Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vědecký přístup

Staral jsem se hlavně, aby mě na uvítanou nezpacifikovali pomocí pendreků. Ne že by se to nedalo vydržet, ale zájem jsem o to rozhodně neměl. Musel jsem se nejprve vcítit do nějakého policisty a obhlédnout situaci - to by šlo, pamatoval jsem si jich několik ještě z města. Byli to sice jen malí pěšáci bez nejmenší pravomoci, ale znali své nadřízené a tím mi umožnili přeskočit na ty důležitější.

I nadporučíka Lukáše, který to vlastně způsobil, jsem musel přeskočit, neboť mu případ už dávno sebrali. Naštěstí se Lukáš s vyššími šaržemi znal, takže bylo snadné přeskočit i na ně.

Vyšší policejní místa ale vypadala bezradně. V tom divném zapadákově se děly věci lidským rozumem nepochopitelné. Při té mimořádné události zcela záhadně zmizelo dvacet osm řadových policistů i s velitelem! Zmizeli jako by se vypařili i s objektem, kde »prováděli zásah«. A rozhodně to nebyla běžná vražda! Rady si s tím nevěděli ani přivolaní experti, jen bezradně krčili rameny. Očividně to přesahovalo i jejich schopnosti a když nebyla naděje, že to rozpletou oni, nedalo se čekat, že záhadu vyřeší Policie.

Pro mě to vypadalo nadějněji. Když jim nabídnu vyřešení i nápravu celého případu, měli by mi ještě ruce líbat! To sice neudělají, ale mohli by projevit aspoň trochu vděčnosti a všechno co nejrychleji ututlat. Pak si promluvím s práskačem Vašátkem, až podle toho, jak to dopadne. Chystal jsem se ho přinejmenším coby udavače znemožnit před celou vesnicí. Ovšem až vyřeším konflikt s Policií!

U Majky jsem si vyrobil nevelký přístroj, který jsem hodlal vydávat za »obraceč prostoru«. Nesměl být příliš malý, aby vzbuzoval důvěru, že na něco takového stačí, ale ani příliš velký, aby se dal přenášet. V krátké době jsem s pomocí Majčina muže »ubastlil« krabici se čtyřmi světélky, měřícím přístrojem, páčkou a s knoflíky. Uvnitř se nacházel vnitřek z hračkového mobilního telefonu, který se měl starat o příslušné efekty. Jeho zvukový vývod nebyl zapojený do reproduktoru, ale do měřícího přístroje. Zvuky by policisty asi rozesmály - bylo tam zvonění, hlasy jako »Haló!«, »Nezavěšujte, jste v pořadí...« - ale v měřícím přístroji působily jako tajemně náhodné kmitání ručičky. S přístrojem v kufříku jsem se přihlásil na policejním ředitelství.

»Alea iacta est«, kostky jsou vrženy, prý prohlásil Caesar při překročení řeky Rubikon, když vytáhl s legií na Řím. Mohlo to mít jen dva výsledky. V horším případě by se Řím ubránil a Caesar by se stal psancem nebo rovnou mrtvolou. K jeho štěstí to skončilo dobytím Říma a on se stal diktátorem. V každém případě to byl bod zvratu, jakých znají dějiny plno.

Ale přece jen mi nebylo volně, když jsem se ohlásil službě u vchodu. Kufřík mi samozřejmě odebrali, ale varoval jsem je, aby na nic, proboha, nesahali, neboť je tam přístroj nebezpečnější než bomba. Ne, není třeba volat pyrotechnika, žádná trhavina uvnitř není, ale to neznamená, že by to v nepovolaných rukou nezpůsobilo katastrofu.

Jakmile jsem vyřkl slovo »bomba«, mohl jsem si být jistý, že se v přístroji nikdo šťourat nebude. Přivolání pyrotechnika jsem zabránit nemohl, ale ujistil jsem policisty, že přístroj není nebezpečný kvůli trhavině, kterou neobsahuje, ale kdyby na to kdokoliv - včetně policejního pyrotechnika - neodborně sáhl, mohl by způsobit víc škody než odpálením tuny tritolu.

