Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Černé bludičky

Mohl jsem se tedy těšit na pravidelná čtvrteční klubová setkání a nezdálo se, že to bude Dance vadit.

„Chystám se zapojit i do dalšího klubu,“ upozornila mě na svůj úmysl. „Scházíme se stejným stylem v úterý, před tvým příchodem jsem patřila k pravidelným členům. Náš klub je ale čistě český, i když od Karlových Varů po Broumov.“

„Príma!“ přivítal jsem to. „Vezmete mě mezi sebe?“

„Budeš-li chtít...“

„A mohl bych nechtít?“

Opravdu jsem se těšil na seznámení s dalšími žorukajni. Donedávna jsem ani netušil, že ta podivná společnost existuje, teď jsem se do ní zařadil a nemohl jsem se přece stranit jejího společenského života. Bylo by hloupé zůstat osamocený, když ostatní spolu jednají. Vlastně to bylo slibnější než jsem doufal. Zapojím se tedy do klubového života, zatím u dvou klubů.

Uvidíme!


Monika už byla zase doma i s Elčou, ale když jsem ji opět po delší době navštívil, nadšeně mě nevítala.

„Poslyš...“ mračila se na mě, „nemohl bys nás už nechat na pokoji? Rozhodla jsem se stáhnout rozvod a zůstat s Ivanem.“

„Co tak najednou?“ usmál jsem se.

„Budeš se asi divit,“ řekla. „Ivan za mnou přišel pokorně jako nikdy dřív. Přiznal, že test otcovství určil bezpochyby jako otce jeho a přišel mě odprosit. A že na Elču platit bude. Dojal mě tím a - zkrátka jsme se usmířili.“

Aha! Tak je to tedy! Vlastně jsem Monice zapomněl sdělit, jak se mi podařilo ten test úspěšně ošálit. Na jednu stranu to bylo pro mě ujištění, že Elča je doopravdy moje, neboť test ji jistě přiřadil správně - jenže mně. Kdyby Ivana časem napadlo test zopakovat a já bych se o tom včas nedozvěděl, dostal by úplně jiný výsledek, jenže jeho to ani nenapadne. Bude pevně věřit testu.

Jenže co s tím? Mám Moniku přesvědčovat o tom, jak jsem test záměnou vzorků zfalšoval? Pokud vím, s Ivanem se chtěla dát rozvést, jenže teď ho vzala na milost... usmířili se...

Žorukajni se o děti starat nemohou, to pravidlo ignorovat nemohu. Vzít si Moniku také ne, nedělalo by to dobrotu. Thuki nikdy nesvolí přijmout obě dvě mezi žorukajni. Nebude lepší nechat je při tom? Ivana už jsem se rozhodl nechat na pokoji, Danka mi to také doporučila. Na druhou stranu jim dám oběma podmínku, že budou Elču vychovávat jako svou... a ani jim to nemusím vnucovat, beztak tomu oba věří! Když nebudu trvat na tom, že je Elča moje, budou se o ni nejspíš starat lépe, než kdyby věděli, že je to... kukaččí vejce...

Vlastně bych je tím tak trochu potrestal oba...

„Takže test určil jako otce jeho?“ pokusil jsem se získat aspoň minutu času, abych se ze změněné situace vzpamatoval.

„Divila jsem se tomu, ale - on vypadal tak zničeně, když mi to říkal, že se o tom nedalo pochybovat. Vždyť ten test dal udělat, aby nemusel na Elču platit! Takže mi nezbylo než uvěřit, že je jeho. Já vím, snažil ses... jenže málo platný, Elča je Ivanova!Vědě musíme věřit, ta se neplete!“

Věda se neplete, ale dá se oklamat, pomyslel jsem si. To ale znamená, že pravdu budu znát jen já...

„Hele - neslíbil jsi, že nás necháš být, když budeme mít dítě?“ pokračovala rychle, než si to promyslím.

„Slíbil,“ připustil jsem, i když jsem to říkal váhavě, jako kdybych až teď a ještě k tomu nerad ustupoval. „Máš pravdu, sliby se mají plnit. Ale nepočítej s tím, že vás nechám dělat další podrazy! Dejte Elišku do děcáku a máte mě na krku oba!“

„Nebudeme ji dávat do děcáku, když je naše!“ odvětila.

„Ani bych vám to neradil! Občas se na vás podívám, jak ji vychováváte!“

„I když není tvoje?“ zeptala se rychle a s nedůvěrou.

