Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Doma

„Co teď budeme dělat s tolika samopaly?“ zeptal jsem se Danky hned poté, co jsme se zhmotnili doma v sednici.

„Svévolně je ničit nepřipadá v úvahu,“ pokrčila rameny. „Zahrabala bych je na půdě do sena.“

„Ty máš na půdě seno?“ podivil jsem se.

„Máme!“ opravila mě důrazně. „Nemáme ho pro králíky, ale jako tepelnou izolaci. A ne že by nám vadily nějaké tepelné ztráty, thuki barák zahřeje vždycky dost, ale nemám zájem, aby naše chalupa infračerveně svítila do dálky. Ve zprávách »mezi námi žorukajni« je někde uložená zpráva od žorukajni Horsta z Hohendorfu, že domy s vyšším vyzařováním infrasvětla jsou nejčastějším cílem amerických raket z dronů, protože ti, kdo je řídí, předpokládají, že v takovém domě je hodně lidí a když je budou vydávat za nepřátelské bojovníky, dostanou za ně tučnou prémii. Nejčastěji se to děje v Iráku. Tam to bývá i potvrzené, po zásahu takového domu obvykle vybuchne propan-butanový vařič, což se dá před celým světem vydávat za explozi munice. Když si uvědomíš, že tam jinak než na propan-butanu nikdo nevaří, je ti snad jasné, že ti grázlíci dostanou snadno získané prémie po každé hromadné vraždě.“

„Tyhle vraždy by už měli američtí žorukajni zatrhnout!“ vzdychl jsem si.

„Je jich tam málo,“ řekla Danka. „Přednost mají politické a hlavně vojenské špičky. Jenže drony mezitím létají a zabíjejí, dneska už i nad Čechami. Nemá cenu je provokovat.“

„Jak to, že létají už i nad námi?“

„Nevšimli jsme si, když naši papaláši uzavřeli smlouvu o volném létání amerických dronů nad našimi hlavami,“ řekla mi. „Takovými lokajskými smlouvami se žádná vláda nechlubí, ale pak se vymlouvá, že musíme tyto nečestně uzavřené smlouvy čestně plnit.“

„Zajímavé je, že drony naložené trhavinami papalášům ze všech politických stran nevadí, ale zdvořilá omluva Číně je podle nich hned lokajská,“ vypěnil jsem. „Mají ti naši papaláši vůbec nějakou čest?“

„Nemají, ale nenechají si na ni křivě sáhnout,“ odvětila. „Naštěstí to není naše starost, tím se dneska zabývají žorukajni z Prahy. A ti označí členy vlády ultrafialově nejpozději sto dní od chvíle, kdy jsme tuhle možnost získali. Myslím, že jim leží v žaludku už hodně dlouho!“

„To pak ale vláda zmizí - ale kdo bude vládnout?“

„Vláda nezmizí celá,“ ujistila mě. „Nevím, proč by měli mizet ministři - případně ministryně - nesouvisejících oborů, jako je obchod, průmysl, životní prostředí nebo doprava. Ale neměnila bych s ministry vnitra, obrany, lidských práv, financí, zahraničí, asociálních věcí a především s premiérem, který za to všechno zodpovídá. Těm půjde o krk, ale - kromě rodin je nikdo litovat nebude.“

„Až na profesionální presstituty,“ dodal jsem.

„Ti budou brzy litovat sami sebe,“ věštila Danka. „Jenže na to budou mít velice krátkou dobu. Umírání ve vakuu trvá jen pár vteřin...“

„I my jsme tam už poslali kolem tří stovek nešťastníků,“ připomněl jsem jí.

„Já bych je tak nenazývala,“ řekla Danka tvrdě. „Nejsou to ani nešťastníci, ani nevinné oběti. Chystali se vraždit, jsou to tedy vrahové. I když vraždilo jen pár ženských, které v tom po likvidaci svých manželů a jejich kompliců pokračovaly.“

„Ještě by mě zajímalo, jak dopadnou na policii,“ vzdychl jsem si. „Jsou dvě možnosti. Buď je zavřou za terorismus, bylo tam snad víc než dost krve, nebo to zametou pod koberec, jako se to děje jinde.“