Maně jsem si vzpomněl na vojenského experta, přizvaného k posouzení první americké atomové bomby. Tento odborník na výbušniny přísahal na svou čest, že tam je trhaviny příliš málo a nemůže to udělat ani pozorovatelnou prskavku. Odmítal se dokonce vzdálit do bezpečné vzdálenosti a trval na tom, že bude výbuch pozorovat ze vzdálenosti dvaceti metrů od stožáru, na němž byla první nálož umístěná. Skálopevně si byl jistý, že to není nebezpečné. Obrovská ohnivá koule ho pak vyděsila a když se ukázalo, že se stožár úplně vypařil a na jeho místě zbyl jen kráter, nechápavě nad tím vrtěl hlavou. Vždyť tam bylo opravdu účinné trhaviny tak málo!

Očekával jsem, že mi hned u vchodu dají želízka a nemýlil jsem se. To už je zřejmě policejní rituál, který má zadrženého patřičně pokořit. Vstrčili mě do cely, ale neseděl jsem tam ani pět minut a zase mě vyvedli. Chtěl mě vidět sám policejní šéf. Než mě proti němu posadili na tvrdou židli, aspoň mi sundali želízka. Za tu chvilku mi ruce pěkně otlačily.

„Tvrdíte, že něco víte o mimořádné události v té vesnici!“ osopil se na mě.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Tedy - asi nevím všechno, ale mám zhruba představu, co se tam mohlo stát.“

„Tak povídejte!“ vybídl mě.

„Jen bych se nejprve zeptal: máte ponětí o fyzice?“ začal jsem. „Potřebuji vědět, do jakých podrobností se mohu pouštět.“

„Mám maturitu,“ zavrčel šéf.

„Asi takovou běžnou, že?“ opáčil jsem. „Z toho si nic nedělejte, podrobné vysvětlení včetně matematického aparátu by bylo jen pro kované fyziky. V republice najdete dva, možná i tři, ale víc těžko. Kdybych se mohl pustit do podrobností na úrovni vícerozměrných vesmírů, mohl bych...“

„Řekněte to raději srozumitelně!“ vyzval mě netrpělivě.

„Tak radši srozumitelně,“ vzdychl jsem si. „Slyšel jste o teorii paralelních vesmírů? Občas se objeví náznaky v tisku...“

„Jednodušeji by to nešlo?“ vyzval mě.

„Šlo, ale získáte jen hodně mlhavou představu,“ slevil jsem.

„Tak aspoň to,“ spokojil se s tím.

„Dobře, tak tedy jednodušeji,“ slevil jsem, ačkoliv jsem si vlastně nepřál, aby se k výkladu připletl skutečný expert, který by zjistil, že o tom vím stejné mlhavo.

Prezentoval jsem mu téměř stejnými slovy výklad, jaký jsem už jednou přednesl chlapům v hospodě. O otočné lžíci, která je obrácená nahoru buď vypouklou stranou, aby se po otočení objevila nalepená kaše. Kaše je u mě chalupa, vypouklá strana jsou holé, pusté skály. Poňátno?

Šéf - podle hodnosti podplukovník - jen němě přikývl.

„Co se tam doopravdy dělo, to se jen dohaduji,“ pokračoval jsem. „Jenže o tom mám pravdivější představy než většina lidí. Já ani moje žena jsme tam totiž ten den nebyli, jsme na návštěvě u známých. A když jsme se vrátili, chalupa nikde a ve vsi nám s očima navrch hlavy vykládali, že nás obléhalo vojsko s tanky.“

„Vojsko tam nebylo,“ opravil mě podplukovník.

„Jen opakuji, jak mi to říkali ve vsi,“ pokrčil jsem rameny. „Obléhali prázdnou chalupu, ale zřejmě se jim podařilo vlámat se dovnitř.“

„Byl to běžný, soudem povolený policejní zásah!“ opravil mě opět podplukovník.

„Z mého hlediska je to fuk,“ opáčil jsem. „Problém je, že jsem tam měl přístroj na kontrolu zakřivení prostoru...“

„Srozumitelněji by to nešlo?“ opět mě přerušil.

„Srozumitelněji by to už opravdu nešlo,“ namítl jsem. „Jak chcete ten přístroj nazvat? Ten název je pracovní, ale vystihuje podstatu věci.“

„Dobře, tak pokračujte,“ svolil trochu mrzutě.

„A teď se musím jen dohadovat,“ vzdychl jsem si. „Někdo z vašich lidí zřejmě přístroj objevil a neodbornou manipulací se mu podařilo vytěsnit z našeho vesmíru nejprve chalupu a pak ještě nějaký objekt v okolí. Víte, připadá mi to jako když si děti začnou hrát ve stodole se zápalkami.“

„Ale neměl být tak nebezpečný přístroj lépe zabezpečený?“ vyjel na mě podplukovník.

