Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Thuki

Teprve teď jsem si všiml jedné maličkosti.

Když Danka tu knihu přinesla, pocítil jsem mravenčení v rukou a na obličeji. V prvním okamžiku jsem si toho nevšiml, ale po několika vteřinách jsem si musel podrbat svědící nos.

Obě ženy se ke knize očividně chovaly se zřetelnou úctou a nezbylo mi než zpozornět. Už podle vzhledu byla vzácná. Jestli jde opravdu o tak starodávnou knihu, na jakou vypadala, měla by být opečovávaná odborníky někde v muzeu a ne válet se na půdě nějaké staré chalupy. Pravda, zašlá ani zaprášená nebyla. Očividně neležela někde za trámem mezi pavučinami a neokusovaly ji myši. Ale i tak jsem si myslel, že by jí bylo v rukou odborníků lépe.

Byl to však omyl a už vůbec jsem netušil - jak příšerný.

„Tak - tady je!“ řekla Danka, když knihu opatrně, skoro láskyplně otřela, ačkoliv opravdu nevypadala zaprášená.

„Můžeme začít,“ broukla spokojeně Cilka. „Karlíčku, dnes se u nás seznámíš s »thuki«. Hned zkraje ti řeknu, není to bible, ačkoliv na ni opravdu přísaháme. Je jich v našem světě víc, ale nejsou to obyčejné knihy, i když se tváří nenápadně a dá se v nich i číst. Na celém světě nenajdeš starší artefakty - a to něco znamená! Bible jako kniha je podstatně mladší.“

„Jak - podstatně?“ vyhrkl jsem.

„Nejstarší úlomky Bible nemají více než asi tak tři tisíce let,“ řekla Cilka vážně. Thuki jsou desetkrát starší, pamatují doby před dvaatřiceti tisíci lety. Najdeš v nich popis katastrofy Atlantidy před jedenácti tisíci lety, zaznamenaly rozkvět i zánik mocných měst i říší, jako před čtyřmi tisíci lety Džódžpurské nebo Mohendžodarské, jsou tam i stavby Egyptských pyramid, vzestup i pád starověkého Řecka i Říma a všechny divy světa ještě v původní skvělé podobě...“

„Vy umíte tehdejší zápisy číst?“ podivil jsem se.

Thuki mají vlastní způsoby záznamů,“ ujistila mě Cilka. „A umí je předat v libovolném jazyce, jaký si zvolíš. Když ji požádáš o originální text v jazyce Atlantidy, nejspíš nepochopíš ani slovo, ale požádej ji o český překlad a můžeš to číst plynně jako zprávy o příchodu našich předků do Čech, o bitvě u Lipan, na Bílé Hoře nebo o úplně nedávné bitvě u Stalingradu.“

„Kdo do nich zapisuje moderní dějiny?“ zajímal jsem se.

„Nikdo z lidí do nich nic nezapisuje,“ řekla vážně Cilka. Thuki se zapisují samy a zápisy jsou ve všech stejné. Jistě tě bude zajímat, že se tam nové zápisy objevují i dnes, jenže ne ve chvíli, kdy se odehrají, ale s časovým zpožděním. Zápisy jsou vždy nejméně týden staré.“

„Takže na konci má ta kniha ještě volné listy, na které se to všechno zaznamenává?“

Napadlo mě kolik volných listů v ní ještě je a co se stane, až se popíší - nastane pak konec světa?

„Pořád příliš lpíš na představách o současných knihách!“ vytkla mi Cilka. „Proč by kniha musela mít listy?“

„Na co se to tedy zapisuje?“ chtěl jsem vědět.

„Nevíme,“ pokrčila rameny Cilka. „Prostě to tam je.“

„Jak to tedy víte?“ nedůvěřoval jsem jim.

„Můžeš je porovnat,“ ujistila mě Cilka. „Ale teď po tobě musíme žádat tu přísahu. Má několik bodů. První bod vyžaduje zachovávat tajemství. Thuki musíme držet v tajnosti, aby se na nás okolní svět nevrhl a nesnažil se nám je odebrat. Nepovedlo by se to nikomu, ale byla by o ně těžká a zbytečná tahanice.“

„Proč by se nikomu nepovedlo vám thuki odebrat?“

Thuki není obyčejný předmět,“ řekla Cilka. Thuki má něco, co se dá nazvat vlastní vůle. Zažili jsme už nájezd jezuitů vedených známým páterem Koniášem. Přijeli s vojáky, vtrhli do vsi, thuki prohlásili za kacířskou knihu a zabavili, ale daleko ji nedovezli. Prostě se v kočáře rozplynula a objevila se zpátky u nás. Thuki se zkrátka chová, jak sama chce a má možnosti, jak zůstat nezávislá. Ale rozhodně je lépe dodržovat tajemství než se přetahovat s vrchností a s jejími ozbrojenými vojáky.“

„Tenhle argument uznávám,“ přijal jsem to.