„Zapomínáš na třetí možnost - a je jich jistě ještě víc - že je začnou utěšovat, odškodňovat za prožité utrpení a ústrky, po nás dvou vyhlásí celoevropské pátrání, zatímco s nimi budou v televizi dávat různá interview...“

„Jo, to se taky může stát...“ vzdychl jsem si ještě víc. „Je to poslední dobou obvyklé. Všude ve světě - takže i u nás. Naši politici neumí nic jiného než opičit se po tom nejhorším, co se kde ve světě šustne.“

„To teď není naše starost,“ opakovala Danka uklidňujícím tónem. „Poslyš, mezi námi, ale upřímně: neměl jsi na některou chuť, když nám předváděly striptýz? Neboj se, zlobit se nebudu a odsuzovat tě už vůbec ne. Jen mě to zajímá.“

„Víš, Danko, to je těžké,“ vzdychl jsem si. „Budeš se asi hodně divit, ale ani mě to nenapadlo. Soucítil jsem s nimi, to ano. Připravili jsme je o manžele i o budoucnost... nejednali jsme s nimi v rukavičkách. Ta, co jsi praštila samopalem, má určitě na hlavě obrovskou bouli, ta, co jsem praštil venku já, je mrtvá... Striptýz nám sice předvedly, ale nás nejvíc zajímaly ty patrony dynamitu, co měly dvě z nich na sobě...“

„Dobře, máš pravdu, ohrožovaly nás,“ připustila. „Kdyby nás thuki nemohla změnit v allohmotu, byli bychom mrtví i my dva. Ale předtím, když jsi je viděl, to se smály, štěbetaly spolu, ani jsi je neoznačil, jako jejich chlapy. Nenapadlo tě tenkrát, že by to s některou z nich nebylo marné?“

„Nenapadlo,“ zavrtěl jsem hlavou. „Víš, kdo zneužívá handicapované debilky, ten se od nich příliš neliší. Štěbetaly, to je to pravé slovo! Když jim islám »rozšiřuje duchovní obzory«, prokazují tím jen, že jsou to husy. Pitomé husy. Štěbetají, ale kus myšlenky v tom není. Jen bezduchá mantra. Alláh je Alláh, Mohamed je jeho prorok - a oblečou se do výbušnin... s těmi by chtěl něco mít jen pitomec. Však si je i pitomci vzali.“

„Říkal jsi, že islámu věří i inteligentní lidé,“ připomněla mi trochu škodolibě.

„Jo, přemýšlel jsem o tom,“ přikývl jsem. „Nakonec - znám i jednoho inteligentního muslima. Jmenuje se Ahmed, je doktorem práv, žije v Praze a nevyhýbá se pivu ani vepřovému. Když jsem mu řekl, že by to jako muslim neměl, vysvětlil mi, že jí vepřové, jen když se Alláh nedívá... zkrátka, jak jsi říkala, nevěří tomu. Ale neodváží se veřejně to přiznat. Je na něm znát, že pochází ze zemí, kde jsou muslimové všichni, takže se prostě bojí. Ne nás, ale svých krajanů, kteří by mu uřízli hlavu, kdyby se toho domákli.“

„Nás se nebojí?“ podívala se na mě tázavě.

„No... trochu taky,“ přiznal jsem. „Už mu v Praze jednou rozbili obličej. Komentoval to trpce, že mu skinheadi namlátili, ale aspoň je nenapadlo řezat mu hlavu, jak by to prý napadlo každého druhého muslima. Takže se sem sice dostal z bláta do louže, ale naše louže je mu prý milejší než domovské bláto.“

„Inteligentní člověk,“ přiznala mu Danka.

„Ale já bych se taky rád na něco zeptal,“ podíval jsem se na ni. „Taky mě něco zajímá.“

„Ptej se,“ vybídla mě.