„Vždyť byl!“ ujistil jsem ho. „Chalupa byla zabezpečená proti vloupání, jak lépe jsem ho měl schovávat? Nemohu za to, že se tam vaši lidé vlámali násilím, i kdyby to měli desetkrát soudně posvěcené! To je, jako kdybyste se zkoušeli prořezat autogenem do benzínové pumpy!“

„Tak to aspoň mělo být nějak viditelně označené!“ trval na svém podplukovník.

„Proč?“ namítl jsem. „Já s tím zacházet umím, žena zase ví, že na to nesmí sahat, před případnými návštěvami to schováváme, jen jsme nepočítali, že nám tam někdo v noci vtrhne se soudním příkazem. Mimochodem, důvod té razie pořád nechápu. Co jste tam vlastně pohledávali? Až na pár vědeckých přístrojů tam nic zajímavého není.“

„To je služební tajemství!“ zavrčel.

„Když někam vtrhnete a máte to podložené soudem, musí být k tomu hodně pádný důvod,“ řekl jsem. „Kdyby to byl tajný vojenský objekt, neřeknu nic, ale tohle byla soukromá chalupa! A ten důvod byste mi stejně museli prozradit!“

„Bylo tam podezření z přípravy terorismu,“ ustoupil trochu.

„Z terorismu?“ vytřeštil jsem oči. „Z jakého terorismu? Co má vědecký výzkum společného s terorismem? Zvlášť když je to věc čisté fyziky a ne chemie! Být to chemie, například výroba drog nebo výbušnin, to bych pochopil, ale u nás se nic takového nedělo! Jak říkám, je to věc čisté fyziky!“

„Ale nebezpečné!“ vybafl na mě.

„Jak pro koho!“ odpálil jsem ho. „Když jde nějaký pitomec krást měď a sáhne si na dráty pod vysokým napětím, je to také fyzika. Na stožárech bývá stručné varování, stejně i na dveřích trafostanic, ale když vylomíte dveře trafostanice a vstoupíte tam, elektřina se vás nebude ptát po soudním příkazu, ani co tam chcete dělat, ugriluje vás bez ptaní na zčernalý škvarek, protože běžný člověk na dráty vysokého napětí nesahá ani na zem spadlé. Já jsem měl na tom přístroji značku lebky se zkříženými hnáty, to je většině lidí dostatečně srozumitelné. Kdo na to i přesto sahal, choval se jako kdyby vrtal vrtačkou sud s dynamitem. Promiňte, ale za to opravdu nemohu.“

„Svědci tvrdili, že tam byla tma,“ namítl ještě.

„To by ledacos vysvětlovalo,“ souhlasil jsem. „Jestli na to někdo potmě sáhl a čirou náhodou zapnul hlavní vypínač, pánbůh s ním! Příště jim na takové akce nafasujte služební baterky.“

„Ale mělo to být zabezpečené lépe!“ tvrdohlavě opakoval podplukovník.

„Podívejte se - hádat se nechci. Neměli tam co dělat a jestli měli povolení k domovní prohlídce, mohli přijít i ve dne. Ničemu bych se nevyhýbal a spíš bych je upozornil na nebezpečí,“ pokračoval jsem. „Ani dnes jsem za vámi nepřišel jako zločinec. Chci vám nabídnout pomoc. Je to i v mém zájmu.“

„Jakou pomoc?“ našpicoval uši. „Co nám chcete nabízet?“

„Vrátit svou chalupu zpátky na místo,“ řekl jsem. „To bych mohl i bez vás, ale až ji vrátím, vyrojí se proti mně vaše komando a mohlo by dojít k nedorozumění. Proto jdu za vámi. Můžete tam jít se mnou? Jednak byste to sám viděl a neměl to až z druhé nebo třetí ruky. Ale co je důležitější, vy můžete ty beránky ve vlčích kůžích zastavit, až je vrátím do našeho vesmíru. Oni mají jistě příkazy, které by bylo vhodné na místě zrušit. Mě by zaručeně neposlechli. A bude třeba je hned na počátku důrazně varovat, aby tam proboha na nic nesahali, nebo to bude ještě horší.“

„Co by mohlo být ještě horšího?“ zeptal se.

„Mohli by přístroj na kontrolu zakřivení prostoru přeladit do dalších vesmírů a z těch bych je dostával ještě obtížněji.“

„Ono je těch vesmírů víc?“ podivil se.

