Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kamarád

Na Ivana jsem se doptal snadno. V tmavším zákoutí jsem thuki požádal, aby mě proměnila v člověka, vyštrachal z kapsy zapomenutou stokorunu a šel vyzvídat do nejbližší hospody. A jak už to v hospodě bývá, dozvěděl jsem se všechno, co mi do mozaiky událostí chybělo.

Zaplatil jsem a opustil štamgasty. Na toaletách jsem si opět nechal vytvořit valrur a jako duch jsem prošel několika stěnami na ulici. V hospodě mi cestu perfektně popsali, najít novou dílnu i jejího majitele nebyl žádný problém.

Ivan ji právě zálibně kontroloval. Svítila novotou, však si ji z »ušetřených peněz« pořídil nedávno. Najednou sebou trhl. Za jedním strojem spatřil postavu, která tam neměla co dělat. A aby nebylo úžasu konec, postava znenadání prošla naskrz strojem a zamířila přímo k němu.

„Ježišikriste! Karle!“ vyhrkl, když mě poznal.

„Á, bejvalej kámoš mě poznal!“ oslovil jsem ho telepatií. Už jsem věděl, že to na lidi působí tak nezvykle, až jim z toho vstávají vlasy na hlavě - pokud nějaké mají. Ivan už jich moc neměl, ale i tak byl vyplašený parádně.

„Co to... jak to vypadáš?“ vykoktal.

„Tomu se nediv!“ řekl jsem přísně. „To se dalo po všech těch podrazech čekat, nemyslíš?“

„Ale co ty tady?“ blekotal.

„Přišel jsem se podívat na tvůj tunelářský podnik,“ řekl jsem značně jízlivě. „A to se rozumí, i na tebe!“

„Ale proč?“ dělal, že nechápe.

Vysvětlil jsem mu tedy, jako před chvilkou jeho ženě, co je to poslední utkvělé přání, které umírajícímu nepřináší klid k odchodu, ale umožňuje vykonat záhrobní pomstu nad těmi, kdo jeho smrt způsobili.

„To se rozumí, není to pravidlo, ale výjimka,“ řekl jsem.

„Ale proč zrovna ty?“ zaúpěl Ivan.

„Protože ty!“ odvětil jsem tvrdě.

„Vážně se chceš pomstít?“ ubezpečoval se.

„Nejen chci, teď konečně mohu!“ odpálil jsem ho. „Mám možnosti, o jakých ani netušíš. Máš se na co těšit!“

„Chceš mě zabít?“ vyjekl a zkusil zacouvat za stůl plný papundeklových krabic.

„To bys to měl jednoduché!“ ušklíbl jsem se. „Co bych měl z toho, kdybys na vteřinu nebo na dvě pocítil bolest a za další vteřinu už bys o ní nevěděl? Pomstu si představuji jinak! Takovou, abys litoval, že ještě žiješ! Rozumíš, ty sketo?“

Ačkoliv byl mezi námi stůl přeplněný krabicemi, zamířil jsem přímo k němu. Stolem i krabicemi jsem prolnul plynule, bez odporu. Ivan ustoupil ještě dál, pak narazil na zeď a zjistil, že tímto směrem už ustupovat nemůže. Otočil se a s nečekanou mrštností vyběhl z dílny.

Následoval jsem ho, jen jsem vyšel zdí o dva metry dál. Ihned mě rozesmála jeho pošetilá snaha zamknout dveře dílny.

„To přece nemůžeš myslet vážně!“ zahučel jsem na něho. Nadskočil, jako kdybych ho píchl špendlíkem, pak nechal klíče v zámku a upaloval ke svému autu.

Nasedl, připoutal se a nastartoval, jenže v té chvíli zjistil, že sedím vedle něho. Nepotřebuji při nasedání otevírat dveře, sedačka mě jakž takž unese, proč bych na něho pěkně zblízka nevycenil zuby?

