Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Cilka

Z první žebroty jsem přinesl víc peněz, než jsem čekal. Bohouš měl pravdu, invalidní vozík je dobrá žebrací pomůcka. Zvlášť když je na první pohled vidět, že člověku nohy opravdu chybí. Protézy jsem měl v tašce pod sedačkou, nechtěl jsem je ponechávat bez dozoru. Bylo to nejspíš to poslední, co jsem od českého zdravotnictví dostal, a kdybych je nedejbože ztratil, na nové bych zaručeně neměl. Medik, nebo snad zdravotní bratr, který mě je učil připínat, mi vykládal, co takové protézy stojí, a dával mi okázale najevo, jaká je to od našeho zdravotnictví finanční oběť, že je dostanu zdarma!

Ujistil jsem ho, že jsem - ještě jako podnikatel - zaplatil na zdravotním pojištění podstatně víc, ale tím jsem ho popudil, takže zbytek instruktáže odbyl metodou »žaves«.

Bylo mi ale jasné, že nekecal. Jestli si ty protézy rozbiju nebo poškodím, další nedostanu a na jejich zakoupení nebudu mít. Musím se o ně zkrátka starat.

Seděl jsem na vozíčku s miskou u předních koleček, oblečený do bundy a ještě zabalený do deky, a přemýšlel - nad sebou i nad lidmi. Říká se, v nouzi poznáš přítele, jenže po mé nehodě se ke mně nikdo nehlásil, takže mi došlo, že žádného přítele nemám. A to je hodně špatné znamení! Pár upřímných přátel jsem měl kdysi dávno mezi spolužáky, ale všichni se už rozlétli do světa. Přátelství se navazují a rozvazují, z dávných přátel už o mně nejspíš nikdo nevěděl. A ti novější?

Podnikatel nemá přátele! Jen konkurenty!

Barča se mnou plánovala svatbu, ale po nehodě se pěkně vybarvila! Dvakrát mě navštívila v nemocnici, optala se na můj zdravotní stav - a pak zmizela. Pochopil bych, že odešla, jistě nechtěla, abych jí visel na krku jako kámen. Dokud jsem měl peníze, byl jsem jí dobrej, ale - co se žebrákem a ke všemu invalidou? Jenže Barča měla Vincence v záloze už předtím! To znamenalo, že nehodlala stát věrně se mnou ani když jsem ještě prachy měl. Zřejmě tu zradu chystala dlouho - zaplaťpámbu, že odešla ještě před svatbou! Aspoň si nemusím vyčítat, že by se pro mě chuděra obětovala. Místo abych si ji pamatoval jako blonďatého andílka, budu si ji pamatovat jako zrádnou zmiji.

Byla by se mnou jen kvůli prachům?


Ještě že jsem měl jakousi průpravu z nemocnice! Předtím jako podnikatel jsem byl pořád v jednom kole, nezastavil jsem se ani o víkendech, tak jako tak jsem si asi koledoval o infarkt. V nemocnici jako kdyby se zastavil čas - tam člověk dostane důkladnou lekci z trpělivosti! Televizní seriály líčí doktory jako uhoněné štvance, kteří kolem přivážených pacientů neustále běhají poklusem - nic není vzdálenější skutečnosti! Ne že by doktoři občas nedokázali pohnout kostrou, když jim přivezou úraz, nedovolí si nejprve si vypít kafíčko, ale málo platné, úrazů jim tolik nevozí, většina pacientů přichází sama a pěšky. Když se poblíž odehraje bouračka a doktoři pár minut opravdu kmitají jako pružiny, povídá se o tom nejméně celý další týden, kdy už oddělení žije opět poklidným, ospalým životem.

Jak se zdá, mnohem více práce dávají doktorům nuceným sepisováním všeho možného byrokrati. Možná je to nutné, ale to nikoho nenapadlo zaměstnat sekretářku? Jistěže na ně nejsou peníze, takže tu práci dělají někdy sestry, což je další nesmysl, měly by být placené za něco jiného než za vyplňování lejster.

Pacient je nejspíš od slova patience neboli trpělivost. Už z toho je jasné, že trpělivost je u lékařů - a zejména u pacientů - hlavní ctností. V nemocnicích se proto většina času pročeká. Čekárna je tu před každou ordinací, nedá se srovnávat s jinými čekárnami, například nádražními. Když tam osud zažene lidi jako já, zvyklé pohybu, jednání a činnostem, je to pro ně jako náraz nosem do betonové zdi. Všude jinde se můžete na čekání vykašlat, ale u doktora to prostě jinak nejde.

