Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Klub žorukajni

Večerní rozhovory s Dankou byly pro mě velice užitečné. Danka byla zpočátku zdrženlivější než Cilka a upřímně přiznala, že jsem se jí nezamlouval. Počítal jsem se mezi »horních deset tisíc« - tedy mezi »elity«, které ostatní převyšují především svou bezcitnou dravostí a chybějícím svědomím.

V Čechách nemáme podnikatele, kteří by se vypracovali vlastním úsilím. Ono to totiž ani nejde. Jedinec se bez využití méně dravých spoluobčanů mezi elitu nedostane. To je ostatně pravidlo od starověku. Římané nikdy nic nepostavili, uměli jen válčit, zabíjet a zotročovat. Všechny památky jim stavěli otroci. Říman by nevzal do rukou stavební nářadí - to by bylo »pod jeho důstojnost«. Svobodní Římané, i když chudí jako kostelní myši, nehnuli prstem, jen požadovali »Chléb a hry«. Tak tomu bylo v Římě i jinde - Egypt, Babylon, Chetité. Národy, které otrokářství nevyužívaly, tak honosné monumenty nezanechaly. Pochopitelně - nač stavět něco tak neužitečného? Něco jiného je nahnat na stavbu monumentů, pyramid a vítězných oblouků armádu otroků, kteří pracují za kus chleba a rány holí.

Klasickou ukázkou jsou i feudálové. Dnes se říká: Hrabě Kolowrat postavil hrad... hrabě přitom vlastní rukou nezvedl ani šutr, hrad podle plánů najatých architektů postavili robotězi.

Ani géniové sami nic nezmohou. Je málo takových, kteří se po vyšplhání po zádech svých bližních nezvrhnou. Většinou pohrdají těmi, kdo jim pomohli nahoru. Není to úplně zákonité, ale výjimky se dají po celém světě spočítat na prstech. Tomáš Baťa se o dělníky staral, aby se měli lépe než většina dělníků v Čechách. Tak se ale dobrý hospodář stará o své koně, aby mu dobře táhli. To Baťa uměl a jeho dělníci na něho vzpomínají s láskou. Ostatně i ten kůň ochotně slouží pánovi, který o něho pečuje. Máme ale dnes v Čechách nějakého dalšího Baťu? Ne, Baťa byl výjimka. Jeho potomci takoví nebyli a nebudou. Dnes by podnikatel neobstál, kdyby bral ohledy na dělníky. Fetišem je konkurenceschopnost, rozhoduje umění podrazit konkurenci a škrtit náklady, zejména mzdové.

Já jsem byl podle Danky také jedním z dravců. A když to nestranně posuzuji, měla pravdu. Jenže jsem z těch výšin spadl na dno, vyzkoušel jsem si i život bezdomovce a - snad - jsem pochopil zrůdnost svého předchozího života. Proto jsem Cilce vděčný, že mě z toho vytáhla. I když to podle svých vlastních slov udělala, protože jsem byl na tom v dané chvíli nejhůř.

Měl bych teď oběma dokázat, že to nebyla špatná volba. A možná bych měl i ukončit pomstu na žralocích, kteří se na mě po mém úrazu vrhli jako na snadnou kořist. Ti nejhorší už odplatu dostali, Barču s Vincencem jsem vynechal, vynechám i Ivana. Rozvrácené manželství by jako trest stačilo! Vlastně už dostal, co mu patřilo.

Danka s tím také souhlasila. Navíc, když jsem si zobrazil jejich tyramchy, měl Ivan nad hlavou fialovou tečku. Nebylo to tedy mé tyramchy, ale souhlasil jsem s tím. I když je víceméně teoretické, že by zrovna teď měla nastat očekávaná katastrofa, Ivan nebude mezi těmi, kdo mají šanci na přežití.

I tohle vědomí mi stačilo.


Prohlédl jsem si lodain »zděděnou« po Vukovi a dal jsem si zobrazit statistiku. Šest procent lidí označil Vuk červeně, ty by zachraňoval přednostně. Ale osmdesát procent vyřazených fialovými tyramchy mi připadalo dost kruté. Většina zbytku měla navíc barvu modrou - »zachraňovat, jen když zbude dost místa a času«.

