Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Tajemství zamčených dveří

Islám vyznávají lidé chudí duchem.

Chytří ho jen vychytrale zneužívají.

Koukali na mě jako na sebevraha kamikaze, ale musím jim uznat, pro neznalé to tak mohlo vypadat. Něco jiného je jít holýma rukama proti odhodlaným ozbrojencům a něco jiného je mít za sebou thuki a schopnost změnit se v ducha, který se většině zbraní může s klidem vysmívat - od nožů, šípů, mečů a halaparten až po moderní vražedné střelné nástroje.

Ani jsem se tedy nedivil, když se všichni od našeho stolu zvedli a šli se za mnou podívat, jak vstoupím do horní hospody. Tím mi ale znemožnili vstoupit tam jako duch. Přinejmenším za vstupní dveře jsem musel vejít hmotný. Ale na druhé straně, ať je tam uvnitř kdokoliv, nemůže přece na každého příchozího bez varování střílet. Kdyby se mě hned za dveřmi někdo zeptal, co tam chci, mohl bych směle odpovědět, že mají nad vchodem ceduli »jídelna«, takže se jdu informovat o jídelním lístku. Pak mě snad nemohou ani bez vysvětlení vyhodit.

Sledován několika páry zvědavých očí došel jsem klidně až k hospodě a srdnatě vstoupil. Jakmile se za mnou vchodové dveře zavřely, přestal jsem hrát divadlo »o srdnatém hochovi, co se ani lidojedů nebojí«. Chodbička byla prázdná, nikdo mě tu neviděl. Vyžádal jsem si hmotové zrcadlo valrur a dál jsem šel jako neviditelný přízrak. Bylo to tak bezpečnější a co mám povídat, takový srdnatec přece jen nejsem, abych se hrnul tam, kde bych mohl přijít v lepším případě o pár zubů, v tom horším i o hlavu. A to doslova, viděl jsem otřesné obrázky!

Zatím to ale tak nebezpečně nevypadalo. Jako duch jsem se nezdržoval dveřmi a vstoupil do větší místnosti. Původně to byl asi hlavní sál, ale teď by v tom nikdo hospodu nepoznal. Nápis »restaurace« venku na průčelí zřejmě neplatil. Všechen nábytek byl pryč a podlahu pokrýval jeden velký ornamentální koberec. Takže žádná jídelna, ale - mešita.

Utíkají před islámem? Ne - roznášejí tu nákazu jako mor...

Utíkají před islámem? Ne - roznášejí tu nákazu jako mor...

Navzdory ujištění, že do horní hospody nikdo nechodí, byl sál nabitý samými chlapy. A že si nikdo nevšiml, že sem chodí tolik lidí? Pravda, každý tady zabíral víc místa než kdyby stál, ale i tak jich tu bylo nějak moc. Ve městečku je tedy už poměrně početná komunita této víry. To není dobré. Příznivci této víry tvrdí, jaká je mírumilovná, ale zkušenosti ze světa i z Evropy hovoří jinak. Podle činů poznáte je!

Víra v Mohameda se od víry v Satana liší pouze ve dvou hlavních bodech. Především ve jménech - Mohamed opravdu není Satan, i když obojí do světa přináší zlo a násilí. Satanisté ale nejsou tak pokrytečtí - což je ten druhý rozdíl. Uctívají-li Satana, netají se, že uctívají Zlo. Zato muslimové se sice slovy od Satana distancují, ale sami mění svět v peklo. Jejich obhájci neustále opakují, jaké mírumilovné náboženství je islám, stejně však argumentují i Satanisté, podle nich je přece mírumilovný i satanismus. Oboje je však čisté pokrytectví. Mírumilovní jsou jen tam, kde jsou zatím v menšině, kde nevládnou. Pravou tvář ukáží, jakmile si myslí, že mají dost síly. Pak teprve otočí.

Znal jsem jednoho Araba z těch »umírněných«. Nechodil do mešity, občas si potají dal pivo a nevyhýbal se v Čechách ani jitrnicím a jelitům. Ale ani on - stejně jako všichni Arabové - se neodvážil prohlásit na veřejnosti, že není muslim.

Tihle lidé, kteří by asi jako jediní nebyli nebezpeční, se totiž nejvíc bojí svých souvěrců. Odpadnutí od víry trestá islám zásadně smrtí, jiný trest ani nemůže použít, neboť tak jest přece psáno v Koránu a Korán je jediná pravá a dokonalá kniha, ve které se nesmí změnit ani čárka, neboť ji Mohamedovi diktoval sám Satan.