Jenže když sešlápl plyn a vyrazil jako splašený mustang, prolnul jsem zbytkem auta a zůstal na místě. Sedačka mě jakž takž unesla jen za klidu. Pak, místo aby mi udělila odpovídající zrychlení, jsem prošel její hmotou - anebo ona prošla mnou, to je všechno relativní. Seděl jsem v ní pohodlně rozvalený, takže když zmizela, dopadl jsem kostrčí na asfalt, až jsem se do něho trochu zabořil. Pochopitelně jsem si nenatloukl, to se duchovi nemůže stát ani pádem ze Žižkovské věže.

Vyskočil jsem a přeskočil vdudegem dvacet metrů před ujíždějící sporťák. Při jeho rychlosti se mi nestačil vyhnout ani za cenu smyku, jenže mnou proletěl beze škod. Chvíli mu však trvalo, než kymácivou jízdu trochu ustálil.

Frajer, uznal jsem mu sportovně, že nehavaroval.

Jenže v té chvíli za ním vyrazila hlídka dopravní policie. Měl zkrátka smůlu, štípal si to sto šedesát skrz město a na to jsou policajti hákliví, zejména když v tom místě zrovna měří. Do dalšího jsem se plést nemínil, jen ať si na něm smlsnou!

Pro začátek dobrý, řekl jsem si. Pokračování příště...

Vrátil jsem se raději do Záhrobí...


Cilka s Dankou se chtěly po mém návratu dovědět, jak jsem s Ivanem dopadl. Vylíčil jsem jim tedy, jak všechno proběhlo.

„Takže jsi nejvíc ublížil jeho ženě, ačkoliv měla nejmenší vinu,“ zkritizovala mě nesouhlasně Cilka.

„Pominu-li, že se vlastně o zeď praštila sama, neboť moje působení bylo víc psychické než fyzické, řeknu vám, kdybych mohl, ublížil bych jí i víc!“ dodal jsem. „Rozčílila mě, neboť nejenže neprojevila ani náznak lítosti nad tím, co mi společně ti dva provedli, ale posmívala se mi, jak se mnou šikovně zametli v době, kdy jsem bezmocně ležel v nemocnici a nemohl jsem se bránit! Považuji to za hyenismus a jestli jsem si do dneška myslel, že byla bez viny, teď už si to nemyslím.“

„Posmívat se ti neměla,“ souhlasila Danka. „Rozhodně to od ní nebylo vhodné. Uznáme ti, že se praštila sama. Ale i když jsi duch, nejsi bez možnosti takovým zmetkům škodit.“

„Na to už jsem přišel,“ souhlasil jsem. „Psychicky je mohu pořádně zdeptat a jestli na ně budu mít čas, udělám to!“

„A nejen psychicky!“ dodala Danka. „Ale sám jsi přece kamarádíčkovi říkal, že nestojíš o jeho rychlou smrt, ne?“

„Ano, tak jsem mu to přece řekl,“ přikývl jsem. „To by měl příliš jednoduché!“

„Poslyš, Kájo, řekneme ti, co můžeš udělat,“ rozhodla se Cilka. „Měly jsme to pro tebe až na pozdější dobu, až se trochu naučíš ovládat, ale situace vyžaduje rychlejší postup. Naučíme tě vstupovat lidem do vědomí. Ale musíš si uvědomit, že je to hodně silný prostředek a vyžaduje rozvahu.“

„Vstupovat lidem do vědomí?“ opakoval jsem po ní.

„Ano, ve stavu allohmoty to jde,“ řekla Cilka vážně. „Je to založené na holografickém principu lidské mysli. Už sis asi zvykl pohybovat se v prostředí allohmoty, že? Dodám k tomu jednu maličkost. Když se vnoříš do jiného člověka - ostatně, jde to i s některými zvířaty, prolne se holografické pole obou mozků. Člověk v běžné hmotě pocítí jen jakýsi záchvěv - říká se tomu »sáhla na něho smrt«, jinde to popisují květnatěji jako »někdo mi šlápl na hrob«, ale nic víc. Mozek v allohmotě si to uvědomuje podstatně lépe a v tomto stavu se můžeš prohrabat myšlenkami toho druhého.“

„To by ses u svého kamarádíčka dozvěděl jen jaký je to ve skutečnosti křivák,“ skočila Cilce do řeči Danka.

