Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Justice

Naštěstí se nedalo očekávat, že by na mě stejně působili i další aktéři mého pádu. Možná se mě Barča opravdu bála, ale to rozhodně neplatilo o těch ostatních, počínaje Ivanem s Monikou až po exekutora. Dobrá, přeřadil jsem si Barču z kategorie zmijí do vylekaných zajíců, což je ovšem jiná třída. Ivan s Monikou mi zůstali v kategorii vlčí smečky a ti další ve smečce hyen.

Je známo, že smečka hyen občas zažene od kořisti i lva.

Podle pořadí důležitosti a míry jejich viny jsem je řadil obráceně - na prvních místech byli exekutor a soudce. Nejprve jsem však musel zjistit, které hyeny to konkrétně byly, takže mi nezbylo než zamířit k soudu. Tam se snad dozvím více.

Budova soudu byla jako všude - honosná a střežená. Ale ještě jsem neslyšel, že by někdo dokázal uhlídat neviditelného ducha, který jako nic prochází zdmi.

Horší bylo, že tu bylo všechno příšerně složité, zejména pro laika jako jsem já. Netušil jsem, od čeho začít. Zeptal jsem se na chodbě jedné mladší právničky, kde bych měl začít a na koho se obrátit. Sice nic nevěděla, ale pár dobře míněných rad jsem od ní dostal, zejména kde najdu archiv soudních jednání, odkud se dá ledacos zjistit. Ovšem jedním dechem mě ujistila, že přístup do archivu mají jen vybrané prověřené osoby a těžko najdu někoho ochotného hrabat se tam.

Nicméně jsem jí poděkoval - a za nejbližším výklenkem jsem si nechal vytvořit valrur, který mě změnil v allohmotu.

Potíž byla v tom, že v tomto hmotovém uspořádání jsem sice bezproblémově procházel dveřmi i zdmi a pro oči většiny smrtelníků jsem byl neviditelný, jenže bych se nemohl hrabat v šanonech a lejstrech. Na to jsem se musel vrátit do obyčejné hmoty se všemi jejími nevýhodami - být viditelný a navíc do soudní budovy nevhodně oblečený. Každý zde musel okamžitě poznat, že sem nepatřím.

Naštěstí jsem se nemusel obávat prozrazení. Při vzniku poplachu prostě zmizím, jediná nepříjemnost by pro mě byla v narůstajícím zdržení. To však bylo jen drobné riziko.

Budova soudu byla honosná, střežená, ale skoro prázdná. Poblíž archivu se nikdo nenacházel, takže jsem mohl ze skříně bez vyrušování vybírat šanony, otevírat je a prohlížet.

Pozdě odpoledne přišla do archivu nějaká koncipientka, či jak se zdejší právnické funkce jmenují, ale nevšimla si mě. Pravda, když se ozval zvuk odemykání zámku, přikrčil jsem se za boční stůl, připravený odejít valrurem do neviditelnosti, ale slečna se mým směrem ani nepodívala, jen založila do skříně jakýsi šanon, odkráčela a pečlivě za sebou zamkla. Nezdržela mě ani dvě minuty.

Mezitím jsem se ale propracoval k soudnímu spisu, který mě zajímal nejvíc. Uvažoval jsem, kde bych si mohl ta lejstra okopírovat, ale pak jsem je s pokrčením ramen prostě vyňal ze šanonu a nacpal si je do kapsy. Oni nebrali ohledy na mě, mám snad já brát ohledy na ně? Beztak do tohoto šanonu už nikdo nikdy nenahlédne!

S dokumenty v kapse jsem klidně prošel valrurem a jako duch bez problémů opustil dobře hlídanou budovu.

Získal jsem adresy tří největších darebáků svého případu. Samosoudce, exekutora i správce, kterému svěřili můj podnik k rozkradení - pardon, do správy...

Dáme si tedy ještě jedno kolečko té kauzy.

Ovšem v jiné režii.


Když se námořník Edmond Dantés, nespravedlivě vržený do žalářních kobek pevnosti If, dostal díky svému spoluvězni a příteli Fariovi na svobodu, získal pohádkové bohatství a stal se hrabětem, mohl se pomstít ve velkém stylu. Rozhazoval pak na všechny strany peníze, kterých měl víc než mohl utratit. Za ně si kupoval, co potřeboval. Tu se spojil se sicilským banditou Luigi Vampou, jinde zkorumpoval zaměstnance telegrafu, aby za královskou odměnu odeslal falešnou zprávu, která způsobila pád Dantésova protivníka. Nevadilo mu dodat manželce soudce prudký jed i s návodem, jak ho použít jako lék i jak dávkování přehnat, pokud se chce někoho nepohodlného zbavit. Neváhal použít i účinné mafiánské metody. A nutno přiznat, že mu jeho protivníci pomstu usnadňovali.