Pardon - Alláh.


Ačkoliv mě nikdo z nich nemohl slyšet i kdybych z plna hrdla řval, tiše jsem vyslovil příkaz »ivtyš«. Jak jsem očekával, nikdo ještě neměl plamínek tyramchy. Vuk je neoznačil, přišli až po jeho odchodu, bylo to tedy na mně.

Ale co s nimi?

V prvním okamžiku jsem se chystal označit je všechny fialově, jenže v té chvíli jsem si vzpomněl na Ahmeda. To byl přece slušný člověk, i když muslim. Vždyť zůstával muslimem jen ze strachu před svými souvěrci! Jakou barvu tyramchy by ode mne dostal Ahmed? Kolik takových nešťastníků je i tady?

Hned mě ale napadlo, že Ahmed přece do mešit nechodil. A také jedl jitrnice a pil pivo, samozřejmě jen když ho žádný jiný muslim neviděl. Ten by snad tady bezduše nemlel naučené mantry a nebouchal čelem o koberec.

Jenže - co jsem skutečně věděl o Ahmedovi? Když ho žádný jiný muslim neviděl, jedl jitrnice a pil pivo. Ano, ale jak se choval, když jsem ho neviděl já? Co když chodil potají do mešity, mlel bezduše modlitby a bouchal čelem o koberec, aby přece jen nepřišel do pekla za přátelské hovory s nevěřícími? Ať tak či tak se musel přetvařovat. Před vlastními nepřiznával jitrnice a pivo, nám zase mohl lhát, že to náboženství »nežere«. Lhát nevěřícím je přece dovoleno, klamání nevěřících považují muslimové dokonce za jediné správné a chvályhodné jednání!

Křesťané mají jiné pokrytecké řešení - zpověď. Co přes týden - či v posledním roce - nahřešili, to smažou zpovědí a hned se mohou považovat za čisté jako lilie, i když mají ruce od krve až po ramena. Muslimové takové pokrytectví nemají, ale musí mít něco jiného, čím se alespoň ve vlastních očích očišťují. Jinak by člověk mohl žít v pohodě jen do prvního »smrtelného hříchu« a pak už by mu bylo všechno jedno. Říká se, že to bylo heslo křesťanských pirátů, které měl každý právo pověsit na ráhně nebo hodit zaživa žralokům. Pro ně zpověď nebyla. I kdyby přišli do kostela, zavolali by na ně lidé vojáky. Piráti se podle toho chovali a slovo milosrdenství byla pro ně sprostá nadávka.

Hezky to vystihovala kniha „Ostrov Pokladů“ od Roberta Louise Stevensona, zejména ona píseň o pirátech:

Fifteen men on a dead man's chest

Yo ho ho and a bottle of rum

Drink and the devil had done for the rest

Yo ho ho and a bottle of rum.

Přeloženo do češtiny:

Patnáct chlapů sedí na rakvi

Jo-ho-ho - a flaška rumu

Pijí a ďábel má vystaráno

Jo-ho-ho - a flašku rumu.

Ba ne, na Základnách pro ně místo nebude. Místa je tam málo, nedostane se ani na všechny poctivější. Tihle chlapi mají plná ústa Alláhova milosrdenství, ale pak »ve jménu Alláha slitovného, milosrdného« řežou zaživa hlavy i dětem... My potřebujeme lidi jiné, ne tak otrlé.

Přelétl jsem očima celé shromáždění, představil si barvu temně fialovou a vydal povel: »erofetoc«.

Dobrá - a co dál? Fialové označení může mít význam až v případě kosmické katastrofy, kdy by tihle propadli zkáze. Byl by to ale trest? Vždyť by spolu s nimi zemřelo i několik miliard potřebnějších a užitečnějších lidí, prostě protože se na všechny nedostane!

Vzpomínka na Ahmeda mě naladila smířlivě, přesto jsem jim dal fialové tyramchy. Jenže to má význam stejně vzdálený a neúčinný jako hrozba peklem, kam se dostanou hříšníci až po smrti. Než se tam dostanou, stihnou ještě spáchat několikerou genocidu. Trest by měl přijít dřív, nejlépe tak, aby chystaným zločinům zabránil ještě dříve než se stanou. To ale předpokládá vědět, kdo se k nějakému vraždění už chystá a případně kdy to má nastat. Jasnovidci však nejsme, ani thuki budoucnost nezná. Dá se to odhadovat, napadlo mě však i něco jiného. Něco jsem naznačil už v hospodě, když jsem tajuplně mluvil o»konstelaci hvězd, kdy se mohou dít věci, jaké nikdo nečeká«!

