Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Spolupráce

Diskuse s vlastní manželkou bývají z těch nejúnavnějších a vysvětlit ženě důvod ke stěhování je jeden z nejtěžších úkolů, pokud na misku vah nepadnou - finance.

Rozhodlo nakonec, že žena v poslední době sama brblala na nestydaté nájemné, které z nás pan domácí ždímá. Když padl argument, že nájemné bude rovno nule, byl to silný kalibr. Sice ještě protestovala s tím, že u vlastního domku nevrazíme peníze do pana domácího, ale do oprav, jenže to jsem smetl poukazem na to, že domek ještě dlouho žádné opravy potřebovat nebude.

Ještě horší byl problém s legalizací chalupy. Naštěstí jsem našel na internetu firmu, zabývající se stavbami replik starých roubených chalup. Zřejmě je dnes módní bydlet ve staré chalupě a těch pravých už není dost, proto firma docela kvete.

Stáhl jsem si z jejich stránek reklamy na jejich výtvory, vytiskl si je a jel s nimi na okresní stavební úřad. Tak už naštěstí o té firmě věděli, takže nedělali problémy. Staré chalupy na vesnice patří a moderní repliky ráz vesnic také nekazí, ta firma je solidní, takže jsem pro ni získal rovnou stavební povolení... ani kolaudace prý nebude problém... kdo by si přál víc?

Ovšemže jsem musel mít nejprve v ruce kupní smlouvu a záznam na katastru, ale už to bylo veselejší. Jen aby si to pan Vašátko ještě nerozmyslel!

Stěhovat se přece můžeme i později.


Mezitím jsem zkusil navázat kontakt s bývalými spolužáky. Ne se všemi - už na fakultě se někteří projevili jako milovníci peněz. Ale pár mi jich bylo sympatických a těmi jsem začal.

Ale hned první, komu jsem zavolal, mě zklamal. Začal jsem nenápadně, jako bych ho chtěl jen nalákat na spolupráci s hnutím na obranu lidských práv, ale bývalý spolužák mě odpálkoval, že se ho »nějaká lidská práva« absolutně netýkají.

Netýkají - tak promiň, že jsem obtěžoval...

Druhý by byl všema deseti pro, jenže... měl zase strašně moc práce a nemohl by se tomu jak se patří věnovat.

Nemáš čas? Nebudu tě už o něj okrádat...

Zato Emil si do telefonu jenom povzdychl.

„Čoveče, šel bych do toho, jenže...“

„To máš tolik práce?“ zavrčel jsem na něho, už mě ty výmluvy začaly dopalovat.

„To ne, ale mám... podle doktorů sotva půl roku života,“ dokončil větu, čímž mě ovšem dokonale uzemnil.

„Co ti je?“ zeptal jsem se ho úplně jiným tónem.

„Pokročilá leukémie, doktoři už to zřejmě vzdali,“ řekl.

První, kdo se jen planě nevymlouval - tohle tedy rozhodně výmluva nebyla.

Jenže mě okamžitě napadlo, že podle staříka ovrósje nedovolí žádnou nemoc.

„Poslyš, Emile, mohl bych za tebou zítra přijet?“ zeptal jsem se ho.

„Klidně,“ souhlasil. „Jsem doma, pustili mě z nemocnice. I proto si myslím, že už to vzdali...“

„Dobrá, zítra přijedu - dneska už je pozdě, to bychom si moc nepopovídali, ale zítra přijedu, platí?“

„Přijeď!“ vybídl mě. „Pokecáme!“

Zavěsil jsem - a popadl jsem kuchyňský nůž, vyběhl ven na trávník a začal ze země dolovat kořen nejbližší pampelišky...


Návštěva každého nemocného potěší, zejména když jde o dávného kamaráda.

Tahle ale začala trochu nezvykle. Vnucoval jsem Emilovi nevelkou bílou pilulku a nedal jsem jinak, dokud ji nespolkl a nezapil.

„Co to vlastně bylo?“ zeptal se mě, když ji měl v sobě.

