Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Duch nad hroby

Obě žorukajni prošly zrcadlem valrurem hned za mnou a byli jsme teď tři duchové. Naše první kroky vedly skrz stěnu ven z domu. Pro mě bylo nezvyklé vkročit nejprve sám do sebe a potom do trámů stěny, ale pomohl jsem si pevným sevřením očních víček, abych neviděl, co se mi blíží k obličeji.

„Zvykni si raději dívat se,“ radila mi Cilka, která si toho pochopitelně všimla. „Ať nejsi příliš překvapený tím, co uvidíš na druhé straně, až se tam vynoříš.“

„Nech ho, on na to přijde sám,“ uklidňovala ji Danka.

Překvapený jsem ovšem byl. Svět venku vypadal ponuře. Ačkoliv bylo teprve dopoledne, venku bylo podivné šero.

„Na to si musíš zvyknout,“ pokrčila rameny Danka. „Jako duch vnímáš nepatrnou část světla proti tomu, co bys viděl jako člověk, navíc jen v infračervené části spektra. Většina světla skrz nás projde a nezachytí se nám v očích. Vidíme proto jen trochu, ale lidé nás nevidí skoro vůbec. Teprve když požádáme, aby nám thuki otočila polarizaci, vidíme víc, ale lidé pak vidí i nás, ačkoliv i pak jsme pro lidské oko částečně průhlední.“

„Nechme to jak to je, zkusíme raději vdudeg, pobízela ji trochu netrpělivě Cilka.

Vdudeg je další schopnost thuki. Dokáže duchy skokově přemístit na místo, které si sami určíme. Může to být tam, kam se díváme, tedy od obzoru k obzoru, jenže omezené vidění nám nedovolí určit přesně místo někde na horizontu. Jen když si necháme pootočit polarizaci a zlepší se nám vidění, můžeme doletět dál. Má to ale nevýhodu, lidé pak vidí i nás a obvykle z nás nejsou příliš nadšení.

Hřbitovní zeď je ze Záhrobí prakticky jediný cíl přeskoku vdudegem. Opačným směrem je totiž les, kde se obzor přiblíží na pár desítek metrů, zatímco vstoje na hřbitovní zdi je báječný rozhled. Musíme si ovšem poručit změnu polarizace a vidí nás pak i lidé, nacházející se mezi hroby. Umím si představit jejich náladu, když na hřbitovní zdi spatří napůl průhledné postavy. Pochopil jsem také, proč si asi lidé z města nestaví domy blíž ke hřbitovu. Stačí, aby duchy viděli jen občas.

Výhodou infračerveného vidění je, že každého člověka i zvíře vidíme pěkně kontrastně. Teplokrevní živočichové nám v tom šeru přímo svítí. Když jsme všichni postupně přeskočili na hřbitovní zeď, sledovali jsme nejprve, zda na hřbitově někdo není. Spatřili jsme v dálce na silnici zářící auto, ale mezi hroby takhle dopoledne nikdo nebyl.

Skok provázela hromová rána, ale Cilka mě ujistila, že se ozývá jen ve světě duchů, lidé neslyší vůbec nic.

Mohl jsem pod vedením žorukajni vyzkoušet lepší vidění spojené se změnou polarizace světla. Svět kolem nás zesvětlil, i když to určitě nebyl stejný obraz, jaký bych viděl v normální podobě. Blížilo se poledne, sluníčko svítilo naplno, obloha byla bez mráčku, ale krajinu jsme viděli tmavou jako před bouří. Svět je zkrátka pro nás duchy temnější než jsme dosud zvyklí.

Všiml jsem si, že Cilka ani Danka si této podivnosti příliš nevšímají. Jen já jsem se měl pořád čemu divit. Ale stačilo si uvědomit, že to pro ně jistě není poprvé.

„Vyber si nějaký cíl, kam přeskočíš,“ vybídla mě Cilka.

„Nejlépe tamhle na kopci,“ poradila mi i Danka.