Zeptal jsem se Danky, jak to má rozdělené ona, ale řekla mi, že podobně jako Vuk. A měl bych to tak nechat, dokud ty lidi nepoznám a nepřesvědčím se, že se něco změnilo.

„Když ty lidi pozoruji, jen málokdy někoho přeřadím do »červených«. Musel by se opravdu výrazně zlepšit. Občas se to stává a samozřejmě mám z takových radost, jenže to nebývá často. Častěji měním barvu naopak. Lidé jsou na sebe jako saně a je to nakažlivé. Oko za oko, zub za zub - a dav fialoví.“

„Myslíš, že se to dneska spíš zhoršuje?“ optal jsem se.

„Ani bych neřekla,“ mračila se trochu. „Nejhorší to bývá za válek. Při každé velké válce v Evropě spousta slušných lidí padla a ti co zůstali, často zfialověli. Válka se hodně obtiskne na charakterech. Lidé si při ní často pomáhají, ale i mezi nimi řádí ti, kdo i tyto neutěšené doby využívají ve svůj prospěch ke škodě jiným. Druhá světová válka byla nejhorší. Před ní jsem měla červenou skupinu složenou zhruba rovnoměrně z Čechů a Němců - většina mého lodainu je v bývalých Sudetech. Pak jsem měla náhle všechny fialové. Němci zfialověli a většinu Čechů vyhnali. Chtěla jsem nabídnout mou lodain sousedce Djevici a odstěhovat se jinam, ale pak jsme si na schůzce řekli, že to zkrátka vydržíme. Pamětníci tvrdili, že to za Třicetileté války bylo mnohem horší.“

„A dneska?“ zeptal jsem se.

„Zhoršuje se to v celé Evropě,“ řekla zachmuřeně. „Lidé propadají zlatému teleti a vztahy mezi nimi zvolna fialoví.“

„Neříká se, že fialová je barvou pekla?“ napadlo mě.

„To mají lidé od nás,“ usmála se útrpně. „My to máme od začátku a to se ví, občas se někdo z nás podřekne. Lidé to ale na rozdíl od nás neumějí zdůvodnit. Ostatně nedávno za barvu pekla považovali i rudou. To se s naším označením neshoduje. Naši červení jsou slušní lidé a komunistů je mezi nimi málo.“

„Znáš i nějakého dobrého komunistu?“ zarazil jsem se.

„Mám jich víc,“ přikývla. „Většina jsou nadšenci, nikdo z nich nikdy nebyl papalášem. Naopak většina těch, kdo byli za komunistů fialoví, změnila v poslední době partaj, ale ne barvu. Většina partají má dnes šéfy fialové a ta, co má fialovou barvu i v emblému, nemá s červenou jiskrou nikoho.“

„A jak je to s křesťany?“ zajímalo mě.

„Jako s komunisty,“ přikývla. „Kdysi se ke křesťanství hlásili všichni - kdo se opovážil tvrdit, že křesťan není, špatně dopadl. Ale vždycky byli i mezi nimi lidé zlí i dobří, tedy podle nás »červení«, a u křesťanských papalášů kvetla fialová - nejen na ornátech!“

„Ale zdá se mi nespravedlivé vědět to, mít lidi se špatnou tyramchy, ale nic proti tomu nedělat?“ zlobil jsem se.

„V tom máš jistě pravdu,“ vzdychla si. „Výběr lidí je čím dál tím těžší a smutnější. Počty lidí na světě rychle rostou, ale míst na Základnách je pořád stejně. Po Třicetileté válce jsme měli v Čechách červeně označenou polovic obyvatel, tak málo lidí přečkalo válku a mor. Označovali jsme i takové, které jsme chtěli napravit až na Základně. Takoví dnes dostávají fialovou tyramchy. »Červených« máme stejně jako tenkrát, ale ze všech lidí je jich mnohem menší podíl.“

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl jsem. „Jde mi spíš o to, proč nemůžeme dělat víc než označovat lidi hodné záchrany. Nebylo by lepší ty zlé napravovat?“

