Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kletba a pokušení

Náš pobyt u Majky se tím vlastně legalizoval, ale nechtěli jsme jí tam zbytečně překážet. Jak se říká, ryba a host třetího dne smrdí. Využil jsem nabídky jejího muže, aby mě odvezl domů, obnovil jsem chalupu a vyjel ven autem. Pak jsem chalupu opět příkazem »agajku« uschoval do nadprostoru.

Měl jsem ale vlastní auto, takže jsem mohl opět jezdit do práce. Nechtěl jsem pro špatnou docházku přijít o zaměstnání, ale když jsem šéfovi vysvětlil, že jsem se stal obětí policejní šikany na základě udání jednoho udavače, měl pochopení.

„Sám jsem byl v lochu víckrát a vždycky nespravedlivě,“ komentoval to. „Ale ten tvůj udavač by měl dostat řádně po čuni! Už pro výstrahu ostatním!“

„Mám se s ním snad jít prát?“ namítl jsem. „Nejsem přece šlechtic, abych řešil své problémy soubojem na kordy!“

„Nemusíš bejt šlichta,“ řekl šéf - asi se přeslechl. „Když udavač nedostane včas po čuni, bude udávat dál a příště někoho poškodí citelněji.“

„Nechme to koňům, ti mají větší hlavy,“ brzdil jsem ho. „Ostatně, kdo většinou ty šlechtické souboje vyhrával? Málokdy ti, kdo měli pravdu. Spíš je vyhrávali darebáci, co uměli lépe zacházet s kordem!“

„Já toho Vašátka znám,“ sdělil mi šéf důvěrně. „A nebudu tvrdit, že to je čestný chlap. Spíš naopak. A jestli udává, potřebuje po čuni jako bachyně drbání!“

„Nechme to koňům!“ opakoval jsem na znamení, že se o tom dál odmítám bavit.

Šéf si zabručel cosi o »nemístných měkkotách«, ale taky to pustil z hlavy a zdálo se, že to skončilo.

Měl ale pravdu. Když někdo udává a prohřešky si přitom vymýšlí, měl by dostat aspoň výstrahu. Třeba ne slovní, ale zato citelnou. Pro jistotu jsem se do pana Vašátka nejprve vcítil, aniž bych mu to dal najevo. Tím jsem si jen potvrdil, že mě opravdu udal a protože neměl dostačující důvod, vymyslel si báchorku o pěstírně marihuany. Uvažoval, že ji tam policajti nenajdou, ale - však tam jistě najdou něco jiného! Nepochyboval, že tam je něco v nepořádku, i když netušil, co závadného tam mohlo být.

Myslel si ale, že to udáním vyřeší?

Oznámit na Policii zločin je údajně občanská povinnost. Národem, který s Policií nespolupracuje, jsou Italové, zejména na Sicílii. Proto tam tak vzkvétá pověstná Mafie, která tam vládne pevnější rukou než státní moc. Jejich omerta, neboli mlčenlivost za každou cenu, nahrává nejvíc zločincům. Na druhou stranu - udávat na základě podezření nebo dokonce s úplně vymyšlenými zločiny umí jen darebáci nejhoršího zrna, zejména když taková udání vedou k šikaně anebo i k nespravedlivým trestům. My Češi jsme stále nezapomněli na období Protektorátu, kdy měli udavači lví podíl na německých zločinech, i na období stalinismu, kdy na základě smyšlených zločinů nevinní rovněž umírali, ať už při popravách, nebo v českých koncentračních táborech. Udavači nevymřeli ani dnes, kdy jsou častou příčinu dalších tragédií. Je přece snadné udat souseda pro týrání dítěte a rozvrátit mu rodinu, stejně jako poslat na základě falešných faktur konkurentovu firmu do konkursu. A i když pravda vyplave nahoru, bývá to stejně pozdě, jako když nad vodu vyplavou utopenci. Obojí se napravit nedá. Rozvrácená rodina si prožije pravé peklo a firma během falešného konkursního řízení často skutečně zbankrotuje, zatímco se udavač za rohem bezostyšně směje. Naše zákony přejí grázlům a poctivé před nimi chrání jen málokdy.

