Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Společně

Titulky našich presstitutů se předháněly v bombastičnosti.

 

Rusko a Čína pod knutou teroristů »Murders with warnings«!

 

Zprávy z Indie popisují praktiky »Murders with warnings«!

Jsou snad tito teroristé i tam?

 

Je vůbec někde na světě bezpečné místo před tímto morem?

 

Když přijel Mirek na další krátkou návštěvu domů, svolal jsem k nám do chalupy schůzku nás telepatů. Zatím jsme se všichni vešli kolem stolu v naší sednici. Kdyby nás někdo odhalil a dokázal sem poslat jedinou bombu nebo raketu, zlikvidoval by rázem celou »organizaci Murders with warnings«.

Drony ani bombardéry naštěstí už dlouho nelétaly, takže jsme se takového konce neobávali. Ostatně - koho by napadlo, že se obávaná teroristická organizace vejde do jediné chalupy? Ba co víc - do jediné místnosti?

Indii měla na starosti Majka. Mirek se za ni nedávno zaručil, já jsem nebyl proti. Neuměla sice ani jedno z indických nářečí, ale vystačila si s angličtinou, stejně jako si s ní vystačí Indové. Měla tam i několik známých. Vypátrala absolventa naší školy, chodil sice o dva ročníky pod námi, ale s Majkou byl kdysi ve studentské organizaci a nedalo jí mnoho práce zjistit si jeho současný pobyt. Aniž by na okamžik opustila Čechy, navštívila ho v podobě »vnitřního hlasu«. Neobávala se, že by se proti nám postavil, nebo dokonce že by nás prozradil agentům, dosud marně po nás pátrajícím. Ostatně by si nejprve musel dát dohromady »Murders with warnings« s tím vnitřním hlasem, ve kterém poznal svou dávnou spolužačku z Čech.

Balur žil v severní části Indie, poblíž Dillí. Zajímavé bylo, že si manželku kdysi namluvil v Čechách, jenže ne Češku, ale také Indku. Oba u nás studovali, takže se tu rovnou vzali. Sítá pocházela z jižních oblastí Indie, byla temnější pleti a patřila ke kmeni Drávidů, což jim ovšem nijak nepřekáželo.

Na jejich manželství bylo zajímavého víc. Ani on, ani ona neznali nářečí svého protějšku, proto byli doma odkázaní na angličtinu. Samozřejmě se oba brzy naučili pár slov ze slovníku toho druhého, ale na dlouhé rozhovory to nestačilo. V Indii znají anglicky všichni a když manželé Balurovi chtěli, aby jim sousedé nerozuměli, bavili se spolu - česky. Párkrát se prý i česky pohádali, ale jinak se jim vedlo dobře.

Telepatie je celosvětově hodně diskutovaný jev, takže se jí příliš nedivili, Balur seance s Majkou přivítal a jeho žena také. Pamatovali se na ni oba a byli nadšení, že je mezikontinentální rozhovor možný. Majka tak získávala cenné informace ze severní oblasti Indie a pomocí identifikací mohla přeskakovat, kam potřebovala.

A protože se v každé zemi a v každém národu najdou černé ovce, měla brzy dost práce. Zejména když se dostala do Pákistánu, kde byla situace ještě podstatně horší. Pákistán je domovem skutečných teroristů a navíc je to země převážně muslimská, kde se základní lidská práva našemu pojetí příliš nepřibližují.

Majka se zatím omezila na případy, trestné u nás i v těch vzdálených kulturách. Vražda je vraždou tam i tady, ale to neplatí o všem, rozdíly tu prostě jsou.

Je vůbec možné jim naše pojetí vnutit?

A je vůbec správné něco jim vnucovat? 


Majčin syn Mirek se mezitím - ještě z Čech - rozhlížel po Číně. Probral si nejprve své dosavadní čínské partnery a dvakrát při tom zaúpěl, když zjistil, jak ho podvádějí. Až na ty dva byli všichni ostatní poctiví, ale z těch dvou byl patřičně zklamaný.

„Poslyš, není to zneužití telepatie pro soukromé účely?“ zeptal se mě, když jsem ho seznamoval s dalšími možnostmi, které telepatie přinášela. „Já už s nimi nebudu moci jednat, když to o nich vím.“

„Bylo by to zneužití, kdybys je trestal,“ uvažoval jsem nahlas. „Když s nimi přestaneš spolupracovat, bude to stejné, jako kdyby ses o těch falších dozvěděl z třetí strany. Mohli s tím tak jako tak počítat. Trestat je však nesmíš. Trestáme za zločiny, ne za nemravnosti.“

„Proč tedy trestáme soudce za nemravné soudy?“ namítal.