„Nebylo,“ řekla Danka. Thuki to nedovolí a mají k tomu pádný důvod. Dejme tomu, že by se nám podařilo lidi vychovat k lepšímu. Asi by to ulehčilo život na Zemi a nejspíš by to bylo dobré. Jenže míst na Základnách je pořád stejně. Zachráníme deset milionů a když to přeženeme, pak o takových deset tisíc víc. Nebude pro ně na Základnách dost místa, ale nadbyteční se jistě spokojí i přistýlkou na chodbě, budeme žít ve vydýchaném vzduchu, ale kdo by se rád neuskrovnil? Sto milionů lidí se tam ale nevejde ani kdybys je namačkal jako černochy na lodích převážejících otroky z Afriky do Ameriky. Sto milionů by se už začalo dusit. Vybírat můžeme jen tolik lidí co dnes, jen by nás víc bolelo zanechat zkáze i ty dobré.“

„A byl by problém omezit přírůstky populace? Vždyť se říká, že Evropa stagnuje!“

„Evropa stagnuje a z našeho hlediska je to dobře.“

„Tak proč to nerozšířit na celý svět?“ dorážel jsem na ni.

„A kdo to bude šířit?“ podívala se na mě. „V Čechách je nás v současné době něco přes stovku, to znamená jedna thuki připadá na sto tisíc lidí. Skoro se na sebe mačkáme. Sto knih jako v Čechách je ale v celé severní Americe od Mexika po Kanadu, jedna thuki tam připadá na tři miliony lidí. V Africe je jedna thuki na deset milionů lidí. Thuki jsou ve světě rozdělené nerovnoměrně, ale s tím nehneš, thuki se šíří jak samy chtějí.“

To mě trochu překvapilo a zarazilo.

„Mají je snad všechny národy, nebo ne?“ zeptal jsem se.

„Všechny je nemají,“ řekla. „Známe početné národy, kde není ani jediná thuki. A byly tam. Mnohde i dlouho, někde celé věky. Vztahy mezi lidmi se ale v těch zemích natolik zhoršily, že thuki své žorukajni přemístily jinam a nedovolily jim vybrat odtud lidi k záchraně. Thuki to dělají všude, kde příliš klesne poměr slušných lidí k darebákům.“

„Ale jak k tomu přijdou slušní lidé, kteří tam zůstanou?“ namítl jsem. „V každé zemi snad jsou dobří i zlí, všude musí být dost i těch dobrých.“

„Jenže jinde ve světě je těch dobrých víc a thuki usuzují, že pro pár jedinců nemá smysl držet v pohotovosti žorukajni. Nařídí jim odstěhovat se - a je to. Moje sousedka Djevica byla původně Srbka. Ve čtrnáctém století je ale dobyli Turci, spousta lidí pod jejich nadvládou zfialověla a thuki nařídila Djevici odstěhovat se. Skončila až na pomezí Čech a Německa, je to už skoro sedm set let, Djevica si tu zvykla, mluví česky i německy a jen občas si posteskne, že se měla vrátit, když Srbové Turky vyhnali a jí to thuki jednoho dne nabídla. Ale Djevici se tenkrát v Čechách líbilo - a thuki už jí to nikdy potom nenabídla.“

„To už v Srbsku nejsou potřební žorukajni?“

„Ale jsou, jenže jiní,“ pokrčila rameny Danka. „Když ti thuki někdy něco nabídne, je dobré to přijmout a až pak se ptát, oč jde. Když odmítneš, tu možnost nikdy víc nedostaneš.“

„A tobě thuki nikdy nic nenabídla, co bys odmítla?“

„Budeš se asi divit, nic,“ usmála se. „Zřejmě ještě nejsem na světě dost dlouho. Jsem sice starší než Marie Terezie, ale co je to tři sta let proti třiceti tisícům?“

„No dobrá,“ připustil jsem, ačkoliv se mi to nelíbilo. „Co když mám ale ve své »lodain« označené lidi, které bych přesto chtěl zachránit? Postačí, když jim nechám mé označení, i když se sám přestěhuji?“

„Lidem zůstává barva tyramchy i když se odstěhují jinam - nebo když se stěhuješ ty,“ řekla Danka. „Jenže nechat vybrané lidi mezi nepřáteli znamená způsobit jejich zkázu. Pro tento případ stanovily thuki výjimku. Můžeš své lidi zachránit sám a to hned. Musí to být ale s jejich souhlasem - a často si ti lidé dávají podmínky, že vezmeš do bezpečí i jejich rodiny. Pak je tam smíš přenést stejným způsobem, jakým bys je odesílal do Základny, jen cílová značka ganfi bude někde na Zemi.“

„To bych jim ale prozradil existenci thuki!“ namítl jsem.

