Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Obrana proti duchům

Zde Marlen Magdalene Krylová

nařídila pod pohrůžkou

soudního stíhání zcenzurovat

MOTTO s úryvkem písně Karla Kryla

Statisticky připadá na jednoho čestného právníka 19,4 bílých vran.

(Murphy)

Pan JUDr Slamáček byl první, ale zbývali mi ještě další darebáci a nebylo by správné vynechat je, když se společně na všech lumpárnách podíleli.

Třešničkou na dortu byl insolvenční správce pan JUDr Machatý. Toho jsem vlastně už viděl. Vyhodil mě od vrat mé bývalé vily, kterou v dražbě velice levně koupil. Hoši právničtí mají proti ostatním lidem nespornou výhodu, že dlouho předem vědí, co se bude dražit a mají dostatek času se na to připravit. Dražba sice musí být vyhlášená veřejně a někdy se na ní objeví i návštěvníci, kteří k mafii nepatří, ale nikdy nic významného nezískají. Přicházejí až když si »hoši co spolu mluví« rozdělí, kdo po čem půjde, aby se zbytečně mezi sebou nepřebíjeli.

Když jsem proto spatřil vlastní bývalou adresu coby sídlo pana insolvenčního správce, bylo mi jasné, že mu správcování pěkně vyneslo. A mě vyhodil s pohrůžkou, že na mě pustí psa! To jsem si ještě myslel, že dům po mně poctivě koupil, ale teď už jsem věděl víc.

Já ti dám psa! pomyslel jsem si.

Jak jsem očekával, pitbul přede mnou zacouval do úkrytu - psi mě sice neviděli, ale nějak mě vytušili a neobvyklý zjev je parádně vyplašil. Bojový pes - nebojový pes, i zvíře se může Neznáma vylekat. Ke své bývalé vile jsem dorazil v pohodě a hned jsem si všímal, kde se co změnilo.

Uvnitř bylo změn více než navenek, ale vcelku jsem se tam mohl cítit skoro jako doma. Až na to, že jsem zde domácím pánem už hodně dlouho nebyl a tuto roli po mně převzal chlap, který se podílel na rozkradení mého podniku.

U Barči mi pomstu zkazilo nebezpečí poškození naprosto nevinného dítěte. Doktor Slamáček byl naopak starý mládenec, u kterého jsem měl úplně volné ruce a nemusel jsem se na nic ohlížet. Exekutor Goldmann byl starší vdovec s již odrostlými dětmi, které na něm nebyly závislé, takže největší dilema mě čekalo u doktora Machatého. Měl ženu se dvěma syny školního věku, dvanácti a deseti let. V první chvíli, když jsem to zjistil, bych je málem - ze stejného důvodu jako u Barči - nechal na pokoji, ale po důkladném zvážení jsem se rozhodl jinak.

Děti nemají být trestány za viny otců, jenže tady se zdálo, že lumpárny otce připravují dětem naopak nezaslouženě skvělé prostředí. Stejně nepřijatelné jako trestání dětí za zločiny otců je děti cestou zločinů zvýhodňovat. Ano, děti za ně nemohou, ale není výchovné, aby si zvykly na získávání výhod zločinem. Takovým příkladem se nenávratně zkazí. Zkrátka i tady je třeba říci jim včas »stop!«

Prozkoumal jsem si samozřejmě pana Machatého, abych si udělal obrázek o něm i o jeho slabinách. Na rozdíl od jiných jsem mu mohl přičíst aspoň jedno plus - měl opravdu rád svou rodinu, zejména byl pyšný na oba kluky. Což na druhé straně znamenalo, že je nekriticky rozmazloval a to také není správné. Ovšem v jeho případě jsem si řekl, že ho nemohu zničit tak drtivě jako pana doktora Slamáčka. Ne že by byl menší lump, ale s ohledem na jeho rodinu.

Také on měl více kont jako pan Slamáček. Kromě dvou »rodinných« měl třetí »služební« a dvě »utajená«, přesně podle hesla: »tisícikoruna, o které manželka neví, má větší hodnotu než tisícikoruna, o které ví«. A musím podotknout, měl »tajná konta« naditější než ta předchozí.