„To mi neuvěříš, na to bych tě musel přesvědčit jinak,“ odvětil jsem.

„Proč bych ti neměl věřit?“ usmál se trochu trpně. „Na koleji jsme před sebou neměli tajemství a věřili jsme si všechno.“

„To byly časy!“ vzdychl jsem si. „Ale tohle je šílenější než si umíš představit.“

„Ale já si umím představit ledacos!“ přesvědčoval mě. „Pamatuješ se přece na »Raketový klub«?“

Na studentské koleji se študáci kromě učení věnují různým pitomostem. Jednou z více ztřeštěností ztělesňoval »Balonový klub«, který měl ve stanovách psáno »vypouštění létajících předmětů lehčích než vzduch« a členové se ve volných chvílích zabývali pracným slepováním balonů z hedvábného papíru, plněných horkým vzduchem. Měli bujnou fantazii - například balon ve tvaru létajícího talíře s mnoha podrobnostmi se na fotkách nad Prahou krásně vyjímal. K plnění balónů měli malá kamínka, balon se nasadil na komínek, chvilku museli topit, pak následoval známý povel »Pusťte vše!« a papírový balon začal majestátně stoupat. Jednou dokonce vypustili větší balon se zavěšeným fotoaparátem s nastavenou samospouští, který pak celý Balonový klub vyfotil z výšky nad korunami stromů - taky pěkné fotky, balon měli ale přivázaný na tenkém vlasci, aby ho mohli stáhnout zpátky a neuletěl jim i s foťákem.

Emil tenkrát založil konkurenční »Raketový klub« který měl ve stanovách větu: »účelem klubu je sestřelovat raketami země-vzduch výtvory Balonového klubu«.

Jak se dalo čekat, oba kluby byly od založení »Raketového klubu« znepřátelené až do krve. Po prvním úspěšném sestřelení »létající žehličky« raketou zorganizoval »Balonový klub« kruhovou obranu místa vypouštění balonů a aktivisté nemilosrdně rozdupali každou objevenou odpalovací rampu - nutno podotknout, »Balonový klub« měl více členů už protože byl starší, takže obsluhu raket vždy snadno přečíslil a od startovacích ramp zatlačil. Startovací rampy byly jednoduché konstrukce, slepované z leteckomodelářských špejlí, umožňující trochu mířit, rakety se bez nich odpalovat ani nedaly, takže každé objevení rampy balonisty vyvolalo poplach, pískání píšťalek, kterými se balonisté svolávali na místo zásahu a většině nezúčastněných pozorovatelů se pokaždé naskytlo úžasné divadlo. Zatímco »Balonový klub« velice brzy zařadil do své výzbroje píšťalky ke svolávání potřebné přesily, »Raketový klub« naopak přišel s falešnými rampami, které nechal bez velkého odporu balonistům zničit, hlavně že odlákaly jejich komanda od pravé, která úspěšně odpálila raketu a dosáhla kýženého sestřelu. Na rozdíl od rozměrných ramp s vodícími lištami se raketa vešla pod bundu, což znemožňovalo její vypátrání, takže bylo možné zaměřit na balón ramp několik a raketu odpálit z té, které si balonisté nevšimli. Úspěšný start rakety znamenal skoro vždy sestřel, neboť po několika desítkách metrů letu raketa vyplivla hořící »červený déšť«, takže nebylo třeba mířit úplně přesně - na to v tom spěchu ani nezbýval čas. Rakety však - díky pevně nastavenému zpoždění - neměly příliš velký dolet, takže se občas stávalo, že se balon vznesl »mimo dostřel«, což bylo vítězství balonistů, stejně jako včasné zničení všech ramp. Naopak balon padající v plamenech znamenal jásot na straně »rakeťáků«. Úspěchy se na obou stranách střídaly. Většina pracně slepených balónů, pokud unikla raketám, beztak uletěla kamsi do vilové čtvrti, kde se o něco roztrhla a propadla rychlé zkáze, takže opakované vypouštění téhož balonu ani nepřipadalo v úvahu.

