Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Média

Televizi jsme v chalupě neměli, neměli jsme ani elektrickou přípojku, aby nás Česká televize nestíhala žalobami o neplacený televizní poplatek. To bylo dobře, dříve, dokud jsme televizi ještě měli, jsem si občas říkal, že za ten děs, kterým nás diváky krmí, by měla platit spíš ona nám.

Rozchod s televizí u nás prošel hladce. Choť zpočátku brblala, že je na ni zvyklá, ale jakmile dostala osanarhe a zapojil jsem ji do »Murders with warnings«, neměla na televizi ani čas.

Oba jsme se sice občas potřebovali seznámit se zprávami, ale pomocí internetu to šlo také a bylo to pohotovější. Jednak se tu dají některé stanice sledovat stejně jako v normálním vysílání, až na to, že člověk není vázaný na pevně daný program, ale co je důležitějšího, člověk si na internetu sám vybírá, co sledovat chce a co považuje za zbytečnou ztrátu času. Snaha o nezávislost na cenzuře presstitutů mě nakonec vedla až k odhlášení rádia i televize. Zkrátka si chci sám vybírat, co budu sledovat a co ne.

Jenže když jsem se v hospodě občas setkal s chlapy, byl jsem z jejich názorů až příliš často zděšený. Vysvětlení bylo jednoduché. Neměli možnost sledovat nic jiného než televizi. To mě nakonec donutilo podívat se televizi na zoubek.

A zjistil jsem, že je ten zoubek pěkně prožraný kazem.


Médiím se říká »sedmá velmoc«. Něco na tom je, stejně jako na tvrzení, že mají větší moc než Parlament, Policie a soudy dohromady. Připomíná se řeč proslulého řečníka a zapáleného nacisty, německého ministra propagandy Göbbelse:

»Dejte mi média a z každého národa udělám stádo sviní!«

Když se tiskového mluvčího amerického prezidenta George Bushe zeptali, proč prezident lže, i když se to dá snadno vyvrátit, sebejistě jim odpověděl:

»Prezident může v debatě lhát cokoliv a uslyší to osmdesát milionů lidí. I když reportéři později zjistí, že nemluvil pravdu - no a? Bude to číst nanejvýš dvě stě lidí, možná dva tisíce, ale i kdyby dvacet tisíc lidí, zbytek do těch osmdesáti milionů bude i nadále slepě věřit svému prezidentovi.«

Proto jsme si na lži (všech!) prezidentů tak rychle zvykli?

Člověk by očekával, že tak mocný nástroj bude v každé zemi pod kontrolou, aby nemohl napáchat nenapravitelné škody. Jenže Češi ponechali média úplně živelnému vývoji. Očekávání, že »trh všechno zařídí«, byla pitomost přímo nebeská. Formálně poslanci zřídili i »Radu pro rozhlasové a televizní vysílání«, ale v Čechách to jsou, jako u více institucí, jen nesvéprávní maňásci.

Různorodost médiím prospívá, když se navzájem hlídají a opravují, Stačilo by, aby si stát nechal jeden z kanálů - obvykle se mu říká »veřejnoprávní«. Ten by měl ale kontrolovat obzvlášť pečlivě. Jenže v tom je potíž - Češi i tato média ponechali bez kontroly, dokud se jich nezmocnila Evropská Komise a Brusel.

Pak už média podle příkazů Brusele lhala o sto šest, ani se nečervenala. A protože se i ostatních mediálních kanálů zmocnili bohatí západní »investoři«, nepatřila Čechům v jejich malé zemičce ani jedna jediná malá redakce.

Až dosud jsem média ponechával stranou a jejich lhaní jsem ignoroval, i když mé aktivity komentovaly lživě, až se prášilo. Říkal jsem, že si lidé pravdu najdou.