Vašátko mi nezapomněl, že jsem se od něho nedal oškubat při koupi pozemku s chalupou. Borek Musil ho tenkrát správně odhadl. Zamýšlel si ten kus skal koupit sám a prodat mi ho tak draze, jak jen to půjde. Samozřejmě se vztekal, když jsem ho převezl a on vyšel zkrátka i při udělování stavebního povolení, ale v té době už nemohl nic dělat.

Jestli jsem ale počítal s tím, že to hodí za hlavu, přepočítal jsem se. V některých lidech doutná i domnělá křivda dlouhá léta. A Dušan Vašátko považoval za křivdu vše, co mu zkřížilo plány. On ten snadný »výdělek« považoval za zasloužený - byl přece nejvlivnějším chlapem ve vsi! A já jsem si dovolil obejít ho!

Nakonec si vymyslel aspoň tu marihuanu. Jen ať policajti tomu vetřelci obrátí chalupu vzhůru nohama! A když ho jako podezřelého odvedou, tím lépe!

Nechal bych ho jeho »křivdám«, ať se jimi užírá, jenže i můj současný šéf měl pravdu. Lumpárna bez trestu vede k ještě drzejším lumpárnám.

Mám se ale obrátit na soudy? Ty by to jen natahovaly, inkasovaly tučné palmáre a přitom není jisté, zda by to vedlo k nějakému výsledku. Věřit českým soudům je čistá naivita - ačkoliv jinde ve světě to není o mnoho lepší.

Mám přece jiné možnosti! Udavač je sice menší ryba, ale malé ryby - taky ryby. Nebudu na něho ale jako na vraha, postačí menší varování.

Zablokoval jsem mu dočasně levé oko a na pár dní zeslabil citlivost pravého. Do dvou měsíců se mu vše vrátí k normálu, ale až bude běhat po doktorech, ať si pro změnu užije i on.

Jen je otázka, zda si to spojí se svým udavačstvím.

Nějak mu to asi připomenu.


Sestavit nový »přístroj« byla otázka pár hodin. Připomněl jsem si přitom s jistou dávkou škodolibosti, jak jedna německá firma svého času úspěšně prodávala »přístroj odmítající elektřinu z jaderných elektráren«. Což je samozřejmě nesmysl na kvadrát, navíc nebyl levný, stál skoro osm set euro, ale prodával se prý velice dobře nejen v Německu, ale i v Rakousku. Zlé jazyky tvrdily, že si ty přístroje koupilo i celé grémium české strany Zelených. Dalo by se tomu věřit, pitomí na to byli dost. Hlavně aby se mohli chlubit výhradně »čistou, nejadernou elektřinou«.

Můj »přístroj na kontrolu zakřivení prostoru« byl vlastně v bleděmodrém totéž co »přístroj odmítající elektřinu z jaderných elektráren«. Jen nepotřeboval přívodní šňůru a neměl zásuvku pro odběr »čisté elektřiny«, jinak se jejich funkce nelišily - oba totiž dělaly pouze dojem na neodborníky, nic víc. Na panelu pár blikajících diod, uvnitř nějaké tajemně vyhlížející součástky. V německém byla klamavá »sonda na tachyony«, rozpoznávající údajně »jaderné« elektrony od »nejaderných«, v mém byl vnitřek dětského mobilu, generující různé zvuky, jako zvonění, „Haló!“„Kdo tam?“, které však nešly do reproduktoru, což by přístroj okamžitě odhalilo jako hračku, ale do měřiče, jehož ručička se pohybovala podle okamžité síly hlasu. Můj i německý přístroj měly společné i to, že měly budit dojem vysoké technologické úrovně, které běžný člověk nerozumí a ani nemůže rozumět. V podstatě ale byly oba přístroje podvod. Na rozdíl od Němců jsem ten svůj nechtěl prodávat a nestydatě na něm vydělávat.

Tentokrát jsem »přístroje« vyrobil hned dva a jeden jsem v noci potají zavezl do chalupy. Pak jsem zavolal podplukovníka, aby se přišel s partou policistů podívat na znovuvzkříšení mé chalupy, tentokrát už - snad - do stabilní polohy.

