Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Bezdomovci

Neb toto zvíře, jímž tvá vznikla bída,

zde nepropustí žádné duše živé,

tak brání, že jí smrtí cestu hlídá.

A povahy tak zvrhlé jest a divé,

že zkojit žravost se mu nepodaří,

vždy po žrádle má větší hlad než dříve.

(Dante: Peklo)

Seznámil jsem se nejprve s těmi čtyřmi, ale v poledne se k nim přidala jejich kolegyně Cilka. Vypadala z nich nejméně zanedbaně, i když už taky nebyla nejmladší. Na rozdíl od nich se čas od času přičesala a ani její oblečení nebylo tak špinavé. Jak to ale dělala, jsem nezjistil. Zeptat se jí? To mi bylo trapné.

Oběd sestával z jakési neurčité směsi, kterou spolu vařili v kotlíku na ohníčku mezi dvěma sloupky naskládaných cihel.

„Co v tom je?“ zajímal jsem se.

„Hele, mladej, kdo se moc ptá, moc se dozví a kdo příliš mnoho ví, toho zastřelej!“ napomenul mě zrzoun Éda.

„Proč to chceš vědět?“ podíval se na mě Bohouš. „Kdo má hlad, neptá se, co je v tom, ale kdy už to ksakru bude!“

„Neptám se, protože bych byl taková fajnovka, prostě mě to zajímá,“ uváděl jsem to na pravou míru.

„U nás bys přestal být fajnovka, i kdybys nechtěl,“ ujistil mě Bohouš. „Ale jestli tě to zajímá... máme tu dva supermarkety a v obou každý večer něco vyhazují. Probereme si kontejnery a vždycky se tam najde nějaké zboží po záruční době. To se ví, masa tam moc nenajdeme, a když, tak už se opravdu nedá žrát. Prodavači zasmrádlé maso pokaždé umyjou v octě, opláchnou a přebalí, lidi pak koupějí ledacos a kdyby věděli, co se s tím děje, vyhnuli by se těmhle obchodům zdaleka... no ale častěji tam jsou takové ty pytlíkové čínské polévky, sušené omáčky a tak ... Ty se přebalit nedají a mají na sobě datum, po něm už se nedají prodat, tak je vyhazují neotevřené. Takových tu máme haldu, nekazí se, nepotřebují ledničku, stačí, aby byly v suchu. A když se to uvaří, dá se to docela bez problémů sníst. Nesmí ti ovšem vadit, že do jednoho kotlíku přijde rajská omáčka se slepičí polévkou a sušenou hrachovou kaší. Němci tomu říkají »eintopf« - a jak jsou z toho tlustí!“

Nesměle jsem je upozornil, že nemám ani lžíci a ešus.

„My taky ne,“ ušklíbl se zrzek Éda. „Ale neboj, z dlaní se to jíst nedá, takže na to něco máme a i na tebe se dostane.“

To »něco« byly plastikové jednorázové příbory, už trochu zašlé, ale poměrně čisté. Výrobce sice nepočítal s jejich mytím, ale když se umyjí, slouží dál. Místo talířů jsem čekal něco jako ešusy, ale tahle parta byla skromnější, šlichtu z kotlíku si nalili do prázdných plastikových misek od baleného masa. Také šly umýt a účel splnily, víc od nich ostatně nikdo nechtěl.

Přijali mě mezi sebe a dostal jsem také trochu té tekutiny, i když moc tekutá nebyla a plastiková lžíce do ní zapíchnutá se kácela jen velice pomalu.

Dvůr patřil zkrachované továrně a bezdomovci obsadili kanceláře bývalého majitele. Původní nábytek tu sice nebyl, ale dalo se tu vydržet snad i v zimě. Polovina oken byla zatlučená nějakými deskami, asi dřevotřískou, či co to bylo, ale polovina oken se ještě pyšnila skly, takže uvnitř bylo jakž takž světlo. Pro mě bylo výhodné, že to nebylo v patře, kam všichni chodili spát. Úzké schodiště pro mě znamenalo překážku jako horský štít pro člověka bez horolezeckých zkušeností a vybavení.

„Nedá se svítit, budeš spát dole!“ pokrčil rameny Bohouš.

Snesli mi dolů jednu rezervní matračku a nějaké deky. Měli jich tam pár navíc, údajně pocházely z minulé povodně, kdy lidé z vytopených domů vyhazovali matrace znehodnocené vodou a bahnem. Dostali od pojišťovny na nové, se starými se proto nezdržovali a bezdomovci měli žně. Museli prý oškrabat a opláchnout bahno a naskládat je nahoře do oken, aby vyschly, ale spát se na nich dalo rozhodně lépe než na zemi.