Jenže kde? Sám jsem své názory nikde nepublikoval, internet jsem měl jen pro získávání informací ze světa. Spoléhal jsem se, že se média svým lhaním historicky znemožní sama. Povzbuzovalo mě, že lidé některé mé kroky pochopili správně. Když jsem likvidoval válečné jestřáby, mohla se média přetrhnout líčením »Murders with warnings« jako obrovské smečky dravých šelem, trhajících na kusy holubičky míru, jenže výsledkem byl mír pevnější než kdy předtím. Když jsem likvidoval bankstery, líčila je média málem jako andílky, hubené smečkou nelítostných hyen, jenže brzy se ukázalo, že se bez nadnárodních bank většina zemí vzpamatovává bez problémů, ačkoliv všechna média tvrdošíjně předpovídala pravý opak.

Tajuplná organizace »Murders with warnings« byla od začátku cílem útoků, zlehčování a posměchu. Hlasatelé nešetřili kritickými slovy »bestiální«, »nelidská«, »vražedná«, »zločinná«, »nelítostná«, »genocidní«»hyenická«, příživníci politologové a političtí komentátoři se předháněli ve vymýšlení fantastických teorií o jejím původu a struktuře. Díky nim se bohužel po celém světě rozjely »hony na čarodějnice«, desetitisíce podezíraných lidí skončily ve vazbě, jenže podezření se nepotvrdila a většinu jich policie propustila. Výjimkou byly Spojené státy, kde podezřelí zůstali bez soudu v »zadržovacím« táboře Guantánamu, a Čína, kde soudy podezřelé velmi rychle odsoudily a popravily.

Nevšímal jsem si toho, ale byla to chyba. Soustředil jsem se na strůjce válek a na bankstery a nechával jsem média beztrestně štěkat, i když jejich štěkání zničilo mnoha lidem život a někdy přineslo i smrt. Neuvědomil jsem si, že slovo samo nikoho nezabije, ale smrt může způsobit.

Stačí dát povel k palbě.


Změnilo se to ve chvíli, kdy jsem - už opět jako »Murders with warnings« - začal rozdávat »poslední výstrahy« do řad mediálních šéfů, komentátorů a hlasatelů.

Dokud komentátoři popisovali události odehrávající se daleko od Čech, nešetřili na moji adresu nadávkami a pohrdáním. Teď vypukla ve všech televizních stanicích v Čechách panika. Začal jsem od těch »nahoře«, od šéfů zpravodajských redakcí. Pod jejich vedením redaktoři lhali až se prášilo, nehodící se události překrucovali nebo aspoň zamlčovali a naopak vyráběli skandály tam, kde žádné nebyly.

Noční hlasy, oslovující šéfy redakcí, se staly nočními můrami. Zpočátku jsem jim nedával nesplnitelné úkoly, jako »zajistit, aby se vysílala jen pravda«, to by určitě odmítli jako chimérické, ale začal jsem jim předhazovat zprávy, kde lhali jako když tiskne a žádal jsem, aby tyto lži napravili. Žádná nepatrná noticka, kterou každý přehlédne, ale aféra na prvním místě zpravodajství!

Hlasy z »Murders with warnings« se nespokojily s málem. Když už zase český ministerský předseda v televizi lhal, dal jsem šéfovi televizního zpravodajství tvrdý úkol - připravit kampaň, ve které lži ministerského předsedy nejenže odhalí, ale tak dokonale rozmázne, aby celý národ mluvil jen o nich.

„Ale to mě okamžitě odvolají a už si v životě neškrtnu!“ bránil se zoufale.

»Murders with warnings« nikoho nevaruje dvakrát,“ řekl jsem klidně.

„Když mě zabijete, budu navždycky mučedníkem za svou pravdu!“ vyhrožoval.

„Nezabijeme tě,“ opáčil jsem ledově. „Jen oslepíme. Pak si prožiješ ještě dlouhý život, ale potmě. Asi si to neumíš představit, viď? Dobrá, můžeme to zmírnit. Když tu kampaň nezahájíš, oslepneš jen na měsíc a seznámíš se s tím, co tě bude příště čekat natrvalo. Nebudeš mučedníkem za nějakou pofidérní pravdu - oba přece víme, že je to lež - ale zbytečnou figurkou, choulící se v soukromí, mimo zájem lidí. Žádný mučedník, ale úplná nula!“

Byla to dostatečná výstraha? Podle mého mínění ano, jenže šéf zpravodajství si neuměl představit, co to obnáší. Kampaň se tedy nekonala, jenže když šéf televizního zpravodajství krátce po vypršení ultimata oslepl, dostalo vyhrožování konkrétní podobu.