„To tě nesmí ani napadnout!“ varovala mě. „Vymysli si co chceš, ale thuki se v tom nesmí objevit za žádnou cenu! Já jsem o tom jen slyšela, ale výmluvy byly prý většinou takové, že jim nabídneš záchranu pomocí kouzla. Někteří to maskují svitkem papíru s napsaným heslem, které spustí přenos, jiní kamínkem, který musí hodit na zem, až jim bude nejhůř - to je vhodné i když se to má týkat celých rodin. Tvá péče se nesmí omezit jen na přenos, musíš jim na novém místě zajistit přijetí u místních lidí a to také nemusí být snadné. Ale stává se to. Tak třeba z obleženého hradu Queribus roku 1255 záhadně zmizelo dvacet katarských rodin a nečekaně se objevily v Rujánském knížectví, kde pak splynuly s místními obyvateli a přestaly se od nich odlišovat. Dnes jejich potomci ani nevědí, odkud se tam jejich předkové dostali a že tam vlastně nepatří.“

„Takže se vlastně ti původní kataři nezachovali,“ shrnul jsem to stručně.

„Však od té doby uběhlo nějakých sedm set let, Evropou se přehnala Třicetiletá válka, jaký div, že se hrstka Francouzů v daleké cizině úplně rozptýlila?“ připomněla mi.

„Ale jiné katary jste nezachránili a podle mých školních vědomostí dopadli špatně, křižáci je krutě vyhubili.“

„Bylo to tak, ale jak říkám, je nás příliš málo na opravdu účinnou pomoc lidem v nouzi,“ přiznala. „Hlavním rozdílem je i to, že v případě skutečně kosmické katastrofy přestaneme brát ohledy na tajemství thuki i na protesty i odpor zachraňovaných, kdežto u těchto malých akcí musíme jednat výhradně s jejich souhlasem. Těžko si představíš, jaké potíže kataři dělali! Báli se, že jsme čarodějníci a jednáme z vůle Satana. Žorukajni je proti jejich vůli zachraňovat nesměli, a někteří svolili až když jim bylo jasné, že odpor je marný. Ale jiní i pak raději zahynuli pod mečem křižáků než aby přijali »pomoc od Satana«! Proto jich tenkrát zachránili tak málo.“

„Víc lidí jste jinde nezachránili?“

„Další potíž je, že to z pohledu ostatních lidí vypadá, jako kdybychom ty zachraňované zabíjeli,“ pokračovala Danka. „V lidovém podání se to zachovalo jako »odnášení hříšníků do pekla«. Označují nás za vyslance pekel a záchranu zaměňují se záhubou. A dá se to pochopit, zachraňovaní se nikdy nevraceli. Například doktor Johannes Faust, unesený na poslední chvíli před vpádem strážných Svaté Inkvizice, sloužil déle než století jako odstrašující příklad, ačkoliv žije dodnes. Žorukajni Mefir mu nejenže zachránil život, ale přivedl ho mezi nás, takže si s ním o tom můžeš pohovořit. Jeho lodain je ostrov Gotland, kde dnes žije.“

„Takže je teď - Švédem?“

„Na Gotlandu se dnes mluví severogermánským jazykem gotlandštinou,“ řekla Danka. „Byla jsem tam naposled krátce po Druhé světové válce. A Faust je docela příjemný člověk.“

„Vy se také navštěvujete?“ zajímalo mě.

„Jistě,“ souhlasila. „Akorát že na naše schůzky nelétáme na koštěti, ale přeskočíme vdudegem na značku, jejíž jméno je součástí pozvání. A nebývá to výhradně o Filipojakubské noci, ale kdykoliv nás to napadne.“

„A nemohla bys mě na některou schůzku propašovat?“

Danka se na mě podívala s úsměvem.

„Jistěže mohla,“ řekla. „Ale proč bys chodil na návštěvy se mnou, zvládneš to i sám! Slyšel jsi přece Cilku? Abych se u ní tentokrát ukázala dřív než za dvacet let, jako minule...“

„Návštěvy snad nejsou takový problém,“ namítl jsem.

