem všichni, kdo předtím vedli armádu Kalifátu. Ale co jim prý řekl? Že je hřích zabíjení muslimů i nemuslimů. A proto složili zbraně a přistoupili na to, že se smí Kalifát rozšiřovat jen tam, kde bude mít postačující výsledek referenda všech obyvatel příslušného regionu. A tak se rozšiřuje - získáváním přátel a ne zabíjením nepřátel. Stejně rozšiřovaný Kurdistán se přitom zvětšuje rychleji.“

„To musí být nějaký podvod!“ nechtěl to Tonda uznat.

„Kdybys místo modlení sledoval internet, zejména co přichází z Kalifátu, už bys to věděl!“ vyčetl jsem mu. „Jen tak mimochodem, nemoc zvaná »Alláhův hněv« řádila mezi muslimy Kalifátu nejvíc na světě. Dvakrát vyhubila štáb jejich armády, zahubila spoustu imámů i prostých bojovníků a zastavila se až když zbývající imámy osvítil Alláh, že zabíjení musí přestat.“

„To musí být hrozný podvod!“ opakoval Tonda. „Určitě to pochází od Satana!“

„Uznali to nejen imámové Kalifátu, ale i největší autority, muftí a ajatolláhové!“ přisadil jsem si. „To přece vylučuje, že by šlo o Satanovo dílo! Z Kalifátu se to šíří do všech stran, už na to přistoupili muslimové v Egyptě, v Iránu i v Pákistánu.“

„To není možné!“ opakoval Tonda, jako kdybych mu bral jeho oblíbenou hračku.

„Máš internet?“ zeptal jsem se ho.

„Mám - ale to je dílo Satanovo, věřit se mu nedá!“ odvětil.

„Internetu jako takovému nevěř,“ schválil jsem mu to. „Většina propagandy na internetu pochází od lidí, kteří si přejí rozvrat. Ale podívej se na stránky Kalifátu, jak se v poslední době změnily!“

„Ale vždyť »Alláhův hněv« zabíjel jenom nevěřící!“ chytal se Tonda posledního stébla. „Nejvíc přece řádil v Americe!“

„Nezabíjel nevěřící, ale válečníky,“ namítl jsem. „Začal asi od těch nejhorších, v tom máš možná pravdu, takže to zpočátku vypadalo jako kdyby zabíjel jen nevěřící. To přece dává smysl! Kdyby začal napravovat věřící, nevěřící by jen povzbudil. Proto začal od nich. Tím sice nakrátko povzbudil věřící vražedníky, ale po likvidaci nevěřících vražedníků se obrátil i na druhou stranu. Naštěstí Američané nemohli škodit, i když Kalifát složil zbraně. Pamatuješ se, jak jsem ti hned na začátku říkal, že ta »náhlá smrt«, neboli »Alláhův hněv« stihla i organizaci »Mohamedova říše«? A že na ni zemřel i Velký Chalífa a s ním i pár desítek »zbožných bojovníků«?“

„Mohamedova říše byli přece věřící jen naoko,“ opakoval i Tonda, ale už to od něho neznělo tak suverénně jako tenkrát. „Byli to zatracení hříšníci, nezabíjeli jen nevěřící, podřezávali i pravověrné muslimy! Proto je Alláh trestal svým hněvem!“

„Podřezávali nejen pravověrné muslimy, ale kdekoho,“ řekl jsem. „Byli to zkrátka zločinci a vrahové. Proto také zemřeli.“

„Alláh by netrestal vlastní, skálopevně věřící bojovníky!“ trval na svém Tonda. „Alláh je veliký a Mohamed je jeho prorok!“

„Alláh zřejmě nemá rád vrahy ani válečníky,“ otočil jsem to. „Říkal jsem ti to hned zpočátku. A to jsem věděl jen o pár případech »sudden deaths« na straně muslimů. Když někoho pro pravdu zabiješ, neznamená to, že máš pravdu ty. Naštěstí je Alláh spravedlivý a takový se mi líbí. Kdo zabíjí nevinné, staví se proti němu, i kdyby byl navenek vzorným muslimem. Alláh nemá rád ani křesťanské a jiné válečníky, i to je přece další důkaz jeho spravedlnosti! Zabíjení je to, co mu nejvíc vadí!“

„Ale zabíjení přece nařizuje Korán?!?“ vzpomněl si náhle.

