Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Čínská hlídka

Pomoc mi přišla jako z nebe.

Na občasném setkání spolužáků z fakulty, organizovaném ochotnou Majkou, se nás letos sešlo kolem poloviny, ale když jsem si postěžoval, že nemohu najít nikoho, kdo by se vyznal v Číně, čekalo mě příjemné překvapení.

To se rozumí, že se všichni divili, nač někoho takového potřebuji a co mám do činění zrovna v Číně, ale Majka mi rovnou sdělila, že její syn je sinolog, v Číně byl už dvakrát a chystá se tam znovu. Samozřejmě ovládá několik čínských nářečí, jinak by se tam nedomluvil. Potíž Číny je, že - podobně jako v Indii - lidé hovoří odlišným nářečím, takže si Číňan z Pekingu nerozumí s Číňanem se Sečuánu a oba nerozumí Číňanům z Tchaiwanu.

Podobný jazykový guláš je v Indii, jenže Britové to vyřešili lépe. Zavedli všem angličtinu a tou se dnes Indové mezi sebou dorozumívají - bez ní by byli také vedle jako jedle. V Indii je spousta značně odlišných nářečí, zcela nesrozumitelných pro příslušníky jiných jazykových oblastí. Kdysi je trochu spojoval sanskrt, ale ovládala ho jen kasta bráhmanů a dnes je to mrtvý, nepoužívaný jazyk, asi jako v Evropě latina.

Zatímco Indii spojuje angličtina, v Číně lidi spojuje jen jejich obrázkové písmo. Psanému tam rozumí všichni, i když to každý vysloví jinak. Domluva lidí z odlišných provincií pomocí písma ale rozhodně není to pravé.

Sinolog s výbavou několika nářečí by byl pro mě výhra, jen kdybych se za něho mohl ještě zaručit. Musel jsem být opatrný, nesměl jsem svěřit osanarhe někomu, kdo by toho mohl zneužít. Domluvil jsem se proto s Majkou na návštěvě u nich, abych se mohl s jejím synem Miroslavem seznámit osobně. Jistě by to šlo i na dálku vcítěním, ale vciťovat se do kamarádů se mi trochu příčilo. I když se tomu nejspíš nevyhnu. Jak se říká, jistota je jistota.

Pak jsem se věnoval přátelské diskusi, jaká je na takových setkáních spolužáků obvyklá. Co kdo dělá, kolik kdo má dětí a podobně... Setkání skončilo jako vždy až večer, i když někteří ze vzdálenějších míst odešli dřív, aby se včas dostali domů.

Slíbil jsem Majce návštěvu hned zítra, abych jejího syna zastihl ještě před jeho dalším odjezdem do Číny - nebyla proti.

Uvidíme!


Za Majkou jsem musel jet hned druhý den. Její syn Mirek na mě udělal příznivý dojem a nepochyboval jsem o tom, že se v Číně a v jejich problémech vyzná. Šlo jen o to, zda by se osvědčil i jako vládce osanarhe.

Není problém při návštěvě u spolužačky nabídnout tykání jejímu dospělému synovi. Bylo to tím snadnější, že jsme si s Majkou tykali od dob studií, takže takový návrh ani nepřišel nevhod. Když nás Majka nechala na chvilku o samotě, začal jsem ho provokovat skoro stejně jako mě tenkrát mimozemšťan v chalupě za zimní smršti.

„Náš svět není spravedlivý. A je to škoda, mohl by být mnohem lepší.“

„Není spravedlivý,“ souhlasil. „Ale my dva to nezměníme.“

„Taky bys ho chtěl změnit, Mirku?“ usmál jsem se. „To už jsme dva!“

„Chtěl bych, ale jeden člověk svět nezmění,“ vzdychl si. „Ani dva!“

„A co kdybys měl moc zneškodnit všechny grázly, kteří ve světě páchají nespravedlnosti?“ zeptal jsem se ho.