„Protože nemravným rozsudkem někoho poškodí,“ pokrčil jsem rameny. „To už trest zasluhuje. Takový soudce by se mohl vymlouvat i na špatné zákony, ale kdo chce soudit spravedlivě, nebude špatné zákony používat. Kromě toho, když zjistíme existenci nemravného a nespravedlivého zákona, snažíme se donutit zákonodárce ke změně, aby přestaly i ty výmluvy.“

„Mám tu takový případ,“ obrátil se na mě. „Soudce odsoudil celou bandu lupičů k trestu smrti a vůbec nezkoumal kdo vraždil a kdo tomu jen přihlížel.“

„Co k tomu případu říká příslušný zákon?“

„To je právě to!“ posteskl si. „Zákon to v Číně nerozlišuje. Stačí účast v loupežné bandě. Připadá mi to jako kolektivní trest.“

„A musí být kolektivní trest vždycky nepřípustný?“ opáčil jsem. „Naše zákony by asi trvaly na tom, že musí být přesně rozlišeno, kdo zabíjel a kdo jen přihlížel, ale když v takových případech banda drží při sobě, vina se nedá určit, Evropské soudy tu vraždu raději ponechají bez trestu, jen aby náhodou »neublížily nevinným«. Tak si rozvaž, který přístup je nemravnější?“

„Ale co když někteří členové bandy vraždit nechtěli a opravdu jen přihlíželi?“

„Kdysi i v Evropě platila zásada: »Spolu chyceni, spolu oběšeni«,“ vzdychl jsem si. „Dříve se tak úzkostlivě na určování větší a menší viny nehledělo. Člen loupežné bandy musel zkrátka počítat se šibenicí, ne-li s ještě horší popravou. Evropské soudy raději ponechají zločin bez trestu, aby »neublížily nevinným«, čímž ale ublíží obětem a darebáky jen povzbudí. My dnes umíme určit vinu přesně, ale donedávna jsme také měli jen jeden trest - smrt. Naštěstí máme i lehčí tresty. Jenže soudy v Číně nemají tak přesné rozlišování k dispozici, proto se drží zásady, že i členství v loupežné bandě zasluhuje trest. Obávám se, že v Evropě jsou rozsudky nemravnější než u čínských soudců.“

„A přitom by se řeklo, že se soudci v Evropě konečně zbavili barbarství, kterého se pořád ještě drží v Číně.“

„Otázkou je, co je barbarství,“ pokrčil jsem opět rameny. „Trestat členství v loupežné bandě paušálně, nebo netrestat vraždy vůbec? Podle mého mínění je větší nemravnost netrestat. Nemusí to být zrovna trest smrti, ale když není jiný způsob, jak zabránit pokračování zločinů...“

„Já jsem ale pořád proti trestům smrti!“ namítl Mirek.

„Já jsem od počátku uvažoval o výjimkách,“ zatvářil jsem se smutně. „Podle mě si zaslouží trest smrti vládce, který vyvolá válku. Válka je vždycky takový zločin, že proti tomu bledne i vyvraždění mateřské školky.“

„Sám říkáš, když není jiný způsob...“ namítl. „I toho vládce by mohli vsadit do vězení! A třeba i na doživotí!“

„Norského hromadného vraha Breivika do vězení vsadili,“ dal jsem jiný příklad. „Ne na doživotí, Norsko je prý soucitná země, ačkoliv jsem i tam musel zneškodnit pár příšerných sadistů, co pod záštitou policie obchodovali s dětmi, to si nech někdy vyprávět! Breivika, který kvůli ideologii postřílel sedmdesát sedm mladých lidí, soud odsoudil do vězení na jednadvacet let - za každou vraždu na pouhé tři a půl měsíce! A Breivik se ještě cítí poškozený ve svých právech, ačkoliv má vězení komfortnější, než jak bydlí třetina Čechů. Je to podle tebe přiměřený trest?“

„Bych byl spíš pro kriminál jako řemen,“ vzdychl si Mirek. „Něco mezi thajskou věznicí, pevností If z Hraběte Monte Christa a galejemi. Hrabě to podle mě v té knize řekl správně - smrt je jen krátký okamžik bolesti, ale kdo týral mě nebo mé blízké, měl by žít hodně dlouho, ale tak bídně, aby litoval, že se narodil.“

„Takže jsi rád, že jsme přestali darebáky popravovat, ale odsuzujeme je »jenom« ke ztrátě zraku?“

„Jsem,“ přikývl. »Žalář nejtemnější« je pro gaunery docela přiměřený trest. Škoda, že jsi už většinu »válečných jestřábů« zabil, doživotní slepota by byla spravedlivější i pro ně.“

„Proto jsem se přece vzbouřil,“ přikývl jsem.