Nepojištění obyvatelé, kteří neměli na nové, udělali totéž - všechno opláchli a nechali vysušit. Dneska je obvyklejší staré věci vyhodit a koupit nové, ale ne každý na to má. I když jsme na tom asi pořád dobře, když lidé opravitelné věci vyhazují.

Kromě matraček a přikrývek mi Bohouš shora donesl skoro nové oblečení - teplou bundu a kalhoty, původem z nějaké dobročinné akce Charity. Boty jsem - naštěstí nebo naneštěstí - nepotřeboval, měl bych se co nejdřív naučit na protézách.

„Nechci ti do toho moc kecat, ale vozejček bude pro tebe lepší!“ radil mi Bohouš. „Když se někde usadíš na vozejčku, před sebou plechovku na almužny, budeš ji muset často vybírat, aby nevypadala jako plná.“

„To chceš říci, že bych měl - žebrat?“ zděsil jsem se.

„Á, Karlíček je pořád fajnovka!“ povzdychl si útrpně Bohouš. „A co chceš dělat jinýho? Naklusat na pracák a podat si žádost o práci? Víš, co tam můžeš čekat? Hádej, můžeš třikrát!“

„Byl jsem zvyklý starat se o sebe sám!“ namítl jsem hrdě.

„A jak jsi dopadl?“ zaskočil mě Bohouš protiotázkou. „Teď se teprve starej! Celej současnej systém je založenej na tom, že tě vyždíme a odkopne! A až nebudeš nikomu užitečnej, budeš nakonec vděčnej, že dobrý lidi ještě úplně nevymřeli a hoděj' ti nějakou tu drobnou minci! Dneska je moderní tvrdit, že si za všechno každý může sám. Ještě to tvrdíš?“

„Za ten úraz nemůžu,“ omlouval jsem se. „Vždyť říkám, ten kamion mi tam vjel naprosto nečekaně!“

„Kamion patří mezi rány osudu a proti nim se nedá nic dělat,“ přijal to Bohouš. „Ale exekutoři bejvali kdysi lidmi, jenže dnes se chovají hůř než divá zvěř. Znáš jedinej rozdíl mezi právníkem a klíštětem? Když zemřeš, klíště vodpadne, ale právník peníze cucá dál, když ne z tebe, aspoň z příbuzných. Panebože, proč jsi vlastně stvořil jedovatý hady, choleru, mor, právníky a exekutory? Ačkoliv - to mu trochu křivdím, pánbůh může jen za jedovatý hady, choleru a mor, to nejhorší si lidi dělají sami!“

Znělo to krutě, ale když člověka oškubou a zničí jako mě, nemá zrovna chuť zastávat se exekutorů. Dřív jsem tvrdil, že někdo přece dluhy vymáhat musí a exekutor je zaměstnání jako každé jiné. Teď už jsem si tím nebyl jistý. Odrovnat člověka, který bezmocně leží v nemocnici, rozhodně není fér. A nejhorší si lidi opravdu dělají sami. Na mém případu měla podíl celá řada darebáků. Počínaje zrádným kamarádem Ivanem, přes soud, který si vzletně říká »nezávislý«, ale proběhl klidně beze mě, takže bez výčitek svědomí pošlapal i mé právo na spravedlivý proces, až po hyeny exekutorské, které to už jen dovršily.

Nejhorší na tom bylo, že všechno proběhlo podle zákonů! Takže bych měl přičíst i celou plejádu poslanců, kteří ty naše zákonné paskvily vymysleli a schválili.

Jedna banda horší než druhá!

Ani nadávat jim člověk nesmí, i to je dneska trestné! Dřív šel člověk do vězení, když nadával komunistům, ale na ostatní darebáky nadávat mohl. Dnes nesmí nadávat nikomu, dokonce ani komunistům ne - nový zákon zakazuje jakékoliv nadávky! Kam to svět spěje? Tak dlouho jsme chtěli svobodu slova, až jsme dostali náhubkové zákony!

„Máš pravdu,“ zkrotl jsem. „Nejhorší darebáctví si lidi dělají sami. Ale nesmí mít čest ani svědomí!“

„Vida!“ rozjasnil tvář Bohouš. „Někdo nám tu zmoudřel! Pozdě, ale přece! Kdyby na tohle přišel každý... jenže to by nejprv muselo téct do bot všem a přece jen, nás skřípnutejch je pořád málo na nějakou rebelii!“

Jo, po takových fackách osudu člověk zmoudří!