Přijeli ochotně ve třech autech, bez obrněných transportérů. Přejeli s nimi za mnou starodávný dřevěný můstek - ujišťoval jsem je, že ten je zaručeně stabilní - a za okamžik se mohli vyrojit na dohled od chalupy.

Já jsem ovšem chvíli »machroval« s přístrojem, než se chalupa opět objevila. Až po další čtvrthodině jsem prohlásil, že už vypadá dostatečně stabilní, abychom se mohli podívat dovnitř. A hned jsem je vedl nejprve do předsíně a pak do komory, kde jsem jim ukázal druhý, »původní přístroj«.

„Naštěstí v něm došly baterie,“ prohlásil jsem sebejistě. „Ale byl zapnutý, takže si s ním určitě někdo hrál.“

„Dostanou všichni do těla!“ sliboval podplukovník. „Nikdo se k tomu nepřiznal, všichni tvrdí, že žádný přístroj neviděli, ale jejich zásadou musí být volat k neznámým věcem pyrotechnika a na nic podezřelého nesahat!“

„To snad měli vědět i předtím, ne?“ pokrčil jsem rameny.

„Měli,“ souhlasil podplukovník. „A kvůli jednomu, který se neumí chlapsky přiznat, teď dostanou kapky všichni.“

„Nějaká prevence neuškodí,“ souhlasil jsem. „Jak říkám, mohli ten přístroj ve tmě zapnout i omylem. Já teď tenhle kus doplním snímačem otisků prstů, jako má ten novější, aby nestačilo dotknout se omylem vypínače.“

„To udělejte hned, jak to bude možné!“ schválil to naopak podplukovník mně.

Nechal jsem pak policisty prošmejdit celou chalupu, aby se přesvědčili, že tady nikde nejsou ani drogy, ani výbušniny. Prošli svědomitě všechny kouty, ale nakonec ohlásili, že prohlídka dopadla negativně.

„Tak pojedeme,“ rozhodl podplukovník. „Ještě budeme řešit poškození ótéčka, ale to už nebude problém. Ale něco vám povím, pane fyzikusi. Dávejte si větší pozor na sousedy! Někomu ve vsi zacláníte a nemá vás rád, když na vás podal to udání.“

„Jo, to si umím představit,“ odvětil jsem vážně.

Že by podplukovník nevěděl, kdo to byl? Věděl jsem to od nadporučíka Lukáše, takže to jistě bylo někde ve spisech. Ale možná podplukovník - jen ze zvyku - chránil své zdroje...

I to si ale umím představit.

Dopadlo to naštěstí dobře...


Ztráta jednoho oka je tragédie, ztráta obou očí je katastrofa.

Už jedno chybějící oko je značný problém. Člověk vidí svět ploše, dělá mu problém odhadovat vzdálenosti a nezanedbatelné je i zúžení postranního vidění.

Dušanovi Vašátkovi levé oko přestalo vidět v noci, poznal to až ráno. Navíc si všiml, že i na druhé oko vidí rozmazaně. Takové příznaky nedokáže ignorovat nikdo, takže Vašátko okamžitě pádil k očnímu specialistovi. Cestou se díky špatnému odhadu málem naboural do kufru před ním jedoucího auta, ale ještě jakž takž dojel na oční oddělení, kde to teprve jaksepatří začalo.

Levé oko měl zdánlivě v pořádku, jenže vůbec nereagovalo na světlo, což je u oka vada dosti podstatná. Oční specialistka ho chvíli testovala, ale pak to vzdala.

„Vypadá to na narušení očního nervu,“ rozhodla po dlouhém zkoumání. „Musím vás poslat na rentgen, na očním nervu by mohl být nádor.“

Vašátko jen zaúpěl. Nádor na očním nervu v něm vyvolal nejčernější vidiny. Ale to ještě nebylo všechno. Když se vrátil se snímkem, na němž nic podezřelého nebylo, očařka zjistila, že se mu za pouhou půlhodinu zrak ještě více zhoršil.

„My vás tu raději hospitalizujeme,“ navrhla mu.

Vašátko protestoval, že si to nemůže dovolit, protože ještě musí zařizovat na obci tohle a tohle, ale očařka ho rázně umlčela.

