Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Záhrobí

Jak tam jsem přišel, říci nedovedu,

tak plný spánku byl jsem v oné chvíli,

když minul jsem se pravé cesty sledu.

(Dante: Peklo)

Autobus nás vyklopil na autobusovém nádraží ve městě. Řidič mi vyložil vozík a přistavil mi ho před dveře, abych mohl vyjít rovnou do vozíku. Ani nereptal, že ho zdržuji. Cestující měli také pochopení, dva chlapi mi pomáhali vystoupit a usadit se. Cilka jim všem poděkovala, já jsem nějak nemohl mluvit, jako bych měl v krku knedlík.

Autobus odjel, Cilka popadla vozík za rukojeti a bez řečí se se mnou rozjela.

„Máme to ještě daleko a už se stmívá!“ prohlásila.

Protestovat jsem jakž takž mohl před odjezdem, ale teď už to tuplem nešlo. Nezbylo mi než se nechat vézt. Někteří lidé se na nás ohlédli, starší vozík na pravé kolo nepříjemně skřípal, jiní ani to ne, šli kolem bez povšimnutí. Cilka se mnou opatrně sjela z posledního chodníku a dál jsme pokračovali po krajnici. Silnice byla asfaltová, ale značně rozbitá, samá díra a »lavor«, občas vyspravená obdélníkem novějšího asfaltu, ale i ten byl na mnoha místech popraskaný a vydrolený, zejména na okrajích. Zjevně se o silnici nikdo příliš nestaral.

Blížili jsme se k zatáčce, za níž byla jasně žlutou barvou natřená zeď. Nebyla to ale ledajaká ohrada, byl to hřbitov. Stál daleko od města, ale zeď měl udržovanější než silnice. Začal jsem pociťovat jakýsi neurčitý zmatek. Snad mě Cilka neveze na hřbitov, vždyť ještě nejsem nebožtík!

Oddychl jsem si až když jsme minuli udržovanou cestu ke hřbitovní bráně a pokračovali po silnici dál do polí. Naštěstí se před námi černaly další střechy - mezi hřbitovem a lesíkem se tu zřejmě rozkládala nevelká osada.

„To je Záhrobí, tam jedeme,“ vysvětlila mi Cilka, i když jsem se jí na nic neptal. „Švegruše bydlí až u lesa.“

„Je to asi dost velký zapadákov,“ odvětil jsem.

„Dost malý zapadákov,“ opravila mě. „Je tam pár domů, většinou starých barabizen. Ale vybírat si nemůžeme.“

„Velký zapadákov,“ trval jsem na svém. „Je to daleko od města, ani autobus tam nejezdí. Skoro bych tě litoval, že mě tam musíš vláčet.“

„Kdo může tady koho víc litovat?“ opáčila. „Mohla bych tě nechat v polích, ať dorazíš vlastní silou, ale nejsem taková potvora. Hele, dej si klídek, vezeš se, tak neremcej!“

Jeli jsme dál, nezbylo mi než poslechnout a mlčet.

Záhrobí je tedy osada za městským hřbitovem, za-hroby. Hřbitovy se vždycky zakládaly co nejdál za městem či vesnicí, ale dnes se města rozrůstají a hřbitovy bývají obklopené domy. Musí to být zajímavý pohled z oken ve vyšším patře, když jsou »dušičky« a hřbitov je plný blikajících svíček!

Záhrobí byla osada i v tomto směru výjimečná. Nedaleké městečko se sice rozrůstalo, ale hřbitov byl pořád stejně daleko od posledních stavení. Nikomu se asi nechtělo blíž k hrobům. Malá osada mezi hřbitovem a lesíkem se naopak nerozrůstala, všechny domy tu byly staré, žádný modernější. I černé střechy dávaly tušit, že se ani střechy nemodernizují a když jsme jeli kolem domku s prastarou střechou z pravých slaměných došků, žádné umělotiny ani náhražky, připadal jsem si tu skoro jako v předminulém století.