„I to může být zajímavé,“ přikývla vážně Cilka. „Ale to není všechno. Říkáme tomu stavu »posedlost«. Můžeš při něm posedlému ledacos vsugerovat, skoro jako v hypnóze. Podobně jako v hypnóze posedlý odmítne příkaz proti svému vnitřnímu přesvědčení, nebo který ho citelně poškodí. Hypnotický příkaz spáchat sebevraždu neposlechne, ale slabší příkazy mu můžeš vsugerovat, stejně jako přeludy, které ve skutečnosti nevidí. Ale má to i své stinné stránky.“

„Nějaké problémy?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jistě,“ souhlasila Cilka. „Sjednotí se při tom tvé myšlení s jeho a musíš si dát pozor, aby on naopak neměl škodlivý vliv na tebe. Tím spíš, že jsi byl ještě nedávno stejný grázl, jako je on dnes. Měl by ses při spojení častěji kontrolovat, zbytečně to neprodlužovat a po odpojení pro jistotu probrat své myšlenky, aby v nich nezůstalo příliš mnoho z jeho.“

„To jako abych se bál, že mě přetáhne na stranu zla?“ řekl jsem trochu lehkomyslně.

„Tak nějak,“ přikývla Cilka vážně. „Ne že by tě doslova přetáhl na stranu zla, ale něco by v tobě mohlo zůstat, co by ti pak vadilo. Například bys mohl porušit přísahu thuki a už víš, co by následovalo...“

„Ten přede mnou také podlehl zlu?“ zeptal jsem se.

„Ten ne,“ zavrtěla hlavou Cilka. „Vuk byl - jak se to říká - unavený životem. Vybral si proto jednoho grázla, vraha dětí, což byla pro Vuka poslední kapka, kterou pohár přetekl, a dal mu pocítit stejnou hrůzu a bolest, jakou předtím působil on těm dětem. Thuki ho pak rozptýlila. Můžeš to brát jako křivdu, ten grázl si jistě smrt zasluhoval, ale thuki hledí mnohem více na dodržení přísahy než na spravedlnost. Prostě - porušil přísahu. Vuki už ale stejně chtěl odejít...“

„Unavený životem...?“ zapochyboval jsem.

„Jo, unavený,“ trvala na svém Cilka. „Byl z nás nejstarší a o odchodu z tohoto světa uvažoval už dlouho. Rozmýšlel se, že zabije nějakého německého grázla, bylo jich v Čechách dost, ale po Heydrichovi si to rozmyslel. Nechtěl způsobit další vlnu teroru, kterou by Němci v Čechách rozdmýchali.“

Tady něco nehraje! pomyslel jsem si znenadání. Od války uplynulo příliš mnoho let, v té době musel být mladý, jakápak tedy »únava životem«?

„Moment - on byl unavený životem - už za Heydricha?“ vskočil jsem jí do řeči.

„Mohlo to tak být,“ přikývla Cilka. „Už za Ferdinanda si stěžoval, jak je svět nespravedlivý. Ale změnit to nebylo nikdy v našich silách, tenkrát jako dnes.“

„Za jakého Ferdinanda?“ dožadoval jsem se upřesnění.

„Ferdinanda Druhého zvaného Štýrského,“ vyhověla mi Cilka. „Měl bys ho znát, byl to přece císař, vítěz na Bílé Hoře!“

„Ale to snad bylo... už před čtyřmi sty lety!“ vyjekl jsem.

„No a?“ potřásla Cilka hlavou. Thuki tě udrží při životě i tisíc let! Záleží čistě na tobě, kdy tě život omrzí. My dvě ještě takové zkušenosti nemáme, ale proslýchá se, že ještě dnes žije na světě taková stovka žorukajni, kteří pamatují Atlantidu.“

„No potěš pámbu!“ vyhrkl jsem.

„A to se teď týká i tebe,“ přidala Cilka. „Můžeš žít podle libosti buď týden, nebo i déle než tisíc let. Až tě svět omrzí, víš už přece, jak z toho ven...!“

„No potěš...“ zadrmolil jsem. „A že se ptám - kolik let je vám dvěma?“

„Správná otázka!“ zasmála se Cilka. „Ptát se žen na věk je sice neomalenost, ale ve tvém případě pochopitelná. Tajit ti nic nebudeme, stejně by ses to časem dozvěděl. Já jsem starší. Můj otec padl ve vojsku slepého krále Jana u Kresčaku, to jsem byla ještě mladinká dívčí, teprve šest let mi bylo.“

„Ale to už je... hodně přes pět set let!“ vyhrkl jsem, když jsem si to zběžně v duchu odhadl.

