Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Halal hospoda

Umírnění vám hlavy neuříznou.

Jen vás humanitárně podříznou.

Klub žorukajni Spojených států začal s pokusy dříve než Evropané, ale ani Američané si nedovolili spustit to hned od začátku ve velkém. Přesněji řečeno - začali s tím, jenže brzy si uvědomili druhou stránku mince a proto vymysleli a realizovali omezení s lhůtami pro přeměnu.

Jenže některé lhůty již měli nastavené a první tisícovky dosáhli již v tom týdnu, kdy nás Harry jejich jménem požádal o vyjádření souhlasu s novinkou. Když ho dostal, viditelně si oddychl. Přiznal se, že očekával od žorukajni v Evropě větší odpor. Jenže i v Evropě jsme byli touto možností nadšení, takže jsme mu podporu dali. Chtěl navštívit ještě žorukajni v Africe a Asii, ale Evropu považoval za »lakmusový papírek«, který se nejspíš v jiných místech světa zopakuje se stejným výsledkem.

Což pochopitelně neznamenalo, že okamžitě započneme holokaust darebáků! A že by jich bylo! Jenže ve svém lodainu jsem objevil jen dva gaunery, kteří by si to zasluhovali. Navíc byli ve vězení, kde si odpykávali trest vyměřený soudem. Řekl jsem si, že mi ti dva neutečou, když je nechám podusit se ve vlastní šťávě v klasickém vězení.

Žorukajni v Praze a ve větších městech ale měli gaunerů víc. Nejvíc si stýskal starý Wojczeslaw, do jehož lodainu patřila Poslanecká sněmovna České republiky. Ten tvrdil, že by mohl šmahem odeslat na smrt polovinu poslanců a rozdělil by je jen na dvě skupiny, které thuki převedou a vydají na smrt za sto dní anebo později, aby to nebylo tak najednou.

I když by ani to možná nevadilo...


Zato ve světě se děly věci!

Brzy se pohřešovalo několik desítek velice významných osobností veřejného života. Většinou šlo o vlastníky známých televizních a rozhlasových stanic, novin, ale mizeli i majitelé neziskových charitativních nadací, jejichž mizení komentátoři pokrytecky hlasitě litovali. Záhady se množily jako houby po dešti. Zpočátku se omezily na území Severní Ameriky, pořád tam ještě dobíhaly kratší lhůty, pak nastal prudký pokles těchto událostí, když Američané vymysleli stodenní minimum.

Kdo by ale očekával, že to tím skončilo, přepočítal by se. Naopak. Záhadná mizení lidí přeskočila jako epidemie do Asie a do Evropy. Nějakou dobu se to vyhýbalo Africe a Austrálii, než novináři zjistili, že v zemích, kde nehlásili žádná zmizení, šlo jen o cenzuru. Lidé mizeli všude, ať už s ohlasem médií, nebo nenápadněji.

Z mého a Dančina pohledu se tolik nedělo, i když musíme přiznat, že naše »lodainy« patřily odjakživa mezi nevýznamné. Danka si vzala na starost městský soud, kde označila několik soudců - ale podle ní to až tak nespěchalo, dávala jim prozatím tříleté odklady. Ve stejnou dobu, jako se »epidemie« záhadných mizení rozšířila po celém světě, začali mizet soudci po celých Čechách a na alternativních webech se objevil postřeh, že mizí právě ti, na kterých už léta leželo podezření z korupce.

Tím ale Dančino angažování skončilo. Projeví se až za tři roky, pokud si to Danka nerozmyslí a některým gaunerům opět tyramchy nezvýší. Když včas uvěří »konspiračním teoriím«, že je to trest za korupci, mohli by se přece polepšit. Když neuvěří a nepřestanou soudit křivě - nebude jich škoda.

Já jsem měl v lodainu hlavně vesnice, kde jsem sice také objevil pěkná kvítka, ale na trest smrti to rozhodně nebylo.

To se však obratem ruky změnilo, když nás jednoho rána zavolal Dančin známý s neobvyklým požadavkem. Poprosil nás, zda mu nepomůžeme vytvořit konsorcium tří, protože v jeho lodainu trvale dochází k neodpustitelnému násilí a ještě větší se připravuje, takže za jediné schůdné řešení považuje okamžitou eliminaci viníků.