Bylo tu ale pusto a prázdno. Aby ne, je večer, zřejmě už všichni sedí u televizorů.

Netušil jsem, že v osadě Záhrobí není ani jeden televizor.

A kdyby tu chyběly jen televizory!


Konflikt při příjezdu jsem vyvolal, aniž bych se o to přičinil. Stačila k tomu moje přítomnost.

Cilka mě vezla k poslednímu domku u lesa. Vypadal jako všechny - stará chalupa s nízkými obílenými stěnami, malými okénky a šedočernou střechou. Střecha nebyla z došků, byly na ní dřevěné šindele, jaké se dělaly snad někdy ve středověku. Dřevěná prkénka se šikmými drážkami, četl jsem o nich, ale v životě jsem je neviděl - až tady. Ležel na nich zčernalý mech, střecha neměla okapy, prostě skanzen.

Ženská, která vyšla na zápraží, byla jen o málo mladší než Cilka. Podle všeho to byla její švegruše, protože se dobře znaly. Cilka ale hned na úvod schytala kromě příbuzenského objímání a líbání na tváře navíc strašnou »držkovou«.

„Cilčí, ty vážně nemáš kouska rozumu!“ vybuchla žena místo uvítání. „Co tě to napadlo, tahat sem cizí lidi?“

„Neječ!“ zarazila ji Cilka. „Vím co dělám!“

„Tím si právě teď nejsem jistá!“ peskovala ji švegruše. „Co já vím, nikdo sem nepřitáhl cizince už aspoň pět set let! Snad mu nechceš dát thuki?“

„Nebuď už tak přísná!“ odsekla Cilka. „To se přece nedá vydržet. Neboj se, beru si ho na starost! A mám na to právo!“

„Kdybys to nebyla ty... vyhodila bych tě právo-neprávo!“ ujišťovala ji s gustem švegruše.

„Kdybys to nebyla ty, nebrala bych na tebe ani nejmenší ohledy!“ odpálila ji Cilka. „V jakém stavu je komora?“

„Je připravená pro tebe!“ ujistila ji švegruše. „Ale ne pro cizí vetřelce!“

„Kája pro tebe nebude cizí, ale náš!“ pokračovala Cilka ve slovní přestřelce. „Bude bydlet v komoře, nebudeš ho přece denně tahat do podkroví!“

„Jo ták!“ podívala se konečně švegruše na mě. „Von snad ani nemá nohy!“

Měl jsem nasazené protézy, abych je měl pod dohledem, ale zřejmě nebudily úplně přirozený dojem, jako vlastní nohy, když to pochopila i na dálku.

„Konečně tě to trklo!“ odsekla Cilka. „A když ho thuki nepřijme, budeme mu pomáhat i tak.“

„Poslyš, Cilko,“ pokusil jsem se vložit do debaty, „nechci aby kvůli mně nastaly nějaké rozepře! Když mě tady nechce, to se radši vrátím.“

„Zavři zobák!“ okřikla i mě, jak byla v ráži. „Nemáš na výběr, rozhodla jsem, že budeš s námi, tak budeš s námi!“

Odporovat jí nebylo dobré, ale když jsem si představil, jak se na mě budou místní dívat skrz prsty, když to začíná hned na uvítání, něco se ve mně vzepřelo. Nechci jim být na obtíž!

„Ale...“ začal jsem s protestem, jenže jsem se nedostal ani ke druhému slovu.

„A tady bude ticho!“ dupla si na mě. Obešla mě, popadla vozík za rukojeti a zavezla mě přímo před dveře.

„Popadni ho taky!“ vybídla švegruši a ta už se nezmohla na odpor. Společně mě zvedly a přetáhly přes pár schodů do předsíně, tam mě položily a Cilka se mnou zajela do sednice.

„Snad nám taky po cestě něco nabídneš!“ komandovala švegruši, jako kdyby tu byla doma. „A už se nečuř!“

„Nečekala jsem to!“ řekla i švegruše smířlivějším tónem.