„Šest set,“ přikývla Cilka. „Jak vidíš, nevypadám na to.“

„Nehádal bych ti ani padesát,“ přisvědčil jsem.

„Já jsem mladší,“ usmála se Danka. „Pamatuji jen císaře a krále Karla Šestého, otce Marie Terezie. Ta se narodila rok po mně. Věk mám proti Cilce sotva poloviční, ačkoliv proti tobě už jsem také hodně »zralá«...“

„Taky bych ti hádal nanejvýš čtyřicet,“ obrátil jsem se na Danku. „Tak jako tak jsem proti vám holobrádek, ale přece jen... je to na mě trochu silné kafe...“

„Zvykneš si,“ přikývla s pochopením Cilka.

Ale bylo to silné kafe! I ta mladší má tři sta let! A já si bláhově myslel, že to jsou dvě úplně obyčejné ženské!

„Ale teď by mě tuplem zajímalo, proč se zahazujete se mnou? To nemáte vlastní... potomky..?“

„Víš, to je těžké...“ uculovala se Danka...

„Nebudeme kolem toho chodit jako kočka kolem horké kaše,“ nenechala ji domluvit Cilka. „Obě jsme měly potomky. Já měla sedm dětí, tady Danka pět. Jenže už nám dávno umřely a i moji pravnuci spí na hřbitovech. Potíž je, že thuki málokdy projeví ochotu zasvětit někoho nového. A když už se to stane, mezi vlastními potomky nenajdeme vhodné zájemce.“

„Skoro se zdá, že nám to thuki dělají schválně,“ přisadila si Danka. „Já bych to chápala tak, že mají u všech národů velice špatné zkušenosti s dynastiemi. A něco na tom bude. Přiznej si to, měla jsi s Ernestem jen soužení!“

„Podařilo se mi zasvětit jednoho prapravnuka,“ zamračila se Cilka, ale pokračovala. „Jenže ho thuki do pěti let vypařila. Neovládl se a zabil jakéhosi šlechtice - taky říkal, že pár vteřin bolesti před smrtí je pro toho degeneráta málo. Ne že by si pan markrabě smrt nezasloužil, zabil Ernestovi ženu i děti, ale pak přehnal pomstu i Ernest - a nejspíš úmyslně, kdo ví? Dnes obě žijeme bez příbuzných. Jistěže nějaké máme, ale jsou už od nás vzdálení, žijí si vlastní životy, nehlásíme se k nim a oni o nás nemají nejmenší tušení - a rozhodně je to tak lepší. Rodina je pro žorukajni spíš přítěží.“

„Ale přece jen - to mezi sebe raději přijímáte úplně cizí, jako jsem já?“ nedalo mi to.

„Být žorukajni nemá jenom světlé stránky,“ řekla Danka. „V průměru jeden z deseti zasvěcených se nedožije ani deseti let. Zkušenost nám říká, že čím je člověk bližší, tím víc jeho ztráta bolí. Úplně cizí už tolik nelitujeme, viď, Cilko?“

„I na cizí si můžeš zvyknout,“ vrtěla hlavou Cilka. „Vuk mi přirostl k srdci víc než Ernest. A to byl starší než my dvě.“

„Pořád jen Vuk... Vuk...“ zaškaredila se Danka. „Chápu tě, žili jste spolu krásně půl tisíciletí, ale Vuk byl stařešina už když tě Johanka zasvěcovala. Pamatoval knížete Mojmíra ještě za Velké Moravy a to je pěkně dávno!“

„Ty jsi žila s takovým... stařešinou?“ zajímalo mě to.