Důstojník Fernando se provinil černou zradou, která mu zpočátku vynesla peníze, jenže pak ho oběť zrady Haydée před sborem důstojníků usvědčila a zrádci nezbylo nic jiného než »čestná« sebevražda. A byl to hrabě Monte Christo, který dívce Haydée klíčové svědectví umožnil.

Vznešený a vážený soudce se neváhal zbavit nechtěného nemanželského novorozence pohřbením zaživa a byl po mnoha letech po zásluze odměněn, když ho jeho nechtěně zachráněný vlastní syn přímo při přelíčení nazval otcem a odhalil tak před světem jeho pokrytectví i jeho zločin. Hrabě Monte Christo to už jen se zadostiučiněním pozoroval.

Bankéře potrestal nejvíc tím, že ho zbavil majetku, až se bývalý milionář stal žebrákem. Zčásti toho dosáhl na burze, ale v závěru použil i »služeb« banditů, kteří finančníka zajali a na výkupném ho dohola oškubali.

Mafiánské metody mi u Edmonda Dantése nejvíce vadily, když jsem ten příběh četl. Později jsem však zjistil, že tehdejší svět jinou cestu k nastolení spravedlnosti neumožňoval.

Mohl by obyčejný námořník doufat, že se spravedlnosti domůže cestou práva? Alexandru Dumasovi se zdařilo názorně ukázat, že to cestou práva prostě nejde.

Je ale dnešní svět lepší?

Všichni známe hraběcí radu »dejte to k soudu«. Hraběcí rady bývají nejen nepoužitelné, ale často jsou přímo výsměšné. Tak se spravedlnosti nedovoláte. Nejprve by musely být soudy spravedlivé a zákony dokonalé - jenže všichni víme, jak je ten ideál nedosažitelný. Soudci by zajisté měli soudit spravedlivě a nestranně, ale tak soudí jen když se jich to netýká a soudní strany nemají dost peněz na úplatek. Nepsanou pravdou je totiž postřeh světoznámého mafiána Al Caponeho: »Úplatek nebývá otázkou cti, ale pouze výše sumy«.

Soudci si v Čechách vysoudili extrémně vysoké platy, »aby nebyli korumpovatelní«, což se ukázalo jako výsměch. Dosáhli jen toho, že suma, která o jejich cti rozhodne, převýšila možnosti běžných lidí. Jakmile se ale jedná o milionáře, je na ně justice krátká - nejen naše, všude na světě. Nespravedliví soudci nejsou pohádkové bytosti ani s pohádkovými platy. Jsou mezi námi - a bohužel, nespravedlivě soudí.

Ve Spojených státech, této zemi neomezených možností, navrhli dokonce zákon o automatické beztrestnosti obviněných, kteří mají majetek vyšší než osm milionů dolarů. Navrhovatelé to zdůvodnili tím, že za celou dobu existence Spojených států neodsoudily americké soudy ani jediného zločince s takovým majetkem, takže soudní jednání jsou jen zbytečné vyhazování peněz daňových poplatníků... Návrh sice neprošel, ale nepsaný zákon tam ani nemusí být na papíře a přesto platí.

Dosáhnout v Čechách spravedlnosti soudní cestou je pro běžného člověka prakticky nemožné. Má to smysl jen když jde o maličkosti, jako u běžných sousedských sporů. Když je ale tato cesta neprůchodná, je jedinou možností vzít spravedlnost do svých rukou, i když to oficiální místa zesměšňují, kritizují, zakazují a kde mohou, i tvrdě stíhají.

Vlastně až teď jsem pochopil hraběte Monte Christa, jak ho už dávno popsal Alexandr Dumas. Potíž je v tom, že běžný člověk nemá možnosti vzít spravedlnost do svých rukou. Na to mu obvykle chybí peníze hraběte Monte Christa.

Moje »jmění« však bylo jiného druhu a mohl jsem směle tvrdit, že nepochází z tohoto světa. A jak jsem pochopil, mým »kmotrám« nebude proti mysli, kdybych pár darebáků ztrestal, jak si už dlouho zasluhují a jak je to - bohužel - v současném justičním systému prakticky nemožné.

Dobrá, jdu do toho!

A když už, tak ať to stojí za to!


Soudce JUDr Slamáček by o svých rozsudcích ani ve snu nepochyboval. Dával si přece jako vždycky pozor, aby zákony neporušil! Když jsem se objevil před jeho očima, cítil se silný, nenapadnutelný a moje zjevení ho spíš zajímalo než aby se mě nějak bál.

Z dobrého rozpoložení jsem ho ale poměrně brzy vyvedl.

„Znáte mě, pane doktore?“ zeptal jsem se ho telepaticky, což pro většinu lidí samo o sobě znamenalo zděšení z neznáma.