„Jestli chcete odjet domů, pane Vašátko, musel byste mi podepsat reverz, že je to z vaší vůle a na vaše vlastní nebezpečí,“ varovala ho. „Ale dobře si to rozvažte! Oči jsou nenahraditelný orgán a vy už máte jen jedno! Bez očí stejně nic nezařídíte!“

Pan Vašátko raději uznal, že by to bylo bez očí horší. Jenže i to jedno vidoucí se mu neustále zhoršovalo, takže večer, když si dal prsty před oči, viděl místo nich jen jakési mžitky.

Očařka z toho byla sama upřímně zoufalá, ale pan Vašátko tím víc. Jeho plány se za jediné odpoledne sesypaly jako domky z karet. Lehčí pacienti na jeho pokoji mu pomohli zavolat domů ženě, která za ním ještě večer přijela, ale nemohla mu pomoci jinak než projevením soucitu. Přivezla mu aspoň pár drobností, ale rozečtenou knížku musel s lítostí odmítnout, s jeho očima se ani číst nedalo.

A to ještě netušil, že je to vlastně trest! 


Chlapi za mnou nazítří přišli, že jdou Vašátka navštívit do nemocnice. Musel jsem se k nim připojit, abych nebyl za hulváta, ačkoliv jsem nevypadal nadšeně.

Na oční nás pustili s podmínkou, že tam nebudeme dlouho. Směli jsme se tam zdržet nanejvýš čtvrt hodiny a navíc chlapům zakázali přinášet nemocnému alkohol. A protože je napadla jen malá placatice vodky, neměli pro něho ani dárek. Květiny by se ostatně ani nehodily, když na ně neviděl. Před námi tam pustili jeho ženu, která mu přinesla malé rádio se sluchátky, aby nerušil ostatní pacienty, ale jak se zdálo, nic víc nepotřeboval. Měl obě oči namazané jakousi protizánětlivou mastí a aby je měl v klidu, zavázali mu je, takže poslech rádia byla jediná přijatelná činnost.

Užíval si tedy slepoty už dnes a nadával jako špaček. Na všechno - na osud, na své oči, i na ostatní členy obecní rady, kteří - jak tvrdil - za jeho zády přivedou obec k bankrotu. Nedovolil si nadávat na doktory a sestry, ti pro něho představovali poslední naději, ale cítil jsem, že i na ně začne nadávat, až přiznají, že na to nestačí.

Chlapi se rozestavili kolem jeho postele a ačkoliv nikdo neměl nejmenší ponětí o charakteru jeho nemoci, každý mu přál brzké uzdravení. Co také jiného? Stál jsem na konci řetězu, takže na mě přišla řada až na konec. Přál jsem mu to samé co ostatní, ale asi v mém hlasu rozeznal jízlivý podtón, všiml jsem si aspoň, jak to s ním trhlo, když mě poznal po hlase. Neřekl ale nic.

Bělovlasý Rosťa Čermák ho pak ujišťoval, že obecní rada si bez něho jistě žádné hlouposti nedovolí, takže může být bez obav. Borek Musil k tomu přidal pozdrav od jednoho člena obecní rady a každý doplnil nějaký detail. A zase jsem byl poslední, ale měl jsem pro něho jistě nejzajímavější informaci.

„Až příště přijdeš do hospody, určitě se tomu zasměješ,“ řekl jsem. „Asi to ještě nevíš, ale když naši chalupu přepadla Policie, někdo z policajtů neopatrně manipuloval s mými přístroji a podařilo se mu chalupu přetočit do nestabilního stavu, až úplně zmizela z našeho světa.“

„Ale tys ji přece vrátil zpátky!“ vskočil mi do řeči Rosťa.

„Vrátil,“ připustil jsem. „Ale dalo mi to fušku a policejní komando strávilo v sousedním vesmíru několik dní. Což o to, nic se jim tam stát nemohlo, ale kdyby mi policie překazila další pokusy, zůstali by tam už navěky. Umíš si jistě představit, co by to bylo za průšvih!“

Byla to vlastně novinka pro všechny, takže mě poslouchali tiše jako pěny.