„To by nepomohlo,“ namítl. „Napadlo mě, kdyby všichni, kdo po celém světě z beznaděje páchají sebevraždy, místo sebe zapíchli někoho z těch, kdo jim zkazili život, aby se něco zlepšilo. Jenže to by spíš vedlo k tomu, že si grázlové pořídí lepší gorily, aby se k nim pomsta jejich obětí nedostala.“

„A kdybys mohl někoho z těch lumpů potrestat... udělal bys to?“ podíval jsem se na něho s úsměvem. „Myslím tím - byl bys vůbec schopný něco takového udělat?“

„Zatím se mi nevede tak zle, aby mě to dohnalo k tak zoufalému činu,“ řekl.

A to byl nejvhodnější čas na mimozemšťanův argument.

„Tak si představ, že nějaký psychopat přepadne mateřskou školku a začne před tebou podřezávat děti, jedno po druhém. Máš ale zbraň a mohl bys ho na místě zabít. Zabil bys ho?“

„V takovém případě bych začal nejprve zkoumat, jak se zbraň používá,“ usmál se na mě trochu útrpně. „Žádnou zbraň jsem totiž ještě v ruce neměl, neumím s nimi zacházet a upřímně řečeno, vyhýbám se tomu jako čert kříži.“

„Ale kdybys to uměl, udělal bys to?“ sondoval jsem. „Představ si to - vrah už podřezal první dítě a chce vytáhnout ze zděšeného houfu křičících dětí další...“

„Asi bych se na něho vrhl...“ vyhrkl Mirek.

„To by tě nejspíš probodl,“ namítl jsem. „Představ si v jeho ruce dlouhý krvavý nůž... a ty držíš pistoli...“

„Já s tím vážně zacházet neumím,“ opakoval už dost nešťastně.

„Nechal bys ho vyvraždit celou školku, co?“ vzdychl jsem si. „Nanejvýš by ses na něho vrhl holýma rukama a nechal se úplně zbytečně zabít.“

„Nejspíš,“ připustil trochu provinile.

„Dobře - se zbraní to neumíš, nechme toho,“ ustoupil jsem. „Ale představ si, že se ti pokaždé splní přání, aby darebák na místě zemřel. Přál bys mu smrt?“

„To se ví, kdyby chtěl někdo zabíjet děti...“ vzdychl si opět. „Jenže to jsme opět jen v oblasti nesplnitelných přání...“

„A co kdyby to nebylo nesplnitelné?“ pokračoval jsem tvrdohlavě. „Co kdyby opravdu stačilo pomyslet si takové přání a to by se zaručeně splnilo?“

„To bych se snad potom bál i sám sebe,“ řekl.

„Proč?“ usmál jsem se na něho. „I na to si člověk zvykne.“

„Jenže - tím způsobem by se daly páchat nepředstavitelné zločiny!“ namítl trochu zděšeně.

„Daly,“ připustil jsem. „Záleží na tom, kdo má ty možnosti, nebo řekněme schopnosti. Osoby nevyrovnané, prchlivé, nebo duševně nemocné by tu možnost mít neměly, s tím souhlasím.“

„Dobře,“ otřásl se trochu. „Můžeme - čistě teoreticky - uvažovat dál. K čemu by taková schopnost byla? Kolikrát v životě je člověk svědkem hromadného vraždění v mateřské školce šíleným psychopatem? I kdybych tu schopnost měl, stejně ji nevyužiji.“

„Myslíš?“ podíval jsem se na něho.

Tak - a teď mě to nemine, pomyslel jsem si. Dřív než mu něco prozradím, není jiná možnost než se mu podívat do duše. Odkládal jsem to, jak jen to šlo, ale dál už to odkládat nejde.

Zavřel jsem oči a vcítil se do něho. Vůbec jsem se neprojevoval, takže si toho ani nepovšiml. Ale viděl jsem, že ten hoch je opravdu tak upřímný, jak vypadá. Čest pro něho není prázdným pojmem a jeho odpor ke zbraním vyplývá z nechuti k násilí jako takovému. Ale možná bude problém přimět ho, aby darebáky trestal. Jenže to je dilema - spravedlnost se občas bez násilí prostě neobejde.

„Není ti něco?“ uchopil mě za ruku, když jsem delší dobu seděl se zavřenýma očima. Hleďme - má i cit pro cizí problémy. Tak to tedy zkusíme...