Přeskočil jsem tam a obě mě následovaly. Ani na kopci nikdo z lidí nebyl, takže jsme ani tam nebudili pozornost.

„Jak vidíš, přeskakovat z místa na místo je snadné,“ řekla Cilka, když jsme »zaparkovali« na vrcholu dalšího kopce. „Ale kdybys měl takhle cestovat do Prahy, trvalo by to příliš dlouho. Navíc bys cestou jistě vystrašil spoustu lidí. Pro cesty na větší vzdálenost jsou výhodnější orientační body ganfi.“

Byly skutečně výhodnější.

Ganfi je myšlená značka. Vytváří se, když thuki požádáš o zapamatování místa kde stojíš a jméno toho místa vložíš do seznamu značek. Thuki si je pamatuje a kdyby chtěl dát někdo nové značce jméno již existující značky, upozorní ho na to.

„Když budeš na daném jménu trvat, zrušíš tím dosavadní značku toho jména,“ ujistila mě Danka, ale ani jedna nevěděla, jak si to thuki pamatuje.

„Důležité je, že můžeš kdykoli později thuki požádat, aby tě na to místo přenesla,“ mávla rukou Cilka.

V rámci procvičení mi navrhly použít jednu starší značku jménem »ganfi-Praha-Muzeum«. Za tří hromových ran jsme se objevili v křoví na boční straně budovy, které nám však jako duchům nijak nepřekáželo. Bylo k poledni, ale nikdo si nás tam nevšiml, ačkoliv jsme ještě měli nastavenou polarizaci a lidé by nás vidět mohli. Pražané jsou - naštěstí - výjimečně nevšímaví a nikdo se po nás neohlédl, než jsme thuki požádali o zrušení polarizace světla.

Pak už nás nemohl spatřit nikdo.


Návrat byl ještě snadnější, neboť Danka měla ganfi přímo v sednici, kde jsme opět prošli valrurem a změnili se v lidi.

Byl to zajímavý výlet.

Nevšiml jsem si, že by Danka nebo Cilka vařily, nejspíš to měly předem připravené. Danka otevřela troubu starodávného kachlového sporáku, vytáhla z ní tři talíře, dva podala Cilce, pak zavřela troubu a dala na stůl svoji porci. Zasedli jsme tedy k obědu. Jídlo bylo správně teplé a musím uznat, i chutné.

„Má to jednu nevýhodu,“ postěžoval jsem si, když jsme všichni tři dojídali. „Jako duch jsem kromě hromových ran při přeskoku vůbec nic neslyšel.“

„Vidíš, to jsme si měli vyzkoušet!“ vzpomněla si Danka. „Někdy by stačilo vidět, co lidé tropí, ale ještě lepší je slyšet, co si přitom povídají. Je to poměrně jednoduché. Požádáš thuki o zprostředkování zvuků z tvého okolí. Mezi běžným světem a světem duchů se zvuky pochopitelně nešíří, ale thuki je vnímá a předá ti je telepaticky. Máš pak dojem, jako kdybys je slyšel. Má to i výhodu, kdyby někdo mluvil cizojazyčně, můžeš thuki požádat o překlad. Pak jeho slova dostaneš česky.“

„A obráceně to nejde?“ zajímal jsem se. „Že bych já promluvil na lidi, aby mě slyšeli?“

„Taky by to šlo,“ zauvažovala Danka. „Ale není to nutné. Telepatie se srozumitelná v obou světech, na koho promluvíš pomocí telepatie, slyší tě. Je to stejné jako ses už naučil, můžeš oslovit jen toho jednoho a ostatní to neuslyší, nebo všechny.“

Pravda, to bylo ještě šikovnější než slova. Navíc takhle mohu oslovit kohokoliv tak, aby to neslyšel nikdo jiný než on.

„To bych si chtěl vyzkoušet!“ přál jsem si.

„Podle toho, na koho chceš mluvit,“ váhala Cilka.

„Kdybych si tak mohl popovídat s Ivanem, co mě předtím tak zrádně okradl a potopil! Nejste proti tomu?“

Obě na sebe mrkly.