Trik s odesláním obsahu kont na fiktivní adresy se u pana Slamáčka osvědčil, ale musel jsem počítat s tím, že opakovaný vtip přestává být vtipem a druhý případ nutně vyvolá mnohem větší a tvrdší odezvu než první. Tentokrát jsem nepoužil žádné konto, drze založené na mé jméno. Nač dávat žralokům vodítka pro pátrání? Další rozdíl byl v tom, že jsem mu na »rodinném« kontě ponechal sto tisíc jako nutné minimum k zajištění rodiny. Je pravda, že takovou sumou disponuje málokterá i potřebnější rodina, ale pro Machatého to bylo opravdu žebrácké minimum. Machatý dosud počítal v desítkách milionů a úplatek ve výši sto tisíc korun by považoval za urážku.

Rozhodl jsem se zabránit mu podávat žaloby na banky. Zlomily vaz panu Slamáčkovi, ale nechtěl jsem stejně poškodit i rodinu Machatého. Na závěr jsem na jeho domácím počítači vypnul šetřič obrazovky a zanechal mu na monitoru varování před jakoukoliv nepředložeností. Pak už jsem se klidně věnoval dokonalému zašantročení jeho naloupeného jmění, aby z toho už nikdy neuviděl ani korunu.

Pan doktor Machatý byl ale přece jen chytřejší, než jsem čekal. Jakmile spatřil mé varování na monitoru svého počítače, ničeho se nedotýkal a přivolal policejní zásahovou jednotku s podezřením na neobvyklou krádež vloupáním.

Manipulaci s jeho počítačem jsem pochopitelně prováděl změněný v normální hmotu. Jako duch jsem přišel i odešel, ale na klávesnici po mně zůstaly perfektní otisky prstů. S tím jsem nepočítal, ale pak jsem musel uznat, že to významně pomohlo. Ne že by mě snad mohli podle otisků prstů objevit a usvědčit, neměli je přece s čím srovnávat, ale Policie aspoň vyloučila, že si s počítačem pan Machatý manipuloval sám. Přestal mu tedy hrozit kriminál za pokus o podvod a rodině, že přijde o živitele. Nicméně peníze byly v trapu a i když se tentokrát do pátrání zapojil i Interpol, experti vysledovali cestu peněz jen do banky na Seychelách, která jim odmítla poskytnout spolupráci.

Tentokrát již nešlo o chybu bankovního systému, viníkem byl »neznámý pachatel«. Pro Machatého a jeho rodinu to mělo velice nepříjemný důsledek. Na tyto případy se nevztahuje ani pojištění vkladů, ani jakákoliv jiná zodpovědnost bank. Peníze musí vrátit pachatel - pokud se ho podaří vypátrat. Jenže to nebylo snadné, i když pan Machatý věděl, kdo jsem. Zkuste na Policii oznámit, že vás okradl duch! Žádnému policistovi nikdo nevytkne, že takové oznámení nebere vážně. Ale i kdyby se ho podařilo přesvědčit o existenci ducha, jeho totožnost není dost průkazná, nemluvě o nebetyčných potížích při pokusu o zatčení nehmotného pachatele. Na takové věci není žádná policie u nás ani ve světě zařízená.

A tak, i když pan Machatý po zkušenosti se mnou věděl, že nejde o pouhou pohádku, měl naštěstí dost soudnosti, aby se o tom nesnažil přesvědčit policisty. Správně usoudil, že kdo mě jako ducha neviděl, neuvěří mu ani slovo. Musel se skřípěním zubů přijmout skutečnost, že už své peníze neuvidí. Zejména když mu přišlo z Policie vyjádření, že případ »pro nedostatek důkazů« odkládají.

Dvojnásob skřípal zubama, když jsem ho pak navštívil.

„Víte, pane Machatý, není chytré rozzlobit si někoho ze Záhrobí,“ začal jsem. „To se pak nesmíte divit ničemu!“

Seděl jsem na jeho stole, mé nohy prolínaly deskou stolu dolů a vypadalo to, jako bych nohy od kolen dolů ani neměl.

„Zvlášť když máte opravdu lví podíl na tom, že jsem se do Záhrobí dostal,“ pokračoval jsem trochu tvrdším tónem.

„Co jsem vám udělal?“ zaúpěl nešťastně.