„Vás?“ podíval se na mě udiveně.

Byl jsem, pravda, částečně průhledný, ale v jeho tmavé kanceláři jsem musel být viditelný.

„Vás neznám!“ řekl. „Nikdy jsem vás neviděl!“

„Nikdy jste mě neviděl, ale zavinil jste, že vypadám jak vypadám, pane doktore!“ ujistil jsem ho.

Málem bych řekl, že mě zabil, ale lhát se mi přece jen nechtělo. Že zavinil jak vypadám, to pravda byla, a ať si to dál domyslí jak chce.

„To se jistě mýlíte!“ odvětil sebejistě. „Když vás neznám, pak to znamená, že jsem vás v životě neviděl a z toho vyplývá, že mě nemůžete z ničeho obviňovat.“

„To, že jste mě v životě neviděl, je pravda,“ přiznal jsem mu. „Ale právě v tom je vaše vina. Vy jste mě odsoudil, ani jste se neobtěžoval mě vidět! Zásady spravedlivého procesu vám zřejmě nic neříkají. Jak jste to mohl spáchat?“

„Nic protizákonného jsem nespáchal!“ zamračil se. „Asi jste se nedostavil k soudu, když tvrdíte, že jsem vás odsoudil aniž bych vás viděl, ale to je potom čistě vaše vina!“

„Vaší povinností bylo pozvat mě k soudu!“ zaútočil jsem.

„To jsem beze všech pochyb zajistil,“ odrazil mě. „Jestli jste nereagoval na předvolání, je to vaše chyba!“

„Měl jste si zjistit, že jsem po havarii ležel v nemocnici a nemohl se ani hnout,“ pokračoval jsem. „Vaší povinností bylo ten soud odložit.“

„Žádnou takovou povinnost mi zákon neukládá,“ řekl sebejistě soudce. „Nedostavil jste se - vaše smůla!“

„Právo na spravedlivý proces je základní lidské právo a vy jste mi je upřel!“ trval jsem na svém.

„Tomu jsem plně vyhověl zasláním předvolání!“ trval na svém. „Není moje chyba, že jste je ignoroval. Zjevně nemáte správnou představu o našem právním řádu, že se mnou mluvíte tak hloupě!“

„Nemám,“ připustil jsem. „Jenže vy asi nemáte správnou představu o vyšší spravedlnosti, na kterou se odvolávám já.“

„Jenže vaše vyšší spravedlnost je v Čechách irelevantní!“ vytáhl na mě - podle svého mínění nejtěžší - trumf.

„To je váš největší životní omyl,“ pokrčil jsem rameny. „Neznalost zákonů neomlouvá, ale neznalost vyšších zákonů je u člověka, který soudí jiné, zločinem už sama o sobě.“

„Na území České republiky platí výhradně zákony České republiky!“ trval na svém.

„Vyšší spravedlnost platí v celém světě!“ opáčil jsem. „Proč by zrovna Čechy měly být výjimkou?“

„To si myslíte Vy!“ řekl s pohrdáním v hlase, jaké jsem si asi podle něho jako právnický laik zasluhoval. „Před žádným soudem to ale neobstojí.“

„Chcete se asi ocitnout před vyšším soudem!“ řekl jsem co nejsoucitnějším tónem, jakého je telepatie schopná. „Víte co? Nechme toho! Teď vám navrhnu, co uděláte a řeknu, co udělám já, pokud vy neuděláte, co vám navrhnu, ano?“

„Nebudete mi nic navrhovat!“ vztáhl ke mně ruku, v níž držel vyřezávaný dřevěný kříž. „Odstup, Satane!“

Měl jsem co dělat, abych udržel vážnou tvář. Ale koutky úst mi to cukalo.

„Apage Satanas!“ zopakoval pro jistotu ještě latinsky, asi v domnění, že to bude mít větší váhu.

„Vy byste mě rozesmál!“ opáčil jsem pořád ještě klidně. „Koukám, že vaše inteligence značně pokulhává. Nechápete, že satanská strana o vyšší spravedlnosti zásadně nemluví?“

„Tak co jste vlastně zač?“ řekl nerozhodně.

„Co bych byl? Oběť vaší justice!“ odsekl jsem. „Takže si to zopakujeme - vy jste mě jako hyena okradl, zničil a nakonec jste způsobil, že teď žiju v Záhrobí. A čekáte, že vám to projde, jenže tentokrát se kardinálně pletete.“

„Vy v záhrobí - žijete?“ zadrmolil nevěřícně.

„Proč ne?“ opáčil jsem. „Je to sice trochu zvláštní život, ale docela to ujde. Teď jsem se ale ze Záhrobí vrátil pomáhat spravedlnosti - a tou nemyslím vaše pokroucené paragrafy!“

„Jenže tady bylo všechno podle zákonů!“ opakoval jako kolovrátek.