„Těm muslimským husičkám jsi tvrdila, že jsi už tři sta let nebyla v kostele a že ti to nechybělo. Přitom jsi byla dvakrát vdaná, jistě za věřící chlapy. To v té době šlo, bez kostela?“

„Správný postřeh!“ usmála se. „Ale nelhala jsem jim. Svatbu v kostele jsem měla jen tu první. To jsem byla mladá a hlavně, nebyla jsem žorukajni. Richard byl věřící, ale až tak moc to s vírou nepřeháněl. Žili jsme spolu opravdu v pohodě. Měli jsme pět dětí, všechny jsme dali pokřtít - ale při křtu naší poslední dcery jsem byla v kostele naposledy. Pak jsme potkali Wasylku a ta právě hledala někoho vhodného, koho by přivedla mezi žorukajni. Jenže Richarda thuki odmítla. Pro mě to bylo velké zklamání, ale nedalo se nic dělat. Pak už jsem do kostela nechodila.“

„Dobře, to chápu,“ přikývl jsem. „Ale tvůj první manžel Richard zemřel. Ani na jeho pohřbu jsi v kostele nebyla?“

„Nebyla,“ zachmuřila se trochu. „Divíš se, co?“

Nepopřel jsem, že mi to nejde do hlavy.

„Chtěla jsem,“ vzpomínala. „Jenže tenkrát jsem se žalem doopravdy zhroutila a obřad v kostele jsem prošvihla. Ani jsem to nemusela sehrát.“

„No dobře,“ uznal jsem jí i to. „Pak jsi pro něho truchlila, ale nakonec ses vdala podruhé. To už šlo bez kostela?“

„Šlo,“ trochu jí ztvrdly rysy. „S Jakobem jsme totiž měli svatbu v synagoze. A to není křesťanský kostel.“

„Takže jsi byla - aspoň nějakou dobu - židovka?“

„Tak se to nedá říci,“ namítla. „Nebyla jsem z toho rodu, jen jsem měla jednoho... grobiána. Jakob byl zpočátku úlisný jako had, dokud mě neměl jako svůj majetek - tak si to aspoň vykládal on. To jsem ještě bydlela jinde... a dlouho jsem byla jediná ve vsi, kdo tomu lichváři nic nedlužil. Jako samostatná, nezávislá vdova bez finančních i jiných závazků jsem odmítala ze zásady jeho nabídky »velmi výhodných půjček«. Nebylo to obvyklé, dlužil mu kdekdo, jen já ne. Dráždilo ho to a tím víc se snažil. Když neuspěl s půjčkami, přišel s kyticemi. Tenkrát jsem byla zaujatá létáním na Jupiter s Marjou Goravnou, prostě mi nedošlo, že by to mohl myslet falešně.“

„Až sis ho vzala,“ pokýval jsem hlavou.

„Jo, vzala,“ přikývla. „Já na něho s upřímností, on na mě s falší. Dlouho si hrál na galantního granda, ale po svatbě otočil jako na čtyráku a začal se chovat jako despota. Ovšemže jsem před ním musela ukrýt thuki, byl to i konec výletů k Jupiteru, však mě Marja právem litovala, když ji Jakob vyhodil z domu! Jenže - zabít despotu, to ještě thuki tolerují, když si to zaslouží a dokážeš to bez utrpení oběti, ale zabít manžela je zrada, která se nepromíjí. K mému štěstí zemřel na infarkt ve dvaapadesáti letech - přísahám, že jsem mu nepomohla ani k smrti ani od ní. A zařekla jsem se, že tohle už nikdy víc...“

„Takže jsi byla vdova podruhé... no, asi sis užila své...“ politoval jsem ji.

„Kdyby jen to!“ pokračovala. „Jakobovi nestačilo, že mě považoval za dobytek! Varovala jsem ho před svatbou poctivě, že se mnou děti mít nebude, ale na to řekl, že by je stejně jako dědice neuznal... mohla a měla jsem zavětřit tu čertovinu ještě před svatbou, ale šlo mi to jedním uchem tam, druhým ven... Když zemřel, přišla Jakobova sestřenice Esther s poslední vůlí, kde jí odkázal úplně všechno včetně mých šatů a ta baba mě s pomocí soudních biřiců vyhodila z domu jen v tom, co jsem měla na sobě... odešla jsem tenkrát hrdě a byla jsem vlastně ráda, že už s tím darebákem nic mít nebudu...“

„Taky pěkná příbuzná!“ komentoval jsem to.