Kdybych nevěděl, že můj případ byl jeden z mnoha, snad by mi ho bylo i líto, ale jeho krokodýlí slzy mě nedojaly.

„Ale ale!“ podivil jsem se. „Na žádný případ okradení při správě cizího majetku si nevzpomínáte? To byste měl ale hodně krátkou paměť!“

„Okradl jste mě, dočista jste mě ožebračil!“ vyčetl mi.

„Úplně dočista ne, pane doktore,“ opravil jsem ho. „Něco jsem vám nechal. Dokonce bych řekl, zhruba tolik, kolik byste měl mít poctivě. Nemluvte o okradení ani o poškození, přišel jste jen o nepoctivé peníze. A není v tom zahrnutá ani pokuta za vaše zlodějny. Nechci spolu s vámi trestat vaši rodinu, proto jsem se omezil jen na zmizení nepoctivých peněz.“

„Podle otisků prstů přece máte hmotné tělo!“ vyčetl mi.

„Jo, mám, když o to hodně stojím,“ připustil jsem.

„Pak to ale musí být nějaký trik!“ vyvozoval z toho.

„Jistě,“ souhlasil jsem. „U nás v Záhrobí známe spoustu takových triků. Kdybych hodně stál o hmotné tělo, mohl bych vás ve spánku i uškrtit. Máte štěstí, nestojím o to. Neláká mě pomyšlení, že bych vás někdy u nás v Záhrobí potkal.“

„Jenže vy mě doženete k sebevraždě!“ vyhrožoval mi.

„Tak se do Záhrobí nedostanete!“ trumfl jsem ho. „Vy to nevíte? Sebevrazi jdou přece rovnou do pekla! Poslyšte, mám upřímný soucit s vašimi kluky. Jim poděkujte, že nedopadnete hůř! A koukejte je poctivě vychovat, ať nedopadnou jako pan Slamáček! Toho nelituji ani v nejmenším! Dám vám poslední šanci, ale ode dneška budete žít poctivě, rozumíte? Mám důvod i k tvrdšímu jednání a Záhrobí by mi to uznalo.“

„Jaképak tvrdší jednání, když jste mě ožebračil?“

„Člověče, nemluvte už o ožebračování!“ napomenul jsem ho. „Zřejmě si neumíte představit, co to znamená, i když jste sám jiné ožebračoval. Tak může mluvit pan Slamáček. Nejenže skončil bez jediné koruny, ale hrozí mu pořádný flastr a vyjde z věznice jako starý, sešlý bezdomovec. Ale on má větší vinu, vy jste se jen přiživoval.“

„Cože? Pan doktor Slamáček... taky?“ zarazil se.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Byl přece hlavou vaší mafiánské bandy! Ten teprve může mluvit o trestu! Nenechal jsem mu ani vindru a sám si to pohnojil ještě víc! Vás jsem aspoň stihl varovat.“

„Myslíte to varování na obrazovce?“

„To - a zachránily vás i mé otisky prstů,“ ujistil jsem ho. „Naštěstí jste je nesmazal, jinak by ta manipulace padla na vaši hlavu a dopadl byste hůř. Pana Slamáčka jsem nevaroval, takže i ty otisky prstů byly jeho a nikomu už nedokáže, že ty peníze si neposlal za hranice sám. A to se ví, jede v tom až po uši.“

„Ale... jak jste to vůbec mohl dokázat?“ zajímalo ho.

„Varoval jsem vás, že mám neuvěřitelné možnosti! Znám například všechna vaše hesla,“ ujistil jsem ho a hned jsem mu jich několik vyjmenoval. Jen na mě zíral a vypadalo to, že mu oči vypadnou z důlků.

„Ale... nebyli jsme přece jen dva...“ dodal nesměle.

„Bonzovat mi nikoho nemusíte,“ uťal jsem ho. „Dojde na všechny, neobávejte se, že bych na někoho zapomněl. A když nemusím brát ohledy na jejich děti, dopadnou hůř než vy.“

„Ale - co mám teď dělat?“ zeptal se mě nešťastně.

„Nezbude vám nic jiného, než se živit poctivě,“ poradil jsem mu. Byla to ode mne hraběcí rada, neboť pan Machatý si už zvykl, že nepoctivě může vydělávat snadněji, ale lepší radu jsem pro něho neměl.