Málokdo kromě samotných postižených si umí představit, co to znamená.

Děti si občas hrají na »slepou bábu«, ale tahle dětská hra je velice slabý odvar skutečného postižení. Dá se to pozorovat na očních odděleních nemocnic, kam vozí úrazy a jiné skutečné případy. Nejlépe je to vidět na úrazech, kdy člověk přijde o oči až příliš náhle. Stává se, že přivezou s úrazem mladé, zdravé a na první pohled nenáročné chlapce, kteří si ze svého úrazu zpočátku dělají legraci poznámkami, jako »slepá bábo, kam tě vedou...«, jenže jim to vydrží v nejlepším případě čtyři hodiny. Teprve pak jim začne docházet, že to asi legrace nebude a po dalších dvou hodinách jsou z nich učiněné hromádky neštěstí. A to i v případě, že operace po úrazu dopadla dobře a lékař si pochvaluje, jak to bylo snadné a bez komplikací a je velká naděje, že to projde bez následků.

Také šéf televizního zpravodajství překypoval optimismem ještě čtyři hodiny po příjezdu na oční oddělení. Na rozdíl od úrazů, které se řeší operací, a u kterých může operatér výsledek operace poměrně spolehlivě předpokládat, byl to jiný případ. Redaktorovy oči byly zdánlivě v naprostém pořádku, nešlo o úraz ani o zjistitelnou nemoc. Zdánlivě zdravé oči však... nereagovaly na světlo. Když se to primář očního oddělení snažil redaktorovi nějak šetrně podat, dostal naprosto nečekanou otázku.

„Slyšel jste už někdy, pane primáři, o bandě »Murders with warnings«?“

„To je snad jenom fáma!“ opáčil primář. „Něco jsem slyšel, ale kdyby to byla jen z poloviny pravda...“

„Zkuste uvažovat, že to není fáma,“ pobídl ho redaktor. „Kdybyste sledoval po celém světě všechny zmínky o téhle bandě, zděsil byste se. Podle mého mínění mezi lidi pronikla sotva setina zpráv. Kdybyste tak tušil, kolik desítek tisíc policistů se tím ve světě zabývá! Co vlastně o té bandě víte?“

„To, co bylo v médiích!“ opáčil lékař opatrně.

„Takže skoro nic,“ vzdychl si redaktor. „No tak vám něco povím, co se mezi lidi běžně nepouští. Organizace »Murders with warnings« je poněkud zvláštní teroristická organizace. Na rozdíl od jiných teroristů posílá svým obětem předem varování, velice neobvyklým způsobem pomocí nočních hlasů, ozývajících se v hlavách lidí. Většinou požadují nějakou nesplnitelnou nebo jen těžko splnitelnou podmínku a když ji varovaný nesplní, jakože ji většinou nemůže splnit, teroristé naopak splní vyhrůžky. Spoustu obětí záhadným způsobem zabili, ale už párkrát nevyhrožovali smrtí, ale oslepením. To je vlastně i můj případ.“

„Takže vás nejprve... varovali?“

„Varovali,“ přikývl redaktor. „Nikdo vědecky nevysvětlil, jak to dělají, ale sám jsem se přesvědčil, že některé zvěsti, které o tom prosákly, nelhaly. Ozýval se mi v noci v hlavě záhadný mužský hlas, oslovil mě a dal mi podmínku. Když ji splním, nic se mi nestane, jinak mě »Murders with warnings« oslepí. Jenže ta podmínka se prostě splnit nedala a tak jsem tady.“

„Říkáte, že je to práce »Murders with warnings«?“

„Vypadá to tak,“ přikývl redaktor. „Je záhadou, jak to dělají, ale nezbývá mi než tomu věřit, už protože se to dotklo i mě samotného.“

„Neobrátil jste se na policii?“ napadlo lékaře.