„No - když si s ním jen popovídáš, proč ne?“ uvažovala Cilka. „I kdybys mu vyčetl všechny jeho podrazy, tvůj bývalý kamarád si výčitky zaslouží. Do města se dostaneš na značku ganfi-Bohoušův-areál, ale kámošům se zbytečně neukazuj!“

„A nebuď tam dlouho!“ kladla mi na srdce i Danka.

„Nebudu - jen ho trochu popíchnu!“ slíbil jsem jim.

A pak - skok k bezdomovcům...


V areálu nikdo nebyl, parta bezdomovců byla ve městě. Tak jsme tady říkali městskému centru. Několika skoky jsem se tam přesunul a zamířil k bytu bývalého kamaráda. Nebyl doma, ale měl doma ženu. Dveře jsem jako duch otevřít nemohl, zato jsem mohl projít skrz, bylo to ještě rychlejší a za okamžik jsem stejnou cestou vstoupil do kuchyně.

Monika zděšením upustila mísu, až se těsto z ní rozstříklo po podlaze.

„Proboha!“ vyjekla. „Co je to?“

„Neznáš mě už, Moniko?“ oslovil jsem ji telepaticky. Bylo to ještě efektnější než kdybych to bručel hrobovým hlasem.

„Karle!“ vyjekla. „Jak to ale vypadáš?“

„Na ducha ještě dost dobře,“ ujistil jsem ji. „Dobře si mě prohlédni, neukazuji se takhle každému!“

„Na ducha?“ opakovala po mně. „Ty jsi...“

„Snad by ses tomu nedivila?“ ušklíbl jsem se na ni. „To se snad dalo čekat, po všech těch podrazech, ne?“

„Já jsem to Ivanovi říkala, ať nepřehání!“ vyjekla.

„Ale věděla jsi, co dělá, že?“ spustil jsem na ni přísně.

„Já... ne... já mu říkala...“ koktala zbrkle.

„Přece mi nechceš lhát!“ ušklíbl jsem se podruhé. „Měla bys vědět, že je to zbytečné! Vím i to, o čem jsem zaživa neměl ani páru! Nevykrucuj se, jen si přitížíš!“

„Říká se přece: mrtvý prtví!“ vzchopila se trochu.

„Materialismu se teď s chutí chechtám!“ ujistil jsem ji. „S tím u mě neuspěješ! Taky se říká: mrtví nekoušou, viď? Na to taky zapomeň! Víš, co je poslední utkvělé přání? To když si člověk v posledním tažení opravdu utkvěle přeje aspoň něco oplatit tomu, kdo zavinil jeho smrt. No a já jsem si přál... hádej, můžeš třikrát, co asi? Hádáš - oplatit to Ivanovi, že? A taky těm, kdo mu tu grázlovinu umožnili. Neboj se, pan soudce slízne tu nejkyselejší smetanu a na pana exekutora si už dlouho brousím zuby, taky dostane svůj díl!“

Ustupovala přede mnou, dokud nenarazila zády na zeď. Dál už to nešlo. Jenže když někoho zaženete do kouta, obvykle se vzchopí a sebere veškerý svůj důvtip i zbytky sil, aby se z té pasti vyvlékl.

„Odkdy mají duchové zuby?“ vybuchla ulehčeně, jak si sama znenadání uvědomila nesmysl s broušením zubů u duchů. „Chceš nás snad pokousat?“

„Tyrannosaur nejsem,“ připustil jsem. „Ale má milá zlatá broskvičko, máš trestuhodně prostinké představy o záhrobních možnostech! Řekl jsem ti - zapomeň na úsloví mrtví nekoušou. To neznamená, že chci hryzat! Mám teď zajímavější a z tvého pohledu podstatně horší možnosti!“

Oslovil jsem ji, jak jí říkal Ivan jen v dobré náladě. Ale to následující už mělo formu vyhrožování. Nepovažoval jsem ji za nejhorší osobou v mém dramatu, ale jistě moc dobře věděla o neplechách svého darebáckého manžílka a silně pochybuji, že se pokusila omezit ho, aby nepřeháněl. A to se ví, nemínila projevit ani stín lítosti.