„Nic mi není,“ ujistil jsem ho - pořád se zavřenýma očima, abych neroztrhl své spojení s ním. „Ale teď dávej pozor!“

„Pozor? Na co?“ zeptal se mě rychle.

„Už jsi někdy slyšel takový hlas?“ zeptal jsem se ho - jenže telepaticky. Hoch strnul. Přece jen se telepatický hlas dost liší od mluvené řeči.

„Co to bylo?“ vyhrkl zmateně.

„Zacpi si uši,“ požádal jsem ho. „Zjistíš, že mě slyšíš pořád stejně jasně. A budeš mě takhle jasně slyšet i v Číně, na opačné straně zeměkoule.“

„Co je to za... podivnost?“ opakoval otázku.

„To byla telepatie,“ řekl jsem - a pak jsem otevřel oči a zrušil vcítění. „Jistě jsi o tomto fenoménu slyšel, ale vsadím se, že ses s tím dnes sám setkal prvně v životě.“

„To ano, ale... ty vážně ovládáš telepatii?“

„Ovládám,“ ujistil jsem ho. „A nejen telepatii. Slyšel jsi někdy, nejspíš v našich zprávách, zmínku o jakési organizaci »Murders with warnings« neboli česky »Vraždy s varováním«?“

„Myslíš ty vražedné teroristy?“ podíval se na mě zděšeně.

Měl ale proč, presstituti si dávali záležet, aby »Murders with warnings« vylíčili v co nejčernějších barvách a kdo neměl jiné informace, ten tomu už dávno uvěřil.

„Ano, právě ty,“ přikývl jsem. „Jistě jsi slyšel, že vraždí hlava nehlava jako na běžícím pásu, že?“

„Něco takového,“ polkl zděšením.

„Skutečnost je ale jiná,“ pokračoval jsem. „Naše prolhaná média lidem zatajují, že všechny oběti »Murders with warnings« byli zločinci, kteří si smrt nebo i jiný přísný trest plně zasloužili.“

„Ale - odkud to víš?“ vyhrkl.

„Vím to, neboť do té organizace patřím a tebe tam chci také nalákat,“ řekl jsem.

„Nikdy!“ nadskočil.

„Takže necháš s klidným svědomím vraždit malé děti?“ podíval jsem se na něho trochu smutně. „Tebe nechávají zabité děti klidným?“

„To ne, ale...“

„Jak říkám, skutečnost je jiná, než to naši presstituti cpou lidem ho hlav,“ trval jsem na svém. „Ta organizace trestá vrahy, ale nejen ty, i zločince menšího kalibru. Zpočátku se zabývala především válečnými jestřáby, vzpomeň si!“

„No, jak si tak vzpomínám... nejprve řádila v Americe, ne?“ snažil se uspořádat si v hlavě myšlenky. „Pentagon, Kongres, Senát, prezident... ti všichni že byli těmi válečnými jestřáby?“

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Následovalo vyvraždění mezinárodních bankéřů, co na válkách nestydatě vydělávali a proto je všemožně podporovali.“

„Ale málem kvůli tomu zkolabovalo světové hospodářství!“ namítl.

„Ne všechno,“ opravil jsem ho. „Jen vojensko-průmyslové komplexy. Svezly se s tím podniky subdodavatelů, ale civilní výroby ani zemědělství se to příliš nedotklo. Nedostatek peněz na válečné účely měl za následek zrušení vojenských základen po celém světě a když se »Murders with warnings« zaměřili i na islámský Kalifát, války skončily. A s nimi zabíjení dětí - ne po jednom, ale po stovkách. Rozumíš?“

„To by ale bylo něco úplně jiného, než bylo ve zprávách!“ trochu se rozjasnil.

„Kdo jim ještě věří?“ usmál jsem se kysele. „Jen naivkové. Skutečnost je přece úplně jiná, než jak to lidem předkládají. Každá liška jen svůj ocas chválí a objektivní zpravodajství je stejná chiméra jako sněžný muž »yetti« - diskutuje se o něm ohnivě, ale nikdo ho ještě nikdy nespatřil.“

„Už jsem také zjistil, že si člověk musí shánět informace ze všech stran a pak si je porovnat mezi sebou,“ přikývl, i když zatím trochu nejistě.