„To nebude jen tak, Lojzo,“ snažila se ho krotit Danka.

„Uvědomuji si to,“ odvětil Lojza. „Ale když je možnost některým zločinům zabránit, proč ještě váhat?“

„Co jsi s nimi dělal doteď?“ zeptala se ho suše.

„Všichni mají fialové tyramchy, ale sama víš, že jsme to dodneška neřešili, protože to nešlo. Ale dneska... to se ví, že jsem jim dal nejkratší možný termín, ale sto dní nic neřeší, když chystají nějaký masakr...“

„Uvědomuješ si, že jde prakticky o okamžitě provedený trest smrti?“ varovala ho Danka.

„Ale oni opravdu chystají něco strašného!“ vyhrkl Lojza. „Mají už na to připravené zbraně!“

„Ukaž nám to!“ vybídla ho Danka.

„Dobrá, přijďte se sami podívat!“ svolil Lojza. „Dám vám tam značku ganfi, jmenuje se »Zmije«, ale zůstaňte neviditelní a duchové, ať je předčasně nevyplašíme!“

Danka tam chtěla hned přeskočit, ale ještě jsem ji zadržel.

„Hele, Danko, je zvykem dávat ve dveřích dámě přednost, ale v Čechách vstupuje do hospody jako první muž, aby schytal první ránu při případné rvačce!“ požádal jsem ji o první skok.

„Jak myslíš, rytíři!“ zasmála se, ale nebyla proti. „Hlavně mi hned uvolni značku, ať tam mohu hned za tebou!“

Přeskočil jsem na určenou značku a ihned jsem postoupil o krok vpřed, abych ji neblokoval. Danka se vzápětí objevila za mými zády a spolu jsme se rozhlíželi, kde vlastně jsme.

Byli jsme v poměrně velké, tmavé místnosti bez nábytku. Jen u jedné stěny stál ...sakra, jak se vlastně správně česky řekne »kecpult«? »Tribuna« - to taky nezní moc česky... takže prostě »kecpult«, zřejmě připravený pro zdejšího kazatele.

Úplně prázdno tu ale nebylo. Na podlaze byl koberec, na něm vyrovnané řady slabě svítících ohnutých hřbetů, klanících se - nejspíš směrem k Mekce. Vyčnívali jsme mezi nimi dost nepatřičně, ještě že nás neviděli. Pro jejich oči jsme byli méně než vzduch, což bylo jen dobře.

„Pojďte se podívat!“ vybídl nás telepaticky Lojza. Už nás tu očekával, také jako duch, viděli jsme ho nezřetelně, také jen v infračerveném světle, svítil nám jen slabším svitem.

„Ještě že nás nikdo z nich nevidí!“ ukázal jsem na řady. „Chodíme jim po mešitě v botách, Danka je navíc žena a k tomu nezahalená, to by byl poprask!“

„Na to jim kašlu!“ odvětil Lojza. „Pojďte za mnou!“

Následovali jsme ho skrz stěnu na chodbu, pak skrz další stěnu do místnosti plné nepořádku - očividně to bylo skladiště. Hned mě ale zaujaly vzorně vyrovnané řady vojenských kvérů. Nejvíc tu bylo známých kalašnikovů, ale byly tu i jiné typy. Na vojně jsem nebyl a doposud jsem se o mašinkvéry nezajímal, typy mi nic neříkaly, jen že jich tu bylo hodně.

„Vidíte ten arzenál?“ ukázal nám Lojza. „Zbraní tu mají pro celý pěší pluk! A nejen samopaly, ale i pancrfausty!“

Stranou stálo i několik protitankových pancéřovek. Kde je splašili? A bylo tu i několik dalších zbraní, odhadoval jsem je na bazuky, možná to byly i ruční protiletadlové rakety.

„Až tohle popadnou a někde se vyrojí, bude to příšerný masakr!“ věštil temně Lojza.

„Jde o to, kdy to zamýšlejí,“ podotkla Danka.

„Já to zjistím!“ nabídl jsem se. Danka se na mě podívala a s úsměvem mi dala svolení. Otočil jsem se a prošel stěnami a chodbou zpátky do mešity.

Tam pořád ještě probíhalo hromadné modlení. Ti chlápci to berou smrtelně vážně, nepochopím, jak se to mohlo uchytit v Čechách, zemi Švejků. I když - tohle nebyli Češi, nebo aspoň většina jich nebyli Češi.