„Dalším bodem přísahy je slib, že nic nebudeš svévolně ničit,“ přešla Cilka k dalšímu bodu. Thuki to nemá ráda.“

„Má-li to být zákaz vandalismu, je to přijatelný bod.“

„Zákaz vandalismu i plýtvání,“ upřesnila to Cilka. „Další bod trvá na tom, že nesmíš působit lidem ani zvířatům úmyslně bolest. Neznamená to, že nesmíš plácnout mouchu či komára, není to tak přísný zákaz, ale nesmíš způsobit bolest zbytečně. Když už musíš zvíře nebo člověka zabít, ať aspoň netrpí!“

„Nemám rád trhání nožiček mouchám,“ ujistil jsem je. „Ale netušil jsem, že omlouváte i zabíjení lidí!“

„Občas se stává, že máš na výběr jen ze dvou možností: zabít, nebo dát se zabít. Nemusíš nečinně přihlížet ani utrpení jiných lidí. Thuki to uznává, ale ani pak bys neměl zabíjet krutě a už vůbec ne samoúčelně.“

„Takže sebeobrana je ještě povolená...“ přikývl jsem.

„Sebeobrana i obrana jiných před útoky,“ opět upřesnila Cilka. „Ale teď pozor, dobře mě poslouchej a přemýšlej! Tuhle přísahu thuki potvrdí a bude vyžadovat její dodržování. A to až tak, že porušení přísahy sama ztrestá. Musíš si uvědomit, thuki není obyčejná kniha. Kdybys porušil přísahu, vypaříš se, jako se stalo tvému předchůdci. Nejsou s tím žerty!“

„Já že jsem měl nějakého předchůdce?“ zvážněl jsem.

„Ano,“ přikývla Cilka. „Nedodržel přísahu a thuki nám daly na vědomí, že ho rozptýlily.“

„Fí ha! To vypadá drsně! A vám neublíží, když jste mi to teď prozradily? A co kdybych se té přísahy zalekl a odmítl ji? Vypadá to přece dost přísně.“

„Po smrti žorukajni - neboli opatrovníka thuki - musíme zasvětit do tajemství nového,“ řekla Danka. „Zasvěcovací obřad nepovažují thuki za porušení tajemství, proto nám nic nehrozí. Kdybys přísahu odmítl, zůstal by ti jen neurčitý pocit, že se ti to všechno zdálo.“

„Takže jste mě vybraly jako náhradníka místo minulého opatrovníka thuki?“

„Ano,“ přikývla Cilka. „Ve vsi už nejsou vhodní uchazeči na toto poslání. Musela jsem vyrazit do světa. Ale jestli přísahu složíš a staneš se jedním z nás, budeš konečně i ty užitečný.“

„Žorukajni - opatrovník thuki...“ přemýšlel jsem nahlas. Zavánělo to tajemnem i nebezpečím. Nezdálo se mi přiměřené, aby pouhé porušení přísahy znamenalo tak nezvyklou smrt - ale nedalo se to ani vyloučit. Některé tajné spolky zacházejí i do ještě větších krajností a tohle je nejspíš jeden z nich.

„Opravdu si myslíte, že na to stačím? Proč si nevyberete někoho zdravého?“ zkusil jsem ještě namítnout.

„Nezáleží na fyzickém stavu, ale na schopnosti a ochotě mysli,“ řekla Cilka. „O zdravého grázla, jakým jsi byl před tou nehodou, bych ani pohledem nezavadila. Mezitím jsi ale prošel užitečnou životní zkušeností, ta tvé smýšlení změnila a zvýšila naději, že si tě vybereme. A tak se i stalo.“

„Přestaň mu konečně mazat med kolem huby!“ zarazila Danka Cilku. „To hlavní už ví. Dokud bude dodržovat přísahu, bude opatrovníkem jako my. Když ji poruší, rozplyne se jako obláček páry. Musí to vědět, ale když už to ví, může se konečně svobodně rozhodnout. Takže - jestli tě naše řeči neodradily, polož ruku na thuki a slib jí, že její podmínky dodržíš. Postačí jedno slovo - »přísahám«, thuki to jako slib stačí.“

„Ale je to neodvolatelné, že?“ ujišťoval jsem se.