„O tom v mém slibu nic nebylo,“ přikývl jsem, opět jako neochotně. „Když je vaše, je vaše. Slib jsem dával v době, kdy mě ani nenapadlo vám s tím pomáhat. Musíš uznat, nebyli jste spravedliví. A slíbil jsem dát vám pokoj pod podmínkou solidní výchovy. Ta podmínka platí, i když Eliška není moje, rozumíš?“

„Jo, rozumím,“ přikývla, ale také jen neochotně. „Bereš to zkrátka jako svou záhrobní povinnost... jenže pro nás je to taková výstraha...“

„Výstraha - to je to pravé slovo!“ souhlasil jsem. „Bude to váš Damoklův meč, ale bude to tak lepší. Víš přece, že mám s pobytem ve hmotném světě jisté problémy... a pro tu malou bude vlastní táta jistě lepší než duch, který se smí zhmotnit jen občas, nakrátko a ne natrvalo...“

„Takže nás necháš být?“ chtěla ode mne konečné ujištění.

„Nechám,“ přikývl jsem už zase odhodlaně, jako bych se právě definitivně rozhodl. „Sliby se mají plnit... ale to se týká i vás. Dokud se bude mít u vás Eliška dobře, nevšimnete si mě. Většinu času jsem beztak neviditelný... ale kdybyste nedodrželi tu podmínku... nesměla by ses divit!“

„Beru na vědomí,“ řekla. „Víš, snažil ses krásně, bylo to s tebou docela fajn, jenže... Elča je Ivanova, i když ji ten syčák původně nechtěl! Budeme tedy spořádaná rodina... doufám jen, že mu nic dodatečně nevyslepičíš!“

„Nehodlám to kazit Elišce,“ opáčil jsem. „Navíc by mi to zkazilo potěšení z parohů, co teď hrdě nosí a neví o nich! Víme to jen ty a já - a ty budeš taky držet bobříka mlčení, ne?“

„Víš, Kájo, ty bys vlastně nebyl zlý člověk,“ zjihla.

„Nebyl bych,“ souhlasil jsem. „Ještě tak být člověk... Ale uznej, nemohl jsem zmizet jen tak. Ty s Ivanem jste byli menší rybky, ale hlavní darebáci děti ke své smůle neměli a zasloužili si ten horší konec. Doktora Slamáčka jsem dostal za podvody do vězení a exekutor Goldmann skončil sebevraždou. Ale mstít se nevinným, ztratil bych úctu sám k sobě.“

„Takže - dané slovo platí?“

„Jistě,“ přikývl jsem.


Danku jsem potěšil oznámením, že má pomsta definitivně skončila a teď se chci věnovat svému lodainu. Zamýšlel jsem porovnat si Vukovo označení lidí s vlastním názorem. Abych si ale mohl nějaký názor udělat, musel jsem se nejprve se všemi lidmi seznámit. Nemusel jsem příliš spěchat, ale nemělo smysl ztrácet čas. Bude to třeba občas aktualizovat, někteří označení časem zemřou a v oblasti se objeví místo nich jiní.

Neodpustil jsem si dát Elči červené označení tyramchy. Naštěstí ještě žádné neměla. Nebyla z mého »lodainu«, neměl jsem k tomu tedy oprávnění, ale věřil jsem, že se nad tím zdejší žorukajni zamyslí a nezruší je. Monika měla tyramchy-plamínek modrý a Ivan fialový. S tím jsem celkem souhlasil, měnit bych si to ani netroufl.

Vuk zřejmě svou přízní šetřil. Ve zděděném lodainu bylo červených tyramchy jako šafránu. Na druhé straně jsem čekal, že lidé s tímto tyramchy jsou slušní a naopak, lidé s fialovými tyramchy jsou skoro jistě darebáci.

Asi to ponechám jak to je, jen občas si prohlédnu mladé, kteří jako děti žádné tyramchy nemají, jejich charakter se musí nejprve projevit. Vuk zřejmě lidi znal - jeho věk znamenal jistě hodně zkušeností, které já teprve musím sbírat.

Za jak dlouho získám Vukův přehled?

To by mě samotného zajímalo...


Danka se po dlouhé době, vlastně poprvé od chvíle, co mě s Cilkou přijaly do učení, připojila do »úterního českého klubu« a hned mě tam všem představila. Mezi lidmi se tomuto uvádění do společnosti nebo na pracoviště říká »vodění medvěda«, měl jsem s tím zkušenosti, ale dalo se to vydržet.