Bezdomovec také většinu času pročeká, ale je to naprosto odlišné čekání. Nečeká na ošetření, ale čeká, protože mu prostě nic jiného nezbývá. To je teprve to správné »zabíjení času«, ne jako když se člověk zabývá činnostmi vymyšlenými k zabíjení času, používanými jinými lidmi.

Činnost zvaná »žebrání« je ovšem pro tyhle lidi důležitá, takže se vyplácí provozovat ji aktivně. Je třeba upozorňovat na sebe kolemjdoucí, aby si vás všimli. Ale žebrák na invalidním vozíku dělá nejlépe, když mlčí. Vozík na něho upozorňuje sám a plno řečí to jen zhoršuje - lidé si myslí, že je invalida ještě hodně činorodý. Apatický pohled vzbuzuje větší lítost.

Je ovšem nutné drobné z misky občas vybrat a uložit si je do kapsy. Plná miska vzbudí závist a mince přestanou přibývat. Je ale dobré mít na dně pár šestáků jako ukázku, že už přispěl i někdo jiný, aby si kolemjdoucí naopak nepřipadali jako bílé vrány - ani to není dobré.

Času k přemýšlení jsem měl víc než dost. Uvažoval jsem, jak se to jen mohlo - bohužel, mohlo! - stát. Byla to osudová rána podle hesla co tě nezabije, to tě posílí? Kdepak, spíš abych padl do bláta a už se nezvedl! Z exekutorského bahna se jen tak nezvednete, díky lichvářským úrokům neustále klesáte hloub a hloub do dluhů, i kdybyste se na uši stavěli! Ani osud není spravedlivý, tím spíš lidé, hanba mluvit!

Zato pro bandu bezdomovců jsem byl brzy přínosem. Oni pro všechny obstarávali jídlo, sháněli dřevo na vaření a různé potřebné věci, já jsem nosil peníze. Spokojení jsme byli asi po všech stranách. Peníze byly potřebné hlavně na pivo. To totiž supermarkety do popelnic nevyhazují, to se musí koupit.

Zpočátku jsem nepil, ale brzy mě ukecali, že je to jeden z mála příjemných zážitků, které si i bezdomovci mohou občas dovolit, když je jim většina jiných věcí nedostupná.

A měli pravdu.


Z celé bandy nejvíc vyčnívala Cilka. Vlastně ani nevím, jak se jmenovala dál, nikdy ji nenazvali příjmením a ptát jsem se neodvážil, připadal jsem si trapně.

Cilka občas vařila - obvykle po hodně nezdařeném jídle, ukuchtěném chlapy. Prohlásila, že se to nedalo jíst a příští jídlo si vzala na starost sama. Nutno uznat, měla šťastnější ruku, její výtvory byly nejen stravitelnější, ale i chutnější.

Zkrátka - ženská!

Chlapi by ji rádi viděli u kotlíku natrvalo, ale Cilka se k tomu ukecat nedala. Trvala na dodržování »služeb«, i když občas převzala imaginární vařečku i mimo pořadí. Ať je to jak chce, její výtvory, i když to byly úplně stejné »eintopfy«, byly nejméně o třídu lepší.

Její ruka byla vidět nejen u vaření. To ona přiměla ostatní členy party každé ráno rozvěsit deky aby vyvětraly a nechytly plíseň, zavedla aspoň občasné mytí rukou před jídlem a občas někomu z chlapů zašila natrženou »skobu« na oblečení. I to uměla perfektně, nebylo to k poznání.

Jinak se však držela stranou. Obsadila menší kanclík, kde spala zásadně sama, bandu chlapů si držela rázně od těla.

Pro bandu byla ohromným přínosem i tím, že držela mezi nimi optimistickou náladu. Jen u mě zvážněla. Nedivil jsem se, můj příběh se s optimismem moc neslučoval.

A občas mizela úplně. Na dva - tři dny. Nikdo nevěděl, kde by ji měl hledat. Po pravdě řečeno, nikdo ji ani nehledal, to byl její problém. Když měla mít »službu v kuchyni«, byla vždy na místě a když nepřišla na oběd ani na večeři, chlapi její porci s chutí snědli a nediskutovali o tom.