Jestli mě paměť neklame, jen jednou se emisarům balonistů podařilo vyjednat příměří. U balonu vynášejícího do vzduchu fotoaparát se rakeťáci zalekli vyhrůžky, že rozbitý foťák případně zaplatí. Foťák tenkrát pro studenty znamenal příliš vysokou sumu peněz, takže příměří skutečně dodrželi. Nečestné jednání by totiž znamenalo velké opovržení přihlížejících.

Mohlo by se zdát, že »Raketový klub« byl založený na škodolibosti a známém heslu »Ať sousedovi taky chcípne prase«, ale študáci to tak nebrali. Sestřelování jako takové přece nečestné nebylo. Rakeťáci si to dali do stanov veřejně, stanovy obou klubů visely na kolejní nástěnce hned vedle sebe a všichni je znali. Ničení balonů se kompenzovalo ničením odpalovacích ramp a mimo akci se nepřátelství nepřenášelo, balonisté s rakeťáky chodili společně na přednášky i do menzy, nepřátelství propuklo vždy až s dalším startem balónu.

Emil »Raketový klub« kompenzoval organizací studijních kroužků, kde se vysvětlovala obtížnější látka těm, kdo chyběli na přednáškách nebo ji hned nechápali. Emil byl většinou tím vysvětlujícím dobrodincem, ale přiznával, že to neorganizoval nezištně. Jeho prospěch ale nebyl finanční. Emil tvrdil, že se sám nejlépe látku naučí vysvětlováním méně chápavým kolegům. Získali tedy na tom všichni.

Ano, to byly časy!

Co ale byly amatérsky ubalované papírové rakety proti mimozemským ovrósje! Musel jsem ho na to opatrně připravit.

„Dobře, tak si představ, že ta pilulka, co jsem ti právě dal, je od mimozemšťanů. Není to žádný lék, ale vajíčko, ze kterého se v žaludku vylíhnou dva červi,“ začal jsem trochu znevažujícím tónem. „Představuješ si to?“

„Fuj, ty to ale dovedeš podat hnusně!“ otřásl se. „Jeden by z toho až zvracel!“

„Takže sis to představil dobře,“ usmál jsem se. „Dodám ti tedy k tomu nepatrné upřesnění. Není to žádná mystifikace, ale skutečnost.“

„Ještě lepší!“ odvětil ironicky. „Vážně mě chceš zdeptat?“

„Nechci, naopak,“ řekl jsem už normálním hlasem. „Poslyš, Emile, jak chceš vyloučit, že jsem se setkal s mimozemšťany?“

„Vyloučit? Nic,“ opáčil. „Jen bych do tebe nikdy neřekl, že jsi schopný uškodit kamarádovi. Takže ty červy prostě neberu.“

„A když ti řeknu, že stejné červy mám v sobě i já?“

„Tím snad chceš naznačit, že tě prostřednictvím nějakých červů mimozemšťané úplně ovládli? Že jsi jen jejich loutka, či co?“ zasmál se.

„To jsem neřekl,“ odmítl jsem tuto možnost. „Jen že mám v sobě jejich červy.“

„Nač bys je ale v sobě měl, kdyby tě neměli ovládat?“

„Ti červi jsou dva,“ pokračoval jsem tedy. „Jeden z nich by ti měl dát schopnost telepatie, to si vyzkoušíme za chvilku. Druhý by se měl starat, abys nebyl nemocný. Sám jsem zvědavý, jak si poradí s tvou leukémií, ale podle mimozemšťanů by ji měl zvládnout. Takže by ti měl přidat pár let života - údajně je to vyzkoušené, prodlužují život zhruba o osm set let.“

„To myslíš vážně?“ zbledl.

