Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Eliška

Vzhledem k očekávanému klidnějšímu období jsem se rozhodl podívat se na Moniku a zejména na Elišku. Nedalo mi to, Eliška je přece moje první a nejspíš už jediné dítě.

Když jsem ale nasměroval »regdu« na jejich bydliště, jen jsem nevěřícně zíral. V domě bydlela úplně jiná rodina. Že by se odstěhovali? Co se tam vlastně stalo?

V první chvíli jsem se tam chtěl vypravit osobně, ale pak jsem si řekl, že bude jistější nejprve si všechno prohlédnout přes »regdu«. Určitě to tam bude, když se zobrazuje současný stav s novými majiteli. A dobře jsem udělal. Ukázalo se, že je to zamotanější než jsem si myslel a rozmotat to přes »regdu« bylo přece jen rychlejší než zdržovat se pátráním na místě.

Všechno vyšlo od Ivana. Test otcovství ho zaskočil, neboť se otcem příliš necítil. Jednak ještě dítě nechtěl a za druhé tomu ani nechtěl uvěřit. Se skřípěním zubů se s Monikou smířil, ale už to mezi nimi nebylo jako dřív.

Naneštěstí se při shánění testu otcovství seznámil s těmi, kdo je dělali a když na něho dolehla depka s pochybnostmi, šel za nimi a nechal test zopakovat. A pro jistotu hned dvakrát, aby se vyloučila další chyba.

Tak se definitivně dozvěděl, že Eliška není jeho. Rozpálilo ho to doběla a projevil se opět jako kvalitní podrazák. Bez Moničina vědomí prodal jejich společný byt a když se přišli noví majitelé nastěhovat a Monika odmítala odejít - neměla ani kam, sám na ni přivolal Policii. A aby toho nebylo dost, měl už připravený další podraz - oznámil na Sociálku, že Monika není schopná se o dítě starat, týrá je a je nezbytně dítě jí odebrat.

Úřednice od Sociálky našly Moniku s Eliškou na Policii, kam je přivezla hlídka přímo ze zásahu v jejich bývalém bytě. Monika tam samozřejmě nemohla prokázat, že má pro Elišku zajištěné odpovídající prostředí, takže úřednice od Sociálky jí na místě přes její protesty nemluvně exekučně zabavily a odvezly. To už bylo na Moniku příliš. Zhroutila se a skončila na psychiatrii.

Ivan - aspoň dočasně - triumfoval...


Považoval jsem Ivana za sketu, ale podcenil jsem ho. Byl větší podrazák než jsem čekal. Mě podrazil čistě ze zištných důvodů, nakradl si při tom dost. Ale nečekal jsem, že se obrátí i proti Monice. Dejme tomu, že měl důvod - ve chvíli, kdy zjistil fakta o Elišce a pochopil, že to s Moničinou věrností nebylo vůbec ideální. Podle mě měl nárok na rozvod a pochopil bych, kdyby se zpěčoval platit na Elišku, i když byla součástí trestu a mohl si spočítat, že sáhnu po jiném druhu sankcí.

Co jsem ale nečekal, byla jeho zavilost proti dítěti. Mstít se i na něm... neměl bych na to žaludek, i kdyby nebylo moje, vždyť jsem z pomsty vynechal i Barču s Vinckem. Ivan se ale mstil i na Elišce - a tím tedy překročil míru.

Považoval jsem za nutné zkazit mu vítězství co nejdžív. Dost na tom, že si ho už vychutnával déle než týden! Okamžitě jsem si zjistil, kde se ubytoval a doufal jsem, že tam ještě bude. Kdyby byl inteligentnější, začal by hned měnit bydliště a nikde by se dlouho nezdržoval, ale očekával jsem, že ho dosavadní poměrně snadné unikání před zodpovědností trochu ukolébá.

Předpokládal jsem správně. Ubytovnu jsem našel, zjistil jsem, že tam má věci, takže se nejpozději k večeru vrátí. Pokoj sdílel s pěti Ukrajinci, ti ale byli v práci, bylo tam zamčeno. To pro mě překážka nebyla, prošel jsem dovnitř stěnou.

Počkám si na něho tady, rozhodl jsem se. A protože čekat jen tak by mě nebavilo, změnil jsem formu na normální hmotu a vyvolal jsem si další výjevy z »regdu«. Musel jsem se přece podívat po Elišce!

Než jsem se tam ale dostal, uslyšel jsem otočení klíče v zámku a dovnitř vstoupil jeden Ukrajinec. Nespatřil mě, změna v allohmotu je rychlejší než otevření dveří. Bohužel jsem před ním nemohl pátrat v »regdu«, ale už bylo beztak k večeru. Brzy nato přišli další Ukrajinci, ale jakmile měli partu pohromadě, zvedli se a vyrazili. S určitostí bych nemohl tvrdit kam, natolik jejich hatmatilce nerozumím, ale nejspíš do hospody. Zamkli za sebou a odešli.

Konečně přišel ten pravý!

Ivan hodil na postel bundu, posadil se ke stolu a otevřel aktovku. V té chvíli si uvědomil, že sedím z boku stolu a dívám se na něho. Přesněji řečeno, seděl jsem tam už dřív, ale teprve teď jsem se jeho očím objevil.

„Nečekal jsi mě, že?“ oslovil jsem ho telepatií - zvukem to pochopitelně nešlo.