Jednoho dne však přišla k obědu nějak vážná. Nikdo se jí na nic neptal, ale sama začala.

„Tak chlapi, je mi to trochu líto, ale svět se mění, i když často nenápadně,“ rozpovídala se nezvykle, když jsme dojídali.

„Děje se něco?“ zeptal se jí Franta.

„Dostala jsem pozvání od švegruše,“ řekla Cilka. „Nějak si na mě vzpomněli, mám je navštívit a nebudou proti, kdybych u nich zůstala i na dýl.“

„Takže pojedeš za švegruší?“ zopakoval to Bohouš.

„Jo, tak nějak,“ řekla Cilka. „Bylo mi s vámi docela fajn, ale takové pozvání si nedovolím zahodit.“

„Myslíš, že tě zde exekutoři nedostihnou?“ staral se Bohouš. „Na to bacha, aby kvůli tobě neoškubali i rodinu švegruše, tihle klidně semelou vinnýho s nevinnými, dlužníka se všemi příbuznými, nikdo jim v tom nezabrání!“

„Já nemám dluhy!“ usadila ho Cilka.

„Tak proč jsi mezi námi?“ zeptal jsem se jí.

„Nemám dluhy, ale nemám ani... jak se tomu dnes říká... aktiva, nebo tak nějak...“

„To bys ještě mohla znovu začít!“ připomněl jí Bohouš.

„Kdo říká, že nechci?“ opáčila Cilka.

„I když... začínat ve tvém věku...“ zapochyboval Franta.

„Začínat se dá vždycky znovu!“ odsekla. „Kdo se cítí nad hrobem, měl by to aspoň zkusit! Nechcete jít někdo se mnou?“

To byla opravdu nečekaná nabídka. Všechny zarazila.

„To přece nemůžeš myslet vážně!“ zavrtěl hlavou Bohouš. „My totiž, na rozdíl od tebe, dluhy máme. Je jedno, jak k nim kdo přišel, důležité je, že jsou nesplatitelné. Ty možná příbuzné neohrozíš, ale s námi bys je ohrozila, to si piš!“

„To vůbec není jisté, jak si myslíš,“ řekla Cilka vážně.

„To je jisté!“ opáčil Bohouš. „Jestli opravdu nemáš dluhy, můžeme ti to jenom přát, ale tahat nás tam s sebou nesmíš, to by nedopadlo dobře. Na nás už nesejde, ale někoho nevinnýho potopit, to by nás fakt hryzalo svědomí!“

„Nikoho bys nepotopil, kdybys změnil bydliště, ale nikde se ouředně nepřihlásil,“ vysvětlovala mu, jak to myslí. „Když se někam odstěhuješ a nepřihlásíš, jako by se za tebou zavřela voda a ouřady i exekutoři jsou namydlení!“

„No jo, ale tady máme aspoň to životní minimum,“ řekl Franta. „Na to nám exekutor nesmí šáhnout! Není to moc, ale na pár piv to stačí!“

„Samozřejmě by to znamenalo oželet ty ubohé dávky, na které máte nárok tady,“ připustila Cilka. „Ale tam byste mohli začít! Na vesnici se na ouřadování nehledí, některý sedlák vás může zaměstnat i načerno. Vykašlete se na dávky, jako čeledíni si vyděláte víc. Měli byste ubytování, pořádné jídlo, nějakou korunku byste taky ušetřili - to se rozumí, jen do slamníku, vesničané tak šetří taky a je to jistější než ve spořitelně! Nikdo by se vás tam na nic neptal a exekutoři by utřeli mastné huby!“

„Takže si myslíš, že bysme mohli úplně změnit identitu?“ shrnul to Bohouš. „To by na druhé straně znamenalo, že budeme viset někomu na krku a ten s námi může zamést, kdykoliv se mu zamane.“

„To se na vsi nedělá,“ řekla Cilka.

„Ale dělá!“ ujistil ji Bohouš. „Naši příbuzní za války takhle schovávali anglické piloty. Myslíš, že se na vesnici nenašel ani jeden udavač? I našel - a celá rodina šla na popraviště!“

„Tam, co bydlí švegruše, udavači nejsou!“ odvětila Cilka zamračeně.