„Jestli ti něco říká jméno Metuzalém, tam je to historicky zaznamenané.“

„Myslíš Bibli?“ usmál se trochu kysele. „Tam je takových zázraků až neskutečně plno!“

„Je,“ přikývl jsem vážně. „A některé mají pravdivé jádro. Na Metuzalémovi si to mimozemšťané vyzkoušeli, od té doby už to veřejně nedělají. Máš kliku, že jsem se s nimi setkal a že hledám spolupracovníky, proto jsem tady.“

„Víš ty vole, co děláš?“ vybuchl najednou. „Dávat někomu falešnou naději je horší mučení než natahování na skřipec zostřené waterboardingem!“

„Jsem si toho vědomý,“ přikývl jsem. „Také mám v sobě ty červy a od té doby jsem nemarodil, ale to by mohla být náhoda. Sám jsem na to zvědavý u tebe. Ale já už jsem se setkal s tolika neuvěřitelnými věcmi, že o tom ani nepochybuji.“

„Inkvizitore!“ setřel mě. „Nepřestaneš? Nač potřebuješ spolupracovníky, že jdeš i za mnou? Vždyť jsem ti řekl...“

„...že ti zbývá už jen půl roku života, nebo tak nějak,“ dokončil jsem za něho. „Dobrá - spokojím se s tím, co ti ovrósje přidá. Ale když to bude osm set let, bude to víc, než si teď umíš představit. Chápeš?“

„Poslyš, ale teď vážně!“ požadoval důrazně.

Zavřel jsem oči, představil si jeho tvář i hlas a stiskl osanarhe. Emil ležel přede mnou, mrtvý nebyl a bolest hlavy mi nehrozila, takže byly opět dvě možnosti. Buď začnu vidět jeho očima jako u všech dosavadních lidí, nebo mezitím získal schopnost telepatie jako já, takže se jen telepaticky spojíme.

Hned jsem ale pochopil, že nastala druhá možnost. Emil tedy ovládá telepatii, nemohu ho ovládat ani vidět jeho očima, zato on může ovládat osanarhe, které mám pro něho v kapse.

„Dobře mě poslouchej!“ řekl jsem mu telepatií. „Zacpi si uši, abys mě neslyšel! Pořádně, povídám! Přesto mi rozumíš, že? Říká se tomu telepatie, teoreticky o ní debatuje spousta lidí, ale my ji zvládáme i prakticky. Na blízko ji sice nepotřebujeme, ale umíme se bez mobilu dorozumět kolem celého světa. Rozumíš?“

Během mé řeči si skutečně ucpal uši, nejprve dlaněmi a pak ještě polštářem, ale slyšel mě samozřejmě pořád stejně jasně. Aby ne, telepatii překážky nevadí.

„Telepatie je bonus od mimozemšťanů,“ pokračoval jsem. „My dva - neboť už patříš mezi mé spolupracovníky, ačkoliv jsi s tím ještě nesouhlasil, my dva máme mnohem větší možnosti.“

„K čemu je to dobré, kromě náhrady mobilu?“ zeptal se.

„Dostal jsem to od mimozemšťanů, abych zkusil napravit zlořády na světě,“ řekl jsem. „Už jsem s tím začal, ale jeden člověk je na předělání světa málo. Proto jsem mimozemšťany přesvědčil, aby mi dovolili získat pár pomocníků.“

„Jeden člověk svět nenapraví, to jsem chtěl říci taky,“ opáčil Emil. „Jestli jsou ti tvoji mimozemšťané tak hloupí, že tohle nevědí, pak bych je litoval.“

„Nelituj je, už to pochopili,“ řekl jsem mu. „Proto tě chci získat ke spolupráci.“

„Jeden jako dva - pořád je to zanedbatelné!“ namítl.

„Netvrdil bych to na tvém místě tak jistě!“ naviklával jsem ho. „Poslyš, slyšel jsi někdy o jakési záhadné organizaci »Murders with warnings«?“

„Ta je přece ve zprávách každou chvilku,“ odfrkl. „Nikdo pořádně neví, co je to za sebranku, jen že zabíjí jako vzteklá.“

„Dobře, dozvíš se tedy víc,“ pokračoval jsem vážně. „Tahle organizace - to jsme v této chvíli my dva. Do dneška jsem na to byl sám. Přesto mám úspěchy, to ti snad musí být také jasné.“

„Ve vraždění?“ odtáhl se ode mne.