Tématem dne byla rozpínavost cizinců v Čechách. Moc jich tu nebylo, ale už teď s nimi byly problémy. Opanovali trhy s drogami a na české domorodce shlíželi spatra jako na otroky. Jenže obvykle měli peníze a to je v Čechách pádný argument. Policie raději přimhouří oči nad drogovými dealery a majitelé lázní vyhodí slepou českou dívku, když její slepecký vodící pes vadí stálým zákazníkům.

To se rozumí, že všichni arogantní cizinci měli už dávno fialové tyramchy, stejně jako ti, kdo jim pomáhali a utvrzovali je v jejich bohorovnosti, jenže o tyramchy nikdo z lidí nevěděl a nositelům »znamení hanby« to vadilo nejméně ze všech.

Novinkou bylo stručné oznámení, abychom se ve čtvrtek opět sešli. Přednesla to žorukajni Adelaid z Písku, která ostatní členy na mimořádný klub pozvala.

„Ve čtvrtek máme jiný klub,“ namítl jsem.

„Pozvání dostaly všechny kluby Evropy,“ řekla Adelaid. „Nejspíš se také připojíte.“

„Kdo to svolává?“ zajímala se Danka.

„Nějaký Harry Craft, z americké Pensylvánie,“ odvětila Adelaid.

Při tom jménu jsem zbystřil uši. O tom Američanovi byla přece řeč i u Fausta! Faust si pochvaloval, jaké má zajímavé názory, u Američanů výjimečné... a říkal, že mu zavolá, jen co si něco vyzkouší. To by mohlo být ono! Takže se ve čtvrtek připojíme ke klubu s Faustem, ale připojí se tam i žorukajni ze všech podobných klubů. Může to být zajímavé nejen osobou svolavatele, ale i prostorově. V Čechách je stovka žorukajni, což představuje menší divadelní sál. Propojení pomocí thuki je ale prostorově podstatně marnotratnější než u vyrovnaných řad sedadel, bude zajímavé sledovat, jaký prostor to spojení zabere.

Mám se tedy nač těšit...


Od úterka do čtvrtka jsou jen dva dny a ty mi uběhly jako voda protékající turbínou. Ve středu jsem se sice ještě přinutil navštívit svůj rajón zvaný »lodain«, ale ve čtvrtek po ránu jsem prohlásil, že to počká.

Do »širšího klubu« nás oba připojila Danka, mimochodem podobně dychtivá zvědět, o čem se bude jednat.

Klub se tentokrát nejvíce podobal televiznímu studiu, kde kolem velkého oválného stolu seděla Faustova parta. Faust nás připojené přivítal, představil nám svého hosta Harryho Crafta a vyzval zájemce, kteří by se chtěli účastnit diskuse, aby se mu přihlásili - budou moci přeskočit vdudegem přímo do jednací místnosti ve Faustově domě na Gotlandu. Ostatní ale žádá, aby se spokojili s obrazem, podobným televizním přenosům. Tohle řešení se opravdu mnohem více podobalo televizním debatám, až na jeden nepatrný rozdíl - kdo měl chuť, mohl se debatování účastnit přímo na místě. Faust jen podotkl, že Harry Craft mezi nás do Evropy přinese velice revoluční - ale také diskutabilní - řešení odvěkého problému a očekává bouřlivou diskusi.

No - jako úvod to bylo opravdu napínavé.

Američan Harry Craft byl chlap střední, zavalité postavy, s obličejem zacloněným velkými slunečními brýlemi a kšiltem typické americké žluté baseballové čapky. Měli jsme ho s Dankou na dosah jako kdyby seděl u našeho stolu, ale jeho obličej bych asi nebyl schopný popsat. Prostě typický americký tlusťoch.

Když se utišil šum přicházející do jednací místnosti ze všech připojených místností po celé Evropě, předal Faust slovo svému hostu.

„Milí evropští přátelé!“ zahájil Harry žoviálně.

„Nevím, zda jste sledovali dění ve Spojených státech za poslední měsíc, předpokládám, že ne. Ale museli byste vynikat postřehem, abyste si něčeho všimli. Tou událostí bylo zmizení řady našich vrcholných darebáků, od politiků přes generály až po vrcholné představitele průmyslu, zejména zbrojního. Všiml jste si toho někdo?“

Nastalé ticho signalizovalo, že si toho nikdo nevšiml.

