Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kamarád Tonda

Zatímco jsem se zabýval Spojenými státy a Kalifátem, kde jsem kontroloval, jak varovaní respektují mé předchozí vyhrůžky, moje žena zatím v Čechách přeskakovala z jednoho politika na druhého.

Vciťováním to bylo snadnější než když jsem byl, jako na počátku, odkázaný na zprávy televizních stanic. Výhodou bylo, že se politici navzájem znají, každý může poskytnout dostatečnou identifikaci celé plejády dalších. Navíc si většina z nich pamatuje všechny své lobbisty, sponzory a úplatkáře. Ty je těžké od sebe rozeznat, všechny spojuje, že od politika něco očekávají a jsou za to ochotní i něco zaplatit.

Tak se moje žena dostala až k českým imámům - a nebylo divu, že se zhrozila, co všechno už v Čechách natropili.

Stavění a zařizování mešit by jí nevadilo, i když některé případy byly za hranou zákona a už samy o sobě by zasluhovaly trest, mnohem horší byla výchova dětí, jakou v Čechách provozovali. Nejhůř nesla, že je cvičí se skutečnými ilegálními zbraněmi. A nejvíc ji štvala Policie, když o tom věděla a nehnula proti tomu ani prstem.

Samozřejmě mě vytrhávala z mých »výletů«, když mě žádala o posouzení viny svých »případů«. Většinou jsem s ní souhlasil a muslimské obce v Čechách dostávaly jednu ránu za druhou. Někdy se vzpamatovala i Policie a pozdě, ale přece jen zasáhla, častěji však, když varování nestačilo, přišla ještě tvrdší rána od mé ženy.

„Vášo, budeš je muset strašit ty,“ došlo jí po několika dnech. „Muslim to mým hlasem nebere vážně ani v telepatii, zvlášť česky! Odhánějí mě jako Satana a ignorují mě přímo ostentativně. Tohle nemá cenu!“

„Dobře, varovat je budu já,“ svolil jsem.

Takže jsem dostal soupisku jmen a přes koho se k nim dostanu, abych je dlouho nehledal. A zatímco se moje choť řítila po českých mešitách jako kamion s rozbitými brzdami, já jsem v nich musel zastupovat Alláha.

Mělo to výsledky, ale jen půl na půl. I když se dobrá polovina hlasu Alláha lekla a slíbila nápravu, druhá polovina i mě prohlásila za pokušení Satanovo a pokračovala ve zhoubném působení, zejména na děti. Nezbylo než opět přikročit k sankcím.

Oslepení je pro většinu lidí příliš krutá rána, než aby ji šlo ignorovat. I velký drsňák nejdéle po pěti hodinách změkne, to potvrdí na očních odděleních nemocnic, kde provádějí operace očí. I když se operace týká jen jednoho oka, zaváží pacientovi obě a ten si několik dní vychutná úplnou slepotu. Když totiž člověk pohybuje zdravým okem, pohybuje shodně i operovaným a drásá si operační rány o obvazy. Když má zavázané obě oči, nehýbe jimi a více se spoléhá na zbývající smysly - sluch a hmat. Málokdo dokáže i za těchto podmínek zůstat drsňákem, slepota láme i pravověrné drsné trampy a motorkáře.

Muslim se však i v takovém případě chová jinak. Velice rychle se smíří s tím, že je to vůle Alláhova. Neprotestuje, jen se snaží Alláhovi tím víc zalíbit. Bohužel často způsobem pro nás značně odporným.

Český muslim je naštěstí jiný. I když se nechá nalákat na víru, která v Čechách nemá žádné kořeny, zůstane v něm původní křesťanský základ a chybí mu muslimský fatalismus. Bezcitný muslim se dá z dítěte vypěstovat jen od nejútlejšího věku, pokud nic jiného neznají. To nebezpečí proto hrozí i u českých dětí.

Choť mě ale zaskočila, když mi dala k posouzení imáma, který mě učil arabsky. Samozřejmě přišla na jeho vojenský výcvik dětí s pravými zbraněmi, to bylo stejné u většiny českých mešit. Měl bych ho nejprve zastrašit a v případě tvrdohlavosti i ztrestat za to, co s českými dětmi provádí. Na druhou stranu mě naučil arabsky, což mi významně pomohlo v jeho domovině. Učil mě dokonce zadarmo, očekával, že se brzy přidám k jejich víře, což se ovšem nestalo.