„Já vím,“ usmál jsem se také trochu trpce. „Tak to lidem prezentují naši médiamachři, marně se jim neříká presstituti, neboli mediální prostituti. Skutečnost je trochu jiná. »Murders with warnings« má na svědomí tisíce vražd, ale každá z nich se dá chápat jako poprava nebezpečného zločince. Nevím, jestli sis toho vůbec všiml, ale zastavil jsem války ve světě, probíhající i teprve připravované. I Kalifát přijal mírové podmínky a přestal vraždit. Dnešní mír je moje dílo, není to zásluha politiků s hadím jazykem, chápeš?“

„Chceš tvrdit, že Kalifát přivedli k jednacímu stolu »Murders with warnings«? Přece tvrdili, že je osvítil Alláh!“

„Alláhovi se nelíbí zabíjení lidí!“ řekl jsem tajemným hlasem telepaticky. „Představ si, že tohle slyšíš a nikdo ve tvém okolí není. Telepatie mi dovoluje mluvit na ně bez ohledu na dálku. To varování dokáže málokdo ignorovat. Kdo to ale přece ignoroval, toho jsem na dálku popravil. Nebo, jak tvrdili naši presstituti, zavraždil. Je čistě na tobě, jak to chceš chápat, ale mimozemšťané to chápali jako zabití zločinců po-právu. Pár poprav bylo přece i v Čechách. Některé se ani nedostaly na veřejnost, jiné jen jako »náhlá úmrtí«, ale o několika se na internetu zuřivě diskutovalo.“

„Zpočátku jsem se těch diskusí také účastnil,“ přiznal.

„Jak jsi to ale viděl?“ zajímalo mě.

„Neschvaluji to. Jsem zásadně proti trestu smrti,“ odvětil.

„Já jsem taky proti trestu smrti,“ přikývl jsem. „Pokud se používá jako likvidace polapeného, již zneškodněného zločince, zejména když nebyl chycený při činu a jeho vina není úplně jasně prokázaná. Zabíjení »Murders with warnings« se ale mnohem více podobá zabíjení nepřátel, kteří mají na rukou krev nevinných žen a dětí. Zabil jsem většinu jestřábů, kteří měli prsty ve válkách. Zabíjím jen ty, kdo je připravují nebo je ze své pozice prosazují, případně se nějak jinak podílejí na zotročování lidí. Nic jiného mi nezbývalo, nemám k dispozici výkonnou moc se soudy a s věznicemi. Dávám jim zato poslední varování a tím jakousi možnost vycouvat. Kdo ji využili, žijí dál - například politické a vojenské špičky Kalifátu, které zastavily válku. Kdo pokračuje, toho zlikviduji. Jenže moje zásahy ušetřily lidstvu mnohonásobně víc nevinnějších životů, než kolik jsem jich zmařil.“

„Tomu se mi ani nechce věřit,“ zabručel.

„Ty jsi nikdy nepřál nikomu smrt?“ zeptal jsem se ho.

„Nikdy,“ zavrtěl hlavou.

„Ani těm, kdo vydávali rozkazy k zahájení války, kde zbytečně zemřely statisíce dětí? Ale upřímně!“

„Těm bych smrt... nejspíš... přál,“ přiznal značně váhavě. Nechtělo se mu jen tak ustoupit ze svých zásad.

„A teď si představ, že máš moc takové přání uskutečnit,“ pokračoval jsem. „Máš sílu zahubit kreatury, které se ve válkách vyžívají, s chutí zabíjejí a vydělávají na nich neskutečné miliardy. Použil bys ji, nebo ne?“

„Nevím...“ zamyslel se.

„Představ si tedy, že nějaký psychopat před tvýma očima podřezává malé děti ze školky a přitom se chlubí, že podřeže všechny. Necháš ho podřezávat děti dál?“

„Ale to je přece něco jiného!“ namítal.