„Víc než si myslíte,“ přikývl jsem. „Ale to nepochopíte, neboť pouhá představa vesmíru s pětadvaceti dimenzemi je bez vysoké matematiky nesrozumitelná. Spokojte se jen s populárním přirovnáním s tou otočnou lžící, jen bych dodal, že těch lžic je na stejném místě prostoru víc, asi jako listů v knize. Nechte mi tedy matematiku a jestli chcete své lidi vidět, pojeďte tam se mnou.“

„A vy je vrátíte?“ podíval se na mě pochybovačně.

„Pokusím se o to,“ slíbil jsem mu.

„Proč jste ale přišel až teď?“

„Protože můj přístroj na kontrolu zakřivení prostoru zůstal v chalupě a bez něho nesvedu nic, stejně jako vy,“ připravoval jsem ho předem na horší varianty. „Musím vás upozornit ještě na něco. Druhý přístroj jsem si musel nejprve vyrobit, proto jsem přišel až dneska. Nesehnal jsem ale v tom spěchu originální součástky a musel jsem použít jiné, dostupnější.“

„Co tím chcete říci?“ zarazil se.

„Jen to, že můj náhradní přístroj je slabší,“ rozvedl jsem to. „Doufám, že to zvládne, ale kdyby v té chvíli někdo manipuloval s tím původním a ty dva přístroje by se dostaly do protifáze, pak prostě shoří. Možná jen jeden, možná oba. Ale kdyby to byl jen jeden, byl by to ten novější - je přece slabší.“

„A chalupa? A ti uvnitř?“

„Zůstane nebo zmizí, to vám teď neřeknu,“ vzdychl jsem si. „To by byla asi náhoda, jako když si hodíte korunou.“

„Zmobilizuji tam pár záchranek,“ napadlo ho ještě. „Vždyť tam ti lidé jsou už kolik dní, možná budou v žalostném stavu...“

„Nebudou,“ zarazil jsem ho. „Nic se jim neděje. Čas jim stojí jako nenatažené hodinky. Budou se divit, že už není noc.“

„A můžete ten přístroj nejprve předvést?“ požadoval ještě.

„Proboha!“ vybuchl jsem. „Kolikrát vás musím varovat, že tyhle pokusy nejsou bezpečné? Po tomhle udělám všechno, aby se to už nikdy nedostalo do nepovolaných rukou! Víte, co by se při té ukázce mohlo stát? Vždyť já ani nevím, kde je nejbližší prostorový uzel, ani jak je rozsáhlý! Rozumějte, otáčení prostorů je možné jen v bodě přírodních nestabilních uzlů. Mohlo by se stát, že bych otočil celé město, můj přístroj přitom přetížením shoří a ztvrdneme tam navěky! To si nevezmu na svědomí ani kdyby mi to nařídil prezident!“

„Dobře, dobře,“ couvl rychle. „Kde máte ten přístroj?“

„Vaši lidé mi ho odebrali,“ řekl jsem. „Ale nebojte se, baterie z řídící jednotky mám u sebe v kapse.“

„A co ještě potřebujete?“ staral se ještě.

„Vaši přítomnost na místě. Už víte proč. Pak ten přístroj a k tomu ještě kapičku štěstí, aby to vyšlo.“

„A kdyby to nevyšlo?“

„Musel bych si navrhnout a postavit silnější přístroj,“ ujistil jsem ho. „Shánění potřebných součástek ale nějakou dobu potrvá. Doufejme, že to i ten slabší vydrží.“

„Tak radši pojedeme, ne?“ ukončil to rázně a vstal.

„Jsem pro,“ vstal jsem také.


Kdy se zase projedu tak luxusním autem? Podplukovník měl k dispozici krásnou Audi, naložil kromě mě a přístroje ještě tři další policisty. Jeden seděl vedle něho a dva mě drželi mezi sebou, naštěstí už bez klepet, jen vlastními těly. Vyrazili jsme s modrými majáčky na místo činu, všechno nám uhýbalo z cesty.

Konečně jsme ve vsi sjeli ze silnice na boční cestu a zastavili se před zříceným můstkem pana továrníka Krause.

„Tady měl být nějaký most,“ vzpomínal podplukovník, co věděl ze služební zprávy.

„Tím můžeme začít,“ ujistil jsem ho.

Audina zastavila stranou, já jsem zkompletoval přístroj. Pak jsem jim doporučil, aby trochu couvli, což rychle a ochotně splnili. Netušili, že mi jde hlavně o to, aby si nevšimli, jak se dotýkám kamínku osanarhe v pouzdru na krku.