„Jistěže nejsou,“ souhlasila. „Ale otázka jejich přínosu je diskutabilní. Jednodušší je pohovořit si přes thuki. Je to velice podobné návštěvě, i když obě strany zůstávají fyzicky doma.“

„Mohla bys dohodnout setkání s doktorem Faustem?“ zeptal jsem se. „Sám bych to nezvládl, neumím ani německy, ani gotlandsky.“

„Až si to vyzkoušíš, uvidíš, že to nic není,“ usmála se.

„Faust umí česky?“

„To se ví, že ne,“ usmála se. „I když pobýval v Čechách a možná by si vzpomněl na staročeštinu, ale té bys nerozuměl. Nech to na thuki, jen si všimni, že tvůj protějšek nepohybuje rty v souladu se slovy. Kdo umí odezírat slova ze rtů, odezírá je v původním jazyce, jako u filmového dabingu.“

„Ale takhle si asi nemůžeme podat ruce,“ hádal jsem.

„To jistě ne, mezi námi jsou přece stovky kilometrů. Ale jinak je to hodně podobné osobní návštěvě.“

„Domluvíš mi tedy setkání s Faustem?“ otravoval jsem.

„Když jinak nedáš...“ přislíbila mi pomoc...


Podmínkou pro telepatické spojení je znát telepatickou rezonanci druhé osoby. Žorukajni jí říkají »lavititja« a trochu se to podobá pamatovat si barvu hlasu této osoby. Stačí dotyčného jednou slyšet a barvu hlasu i lavititju si zapamatujete, obvykle nadosmrti. Není podmínkou znát jeho jméno, takhle si snadno zapamatujete každého, i když sám telepatii neovládá. Rozhovor s takovým člověkem se ovšem podobá hovoru s němým.

Jednání s Faustem přece jen musela zahájit Danka, neboť si ho pamatovala a mohla ho oslovit na dálku. Nejprve spolu hovořili telepaticky, z toho jsem ovšem neměl vůbec nic, jenže pak se na mě obrátila s nabídkou.

„Faust říká, že mají zrovna čtvrteční klub,“ sdělila mi. „Můžeme se do něho ještě připojit. Chceš?“

Nedovolil bych si ovšem odmítnout a Danka jednala.

Ve stěně mezi okénky se náhle otevřel otvor do zvláštní místnosti, půdorysem podobné dvěma srostlým kopretinám. Ani ve snu by mě nenapadlo, že může být na světě tak podivná místnost. Brzy mi ale došlo, že je tomu jinak. Nebyla to jediná místnost, ale komplex více místností - s naší sednicí jsem jich napočítal čtrnáct. V každé části byl nějaký kus nábytku - někde to byly psací stoly s křesly, jinde stoly a židle, spatřil jsem i dvě pohovky. U nás stál dřevěný selský stůl - a v každé části někdo seděl nebo - pokud tam byla pohovka, pak dokonce ležel. Jako kdyby mezi námi byl televizní most, jenže ne se dvěma, ale se čtrnácti účastníky a s velkoplošnými obrazovkami, působícími dojmem otvoru do další místnosti. Proto tak podivný půdorys - ovšemže nebylo možné projít z jedné části do druhé.

„Á - máme tu nováčka!“ oslovil mě chlap sedící za svým psacím stolem a oblečený v podivném kroji. „Jak jsi ho, Danko, jmenovala? Karlíček? Ajta, ajta, to tu máme už třetího!“

Koukal jsem, jak se všichni nadzvedli nebo natáhli, aby si mě mohli lépe prohlédnout. Bylo jich - i s námi - pět chlapů a deset žen, část oblečená normálně, to jest moderně, včetně klasických džín, větší část ale měla na sobě něco, co by se spíš hodilo do historického filmu nebo do pohádky. Chlap, co mě oslovil, měl na sobě hnědou kutnu s kapucí a totéž měli na sobě hned tři, dva chlapi a jedna žena. Všichni měli vzhled středního věku, ale tím už jsem se nenechal zmást - i Danka vypadala na třicet a bylo jí tři sta.