Nejprve bych se ale měl přesvědčit, zda je nepodezírám zbytečně nespravedlivě. Podívám se za zdejší zamčené dveře, jako ducha mě přece nezastaví.
V Čechách se vždycky zahalovaly jen ty největší ošklivky. Ale nikdy ne tak, aby jim nebyl vidět obličej. To naopak dělají s oblibou bandité...

V Čechách se vždycky zahalovaly jen ty největší ošklivky.
Ale nikdy ne tak, aby jim nebyl vidět obličej.
To naopak dělají s oblibou bandité...

Prolnul jsem se dveřmi na chodbu, pak do provozní části budovy. Namátkou jsem prošel několikerými dveřmi. Objevil jsem kuchyň, kde zahalené muslimky připravovaly halal jídla pro své pány a vládce, nahlédl jsem do spižírny, až jsem objevil dveře do sklepa. Byly tam kluzké tmavé schody - a tma.

Fempač!“ požádal jsem thuki o světlo.

Strop vzplál jasným bílým světlem, rázem bylo vidět jako ve dne. Tolik jsem ani nepotřeboval.

Vakéžo fempač!“ požádal jsem thuki o zeslabení světla, aby neprosvítalo škvírami pode dveřmi.

Světlo pohaslo, ale i teď bylo vidět dost. Seběhl jsem po schodech dolů a spatřil několik sklepních kójí. Stály tu pivní sudy, na které už dlouho nikdo nesáhl, neboť novým majitelům nestály za námahu vyvalit je nahoru a prodat je. V sousedních kójích jsem však objevil podezřelé zelené bedny. Rozhodl jsem se pár jich namátkou otevřít, ovšem nejprve jsem musel projít hmotovým zrcadlem. Kdyby mě přitom překvapili, byl bych možná okamžik zranitelný - než bych jim zmizel do allohmoty. Nebylo to však příliš nebezpečné.

Tušení mě ale nezklamalo, byly tu zbraně. Útočné pušky, granáty, munice, panzerfausty, podobně jako v mešitě u Lojzy. Příprava na válku. Takže - žádní mírumilovní uprchlíci před válkou! Tihle ji přinášeli až k nám.

Opět jsem se odhmotnil, vystoupal po schodech nahoru, dal thuki zhasnout a prolnul dveřmi na chodbu. Štěbetajících muslimek jsem si nevšímal, nebudou nebezpečné. Vrátil jsem se do sálu, kde zřejmě právě skončily modlitby a začalo jakési kázání. V duchovitém stavu jsem neslyšel, o čem ten chlap za tribunou hovoří, ale beztak nemluvil česky a nerozuměl bych mu. Nechal jsem si to raději přetlumočit do češtiny.

„Dokud nepřišel náš čas, nesmíme na sebe upozorňovat!“ hlásal zdejší imám svým posluchačům. „Až sem přijdou další, musíme jim připravit místa. Jednou každý z nás dostane vlastní dům po nevěřících, ale teď musíme být nenápadní.“

Jasně, převáděl jsem si to do ještě srozumitelnější řeči.

Každý získá vlastní dům - až podřežete nevěřící. Ale než sem dorazí další, nejspíš po malých skupinkách, aby to nebylo nápadné, musíte se »uskrovňovat«. Hospoda je velká, jenže tu máte i ženy, aby se měl kdo starat o jídlo. Na tak velkou hordu chlapů je tu přece jen žen málo, ale to už si nějak zařídíte...

Jenže přípravou na válku jste mi dali důvod překazit vám to ještě dřív, než to začne. Nemusím čekat, až přijde váš čas, protože můj čas už přišel. Jen nesmím tu »příznivou konstelaci hvězd« propást, trvá jen čtyřiadvacet hodin a navíc nevím kdy začala a kdy skončí. Prostě to zkusím - a uvidím!

Přelétl jsem očima shromáždění.

Vakéžo tyramchy!“ poručil jsem.

Fialové plamínky se změnily v černé a byly znát jen proti světlé zdi. »Příznivá konstelace hvězd« tedy ještě trvala.