„Podle zákonů? Měl jsem nárok na spravedlivý proces! Listina základních lidských práv to žádá! Soudil jste, ačkoliv jsem se dostavit nemohl, spravedlnost tím dostala řádně na frak a jestli to bylo podle zákonů, tím hůř pro ty zákony!“

„Jsem nevinný!“ ohradil se. „Zákony jsem neporušil!“

On si to snad myslí vážně, napadlo mě. Neporušil zákon, cítí se nevinný a ještě by byl ukřivděný, že jsem se opovážil o jeho nevině pochybovat! To ani nemůže být pravda! Takhle jsem to ale nechtěl. Přece z něho neudělám svatého mučedníka za spravedlivou věc! Vážně si myslí, že je v právu a já patřím mezi bytosti pekelné? Vím přece, jak se o tom přesvědčit!

Požádal jsem thuki o zneviditelnění. Úplně jsem cítil jeho ulehčení, když jsem se před ním rozplynul. Ale jestli si myslel, že to tím skončilo, pak byl vedle.

Otočil jsem se - a nacouval do něho.

»Nikdy bych si nemyslel, že duch může být tak naivní...« pocítil jsem jeho ulehčené myšlenky.

Ačkoliv měl trochu pravdu, zkusil jsem mu našeptat stín pochybností.

»Nakonec vždy rozhoduje výsledek,« pomyslel si soudce a skoro by mě tím přesvědčil... kdyby si vzápětí neuvědomil, že jeho postoj opravdu neměl se spravedlností nic společného. Šlo tenkrát přece o mírně vytunelovaný, nicméně pořád ještě dost cenný podnik, který se dal draze prodat. Postačilo domluvit se se správcem a o vejvar se šábnout... nebylo to přece poprvé ani naposledy... Vzápětí mi prolétlo hlavou pár podobných případů. Soudce, správce a exekutor byla už delší dobu sehraná parta a jeden zadlužený podnik sem, jiný tam, hlavně když se točily penízky, čím víc, tím lépe...

Sakra, tohle je prostředek - účinnější než waterboarding! Dozvím se i to, co by ten chlápek neprozradil ani na gestapu! Myšlenky se naštěstí uhlídat nedají - ještě že mě Cilka s Dankou varovaly, abych to zbytečně neprodlužoval, dozvěděl bych se věcí! Jenže - neměl bych raději vyzvědět všechno? Proč bych napravoval jen to, co se mě týkalo osobně, ale nevšímal bych si jiných prasečinek, které tento ctihodný pán zřejmě páchal jako na běžícím pásu?

Odtrhl jsem se od něho a vystoupil z něho.

„Poslyšte, pane soudce,“ objevil jsem se opět před jeho očima, „jste opravdu padouch k pohledání. Navrch neviňátko, uvnitř bestie! Takže poslyšte, co uděláte! Dávám vám měsíc, abyste si uspořádal své věci - je to moje poslední shovívavost. Rezignujete na funkci soudce a požádáte o předčasný důchod. Úplně se stáhnete a budete si užívat zbytku života. Vidíte, jak jsem ještě mírný? A protože si umím představit, že mé poslední milosti nevyužijete, řeknu vám, co bude, až neposlechnete.“

„Co si to dovolujete?“ vyhrkl nepřátelským tónem.

„Záhrobí mi to umožňuje!“ usadil jsem ho. „Jsem součást vyšší spravedlnosti a pokud mě neuposlechnete, budete litovat, že jste se vůbec narodil. A netvařte se jako neviňátko, byl jsem naivní, ale dnes znám váš spolek s Machatým a Goldmannem! Nestarejte se o ně, ti si také ukousnou svůj díl ze spravedlnosti, ale chutnat jim nebude. Rozumíte?“

„Nemáte nejmenší právo mi něco nařizovat!“ odsekl, ale hlas už mu citelně znejistěl.

„Právo nařizovat opravdu nemám - pokud myslíte vaše paragrafy,“ připustil jsem. „Ale Záhrobí mi dalo právo trestat. A já toho využiju, tím si můžete být jistý! Ponechal jsem vám malinkatá zadní vrátka - když se zřeknete soudcovské funkce a stáhnete se, budu to chápat jako pokání. Je to vaše poslední možnost záchrany - a jediná. Další šanci nedostanete.“

„To je vydírání!“ namítl.

Podle trestního práva měl asi pravdu, podle Záhrobního ne. Nedělal jsem si ale iluze, že by ucouvl, stáhl se a užíval si zbytku života. Budu muset vymyslet, jak mu srazit hřebínek.

Však už si něco najdu!

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 00:02