„Čekal jsem to,“ usmál se Harry. „Zmizení těchto lidí se opravdu odehrálo zcela nečekaně a vlastně nenápadně. Bylo to tak nenápadné, že si toho nevšimla ani většina Američanů, ale co nejdůležitějšího, nevšimly si toho ani thuki.“

„Poslyš - to snad ne!“ zarazil se další Faustův host, rebel proti církvi Galileo Galilei.

„Dobrá, máš pravdu,“ obrátil se na něho Harry. Thuki to zaznamenaly. Dokonce to zanesly do »Dějin Země«. Jak jistě víte, zaznamenávají tam jen nezpochybnitelné události, proto si u většiny dávají načas se zápisem. Ale ani thuki nezpozorovaly, že ta zmizení nejsou úplně normální.“

„Jak ale mohla být nenormální?“ hádal Faust.

„To vám řeknu,“ potvrdil Harry. „Ani thuki je nezařadily mezi zmizení násilného charakteru, kam by zapsaly jiné únosy nebo vraždy. Přitom šlo o naše vrcholné darebáky, jak už jsem říkal. Přiznám se, ta zmizení jsem měl na svědomí já.“

„Aha - ale thuki je nezařadily mezi vraždy, jinak bys tu mezi námi neseděl, co?“ domýšlel Faust.

„Přesně tak,“ odvětil vážně Harry. „Nezařadily je mezi klasické vraždy - i když to ve svých důsledcích vraždy byly.“

„Ale thuki tě nerozptýlily...“ dodal Galileo. „Jak to?“

„Podařilo se mi přesvědčit je, že v těch případech vlastně o vraždy nešlo,“ řekl s úsměvem Harry. „Přesvědčit je, aby to tak samy provedly.“

„Pověz nám tedy, jak je to možné?“ zeptal se kdosi.

„Jak jistě víte, thuki nám ponechávaly reálnou možnost zavraždit člověka, který si to zasluhoval,“ připomněl nám všem Harry. „Ponechám stranou, že nám dovolily zabít i nevinné lidi, jenže v obou případech následuje rozptýlení viníka, stejně jako při prozrazení existence thukižorukajni. To jistě znáte.“

„Tím spíš mě udivuje, jak jsi je dokázal přesvědčit...“

„Vtip je v tom, že ty lidi vlastně nezabíjím,“ řekl Harry. „Jistě vás všechny odjakživa hnětlo, že nemůžete zatočit podle spravedlnosti s padouchy, kteří lidi ve vašem okolí terorizují. Že to můžete udělat prakticky jen jednou za cenu vlastní smrti a jediný kladný moment byla bezbolestná smrt a hřejivý pocit, že jste osvobodili lidstvo od největšího gaunera vašeho okolí.“

„Tys na to přišel, jak to udělat beztrestně?“

„Ano - beztrestně,“ přikývl Harry. „Začal to u nás Paul, jenže tomu se to ještě úplně nepodařilo, takže ho thuki jednoho dne rozptýlily. Paradoxem bylo, že ne kvůli vraždě, ale kvůli prozrazení lidem. Podařilo se mi ale obejít i tuhle Charybdu.“

„Povídej - nevidíš, jak jsme napjati?“ vybídl ho Faust.

„Základem je, že musíte objevit skutečného darebáka,“ přikývl Harry. „Vy ho ovšem nezabijete, jen ho označíte, stejně jako označujeme lidi z hlediska záchrany při katastrofě na lidi z první vlny, z druhé a dalších vln. To označování je přece také do jisté míry rozsudek. Červené tyramchy - život, fialové smrt. Přidělováním tyramchy se zabýváme od začátků, není to tedy neobvyklé. Ani thuki to nepovažují za vraždu, ačkoliv fialové tyramchy znamená odepření pomoci v nouzi. Od počátku přece platí pravidlo, že nemůžeme zachránit všechny, jen poměrně úzký výběr, zatímco většina lidstva zahyne.“

„Ano, ale to se týká až případné apokalypsy,“ namítl Faust. „Ta se sice už třicet tisíc let očekává, ale nemusí nastat ani za dalších třicet tisíc let.“