„Ale o »Murders with warnings« jsi až dosud slyšel jen to zlé, že?“

„Vlastně... nikdo o nich nic neví,“ připustil. „Jen to, co se objevilo ve zprávách. Ale všechny zprávy se na nich kupodivu shodují, takže...“

„To bude tím, že »Murders with warnings« žádné vlastní zprávy nemají,“ ujistil jsem ho. „Není to s čím srovnávat. Jejich činnost ve světě začala skutečně vraždami, jenže presstitutům se podařilo odvést pozornost lidí od toho, kdo byly první oběti.“

„Ale poslední dobou to vraždění nějak ustalo!“ řekl.

„Dá se to ale chápat i tak, že došli hlavní darebáci,“ řekl jsem s úsměvem. „Teď se »Murders with warnings« zaměřují na menší darebáky a ty už netrestají smrtí.“

„Ale ve zprávách...“ začal zase.

„Ze zpráv se teď »Murders with warnings« jaksi vytratili,“ souhlasil jsem. „Zčásti je to tím, že menší tresty tolik pozornosti nepřitahují a zčásti tím, že si presstituti nižších trestů nevšimli. Přece jen je náhlá smrt nápadnější.“

„To je pravda,“ připustil. „Ale jaké nižší tresty »Murders with warnings« udělují? Kdyby začali lidé mizet do nějakých tajných věznic, to by se také neutajilo.“

»Murders with warnings« nemají věznice,“ ujistil jsem ho. „Přesto odsuzují zločince do žaláře, dokonce do nejtemnějšího, jaký si umíš představit.“

„To tak nějak nechápu,“ přiznal bez vytáček.

„Neznáš ze školy Ivana Olbrachta?“ usmál jsem se.

„To je nějaký český spisovatel, ne?“

„Byl,“ přikývl jsem. „Mimo jiné napsal román »Žalář nejtemnější«. Není to o soudech ani o věznicích. On tak nazývá slepotu. Podle něho je slepec odsouzený na doživotí do »žaláře nejtemnějšího« i když žije mezi ostatními lidmi.“

„Vy umíte lidi - oslepit?“ došlo mu k jeho dalšímu zděšení.

„Umíme,“ přikývl jsem. „A umíme to i dočasně.“

„Co to znamená - dočasně?“

„Umíme člověka oslepit, ale zhruba po půl roce - u větších darebáků i po roce nebo až po pěti letech - začne zase vidět. Samozřejmě mu sdělíme za co ho trestáme i kdy trest skončí, doporučíme mu nosit černé brýle, aby se ani náhodou nedíval do slunce - nic by neviděl, ale slunce by mu oči vypálilo natrvalo...“

„To by mu snad mohlo být jedno, ne?“

„Rozhodně ne, protože naše oslepení pomine. Je to jen zablokování nervů a oka samotného se to nedotkne, proto se to dá opět odblokovat a člověk opět vidí, pokud si mezitím oči nezničí jinak. Půl roku v černé tmě udělá chtě nechtě z většiny darebáků poctivce. Kdo si umí představit, co ho čeká, když s darebnostmi nepřestane, ten si ty darebnosti předem velice rychle rozmyslí.“

„Ale na kované fanatiky to nemusí stačit!“ namítl.

„Ano, u některých nám nezbývá jiné řešení než náhlá smrt,“ souhlasil jsem.

„Jenže... i toho se dá zneužít!“ napadlo ho.

„Všeho se dá zneužít,“ přikývl jsem. „I kuchyňským nožem se dá vraždit. Proto musíme pečlivě posuzovat, čím se kdo provinil. Telepatie však umožňuje nejen na dálku mluvit, ale také číst lidem myšlenky. Ano, je to další zneužitelná schopnost, ale i tady - jako v jiných případech - záleží na osobnosti toho, kdo ji má a používá.“

Chvíli přemýšlel, než se odhodlal k další otázce.