„Tentokrát se ti nic ukrást nepodařilo, co?“ zašklebil se na mě. „Mám peníze lépe chráněné než v bance!“

„Peníze mě nezajímají,“ odvětil jsem. „Na peníze jsem ti mohl sahat, dokud šlo o tvoji zlodějnu.“

„A teď jsi pohořel, co?“ provokoval dál. Nezajímalo mě, na jaký fígl přišel, aby měl peníze lépe uložené než v bance, ale on si zřejmě myslel, jak na mě vyzrál. Pitomec!

„Kašlu na peníze!“ řekl jsem, až se otřásl. Telepatie není řeč a každého, kdo ji nezná, trochu naježí. Ivan už se s ní u mě setkal, ale tentokrát jsem se tvářil opravdu zlověstně.

„Moje pomsta skončila, když jste si pořídili dítě,“ řekl jsem telepaticky co nejledověji. „Už jsi byl z toho venku, ale teď ses obrátil proti tomu dítěti. To jsi neměl dělat!“

„Copak?“ naježil se. „Vždyť není moje!“

„A víš, že nesejde na tom, jak jste k dítěti přišli?“ opáčil jsem ledově. „To dítě bylo váš štít proti mé pomstě, stejně jako si jiné dítě pořídili Barča s Vinckem. Na ně od té doby nemohu, ale ty ses zbavil své jediné ochrany, chápeš?“

„Prachy mám ulité, že se na ně nedostaneš!“ odvětil drze.

On si snad myslel, že mi jde o jeho peníze! Pitomec!

„Kašlu ti na prachy!“ zopakoval jsem. „Předtím jsi ublížil jen mně. Nebyl jsem neviňátko, proto jsem se musel omezit na přízemní věci, jako jsou peníze. Teď jsi ale ublížil nevinnému dítěti a to mi dává podstatně větší možnosti. Nemusím už brát ohled na tvou prašivou kůži, chápeš? Poslyš - dám ti nepatrnou šanci, jak si ji zachránit. Máš sto dní, abys vrátil to dítě matce.“

„To se načekáš!“ řekl triumfálně. „Na to dítě ti zvysoka kašlu!“

„Na nic víc čekat nebudu,“ ujistil jsem ho. „Protože když po těch sto dnech nebude dítě u matky, na konci té lhůty poletíš nenávratně do pekla!“

Fialové tyramchy už měl, stačil krátký příkaz, aby začala běžet stodenní lhůta, nastavená Američany. Usoudil jsem, že to ještě nebude na konsorcium, ale sto dní mi postačí.

„Pohádkami mě nezastrašíš!“ vykřikl hrdě.

„Považuješ peklo za pohádku?“ podíval jsem se na něho útrpně. „Pravda, donedávna bylo zavřené a nemohl bych tě tam poslat. Jenže to se změnilo a peklo je teď otevřené. Neslyšel jsi o milionech lidí, kteří nedávno záhadně zmizeli a i nadále mizí, aniž by někdo vypátral kam? Budeš mít příležitost zjistit to, až tam zahučíš také, ale netěš se z toho. Nikdo živý se odtud ještě nevrátil a nevrátí! Ani ty nebudeš výjimkou!“

„Jak můžeš vědět, že je to peklo?“ vybafl na mě.

„Jako duch se tam podívat mohu,“ ujistil jsem ho. „Jen se tam nesmím zhmotnit, abych nedopadl stejně jako ti, kdo tam přiletí za živa. Od té doby, co je peklo otevřené, spolklo jako malinu pár milionů darebáků - a nikdo se nevrátil a nevrátí!“

Opakovaný argument o nenávratnosti zřejmě zabral.

„Ale vrátit Elišku Monice není v mých silách!“ protestoval.

„Bylo ve tvých silách způsobit, aby je od sebe odtrhli?“ řekl jsem sveřepě. „Snaž se to napravit! Nezajímá mě, jestli je to ve tvých silách! Havarovat s autem je stokrát snadnější než vytáhnout auto ze škarpy a opravit! Je mi jasné, že tvá šance zachránit si kůži není velká, ale skočil jsi do té žumpy ochotně a sám! Snaž se tedy - lepší radu pro tebe nemám!“

Nechal jsem si změnit polarizaci - neboli rozplynul jsem se před jeho očima. Jen ať se hoch snaží! Mohl vytušit, že moje stodenní lhůta není žádná legrace. Až uplyne a já to do té doby nezměním, poletí k Jupiteru a nikdo mu nepomůže!

Možná mu trochu pomohu. Je i v mém zájmu vrátit Elišku Monice. Když to stihnu do sta dní, bude mít kliku. Když to ani on, ani já nestihneme, změní se mu po sto dnech plamínek na černý a pak stačí, aby na pár vteřin osaměl... a připojí se k těm milionům darebáků, jejichž mrtvoly už krouží kolem Jupitera.

Ze Země to není znát, člověk je příliš malé zrnko prachu než aby ho dokázal od Země zobrazit i Hubble. Leda by se sem vypravila sonda a strefila se na správnou oběžnou dráhu, to by se očím vědců naskytly otřesné obrázky! Ale pravděpodobnost, že to nastane, je mizivá. I kdyby se sem nějaká pozemská sonda vypravila, žorukajni budou mít dost času oběžnou dráhu »uklidit«. Proti tomu thuki protestovat nebudou.

Nechám teď Ivana smažit se ve vlastní šťávě. Snad jsem ho dostatečně přesvědčil, že to je opravdu vážné a že se musí snažit. Peklo je sice fikce, ale pocity člověka, kterého thuki vyhodí u Jupitera z allohmoty do vakua se obecně příliš neliší od pocitů člověka, vhozeného do kotle žhavého oleje. Dá se to poměrně věrně odhadnout, i když se odtud ještě nikdo nevrátil.

A nevrátí!