„Měli bychom se mu představit na oplátku,“ pokračoval chlap v hnědé kutně. „Karlíček je v našem klubu poprvé a jistěže na něho chceme udělat dobrý dojem, aby se s námi scházel rád. Takže - mě můžeš oslovovat Johane, ale slyším i na jméno Hansi nebo na příjmení Fauste.“

„Johanes doktor Faust!“ vydechl jsem nadšeně.

„Toho doktora filosofie si odpusť, na lidské tituly si tady nehrajeme,“ usmál se Faust. „Jen si uvědom, co ten titul tenkrát obnášel! Od placatosti našeho světa přes učené disputace, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Pravda, museli jsme to tenkrát odříkat nazpaměť a doslova, kdo nahradil slovo »lože« slovem »postel«, vyletěl bez pardonu od zkoušek, i když to smysl textu neměnilo. Za důkazy se považovala co největší shoda s Biblí a tu nesměl nikdo zpochybňovat - byla přece dokonalá.“

„Něco takového dnes muslimové prohlašují o Koránu,“ přikývl jsem. „Ti zase všechno poměřují Koránem. Říká se, že jsou prostě o těch šest set let pozadu.“

„Také jsme bývali pitomci...“ usmál se Faust. „Ale už je to - snad - za námi.“

„Ale pověz nám něco o sobě!“ vybídl mě další chlap ve skoro stejné hnědé kutně s kapucí. „Co jsi zač?“

Musel jsem tedy přednést příkladnou sebekritiku jakožto bezohledného podnikatele, který přišel řízením osudu a zlých lidí o všechno, užil si života bez domova na dně společnosti, odkud ho Cilka vytáhla a připravila na zařazení mezi žorukajni, což jsem si vlastně ničím nezasloužil.

„Nehrajeme si tady nejen na tituly, ale ani na zásluhy a na spravedlnost,“ mávl nade mnou rukou Faust. „Někteří z nás to tak pořád ještě cítí - budiž, přejme jim to - viď, Dančo! Ostatní jsme se už idealismu zbavili. Co jsou pozemské vědecké tituly? Potvrzení o absolvování nějaké školy, což mělo zaručit jakousi úroveň znalostí. Jenže co když si nějaký vykuk titul prostě koupí? Nikdy jsi o tom neslyšel?“

„Slyšel, dokonce i u nás v Čechách,“ přisvědčil jsem. „Je tím proslulých hned několik univerzit. Samozřejmě titul z takto proslulé školy má nižší hodnotu - nikdo se v Čechách nechlubí titulem z Právnické fakulty v Plzni, protože se obecně ví, že ji hodně protekčních studentů vystudovalo podezřele rychle...“

„No vidíš!“ vskočil mi do řeči Faust. „Dá se tedy tvrdit, že doktorát Právnické fakulty v Plzni má vysokou úroveň? Asi ne, viď! Kašleme tedy na tituly!“

„A zřejmě i na zásluhy,“ přikývl jsem. „Kdyby se mělo při přijímání nových žorukajni přihlížet k zásluhám o lidstvo, asi bych tady neseděl, že?“

„Jistěže ne,“ usmál se Faust.

„Ale spravedlnost...?“ začal jsem otázku, ale nechal jsem ji nedokončenou.

„Ani na tu si nemůžeme hrát,“ pokýval hlavou Faust. „Na spravedlnost bychom mohli brát ohled, kdyby byla dosažitelná. Jenže když víme o rozporu mezi počtem míst na Základnách a odhadovaným počtem spravedlivých lidí ve světě, musí nám být všem jasné, že o nějaké spravedlnosti nemůže být ani řeč.“

„Připadá mi to ale dost... smutné,“ posteskl jsem si.

„Však to také je smutné!“ zvážněl i Faust. „Člověk si čas od času řekne: proč vlastně žijeme? Jako pohotovost pro případ blíže neurčené katastrofy? A není to málo? Kolik nás už ztratilo chuť do života a odešlo do nenávratna? Nedávno jsem se o to zajímal, thuki to nijak neskrývají. Od začátku jejich působení na Zemi se nás dalo rozptýlit dvacet tisíc. Z těch prvních je na světě už jen posledních dvacet. Pamětníků Atlantidy je kolem stovky - můžeme být rádi, že je ještě život neomrzel a můžeme se jich občas na něco zeptat. Bezbolestný odchod je pro mnohé až příliš lákavý. Nač se trápit tisíciletým čekáním, když člověk může i ve své smrti pomoci ostatním lidem?“

„Člověk si skoro přeje, aby ta ohlášená katastrofa nastala co nejdřív,“ doplnil ho druhý chlap ve hnědé kutně.