Pak ale naložila na stůl tři hluboké talíře a na všechny tři nalila jakousi polévku, či co to bylo. Cilka mě zakormidlovala i s vozíkem ke stolu.

„No tak tedy vítejte!“ obrátila se švegruše poprvé vlídněji i na mě, než si spolu s Cilkou sedly na dřevěné selské židle.

„Tykáme si,“ upozornila ji Cilka. „Vykání se mi vůbec nezamlouvá, nejsme na zámku.“

„No dobře,“ připustila švegruše. „Já jsem Dana, říkej mi zkrátka Danko!“

„Karel,“ představil jsem se také jenom jménem.

Ale nebylo mi úplně volno. To uvítání rozhodně nepatřilo mezi přátelské a zůstal ve mně dojem, že mě tu budou brát jako vetřelce už pořád.

Vybírat jsem si ale nemohl.


Polévka byla opravdu vynikající, i když jsem podle chuti nepoznal, z čeho vlastně je. Následovalo ubytování. Ženské mě převezly do předsíně a nejprve mi ukazovaly, kde tu co mají - slušnost velí seznámit návštěvu s umístěním nutných zařízení, jako je záchod. Příjemným překvapením pro mě bylo, že zdejší sanitární zařízení nebyla obligátní kadibudka nad hnojištěm na dvoře, ale splachovací záchod s malým umyvadlem, kam se dalo zajet i s vozíkem. Paráda.

Horší by byl práh mezi předsíňkou a komorou, kudy by mi musel někdo pomoci. Jenže zatímco jsem obsazoval tamtu malou místnůstku, ženské si poradily s prahem. A nejen mezi předsíňkou a komorou, ale i mezi předsíňkou a velkou sednicí. Předtím tam byly prahy, teď tam najednou nebyly. V komoře i v sednici byly podlahy prkenné, v předsíni červené dlaždice, teď na sebe bez prahů plynule navazovaly. Prahy byly zřejmě jen tak položené, aby těsnily dolní okraj zavřených dveří a tuto funkci kvůli mně snadno oželely.

V komoře byla především prkenná selská postel. Čekal bych na ní nějakou naducanou peřinu, ale byl tu jen pořádný polštář a k přikrytí měkká deka. Proti špinavé matračce půjčené u bezdomovců to byl ovšem nebetyčný rozdíl.

Kromě postele tu byla velká malovaná dřevěná skříň - samé květinky a lístečky, jakoby obrostlá kvetoucím šípkovým keřem - a nízká dřevěná truhla s plochým víkem, na kterém by se dalo i sedět. Vedle ní stála ale nízká stolička s polštářkem na sedátku. Nic víc tu nebylo - spartánská domácnost.

„V truhle máš nějaké oblečení, vezmi si čisté!“ pobídla mě Cilka. „A pak přijď - vlastně přijeď - za námi do sednice!“

Klika cvakla - a byl jsem opět sám.

Panečku, to jsou ale kotrmelce!


Ono se řekne - vezmi si čisté oblečení - ale v truhle nic obvyklého nebylo. Jen nějaké součástky selského kroje, ale jak se vlastně používají? Inu, košili bych nějak zvládl, i když na ní nebyl jediný knoflík, jen u krku jakási tkanička, ale kalhoty bez knoflíků, zipu nebo jiného takového uzávěru?

Nakonec jsem se do toho nějak nasoukal, zavázal tkanice a trochu jsem se přičísl - hřebínek mi naštěstí zůstal. Obouvat jsem se nemusel, boty byly součástí protéz, ale pečlivě jsem si je utáhl, abych se mohl postavit.

Dámy to ovšem přijaly kladně. Hned měly pro mě židli, sice tvrdší než měkká sedačka vozíku, ale seděl jsem teď s nimi u stolu v jedné výši, neměl jsem bradu na desce.