„Napadlo, ale - nemá to cenu,“ vzdychl si opět redaktor. „Spousta obětí žádala o policejní ochranu, některé významné osoby chránila ochranka v tajných armádních bunkrech - marně! Tihle se dostanou kamkoliv se jim zachce a nikdo jim v tom ještě nezabránil. Jejich varování má punc neodvolatelného rozsudku.“

„A nedalo by se to přece jen nějak splnit?“ zapochyboval lékař. „Nesplnitelné podmínky přece nemají žádný smysl! Co dali za podmínku třeba vám?“

„To se splnit nedalo,“ vzdychl si redaktor. „Chtěli po mně, abych před národem odhalil poslední lži našeho ministerského předsedy. A nejen odhalil, ale tak rozmázl, aby o nich mluvil celý národ. To kdybych udělal, tak už si v životě neškrtnu!“

„To přece není nesplnitelná podmínka!“ namítl lékař. „To by nebylo prozrazení žádného státního tajemství! Všichni vědí, že ministerský předseda lže, až to práší!“

„No jo, ale rozmáznout to naplno?“ namítl redaktor. „To by bylo poslední, co bych v životě dokázal!“

„Takže jste si raději dobrovolně zvolil slepotu?“

„Kdo tady mluví o dobrovolnosti?“ naježil se redaktor. „Jen mi dali vybrat ze dvou, v podstatě stejně krutých možností. Co byste si vybral na mém místě vy?“

„Já bych jejich podmínku splnil,“ řekl lékař. „Jednak protože si umím představit život bez očí - to vy teprve poznáte, ale řeknu vám, opravdu není oč stát. I kdyby mi dali podmínku, že odejdu z profese a budu se živit u lopaty, raději bych si vybral lopatu. Přitom vám nabídli, abyste jednou v životě hlásal pravdu a stal se tak aspoň nakrátko národním hrdinou! Vy jste si raději vybral slepotu? Nechci vám do toho moc mluvit, ale podle mého mínění to nebyla dobrá volba.“

„Nechte na mně posoudit, jestli to bylo dobré nebo ne!“ odsekl nevrle redaktor. „To není všechno. Tvrdili mi, že budu slepý jen měsíc, abych pochopil, čím mi to vlastně vyhrožují. Pak podle nich zase začnu vidět, jenže oni přijdou s něčím ještě horším! Pane doktore, je vůbec možné, aby to splnili?“

Lékař se chvíli zamyslel.

„Upřímně řečeno - nevím,“ řekl po chvilce. „Ještě nikdy jsem se nesetkal s tak podivným případem. Kdyby šlo o nějaký zásah zvenčí, například otrava - kdyby vám do oblíbeného alkoholu propašovali metanol, tomu bych rozuměl. Ale takové poškození bývá bohužel definitivní. Předem tvrdit, že to potrvá měsíc? Neznám jed, který by to dokázal. Což neznamená, že to je úplně vyloučené, lidé proti sobě vynašli spousty zákeřných jedů, zejména v zemích blíž k rovníku, ale když říkáte, že některé »varované« chránili i v tajných armádních bunkrech...“

„Vyvraždili přece i celý Mezinárodní měnový fond - a ti měli nějakou ochranku!“ doplnil redaktor.

„Ty ale neoslepovali, pokud vím,“ namítl lékař.

„Ne, ty rovnou zkosili,“ přikývl redaktor.

„Co jim ale mohli dát za podmínku?“ zajímalo lékaře.

„Nevím,“ pokrčil rameny redaktor. „Možná jen rezignovat na funkce a odejít do soukromí, možná rozdat majetek chudým... to už dneska asi nikdo neví!“

„Leda »Murders with warnings«,“ odvětil lékař. „Bohužel, z podstaty jejich věci vyplývá, že se jich na to těžko někdo zeptá. Kdybyste byl hrdina, zeptal byste se jich. Ovšem jen pokud oni dodrží slovo a dají vám další podmínku. Ale kdyby to bylo mluvit pravdu, na vašem místě bych to bral. Rozhodně spíš než slepotu.“

„Ale v tom případě už si v životě o novinařinu neškrtnu!“ namítl.