Konečně modlení, klanění a hřbetů ohýbání skončilo, za kecpult se postavil nejvousatější usáma a začal kvákat. Česky to rozhodně nebylo, ale ani jsem nečekal, že bych mu rozuměl. Důležitější bylo, že za kecpultem stál poměrně klidně a dovolil mi vstoupit do něho a spojit se s jeho myšlenkami.

Pak už bylo jedno co mluvil, rozuměl jsem přímo i těm jeho myšlenkám, které ani nevyslovil nahlas. Nemínil jsem mu ale naslouchat hodinu, brzy jsem se od něho odpojil, vystoupil z jeho těla a vrátil se do skladiště, kde na mě ti dva celou dobu trpělivě čekali.

„Tak co jsi zjistil?“ uvítala mě Danka.

„V nejbližší době nám nic nehrozí,“ informoval jsem je. „Ani v Čechách, ani v Německu, i když tam jsou o hodně dál.“

„Jsi si tím jistý?“ zeptal se mě nerozhodně Lojza.

„Poslechněte si myšlenky jejich imáma!“ poradil jsem mu - což bylo ode mne hodně drzé, abych já skoro-novic radil tisíciletému...

„Tys mu vstupoval do vědomí?“ podíval se Lojza na mě trochu znechuceně. „To není zrovna etické!“

„Vstupovat lidem do vědomí nechceš, ale zabíjel bys je bez zjištění viny? To je snad podle tebe etičtější?“ odpálila ho Danka dřív než mě napadla vhodná odpověď. Řekla to vlastně za mě, nemusel jsem se už hájit.

„No jo... tak povídej, co a jak!“ vybídl mě Lojza.

Shrnul jsem tedy, co jsem se dozvěděl. Na jednu stranu měl pravdu Lojza, tihle chlapíci připravovali v Čechách džihád, neboli vraždění nevěřících - tedy i nás. Ale sami imámové je drželi zpátky. Podle jakéhosi jejich ústředí či štábu v Německu nebyl džihád ještě dostatečně připravený, aby mohl být drtivý. Kdyby se někdo »utrhl« předčasně, mohl by všechno zkazit, ostatní pravověrní by to pak museli chápat jako zradu se všemi důsledky - včetně uříznutí hlav provinilců.

„Není to ještě zralé,“ opakoval jsem. „Na druhou stranu máš pravdu, je to nebezpečné. Ale není to na okamžitou akci.“

„A to máme čekat, až to bude opravdu nebezpečné?“ řekl Lojza opět tak znechuceně.

„Bude to lepší než škodit nevinným,“ řekla Danka.

„Nevinným?“ vybuchl Lojza. „Zdá se ti to nevinné?“

A poukázal rukama na arzenál ve skladišti.

„Kdo shromažďuje zbraně, chce je použít proti nevinným sousedům a nemůže být tedy žádné neviňátko!“ rozčiloval se.

„To máš těžké,“ povzdychla si Danka. „Podle právníků je ten, kdo ještě nic zlého neprovedl, nevinný. A tak se na něho musí hledět, dokud nebude právoplatně odsouzený.“

„Takže - dokud někoho nezabije, je nevinný?“ otřásl se Lojza. „Vrah, který uřezal už dvacet lidských hlav, je nevinný, dokud ho soud neodsoudí? Jdi k šípku s takovou spravedlností! Poslyš, že ty jsi ještě nezažila žádný pořádný masakr? Ale já jich pamatuji moc, nejvíc za Třicetileté války, ačkoliv na tu se ani ty pamatovat nemůžeš... Doporučil bych ti navštívit nějaký kout světa, kde se dějí dodnes. Tam když vidíš takové přípravy, můžeš si být jistá, že až to vypukne, budou padat hlavy. Jeden ozbrojený chlap zabije dvacet neozbrojených. A co těm obětem pomůže, když pak vraha ztrestáš? A ještě něco! Víš aspoň, proč se thuki vyhýbají zemím ovládaným islámem? Já to nevím, ale nějaký důvod pro to mají. Kdyby bylo po mém, vydal bych pro všechny v tomto domě příkaz »vakéžo« bez jakékoliv lhůty!“

„Když si myslíš, že to bude oprávněné, dej všem aspoň sto dní - jenže to už všichni mají, že?“ ustoupila Danka.