Druhým mým cílem bylo pátrat po malé Elišce. Ivana jsem opustil navečer, ale i tak jsem byl odhodlaný spolehnout se na »regdu«, kde denní či noční doba nerozhoduje. Večer beztak na ouřadech nikoho nezastihnu, zato v »regdu« si to mohu předem obhlédnout i naplánovat.

Začal jsem optimisticky. Možnosti žorukajni, zejména ve formě ducha a při použití »regdu«, jsou natolik velké, že jeden člověk snadno zastane práci celého týmu vyšetřovatelů. Nebyl problém najít si v čase místo, kdy došlo ke vpádu Sociálky do napjaté situace při vyhazování Moniky s Eliškou z bytu. Tuto scénu už jsem viděl, ale předtím jsem se více věnoval Monice, kdežto teď jsem se zaměřil na ouřednici ze Sociálky, odnášející za asistence komisní policistky dítě z domu do auta.

Baby princmetálové! Jakoby to nebyly ženské, chovaly se jako fúrie. Rozhodl jsem se podívat se po jejich rodinných poměrech, jestli samy mají či nemají děti. Ale bylo jasné, že od nich soucit čekat nemohu. Oběma babám - mladé policistce i postarší ouřednici - zřejmě tak zachutnala moc nad jinými, že v nich potlačila i elementární lidské city. Sebrat v tíživé situaci matce dítě je omluvitelné jen když je matka nepříčetná, opilá a zfetovaná hyena, týrající vlastní dítě. V tomto případě muselo být každému člověku jasné, že se Monika o dítě stará jak nejlépe může. Exekučně odebrat dítě chce potom pořádně tlustou hroší kůži a silný žaludek.

Ty baby je ale měly! Lidé si zvyknou na ledacos, dozorci v koncentrácích se chovali - a chovají - zpravidla ještě hůř, ale i tohle je síla!
Exekuční odebrání dítěte rodičům - nejohavnější zločin všech právních řádů!

Exekuční odebrání dítěte rodičům
- nejohavnější zločin všech právních řádů!

Cestu autem jsem si několika přeskoky v prostoru a čase zkrátil na pár vteřin, abych zjistil, kam dítě vezou. Očekával jsem nějaký kojenecký ústav, ale obě baby dovezly nemluvně na jakýsi úřad, podle cedule u vchodu »Úřad pro mezinárodní ochranu dětí«, což jsem hned nechápal. Co ten se má angažovat v čistě českém případu?

Ukázalo se, že tady už na jejich příjezd netrpělivě čekají. Nejspíš se domluvili mobilem během jízdy, případně to mohli sjednat i předem. Spící dítě převzal jakýsi připlešatělý úředník, podepsal nějaké lejstro - zřejmě kvitanci o převzetí - a sociální baby nasedly do svého auta a spokojeně odjely jako po »dobře vykonané práci«.

Člověk může být placený různě. I takový nájemný vrah si může značně vysoko cenit své »práce« a pobírá za ni proto bez skrupulí i »přiměřeně vysoké« odměny. Čím se ale tato »dobrá práce« liší od všeobecně odsuzovaných únosů dětí? Jedině tím, že tyhle baby to mají podepřené nějakými připitomělými zákony? To přece není omluva!

Jak málo stačí k páchání odporných zločinů! A těžko mi někdo vymluví, že to zločin je. I kdyby to bylo podle zákonů, na vině jsou potom i špatné zákony, ale osobní odpovědnost se nezmenší! Když němečtí soudci soudili podle Norimberských zákonů, později prohlášených za zločinné, páchali tím zločiny proti lidskosti a byli pak odsouzeni, i když se všichni hájili tím, že »postupovali přísně podle zákonů«. Tohle je menší zlo, tady se oběti hned nestřílejí, ale zločin proti lidskosti je to také. Jde přece o ty nejslabší - o děti!

Některé zákony bychom měli omlátit tvůrcům o hlavy!

Jenže - právě ti už tam třeba ani nesedí. Vytvořili právní paskvily a po dalších volbách přišli na jejich místa jiní, kterým ty hrůzy zřejmě nevadí a kdyby už nebyly v zákonech, nejspíš by je stvořili sami - a úplně stejně.

Dobře, o tom se poradíme na nějakém klubu. Víc hlav víc ví a takové důležité věci nesmí rozhodovat jednotlivec. Takže - přeskok v čase a prostoru zpět, tam co úředník převzal dítě jako nějaký balík a odnesl si je do úřadu, kde bych silně pochyboval o nějakém odborném přístupu.

Dítě v rukou ouřadu je zkrátka holé neštěstí!

Naposledy jsem se ohlédl za těmi odjíždějícími fúriemi, které Elišku vyrvaly z Moničiných rukou. Co kdybych jim teď dal stejnou podmínku jako Ivanovi? Jestlipak by dokázaly napravit co způsobily a vrátit dítě matce?

Něco mi říkalo, že by protestovaly stejnými slovy jako Ivan. Způsobily to, ale náprava už není v jejich silách... Tím, že dítě předaly proti podpisu na vyšší úřad, jejich moc skončila.

Ano, ale dokud moc měly, mohly - a byla to přece jejich povinnost - jednat lidsky. Stačil jediný pohled! Jednaly ale - takříkajíc - »zdeúředně«. Podmíněnou možnost, ponechanou v zákonu pro nejtragičtější případy, pasovaly na jediný možný výklad - a v důsledku toho jednaly jako obludy.

Tu podmínku dostanou! I když možná později.

Teď je přednější Eliška.