„Ale i to je do jisté míry rozsudek smrti,“ pokrčil rameny Harry. „Tuhle smrt ale thuki netrestají, vždyť ji tak samy po nás vyžadují. S nebožtíkem Paulem jsme proto společně vymysleli něco velice podobného. Pravda - Paul při tom zahynul, ale ani pyrotechnici se z vlastních chyb nepoučí, i ti čerpají zkušenosti z chyb jiných. Vymysleli jsme zkrátka jen jiný druh označování lidí, přesněji novou barvu tyramchy a její význam.“

„Chceš snad tvrdit, že tyramchy může gaunery i zabíjet?“

Tyramchy samy o sobě ne,“ usmál se Harry. Tyramchy jsou jen označení, které podle barev dělí lidi na kategorie.“

„Ale ty kategorie jsou snad předem jednoznačně určené,“ namítl Galileo. „Podle barev duhy od červené po fialovou.“

„To jsme s Paulem neporušili,“ řekl Harry. „Přidali jsme jen osmou barvu, pro nás lidi neviditelnou - ultrafialovou. Tato barva se nám jeví jako černá - a přece nám při vysoké intenzitě může vypálit oči. Pro ferégipdá je ale viditelná a thuki ji proto uznávají. Zbývalo to nejtěžší - vymyslet způsob, jakým thuki s takto označenými lidmi naloží.“

„Takže lidi s tyramchy ultrafialové barvy zavraždí samy thuki?“

„Tak jednoduché to přece jen není,“ opáčil Harry. „Když požádáš thuki, aby zahubily lidi označené černým plamínkem, thuki to provedou - ale tebe jako hromadného vraha rozptýlí. Tak to mají odedávna přikázáno a neohlížejí se přitom na to, zda je to spravedlivé či ne. Tak se to prostě nedá dělat.“

„Dobrá, přišli jste na to, ale nenapínej nás už!“ požádal hosta Faust, očividně napnutý jako všichni.

„Nesmíme po našich thuki požadovat smrt označených,“ řekl Harry. „Jen aby označené lidi předčasně odnesly na naši Základnu. To není pro thuki vražda, jen bylo třeba specifikovat, za jakých podmínek k tomu smí dojít. Paulovou chybou bylo, že to neuvedl. Thuki přenesla na Základnu gaunery označené ultrafialovými tyramchy, jenže rozptýlila Paula, protože k tomu došlo před zraky ostatních lidí, vyjevených záhadným mizením jejich sousedů.“

„A to jsi vyřešil až ty?“ zeptal se Faust.

„Ano,“ usmál se Harry. „A nebylo to těžké. Bylo potřeba, aby se to odehrálo beze svědků. Uvažujte, kde se každý člověk čas od času nachází úplně sám?“

„Třeba na záchodě,“ navrhl Faust.

„Pokud neuvažuješ společné pisoáry,“ doplnil ho Galileo.

„Jak vidím, ani vy byste už Paulovu chybu neudělali,“ usmál se Harry. „Nestačí specifikovat »záchod«, ale oddělené kabinky. A nemusí to být zrovna záchod. Existují i jednomístné kabinky u některých lanovek.“

„A to thuki přijmou, že to prozradíš přinejmenším těmto označeným a přeneseným?“ pochyboval Galileo.

„Přenos těch lidí na Základnu thuki tolerují,“ řekl Harry. „Mají to přece v plánech. Nesmíš to prozradit lidem na Zemi, takže přenos na Základnu musí být jednosměrný, bez návratu.“

„Takže je předčasně zachráníš,“ namítl trochu rozmrzele Galileo. „I když je nesmíš vrátit... aha, nejspíš počítáš s tím, že ve snížené gravitaci časem zdegenerují..?“

Harry ale na tuto možnost nereagoval.

„Víte, kolik Základen máme k dispozici?“ zeptal se nás.

Nikdo se však neměl k odpovědi, takže dodal: „Všichni víme, že jich je celkem osm. Což vlastně není pravda.“

„Já se pamatuji, že jich bylo devět,“ vzpomněl si kdosi z připojených, kterého jsme od nás neviděli. „Jednu Základnu kdysi dávno, ještě před zkázou Atlantidy, zasáhl asteroid či co to bylo - a teprve od té doby jich máme jen osm.“