„Naštěstí i u Policie občas narazíš na rozumného člověka,“ pokračoval jsem. „Nechali mě záložním přístrojem otočit chalupu zpátky, takže to dopadlo dobře.“

„To byly ty policejní manévry?“ ujišťoval se Rosťa.

„Jo,“ přikývl jsem. „Nejhorší na tom bylo, že tam policie vtrhla na udání někoho z vesnice. Napovídal jim něco o drogách, takže tam vlétlo celé ozbrojené komando.“

„Ale ty tam snad žádné drogy nemáš?“ zeptal se mě Rosťa nedočkavě.

„Nemám, však také nic nenašli,“ usmál jsem se. „Nechal jsem je přehrabat celou chalupu, aby se ujistili, že to byl jen pitomý žert. Nakonec se mi omluvili, ale jistě si představíte, jaký jsem měl na toho udavače vztek!“

Chlapi už věděli, že Policie bezvýsledně odtáhla, ale Dušanem pěkně trhlo, kdykoliv jsem řekl slovo »udavač«.

„A neřekli ti, kdo to byl?“ zeptal se mě zvědavě Rosťa.

„Oni to snad ani sami nevědí,“ pokrčil jsem rameny. „Tvrdili mi, že to bylo něco anonymního, ale bylo tam prý tolik podrobností, že to prostě nemohli nechat plavat. To víte, když kápnou na velké množství drog, jaká to bývá senzace!“

„Takže to nevíš?“ ubezpečoval se i Borek.

„Nevím,“ přiznal jsem - a pozoroval, jak si Dušan Vašátko oddychl.

„Jenže to znamená, že máme ve vsi udavače!“ pokračoval Borek. „Na takového padnout, rozbil bych mu řádně čuchometr!“

Vašátko ležel tiše, ani nedutal. Ovšemže věděl, že je to o něm, ale nedával nic najevo, aby se neprozradil.

„No - taky jsem měl vztek,“ přitakal jsem Borkovi. „Víte, na studiích jsem byl se studentským výměnným zájezdem v Rusku a poznal jsem tam dost zajímavého studenta, Ihlava Bězmamova. Nebyl to Rus, ale Jakut, to je jeden malý národ na Sibiři. Velice zajímavý člověk, to vám povím! Představte si - syn jakutského šamana, studující v Moskvě atomovou fyziku!“

„To musel být opravdu zajímavý člověk!“ uznal i Kája.

„Taky že byl,“ přikývl jsem. „Pochopitelně jsem se s ním dal do řeči, až když jsme byli o samotě - v kolektivu by mi nic takového neřekl. Ptal jsem se ho, jak se snese šaman s moderní fyzikou? A on se zamyslel a pak mě naučil dvě šamanské kletby. Podle něho jsou děsně staré a účinné, ale použití bych si měl dobře rozmýšlet. Včera jsem si na něho náhodou vzpomněl a jak jsem měl děsný vztek na našeho vesnického udavače, proklel jsem ho jednou z těch jakutských šamanských kleteb.“

„To je pěkná blbost!“ zasmál se Rosťa. „No - ale aspoň sis tím trošku ulevil!“

„Jenže hoši - já bych si z toho legraci nedělal,“ pokračoval jsem vážně. „Skoro začínám litovat, že jsem ji vyslovil. Protože - možná mi to nebudete věřit, ale jak už víte, naše chalupa stojí na nestabilním bodě časoprostoru. Představte si tedy, že s posledním slovem té jakutské šamanské kletby se celá zhoupla jako při zemětřesení, až mě napadlo vyskočit oknem. Naštěstí to byl jen opravdu krátký záchvěv, pak už to nepokračovalo, ale že jsem zbledl, to si pište!“

„A ty si vážně myslíš...“ zvážněl i Rosťa.

„Nevím,“ řekl jsem. „Ve vsi nikdo žádný otřes necítil. Otřásla se jen chalupa, jak říkám, je pod ní něco nestabilního. Ale že by ji roztřáslo pár slov v nějaké jakutštině? Taky se mi tomu nechce věřit. Budeme si muset počkat, jestli se to neprojeví.“

„Jak by se to mělo ještě projevit?“ zeptal se Rosťa.