Příkaz »ginloš« - a dřevěný most byl na svém místě. Právě tudy předtím přejížděl obrněný transportér. Když most zmizel, obrněnec byl na kraji oblasti, takže to z něho ukouslo předek. Ten odvezli na expertízy, jenže teď se tu obrněnec objevil bez čumáku a řidič náhle seděl v úplně otevřené kabině a sluneční světlo ho oslnilo. Lekl se, až strhl směr do strany, ale byl už skoro na druhé straně, takže se nic nestalo.

„Stát!“ křičel podplukovník na řidiče a vypomáhal si přitom ručním megafonem.

Obrněnec zabrzdil tak nešikovně, že zadní částí zahradil výjezd z mostku.

„Popojeď s tím kousek!“ nařizoval řidiči podplukovník.

„Není třeba, dál půjdeme pěšky,“ rozhodl jsem, sbalil hbitě »přístroj« do kufříku a narovnal se. Byl jsem zde hlavní osobou, ačkoliv to někteří ještě netušili - zejména posádka obrněnce. Pro ně byl hlavní osobou podplukovník, ale ten teď poslouchal mě. Musel, když chtěl zpátky své lidi. Jen jsem si nebyl jistý, zda se to neotočí, až budou všichni v bezpečí. Pořád ještě by mě mohl dát zatknout a obvinit. Pro ten případ jsem měl ale v záloze svůj »Plán B«. Doufejme, že nebude potřebný!

Posádka obrněnce se rojila z břicha železné obludy, všichni policisté si udiveně stínili oči před slunečním světlem. Před pár vteřinami »jejich času« měli půlnoc, teď bylo poledne. Naštěstí zaznamenali přítomnost podplukovníka a poslušně poslechli jeho pokynů. Jen tak rukou jim naznačoval, aby nechodili dál a zůstali u obrněnce. Přešli jsme můstek, vyhnuli se poškozenému vozidlu a zamířili za zatáčku, kde jsem nedaleko od zmizelé chalupy zastavil a opět připravoval svůj »přístroj«.

Policisté i s podplukovníkem mě pozorovali s respektem. Z malé ukázky už věděli, jak mě to poslouchá, teď byli zvědavi na druhé dějství.

„Malý problém, pane podplukovníku!“ ohlásil jsem.

„Co je, co se děje?“ pokročil ke mně.

„Zdejší oblasti znám,“ řekl jsem. „Ta u mostu byla menší, proto jsme s ní začali. Ale spotřeboval jsem na ni víc energie než jsem počítal. Jak říkám, náhradní přístroj je slabší a dohání to vyšším odběrem. Jenže druhá oblast je větší. Pořád si věřím, že ji otočím, ale mohlo by se stát, že nebude příliš stabilní.“

„Co tím chcete říci?“ zeptal se zamračeně.

„Bylo by dobré, kdybyste ty lidi dostal ven co nejrychleji,“ požadoval jsem. „Použijte všechno co máte po ruce. Megafon je vynikající, ale nemáte na ty lidi i nějaké příruční vysílačky?“

„Mám, jistě,“ přikývl.

„Rozdělte je svým podřízeným,“ navrhl jsem. „Budete volat megafonem, ale ať někdo další neztrácí čas a současně je volá vysílačkami. Nejsem si tím jistý, ale možná jde o čas, rozumíte?“

„Rozumím,“ přikývl rychle. Bylo to přece pochopitelné a srozumitelné.

Potřeboval jsem je nejen zaměstnat, aby mi nekoukali na prsty, ale také urychlit evakuaci chalupy, aby tam nic nerozbili. Věděl jsem, že část komanda s beranidlem je v chodbě ke sklípku a ti by megafon nemuseli slyšet, ale musel jsem to formulovat tak obecně, jako kdybych o nich nevěděl.

Zatímco se policisté připravovali, nastavil jsem reostatem maximální proud. Pak jsem počkal, až budou připraveni a když mi to podplukovník potvrdil, zapnul jsem to.

Chalupa se objevila, ale současně se z přístroje začaly linout praménky kouře. Reostat pustil do součástek vyšší napětí, než na jaké byly dimenzované, většina jich ihned začala kouřit.