„Jak to?“ nesouhlasil jsem. „Jaký je rozdíl mezi šíleným psychopatem, který malé děti podřezává osobně, a psychopatem, který k zabíjení dětí vydá rozkaz? Podle mě je jediný rozdíl v tom, že psychopat, který zahájí válku, je dětem nebezpečnější.“

„Ale proč zrovna zabíjet?“ namítal pořád. „Jednak je to zneužitelné a za druhé, co ti dává jistotu, že nezabíjíš nevinné?“

„Dobrá, chceš tedy o tom vědět víc,“ přikývl jsem. „Zřejmě už víš, že jsem jako »Murders with warnings« dával těm lidem varování. Prostě se jim v hlavě ozvalo, že o jejich zločinech vím a dávám jim lhůtu na změnu jejich chování, jinak... kdo to vzal vážně a poslechl mé varování, nezemřel. A co se týče nevinných - při telepatickém spojení s člověkem bez telepatie pronikneš až do jeho podvědomí a dozvíš se o něm všechno. Já vím, znát co si kdo myslí by byl sen všech diktátorů, to by bylo tisíckrát zneužitelnější, ale záleží na tom, kdo tuhle možnost má. Přísahám ti, nikdy jsem ji vědomě nezneužil.“

„No dejme tomu... ale proč hned smrt?“ snažil se ještě protestovat.

„V tom tě asi potěším,“ usmál jsem se trochu. „Taky se mi to nelíbilo, až jsem se mimozemšťanům vzbouřil. A ukecal jsem je i k několika ústupkům, které se budou týkat i tebe. Jednak si smím najít pár spolupracovníků a také nemusíme nutně zabíjet, můžeme používat i nižší, dočasné a podmíněné tresty. Například žalář nejtemnější, neboli dočasné oslepení. Je to sice také kruté, ale jednak to může být jen dočasné a za druhé, je to i výchovnější. Líbí se ti to víc?“

„A už jsi někoho oslepil?“

„Zatím využívám výsady hledat spolupracovníky,“ řekl jsem. „Mimozemšťané mi do toho mluvit nebudou, važ si toho, že jsi první. Ostatní vyzkouším co nejdřív, ale podle toho, co o mimozemských technologiích vím, nepochybuji o ničem.“

„A ty bys ode mne chtěl...“

„Spolupráci, co jiného?“ opáčil jsem. „Zatím - jak doufám - jsem ti přidal pár let života. Možná i pár set let. Kdybys mě odmítl, skončili bychom na tom, i tak bys získal víc než dost. Když se ale ke mně přidáš, postupně tě naučím všemu co umím a můžeme si rozdělit svět. Ne k vládnutí, ale k nápravě. Nemohu totiž být současně všude. Abys tedy věděl, nevytáhl jsem paty z našeho okresu a přitom jsem zasahoval na čtyřech kontinentech - v Evropě, Americe, Africe a v Asii, jenže všude jen na nepříliš velkém území. Marná sláva, jeden člověk na svět nestačí. Umíš aspoň některé cizí jazyky? Doufám, že jsi nezapomněl rusky, svěřil bych ti tedy Rusko. Tam jsem zatím zasáhl jen párkrát, ale darebáků tam bude mnohem víc.“

„A ty budeš kde?“

„Ponechám si islámské země,“ ujistil jsem ho. „Umím totiž arabsky, musím toho jaksepatří využít. Neboj se, darebáků bude dost i v Rusku.“

„Myslíš, že bych je měl spíš napravovat, než zabíjet?“

„Náprava má přednost,“ přitakal jsem. „Ale až se setkáš s případy, kdy náprava možná nebude - zatvrzelých fanatiků je ve světě příliš mnoho, tam ti možná nezbude nic jiného než přitvrdit. Dočasné oslepení je hrozný trest a pochybuji, že by někdo po návratu zraku pokračoval v lumpárnách, vyloučit se to ale nedá. Můžeš lumpům odebrat zrak na delší dobu, nebo i navždy, ale na některé ani to stačit nebude. Žižka byl skvělým vojevůdcem i slepý, někdo bude i jako slepý padouchem, zejména když může vydávat rozkazy, které splní někdo jiný. Sám už jistě poznáš, kdo se napravit dá a kdo je beznadějný případ, kde ti nic jiného než tvrdý infarkt nezbude.“

„Říkáš, že to poznám sám?“

„Můžeš si mě přizvat na radu,“ vyšel jsem mu vstříc. „Já jsem takovou možnost neměl, byl jsem na všechno sám. Tak co - plácneme si?“

„A když odmítnu?“ zkoušel to ještě.