Pak jsem opustil hlavní sál mešity. Napadlo mě ponechat jednoho posledního naživu jako posla špatných zpráv pro jejich štáb, ale bylo by to zbytečné. Chlap by mohl popadnout zbraně a začít vyšilovat.

Zprávy ponesou muslimky.


Pro jistotu jsem se rozhodl obhlédnout hospodu celou. Sál změněný na mešitu nezabíral celý půdorys budovy. Za ním jsem objevil větší sál - zřejmě občasnou tělocvičnu, možná to bývala dříve sokolovna. Také tady bylo plno divných chlápků. Ohýbali hřbety na matračkách, pohozených na parketách. Aha, do modlitebny se zřejmě všichni nevešli, modlili se i tady.

Trochu mě zarazilo, kolik jich tu je, aniž by lidé ve městě měli o nich tušení. Zřejmě trčí tady, nechodí po městě, nedávají nikomu stín podezření, ale až přijde jejich čas a dostanou povel vyrazit, nechtěl bych v tomhle městě bydlet. Mohlo by tu být setsakra dusno!

Teď už jsem je označil s klidným svědomím. To nejsou hosté, ani chudáci uprchlíci! To je falanga fanatiků. Všem jsem také ihned změnil barvu tyramchy na ultrafialovou, ještě to šlo. Postačí, aby každý z nich aspoň na pár vteřin osaměl - a jak asi víme, jsou místa, kam i císař pán chodí sám...

Vystoupal jsem po schodech až do patra, ale tam nikdo nebyl. Zřejmě to byly pokoje vyhrazené ženám, které teď byly dole v kuchyni. Víc jich tedy není, ale - i tak jich je dost!

Už brzy se ale budou divit!

Ultrafialová barva je hodně zlověstná!


Venku nikdo nečekal. Proč také, když uvnitř bylo tepleji?

Vrátil jsem se celkem v pohodě do hospody, jako bych se právě nestal masovým vrahem. Tak jsem to ale nechápal. Moje »oběti« byly zatím naživu, i když se to jistě brzy změní. Nebyli to ale obětní beránci. Chystali v Čechách něco horšího než puč. Při puči jde nanejvýš o vládu a moc, civilisté to sice taky občas odnesou, ale jen jako »vedlejší škody«, jak to rádi pokrytecky a zjemněle nazývají Američané. »Zabili jsme dlouho hledaného velitele teroristů... a také dvě stě dětí jako collateral damage«... Jenže tihle tady cíleně chystají genocidu. Před soudem bych to neobhájil, naše soudy věří spíš cizincům, ale obhájím si to před kmotrami. Měly u mě tisíckrát větší váhu než české soudy, představované darebáky jako doktor Slamáček. U našich soudů je darebáků víc, pokud ne většina. Jakou úctu mohou mít u mě takové bestie proradné?

Ve dveřích šenku jsem se rozhlédl. Mé místo u stolu bylo dosud volné. Zamířil jsem tam a pro pořádek požádal o svolení přisednout si, i když jsem neočekával, že by mi svolení nedali. Přímo z nich čišela zvědavost.

„Tak co, mladej?“ zeptal se mě dychtivě děda. „Vidíme, že ses vrátil bez boulí, modřin, zlomenin a nejspíš i se všemi zuby, tak povídej, jaké to tam bylo?“

„Jestlipak vy starousedlíci vlastně víte, co se vám na tom náměstí vylíhlo?“ zeptal jsem se jich, zatímco jsem přivolával servírku, abych si dal pivo.

„A ty to už víš?“ naježil se děda spolu se všemi.

„Já už to vím,“ přikývl jsem vážně. „Vy si pořád myslíte, že máte na náměstí trochu nezvyklou hospodu, ale skutečnost je horší než tušíte. Ta hospoda snad byla původně i něco jako sokolovna a hotel, že? Já jen, že tam je i velký sál...“

„Jo, to byla,“ připustil děda. „Měli nahoře v patře nějaké hostinské pokoje, ale když se jim tam někdo ubytoval, byl to pro ně svátek. Sem málokdo jezdí, aby se tu musel ubytovat. A v sokolovně pořádali různé merendy, tancovačky, maškarní plesy, karnevaly a diskotéky.“

„Bude pro vás veliké a nemilé překvapení, že mají všude plno?“ začal jsem. „V hospodě, v hotelu i v tělocvičně.“

„Vždyť jim tam ani noha nepáchne!“ namítl druhý chlap.