„Tak už jsme tě prodebatily,“ usmála se Danka. „Jestlipak vůbec víš...“

„Počkej, Danuško, neuspěchej to!“ zarazila ji vážně Cilka. „Nejprve si s ním musíme promluvit do duše.“

„Dobře, tak začni!“ vybídla ji Danka. „Ty jsi ho sem přece přitáhla, je to tvůj chráněnec!“

Pochopil jsem, že se mezitím na mě stačily domluvit, ale zdálo se mi, že se Danka s mou přítomností smířila. To mohlo být dobré znamení.

„Vezmeme to tedy všechno z jedné vody načisto!“ řekla Cilka. „Aby sis nemyslel, že se tu budeš jen vykrmovat.“

To jsem si nemyslel, ale neměl jsem potuchy, čím bych jim tady mohl být dobrý.

„Když se v klidu a pohodě nad sebou nestranně zamyslíš, musíš sám uznat, že jsi byl donedávna... nebudu chodit kolem horké kaše, ale byl jsi pořádná svině! Uznej to!“ navezla se do mě Cilka jako ocelovou radlicí buldozeru.

„To si nemyslím!“ vyhrkl jsem a zamračil jsem se.

„A to je ještě horší!“ nedala se Cilka zastavit. „Ty si ještě dnes sám sobě namlouváš, jaký jsi byl správný a čestný chlap! Skutečnost je horší, než si sám sobě připouštíš. Neříkal jsi, že jsi uznával exekutory za normální, čestné zaměstnání, nezbytné ke správnému fungování lidské společnosti?“

To ovšem uhodila do mého bolavého místa. Měla pravdu, donedávna jsem si to myslel. Vlastní bolestivé zkušenosti mě donutily trochu to přehodnotit, ale pořád jsem zastával názor, že exekutoři jsou normální povolání - jen se na to daly svině.

„A pochopitelně jsi podporoval politiky, co ten šlendrián zavedli a rozvíjeli!“ pokračovala Cilka. „Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje a ty nejenže jsi zlu neodporoval, ale pomáhal jsi je rozvíjet do dnešní obludné mašinerie. Tak je to, Karlíčku!“

„Soukromí exekutoři!“ přisadila si i Danča. „To je horší než soukromí lupiči, neboť jsou podepření nemravnými zákony - žádný div, že to tak dopadá!“

„Nemůžu za to, že se na to daly... svině...!“ namítl jsem.

„Ale to přece bylo jasné hned zpočátku!“ opáčila Danka. „Když se vyrobí koryto, svině se k němu nahrnou a nikoho už mezi sebe nepustí, to je snad jasné každému!“

„Každému ne,“ řekla Cilka. „Karlík to pořád nechápe.“

„Asi má delší vedení,“ připustila Danka. „Tak mi řekni, ty podnikateli, proč ses taky nedal na exekutorské koryto, když je to zaměstnání jako každé jiné?“

„Nemám na to žaludek,“ odvětil jsem rychle.

„Hleďme!“ řekla významně Danka. „Takže je to povolání jako každé jiné, jen vyžaduje hodně silný žaludek, že? Známe takových povolání víc. Například kat! Taky je to povolání jako každé jiné, že? Dal by ses i na kata?“

„To už vůbec ne!“ otřásl jsem se.

„Na kata by se nedal, ale na exekutora - kdyby měl jen o málo silnější žaludek - ano, co?“

„Co máte pořád s těmi exekutory?“ vyjel jsem na obě. „Já bych to dělat nechtěl, ale někdo to snad dělat musí, ne?“

„Obejdeme se bez katů?“ udeřila na mě Danka. „Dlouhá staletí se přece tvrdilo, jak je to povolání nezbytné k fungování lidské společnosti, ne?“

„Trest smrti byl naštěstí zrušený!“ řekl jsem.