„Ten dům - a že byl nejhonosnější ve městě - jí ale štěstí nepřinesl,“ řekla Danka se zadostiučiněním. „Já jsem tam krátce po svatbě zavedla pár vymožeností, co mi thuki dovolila. Třeba svítící stropy, teplo bez kamen v celém domě, to se ví, že jsem nevařila, ale jen nosila na stůl jídla od thuki, do toho mi Jakob zásadně nemluvil a o kuchyň se nestaral, ale nedal mi na to ani troník, všechny peníze utratil sám a nechal se ode mne živit, vyžírka! Když mě Esther vyhnala, vrátila jsem se v noci jako duch a zrušila jsem všechno, co pocházelo od thuki. Budeš mít, mrcho, jen to co měl Jakob! V domě pak byla tma, neboť Jakob šetřil i na svíčkách, kamna jsem desítky let nepoužívala a když v nich Esther chtěla zatopit, nenašla v celém domě ani jedno dřevěné polínko...“

„Takže byla ve stejné situaci jako jiné rodiny,“ dokončil jsem to za ni. „Nakoupila palivo...“

„Nebyla,“ ušklíbla se Danka. „Poručila manželovi, chudák byl taky pod pantoflem, aby zatopil. A když jí v oblacích kouře oznámil, že to nejde, neboť je úplně ucpaný komín, nařídila mu uvolnit komín zapálenou slámou. Jak se dalo čekat, v komínu bouchly saze, roztrhly ho, zapálily na půdě harampádí a dům jí do základů vyhořel. Esther s dlouhým nosem odtáhla a prý mě i na odchodu proklínala. Vykřikovala, že jsem musela čarovat, když se mi nestalo totéž! No, měla částečně pravdu, měla jsem thuki, ale zkazila si to sama.“

„Správně jsi ji vytrestala!“ souhlasil jsem. „Těm lidem nejvíc ublíží, když přijdou o snadno získané peníze.“

„Jo - a byla jsem jí na pohřbu,“ dokončila to. „Kdyby mě nechala dělat služku, vydělala by na mně, jako se měl se mnou dobře její bratránek. Vyhodila mě - tak žádné dobrodiní! I když mi až tak neublížila.“

„Ne?“ zapochyboval jsem.

„To se ví, urazila mě, ale jinak... Vrátila jsem se do svých dřívějších kolejí do své bývalé chalupy, za pomoci thuki jsem ji spravila a bylo to. Obnovila jsem nejen přátelství s Marjou Goravnou, ale i návštěvy Jupitera, než nás to obě omrzelo... Dlouho jsem se pak věnovala jen udržování lodainu.“

„Takže - běžný život žorukajni,“ přikývl jsem.

„U lidí se pořád něco děje,“ řekla. „Občas jsem někomu měnila tyramchy, sledovala kde se kdo přistěhoval a odstěhoval a co je to zač... prostě idylka. Jednu dobu jsem chovala slepice a králíky, ale pak mě i to přešlo...“

„Na Richarda jsi ale nezanevřela, že ne?“

„To se ví, na Richarda jsem vzpomínala v dobrém, i když naše děti a dokonce i děti jejich dětí zatím zestárly a zemřely, ani jsem je příliš nesledovala... jenže manželství s člověkem, před kterým musíš skrývat, kdo vlastně jsi, je život v neustálé přetvářce. A to, jak jistě uznáš, není ono.“

„U mě se nemusíš bát, že bych se choval jako despota,“ ujistil jsem ji. „Lidi si v manželství mají být rovni.“

„To doufám,“ řekla. Thuki to také vyžadují. I když nám občas strpěly i nerovné svazky.“

„Jestli to myslely jako obranu proti vzniku dynastií, dalo by se to pochopit.“

„Možná,“ připustila Danka. „Ale v tom případě by neměly dopustit, aby byla mezi žorukajni taková převaha žen. Najít si partnera na úrovni je problém, přitom thuki odmítají neúměrně velký podíl mužů. To už není tak dobré.“

„Nebudu thuki kritizovat,“ zavrtěl jsem hlavou. „Konec konců, stěžovat si na ně nemohu.“

V té chvíli jsem si včas neuvědomil přísloví o největším krajíci z odříkaného chleba...

„Přece jen je znát, že thuki pochází od někoho, kdo nemá ohledně nás lidí úplně jasno,“ řekla Danka kacířsky. „Na druhé straně to s námi jistě myslí dobře. Inu - musíme něco vydržet!“

„Uvidíme!“ řekl jsem.

 


Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23