Pak jsem požádal thuki o změnu viditelnosti a vypařil se.

Nebude to mít lehké - ale pořád lehčí než ostatní.


Nejtěžším oříškem byl pro mě exekutor pan JUDr David Goldmann. Při rozkrádání mého podniku si nahrabal nejvíc ze všech, jenže elektronickým bankovním systémům nedůvěřoval a neměl rád peníze v bance. Peníze ztrácejí hodnotu, většinu majetku si proto uložil bezpečněji - investoval do nemovitostí a do zlatých destiček, nakupovaných v době poklesu cen zlata, aby se mu co nejvíc zhodnotily.

»Zlato je zlato«, byla jeho zásada.

Měl sice několik kont jako jeho komplicové, jenže měl na nich jen cosi jako provozní kapitál. Ne miliony, jen statisíce. Kdyby o ně přišel, snadno by se z té ztráty otřepal.

Co ale nemohl čekat, bylo mé prolnutí do jeho myšlenek. Vytáhl jsem si z nich všechno. A když na to přijde, bylo to ještě snadnější než převody peněz pomocí počítačů.

S batohem na zádech jsem prošel zdí do jeho oblíbené banky a hbitě jsem se tam zorientoval. Klíč od Goldmannovy bezpečnostní schránky jsem mohl sebrat jedině jako hmotný, ale nedělalo mi problémy projít hmotovým zrcadlem valrurem tam a zpět. Teď už byl klíč nehmotný jako já a s klíčem v kapse jsem prošel zamčenými pancéřovými dveřmi do podzemní místnosti s trezory a bezpečnostními schránkami.

Samozřejmě bych jako duch prošel do trezoru, ale nebylo tam dost místa na přeměnu. Musel jsem se změnit v hmotného už před trezorem a ten normálně odemknout klíčem.

Zlata tam bylo, až jsem zapochyboval, že ho unesu. Ale věřil jsem, že to jako duch zvládnu, gravitace bude na mě jako na ducha působit slaběji. Rychle jsem tedy ulehčoval trezoru od té váhy a stěhoval zlaté cihličky do batohu. Goldmann neměl v trezoru jen zlato, ale i jiné cennosti. Nenechal jsem mu nic. Vybral jsem i šperky, balíčky dolarů i státních dluhopisů, dokud nebyl trezor úplně prázdný. Pak jsem jej pečlivě zamkl, v dřepu jsem si přehodil popruhy batohu na ramena a s vypětím všech sil jsem vstal. Byl to ovšem výkon hodný vzpěrače, ten batoh měl jistě přes metrák!

Pak už to ale bylo snadné. Hmotové zrcadlo valrur, projít do allohmoty - a skok vdudegem do sednice Dančiny chalupy v Záhrobí. Ani tam jsem se nezdržoval. Jen jsem odložil těžký batoh a už jen nalehko jsem přeskočil zpět do banky, kde jsem v nestřeženém okamžiku vrátil na místo klíč od Goldmannova trezoru - i to jsem musel udělat jako hmotný. Pak už mě ale v bance nic nedrželo. Teď nastoupí druhá fáze - výběr peněz pomocí Goldmannova počítače z jeho kont, nezůstane mu ani vindra. A protože měl povolený kontokorent, nechám mu jen co největší dluhy.

Samozřejmě mu zůstanou nemovitosti, ukrást je není tak snadné. Ale počítal jsem s tím, že když ho zbavím finančních prostředků, nezbude mu nic než nemovitosti prodat. Kdyby si je chtěl nechat, dluhy ho přivedou k bankrotu a pak budou jeho nemovitosti lahůdkovou kořistí jiného exekutora. Ledaže by se ostatní exekutoři chovali ke svému kolegovi mírněji, ale - proč by to dělali? Exekutoři přece nemají přátele, jen konkurenty! A ti to za mne ochotně a rádi dokončí.

Jako když žraloci zaživa sežerou poraněného druha.

Je to přece stejná smečka!


Po důkladném zmizení zbytku jeho peněz jsem se panu Goldmannovi ukázal, jako předtím Slamáčkovi a Machatému. Musel jsem mu přece připomenout svůj slib zničit ho, pokud se nevzdá další činnosti exekutora. Touto možností opovrhl - ať teď nebrečí!