„Jenže Korán je dílo proroka Mohameda,“ přikývl jsem. „A to byl sice prorok, ale především člověk. Se všemi lidskými chybami. Popisuje se tam i jak Mohamed stáhl z oblohy měsíc, aby lidem dokázal svoji moc. My přece dávno víme, že měsíc je obrovské nebeské těleso, které se stáhnout nedá. Co to tedy bylo? Nějaký pouťový trik, anebo si to Mohamed prostě vymyslel? Tak nějak to může být i s jinými místy v Koránu. Zabíjení nenařizuje Alláh, ale Mohamed. A jak se ukazuje, nejspíš proti Alláhově vůli. Spíš by mě zajímalo, proč to Alláh až dosud toleroval. Prý je také neskonale slitovný, ale zdá se, že i jeho trpělivost s lidmi má své meze. A na víře ani tak moc nezáleží.“

„To je ale... to je strašné...“ nenacházel správná slova.

„Kacířství, že?“ nabídl jsem mu vhodný výraz. „Kacíři měli často pravdu i proti církevním autoritám - křesťanským stejně jako muslimským. Obávám se, že ani po přečtení Koránu nebudu o nic víc muslimem než dnes. Leda by na mě přišlo osvícení, jenže - to asi dřív kočička vejce snese.“

Moje choť mezitím pochopila, že ode mě nehrozí přestup na muslimskou víru, které by se - podle práva Šaríja - vztahovalo i na ni, ať by chtěla nebo ne. Když slyšela, jak Tondovi odpovídám, věnovala se moudře obědu a nechala nás být.

„Takže - nepřijmeš víru Alláhovu?“ zavrčel Tonda.

„Mohamedovu, chtěl jsi říci?“ opravil jsem ho. „Protože - víra českého kacíře může být Alláhovi milejší než víra vraždícího muslima, stejně jako vraždícího křesťana. Asi bude lepší, když si podržím tu svoji. Ale vy byste měli začít zpytovat svědomí, jestli nejste příliš válkychtiví a bojechtiví! Jak se zdá, právě to je Alláhovi odporné.“

„Co ty můžeš tvrdit, co je mu milé a co odporné?“ vyhrkl naštvaně. „Nevěřící nemůže nic takového posoudit!“

„Jenže tohle tvrdí vaši ajatolláhové, tak by to mělo mít i pro vás větší váhu než slovo nevěřícího. Já jen opakuji jejich slova. Můžeš si je sám najít na internetové stránce Kalifátu. Arabsky umíš a doklikat se tam není velký problém.“

„Ale mešita ti dala kurs arabštiny!“ vyhrkl poslední nápad.

„Proto jsem se přece ptal, kolik ten kurs stojí,“ odrazil jsem ho. „Váš imám mi ale tvrdil, že je to zdarma, i když jsem mu nesliboval, že se k vám přidám.“

„Sliboval jsi, že se rozhodneš až po přečtení Koránu!“ opravil mě.

„Jistě, až po přečtení Koránu!“ přistoupil jsem na to. „Fakt se teď na něj vrhnu a neustanu, dokud ho nepřečtu. Pak se uvidí, ale do té doby si oba podržíme svou dosavadní víru. Muslimové i křesťané mají podle mě na rukou příliš mnoho nevinné krve. Jako český kacíř po krvi nevinných nebažím a nechci, aby mě nějaká víra nutila vraždit někoho, kdo věří jinak než já, pokud on sám nevraždí. Ale všimni si, že tě ani teď nelákám, abys od muslimů odstoupil!“

„To by ani nešlo,“ řekl hrdě. „Odpadlíci nežijí dlouho!“

„Jenže to se teď změní,“ upozornil jsem ho. „Všimni si, že i nejvyšší muslimské autority dnes odsuzují zabíjení. A nejen zabíjení věřících muslimů, ale i nevěřících a nejspíš i odpadlíků. Co chceš? Alláh je přece spravedlivý a slitovný, není to žádný krvežíznivý Moloch, Marduk ani Satan.“

Nejhezčí metoda je ničit fanatiky jejich vlastními slovy! Ale i nejnebezpečnější. Když fanatika zaženete do kouta, může se znenadání změnit v útočící kobru. Tonda už nevěděl co na to říci, takže jen zarputile mlčel. Neměl bych se divit, kdyby znenadání vytáhl dlouhý nůž a chtěl by nás oba podřezat. Netušil, že si prsty nemnu taštičku na krku z roztržitosti, tak to mělo jen vypadat. V taštičce bylo osanarhe. Bez identifikace se nemělo nic stát. Ale i kdyby na nás zaútočil, neměl by šanci. Milisekunda je hodně krátký čas. Doufal jsem - přál jsem si - aby ho něco takového ani nenapadlo.

Páni, to byl tedy oběd! Tonda vypadal zdrchaně a měl před sebou ještě polovinu porce, zatímco já i má choť jsme měli prázdné talíře a už jsme jen usrkávali kofolu.

„Hele, zatím si oba ponecháme svou víru, já si konečně prostuduji Korán a pak teprve uvidíme!“ navrhl jsem mu co nejsmířlivěji.

Ta smířlivost nakonec přece jen asi zabrala.

Tonda je možná magor, ale ne tak velký.

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36