Mezitím jsem dostal pivo, servírka byla mladá a hbitá.

„To se asi budete divit,“ pokýval jsem hlavou a napil se. „Nejenže tam mají plno, ale už to není hospoda. Je to mešita.“

„Cože?“ vyskočili skoro všichni.

„Místo sálu je modlitebna, v hostinských pokojích bydlí ženské a tělocvična je plná chlapů na matracích. Je tam kolem tří set mužů, řekl bych - tak prapor pěchoty. Zbraní mají plný sklep. Samopaly, minomety, granáty i panzerfausty.“

„Fí ha!“ hvízdl si děda. „A to ti máme věřit? Vymyslel sis to až teď nebo už dřív?“

„Svatá prostoto!“ obrazně jsem spráskl ruce. „Vy si vážně myslíte, že si koupili hospodu, do které jim nepáchne ani noha, že tam jen tak sedí a trpělivě čekají na zákazníky, i když musí vědět, že v Čechách halal hospody nepotřebujeme, takže by si nevydělali ani na slanou vodu?“

Pravda, halal hospoda pro nás neměla smysl. Mešita ano. I když ještě nevítanější.

„Třeba jsou optimisté a čekají, až k nám přicestují jejich krajané...“ napadlo dědu.

„V tomhle nejsou optimisté, ale realisté,“ ujistil jsem ho. „Nečekají, až jim sem někdo zabloudí. Jejich krajanů už je tam jako mravenců. Jak říkám, v palebné síle praporu pěchoty, plně vyzbrojení, čekají jen na signál.“

„Poslyš, neměl bys to nahlásit na policii?“ zvážněl děda.

„Udavačem nebudu, to po mně nechtějte!“ odmítl jsem. „A taky, co jste prve říkali o našich »pomáhat a chránit«? Že na ně není spolehnutí, ne? Když mi to nechcete věřit vy, co s tím asi udělají policajti? Zametou to pod koberec? To by byl ještě lepší případ, v horším mě rovnou zavřou pro šíření poplašné zprávy, případně hanobení rasy či čeho... nezájem!“

„Jenže... jestli je to tak, jak říkáš, bylo by to vážnější než si myslíme!“ namítl děda. „Říkáš, že tam mají zbraně? Tys je viděl, nebo si to jen myslíš?“

„Viděl jsem je, vlezl jsem jim i do sklepa,“ ujistil jsem je. „Mají toho tam plné bedny! Nebyl jsem na vojně, ale samopal od panzerfaustu rozeznám, občas to přece ukazují v televizi...“

„Vlezl jsi jim i do sklepa? A oni ti to nadšeně ukazovali? To snad nemyslíš vážně!“ namítl dědův soused po pravici.

„Jistě, vyžádal jsem si svolení i doprovod!“ ušklíbl jsem se a opět jsem si lokl piva. „Považujete mě za pitomce? To se ví, že jsem tam byl jako myška, nikoho jsem se neptal. Naštěstí je modlení tak zaujalo, že ani hlavu ke dveřím neotočili. Nejen v modlitebně, ale i v bývalé tělocvičně, kde mají kasárna.“

„Jenže - do sokolovny se vchází z hospody,“ namítl tiše chlap po dědově levici. „Aby ses tam dostal, musíš přece projít šenkem. A to si tě nikdo nevšiml? Hele, mladej, nehoupej nás!“

Měl pravdu, do tělocvičny jsem vstoupil skrz stěnu přímo z kuchyně. Ale to jsem jim přece nechtěl a nesměl prozradit.

„Chcete snad tvrdit, že sokolovna nemá zadní východ?“ obrátil jsem se k němu. „A co kdyby tam hořelo?“

„Ale každý snad ví, že je zamčený,“ dodal chlap. „Každá sokolovna musí mít nouzový východ, ale tenhle byl imrvére zamčený. Jen pro případ ohně tam byla na zdi krabice s klíči pod rozbitelným sklíčkem.“

„Myslíte, že to noví páni dodržují?“ zpochybnil jsem to.

„No... tihle asi ne...“ připustil chlap neochotně.

„Právě proto bych řekl, že tam většina těch chlapů přišla zadem,“ pokračoval jsem. „Možná proto jste si jich nevšimli.“

„To by to tam ti příchozí museli znát, ne?“ namítl chlap.