„Takže mě nepodpoříte?“ zeptal se nás Lojza stručně.

„Podpoříme, až to bude opravdu naléhavé,“ řekla Danka. „Teď se nám to oběma zdá předčasné.“

„A neprozkoumáš toho jejich imáma sama?“ napadlo ho. „Třeba budeš mluvit jinak! Třeba Karel nebezpečí podcenil!“

„Dobrá, můžeme se tam podívat,“ Danka opět ustoupila.

Vyšli jsme skrz stěnu na chodbu. Byla najednou plná lidí, kázání zřejmě skončilo, trousili se - nejspíš na záchod. Jiní se už vraceli a chodba byla plná shonu a hluku. Teď bychom mezi nimi našli imáma jen náhodou - vousatých tu byla většina.

„A opravdu mají všichni fialové tyramchy?“ zeptal jsem se Lojzy. „Myslím - ty se stodenní lhůtou?“

„Lhůta na nich není vidět,“ řekl Lojza. „Ale podívej se a kdybys spatřil někoho neoznačeného, řekni mi!“

„Uvidíme!“ řekl jsem. Ivtyš!“

Nad hlavami všech ihned naskočily plamínky tyramchy. Jenže - všechny byly černé. Zarazilo mě to.

„Vidíte to co já?“ obrátil jsem se na Danku a Lojzu.

Černé plamínky se jemně chvěly, ale nebylo pochyb.

„Ultrafialoví!“ potvrdila můj postřeh Danka. „Jak se to ale mohlo stát?“

„Nejspíš někde jinde ve světě vydalo jiné konsorcium tří příkaz ke zrušení lhůt při posunech tyramchy,“ hádal jsem. „A my jsme zachvění přehlédli. A teď je to čtyřiadvacet hodin odblokované pro všechny. Takže se provedl i Lojzův příkaz.“

„Žádný příkaz jsem nevydával!“ utrhl se na mě Lojza.

„Ale vydal!“ nesouhlasil jsem s ním. „Řekl jsi doslova: »Kdyby bylo po mém, vydal bych pro všechny v tomto domě příkaz vakéžo bez jakékoliv lhůty« - a thuki to provedly.“

„V tom případě bys to měl vrátit zpátky,“ navrhla Danka Lojzovi. „Bezprostřední nebezpečí přece nehrozí!“

„Nechte to jak to je!“ odmítl Lojza poslechnout. „I když jsem to řekl bezděky, v mém lodainu už nic neměňte! Sadoce!“

„Máš k tomu právo, ale nemáš náš souhlas,“ řekla Danka.

Jenže Lojza ji už neposlouchal, strnul a nevnímal nás. Tak to vypadá, když s někým telepaticky hovoříte - soustředíte se víc na hovor než na své okolí. Museli jsme počkat, až skončí.

„Koleduješ si o průšvih, Lojzo!“ varovala ho Danka. „Měl bys to označování roztáhnout aspoň na několik dní. Tohle bude příliš nápadné a můžeš se dočkat nežádoucí pozornosti!“

„Kdo si toho všimne?“ namítl ledabyle Lojza. „Policie to nevyřeší, jejich kamarádíčci teprve ne. Nebude z toho tak velký poprask, jako by byl, kdyby se vyrojili s těmi zbraněmi.“

„Všechny jsi ale odsoudil k smrti,“ připomněla mu Danka. „Ani jsi je nevyslechl. To není spravedlivé!“

„Kdyby neshromažďovali zbraně, nevšímal bych si jich,“ odsekl Lojza. „Ale kdo připravuje takový arzenál, ten se podle mě chystá ho také použít! To je přece zřejmé i bez výslechů!“

„Pořád to ještě závisí na jejich ústřední obci v Německu,“ namítl jsem také. „A jejich šéfové je zatím drží zpátky!“

„Jde o to, jak dlouho,“ odsekl Lojza. „Až těm v Německu lupne v hlavě, bude to rychlé! A až začnou vraždit, nezastaví je ani černý plamen! Podmínkou přenosu je osamělost, ale vojáci v bitvě osamělost nevyhledávají ani na záchodě! Musí se držet pohromadě a budou vraždit! V dnešních válkách se oběti mezi civilisty nepočítají na desítky ani na stovky, ale na miliony!“

„Jenže když tyhle zlikviduješ, jejich šéfové to oprávněně vyhodnotí jako útok a pak bys to jedině urychlil,“ varoval jsem ho. „Ve tvém lodainu možná masakr nebude, ale v Čechách bys mohl způsobit přesně to, čemu chceš zabránit.“

„Už jsem varoval známé,“ řekl Lojza. „Nejen v Čechách, ale i v Německu. Ti to tam potřebují víc než my a kdoví, jestli to odblokování lhůt nepřišlo od Němců!“

„To ještě uvidíme,“ věštila Danka.