„Nedávno jsem se o tom bavil s naším stařešinou,“ opáčil Faust. „Hu-či je jeden z prvních, krásně jsme si popovídali.“

„Myslíš Huga?“ otočil se k němu chlap ve hnědé kutně.

„Jistě,“ přikývl Faust. „Dnes si říká Hugo, ale dodnes žije v jeskyni a kdysi byl šamanem sibiřských lovců mamutů. A už si také stýskal, že pro něho život nemá cenu, jako na počátku. Člověk by se mu neměl divit, svět je úplně jiný než jak si ho pamatuje. Jeho kmen dávno vyhynul i s mamuty, na světě nemá nikoho, kdo by mu rozuměl. Ti, kdo s ním začínali, pocházejí z jiných krajin, takže ani s těmi si nenajde společnou řeč. Proč ještě žije? Inu, tvrdil mi, že je pořád zvědavý na tu katastrofu. Chce si na ni počkat - a pak se nechá změnit v obláček, jako si to už dávno přála většina jeho vrstevníků. A divíte se mu?“

„Ani ne,“ zavrčel chlap v kutně. „Svět se dneska neotáčí k lepšímu, ale k horšímu. Denně se modlím, aby už přišla ta kosmická katastrofa a udělala tomu přítrž. Hrozí, že se lidstvo obrátí do nějakých příšerností. Neustále narůstá okruh těch...“

„...nech toho sýčkování, Galileo!“ okřikl ho Faust. „Kdo to má pořád poslouchat? Než ses stal žorukajni, měl jsi elánu, že bys ho mohl rozdávat. To tvoje »a přece se točí!« je dodnes okřídlené heslo, ani se nedá spočítat, kolik generací študentíků tě za to ve školních škamnech proklelo!“

„Ba, právě!“ zavrčel Galileo.

Že by to byl opravdu ten vědecký kacíř - rebelant, co se pohádal s Inkvizicí? To by tu byla opravdu pěkná společnost!

„To chce počítat do sta, člověk se uklidní,“ navrhl mu bez známky ironie Faust. Pak se ale obrátil na mě.

„Říkáš, že sis taky užil nespravedlnosti,“ opět mu kolem úst probleskl úsměv. „Tak povídej, jakpak ses těm darebákům, co ti ublížili, pomstil?“

Trochu mě tím zaskočil. Proboha, jak to mohl vědět? Že by mu Danka nebo Cilka něco vyslepičily?

„No... ani moc ne...“ zakoktal jsem se.

„Ne?“ podíval se na mě Faust, ale pak si přísněji změřil u stolu vedle mě Danku. „Poslyš, Dančo, vy dvě s Cilkou jste mu ani tu malou pomstičku nedopřály?“

„Dopřály,“ ujistila ho Danka trochu zamračeně. „To se rozumí samo sebou. Ale ještě ji nedokončil.“

„Aha,“ spokojil se tím Faust. „To je něco jiného. Jak říká Galileo, pomsta chutná nejlépe správně uleželá a vychlazená. Když ji už ten padouch ani nečeká. A pověz nám aspoň, kdo je, či má být, obětí tvé pomsty - a co na ně ještě chystáš?“

Trochu jsem se pod jeho slovy přikrčil. Nebylo mi jasné, zda to myslí jako výslech nebo jako sledování hrdinné ságy.

„Zatím jsem se pomstil dvěma největším lotrům,“ začal jsem opatrně. „Váženého soudce, který mě obral o všechno a udělal ze mě žebráka, jsem dostal do vězení. To je pro soudce největší trapas. Ten druhý... jestli aspoň tušíte, co asi znamená slovo »exekutor«...“

„Jistě, známe je,“ pobídl mě Faust. Exekutor, kříženec krokodýla a pijavice... říká se, že nemohou přijít do pekla ani do nebe, protože vůbec nemají duši...“

„Toho jsem zbavil majetku, jenže on neunesl pomyšlení, že by měl být žebrákem a radši se sám zabil,“ dopověděl jsem.