„To přesně nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Bězmamov mě ujišťoval, že ta tvrdá kletba okamžitě zabíjí, proto jsem přeříkal jen tu měkčí. Ta prý nezabíjí, ale způsobí prokletému v brzké době něco nepříjemného. Ani Bězmamov nevěděl co, podle něho to závisí i na dalších činitelích, ale ujišťoval mě, že to je silné.“

„Takže máme čekat, že se tomu udavači něco přihodí?“ chtěl Kája upřesnění.

„Nevím,“ řekl jsem. „Třeba spadne, zlomí si nohu, nebo to odnese jen příšerným průjmem, ale určitě to má stát za to!“

Vašátko ležel tiše, ani nedutal, i když jsem působil dojmem, že ani sám netuším, že se »kletba« už splnila. Chudák Vašátko před chlapy mlčel jako ryba, jen koutky úst mu to škubalo.

„A ty - umíš jakutsky?“ podíval se na mě Kája nevěřícně.

„To se ví, že ne!“ pokrčil jsem rameny. „Podle Bězmamova ty kletby jakutsky ani nejsou. Jejich šamani, když už je vysloví, je papouškují jako říkačku, jako když se naše děti rozpočítávají, třeba »ábr kábr dómine!« Šamanská slova jsou krkolomná jako české »strčprstskrzkrk«, kdoví, z jakého jazyka pocházejí!“

„Řekni nám je!“ dychtil Kája.

„Kluci, neblbněte!“ zvážněl jsem ještě víc. „Do včerejška jsem je považoval za úplnou pitomost, ale když se pode mnou zahoupala chalupa, pořádně ve mně hrklo! Věřte mi, od včerejška už to za pitomost nepovažuji.“

„Bězmamov... Bězmamov... to jméno přece vypadá docela rusky,“ pochyboval Jindra.

„Ono asi ruské bude,“ přikývl jsem. „Jakuti totiž příjmení neměli. Když je kdysi ruská vojska dobyla, Rusové poraženým příjmení přidělili - a basta. Ten můj známý se vlastně jmenuje »Ihlav«, všimněte si, je v tom »h«, které Rusové neznají, rusky to je »Iglav«. Bězmamov byl asi někdo bez matky. Mezi Jakuty jsou prý i »Bezotci«, případně »Bez-po-otci«.“

„Ale jak je Rusové dobyli, když mají Jakuti takové kletby?“ zajímalo Káju.

„To se ví, do bitvy zasáhli i všichni jejich šamani,“ přikývl jsem. „Jenže - jak mi Bězmamov vysvětlil, kletby se nedají říkat jako z kulometu. Mezi dvěma kletbami musí být nějaký čas - nejlépe noc, šaman se musí pokaždé »nabít«, či co. Na začátku bitvy každý šaman, aby Rusům co nejvíc uškodil, svou kletbou zabil jednoho ruského důstojníka, ale v bitvě na další »nabíjení« nebyl čas, takže se chopil běžných zbraní, luků, šípů a oštěpů a bojoval s ostatními. Jenže Rusů bylo příliš mnoho, Jakuti bitvu prohráli a spousty šamanů v ní padly. A kdyby jen šamanů!“

Dál jsme to nerozvíjeli. Přišla vrchní sestra a vypakovala nás z pokoje. I tak jsme tam byli déle než nám původně povolili. Jen jsme se ještě všichni s Dušanem loučili a hrnuli se ze dveří. Předtím jsem byl poslední, teď jsem naopak odcházel jako první, ale ještě jsem se stačil ve dveřích ohlédnout.

Pan Dušan Vašátko ležel na posteli jako hromádka neštěstí. Vlastně se dozvěděl, že za jeho problémy s očima je prastará jakutská šamanská kletba, schopná rozhoupat i chalupu. No potěš koště, co s ní asi doktoři svedou? Vynadat mi ale od plic nemohl. Jednak jsem ho nechal v domnění, že ani sám nevím, kdo mě to vlastně udal a že jsem tu kletbu poslal - jak by se řeklo dnes - »na neznámého pachatele«. Kdyby se k tomu přihlásil, mohl by mi jaksepatří vynadat, možná by dosáhl i »odvolání kletby«, jenže by se přihlásil i k udavačství a přišel by o sympatie chlapů. Nezbylo mu než mlčet a užírat se jen v duchu.