„Vuk vůbec nevypadal na stařešinu!“ odsekla Cilka. „Ani čtyřicet bys mu nehádal! Měli jsme spokojené manželství skoro pět set let! Ale pravda, ke konci už byl opravdu trochu unavený životem...“

„Byli jste manželé?“ ožil jsem. „Takže jsi teď - vdova?“

„Jo, vdova,“ pokrčila rameny Cilka. „Už po osmé, jenže před Vukem nebyli moji manželé žorukajni, takže umřeli příliš brzy. Nejdéle mi vydržel kovář Roman, dožil se osmdesátky. Teprve Vuk byl jiný. Oba jsme měli kdysi vlastní potomky, on pochopitelně dávno přede mnou, jenže mezitím se vystřídalo tolik generací, že jsme přestali udržovat příbuzenské svazky. A pak jsme se poznali. Byli jsme oba žorukajni bez závazků, zkrátka ideální dvojice. Nic jsem před ním nemusela tajit jako u předešlých, báječně jsme se shodli, to byly časy!“

„Děti jsi s Vukem neměla?“ vyzvídal jsem.

„Poznali jsme se trochu pozdě na děti,“ pokrčila rameny. „Jak říkám, oba jsme kdysi vychovali vlastní potomky, jenže to bylo příliš dávno. Žorukajni mohou mít děti jen do prvních sta let života - chlapi možná déle. Vuk ale věděl, že spolu děti mít nebudeme. Aspoň mi nic nevyčítal.“

„A co ty, chtěl jsi děti?“ zeptala se mě Danka zvědavě.

„Plánovali jsme je s Barčou,“ zamračil jsem se, neboť mi to připomnělo její zradu. „Chtěl jsem je, jenže...“

„...to už víme,“ skočila mi do řeči Cilka. „Doporučím ti, řekni si - jako invalida bych je stejně nemohl mít - a zapomeň na ně. Teoreticky sice můžeš mít ženu i děti, ale budeš jim celý život tajit, co vlastně jsi? Ženská hrozně rychle zestárne, budeš pak žít s bábou, než ti jako stará bába zemře. I děti zemřou dřív než ty a nakonec tak jako tak zůstaneš sám.“

„A nešlo by vzít si za ženu žorukajni?“ nadhodil jsem.

„Ale ano, šlo by to,“ přikývla Danka. „Jenže většina z nás má první stovku let za sebou, takže s dětmi od nás nepočítej. Ledaže si najdeš nějakou mladší... někde ve světě jistě budou, pokud si zvykneš na Japonku, Thajku nebo Indiánku z Latinské Ameriky... Jenže - a je to železné pravidlo - vlastní děti se vám zasvětit nepodaří. Před očima vám zestárnou a zemřou sešlostí věkem, pokud ne nějakou horší smrtí... pochovala jsem jich pět a dobře vím, jaké to je.“

„To nejsou nádherné vyhlídky!“ zaškaredil jsem se.

„V tom směru - nejsou,“ přikývla Cilka. „Ale přemýšlej trochu racionálně. Proč mají lidé děti? Aby měli někoho, kdo se o ně ve stáří postará - a aby nevyhynul rod. Budeš potřebovat, aby se o tebe někdo staral? Thuki ti udrží mladistvý vzhled celé tisíce let. Nebudeš vypadat jako mladý zajíc ani jako stařešina, ale podporu k stáru potřebovat nebudeš. A aby nevyhynul tvůj rod...? To vylučuje hledání partnerky mezi žorukajni - ty mladé najdeš jedině daleko, kde svůj rod nepodpoříš - nehledě na to, že ani vaše děti nezasvětíte... thuki zkrátka vznik »dlouhověké kasty« vylučují a mají pro to jistě nějaké důvody. A když se zblízka podíváš na šlechtické rody, jsou většinou degenerovaní a vlastně ani není oč stát.“

Vypadalo to logicky. Mají důvody... nejspíš je to tak, ale místo »dlouhověké kasty« vytvářejí »kastu osamělých«.

Proč - to vědí jen ony.


Vyzbrojen dalšími znalostmi a víceméně souhlasem obou mých »kmotřiček« rozhodl jsem se vrátit do míst, kde jsem měl pořád ještě nevyřízené účty. Jen Danka mě trochu napomínala, abych to s pomstou nepřeháněl. Ráda by mě ještě viděla.