„Výborně!“ ohodnotil pamětníka Harry. „No a my prostě využíváme tu devátou. Můžete se tam přenést, ale ať vás ani nenapadne opustit allohmotu! To si můžete dovolit jedině když jste oblečení v kosmickém skafandru. Devátá Základna je totiž asteroidem tak rozčísnutá, že unikl i vzduch ze všech vnitřních prostor - a přijímací plošina je úplně otevřená. Jako duchové tam chvilku vydržíte, ale přenos ichdamni nepočítá s tím, že by přenesení lidé zůstali v allohmotě, ihned je mění do normální hmoty. A jak už jsem řekl, bez skafandru tam nemáte nejmenší šanci. Krev se začne vařit a změní se v páru, oči vybuchnou, vnitřní přetlak vás velice rychle roztrhá a vyvrhne do vesmíru.“

„A thuki to nepovažuje za vraždu...“ vydechl Faust. „Pro ně je to jen obvyklý přenos na Základnu...“

„Tak obvyklý zase není,“ opravil ho Harry. „Ale thuki to dovolí a spustí přenos, jakmile někdo označený splní podmínku osamocenosti. I ti největší paranoici chodí na záchod bez svých bodyguardů, takže přidáním této podmínky zmizelo nebezpečí prozrazení tajemství nezúčastněným lidem.“

„To je vynikající!“ neudržel se Faust. „Konečně máme něco proti největším darebákům!“

„Jenže nám to přidělalo další, tentokrát etický problém,“ pokračoval Harry. „Musíme něco udělat, abychom nepřekmitli od jednoho extrému do druhého. Thuki nám dosud zásahy proti lidem nedovolovaly. A když, pak za tak vysokou cenu, aby to znehodnotila. Žorukajni je málo, darebáků mnoho a výměna darebáka za žorukajni je krajně nevýhodná. Teď by to mohlo sklouznout do opačného extrému. I žorukajni by se mohli stát škůdci lidstva, kdyby toho zneužívali. Podle mého mínění jsme museli vymyslet něco, co zneužití zabrání.“

„Co si pod tím představuješ?“ zvážněl Faust.

„Zatím jsem to prodiskutovali jen v našem klubu,“ řekl Harry. „V Americe z diskuse vyplynulo, že to prostě nesmí být snadné. Jakmile postačí darebáka označit a on zmizí, budeme v pokušení postihovat nejen darebáky, ale i nevinné.“

„V tom máš asi pravdu,“ přikývl Faust. „Pověstní jste tím zejména vy Američané. Na jednoho zabitého teroristu připadá až tisíc zabitých dětí. Nejhorší na tom je, že vaše svědomí proti tomu ani neprotestuje. Mělo by! Vypadá to, že vaši piloti žádné svědomí nemají. A to je hodně zlé!“

„Nemusíš mi to připomínat, sám to dobře vím,“ zavrčel Harry. „Americké žorukajni to mrzelo možná víc než vás. Taky proto jsme se tím zabývali - ale musím trvat na tom, že se my žorukajni nesmíme stát ještě prokletější silou než jak dnes celý svět chápe US-armádu.“

„Dobrá, přednes nám, co jste vymysleli, třeba nemáte tak špatné řešení! A kdyby ano, jistě spolu najdeme lepší.“

„První překážka je, že označit darebáka není tak snadné, jako u dosavadních tyramchy,“ rozhovořil se opět Harry. „Jak se lidé označují? Podíváte se na označovaného, představíte si barvu a pomyslíte si výkonné slovo »erofetoc«. Snadné, že? A teď si představte ultrafialovou barvu! Kdo to dokáže?“

„Aha - první překážka!“

Pochopili jsme to všichni, ale jen Faust to řekl nahlas.

„Tak si představíme černý plamínek?“ hádal Galileo.

„Zkuste to,“ vybídl ho Harry. „Jen nevím, představujete si skutečně ultrafialovou anebo infračervenou barvu? Oboje je přece pro nás lidi černá!“

„Takže tudy cesta nevede,“ souhlasil Faust. „Jak to ale chcete označovat, když to tímto způsobem nejde?“

„Přímo to opravdu nejde,“ přikývl Harry. „Jen oklikou. Jsou dva příkazy, které nejspíš nepoužíváte: »vamůšo«, který označení tyramchy posune směrem k červené a »vakéžo« udělá totéž směrem opačným. Čistě experimentálně zjistíte, že posun červenou hranici nikdy nepřekročí, ale fialovou »vakéžo« mění na černou - přesněji na ultrafialovou. Je to dané tím, jaké barvy viděli mimozemšťané ferégipdá, kteří zde všechno zavedli. Má to i tu výhodu, že změna z fialové na ultrafialovou je logicky pokračováním na stupnici zla.“