„Trest smrti ano, ale totální likvidace člověka je povolená a to je problém!“ pokračovala klidnějším hlasem Cilka. „Dříve tyrani zaměstnávali katy. Dnešní tyrani prodají zlikvidovaným provaz, aby se mohli oběsit sami. Je to jistě humánnější, že?“

Mlčel jsem. Co na to říci? Že bych se na tom provaze neoběsil? Ale uvažoval jsem o tom a někteří tak skončili. Život bezdomovce opravdu není záviděníhodný!

„Problém je, že se exekutoři nestydí nestydatě vydělávat na lidském neštěstí,“ dodala Danka. „A ještě horší je, že jim to současný systém nejenže umožňuje, ale podporuje to zákony. A to všechno by nebylo myslitelné bez tiché - a někdy i hlasité - podpory »užitečných idiotů« jako jsi ty!“

„Já že jsem »užitečný idiot«?“ nadskočil jsem.

„Jen se nad sebou zamysli!“ vybuchla náhle Cilka, jako když učitelka ztratí trpělivost nad žáčkem, který jí drze opakuje už několikrát ukázanou chybu. „Zamysli se, koho podporuješ ve volbách a jak sveřepě omlouváš svinstvo, které se děje díky jejich zákonům. A to i ve chvíli, kdy ty zákony tvrdě skříply i tebe! Uvědom si, nezničili tě nešťastnou souhrou okolností, ale protože to všechno měli zákonem posvěcené!“

„Zavinil to Ivan!“ hájil jsem se. „Rozkradl můj podnik, když jsem byl v nemocnici!“

„Ale zákon je jistě na jeho straně, že?“ ušklíbla se Cilka. „Kdybys ho zažaloval, bude se hájit, že žádný zákon neporušil, takže je nevinný jako lilie! Možná nespravoval tvůj majetek, jak se dnes říká, s »péčí řádného hospodáře«, jenže on jen dělal chyby - a to není trestné! Oškubal tě tedy podle zákona! Pak už to jelo samospádem, supi se slétli na mrtvolu tvého podniku a ty ses svezl pěkně mezi bezdomovce! Ale je to podle zákona, takže dál drž hubu a dej hlas těm, kdo tě do té žumpy dostali!“

„Netušil jsem, že mi chceš uspořádat politické školení!“ obrátil jsem se vyčítavě na Cilku. „To bych sem určitě nejel!“

„A shnil bys mezi bezdomovci!“ odrazila mě Cilka.

„Náhodou jsem se poslední dobou cítil mezi bezdomovci nejsvobodnější!“ odrazil jsem ji.

„Věřím ti,“ přikývla Cilka. „Byl jsi nejsvobodnější, ale i nejzranitelnější. Jak málo chybělo, aby vás rozdrtili na prach! Postačilo by, aby majitelé supermarketů začali důsledněji ničit všechno, co vyhazují! Stačilo by, aby všechny potraviny začali drtit, než je hodí do kontejnerů. A stačilo by polít je benzínem nebo i jinou smradlavou látkou! Bezdomovci by ze dne na den přišli o zdroj potravin, sice nechutných, ale ještě poživatelných. Myslíš, že by to korporace nedokázaly?“

„Proč by to ale kdo dělal?“ namítl jsem.

„Třeba proto, aby bezdomovcům bránili »obohacovat se« na odpadcích,“ řekla Cilka. „V západních zemích už považují vybírání popelnic za trestný čin a lidi, kteří je vybírali, trestají. Samozřejmě ne vězením, kde by jim bylo lépe než na svobodě, ale zahrnují je pokutami. U předlužených lidí to vypadá jako nesmysl, ale umožňuje to Policii zatýkat je a šikanovat.“

„Myslíš, že to přijde i do Čech?“

„Uvažujeme-li, s jakým zpožděním tyhle drakonické věci od západních zemí kopírujeme, čeká nás to zcela určitě. Stačí, aby to vyšlo jako závazný předpis Evropské unie - a svoboda bezdomovců bude jedním okamžikem v prachu. Žebráním dnes v Čechách získávají spíš benefity, například pivo, ale až začne opravdu důsledné ničení, nevyžebrají si ani na základní jídlo.“

„To by ale mělo pokrýt životní minimum!“ namítl jsem.