Ivana ani Moniku jsem ale doma nezastihl a když jsem Ivana nenašel ani v nové dílně, vrátil jsem se do jejich ulice přeptat se na ně sousedů. Měl jsem štěstí, narazil jsem na sousedku, vracející se právě z nákupu. Změněný v normální hmotu jsem od ní zkusil vyzvědět, co o sousedech ví. Dozvěděl jsem se ale, že jsou oba v nemocnici. Monika prý měla nějaký úraz a Ivana si nechali na psychiatrii, měl nějaké vidiny a policajti tvrdili, že je nebezpečný sobě i jiným.

O Moničině úrazu i o Ivanových vidinách jsem věděl více než sousedka, ale nechal jsem si to pro sebe, beztak by mi to ta dobrá duše neuvěřila. Deptat ty darebáky v nemocnici mi však připadalo příliš laciné, dost času, až se vzpamatují.

Rozhodl jsem se vzít si na paškál další aktéry tragédie.

A rozhodl jsem se začít od nejmenších viníků, mezi něž jsem počítal především Barču. Ze spoluúčasti na mém krachu jsem ji nepodezíral, jen mě příliš rychle odepsala. Nechtěl jsem už, aby se ke mně vrátila, zrada je zrada a bylo dobře, že jsem ji prokoukl včas a ne až po letech, nicméně i ona měla u mě vroubek, či spíš - pořádný zářez.

Vedlejším důvodem k tomuto výběru bylo, že jsem znal její současné bydliště - u Vincence. Větší a horší grázly musím nejprve najít. A Barču jsem ani nemínil trápit, jistě jí postačí, když mě spatří. Jestli má nějaké svědomí, bude ji to žrát a když svědomí nemá? Buď jak buď - adié!

Neviditelný jsem došel k Vincencově vile, prolnul jsem plotem a zamířil ke vchodu. Před schody ležela veliká doga - málem jsem se jí polekal, ale pak jsem se jen usmál. Nemohou mi uškodit ani lidé, natož zvířata! Když projdu jejím tělem, ani si mě nevšimne!

Jenže doga si mě nejspíš všimla, protože náhle vyskočila na všechny čtyři, zavětřila - a pak začala v panice přede mnou couvat, dokud nenarazila zadkem do zdi. Pak prudce odskočila stranou a schlíple utekla za dům.

Zvířata se mě tedy bojí! Ale jak mě vůbec zjistila, když jsem neviditelný? Buď si mě tedy všimla v infračervené části spektra, kde ze mě mohla vidět jen dvě tečky místo očí, nebo měla ještě další smysl, který ji přede mnou varoval. Buď jak buď, neslavně přede mnou utekla. Tak jako tak by mi nemohla zabránit vstoupit do domu.

Prošel jsem hlavními dveřmi do předsíňky. Tady bylo na výběr dveří víc, ale nijak jsem se tím nevzrušoval. Rozhodl jsem se začít ode dveří vlevo a projít domem, dokud nenarazím na jeho obyvatele. Hned za levými dveřmi byl obývací pokoj s velkým kuchyňským koutem, kde jsem obě hrdličky zastihl.

Barča byla ke mně otočená zády, ale Vincenc mě spatřil.

Požádal jsem totiž thuki o změnu polarizace, takže jsem se vyloupl z neviditelnosti mezi Barčou a Vincencem.

„No tě pic!“ ujelo Vinckovi, když mě spatřil.

Na nic víc se nezmohl, zůstal ze mě úplně paf, jen na mě nevěřícně zíral. Pak se ale otočila Barča a když mě spatřila, jen slabě hýkla - rozumět tomu nebylo - a pomalu, bezvládně se složila na zem. Jako když se položí pytel brambor.

„Báří! Co je ti?“ vykřikl s obavou Vincenc a vyskočil ze svého křesílka. Jenže pak se zarazil a nevěděl, co má dělat. Stál jsem totiž mezi ním a Barčou, byl jsem sice napůl průhledný, ale dost zřetelný. A představoval jsem pro něho patřičně velké neznámo, aby měl ze mě respekt.

„Nečekali jste mě, co?“ oslovil jsem ho telepatií, až mu kštice na hlavě vstala jako hřebíky.