Jenže to, co prováděl s malými špunty, kteří z toho nemají rozum, bylo fakt zákeřné. Vychovávat si zabijáky přímo u nás bylo možná z jeho hlediska správné, ale co by z nich vychoval? Nezbývalo mi než jednat s ním jako u jiných.

Imám však byl tvrdší nátury a varování nepřijal. Tvrdil, že Satanovi na léčku nenaběhne a odháněl mě. Musela tedy přijít těžší zkouška.

Sdělil jsem mu, že se uzdraví jen poutí do Mekky - a zablokoval mu oční nervy. Jen ať odcestuje - v Mekce ho uzdravím, ale kdyby se sem vrátil, oslepne zase.

Musí to přece působit i na něho!


Jenže i když imám nakonec odcestoval - přece jen nebyl tak velký drsňák, mešity jako by se to nedotklo. Kázání po něm převzal Čech, o ostatní záležitosti se starali čechomuslimové. Jen dětská vojenská škola musela přerušit výuku, nikdo si netroufal vyučovat o zbraních.

Když nový, tentokrát český imám při kázání vyhlásil, že mešita hledá pro své dětské vojáky instruktora, málem se na to místo přihlásil - bývalý kamarád Tonda.

K jeho štěstí jsem se kázání v zastoupení účastnil i já - nejprve očima a ušima nového imáma, ze kterého jsem na poslední chvíli přeskočil na Tondu a bez varování jsem mu zchromil pravou ruku, aby se nemohl přihlásit, jak měl v úmyslu.

Tondovi chvilku trvalo, než si to uvědomil, ale pak zaúpěl tak nahlas, až se po něm všichni ohlédli.

„Co je?“ zeptal se ho přísně imám. „Proč rušíš?“

„Nemohu ani pohnout rukou!“ postěžoval si Tonda. „Jako bych ji ani neměl!“

„A bolí to moc?“ staral se imám.

„Ne - ale vůbec ji necítím, mám ji jako mrtvou!“ odvětil Tonda plačtivě.

„Zřejmě sis ji přeseděl,“ odbyl to imám. „To nic není! A kdyby to nepřestalo do konce kázání, podíváme se ti na to!“

Tondovi nezbylo než vydržet do konce - ovšem za vojenského instruktora pro děti se už nepřihlásil. Ruka ho nebolela, ale byla úplně bez citu a bezvládně mu plandala po boku. Tonda se neodvážil rušit kázání, ale v duchu se zaobíral jen svou rukou a marně se snažil ji rozhýbat.

Konečně kázání - mimochodem opět plné boje a budoucích vítězství - skončilo. Tondovi se na ruku podíval nejprve imám a po něm ještě chlap, který zpočátku tvrdil, že »to zná«, ale po krátkém zkoumání už bez sebevědomí řekl, že »to chce nemocnici«. Jenže Tonda nemohl bez pravé ruky řídit a jiný čechomuslim se tedy nabídl, že ho tam odveze. Ačkoliv mezi dětmi v mešitě byla i jeho vnoučata, Tonda je v krátkosti svěřil svým novým mladým ženám a dal se odvézt ke klasickým doktorům.

Ti ho však příliš nepotěšili. Ani doktor ortopéd, který právě v nemocnici sloužil pohotovost, si s rukou nevěděl rady.

„To vypadá na přiskřípnutý nerv,“ brumlal si víceméně pro sebe. Odeslal Tondu na rentgen, kde však tou dobou nikdo nebyl, takže musel čekat, až někoho seženou.

„Proč nejdeš za muslimskými lékaři?“ oslovil jsem Tondu tiše telepaticky.

Hrklo v něm jako ve starých hodinách.

„Antoníne, Antoníne, proč se stavíš proti mně?“ oslovil jsem ho vyčítavým tónem.

„Kdo... kdo je to?“ pomyslel si Tonda zmateně.

„A proč mě nazýváš Alláhem?“ pokračoval jsem. „Myslíš si snad, že rozumím jen arabštině? Že lidem v jiných jazycích nerozumím? Proč mě tak podceňuješ?“

„Ty jsi... Alláh?“ vytřeštil Tonda oči.