Pravda, v jejím ani v mém lodainu jsme problémy tohoto druhu neměli, u nás to vůbec není tak rozlezlé, jako u sousedů v Německu. Ale nechtěl bych vidět jiná města, kde už jsou na tom podobně jako Lojza. Řekl bych, že v Čechách není tahle mešita jediná... Uvidíme!

Vrátili jsme se domů do Záhrobí a Danka projevila zájem svolat český klub, kam se připojovala již před mým příchodem. Podařilo se jí ale navázat telepatický kontakt sotva s polovinou členů. Ostatní ji jemně, ale důrazně odmítli - že mají napilno.

Danka se nechtěla jen tak vzdát a náhradou vzpomínala na další žorukajni z Čech, z nichž některé neviděla až dvě stě let, takže si nebyla jistá jejich »barvou psychorezonance« neboli »lavititjou«. Vytrvalost ale slavila úspěch, brzy jí slíbilo účast na novém, neobvyklém »klubu« skoro dvacet zájemců.

„To by mohlo stačit,“ usoudila. „Jednadvacet je obvyklé »magické číslo«.“

„Se mnou nepočítáš?“ zeptal jsem se jí, když mi došlo, že se sama počítá za jednadvacátou.

„Ani ne,“ řekla. „Co bys tam dělal? Chci si s ostatními zavzpomínat na staré zašlé časy, ani bys nevěděl oč jde a proč by ses měl nudit? Porozhlédni se raději po svém lodainu, ať se ti v něm nevylíhne hnízdo zmijí jako u Lojzy! Abys je nemusel likvidovat stejně krutě jako on!“

V první chvíli bych se málem urazil, ale rychle jsem se uklidnil. Danka měla pravdu. Na shromáždění stařešinů nemá zelenáč co dělat. Na taková setkání mě pozvou nejdřív za sto let, pokud pro ně nebudu zelenáčem ještě déle.

Dobrá, porozhlédnu se po svém lodainu...


Změnil jsem se v ducha a přeskočil na značku na soklu sochy Jana Husa na horním okraji malého náměstí, plného lidí. Značku jsem měl naštěstí až nahoře u sochy, aby byla zaručeně volná. Podle spousty prodejních stánků se na náměstíčku právě konal nějaký trh, výroční nebo farmářský. V tom hluku by si mě nikdo nevšiml i kdybych byl viditelný.

Rozhlédl jsem se po davu, ale nic pozoruhodného jsem tu neviděl. Trh nevykazoval proti podobným událostem žádné odlišnosti. Stánky, davy lidí, běžný hluk. Nikde jsem neviděl nikoho, kdo by sem nepatřil. Z vývěsních štítů řezníků se na mě křenily »rozesmáté« vepřové hlavy, pravověrného bych tu nespatřil ani kdyby ve městě nějací byli. Trhu s takovými symboly by se jistě vyhýbali jako čert kříži. Tím lépe!

Přeskočil jsem do druhého městečka. Víc už jsem jich ve svém lodainu neměl, další osady byly jen vesnice. Tady se trh nekonal, náměstíčko bylo prázdné, jako vymetené.

Zhmotnil jsem se a zamířil do hospody, byly na náměstí hned dvě. Dříve bych jistě zamířil do té honosnější, dnes jsem si naopak vybral tu méně nóbl. Zkušenosti mezi bezdomovci mě naučily nóbl hostům nevěřit, zajímavější informace jsem mohl získat spíš mezi plebsem.

Budu si muset obstarat nějaké peníze, pomyslel jsem si, když jsem na chodbě kontroloval svou peněženku. Byl v ní již poslední zelený papírek a jen pár mincí. V Záhrobí jsem peníze nepotřeboval, ale tady, jak se říká, bez peněz do hospody nelez! Naštěstí zelený papírek na nějaké pivo postačí a možná si dám i nějaký párek, jestli je tu vedou.