„Proč?“ dělal jsem nechápavého. „Uvědomte si, všichni mají mobily. Když zavolají »jsme na kraji města,« je takový problém poslat jim naproti někoho, kdo už se tu vyzná?“

„Ale v tom případě by to bylo hrozné!“ pochopil konečně i děda. „Jestli mají zbraně, mohli by nás všechny odkráglovat!“

„A nejspíš proto sem přijeli,“ souhlasil jsem s ním.

„Ale co my?“ zeptal se děda. „Budeme jen čekat, až se na nás ta banda vrhne?“

„Já myslím, že je to kec,“ řekl rozvážně chlap napravo od něho se »žlutým tyramchy«. „Mladej si z nás prostě vystřelil!“

„Můžete se tam jít podívat,“ navrhl jsem mu. „Ale musíte se pohybovat tiše. Nejlépe když se modlí, to nedávají pozor.“

„No jo, ale co když má mladej pravdu?“ namítl děda. „Že se vrátil, ještě neznamená, že se vrátíš taky!“

Společnost u našeho stolu nerozhodně zmlkla. Bylo to jasné dilema. Věřit nebo nevěřit? Možná to vypadalo přehnaně, ale z arabských zemí a zejména z Islámského státu přicházelo tolik dokumentů, obrázků a videí, aby důvěru v mírumilovnost islámu účinně zviklaly. Zastánci a vítači důkazy bagatelizovali a tvrdili, že jde o ojedinělé výstřelky. Islámský stát má jen pár tisíc bojovníků - a co je to proti jedné a půl miliardě mírných muslimů na světě? Jenže jejich oponenti poukazovali na to, že se tyto krutosti ve jménu »Alláha slitovného« ve světě skutečně dějí a fanatické teroristy od mírumilovných muslimů nikdo neodliší. Stačí, aby jich z té jedné miliardy byl milion.

O klíšťatech se říká, že přenášejí nebezpečnou boreliózu. Ale vždyť je infikované jen jedno z deseti tisíc! Proč ty ostatní nemilujeme? Vždyť to jsou tak mírumilovní paraziti!

Mírumilovní - jako islámisté v Evropě!

Babo - raď!


Ve chvíli, kdy nálada u našeho stolu šla pod bod mrazu, jsem trochu přidal na optimismu.

„A bylo by to v háji zeleném,“ řekl jsem. „Naštěstí to tak není. Kdybyste si aspoň někdo vzpomněl, co jsem říkal, než jsem se tam vypravil na výzvědy, bylo by vám hned veseleji.“

„Co já vím, říkal jsi Ješče Polska nězginěla!“ vzpomněl si děda. „Co je na tom ale veselého?“

„Na tom nic,“ připustil jsem. „Ale vzpomeňte si, co jsem říkal o dnešní velice vzácné konstelaci hvězd, kdy se dějí věci, jaké byste jindy nečekali!“

„Co je veselého a vzácného na jaké konstrukci hvězd?“ zavrčel chlap vlevo od dědy.

Konstelaci,“ opravil jsem ho. „Dnes je zkrátka příznivý den. Příznivý pro nás a nepříznivý pro příznivce Alláha. Dnes v noci se budou dít věci! A možná už se dějí!“

„Co třeba?“ nadhodil děda.

„Dnes je den otevřeného pekla,“ řekl jsem tajemně. „To se otevírá pro největší darebáky. Je třeba na ně upozornit, ale to jsem v případě vetřelců z horní hospody zařídil.“

„Kdo? Ty?“ rozchechtal se chlap po dědově pravici. „No jo, já věděl od začátku, že je to kec!“

„Hele, mladej, a nemohl bys to peklo upozornit taky na našeho pana starostu?“ vzal to jakoby vážně děda. „Ten vyžírka by si to už dávno zasluhoval!“

„Starosta není nebezpečný,“ namítl jsem.

„Že není?“ nesouhlasil děda. „Vždyť na nás ty vetřelce pozval, přišli prý na jeho inzerát kvůli prodeji té hospody!“

„A jak to chceš zaonačit, mladej?“ udeřil na mě tvrdě ten, co to »věděl od začátku«.

Podíval jsem se k vedlejšímu stolu. Starostu mi ukazovali před chvílí, měl na sobě fialové tyramchy. Soustředil jsem se jen na něho. Ten chlap opravdu představuje nebezpečí pro celé město! Pozvat sem takovou ozbrojenou bandu... i když netušil, že přijdou ozbrojení... ale mohl už vědět, co jsou zač...