Jako všichni »zasvěcení« věděl o mimozemském původu ovrósje i o »vzpouře«, když jsem na mimozemšťanech požadoval i nižší tresty. Všichni je dnes používali, ačkoliv Majka častěji používala zchromení jedné ruky, které život tak neovlivňovalo, jen pořádně ztrpčovalo.

A všichni jsme dnes tíhli k čínskému pojetí spravedlnosti a ke kolektivním trestům, od nichž už soudy v Evropě upustily. Je přece jen lepší trestat zločiny hlava nehlava, než je netrestat kvůli »politické korektnosti« nebo z přehnané obavy z možného poškození darebáků.

Nevina se přece s členstvím v bandě moc nesnáší. Ať jde o loupeže, násilné činy, nebo »jen« o zločinné náboženství. Ať už zločiny omlouvá, nebo je rovnou nařizuje. Člověk má mít rozum, aby rozlišoval, že se některé věci zkrátka dělat nesmí.

A to i když je zákon nestíhá.


Moje choť si mezitím vzala na paškál média. Nejprve česká, ale brzy to rozšířila na Evropu. Začala dávat varování reportérům i žurnalistům, jakmile si ověřila, že úmyslně šířili lež.

Setkala se ovšem z jejich strany se zatvrzelým odporem. Setřeli ji jako špinavou podlahu, nazvali ji »ďábelskou Valkýrou« podle starogermánských bohyní smrti, ale neustoupili ani když začala plnit vyhrůžky ve stylu »Chcete být slepí? Tak budete!«

Upřímně řečeno, český novinář i reportér mají dost daleko k nezávislosti. Nadřízení na ně tlačí, aby lidem cpali do hlav jen to, co souhlasí s »úhlem pohledu« Evropské unie, což je jen jinak vyjádřená tvrdá cenzura a úplná ztráta nezávislosti.

Za komunistů to bylo totéž, v tom se nic nezměnilo, jen »úhel pohledu« je dnes otočený jinam. Tak či tak jde o úmyslné klamání veřejnosti. Hitlerův ministr propagandy Göbbels kdysi řekl: »Svěřte mi média a z kteréhokoliv národa udělám stádo sviní!« A měl výjimečně pravdu. Když mají média na zprávy monopol, dokáží libovolný národ zfašizovat, jak se ostatně již vícekrát prokázalo.

Z hlediska spravedlnosti je v médiích dokonalá anarchie. Pomluvy se dají jakž takž ošetřit opravou, případně omluvou, ale ostatní lži? Má drahá polovička se rozhodla učinit této praxi přítrž. Vzala tím na sebe úkol hodný přímo Herkula, ale pustila se do toho se zaujetím. Začala u redaktorů a přispěvatelů novin a i když jim dávala k nápravě poměrně dlouhé lhůty, tyto lhůty doběhly bez účinku a když chtěla, aby ji brali vážně, musela chtě nechtě splnit vyhrůžky. Za rok oslepila tolik novinářů, že v redakcích zůstali jen sportovní komentátoři a »rosničky«, kterým uznala, že předpovědi počasí nemusí vždy vyjít a nedá se to považovat za úmyslné klamání. Pár celostátních i regionálních novin to úplně položilo, neboť se novináři na uprázdněná místa nehrnuli. I tam, kam nastoupili mladí nadšenci, brzy zavládlo zděšení a smutek.

„Oni snad učí lhát už studenty žurnalistiky!“ posteskla si.

Takže ji napadlo podívat se na profesory studijního oboru »žurnalistika« - a brzy způsobila uzavření tohoto oboru ve všech školách v Čechách.