Ve chvíli, kdy jsem se mu ukázal, Goldmann pořád ještě hýřil optimismem.

„Myslíte si, že jste mě úplně zruinoval?“ ušklíbl se na mě trochu pohrdavě. „To se naštěstí mýlíte!“

„Abyste se nemýlil vy!“ odrazil jsem ho. „Zatím jste se dozvěděl jen o zmizení vašich peněz. Nevím, co vás opravňuje ve vaší jistotě, že v bance zmizely jenom peníze?“

Úsměv na tváři mu ztvrdl. Zřejmě si doposud myslel, že nemám ani tušení o jeho bezpečnostní schránce, kde měl větší část svého majetku.

Připomněl jsem mu ji tedy.

To už mu úsměv zmizel úplně. Konečně pochopil, že můj útok nepřišel proti mizivé části jeho hotovosti, ale na jeho zlatý základ. Bylo zajímavé pozorovat, jak se pořád křečovitě snažil o nadřazený pohled, snad si ještě myslel, že ty cennosti zapře a zatají. Rozhodil jsem ho tedy ještě víc ležérním tvrzením, že pro ducha nejsou ani nejpevnější bankovní trezory dostatečnou překážkou, aby tam nemohl vniknout.

„Samozřejmě je pro ducha váhový problém něco odnést,“ dodal jsem - a pan Goldmann si oddychl - bohužel předčasně.

„Jenže co bych dělal se zlatem, šperky, dolary a cennými papíry?“ vyjmenoval jsem mu hlavní položky jeho pokladu, až pan Goldmann začal zelenat neblahou předtuchou.

„Pro ducha nemají světské poklady hodnotu,“ pokračoval jsem klidně. „Odnést se nedají, použít také ne. Nejjednodušší je nechat je prostě vypařit. Užitek z nich mít nemohu, ale vy také ne a nic z toho nezachráníte!“

„Ty zrůdo!“ neovládl se pan Goldmann.

„Pikantní je, když mě zrůdou nazývá někdo, kdo se trvale zabývá ožebračováním lidí,“ připomněl jsem mu jeho špinavou profesi. „Vy mě tak můžete urazit, duševní mrzáčku! Vsadím co chcete, že jste zruinoval desetkrát víc lidí než já a jistě mám co dohánět, než se vypracuji na váš formát!“

Rozplynul jsem se mu před očima a odešel jsem. Ještě před odchodem jsem ale s potěšením pozoroval, jak se doktor Goldmann rychle strojí, aby vyrazil do banky přesvědčit se, jak je na tom jeho majeteček.

To bude překvápko! Ačkoliv - překvápko už ne, když to přece ví.

Spíš rána palicí!


Z těch hlavních mi zbýval ještě Ivan s Monikou. Zjistil jsem si, kdy se vrátí z nemocnice a hned poté jsem se u nich objevil.

Monika pochopitelně ztuhla jako pařez a Ivan také zalapal po dechu, když jsem se objevil u jejich večeře. Přisedl jsem si k nim drze ke stolu a počkal, až si mě všimnou.

„Dobrou chuť vespolek!“ popřál jsem jim, i když jsem tušil, že jim večeře pěkně zhořkne v ústech, až mě zpozorují.

„Co ty tady?“ obořil se na mě Ivan. Vzpamatoval se jako první a kupodivu se mu vrátila i odvaha.

„Přišel jsem se přesvědčit, jak se vám vede,“ usmál jsem se na oba. „Jak vidím, moc rádi mě nevidíte. Ale bude hůř!“

„Sebrali mi kvůli tobě řidičák!“ vyjel si na mě.

„A vidíš, to mě ani nenapadlo,“ usmál jsem se mile.

„Co tě nenapadlo?“ nechápal.

„Nenapadlo mě zajistit, aby sebrali řidičáky i ostatním,“ upřesnil jsem. „Přitom není těžké přimět některé řidiče chovat se jako smyslů zbavení! Byla by to třešnička na dortu, zbavit je ke všemu i možnosti řídit.“

„To se ti povedlo!“ vybuchl jako nášlapná mina. „Jak teď budu jezdit?“

„Nebudeš jezdit!“ usmíval jsem se na něho jako vlk na jehňátko. „Nebudeš to totiž potřebovat.“

„K podnikání přece auto potřebuji!“ tvrdil.