„A jako slepý si škrtnete?“ pochyboval lékař. „A je v jejich podmínce, že opustíte novinařinu? Třeba by se mohlo stát, že tam zůstanete! Když začnete říkat lidem pravdu, postaví se za vás!“

„To by mi ale bylo platné jako mrtvému zimník!“ namítl. „Neumíte si představit, kolik mých kolegů se nepřetržitě třese na moje místo?“

„Ještě nevědí o podmínkách »Murders with warnings«?“

„Možná vědí,“ zamyslel se redaktor. „Ale určitě doufají, že se zrovna jim nic takového nestane. Většina by to ale vzala i kdyby věděli, že je to neodvratné.“

„To je jiná věc,“ řekl lékař. „Jak neodvratné to je opravdu?“

„To nikdo neví,“ pokrčil rameny redaktor. „Samozřejmě mimo »Murders with warnings«. Ale když si proberete plejádu lidí, které zabili, jsou jich po celém světě tisíce a tisíce. A většina byla z lépe chráněných kruhů! Na ochranku bych se rozhodně nespoléhal. Oni to prostě dokáží. Jak to dělají, to asi vědí jen oni a možná Satanáš, jestli jim v tom pomáhá. Být věřící, tak o tom nepochybuji.“

„Já se považuji za věřícího,“ řekl primář. „Ale právě proto bych o účasti Satana hodně pochyboval.“

„Jak to, proboha, myslíte?“ zarazil se redaktor.

„Jednoduše,“ usmál se trochu smutně lékař. „Kdyby to bylo skutečně jeho dílo, zlo by z toho přímo sálalo. Vím, jsou to tisíce a tisíce smrtí, ale - všiml jste si, pane redaktore, jaký to mělo celkový efekt? Smrt tisíců válečných jestřábů znamenala mír ve světě! Rozprášení Mezinárodního měnového fondu odhalilo, že ten fond nikdy nikomu nepomohl, jen bezohledně vysával ty, kdo pomoc nejvíce potřebovali. Jestli se »teroristé« začali zaměřovat na představitele médií a požadují na nich, aby zastávali pravdu, mohlo by být výsledkem - kromě tisíců obětí ve vašich řadách - pronikavé zlepšení informovanosti lidí! Vždyť dnes představujete jenom žáby na prameni! Lži, zatajování a překrucování, to nejsou charakteristiky vaší redakce, ale všech mediálních zdrojů.“

„Proboha!“ zaúpěl redaktor. „Snad jim ještě nefandíte?“

„Nefandím,“ odmítl lékař. „Používají nepřípustné, nelidské prostředky. Ale ať vraždí nebo ne, mají i kladné výsledky. Mír ve světě, hospodářský vzestup, kam se podíváte... kdyby teď donutili sdělovací prostředky pravdivě lidi informovat, jak by měly, neodvážil bych se podezírat je ze spojení se Satanášem.“

„Ale ty tisíce vražd, to je přece zlo v krystalicky čisté podobě!“ vykřikl redaktor.

„Vraždy válečných jestřábů zachránily životy milionům nevinnějších lidí po celém světě,“ namítl lékař. „Porovnejte si obě misky vah a uvidíte, že spravedlnost zas tak zkrátka nepřišla.“

„Vy to snad považujete i za spravedlivé?“ úpěl redaktor.

„Skoro,“ vzdychl si lékař. „Vadily mi v tom samozřejmě ty vraždy. Pokud ale ti - podle vás teroristé - začnou místo vraž používat mírnějších metod nátlaku, zvlášť když je dokáží časově ohraničit, nemohl bych je odsuzovat.“

„Vy ani tisíce vražd nepovažujete za zlo?“

„Považuji,“ přitakal lékař. „Ale války, bombardování a střílení milionů lidí je zlo nesrovnatelně větší. Kdybych musel volit jen mezi těmi dvěma zly, volil bych totéž co ta organizace.“

„Takže fandíte teroru!“ shrnul to redaktor.

