Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Peníze

Ačkoliv žorukajni peníze většinou nepotřebují, občas se v životě vyskytnou okamžiky, kdy je peněženka nutná. Navíc se to v posledních dvou stoletích stává čím dál častěji.

Žorukajni peníze potřebují jen když chtějí vyvolat dojem, že se neliší od ostatních. Umíte si představit přijít bez peněz do hospody vyzvídat, co si lidé myslí a co říkají? Ne nadarmo se říká: »Bez peněz do hospody nelez!« I když si poručíte pivo od thuki a to se před vámi znenadání zhmotní přímo na stole, co na to sousedé? Jen by němě zírali, pokud by se ihned nezvedli a neutekli, ve středověku třeba i oknem. Těžko by se pak ještě bavili o běžných věcech.

Další problém je, že peníze od thuki nemají žádnou cenu. Naopak, byly by zdrojem velkých problémů. První by nastal už tím, že thuki vytvoří požadovaný předmět vždy přesně stejný jako vzor, který si jednou zapamatuje. Bankovky jsou však číslované a lidé by si začali dávat safra pozor na výskyt většího množství bankovek se stejnými čísly! Jakmile máte v ruce více bankovek se stejným číslem, máte jistotu, že pravá je nanejvýš jedna, pokud vůbec nějaká. A falešné peníze nikdo nechce.

Mince číslované nejsou, ale ani mince vzhledově jedna jako druhá nejsou úplně přirozené. Většinou bývají v různém stupni opotřebení od čerstvých, lesklých, jak vyšly z mincovny, až po otlučené, zašlé a poškrábané po letech používání. Navíc platit pouze mincemi také vypadá podezřele.

Podezření, že něco není v pořádku, ovšem budí i to, když někdo peníze opravdu zásadně nepoužívá. Kdyby nic jiného, v našem světě máte povinnost platit daně. Platí je bezdomovci i milionáři a když se to tak vezme, platí je i mrtví. Finanční úřady neodpustí daně nikomu, za mrtvé daně zaplatí truchlící pozůstalí. Zdaněné jsou pochopitelně i pohřby a stát bezostyšně okrádá i vdovy a sirotky, neboť si vybere lví podíl i z dědictví. A jakmile někde bydlíte, platíte každoročně daň z nemovitostí. Jenže když už musíte zaplatit daň z nemovitosti, nejprve musíte vykázat nějaký - a pochopitelně opět řádně zdaněný - příjem.

Žorukajni nakupují velice zřídka, takže neplatí spotřební daně, ale i kdyby nenakupovali vůbec nic, daním z nemovitostí se ani oni nevyhnou. Takže přinejmenším na daně občas peníze potřebují a aby je mohli řádně odvést, musí si nejprve nechat stejně mastně zdanit příjem.

Ve středověku to tak nebylo. Osamělé chaloupky v lese si páni příliš nevšímali a kdyby přece dostali zálusk na výpalné, žorukajni jim je dokázali znechutit. Každý šlechtic se pokusil vybírat poplatky i na nejzapadlejší samotě, ale málokdo se to odvážil zopakovat, když pokaždé následoval v jeho sídle týden horrorů a nočních můr. Poltergaisté rozbíjeli nádobí i vzácné obrazy, sypali pálivé koření a sůl do jídla i do vína, občas se při nejnemožnějších příležitostech zjevovali, dámy přitom hrůzou omdlévaly a příště si to rozmysleli i hrdinové, zocelení válkou. Kdyby nic jiného, dámy jim pokaždé vyčetly, že těm hrůzám nedokáží udělat přítrž. Jak ale, když nezvaného hosta meč nepřesekne, kopí neprobodne a v pozdější době nepomohly ani pistole a muškety?

Nadhodil jsem Dance, že rozbíjení nádobí a obrazů trochu odporuje zákazu svévolného ničení, jenže mi vysvětlila, že ani v takovém případě nesměli bezhlavě ničit co jim přišlo do ruky. Například umělecká díla, obrazy vázy museli nejprve zachytit do paměti thuki, aby je bylo možné kdykoliv rekonstruovat. Thuki má dnes bohatý archiv uměleckých děl, jejichž předlohy podlehly zkáze při požárech, válkách a jiných katastrofách.

Jenže co žorukajni pomáhalo ve středověku, to v dnešní době trapně selhává. Daně vyměřují úředníci, které nemá smysl pronásledovat jako duch. Jednoho vystrašíte, ihned ho nahradí jiný a jsme opět tam, kde jsme nechtěli být. Dnes je jednodušší peníze získat a nacpat je berňáku do chřtánu, ať se třeba udáví!

Žorukajni nikdy nebyli a ani nebudou zaměstnaní. Nejde o schopnost a o chuť pracovat, ale o soukromí. Zaměstnavatelé odmítají zaměstnat anonymy, vyžadují nejen různé doklady, ale i životopisy a jiné nesmysly. Kdo ale přijme do práce člověka, který pravdivě uvede svůj věk, přesahující několik století?