„Všichni ven!“ křičel jsem na podplukovníka. „Přístroj mi shořel, může to být nestabilní!“

Podplukovník i jeho podřízení, pobídnutí pramínky kouře, dělali co mohli. Podplukovník hulákal na komando v chalupě, ať všeho nechají a vyběhnou ven. Z chalupy se vyrojili policisté a udiveně si clonili oči před nečekaným poledním světlem, ale řev podplukovníka je nenechal přemýšlet o tom, kde se to světlo vzalo, ale popoháněl je dál od chalupy.

Počítal jsem je spolu s ostatními. Pět - osm - patnáct.

Konečně jako poslední vyběhli ti s beranidlem. Osmadvacet - všichni. Vyběhli jako by jim za patami hořelo, ale sotva doběhli na půl cesty k nám, chalupa zmizela.

„Chybí někdo?“ vykřikl jsem.

„Jsou všichni!“ hlásil mi veselejším hlasem podplukovník. „To jste matematik, když je nedokážete spočítat?“

„Nepočítal jsem chlapy, sledoval jsem prostor!“ oznámil jsem mu. „A vy nevíte, že všichni matematici pro svoje integrály zapomenou obyčejné kupecké počty?“

„Co se vám stalo s přístrojem?“ přišel až ke mně.

„Začoudilo se z něho a odešel k Manitúovi,“ vzdychl jsem si. „Chalupu s kusem časoprostoru přitáhl, ale nestabilizoval. To už mi nevadí, postavím si nový, silnější. Ostatně, chalupa je jen pár trámů, důležité je, že jsou venku lidi.“

„Ale bylo to o fous!“ hádal podplukovník.

„Bylo,“ přisvědčil jsem. „Viděli jste to všichni, vyběhli na poslední chvíli. Jsou ale venku a můžeme si oddychnout a vrátit je rodinám. Měl by teď těm lidem někdo vysvětlit, že žili v jiném čase. Mají vlastně pořád půlnoc, překvapilo je, že už je poledne. Až se dozvědí, kolikáté poledne to je, budou ještě zmatenější.“

„To nebude takový problém,“ mínil podplukovník. „Jenže chalupa zase zmizela. Jak se teď dozvíme, kdo způsobil to první zmizení?“

„To je přece vedlejší,“ mávl jsem rukou. „Podívejte, pane podplukovníku, lidi jsou venku, nikdo nechybí. Vlastně mě už ani nezajímá, kdo to způsobil. Jestli to chcete vědět, zkuste si je vyslechnout, ale podle mě je to úplně jedno. Viník si toho nemusí být ani vědomý, byla tam přece tma. Hlavně že jsou všichni zpět! Měl bych zlé svědomí, kdyby tam některý zůstal!“

„Říkal jste, že se jim tam nemohlo nic stát!“ připomněl mi.

„Jim ne, ale jejich rodinám by se to zdálo dlouhé!“ opáčil jsem. „Asi bych se snažil urychlit stavbu dalšího přístroje, ale takhle mám aspoň dost času, abych to postavil pořádně.“

„Dobře, jsou všichni,“ přijal podplukovník můj optimismus. „Tím je asi vedlejší, proč tam zasahovali. Podle všeho to byl omyl. I když - tam by se dalo schovat hodně drog i teroristů!“

„Jděte s tím k šípku, podplukovníku!“ zavrtěl jsem hlavou. „To můžete obracet vzhůru nohama každou chalupu ve vsi. Jde mi o vědu, drogy ani terorismus mě nezajímají. Chcete-li, pozvu vás na vzkříšení chalupy, až si postavím další přístroj. Můžete si ji pak prosmýčit od sklepa po půdu! Ale budu to zkoušet ve dne, aby tam bylo vidět. No - a co se týče přístroje, po tomhle ho asi lépe zabezpečím.“

„To udělejte v každém případě!“ souhlasil podplukovník. „Je protizákonné mít na svém pozemku takovou past. Ani na zloděje a tím méně na nás.“

„To nebyla past,“ namítl jsem. „Spíš to je jako kdybych nechal v autě klíčky od zapalování. Kdo se pak dostane dovnitř, může klidně odjet. A v nejbližší zatáčce havarovat, když neumí řídit. Asi tam dám snímač otisku prstů, aby to poslechlo opravdu jenom mě.“

„Třeba tak,“ přijal to podplukovník. „Podle zákona je to vaše povinnost!“

Ale bylo vidět, že mě zatknout nechce, ačkoliv by mi mohl ještě přišít poškození obrněného vozu, obecné ohrožení a kdovíco ještě. Pořád ještě platí: kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, ale naštěstí jsou i lidé, uvažující selským rozumem.

Kdyby tak věděl!

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36