„Vedení válek je tisíckrát větší teror,“ opáčil lékař. „Jestli fandíte válkám, já fandím menšímu zlu. Ostatně - když i pravdu považujete za tak nepřípustné zlo, že si raději vyberete slepotu, pak máte podle mého mínění úplně převrácené hodnoty.“

„Nechám se okamžitě přeložit do jiné nemocnice!“ rozhodl se redaktor. „Vy jste tak podujatý, že mě nemůžete léčit!“

„Chcete převézt jinam? Prosím,“ řekl lékař. „Je to vaše právo. Hlavně nikomu neříkejte, že vlastně sám chcete být slepý. Ale z toho, co jste mi řekl, si myslím, že je srdečně jedno, kde a kdo vás bude léčit. Spíš uvěřím, že po tom měsíci znenadání prohlédnete i bez léčení.“

„Takže přiznáváte, že moje nemoc je jen vymyšlená?“

„To ne,“ vzepřel se lékař obvinění. „Vymyšlená není. Spíš se obávám, že u vás věda narazila na něco, co ještě neznáme. Na něco, co zná, využívá a ovládá někdo jiný. Můžeme se zde snažit uplatnit všechny naše poznatky. Ale jak říkám, podle nás máte obě oči zdravé, jenže nevidoucí. Můžeme je léčit jako zánět, tím je nepoškodíme. Jestli je to ale tak, jak říkáte, pak vás má v drápech něco silnějšího než my. Satanáš to není, jeho ovoce by bylo bez stínu dobra. Ale to nejspíš uvidíte sám.“

„Uvidím?“ zaúpěl redaktor.

„Obávám se, že uvidíte!“ dodal lékař. „Ale bylo by lepší, kdybyste neprohlédl jen na oči.“

„Na co tedy?“ vybuchl redaktor.

„Na svědomí!“


Šéfredaktor televizního zpravodajství na konci měsíce skutečně prohlédl, jenže místo spokojenosti mu to přineslo ještě horší náladu. Znamenalo to potvrzení jeho obav z té »mordýřské organizace«. Když se mu primář očního oddělení odvážil poradit, aby důkladněji posoudil své odhodlání neustupovat ani o píď, šéfredaktor se na něho utrhl, že uzdravení není jeho zásluha.

„Vždyť si žádnou zásluhu nepřivlastňuji,“ usmál se smutně primář. „Oba víme své! Naše léčení mělo jen jeden pozitivní výsledek - se zavázanýma očima jste se nemohl ani omylem podívat do slunce - sám jste říkal, že vás před tím varovali. To bylo správné varování, zdá se, že vás opravdu nechtěli poškodit trvale. Ale podruhé bych si s nimi na vašem místě nezahrával.“

„Hleďte si svých věcí!“ okřikl ho redaktor. „Jak to, že je ve vašem oboru něco, o čem nemáte ani páru?“

„V tom nejsem sám,“ posteskl si primář. „Na rozdíl od vás jsem celý měsíc pátral, co vlastně máte s očima. Lékařské knihy o tom mlčí. Propátral jsem odborné knihy, dostupné na internetu, zabrousil jsem i do čínské medicíny, ale vaše nemoc, pokud je to vůbec nemoc, nikde popsaná nebyla. Není o ní zmínka ani na Západě, ani na Východě. A jestli je to opravdu řízené na dálku, pak se obávám, že vás před těmi mordýři nezachrání ani sám velký Manitou.“

„Vy snad věříte na Manitoua?“ vytřeštil oči redaktor.

„Ne - ale považuji za jisté, že vám nepomůže,“ odvětil lékař. „Pomohlo by vám, kdybyste se opravdu pořádně poradil se svým vlastním svědomím. Pokud po těch letech u médií ještě nějaké máte.“

„Nechte si těch impertinencí!“ odsekl redaktor. „Nejsem na ně zvědavý!“

Odjel z nemocnice zdánlivě sebevědomě, ale uvnitř mu tak lehce nebylo. Primář se za ním díval a jen potřásal hlavou.

Komu není rady...

 


Zpět Obsah Dále

02.10.2017 16:36