V sále bylo poměrně dost lidí, hospodský je sotva stačil obsluhovat, i když mu pomáhaly dvě mladší dívčiny. Hned poté co jsem vkročil do sálu, vydal jsem příkaz »ivtyš«, abych se tu orientoval podle kategorií. Všechny plamínky byly pozůstatek na mého předchůdce Vuka, takže jsem se nedivil ani tomu, že obě mladé servírky žádné tyramchy neměly. V dobách, kdy je Vuk přiděloval, byly ještě příliš mladé. Hospodský měl zelený plamínek, což je někde ve středu stupnice, ale lepší než modrý.

Dominantou sálu byly dva větší stoly. Kolem většího se sešla parta, ke které bych si nesedl ani kdybych neviděl jejich fialové plamínky tyramchy. Už na první pohled to byla městská honorace, až jsem se divil, že nejsou ve »fajnovější« hospodě na horním konci náměstíčka. Sakra, kdo tam vůbec chodí, když tihle sedí tady, mezi plebsem? Budu se tam muset podívat!

Na opačném konci sálu stál menší stůl, ale společnost se mi líbila mnohem víc. Tři červené tyramchy a dva žluté, to není špatná společnost. A měli tu ještě místo! Takže - i když tu bylo pár prázdných stolů, zamířil jsem k »červenější« společnosti.

„Máte tu volno?“ zeptal jsem se, i když volná místa byla nejméně čtyři. V tom případě je ale zdvořilé zeptat se, mohli by volná místa držet svým kamarádům, kteří přijdou později.

Nic takového mě naštěstí nepotkalo.

„Jen si sednou, mladej!“ vybídl mě postarší děda, podle všeho uznávaný doyen společnosti. „Místa je tu dost.“

„I když je kolem plno prázdných stolů!“ řekl druhý.

„Nikoho od nás nevyhazuj!“ napomenul ho děda. „Nevíš, jestli mezi nás nepatří!“

„Díky za zastání!“ kývl jsem s úsměvem dědovi a posadil jsem se. „Sedět sám u stolu není pravý vořechový. A čekat, až si ke mně někdo přisedne, když tady ve městě nebydlím, to bych se načekal!“

„Kde bydlíte, mladej?“ našpicoval uši děda.

„V Záhrobí,“ odvětil jsem. „To je taková malá vesnička, vlastně jen osada...“

„To se rozumí, že se tím nemyslí onen svět!“ zasmál se.

„Onen Svět je taky vesnice, jenže jinde,“ opáčil jsem.

„Měl jsem odtud šváru,“ přitakal děda. „Ale před deseti lety zemřel, děsně mladej, škoda ho!“

„Jak mladej?“ zeptal jsem se.

„Bylo mu teprve sedmdesát,“ řekl děda.

Opravdu dobrej, pomyslel jsem si. Sedmdesátník a děsně mladej! Všechno je relativní, i věk. Uznávám, že Danka a ještě víc Cilka jsou starší než já, ale ten věkový rozdíl už taky není moc velký - co je to tři sta a šest set let... Lojza přece pamatuje i masakry vesničanů ve Třicetileté válce!

„Máte zajímavá měřítka!“ usmál jsem se na dědu.

„Vy mladí to nikdy nepochopíte!“ mávl rukou.

„Ani když zestárneme?“ rýpnul jsem si.

„To už nebudete mladí,“ řekl děda. „Pak snad... i když se říká, mladej blbec bude jednou starej blbec, ale tím nepřestane být blbcem.“

„To znám i obráceně,“ usmál jsem se. „Starý blbec musel být kdysi mladým blbcem! Jedno se používá ke kritice starých, druhé ke kritice mladých.“

„Ale jak se vede v Záhrobí?“ optal se mě děda.

„Myslíte, že tam není chleba o dvou kůrkách?“

„To říkám taky,“ přijal to děda. „A nestěžuju si.“

„Stěžovat si můžeme leda na nádraží,“ dodal jsem. „Což je u nás v Záhrobí problém. Žádná trať k nám nevede, takže na nejbližší nádraží je hodně daleko. A taky jsem slyšel, že i tam už lampárnu zrušili...“

Mezitím se k nám přitočila jedna ze servírek. Dal jsem si pivo jako všichni a za chvilku mi přistálo na papírový tácek i s pořádnou čepicí pěny.