Marie Terezie, kdo ti nakukal ty nesmysly o užitečnosti katastrálních úřadů a osobních dokladů?

Problémy přináší i doklady, nutné k placení daní. Zatím jsem s tím problémy neměl, jako Danka, z předchozího života mi zbyl neplatný občanský průkaz - snad by se dal i obnovit, kdybych se přihlásil na novém bydlišti, jenže víc jsem si cenil toho, že o mně nikdo ouředně neví. Řidičák mi jako invalidovi taky zapomněli odebrat, ale to se naštěstí srovnalo samo, už ho nebudu potřebovat. Auto nemám a ani po něm netoužím.

Danka má kupodivu občanský průkaz, ovšem získala ho, jako většina starších žorukajni, podvodem. Jinak to ani nejde. Legální doklady mohou mít jen nováčci jako já a to jen dokud jejich vzhled jakž takž odpovídá jejich věku. Později začnou budit svým mladistvým vzhledem pozornost a pak jim nezbývá než svůj skutečný věk zapřít, zfalšovat nějaký zápis na matrice a vydávat za někoho jiného než jsou. Žít bez dokladů šlo ještě do předminulého století, dnes je to čím dál obtížnější.

Ani mě v té souvislosti nepřekvapil Dančin návrh, abych finanční prostředky, získané při trestání viníků mého bankrotu, věnoval českým žorukajni právě na daně z nemovitostí. To se ví, že jsem souhlasil. Peníze by mi nebyly k ničemu, zatímco jiným žorukajni mohly pomoci. Týkalo by se to i Danky, takže nebylo vlastně o čem jednat.

Menší problém byl v tom, že jsem peníze nakonec uložil do zlatých cihliček, aby jejich hodnota neklesala inflací. Jenže to trochu komplikovalo výměnu za peníze.

Danka ze thuki otázala, zda nebudou považovat anihilaci zlata náhradou za současné vytvoření starožitných šperků za svévolné ničení? Prodej šperků by nám umožnil získat peníze na daně naprosto legálně. Očekávala, že nám to thuki umožní a nemýlila se. Thuki souhlasily, takže jsme měli zajištěné daně na dlouhou dobu a týkalo by se to nejen českých žorukajni, ale i našich sousedů. Docela mě potěšilo, že jsem naší komunitě už teď užitečný.

A těšilo mě, že jsme pomohli zastavit islamisty, kteří se chystali expandovat do Evropy. Tím to ani zdaleka neskončilo, ale pokračování se bude týkat jiných žorukajni. Budou muset ztrestat všechny, kdo tuhle lumpárnu chystali.

Pěšáky jsme vyřadili my, teď bude řada na generálech.

Jenže ty ve vesnicích nenajdete.


Finančáci jsou, jak se ví, svoloč otravná. Někdy je to jen dobře, jedině finančákům se podařilo dostat do vězení známého gangstera Al Caponeho. Ale když se začnou šťourat v takových detailech, jako je »kde jste vzali peníze na daně z nemovitostí, když nemáte žádný oficiální příjem...«, jsou zbytečně otravní.

Danka tedy musela pečlivě schraňovat účtenky z obchodů se starožitnostmi, aby mohla dokázat, že peníze získala legálně prodejem památek »po babičce«. Financka na kontrole brblala, že zřejmě řádně nezdanila dědictví, ale na to Danka namítla, že dědila tak dávno, že je to promlčené, takže s tím neuspěje.

„Však my si posvítíme na dalšího dědice!“ vyhrožovala jí ta bodrá paní.

„A víte, že mě z toho hlava bolet nebude?“ usmála se na ni laskavě Danka.

„Vy se toho mezitím zbavíte, že?“ podezírala ji financka.

„A i kdyby ne, co mi je do dědictví? To bych přece byla dávno na prkně!“

„Však si na to počkáme!“ ujistila ji financka na odchodu.

Kdyby ta bodrá žena tušila, že Dance už jsou tři stovky let a nehodlá umřít ani v tomto století, tvářila by se ještě kyseleji.

A jak kysele by se tvářila, kdyby tušila, že ji Danka za pár desítek let přežije a nebude vypadat starší než teď!

Jak se ale zdálo, fígl nám prošel. A co prošlo nám, musí projít všem žorukajni. »Prodávají rodinné památky, aby měli na daně« - to je prostě neprůstřelné. A protože to byl fakticky náš jediný kontakt s erární mocí, byli jsme zase tam, co předtím.

Nezávislí a nepostižitelní.

Zaplaťpámbu!