Za týden se mu obě oči odblokují. Až mu sundají obvazy, uvidí jako dřív. Lékaři si jistě přičtou všechny zásluhy, ale Dušánek bude vědět, že za tím byla kletba. Naštěstí jen dočasná, nicméně si při ní užil hodně bezmoci. Bude rád, že to skončilo, nebo bude osnovat pomstu? Může zkusit jedno i druhé.

To druhé bych mu ale neradil!


Kvůli událostem s přepadením naší chalupy policií jsem na uzené zavěšené ve stodole pochopitelně zapomněl, zejména když v chalupě nějakou dobu neběžel čas. Když jsme pak se ženou po všech peripetiích uzené z ledničky snědli, přistavil jsem si ve stodole žebřík, abych donesl zbytek.

Jenže ho tam viselo opět tolik co na začátku. Obnovilo se při každém obnovení chalupy i když se některé věci měnily. Klasickým případem bylo moje auto. Když zmizelo i s chalupou, při obnovení tam bylo. Když jsem auto zaparkoval mimo oblast dotčenou příkazem »agajku«, pak se ovšem po příkazu »ginloš« neobjevilo. To jsem považoval za normální. Uzené maso se však objevovalo nepochopitelně znovu a znovu. Brzy jsem také zjistil, že totéž se děje s pytli zrní, zavěšenými ve stodole. Pytel pšenice jsem vyměnil s Rosťou za menší pytel brambor a protože zavěšení ve stodole bylo velice účinné proti myším, zavěsil jsem tam i brambory. K mému překvapení se během následující proměny objevil pytel pšenice znovu a poloprázdný pytel brambor, ačkoliv tam nevisel od počátku, se doplnil bramborami. I kdybych přestal chodit do práce, vystačili bychom si s tím.

Jenže jsem si vzpomněl na starou pověst o Faustově domě, kde se prý ubytoval chudý student - dnes by se řeklo squatter. Ve Faustově domě se skrývalo plno zajímavostí, ale jednou z nich byla miska, na které ležel stříbrňák. Student se dlouho rozmýšlel, než si stříbrňák vzal, ale hlad ho přesvědčil. Jenže stříbrňák ležel na misce i další a další ráno, ať ho nechal ležet nebo utratil. Student si na to zvykl a každé ráno si stříbrňák vzal. Zpočátku z hladu, pak jako samozřejmost. Protože mu po zakoupení jídla vždy nějaké drobné zbývaly, kupoval si časem i víno a občas za zbývající peníze pořádal pro své studentské kamarády bujaré pitky. Na jedné z nich se chvástal, že toho, kdo mu tam ten stříbrňák nechává, zaklínáním přinutí nedávat mu na rozmařilý život jen stříbro, ale rovnou zlato. Jen co se mu podaří ty síly vyvolat! A toho večera se mu to prý podařilo, jenže místo zlata se kolem díry ve stropě, údajně po Faustovi, objevilo zcela čerstvé orámování cákanci krve...

Tajemným silám není radno cokoliv nařizovat!

Kdybych byl hamoun, zavěsil bych na stěnu sáček se šperky. Kdyby se pokaždé obnovily, prodával bych je a žil bych si jako paša. Spousta spoluobčanů by to udělala, považovali by to za přízeň nebes nebo za důkaz své výjimečnosti, co já vím? Já to tak ale dělat nebudu. Zkrátka jsem si řekl, že potraviny zdarma ve stodole jsou jako stříbrňák na misce Faustova domu. Vzal jsem si je k odzkoušení, budiž. Nevadilo by mi použít je v nouzi. Ale zvykat si na stříbrňáky zdarma nechci a nebudu.

Přednesl jsem to tak i své ženě a očekával její námitky. Jenže má choť to přijala s ulehčením. Také se jí prý nezdálo brát si něco zadarmo. Zejména ze stodoly, kde ještě nestačila v rohu na mlatu zmizet ta krvavá skvrna...

Ba ne, pokušení je od toho, aby mu člověk odolal. Kdo žije bez zásluh, změní se v tučného parazita.

Toho bohdá nebude!

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36