„Nebudeš podnikat,“ ujistil jsem ho. „Varoval jsem tě, aby sis našel nějaké jiné zaměstnání!“

„Ale já chci podnikat a budu podnikat!“ rozčiloval se.

„Nebudeš mít na to peníze,“ ujistil jsem ho. „Neříkal jsem, že mám v Záhrobí možnosti, o jakých se vám nezdá? Já ti zkrátka podnikání znemožním, připrav se na to!“

„To bych rád viděl, jak!“ vybuchl opět, ale už méně.

„To pochopíš brzy,“ ujistil jsem ho suše. „Skončil jsem se Slamáčkem, Machatou a Goldmannem, teď jste na řadě vy.“

„Jak jsi s nimi - skončil?“ zarazil se trochu.

„Pan doktor Slamáček je ve vězení, doktor Goldmann je v bance, kde zoufale obhlíží prázdný trezor, nejlépe dopadl pan Machatý, ponechal jsem mu pár tisíc, aby jeho rodina nemusela jít žebrotou. Na to, že měl předtím miliony, mu moc nezbylo.“

„Žádné peníze mi nevezmeš, mám je bezpečně uložené v bance!“ odsekl drze Ivan.

„Ha ha! Dovol, abych se zasmál! I ti tři je měli v bance, doktor Goldmann tam měl dokonce pronajatý trezor. Myslíš si, že je takový trezor pro ducha problém? Ani deset metrů betonu pro mě nepředstavuje vážnou překážku!“

„Ano, ale - když se peníze ztratí v bance, musí mi dát za ně banka náhradu!“ odpálil mě.

„To si mysleli tamti tři také,“ ušklíbl jsem se.

„A nedostali?“ zarazil se Ivan.

„Ani vindru!“ ujistil jsem ho. „Víš, pro mě není problém přijít do banky ve tvé podobě a všechno normálně vybrat. Když tam pak přijdeš ty, zatknou tě pro pokus o podvod, protože sis peníze už vybral a chceš je podruhé... raději to ani nezkoušej!“

„Řeknu jim, že jsi to byl ty!“ zkoušel to vyřešit.

„Jo, řekni! Vážení policajti, do té banky přišel ještě přede mnou duch a všechno mi vybral... no, možná uspěješ lépe než doktor Slamáček, toho zavřeli pro pokus o podvod do vazební věznice, u tebe se možná spokojí s psychiatrickou léčebnou.“

„Ty sketo! Doufám, že tě do té doby Hryhoryj dostane!“ rozčílil se Ivan.

„Jaký Hryhoryj?“ zachytil jsem to.

„Je vidět, že nevíš všechno, když o něm nevíš!“ opáčil vítězně. „A to je dobře!“

„Nevím všechno,“ přiznal jsem bez machrování. „Ale já si to zjistím! Uvidíme!“

Oba, Ivan i Monika si viditelně oddychli, když jsem zmizel jejich očím. Pochopitelně předčasně. Jen jsem se přesunul blíž, abych se mohl nasunout do jeho těla... ani si, chudák, nevšiml, jak na něho »sáhla smrt«...

Kdo by to měl znát lépe než on?


Ivan byl ze všech nejvíc podnikatelem, ale tentokrát šlápl do hodně velkého problému. Najal si totiž Ukrajince Hryhoryje Jakimčuka, výběrčího výpalného od ukrajinských dělníků. Za tučnou odměnu, když mě vypátrá - a zneškodní.

Kdyby Jakimčuka někdo najal na někoho jiného než na mne, odměnu by si nejspíš zasloužil. Odhodlání i tvrdost na to měl, však se ho sami Ukrajinci nefalšovaně báli. Zatím narazil na první stopu - oťukl si Bohoušovu partu bezdomovců a dozvěděl se, že si mě odvezla na invalidním vozíčku jedna ženská, která se chystala navštívit jakousi svou švegruši »v Záhrobí«.