„Takže je to posun z kategorie darebáků ještě dál,“ shrnul to Galileo. „To se bude dobře pamatovat.“

„A právě tam jsme chtěli dát první pojistku,“ řekl Harry. „Posun z fialové dál má být možný až po uplynutí určité doby, po kterou označený člověk setrvává pod fialovou. To by však bylo příliš náročné. Kdo si má pamatovat, kdy a koho označil fialově, aby ho už mohl posunout? Vymysleli jsme proto jiný postup. Příkaz »vakéžo« můžete doplnit o lhůtu, musí však jít o násobek sta dní, pak ho provedou samy thuki. Mimochodem, tato funkce není naše, thuki ji znaly, jen jsme ji nepoužívali. Ale pozor - tady jsme vymysleli změnu. Pokud lhůtu neurčíte, nastaví se tisíc dní. To jsou skoro tři roky. Sto dní nebo tři roky, kdykoliv během té doby si to ještě můžete rozmyslet.“

„Nejméně sto dní?“ zamračil se Faust. „To se mi nezdá. Když uvidím nějakého lotra vraždit, smím ho označit fialově a přidat lhůtu sto dní do likvidace? Tím mu přece nezabráním vraždit! Opravdu to nejde zkrátit?“

„Jde,“ usmál se Harry. „Ale musí se na tom v rozmezí jedné minuty shodnout tři žorukajni. Když tedy zjistíte nějakou větší střílečku - a ve Spojených státech už takových bylo víc, může to rozhodnout tříčlenné konsorcium. Jistě není tak velký problém pozvat si dva další a střílejícího jedince odešlete ještě téhož dne - podmínkou je ovšem, aby si střelec buď odskočil na záchod, nebo v některé místnosti osaměl.“

„Ani to nemusí být moc platné,“ namítal Faust.

„Zapomněl jsem ještě na jednu možnost,“ vzpomněl si Harry. „Podmínku osamělosti splňuje také tma. Někdy postačí zhasnout v místnosti světlo. Ve dne, nebo když do místnosti svítí světlo zvenku, máte pořád stejnou možnost jako dosud - obětovat se a nařídit thuki, aby vraha zabily všem na očích. Pak se ale rozplynete i vy.“

„To vypadá málem jako nabádání k sebevraždě,“ podotkl kysele Galileo.

„Myslím, že to jde vyřešit,“ promluvila vedle mě Danka.

„Jak?“ obrátil se naším směrem Faust. „Pojď mezi nás, ať tě slyší všichni!“

Danka vedle mě zmizela a současně se objevila u Fausta, který jí nabídl židli.

„Zastavit vraždícího maniaka není neřešitelný problém,“ začala, sotva se posadila. „Ukažte se mu jako duch. To přece není zakázané a thuki tím neprozrazujete. Drtivá většina vrahů obrátí zbraň proti vám a nejspíš do vás vystřílí všechnu munici, ale brzy zjistí, že se tomu smějete a nic se vám neděje. Kdyby nic jiného, zbytečně vystřílí munici, jenže pak nastoupí druhá velice pravděpodobná reakce - obrátíte ho na útěk. Pak stačí, aby se sám ocitl na nejbližší chodbě - a sám za sebou práskne dveřmi, aby ztížil pronásledování. Vás jako ducha sice dveře nezastaví, ale očekávala bych, že za dveřmi už nikdo nebude.“

„Vidíš, to by mohlo fungovat,“ přijal to Harry. „Přednesu to u nás, na to jsme zatím nepřišli. Ale pamatovali jsme i na horší možnosti. Například na hromadné nepokoje, občanskou válku nebo i klasickou válku, zkrátka kdyby spojování do trojic neúměrně zdržovalo. Pokud se tedy kdekoliv ve světě spojuje trojice do konsorcia, všichni ostatní žorukajni pocítí závan jako při vcítění - znáte to, »sáhla na mě smrt«... - a po nejbližších čtyřiadvacet hodin jsou lhůty vyřazené. Bez určení pak platí nula, takže můžete měnit tyramchy okamžitě, bez vyžadování dalšího konsorcia. Ale současně se to dá najevo všem.“

„Takže to nepůjde udělat potají...“ doplnil ho Faust.

„Což je účelem,“ přikývl Harry.

 


Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23