Jenže nás »skřípnutých osudem« je zatím příliš málo na nějakou rebelii... jako bylo málo holičů v básni »Král Lávra«, takže mohli jen trpět a každoročně losovat jednoho, který bude po ostříhání královské hlavy popraven. Drtivá většina lidí toho zmoudření nedosáhla a nejspíš nedosáhne a nad bezdomovci budou dál ohrnovat nos, neboť jim budou smrdět... a beztak si to zavinili sami, že?

Co mám říkat, před havárií jsem si to myslel taky!

Jenže teď už - pozdě bycha honit!


Stát se bezdomovcem - něco takového by mě dřív ani ve zlém snu nenapadlo. Jenže stalo se - a nezbylo mi než se s tím smířit, protože druhou možností bylo »hodit si mašli«, jak se mezi lidmi říká sebevraždě oběšením.

Ne že by mě to nenapadlo! Po takových ranách osudu na člověka přijdou různé myšlenky. Ale jen jsem se o tom před Bohoušem zmínil, málem mě zfackoval.

„To je možná jednoduché řešení, ale jednoduchá řešení bývají zpravidla pitomá!“ vynadal mi. „Tohle dokáže kdejaký slaboch! Ještě horší je skočit pod vlak, i to napadne kdekoho. Pamatuji se na jednoho zoufalce... skočil pod vlak, jenže mu to »jenom« utrhlo nohy, pod koly zůstala i ruka, v těle měl dvacet zlomených kostí a byl na tom pak ještě hůř než ty. Možná měl kliku, zemřel asi čtvrt roku po tom pokusu, ale co ten si užil za mučení, to mu nikdo nezáviděl!“

„Jsou i rychlejší a jistější způsoby!“ namítl jsem.

„Jo, to jsou!“ ušklíbl se Bohouš. „Četl jsem kdysi kuriózní případ jednoho Švýcara. Vymyslel si originální zaručenou sebevraždu pomocí elektrického proudu - našel si železnou tyč, postavil se na koleje a tou železnou tyčí praštil do troleje. Bývají tam tisíce voltů, myslel si, že to postačí.“

„To snad bylo hned po něm!“ opáčil jsem.

„Kdepak!“ vrtěl hlavou Bohouš. „V té chvíli totiž štrejchl dolním koncem té tyče o kolejnici, takže to všechno šlo jen do kolejnice. Jen mu to trochu popálilo ruce, jak se tyč okamžitě rozžhavila. Chtěl ji ovšem dole uvolnit, jenže tím proudem se přivařila jak nahoře k troleji, tak i dole ke kolejnici. A když ji konečně dole ukopl, byla trolej bez proudu, akorát on sám měl trošku popálené pracky - a další pádný důvod k sebevraždě.“

„Popálené ruce nejsou tak velký důvod k sebevraždě!“

„Ty ne,“ souhlasil Bohouš. „Jenže tím příšerným zkratem se roztavilo a spadlo trolejové vedení na několika kilometrech trati, přetížením shořely dvě měnírny, na čtyřiceti kilometrech vypálil v kolejích zabezpečovací zařízení, vlaky tam nejezdily déle než týden a škoda se i s nucenými prostoji přehoupla přes sto milionů tehdejších švýcarských franků. Další smůlu měl, že ho chytili a měl to zaplatit. No není to skvělý důvod k dalšímu, úspěšnějšímu pokusu? Navíc ho mezitím zavřeli do cvokhausu, aby to nemohl zopakovat. No řekni, neměl pech?“

„To měl tedy pech!“ uznal jsem.

„Hele, nevěš hlavu ani sebe!“ doporučil mi. „Ale měl by ses zapojit mezi nás. Pomůžeme ti, ale nemysli, že budeš sedět v závětří a čekat na pečený holuby do huby. Tvrdil jsi, že jsi zvyklý starat se o sebe sám. Kdyby to záleželo jen na tobě, zemřeš hlady, buď rád, že je nás víc! I bezdomovec se musí starat a každý musí přispět podle svých sil! Máš vozejk, to je docela slušná pomůcka k žebrání. Koukej už potlačit falešnou hrdost, nejsi podnikatel, ale žebrák, neošívej se, je to tak!“

Měl pravdu. Bylo to tak.

Odepnul jsem protézy a nechal se zavést na náměstí. Tam mě zanechali sedět na vozíčku s miskou z plechovky a ztratili se, aby mi nekazili »kšefty«. Začal jsem tedy podnikat.

V oboru - žebrota.

 


 

Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23