Jakimčuk byl Ukrajinec, pojem »záhrobí« mu nic neříkal, takže kupodivu správně usoudil, že musí jít o nějakou vesnici v Čechách. Jenže tam trochu narazil. Když to Ivanovi ohlásil, sedl Ivan k počítači, aby mu tu vesnici našel. První problém nastal, když v seznamu obcí pochopitelně žádná obec jménem Záhrobí nebyla. Zkusit to tedy na mapě a zdánlivě úspěšně, jenže mapa ho svedla na špatnou stopu. Záhrobí je jen malá osada, součást městečka. Takových osad je v Čechách víc, ale většinou jsou tak malé, že nejsou na žádné mapě mimo vojenských speciálek. Jakési »Záhrobí« je i v Jižních Čechách, ale nedaleké městečko má normální hřbitov u kostela uprostřed, mezi městem a obcí není a falešné »Záhrobí« neleží »za hroby«, jako Dančina víska.

Hryhoryj byl tedy na falešné stopě, ale znepokojila mě Ivanova smlouva s vyděračem. Hodně mi ztvrdly rysy, když jsem přímo od něho zjistil, jak vysokou odměnu mu slíbil za to, že mě najde a nenápadně zlikviduje. Najmout si zabijáka na ducha - to se jen tak nevidí!

Ale taková iniciativa si zaslouží spravedlivého ocenění.

To vážně neměl dělat!


Doptal jsem se na ubytovnu Ukrajinců ve městě. Rozumí se samo sebou, že se přede mnou rozprchli jako hejno vrabců, když jsem vstoupil do jejich společné jídelny, ale jen někteří měli to štěstí, že se nacházeli poblíž dveří. Pár jsem jich zahnal do rohu, odkud neměli kudy utéci.

Nechtěl jsem je ale strašit víc než bylo třeba. Tvářil jsem se co nejmírněji a optal se jich, zda znají jakéhosi Hryhoryje Jakimčuka - že bych si s ním rád popovídal. Když jsem je pak ještě jednou ujistil, že proti nim vůbec nic nemám a zajímám se opravdu jen o Jakimčuka, dva z nich se mě dokonce pokusili varovat, abych si s tím darebákem raději nic nezačínal. Měl by si dnes přijít pro výpalné, už to pro něho mají připravené...

„Vím, že je to darebák, právě proto si s ním chci pořádně promluvit,“ řekl jsem klidně. „Co mi asi tak může udělat? Jestli hádáte, že nic, strefili jste se do černého. Nebojím se ho. On by se měl bát mě!“

„Ale co mu chcete?“ dodal si Ukrajinec ještě víc odvahy.

„Vysvětlit mu, že smlouva na moji vraždu byla nebetyčná pitomost,“ řekl jsem s trpkým úsměvem. „Nevím, jestli někdy předtím někoho zabil, natolik jsem se o něho nezajímal, ale za mě prémii nedostane - mě přece zabít nemůže!“

„On vás měl... zabít?“

„Přijal to jako zakázku,“ přikývl jsem. „Pořádně mě tím dopálil a jak říkám, nebylo to od něho inteligentní. Většinou si lidí nevšímám, ale vzít takovou zakázku... zkrátka, bude toho patřičně litovat!“

„Kéž by!“ ujelo Ukrajinci.

Jak se zdálo, Hryhoryje tady měli rádi jako písek v očích. I když se odvážně projevil jen jeden, ostatní zaraženě mlčeli.

Rozhodl jsem se tedy na toho ramba si tu počkat. Naštěstí jsem nemusel čekat dlouho. Zamračený Hryhoryj se přihrnul pro »své« peníze a všichni se včas rozprchli. Očekávali najisto konflikt a nemýlili se.

„Vy jste ten Hryhoryj?“ oslovil jsem ho otázkou.

„Da, éto ja!“ odvětil, ani se nesnažil o češtinu, jako jiní.

„Ten, co mě má zastřelit?“ upřesnil jsem.

Hryhoryj strnul. Do této chvíle mi nevěnoval tu nejmenší pozornost, zajímaly ho zřejmě jen peníze, jako kdybych byl pro něho vzduch. Teď teprve vzhlédl od stolečku, kde ležely pěkně vyrovnané bankovky. Asi až teď si uvědomil, kdo jsem a všiml si, že jsem napůl průhledný. Jenže tu zvláštnost nepovažoval ke své smůle za zajímavou. Reagoval ale tak, jak se od správného ramba očekává. Neztrácel čas dohadováním, vytrhl z podpaždí velikou vojenskou pistoli a namířil ji na mě.