Naštěstí jsem si řekl, že než něco ukvapeného podniknu, měl bych se poradit se zkušenějšími - a Dana mi byla nejbližší. Elišku mi nevyčítala, naopak mě v tom směru podporovala od počátku a to i když se v té době nejspíš chystala nabídnout mi ruku. Věděla, že sama dítě mít nemůže, takže raději počkala, až se vybouřím. Monika to sice svou ochotou k nevěře maximálně urychlila, ale Danka byla odhodlaná počkat, dokud si nějakého potomka nepořídím a až pak by mi dala najevo zájem. Správně očekávala, že by mě samotného ani nenapadlo nabídnout ruku tři sta let staré vědmě. Teď mě proto vyslechla s pochopením, ale - žádné hotové řešení pro mě neměla.

„Únosy dětí se děly odedávna,“ řekla opatrně. „Žorukajni mají v tom směru podstatně více možností, takže jsme na únos dítěte odpovídali stejným způsobem. Prostě jsme si dítě vzali zpět. Únosce jsme co nejvíc vystrašili, aby to už neopakoval, případně jsme se odstěhovali, aby zmizely všechny stopy - jistě si umíš představit, jak snadné to bylo. Já sama jsem tyhle problémy nikdy neměla, ale v sousedním Německu to nebylo tak klidné jako v Čechách, tam se to stávalo poměrně často.“

„Takže mi radíš únos?“ zeptal jsem se přímo. „Zastrašení je přece výchovnější. Kromě toho mám dojem, že ty únosy dětí nejsou jen náš případ. Zdálo se mi, že ty bestie jsou na ně nějak moc zvyklé. Zastrašení může zachránit i jiné děti, nejen Elišku.“

„Dobře, zastrašuj,“ přikývla. „Kdybys potřeboval pomoc, ozvi se. Budu připravená vyrazit.“

Naštěstí mě ale napadlo podívat se tam nejprve pomocí »regdu«. Zobrazovalo sice události starší než týden, ale bylo by vhodné mít i tady zprávy co nejčerstvější.

Jenže to, co jsem vzápětí spatřil, mi vyrazilo dech.

Něco jsem vytušil, už když děti nakládali do mikrobusu.

Jenže jsem pořád logicky předpokládal, že je povezou do nějakého dětského domova, což by bylo skoro jedno. Dorazím tam, seberu Elišku a zmizíme. Zastrašování by následovalo až potom, už v relativním klidu.

Mikrobus však neměl za cíl žádný dětský domov. Přijel až na letiště v Ruzyni, bez problémů projel ležérní kontrolou až na letištní plochu, kde zamířil k malému tryskovému osobnímu letadlu stranou na odstavné ploše. Sakra, co je to za emblém, pomyslel jsem si. Tyhle kříže má přece Švédsko nebo Norsko, ale co se má co míchat do českých dětí?

Ukázalo se ale, že i tady všechno probíhalo hladce, jako kdyby to bylo - a nejspíš to bylo - předem dokonale sjednané. Děti naložili do letadla. Nejmenší mimina tam ukládali jakou houstičky na krámě do připravených převozních bedýnek, větší děti - ovšem nejstarší mohlo mít dva roky - odvedli dovnitř, dvě dokonce bez ohledu na jejich vzpírání, křik a pláč.

Nelidové!

Mikrobus pak nabral směr ven z letiště, letadlo naopak nahodilo motory a začalo rolovat na ranvej.

Došlo mi, co se tady vlastně stalo.

Úředníci ty děti - prodali.


Stalo se to už před týdnem, takže nemělo smysl hnát se za mizejícím letadlem. Pomocí »regdu« si je najdu, i kdyby se mezitím zřítilo do oceánu. Samozřejmě jsem věřil, že k tragedii nedojde a děti budou v pořádku, raději jsem se vrátil k Dance, abych jí vypověděl, co jsem mezitím zjistil.

„Říkáš - »Úřad pro mezinárodní ochranu dětí« se místo ochrany dětí zabývá jejich únosy? To je jako hasič, který lidem zapaluje stavení anebo policajt, který přepadává banky. Dřív jsme tomu říkali »kozel zahradníkem«. Máš pravdu, tohle bude správné zatrhnout. Ale s tou cizinou to bude horší. Dokud jsi v allohmotě, můžeš thuki žádat o překlad toho, co lidé ve tvém okolí říkají, ale v normální hmotě jim neporozumíš.“

„Nebude lepší přenechat to místním žorukajni?“ napadlo mě ulehčeně.

„To bude problém,“ vraštila obočí. „Norsko ani Švédsko vlastní žorukajni nemají. V posledním půlstoletí se odstěhovali do Francie a Anglie. Severní výspou thuki je ostrov Gotland s Johannem Faustem. Mohl by nám pomoci ve Švédsku, ale v Norsku bude i on jazykově cizí.“

„To v Norsku a Švédsku nejsou lidé, kteří by zasloužili zachránit při nějaké katastrofě?“

„Zdá se, že si to thuki myslí,“ uvažovala tiše. „Vždycky vyklízejí území, kde podle jejich mínění - ale i podle mínění místních žorukajni - lidé příliš zvlčili. Podobně kdysi vyklidily neřestnou Krétu, kterou vzápětí smetla sopka Théra, krátce po začátku letopočtu opustily i Itálii, kde Vesuv zasypal nemravné Pompeje a barbaři rozvrátili Řím. V současné době je na Zemi spousta oblastí, kde thuki prostě nejsou. V Evropě se vyhýbají severským zemím a ještě od doby Říma Itálii. Není to dané náboženstvím, spíš převládající mentalitou lidí. Nemají v lásce Vyvolené, ať jednotlivce nebo národy. V minulém století proto vyklidily i Německo, když Němci propadli mýtu o nadčlověku - a víš, jak dopadli... Poměrně málo jich je dnes i v Americe a kde vládne islám, tam thuki nenajdeš vůbec. Větší pochopení mají pro buddhisty a nedávno - myslím tím od druhé poloviny minulého století - vzaly na milost i Japonsko. Do Německa se vrátily, ale příliš mnoho jich tam není.“