„Pořád ale nechápu, čím vám mohu být užitečný. Telepatii přece neovládám.“

„Rozumíš lidem v Číně,“ řekl jsem naléhavě. „Nikdo z nás čínsky neumí, takže jsme dosud Čínu vynechávali. Potřebujeme někoho, kdo se tam vyzná a je ochotný zvládnout telepatii, čtení myšlenek a ovlivňování lidí. Já vím, všechno jsou to zneužitelné schopnosti, však je nenabízíme kdekomu. Uznáváme také jen naše pojetí spravedlnosti, jiné než oficiální. Neuznáváme různě pokřivené zákony lidských států a členství v naší organizaci proto znamená, že po nás všude usilovně pátrají statisíce agentů i policistů. Ano, je to nebezpečné, ale ne tak, jak se ti na první pohled zdá. Ty statisíce profesionálních agentů neodhalily od počátku napravování světa jediného našeho člena. Přidáš se i ty?“

„Vy umíte někoho naučit telepatii?“ ožil zvědavostí. „To je to tak snadné?“

„Není to snadné,“ zavrtěl jsem hlavou. „Základní schopnost ovládání telepatie je většině lidí nedostupná, ale komu ji dáme, všechno ostatní se už naučí snadno.“

„A vy byste mi chtěli věřit?“ zeptal se ještě nedůvěřivě.

„Jistě,“ odvětil jsem mu s úsměvem. „Možná ještě netušíš, že jsem si tě nejprve musel »přečíst«. Ale zjistil jsem, že jsi kluk upřímný a že nás nejspíš nezklameš.“

„Vy jste mi... četli myšlenky?“ zděsil se.

„To my musíme,“ ujistil jsem ho vážně. „Sám sis přece také včas uvědomil, jak jsou naše schopnosti zneužitelné. Prozkoumat nového člena je proto nutnost, dřív než mu to nabídneme a dokonce dřív než se o nás vůbec dozví.“

„A... naši už to vědí?“ vyhrkl.

„Ne,“ ujistil jsem ho vážně. „Nenabízíme to každému. Jen těm, kdo mohou být pro nás - a tím i pro celý svět - přínosem. Musel bys nejprve uvážit, zda to má smysl. Musel bys vstoupit vlastním rodičům do myšlenek a přesvědčit se, zda u nich nehrozí nebezpečí zneužití. Když nám je opravdu poctivě navrhneš, dám telepatii i jim. Ale doporučoval bych ti poctivě to rozvážit. Jsme na prvním místě na seznamu teroristů určených k odstřelu a pro většinu lidí je lépe, když o nás nevědí nic nebo jen to, co najdou ve vylhaných zprávách.“

„Ale - vážně počítáš, že se přidám?“ zkusil mě zviklat.

„Vážně s tím počítám,“ odvětil jsem mu. „Jsi tak poctivý, že ti svědomí nedovolí nepřidat se. I v Číně občas někdo vraždí děti. Buď tomu zabráníš, nebo jen potrestáš viníky - a to tak, aby trest byl nejen úměrný vině, ale navíc odstrašující pro případné napodobitele. Nikdo z nás se čínsky nedorozumí, budeš tedy na Čínu sám. Stejně tak máme jen jednoho znalce arabštiny a přesto jsme zastavili rozpínavost Kalifátu.“

„Proboha!“ ujelo mu. „To je vás tak málo, že máte na všechny Araby jediného experta? A on to stíhá?“

„Kalifát přijal mírovou smlouvu,“ řekl jsem. „Jeho hlavní představitelé sice tvrdili, že jim to nařídil Alláh, ale - už jsi také zažil hlas, hovořící přímo ve tvé hlavě, ne?“

„Alláh si nepřeje krev...“ zopakoval jsem mu tajuplným tónem, i když česky a ne arabsky - to by mi beztak nerozuměl.

„A myslíš si, že budu sám na celou Čínu stačit?“

„Telepatie je úžasná možnost,“ ujistil jsem ho. „Poznáš to brzy sám.“

„Dobrá - zkusím to,“ řekl opatrně.

„Tak spolkni tohle,“ podal jsem mu vajíčko ovrósje.

„Co je to?“ prohlížel si to nedůvěřivě.

„Telepatie,“ řekl jsem.

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36