„Když jsem sledovala všechny ty trapné lži v televizi, nikdy bych neřekla, že je lhaní tak vědecky propracované!“ stěžovala si. „Kolik se tím zabývá psychologů, sociologů a jiných vědologů a výsledek? Až na úplné naivky tomu snad nevěří nikdo!“

„Jenže těch naivek je většina národa!“ upozornil jsem ji. „Jinak by lidé přestali ty lháře znovu a znovu volit.“

Dalším objektem jejího zájmu se stala Česká televize. Její zpravodajství bylo už dávno »objektivní« jako Göbelsovy noviny a skutečně svobodné vysílání se objevilo jen v době vpádu »pěti bratrských armád« do Československa, kdy se televize hlásila jako »Svobodný legální vysílač«. Bohužel doba relativní svobody trvala jen pár dní a pak kolaborant Husák se svými ochotnými poskoky televizi sešněroval ještě více než předtím. Říkal tomu »normalizace«. Pak se kolo politické štěstěny otočilo, většina komunistických fanatiků obrátila naruby kabáty a změnila se v antikomunistické fanatiky. Bylo by hezké, kdyby to konečně znamenalo svobodu, jenže svoboda byla opět příliš jednostranná, než aby to byla skutečná svoboda.

Několik hlasatelů po jejím »posledním varování« podalo raději výpověď a šlo si hledat méně nebezpečné zaměstnání. Po Čechách šly fámy, že se někteří redaktoři dali k pyrotechnikům - nebylo to tak riskantní. Zbývající se postupně změnili v zrakové postižené invalidy a i když jen dočasně, do redakcí se nevraceli.

Bez očí dokáže málokdo zůstat drsňákem. Slepota láme pravověrné motorkáře, tvrďácké trampy - i hlasatele a redaktory. Ale i mecenáše, sponzory a vlastníky, kteří je ke lhaní nutili.

Po většině tištěných novin se zhroutily i soukromé televizní stanice. Jejich vysílací kanály zůstaly volné - nikdo se o ně nepřetahoval. Vysílat pravdivě dá totiž větší práci než jen přebírat cizí propagandu a k čemu by byla média majitelům, když nesměla lhát? Ani k příjmům z reklamy - i ta bývá příliš často klamavá a vlastně vylhaná.

Televizní stanice časem opanovali mladí amatérští idealisté. Prořídlé vedení televize je přijalo čistě z nouze, jejich zprávy byly nejenže amatérské, ale amatérsky i vypadaly a diváci se tomu plným právem pošklebovali. Jenže nikdo jiný tuhle práci nebral a aby stanice zůstaly aspoň zachované, nebylo jiné řešení.

A proč by se tahle očista médií od lží měla omezit jen na Čechy? Začal jsem dělat jinde to, co dělala moje choť v Čechách. Ve světě to byl ještě rachot. »Poslední varování« nikdo nebral na lehkou váhu a ctihodné, starodávné deníky i velice sledované renomované a profesionální televizní stanice se pokládaly jedna za druhou jako dominové kostky. Ukázalo se, kdo objektivní zpravodajství myslí vážně a kdo se tím jen ohání jako toreador muletou. Tak se vlastně ukázalo, že král je úplně nahý. Média, vládci světa, dostávala ránu za ranou. Jakž takž přežívala ta, kde z nouze angažovali amatéry, dali jim volnou ruku a nesnažili se je ovlivňovat. Už protože každý takový pokus skončil oslepením majitelů, sponzorů nebo lobbistů.

Média vypadala amatérsky, ale bylo v nich víc pravdy než dříve profesionality. Čtenáři a diváci se tomu chvíli vysmívali, ale když si konečně uvědomili, v čem se stala největší změna, zmlkli a někteří tomu začali i fandit.

Sám bych na to rozhodně nestačil, ale uznával jsem, že i tohle bylo potřeba jako sůl. Média mají příliš velkou moc a pokud je kontrolují darebáci, nemůže to dopadat jinak než špatně. Lidé se až příliš často dají ovlivnit a z médií musí přijít hodně velká lumpárna, aby se jí veřejnost postavila. Viděli jsme to i v Čechách, kdy veřejnost tyto snahy důrazně odmítla. Cizácký radar v Brdech, cizácký kníže, devótně protlačovaný za prezidenta, zlodějský »druhý penzijní pilíř«, »odklánějící« peníze ze státního pilíře do soukromých fondů... k těm případům však docházelo jen na hodně silný impuls.

Bohužel jich bylo málo...

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36