„Proč je jich tedy tolik v Čechách?“

„To se mě moc ptáš,“ usmála se. „Už protože žiji tady. Ale vzpomeň si, když se rozpadalo Československo, kolik lidí přitom padlo? Nikdo. Kdykoliv v posledních staletích do Čech vtrhli nepřátelé, jak kruté boje se tu odehrály? Téměř nic, že? Češi zkrátka nedodržují heslo »oko za oko, zub za zub«.“

„Naposledy, pokud vím, vyháněli po Druhé světové válce Němce,“ připomněl jsem jí. „Při tom jich přece zabili tisíce!“

„Ale kolik přitom padlo Němců a kolik Čechů?“ namítla.

„U Němců to byly snad desetitisíce!“ přihodil jsem.

„Čechů padlo ještě víc,“ pokývala hlavou. „Neumíme se ani krutě mstít. Němci byli schopní za jednoho padlého vojáka zabít i deset nevinných civilistů. Však měli po té válce fialové tyramchy všichni a jen pomalu se mezi ně žorukajni vraceli.“

„Po válce u nich šlo hlavně o to, aby se naučili toleranci k jiným,“ omlouval jsem je. „Snad se jim to povedlo, ne?“

„Jenže u nich se tolerance změnila v bezbřehé ustupování zlu,“ nepřijala Danka můj argument. „Za války vraždili jiné, po válce se zase nechají vraždit od ještě horších. Ani jedno, ani druhé není správné. V Čechách pro to máme to krásné slůvko - »odezdikezdizmus«.“

„Dobře, Němci vraždili ve velkém,“ přijal bych to. „Ale Norové a Švédové přece nevraždili a nevraždí!“

„Norové a Švédové rozbili poslední dobou nejvíc rodin,“ řekla Danka vážně. „V tomto století tam najdeš opravdu málo normálních rodin. Je sice pravda, že se to děje všude na světě, propaganda dokonce tvrdí, že je to tak v pořádku, neboť rodina je přežitek, ale v pořádku to není a v severských zemích je to nejčastější. I když - v Čechách k tomu máme také nakročeno... Thuki nám o tom odmítají odpovídat, ale dá se odvodit, co se jim líbí a co by chtěly podporovat. A thuki podporují právě ty klasické rodiny. Proto se jim nelíbí islám a proto tyto oblasti ignorují. A proto nám nejspíš dovolily zastavit islám v Evropě i násilím.“

„Takže mi v Norsku ani ve Švédsku nikdo nepomůže?“

„Ve Švédsku možná Faust,“ připomněla mi.

„Ale v Norsku...?“

„Kdybys na to nestačil, zavolej mě, ve dvou se to lépe táhne,“ přislíbila mi.

„Nejprve se podívám v Čechách,“ řekl jsem. „Nemělo by smysl vrátit nejprve děti a pak dávat lumpům ultimatum. Jen ať se trochu smaží ve vlastní šťávě!“

„Jen se obávám, že nejhoršího kozla na místě zahradníka jen tak lehce nepřesvědčíš,“ zapochybovala.

„Uvidíme!“ slíbil jsem jí.


Setkání s ředitelem Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí nepatřilo k těm příjemným. A to pro obě strany - i když ředitel z toho vyšel nesrovnatelně hůř.

„Jak je možné, že posíláte české děti do ciziny?“ oslovil jsem ho, sotva přišel do kanceláře a posadil se za ředitelský stůl - protažený, aby zde mohli sedět i podřízení, když jim šéf dává kapky. Seděl jsem před ním a nohy mi prolnuly deskou stolu dolů. Kdybych se vrtěl víc, mohl bych se propadnout a skončil bych až na podlaze, ale když jsem seděl klidně, deska mě jakž takž udržela.

„Co je tohle za provokaci?“ vyjel si na mě.

„Nepřišel jsem provokovat,“ ujistil jsem ho. „Považujte to za výslech.“

Muselo ho varovat, že telepatie není lidský hlas. Kdo ji nezná, pociťuje ji ...tak trochu záhrobně. Nesnažil jsem se, aby zněla více lidsky.

„Jaký výslech?“ naježil se. „Co děláš v mé kanceláři? Vypadni, než na tebe zavolám ochranku!“

„Ochranku nezavoláte, zasedl jsem váš služební telefon,“ ujistil jsem ho. „Vypadnu, až sám uznám za vhodné. Nejprve mi ale zodpovíte pár otázek.“

„Ani nápad!“ odsekl. „Jakým právem...?“

„Záhrobním právem,“ ujistil jsem ho.

„To jako předpokládáš, že ti budu odpovídat na nějaké pitomé otázky?“

„Pokud nechcete odpovídat, řekněte to, nemusíme se tím zdržovat a poletíte rovnou do pekla hned!“

„Cože? Do jakého pekla?“ rozesmál se.

„Do toho pekla, kam poslední dobou zmizelo a zmizí pár milionů darebáků,“ odvětil jsem klidně. „Neříkejte mi, že jste do této chvíle o »záhadném mizení lidí« neslyšel! Je toho plná televize, o novinách nemluvě.“

„Záhadné mizení lidí?“ zarazil se. Ovšemže o tom slyšel, možná i četl, ale takhle přímo se s tím ještě nesetkal.