„Tak mi říkají Arabové, ale proč mi tak říkáš i ty? Proč mě neoslovíš česky, když mě tak oslovovala i tvá matka? Češi přece znají tak krásné oslovení - Hospodin!“

„Ale Mohamed...“ začal Tonda, ale přerušil jsem ho.

„Proč zrovna Mohamed?“ vskočil jsem mu do myšlenky. „Mohamed byl prorok Arabů. To jsou drsní lidé pouště, potřebovali i drsnějšího proroka. Proč se nespokojíš s mírnějším duchovním vedením? Vám jsem dal přece svého syna!“

„Ježíšmarjá!“ zaúpěl Tonda v duchu.

„Vidíš, samo ti to přišlo na mysl!“ povzbudil jsem ho.

„Ale... já už jsem podle Koránu začal žít!“ lamentoval Tonda.

„Ale proč?“ neustupoval jsem. „Proč nežiješ, jak je obvyklé tady? Proč do Čech taháš cizí morálku, která sem nepatří? Víš, proč mají Arabové mnohoženství? Protože v poušti mnoho mužů umírá mladých, proto prorok Mohamed svolil, aby měl každý z těch, kdo přežijí, více žen, aby kmen nevyhynul. To přece v Čechách neplatí! Tady tvoří rodinu jeden muž, jedna žena a jejich děti. Všichni si tak najdou partnery.“

„A co dva muži, nebo dvě ženy - to nejsou rodiny?“

„Kde si to lidé ke své škodě uzákonili, tam to platí,“ připustil jsem. „Nemravné země však brzy vyhynou. Nebyla by ale tvé malé zemičky trochu škoda?“

„Ale co mám dělat?“ zaúpěl v duchu Tonda. „Když se vrátíme mezi lidi, budou se na nás dívat jako na vyvrhele! Ve škole budou naše děti odstrkovat!“

„Teď se nech vyšetřit od lékařů, stejně nic neobjeví,“ poradil jsem mu. „Známí ať tě odvezou domů. Ale pak se pokus napravit, co se ještě napravit dá. Ráno, až se probudíš, bude tvá ruka zase v pořádku.“

„Mám se vrátit ke katolické víře? Pomůže, když se ze všeho vyzpovídám?“

„Nač?“ usmál jsem se pobaveně. „Co mi chceš vykládat přes faráře, když teď se mnou mluvíš přímo? Nač se zpovídat z hříchů, když je beztak znám? Těžko napravíš, co jsi pokazil, ale tvá povinnost je zajistit dětem svým i svých konkubín výchovu, nutnou v této zemi - ne v poušti! České školy nejsou ideální, ale patří sem.“

„To bude těžké!“ namítal.

„Máš na vybranou i druhou možnost. Chceš-li žít podle zvyků pouště - zůstaň si muslimem, ale odstěhuj se i se svými ženami do některé muslimské země.“

„To by bylo ještě horší!“ mínil zničeně. „Oni by nás tam nepřijali!“

„Ještě že aspoň to chápeš!“ řekl jsem ulehčeně. „Jak se říká tady v Čechách, co sis zavařil, to si taky sníš. Uvařil sis pár levobočků, budeš se o ně muset starat. Tvoje pravá žena vám jistě pomůže, ale budete muset vytrvat. Zkus to!“

„Ale co ostatní muslimové?“ napadlo ho konečně. „Odpadnutí od Mohamedovy víry je přece hrdelní zločin!“

„Byl,“ opravil jsem ho. „Sám jim poradím, aby neztráceli lidskou tvář. Kdo mě líčí jako krvelačného, uráží mě. Nemám zalíbení v lidské krvi. Všichni to pochopí, neobávej se.“

„Kéž by!“ vzdychl si i on.

Mezitím pro něho přišli, aby šel na rentgen. Věděl jsem, že lékaři nic neobjeví, ale zítra bude všechno v pořádku - takové časování jsem nastavil ve chvíli, kdy jsem mu musel zabránit přihlásit se jako instruktor dětského válčení.

Ale nezáviděl jsem mu. Nebude to mít lehké.

Co si ale uvařil, to si sní...

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36