„Pak se rozejdeme, pokud možno v dobrém,“ sliboval jsem mu. „Doufám, že tě ani nenapadne udávat mě. Uvědom si - »Murders with warnings« nemusí zabíjet po jednom, ale i po tisících. Když islámisté útočili na vesnici kurdských Pešmergů, nebyl čas zkoumat nevinu, padali jako obilí pod kosou. Proto se držím utajení, nechci zabíjet ve velkém. Kdyby se proti mně vrhl celý svět, bylo by nevinných obětí příliš mnoho a to nechci.“

„Ale - co kdybys to přece začal zneužívat? Pochop mě, nechci být spoluviníkem nějakých ohavností! A ti »Murders with warnings« mají hodně špatnou pověst!“

„Pak si uvědom, že tu jsou ještě mimozemšťané,“ přidal jsem mu další podnět. „Nejsou to lidé, ale mají podobné názory jako já nebo ty. Ale právě protože to nejsou lidé, chtějí, abychom si vlastní problémy řešili sami.“

„Nejsou to lidé? A nebojíš se, že nám ublíží?“

„Z toho, co o nich vím, mi vyplývá, že máš zbytečné obavy,“ řekl jsem. „Nemají zájem škodit nám ani nás ovládat ani zotročit. Jejich civilizace není lidská, my je nechápeme a oni nás jen trochu. Nachytal jsem je při špatném uvažování, vzali to v úvahu a nejspíš jsem změnil jejich názory. Nepotřebují nás, jejich pobyt na Zemi má čistě studijní charakter. Zkoumají nás, ale příliš nezasahují, neboť jsou si vědomi, že nás úplně správně nechápou. Možná jsem přispěl i k jejich poznání, ale opakuji ti, jejich a naše civilizace mají mimoběžný směr vývoje.“

„A jak vlastně vypadají?“ zajímalo ho.

„To ti nepovím, nevím to,“ pokrčil jsem rameny. „Tvrdili mi, že jejich vzhled je nám lidem odporný, proto mezi lidmi nosí lidské masky. Nikdy jsem jejich pravou podobu neviděl.“

„Tím je to ale větší důvod k opatrnosti!“ namítl.

„Buď si tedy ve vztahu k mimozemšťanům opatrný,“ pokrčil jsem rameny. „Máš na to plné právo. Pokud je ovšem rozeznáš od lidí.“

„Myslíš, že se nedají od lidí rozpoznat?“

„Jejich masky jsou dokonalé jako skoro všechno, co od nich pochází.“

„No pozdrav pánbůh!“ vzdychl si.

„Podívej se, zkus je posuzovat jinak,“ navrhl jsem mu. „Už v Bibli je psáno - po ovoci poznáte je. Zatím všechno, co o nich vím, ukazuje na jejich dobrou vůli s námi. Možná i na jejich omyly, ale chybovat je lidské - a nejspíš i mimozemské. Nabídli nám pomoc od našich vlastních darebáků, měli bychom jim ještě poděkovat.“

Napadlo mě sice, že mimozemšťané možná část darebáků sami stvořili svou neuváženou podporou »vyvoleného« národa, ale rychle jsem to zavrhl. Na Zemi jsou darebáci všude, jsme prostě málo povedený živočišný druh. A chybovat je nejen lidské, ale i mimozemské. Jenže oni se to aspoň snaží napravit. Jde o to, abychom to teď nezvorali my. Budeme se muset hodně snažit.

„No dobrá - jdu s tebou,“ řekl Emil konečně.

„Nebudeš litovat,“ ujistil jsem ho.

„Taky doufám,“ přikývl.

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36