„Co sem lezeš?“ vyhrkl nepřátelsky. „Kdo tě sem zval?“

„Nikdo,“ přikývl jsem. „Ale pořádně jsem se nerozloučil s Barčou a už vůbec ne ona se mnou. Přišel jsem to napravit!“

„Co jsi jí provedl, ty... grázle?“ vybuchl a očima skrz mě sledoval na zemi Barču. Já jsem ho evidentně nezajímal, i když se ke mně neodvážil přiblížit.

„Co bych jí prováděl?“ ušklíbl jsem se. „Prostě se mě jen trochu lekla!“

„Jestli jí to ublíží, tak tě...“ vybuchl, ale zarazil se. Došlo mu, že výčet toho, co mi může udělat, je víceméně nulový.

„Tak mě co?“ pásl jsem se na jeho rozpacích. „Tak mě asi zabiješ, přelámeš mi kosti, rozbiješ mi ciferník... a víš, že bys mě docela pobavil? Co jste mi mohli udělat, to jste udělali, ale teď už mi nemůžeš udělat vůbec nic. Ještě to nechápeš? Nic!“

„Proč se mezi nás cpeš?“ vyčetl mi. „No tak jsi od Báří dostal kopačky, to je tak velké provinění? Trochu ji mrzelo, že jsi byl tou dobou v nemocnici, ale to s tím vůbec nesouviselo, dostal bys je tak jako tak. Nemáš důvod chodit nás... strašit...“

„Připustíš aspoň na okamžik, že jsem to mohl vidět úplně jinak?“ ušklíbl jsem se.

„Jo, mohl, Báří se dlouho rozmýšlela,“ omlouval ji. „Ale stejně by šla se mnou. Byl jsi pro ni... příliš těžký drsňák!“

„To že si o mně myslela?“ zarazil jsem se.

„Jistě, já si to myslel taky,“ přiznal. „Za svými plány jsi šel jako buldozer a bylo ti fuk, koho přitom odhrneš s cesty, ani co přitom rozbiješ!“

„Nikoho jsem neodhrnoval a co jsem podle tebe rozbil?“ vyhrkl jsem trochu dotčeně.

„Podplácel jsi!“ zaútočil. „Lidem jsi pořádně neplatil, ale ouřadům jsi strkal obálky. Fér to rozhodně nebylo!“

Už už jsem se nadechoval, ale pak jsem si uvědomil, že má pravdu. Předtím bych mu nejspíš odsekl, že to jinak nejde, kdo chce s vlky výti... a tak dále... ale dnes jsem to viděl přece jen trochu jinak. A Barča to pochopitelně věděla. Ale že by jí to tak vadilo?

„Proč mi to neřekla?“ vyhrkl jsem.

„Protože se tě bála,“ vpálil mi.

„Mě se snad bát nemusela!“ řekl jsem uraženě.

„Když viděla, jak jednáš s lidmi, bála se tě,“ ujistil mě. „Říkala, kdyby ses obrátil proti ní, bylo by to strašný! Radši ti ve všem přikyvovala, ale bála se tě.“

Chvíli jsem přemýšlel. Nemuselo to být nepravdivé.

„Dobře,“ ustoupil jsem. „Přesvědčil jsi mě. Nebudu vás už trápit - pokud je rozloučení tak stresující. Vyřiď Barči, až se probere, že se se mnou mohla slušněji rozloučit, ale jestli se mě opravdu bojí, dokážu její jednání pochopit a vás dva ze svého zájmu vynechám.“

„Přeju ti, abys co nejdřív dosáhl klid,“ odvětil vážně.

Trochu mě to pobavilo. Lidé mají zajímavé představy. Ale řekl to aspoň upřímně, cítil jsem to tak.

„To těžko, ale... mějte se co nejlépe!“ popřál jsem jim.

Požádal jsem thuki o neviditelnost a odešel jsem skrz zeď přímo na ulici.

Vincenc, proti kterému jsem vlastně vůbec nic neměl, mě ukecal - ale měl pravdu. Jak se tomu říká? Dostihla mě vlastní karma? Kdybych na ni věřil, bylo by to pro mě další potvrzení. Naštěstí na ni nevěřím.

I když - stín mé minulosti to byl.

 


Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23