„Co to má vlastně znamenat?“ zeptal se už krotčeji. Na každého působí záhady, zejména když se týkají jich samotných.

„Dostali jsme právo odesílat do pekla darebáky, kteří si to zasluhují,“ řekl jsem. „Dostali jsme je na poslední chvíli, ale už jsme tam poslali nejen drtivou většinu muslimských džihádistů, ale i pár tisíc darebáků menšího i většího kalibru.“

„Kdo - vy?“ podíval se na mě vyloženě zle.

„My,“ ujistil jsem ho. „Všimněte si, prosím, našeho skoro lidského vzhledu, ale také, čím se od lidí lišíme. Nejvíc tím, že nejsme z vaší hmoty. Procházíme zdmi, pancíře, mříže a zámky pro nás nic neznamenají a nikam se před námi neschováte.“

„Procházíte zdmi?“ vyjekl překvapeně, ačkoliv viděl mé nohy procházející deskou jeho ředitelského psacího stolu.

„Hmota nás nezastaví,“ dodal jsem a zabořil jsem pěst až po zápěstí do lejster před ním, ale hned jsem ji vytáhl. Lejstra byla ovšem nepoškozená.

„Samozřejmě se neobáváme lidských zbraní,“ dodal jsem klidně, i když jsem neočekával, že by měl zbraň, natož aby ji zkusil použít. „Nás nezastřelíte, neutopíte a nespálíte. Jsme pro vás nedosažitelní. Což neznamená, že byste byli nedosažitelní vy pro nás. Máme jiné možnosti, například odesílat darebáky do pekla. Zmizelo tam už několik milionů lumpů různě velkého kalibru a nebezpečnosti. Cesta do pekla je jednosměrná, bez návratu. Ještě žádný lump se odtud nevrátil a nevrátí.“

„Proč mi to ale říkáte?“ vyhrkl.

„Abyste mě bral vážně,“ odvětil jsem. „Že mě teď vidíte, není pro vás nic příjemného. Znamená to, že i vás považuji za darebáka zralého pro peklo. Řekněme - menšího kalibru, takže můžete dostat poslední varování a někdy i možnost nápravy. To závisí na tom, jak se zachováte.“

„Kdo vám k tomu dal ale právo?“ vyhrkl nevlídně.

„Záhrobí,“ odvětil jsem lakonicky.

„Co je to za instituci?“ vybuchl. „Takovou neznám!“

„Neznalost neomlouvá,“ ujistil jsem ho. „Ptám se znovu: jak je možné, že posíláte české děti do ciziny?“

„To je v rámci mezistátních dohod,“ řekl pyšně. „A jsme rádi, že se nám daří umístit je do slušných pěstounských rodin. V Čechách je takových rodin málo!“

On snad na to byl ještě pyšný! Zvrhlík!

„V Čechách se, pokud vím, na adopce čeká dlouhé roky,“ řekl jsem. „Zájemců je víc než dost. Říká vám něco paragraf »zavlečení dětí do ciziny«? Pokud vím, je to zločin!“

„My to ale máme právně ošetřené!“ vyštěkl.

„Takže máte výjimku? To jest - lidé jsou si rovni, ale vy jste si mnohem rovnější?“

„Postupujeme přísně podle mezistátních smluv, které jsou nad českými zákony,“ poučoval mě. „Tak je to od Lisabonu.“

„Poslyšte, mě vaše mezistátní smlouvy nezajímají,“ řekl jsem. „Je to všechno příšerně nemravné a vy sám, místo abyste se staral o ochranu dětí, prodáváte je do ciziny.“

„Tak moment!“ naježil se. „Ten prodej byste mi musel nejprve dokázat! A to nemůžete!“

„Ani nehodlám zjišťovat, zda a kolik jste za tu špinavou »práci« dostal,“ ujistil jsem ho. „Stačí mi, že vyvážíte české děti do zahraničí, což je nemravnost, kterou byste měl jako šéf tohoto úřadu sám potlačovat. Chováte se jako hasič - žhář.“

„Urážky si vyprošuji!“ zavrčel. „Mohly by vás mrzet!“

„Mě?“ rozesmál jsem se. „Vážně si myslíte, že vám úřad dává pravomoci i nad Záhrobím? Poslyšte, že jste ještě nikdy nenarazil na »vyšší moc«? Až teď! Zeptám se ještě na jednu věc. Jste schopný napravit své zločiny? Myslím tím - můžete dosáhnout navrácení těch dětí do Čech?“

„Jednak to podle smluv nejde, ale ani nevím, proč bych to měl dělat, všechno je právně v pořádku?“ odvětil hrdě.

„Třeba proto, abyste si zachránil krk,“ řekl jsem mrazivě. „Právě jsem vás zařadil na pořadník do pekla. Cestu nastoupíte ode dneška za sto dní. Těch sto dní je na to, abyste si uspořádal poslední věci, odkázal dědictví a předal úřad svému nástupci. Můžete se ještě zachránit, ale jediným způsobem - když vrátíte ty zašantročené děti jejich matkám.“

„Vždyť vám říkám, vzhledem k mezistátním smlouvám už to ani nejde!“ řekl nenávistně.

„Pak máte smůlu a před peklem vás nikdo nezachrání,“ politoval jsem ho - a vypařil jsem se před jeho očima.

Má to, darebák, právně ošetřené mezistátní smlouvou nad českými zákony... takže se do této chvíle cítil nepostižitelný. To je obvyklý omyl největších darebáků. Nedivil bych se, kdyby ty smlouvy sjednával on sám.