„Dokud se v Čechách pije pivo, je tu dobře,“ řekl jsem před prvním lokem. Pivo naštěstí zahání žízeň dobře, i když někteří tvrdí opak. Kdo se na počátku napije hodně, může pak jen pomalu ucucávat.

„Myslíš, že by se v Čechách někdy pivo nemuselo pít?“ podíval se na mě děda pátravě.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Prorok přece alkohol zakazuje!“

„Prorok ať si trhne levou zadní!“ vrčel zamračený chlap vedle dědy. „Tady jsme my a my pijeme pivo!“

„A dokud se v Čechách pije pivo, je tu dobře,“ opakoval jsem spokojeným tónem.

„Já bych si z toho legrácky nedělal,“ zavrčel jeden ze dvou »žlutých« chlapů. „Už jsou i v našem městě. Kdekoliv se objeví, našinec jim uhýbá s cesty.“

„Jsou i tady?“ zpozorněl jsem.

„No jo - cizinec!“ podíval se na mě »žlutý«. „Našinec by se tak naivně neptal. To nevíte? Koupili hospodu »U Prahy« na horním konci náměstí. Peněz mají jako šlupek, ale nepochopím nápad předělat českou hospodu na nealkoholickou jídelnu, ke všemu halal. Vždyť jsou v Čechách!“

„Však jim tam dneska nepáchne ani noha!“ dodal kysele chlap vedle dědy.

„To jsou mi zajímavé novinky!“ naznačil jsem, že tomu úplně nevěřím. „Hospoda přece potřebuje kunčofty, jinak se brzy položí, ne?“

„Taky jsme si to říkali,“ povzdychl si i děda.

„Vždyť od nich utekla i naše městská honorace, počínaje starostou, který jim údajně ten prodej sám dohodil!“

„Vážně?“ podíval jsem se na ně se sehranou nedůvěrou.

„Támhle všichni sedí!“ ukázal děda ke stolu na opačném konci sálu, kde seděla »fialová« honorace. Aha, proto zaclánějí v plebejské hospodě! Aby ne, když jim v té nóbl nenabídnou ani obyčejné, poctivé české pivo!

„A nedělal váš starosta předtím starostu v Kocourkově?“ zeptal jsem se. „Tam byl přece odjakživa starostou vždycky ten největší pitomec!“

„Výstižné!“ rozjasnil se děda. „Velice výstižné! Škoda že to starosta pocítí až po volbách! Do té doby stihne zašantročit prachy, co městu za hospodu vetřelci zaplatili, příště starostou nebude, ale konto bude mít plné!“

„Já se tam asi půjdu podívat,“ napadlo mě.

„Obdivoval bych tvou odvahu,“ řekl na to děda. „Ovšem jen v případě, že víš, do čeho jdeš. Měl by sis raději pohovořit s někým, kdo s tím má zkušenosti. Aby sis pak nestěžoval, že ti udělali bebíčko.“

„Jsme snad pořád ještě v Čechách a ne v Kalifátu!“

„No, v Čechách pořád ještě jsme,“ připustil děda. „Ale už nastal čas dávat si pozor na hubu, aby přes ni člověk nedostal a nepřišel o pár zubů. Nemůžeš totiž počítat s naší »pomáhat a chránit«, ta bude naopak chránit vetřelce a pomáhat jim, aby se necítili ukřivdění, až ti budou vyrážet zuby. Ty pak můžeš vyfasovat ještě flastr za nepřiměřenou obranu. Navíc se většina policajtů těch chlápků vyloženě bojí. To je současná situace nejen v Čechách, ale v celé Evropě a vlastně i ve světě.“

A my tam dole jen nadáváme, nic víc...

A my tam dole jen nadáváme, nic víc...

„Myslíte, že všude jsou policajti zbabělci?“

„Všude, chlapče, všude,“ pokýval hlavou děda. „Podívej se na internet, tam je takových záběrů plno!“

„Nemám internet,“ namítl jsem.