„Naše přísaha je neodvolatelná,“ souhlasila Danka. „Není to jako mezi lidmi, kteří poruší přísahu lehce jako kdyby o nic nešlo. My to musíme brát smrtelně vážně!“

Takže je to hop nebo trop, pomyslel jsem si. Ale co, horší to jistě nebude, už skoro nemám co ztratit...

Položil jsem pravou ruku na knihu.

Jenže v té chvíli jsem cítil, jak mi ruka náhle ke kožené vazbě přirostla. A pohledem jsem s hrůzou zjistil, že se mi to nezdá! Z mé ruky vyrašily stovky malých kořínků nebo úponků v barvě lidské kůže. Také z kožené vazby knihy thuki vyrostly tisíce tmavohnědých kořínků a propletly se s kořínky mé dlaně. Nebyl jsem schopný ruku odtáhnout, držela na knize pevně jako přirostlá. Úplně mě to překvapilo a zarazilo, chvíli jsem nebyl schopen pohybu ani slova, jen jsem zíral, co se děje.

„To snad ani není možné!“ vyhrkl jsem tiše, abych ten div neporušil a nezaplašil.

„Přísahej nebo odejdi!“ řekla naopak hodně nahlas Cilka.

Podíval jsem se na ni. Ani Cilka, ani Danka neseděly, ale stály. Asi se mi to jen zdálo, ale oběma v té chvíli jiskřily oči malými jiskřičkami. Vlastně ne, nezdálo se mi to, ale to se jim v očích jen odrážely jiskřičky vycházející z desek knihy thuki. Kniha se mi pod rukou rozzářila, jako kdyby měla pod kůží tisíce jisker. Došlo mi, že je to vážnější než jsem myslel, bylo to čisté neznámo a dostal jsem náhle strach, ale současně jsem pochopil, že mě to zajímá natolik, že nemohu couvnout.

„Přísahám!“ stvrdil jsem to.

Jiskřičky vzplály ještě silněji, pak pohasly. Thuki pustila mou ruku, měl jsem ji opět jako dřív.

Vlastně ne, neměl jsem ji stejnou! Předtím mi na pravé ruce chyběl malíček - teď jsem měl ruku opět celou!

Pokusil jsem se zašoupat nohama dopředu a dozadu, ale palcem pravé nohy jsem narazil na něco tvrdého. Byly to - mé drahocenné protézy, odepnuly se mi z nohou.

Jenže - rychle jsem odtáhl trup od stolu, abych se mohl podívat na své nohy. Měl jsem je - celé.

Bosé, ale zdravé.


Kdybych do té chvíle ještě mohl pochybovat, po tomhle by to byla čirá hloupost. Thuki mi zkrátka předvedla, co umí. Jenže mě donutila uvěřit i tomu horšímu - že by mě dokázala rozptýlit jako obláček páry, kdybych tak slavnostně vyhlášenou přísahu porušil.

Této situaci jsme na škole říkali »přišla bída na kozáky«, nebo »trp, kozáče, budeš atamanem«. Cilka s Dankou měly čistou pravdu, musím to brát smrtelně vážně! Tohle není přísaha jako většina jiných, které se dají porušit kdykoliv se to člověku hodí i nehodí, tady jdou »tlustý do tenkých«. Podmínky té přísahy nejsou drakonické, dají se dodržet, ale osud mého předchůdce by mě měl varovat, že se zrovna tahle přísaha nedá porušit bez značně fatálních následků...

Ale říká se také, »když ses dal na vojnu, musíš bojovat«, budu se tedy muset snažit neudělat nic, co by dalo knize thuki důvod k zásahu. Pochyby o jejich možnostech a schopnostech jsem si nemohl dovolit. Musím tedy nabrat směr a držet se ho. Neuhnout vpravo ani vlevo, po obou stranách cesty je propast. I když - nebude to snad tak obtížné.

Uvidíme!

 


 

Zpět Obsah Dále

23.01.2017 00:02