Půjdu teď »zvednout mandle« babám na Sociálce.

Zaslouží si to také.


Nejprve jsem si šel »podat« sociální pracovnici, která za účinné pomoci policistky vyrvala Monice Elišku z náručí. Zastihl jsem ji v její kanceláři, kde v květináčích pečlivě zalévala své květinky. Působila dojmem pečlivé hospodyňky - to bych si ji ovšem nesměl pamatovat jako fúrii, tahající se s Monikou o její mimino. Říká se, že největší lidské bestie, rozhodující šmahem o statisících obětí, mají rády zvířata a že se to s bestialitou ani moc nevylučuje. Tahle fúrie měla tedy ráda květinky. A přitom jí nevadil zoufalý pláč dětí, rvaných násilím z náručí matek. Jistěže brečely jen ty starší, malá Eliška z toho ještě neměla rozum a exekuci v klidu prospala.

Rozum by ale měly mít tyhle ženské, placené za to, aby lidem pomáhaly a napravovaly sociální křivdy a ne aby je samy páchaly. Pověsti o poměrech na tomto úřadě prosakovaly mezi lidmi už dávno, ale něco jiného je slyšet o tom a něco jiného je ocitnout se v tomhle mlýně v roli oběti.

Budu se muset podívat i na ministerstvo sociálních věcí, umiňoval jsem si. Mělo by přece na tyhle baby dohlížet. Buď tam o ničem nevědí, pak je třeba vyházet je od plných koryt na dlažbu pro naprostou neschopnost, nebo o tom vědí a nevadí jim to, případně to podporují, pak je třeba vyházet je k Jupiteru. Tady jde přece o ty nejslabší - o děti!

Počkal jsem, až se paní ouřednice posadí ke stolu. Čekal jsem, že z aktovky vytáhne nějaká lejstra, ale vytáhla svačinu a nějaký módní časopis a s chutí se do obojího pustila.

Počkej, babo, já ti teď zkazím chuť!

Chvíli jí trvalo, než mě zpozorovala. Byla soustředěná na módní stránky a musel jsem si přesednout přímo před její oči, aby si mě všimla. Pak ale strnula a málem padla do mdlob.

„Ježišikriste!“ vyjekla zděšeně.

„Ruším, co?“ oslovil jsem ji trochu jedovatou telepatií a pohodlně jsem se uvelebil na desce jejího psacího stolu, takže mi přímo před ní procházely nohy deskou stolu dolů. Asi jsem tam prolnul i do jejich nohou, ale ani já, ani ona jsme si to ani neuvědomovali. Co oči nevidí, srdce nebolí...

„Propána! Co je tohle?“ vyjekla.

„Jsem tady v zastoupení,“ oznámil jsem jí. „Zastupuji vaše svědomí, které zřejmě pevně spí, ačkoliv by mělo nahlas protestovat proti tomu, co tady ve své funkci vyvádíte.“

„Kdo... kdo jste?“ reagovala otázkou.

„Přišel jsem za vámi ze Záhrobí,“ sdělil jsem jí své malé tajemství. Byla to přece pravda, ovšem hodně účinná. Nic na ní neměnilo, že šlo o celkem pochopitelné nedorozumění.

„Co mi chcete?“ vyhrkla naštvaně, jen jí oči blýskly. „Co když teď na vás zavolám policii?“

Zajímavé. Pokaždé, když darebákům připomenete, že se nechovají správně, reagují agresívně, i když nemají ani tušení, jak konkrétně by mohli své výhrůžky provést. A nejhorší jsou trpaslíci na »zdeúředním« postu, ti si nejvíc myslí, že jim nikdo nemá co mluvit do jejich rejdů. Jedině když přijde nadřízený, pak se div nepřetrhnou úslužností. Tak to chodí v celém světě u všech úředníků, proč by zrovna Čechy měly být výjimkou?

„Přišel jsem se vás zeptat, jak chcete napravit své zločiny z poslední doby,“ pokračoval jsem zatím ještě klidně.

„Nemám co napravovat, žádné zločiny nedělám!“ řekla tak jistě, jako by to byla svatá pravda.

„Neděláte?“ podivil jsem se trochu okázale. „Zabavování dětí matkám bez řádného soudu není podle vás zločin?“

„Nic nedělám bez řádného soudu!“ odsekla v pevné víře, že ji po tomto kategorickém prohlášení přestanu otravovat.

„Ale!“ chytil jsem se toho. „A co když vám teď dokážu, že je to jinak? Nedávno jste zabavovala malé mimino a to jistě nebylo podle platného rozsudku.“

„Na všechno mám platné rozsudky!“ odsekla.

Požádal jsem ji, aby mi ukázala rozsudek v nedávném případu Moniky a Elišky.

„Vám nemám povinnost cokoliv vysvětlovat!“ odsekla.

„Výjimečně máte pravdu,“ souhlasil jsem. „Stejně jako já nemám povinnost vysvětlovat vám, proč vás zařazuji na listinu darebáků, odesílaných za sto dní do pekla. Jen vám prozradím, že tam poletíte jako miliony jiných darebáků v poslední době. Jistě o tom víte - nebo snad ne?“

„O žádném pekle nevím!“ vyjekla.

„Ale o záhadném mizení lidí - a počítají se už v Evropě na miliony - jste přinejmenším něco zaslechla, ne? Já vím, lidé tomu říkají »záhadná zmizení« a zatím si to s peklem nespojují, ale my, co tam ty darebáky posíláme, víme dobře, kam odlétají a co se tam s nimi děje. Nu což, budete mít nevšední příležitost přesvědčit se o tom na vlastní kůži. Závidět vám to ale nikdo na světě nebude, ani já ne. Už protože to tam znám.“

„Vy jste byl někdy v opravdovském pekle?“ vyjekla.