„To o hodně přijdeš,“ zhodnotil to děda. „Vnuci mi loni darovali na starý kolena počítač s internetem a musím uznat, byl to nebetyčný rozdíl! Až jsem úplně zrušil televizi a události doma i ve světě sleduji jen přes internet. Ale v zájmu pravdy se musím policajtů zastat. Problém není v nich, ale v politicích. Když policajt horkokrevně zasáhne proti darebákovi, který ale patří k nějaké chráněné menšině, koleduje si o průšvih policajt, ne ten darebák. Zasahuj potom proti grázlům, když víš, že ti je kdekdo omlátí o hlavu!“

„A to je podle vás v celém světě?“ nechápal jsem.

„Že váháš!“ odvětil děda. „Nejhorší je, když policajt patří do jiné menšiny než darebák a největší smůlu má, když je bílej. Pak létají vzduchem slova o rasizmu a diskriminaci a všichni ochránci práv menšin se na nebohého policajta sesypou, i když darebáka z chráněné menšiny načapal při činu, za jaký by jiný gauner s bílou barvou kůže vyfasoval pořádný flastr. A počítej s tím, že v naší horní hospodě narazíš na chráněnou menšinu, takže se na bílou policii nesmíš spoléhat. Každý si rozmyslí pomáhat bílému proti utlačovaným. Zatím v Čechách nikomu hlavy neřežou, ale to je jen »zatím«.“

„Pěkná spravedlnost!“ povzdychl jsem si.

„Ty máš ještě iluze o dnešní spravedlnosti?“ podíval se na mě děda útrpně.

„Taky už jsem dostal - obrazně řečeno - přezhubné,“ řekl jsem odevzdaně. „Jenže když se nebudeme bránit aspoň chabě, budou nám grázlové brzy kadit na hlavy.“

„Ještě sis nevšiml, že nám to naši politici dělají už hezky dlouho?“ zasmál se děda trochu kysele. Otevřenou politiku dělají za zavřenými dveřmi, před volbami se mohou samými sliby přetrhnout, ale po volbách už jsme pro ně zase jen lůza.“

„Jo, to vím,“ souhlasil jsem. „A lidi mají krátkou paměť, když je volí znovu a znovu...“

„A kohopak jsi minule volil ty?“ zeptal se mě děda.

„Nikoho,“ odvětil jsem po pravdě.

„Takže jsi taky slavně volil ty grázly!“ řekl vítězně děda. „Já jsem volil Piráty. Taky nejsou nic moc, kloudnej program nemají, ale aspoň nejdou na ruku těm hlavním darebákům!“

„Já jsem ani volit nemohl,“ namítl jsem. „Byl jsem právě po autohavarii a jsem rád, že vůbec žiju!“

„No jo, to jste vy mladý!“ rozohnil se děda. „Furt někam spěchat, furt se hnát... zřejmě jste nikdy neslyšeli Komenského slavné »kvaltování všeliké toliko pro hovada dobré jest«?“

„Já jsem jel pomalu a mravně, ale smetl mě protijedoucí kamioňák, co usnul za volantem!“ namítl jsem. „Jo - to jsou ti staří! Už by měli dávno pospávat v důchodu, ale tumlujou se, ani se pořádně nevyspí a pak zabíjejí jiné! Podívejte se na naše poslance, ti spí každou chvíli! Ono se říká »když blbec spí, tak neškodí, takže vlastně dělá veřejně prospěšnou práci!«, ale naši poslanci jsou prospěšní málo, neboť i tak stihnou škodit víc než je nám milé!“

Rýpnul jsem si sprostě - ale děda si začal...

„Nehádejte se tady!“ napomenul nás přátelsky »žlutý«. „Beztak nic nezmůžete! Proti politikům ani proti vetřelcům! Jsme na to moc malí páni!“

„Ale stejně se tam půjdu podívat!“ řekl jsem odhodlaně. „Jak říkají Poláci - Ješče Polska nězginěla!“

Polska ješče nězginěla, ale dávej bacha, vyražené zuby ti už znovu nenarostou!“ doplnil mě »žlutý«.

„Dnes je náhodou velice vzácná konstelace hvězd,“ řekl jsem tajemně. „To se mohou dít věci, jaké byste jindy nečekali! A právě proto tam půjdu ještě dnes!“

„No - jestli máš u notáře sepsanou okolkovanou závěť - pro mě za mě, jdi si!“ povzbudil mě děda.

„A jdu tam hned!“ dodal jsem.

 


Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23