Celosvětový rozruch kolem mizejících osob se postupně uklidňoval a utichal. Ne že by osoby přestaly mizet, ne že by tu záhadu někdo objasnil, ale lidé otupěli a začali si na ni zvykat. Zvykají si i na války a násilí. Zpočátku se média předhánějí v přinášení co nejotřesnějších zpráv, pak to utichne, i když se vraždí čím dál tím krutěji. Úplné ticho nastane, když hromadně vraždí naši spojenci. Na to média nikdy neupozorňují, naopak se předhánějí v »řešení« zástupných problémů. Zavděk přijde černá kronika a kdyby se vůbec nic nenašlo, jsou tu vždycky vděčné problémy zvířecích útulků.

K prvnímu výročí tohoto jevu si dal kdosi práci a sestavil tabulku, kde a kolik lidí během roku zmizelo. Jen my žorukajni jsme věděli, co se s nimi stalo, média je ještě označovala jako nezvěstné, ovšem za velice záhadných okolností. Nikde se totiž nenašel jediný svědek, kdo by mohl potvrdit, že viděl na vlastní oči, jak někdo mizí. Přesto lidé mizeli.

Na počty nezvěstných vedla bezkonkurenčně Evropa, kde záhadně zmizely statisíce muslimů, připravujících dobyvačnou válku proti starousedlým Evropanům. Stalo se to překvapivě na počátku a nikdo si to dodnes neuměl vysvětlit, natož aby proti tomu dokázal zakročit. Kde se místní policie holedbala, že má nějaké podezření, nebo že všechno dlouhodobě »monitoruje«, bylo to jen zakrývání její naprosté bezradnosti.

Nevyřešil by to ani geniální Sherlock Holmes.

Pravda, v mnoha případech se policie opravdu poctivě snažila tuto záhadu rozluštit. Důležité osoby mívaly vlastní ochranky, někdy od státní Policie, jindy soukromé, ale žádná ochranka neuměla vysvětlit, jak hlídaná osoba zmizela.

Nejčastěji to bylo, když střežené osoby odešly na záchod a ochranku zanechaly přede dveřmi. To se ale brzy rozkřiklo, takže bodyguardi vymysleli hbitě protitah. Úspěch mělo, když se bodyguard ke svému chráněnci připoutal kovovými pouty a neodloučil se od něho ani v nejintimnějších chvílích. Bohužel to připadalo neskonale trapné hlídaným osobám, cítily se jako zločinci - což byla většinou i pravda - a snažily se od svých bodyguardů aspoň na chvíli oddělit. Bodyguarda často úspěšně zastoupila manželka, jenže darmo se neříká ani přísloví o džbánu a utrženém uchu...

Naše víceméně venkovské lodainy byly klidné, tady se od záhadného zmizení islamistů nic nedělo. Ale jinde ve světě to takové nebylo. Pro nás to znamenalo angažovat se spíš jako pozorovatelé. Vyhlédli jsme si rodiny, kde televizory přes den nevypínají, abychom na nich mohli porovnat televizní zprávy se skutečností, a zaměřili jsme se na problémy, které v Čechách i jinde v Evropě lidi nejvíc trápí.

Televizní stanice ovšem z tohoto srovnání vycházely pod psa. Jen u prkotin se dalo očekávat, že se zprávy nebudou příliš lišit od pravdy. Jakmile však šlo o skutečné problémy, tam šlo často o pravý opak toho, co média lidem předkládala k věření.

Žorukajni, kteří se tím zabývali již delší dobu, uváděli ve svých řetězcích regdu zpravidla to, co hlásali presstituti a poté to, co se stalo ve skutečnosti. Ti zkušenější už nepátrali jenom po pravdě, ale zamýšleli se více nad tím, jaký cíl lži presstitutů právě sledují. Vždyť presstituti dobře věděli, že jejich lžím věří jen úplní prosťáčci. Takoví, kteří si vyslechnou zprávy o počasí a když televize hlásá jasno až polojasno, nechají doma deštník a pak se strašně diví, když zmoknou na kost.

Zprávy však nesestavují lháři ze zásady, to by lidé příliš brzy prokoukli a pak by televizi nikdo ani nezapínal. Proto si velice pečlivě rozmýšlejí, kdy si mohou dovolit pravdu a kdy ji zapřou. Je pro ně výhodnější, když pravdivých zpráv je většina, i když se jedná o prkotiny. Lidé pak snadněji naletí na důležité lži, umístěné mezi střípky pravdy.

Nám žorukajni u televizních zpráv nikdy nešlo o pravdu. Tu jsme znali z našich řetězců regdu, na které jsme se mohli spolehnout. Kdyby nám šlo jen o pravdu, televizními zprávami bychom se ani nezdržovali - když víme, že nás televize beztak krmí nesmysly. Snažili jsme se pochopit důvod těch lží, co jimi presstituti z mainstreamu - česky z »hlavní stoky« - doopravdy sledují a co tím chtějí lidem natlouci do hlav.

A čím déle jsme to sledovali, tím víc z toho vystupoval obrys něčeho obludného.

 


Zpět Obsah Dále

02.02.2017 15:46