„To my duchové můžeme,“ ujistil jsem ji. „Jedině duch se odtud může vrátit. Mezi lidmi se o pekle mnoho neví, neboť hmotní smrtelníci se odtud zásadně nevracejí.“

„A vy to tam znáte?“

„Byl jsem se tam párkrát podívat,“ přikývl jsem. „Ale není to pro citlivé duše. Mezi lidmi se toho o pekle moc neví. Ani o tom, že tam je krutý mráz - a v tom mraze se darebáci vaří ve vlastní šťávě. Vím, vypadá to jako nesmysl, ale můžete mi věřit, je to přesně tak. Uvaříte se tam a přitom tam zmrznete na kus ledu. Peklo má různé paradoxy, i když to jsou paradoxy jen z omezeného lidského pohledu.“

„Já se pekla nebojím!“ řekla hrdě. „Svědomí mám čisté a zrovna minulou neděli jsem byla u zpovědi.“

„Ach jo, zase katolička!“ vzdychl jsem si okázale. „Těch tam už je! Pravda, nejvíc je tam muslimů, ale jestli si myslíte, že jste neviňátko a že jste proti peklu obrněná, z toho vás brzy vyvedu. Třeba na příkladu odebírání dětí. Jak to podle vás bylo s paní Monikou a její nedávno narozenou dcerou Eliškou, kterou jste jí bez soudu odebraly?“

„Tam soud potvrdil odebrání dítěte dodatečně!“ vyhrkla.

„Aha, proto mi to nechcete ukázat!“ zašklebil jsem se na ni. „Sama dobře víte, že ten postup je nepřípustný. Nemůžete přece nejprve vykonat rozsudek a pak to teprve dávat potvrdit soudem, to je pak soud čistá fraška, nehledě na to, že od doby Říma je zásadou, že obviněným musí být poskytnuta možnost obhajoby a tu jste tímto postupem znemožnili. Soud je tudíž nemravný, protizákonný a nemá u mě nejmenší váhu.“

„Je ale právoplatný a váhu má!“ trvala na svém.

„Ten soud odporuje Listině základních práv a svobod. I kdyby byl právoplatný, je nemravný a u nás v Záhrobí je tedy neplatný. Naše spravedlnost je jiná. Takže vážená paní, máte už jen posledních sto dní života. Je to čas na rozloučení s rodinou a blízkými, na předání úřadu nástupkyni a možná i na nějakou tu zpověď, ovšem ubezpečuji vás, že zpověď vás před peklem neuchrání. Připravte se, za sto dní tam pošupajdíte.“

„Říká se přece - co odpustí lidé, odpustí i Kristus!“

„Kdo vám co odpustil?“ rýpl jsem si.

„No přece - pan farář v kostele!“

„Tomu jste také vyrvala z náručí dítě?“

„Ne, ale odpustil mi,“ trvala na svém.

„Ten vám nemá co odpouštět!“ zdrtil jsem ji. „Odpustit vám mohou jedině matky, kterým jste sebrali děti, ale ty vám odpustí jen když jim děti vrátíte! Dokážete snad sama napravit, co jste spáchala? Jestli ne, nemluvte mi tady o odpouštění!“

„Ale... farář snad může..!“

„Farář vám - snad - může odpustit za mrtvé, kteří sami nic odpustit nemohou. Za živé matky a děti nemá co mluvit.“

„Ale říkal nám to v kostele jinak,“ opáčila uraženě.

„Pak si akt odpouštění sám špatně vyložil,“ ujistil jsem ji. „Je to také jen člověk a mýlit se je lidské. Ovšem to, co jste prováděla, lidské není a nejde o pouhé omyly! Jednala jste jako stvůra a propadla jste peklu. Máte teď sto dní na rozloučení se světem. Mnoho z těch, kdo už jsou v pekle, nedostalo ani tuto poslední útěchu!“

„Co je to za útěchu, když mě chcete zabít?“ vyjekla.

„Já vás přece nebudu zabíjet,“ ujistil jsem ji. „Jen jsem vás zařadil na listinu darebáků, odesílaných do pekla. Ujišťuji vás, že se tam dostanete živá, bez jediného zkřiveného vlásku!“

„No jo - ale tam..?“

„To už není moje starost,“ řekl jsem. „Neříkejte, že vás trápilo, co s těmi dětmi dělají ti, kterým jste je předávala!“

„Ale já jsem je tam musela předávat!“ vyhrkla. „Dostala jsem to příkazem!“

„Já sice nemám příkaz předat vás do pekla,“ opáčil jsem. „Ale je to ve smyslu naší spravedlnosti. Máte přece možnost získat odpuštění od těch, komu jste ukřivdila. Vraťte jim děti a když vám jediná z poškozených matek odpustí, vymažu vás ze seznamu odsouzených.“

„Ale - já jim přece ty děti vrátit nedokážu!“ vyjekla.

„Pak vás ale vyškrtnout nesmím,“ pokrčil jsem rameny a pomalu jsem se před ní rozplynul.

Když si uvědomila, že jsem zmizel, začala osahávat stůl, kde jsem před chvílí seděl. Deska stolu byla v těchto místech nepatrně zahřátá. Teplo se sdílí nejen dotykem a prouděním, ale i sáláním. Je to slabší, ale dá se to snad i prokázat měřením.

Rukama tu však nic nenahmatala.

Pak teprve propukla v kvílení.

 


Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23