„Svatá prostoto!“ zasmála se Cilka. „Životní minimum už dávno nepokrývá ani potraviny! A kde budou bydlet, až ten zdevastovaný areál město prodá a nový vlastník je vyžene?“

„Někde se místo jistě najde!“ řekl jsem.

„A co až žádné místo nebude?“ zeptala se mě Cilka. „Za tu dobu, co jsem to sledovala, zmizelo několik desítek areálů, kde předtím přežívali. Přijely bagry, buldozery, a zdevastované domy strhly, aby na tom místě mohly vyrůst dobře zaplacené novostavby. Bezdomovci se stáhli jinam, ale tím stoupla jejich koncentrace. A čím je jich víc, tím méně mají příležitostí nejen k ubytování, ale i k žebrotě. Postupuje to pomalu, nenápadně, ale se železnou jistotou.“

„Už by to snad měl někdo řešit!“ mračil jsem se.

„Zbláznil ses?“ zasmála se i Danka. „Chtěl bys, aby naši politici řešili bezdomovce? Do jisté míry máš pravdu, řeší je - vymýšlejí nové a nové pasti, aby jich bylo víc.“

„Zatím se tak ještě dá žít,“ shrnula to Cilka. „Dokonce se ti lidé cítí nejsvobodnější mezi nesvobodnými. Vidí dobře, jak jsou ostatní zamčení ve svých finančních okovech. Sami je teď nemají, ale za pár let jim zbude jen jediná svoboda - vhodným způsobem svobodně zemřít.“

„Nestrašte!“ namítl jsem.

„To není strašení!“ řekla Cilka. „Strašení vypadá jinak! To by byla tvá růžová budoucnost. Uvidíš, až začnou zlevňovat prádelní šňůry, aby bylo na čem se věšet!“

„To se teprve uvidí!“ pokusil jsem se další diskuzi odložit na pozdější dobu. „Mě by zajímalo něco jiného. Když jste mě převezli sem, co tu budu dělat? Tam jsem měl za sebou partu, která držela spolu. Nenechali mě padnout a naopak jsem jim už začal být užitečný. Co tady? Pochybuji, že by se tady v tom zapadákově dalo žebrat.“

„Tady se vůbec nedá žebrat,“ ujistila mě Cilka. „Ve vsi je málo lidí a ještě méně peněz. Tady by sis nevyžebral ani na kus chleba. Ale netahala jsem tě sem, abys tady žebral. Máš aspoň tušení, proč jsem si vybrala právě tebe?“

„To vážně nechápu!“ odvětil jsem.

„Protože jsi těm dobrým mužům visel nejvíc na krku,“ vmetla mi do tváře. „Pravda, přinášel jsi jim vyžebrané peníze na pivo, ale museli se o tebe nejvíc starat. Ale co bylo nejhorší, město se chystá prodat ruiny toho podniku developerské firmě. Až se prodej uskuteční, přijde nějaká security-firma a všechny bezdomovce vyžene. Může to být už příštím rokem - a ty bys na tom byl jasně nejhůř. Neopustili by tě, ale přiznej si poctivě sám sobě, překážel bys jim!“

„Tady budu překážet taky,“ odvětil jsem zarytě.

„Nebudeš,“ řekla Cilka. „Tady si tě vychováme, abys byl mezi námi užitečný. Ale nejprve si musíme ujasnit výchozí postoje a především si musíš uvědomit - ať si to přiznáš, nebo ne - že jsi byl docela pěkná svině.“

„Dával jsem lidem práci!“ namítl jsem ještě.