„Stupaj v ad!“ vyštěkl na mě - a začal mačkat spoušť.

Kulky mnou ale neškodně prolétávaly a za mnou tříštily dřevěná dvířka kuchyňské linky, než zbraň štěkla naposledy. Zásobník byl prázdný.

„Idiote!“ počastoval jsem ho nadávkou. „Nevšiml sis, co jsem zač? Tímhle mě chceš lechtat? Tímhle?“

Rozesmál jsem se. Hryhoryj na mě nekoukal inteligentně - spíš jako tele na nová vrata. Pak teprve se vzpamatoval, ale nemohl nic dělat, z prázdné pistole už střílet nemohl.

„To by snad stačilo, ne?“ zvážněl jsem. „Posaď se!“

Řekl jsem to maximálně silnou telepatií, ale Hryhoryj nebyl zvyklý poslouchat.

„Chceš, abych odešel do vašeho adu,“ nenechal jsem se vyvést z míry. „Proč ne, znám to tam! A měl bych tě rovnou vzít s sebou, to by bylo správné! Máš ale štěstí, nepatřím k nim a Luciferovi dělám radost nerad. Dám ti proto poslední šanci. Sebereš se a odjedeš zpátky na Ukrajinu. Rozuměl jsi?“

Aby nerozuměl! Telepatie má tu vlastnost, že jí rozumí každý, dokonce i zvířata. A přitom má každý pocit, že mluvím jeho rodným jazykem. Zato já mám problém, když slyším cizí jazyk - a ukrajinština pro mě cizím jazykem je, tak tak chytám význam některých slov. Zeptal jsem se ho jen aby mi potvrdil, že ještě neomdlel - ačkoliv to by asi zavřel oči a sesypal se na podlahu. Tak velká měkkota ale nebyl.

Teď jsem ovšem narazil na jazykovou bariéru.

Z několikaminutového vodopádu nadávek jsem byl úplně vedle, překračovalo to mé znalosti ukrajinštiny.

„Jen si ulev, darebo!“ vskočil jsem mu do řeči, když se nadechoval k dalšímu pokračování. „Uvědomuješ si, že to byl pokus o vraždu, když jsi do mne vysypal celý zásobník? Už teď tě za to mohu odnést do »adu« - ne že by se mi tam chtělo, vypadá to tam příšerně, ale já tam nepatřím, takže se vrátím, zůstal bys tam jenom ty!“

„Já na peklo nevěřím!“ odsekl hrdě.

„To můžeš říkat i tam, až tě přivítají - aspoň je pobavíš! Ačkoliv - ateismem tam nevynikneš, takových tam mají plno!“

Můžete být ateista jako řemen - přesvědčte průhledného ducha, stojícího před vámi, který vám říká, že peklo není žádná báchorka, ale něco hrůzného, kde on sám už párkrát byl, takže to tam zná, jenže tam nepatří a proto se může vrátit... a vy máte proti němu pouze ateistickou víru, která je také jen víra, že nic jako peklo neexistuje... Není žádný div, že se i tvrďák Hryhoryj Jakimčuk rozklepal jako sulc. Jedno právě viděl na vlastní oči - vystřílel do mě plný zásobník, ale střely skrze mě neškodně prolétly, jen za mnou tříštily dvířka kuchyňské linky...

„Opakuji ti to ještě jednou,“ řekl jsem. „Poslední šanci ti dám jen protože nechci dělat radost Luciferovi! S tvým černým svědomím u něho nejspíš skončíš tak jako tak, ale dnes ještě ne a já tě tam nosit nebudu! Sebereš se a pomažeš na Ukrajinu, i kdybys měl celou cestu klopýtat pěšky! Protože - jestli se zde setkáme ještě jednou, pak brzy poté spatříš tvář Lucifera - a to už o něm pochybovat nebudeš! A teď - stupaj!“

A ukázal jsem mu průhlednou rukou na dveře. Gangster se viditelně otřásl, ale to už ho opustily poslední zbytky odvahy i dosavadní drzosti. Otočil se a prchal z ubytovny, čumilové mu tak-tak stačili uhýbat s cesty. Měl tak naspěch, že nechal na stole ležet i svazečky bankovek »výpalného«.

Přece jen to mělo úspěch!

 


Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23