»Vakéžo tyramchy pomyslel jsem si. Možná už uplynul čas a nic se nestane...

Plamínek zčernal, čtyřiadvacet hodin tedy ještě neuběhlo. Mám to tak nechat, nebo ne? Danka má pravdu, je to trest smrti a ten je skoro vždycky nemorální. Něco jiného je preventivní úder na ozbrojeného nepřítele, který se chystá vraždit, ale tohle u starosty nejspíš neplatí.

„Vy byste mu to peklo přáli?“ zeptal jsem se rychle všech pěti. „Myslíte si, že si něco takového zaslouží?“

„No jistě!“ odvětil chlap, který všechno věděl od začátku.

„Dobrá, budeme hlasovat!“ řekl jsem, i když už jsem měl starostu označeného ultrafialově. „Kdo si myslíte, že by to bylo pro něho příliš kruté? Upozorňuji vás, s peklem se nežertuje!“

Teď ale zvážněli všichni.

„Ty myslíš, že by to mohlo fungovat?“ zarazil se i děda.

„Jestli tady a teď starostu odsoudíte, pak ho dneska vidíte naposledy,“ ujistil jsem je vážně. „Splní se to, když budeme my u tohoto stolu jednotní.“

„Pořád ten samej kec!“ prohlásil dědův soused. „Já bych ho nelitoval, kdyby nenápadně zmizel, škoda, že můj hlas nemá žádnou váhu!“

„Takže - jeden hlas pro peklo,“ řekl jsem vážně.

„Dva,“ opravil mě druhý chlap se žlutým tyramchy. „Za rozhazování peněz na pitomosti místo aby pomohl lidem.“

„Co to mělo být konkrétního?“ zeptal jsem se.

„Například jak prodal obecní školku,“ řekl chlap. „Místo školky teď stojí další supermarket a děti nemají kam chodit. Říká se, že mu to hodilo bokem nějaké to všimné!“

„Kdyby to měl být hec, přidal bych se i já pro to peklo,“ řekl děda. „Starosta si ho zasloužil i podporou exekutora.“

„On podporuje exekutora?“ zeptal jsem se ho. „V tom případě jsem také pro peklo. A co vy dva?“ obrátil jsem se na oba zbývající, kteří dosud neřekli ani slovo.

„Chlapi, tyhle jalový kecy beztak nemají smysl,“ pokusil se to zlehčit čtvrtý, takový dobrácký vousáč. „Akorát bych byl moc opatrný s nadpřirozenými věcmi. Mohlo by se to splnit!“

„To je právě to!“ řekl jsem. „Když se všichni shodneme na peklu pro starostu, zítra už tady sedět nebude. Když někdo z nás starostu podrží, bude starostovat dál. Uvažujte ale rychle, příznivá konstelace hvězd může každou chvilku skončit.“

„Nebudu trhat partu,“ rozhodl se poslední. „Hlasuji taky pro peklo. Jen chci vidět, jak se bude mladej zejtra vymlouvat, když se s tím vyžírkou nic nestane.“

„Myslíte, že to je hec, že?“ podíval jsem se na všech pět.

„To se rozumí!“ zasmál se chlap, který »věděl předem«.

„Mě se to nějak nelíbí,“ cukal sebou poslední. „Byl bych radši opatrnější. I když bych starostu taky nelitoval.“

„Takže jsme se shodli,“ vzdychl jsem si. „Žerty stranou, je to nadlouho jediná možnost...“

V té chvíli se starosta zvedl a zamířil ke dveřím záchodů. To mě zarazilo. Bude tam o samotě a v příští minutě začne jeho mrtvé tělo padat na Jupiter. Hrom aby do toho...

»Vamůšo tyramchy poručil jsem v duchu při pohledu na odcházejícího starostu a zrušil jsem tím smrtící ultrafialové označení. Takhle rychle to přece jen nejde!

Fialový plamínek mě zase trochu uklidnil. Ale bylo to na poslední chvíli - starosta zmizel za dveřmi...

Ne, tohle ne...

Je něco jiného odeslat do pekla bandu hrdlořezů, kteří se chystají hromadně zabíjet mé bližní, a něco jiného je poslat tam chlapa, který sice také škodí, ale přece jen nezabíjí.

Bojovníkem být mohu, katem ne...

 


Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23