„Jo, to si myslíš ty!“ odpálil ji Bohouš. „Ale ty můžeš ručit jenom za sebe a za nikoho jiného. Dokud by nás potřebovali, šlo by to. Ale kdyby přišly horší časy... raději ne!“

„Víš, bylo by nám fakt trapné viset někomu na krku!“ přidal se i Luke. „Tady je to svobodnější!“

„Takže nechcete nikdo?“ podívala se na nás na všechny pátravým pohledem.

Chlapi raději uhýbali očima, já s nimi. Na okamžik mě napadlo, že má Cilka pravdu, takhle by se snad dalo uniknout z drápů těch šmejdů exekutorských, ale pak mi došlo, že má pravdu i Bohouš. Viseli bychom na krku nějakým sedlákům. A to taky není spolehlivé.

„Nu, jak chcete!“ pokrčila rameny Cilka. „Měla to být nabídka, ne prosba. Prosit vás na kolenou nebudu.“

„Uvidíš sama!“ pokýval hlavou Bohouš. „Víš jistě sama, co se říká: ryba a host třetí den smrdí! Kdybys to vycítila, můžeš se přece vrátit k nám. Budeme ti tady držet flek.“

„Ó, děkuji za tu šlechetnou nabídku!“ opáčila ironicky.

„Nemáš zač, i když to myslíme vážně!“

„Takže se dnes seberu a odjedu,“ řekla Cilka veselejším tónem. „A abych se jaksepatří rozloučila, přinesla jsem vám všem na rozloučenou něco dobrého!“

Sáhla do hromady odpadků za sebe, vytáhla proutěný košík a začala strojit hostinu. Sakra, napadlo mě, na to musela šetřit hodně dlouho! Balíček obložených chlebíčků, nejméně pět pro každého, dvě láhve sektu a tři červeného vína... no to snad nemyslí vážně!

„Takže chlapi,“ usmívala se na nás, „ať se aspoň jednou za čas pomějete! Však si na mě vzpomenete, až se Frantovi zase podaří připálit oběd! Ale když se loučit, tak vesele! Kdoví, jak byste se na mě tvářili, kdybych se kajícně vrátila!“

„Tebe vždycky uvítáme!“ ujistil ji Bohouš. „Ale raději bych ti přál, aby se ti poštěstilo u švegruše! Tady chcípl pes!“

Rozdávala chlebíčky, dostalo se spravedlivě na všechny. Pak podala Bohoušovi otevřít láhev sektu.

„Myslím, že nám jedna flaška postačí,“ řekla. „Jak říkali staří Římané, víno má člověka povznést a ne ho srazit pod stůl. Autobus mi jede za hodinu, ostatní chlast už musíte zvládnout beze mne. Když otevřete každý večer jen jednu flašku, vystačí vám to na dýl, ale já už vás umravňovat nebudu.“

Podíval jsem se po ostatních. Bohouš by ji možná poslechl, ale ostatní ho jistě přehlasují, aby se všechno vypilo hned. Asi to s námi zamete, ale - pořádná vopice spraví náladu na tejden, říkal s oblibou Luke.

„Jo - a pomůžete mi naložit do autobusu Káju,“ dodala, když jsme se z jogurtových kelímků napili šampusu. „Sám se do autobusu nevyšplhá.“

„Počkej - jak to myslíš?“ nadskočil jsem.

„Tak jak to říkám!“ usmála se. „Podívejte, chlapi, všichni můžete začít znovu, chce to jen odvahu odtrhnout se od našeho macešskýho státu. Ale Kájovi by odvaha nestačila. Uznejte, je na tom ze všech nejhůř. Takže jsem koupila dva lístky a Kája prostě pojede se mnou. Protesty se nepřijímají.“

Zírali jsme na ni s otevřenými pusami všichni.

„Počkej, to myslíš... vážně?“ popadl dech Bohouš.

„Vážně!“ řekla Cilka. „Pomůžete mi s ním?“

„Jistě...“ zadrmolil Bohouš. „A jeho ses už ptala?“

„Ne,“ usmála se. „Ale ruku na srdce, je na tom Kája tak dobře, aby si mohl vybírat?“

Měla pravdu. Vybírat jsem si nemohl. Uznali to i chlapi.

Protestovat jsem příliš nemohl.

 


 

Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23