„Ty chudinko!“ změnila tón ještě víc. „Ty chceš někomu vyhrožovat? Vždyť na to nemáš svaly! A co svaly, jsi teď míň než vánek! Zalez do hrobu, příšerko, nikdo se tě nebojí!“

„Ale to víš, že bydlím v Záhrobí, broskvičko!“ řekl jsem škodolibě při představě, že Monika pochopí jméno vesnice úplně jinak. „Ale kdybys ukázala špetku lítosti, vyvázla bys možná jen leknutím. Pořád nechápeš, že mám v Záhrobí možnosti, o jakých se ti ani v nejhorším snu nezdálo? Však se s nimi brzy seznámíš, ale připrav se na děsivé noční můry!“

„Duch mě nemůže rozházet!“ řekla odhodlaně, i když se tím jen sama povzbuzovala, nemohla přece znát pravdu. „Ivan to s tebou náhodou skoulel čistě a perfektně!“

„Utěšuj se tím, dokud můžeš, brzy tě to přejde!“ ušklíbl jsem se. „Nepleť si duchy s přeludy! Nikdy jsi nezažila pocity, jaké to je, když tě duch vezme za srdce, co? Už na tebe někdy sáhla smrt? Připrav se, bude to ještě horší!“

„Vypadni z mýho bytu, ty smrade!“ obořila se na mě zle, ale zatím jen slovně. Pořád se ode mne odtahovala, dotknout se mě neodvažovala.

Po pravdě řečeno, vyhrůžky bych splnit nemohl, ani bych nevěděl jak. Interakce allohmoty s normální hmotou je příliš slabá na citelné účinky. I na její psychiku jsem mohl působit jen dokud bude věřit tomu, co na ni vytáhnu. Jakmile zjistí, že mé skutečné možnosti jsou nepatrné, bude efektům konec.

Kdybych prošel »valrurem« a změnil se v běžnou hmotu, pak už bych škodit mohl, ale to jsem si nechával jako poslední možnost. Zatím jsem se omezil na strašení. Psychické působení může být také dostatečně účinné! Napadlo mě dohnat nepatrné působení rychlostí. Hmota mi přece klade odpor, sice nepatrný, ale ne úplně nulový. Průchod pevnou hmotou cítím jako lehký závan. Když ale na ni zapůsobím dostatečně rychle, mohla by ho pocítit také, zejména když to bude najisto čekat.

„I ten byt jste si koupili za moje peníze!“ vybuchl jsem. „Vyhazovat mě nebudeš, odejdu, až sám uznám za vhodné! Jen tak se mě nezbavíš, děvko!“

Rozpřáhl jsem se a vlepil jsem jí plnou silou facku.

Samozřejmě mi ruka projela nejen jejím obličejem, ale i zdí za její hlavou a setrvačnost mě skoro otočila.

Stalo se však něco jiného. Monika viděla, jak se rozpřahuji k parádnímu políčku, ale neuvědomila si, že jí nemohu ublížit. Nejprve mi tedy nastavila do cesty ruku a když moje dlaň její rukou prošla, reflexivně ucukla hlavou. Odnesla by to asi jen leknutím - kdyby za ní nebyla kuchyňská zeď. Takhle se sama udeřila hlavou do zdi tak prudce, až ji obestřely mrákoty a zhroutila se bez sebe na šedivé linoleum.

To tedy byla šlupka!

Sklonil jsem se k ní, abych se podíval, zdali si neublížila příliš. Pomoci bych jí nemohl, ledaže bych vyběhl ven, změnil se v člověka a pokusil se přivolat pomoc. Ale když jsem viděl, že žádná krev neteče a podle všeho jde nanejvýš o otřes mozku, usoudil jsem, že to pro dnešek stačilo.

Tu ránu si vlastně dala sama.

 


 

Zpět Obsah Dále

23.01.2017 00:02