„Jo, to je těmhle týpkům podobné,“ přikývl Faust. „Ten si ale ortel vynesl nad sebou sám. A ti další?“

„Ti zůstanou naživu,“ řekl jsem. „Mají děti a připadá mi nevhodné mstít se na nevinných...“

„No jo...“ zavrčel nespokojeně Galileo. „Nejhodnějšími otci rodin jsou v mafiích ti největší zabijáci! A nejhorlivějšími křesťany. Modlí se před vraždou, aby jim Bůh pomáhal vraždit, i po ní, aby se to na ně neprozradilo.“

„Totéž přece platí o politicích,“ doplnil ho Faust. „Zvlášť křesťané jsou největší pokrytci! Plná ústa lásky k bližním, ale činy hodné Lucifera!“

„Církvi šlo vždycky hlavně o mamon,“ vrčel Galileo. „To bylo, jest a bude...“

„No - uvidíme!“ vzdychl si Faust. „Nedávno jsem měl zajímavý diškurs s jedním Amerikánem. Je jich poměrně málo, ale tenhle měl docela zajímavé názory. Tvrdil, že mi zavolá, jen co podnikne jeden pokus...“

„Co je to vlastně za člověka?“ ožil trochu Galileo.

„Žorukajni jako my, jenže žije na východním pobřeží Spojených států,“ vyhověl mu Faust. „Jmenuje se Harry Craft a na Amerikána má opravdu zajímavé názory. Možná nebude špatné pozvat ho mezi nás.“

„Amerikáni jsou nafoukaní a s námi Evropany se baví jen když jim jde o peníze,“ mračil se Galileo.

„Nebude to ale příliš přísné pravidlo, protože Harry je asi výjimka,“ zastal se Amerikána Faust. „No nic, uvidíme!“

Pak teprve se mi představovali další. Jejich jména mi ale většinou nic neříkala, tak to ale má být, žorukajni nemají být veřejnosti příliš známí. Jen jedno jméno mě trochu nadzvedlo.

„Lorelai Hirschfeld,“ představovala se jedna z posledních žen této podivné společnosti. A navíc byla vyzývavě oblečená do lehkých zelených tylových šatiček. Jako nějaká víla.

„Lorelai?“ opakoval jsem po ní. „Četl jsem kdysi o jedné Lorelai báseň od proslulého německého básníka, jmenoval se, tuším, Heine... Heinrich Heine...“

„Jo, to bylo o mně,“ přikývla. „Vždycky jsem zpívala ráda, kde se to dalo, třeba i na té skále, kde mi ozvěna dodávala další hlasy. A že se tam pár člunů rozbilo? Jejich chyba! Když se plavím peřejemi, čumím na šutry a nekoukám, kde co lítá!“

A sakra! Lorelai od Heina byla přece doopravdy víla!

„A zpíváte ještě dneska?“ zeptal jsem se jí zvědavě.

„Ale to víš, že mě to nepustilo!“ odpálila mě. „Světu je fuk, jestli se mračíš, nebo si zpíváš, ale dobrá nálada ti pomůže snášet i všeliká lidská i nelidská protivenství!“

„Mohla bys nám zazpívat!“ navrhla žena oblečená úplně moderně, dokonce v minisukních.

„Přidáš se?“ vyzvala ji Lorelai.

„Klidně,“ přikývla oslovená.

Pak obě spustily dvojhlasně jakousi baladu. Než se však stačily nadechnout, Danka pohybem ruky - a nejspíš i nějakým telepatickým příkazem - vypnula překlad do češtiny. Z balady jsem nerozuměl ani slovo, bylo to asi nějakým staroněmeckým nářečím, jenže ten originál měl nejspíš víc do sebe. A nezbylo mi než uznat, že obě zpívaly krásně. Mohly by se od té chvíle živit i jako zpěvačky. I Danka je poslouchala se zaujetím.

Byl to ale už závěr této sešlosti. Poslední, co jsem se tam dozvěděl, bylo že další »klubový pokec« bude za týden a Faust se mě zeptal, jestli se přidám.

„To se rozumí!“ odvětil jsem.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 00:02