„Zaměstnal jsi ve svém podniku pár zaměstnanců,“ řekla to Cilka jinými slovy, ale vyznělo to úplně jinak. „Nedával jsi jim práci, to se jen tak eufemisticky říká, oni dávali svou práci tobě, tys jim za to jen trochu platil, ale ze zisku jsi měl největší podíl. Proto jsi mohl mít vilu za desítky milionů, auto porsche, luxus horem dolem, zatímco oni byli rádi, že se drží nad vodou. A když na tebe dopadlo neštěstí, mohl tě zastoupit jeden jediný člověk - tvůj kámoš Ivan. Jak tě zastoupil, to byla tvoje chyba. Nikdo ho nemohl kontrolovat a případně opravovat. Bankrot sis vlastně sám na sebe pečlivě připravil, nechápeš to?“

„Hřál jsem si toho hada na prsou!“ vybuchl jsem.

„A divil ses, že se tvůj věrný kámoš ukázal být ještě větší sviní, než jsi byl ty sám?“ dodala Cilka. „Vždyť nejspíš čekal jen na něco takového!“

„Darebák!“ ulevil jsem si.

„Oba jste byli darebáci, on jen maličko větší,“ shrnula to Cilka. „No - to už se nevrátí, on si pomohl a tebe potopil, tak to chodí všude. Ale měl by sis uvědomit, že by ses neměl nad jiné tak vyvyšovat. Čím budeš výš, tím větší pád tě čeká, to je přece jasné.“

„Já vím,“ svěsil jsem hlavu. To dá rozum, po takovém držkopádu jsem musel být schlíplý jako zmoklý kohout.

„Budeme po tobě chtít hlavně pokoru,“ dodala Danka.

„Po tom, co mě potkalo, mi nic jiného ani nezbývá,“ řekl jsem s takovou pokorou, až jsem měl bradu opřenou o krk.

„Moment!“ zarazila mě Cilka. „Teď je pro tebe ohromně snadné tvářit se skromně. Po takových zkušenostech se to snad dá čekat, ne? My ale chceme, aby ses choval pokorně i kdybys byl zase na vrcholu, rozumíš?“

„Nedělám si iluze, že bych se z toho dostal,“ opáčil jsem. „Dluhů mám, že je splatit nikdy nedokážu, zejména když pořád narůstají, a bez nohou si taky moc vyskakovat nemohu.“

„Postavil ses i na protézy,“ řekla Cilka. „Sílu snad máš. Vnitřní silou se dá vzdorovat i osudu. My ale po tobě chceme, aby ses nevyvyšoval nad ostatní ani kdybys seděl v křesle šéfa největšího světového koncernu, chápeš?“

„Je to sice krajně nepravděpodobné, ale i kdybych našel na ulici kufřík s milionem dolarů, zkušenost mezi bezdomovci se už smazat nedá,“ řekl jsem. „Spíš by mě zajímalo, jak bych mohl být pro vás užitečný, když to nebude žebráním.“

„Myslím, že mu můžeme věřit,“ řekla smířlivě Cilka. „Řekla bych, že je náš...“

„Jen ať pěkně přísahá na Thuki!“ požadovala Danka.

„To se rozumí,“ přikývla Cilka. „Přines ji!“

Co je to »thuki« jsem netušil, ale Danka se zvedla od stolu a odešla. Chvíli jsme s Cilkou seděli a čekali, ta záhadná »thuki« byla asi někde dobře uschovaná.

Pak se ale Danka vrátila a konečně jsem spatřil, co je zač ta »thuki«. Byla to veliká, zřejmě starodávná kniha v kožených deskách s přezkami, možná psaná ještě ručně na pergamenu. Danka ji opatrně položila na stůl před Cilkou.

„To vypadá na nějakou hodně starou Bibli!“ odvážil jsem se poznamenat. „Vy na ni přísaháte? O čem má ta přísaha být?“

„Legrácky si z ní nedělej!“ zarazila mě zamračeně Danka.

„Nech ho,“ omlouvala mě Cilka. „To se ví, že nic neví, nemělo by smysl seznamovat ho s tím, kdyby nevyhověl.“

„Tak začni!“ pobídla ji Danka. „Je nejvyšší čas!“

„Jen klid!“ usadila ji Cilka.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 00:02