Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Norsko

Sto dní je snad dost dlouhá doba, aby si odsouzenec mohl uvědomit své provinění i své šance. Neočekával jsem, že někdo z těch gaunerů dokáže napravit co způsobil. Bylo zřejmě, že je to zcela mimo jejich možnosti. A už vůbec se nedalo čekat, že to stihnou za sto dní. Jakmile je v tom mezistátní jednání, je to proces na léta.

Duch je přece jen v jiné situaci. Mohl jsem si připravit plán, prozkoumat terén i podrobnosti, aniž by to někdo vytušil. Pomocí »regdu« jsem se vlastně hrabal v minulosti a to se ani nemohlo v přítomnosti projevit. Minulost má totiž vlastnost „READ ONLY“, můžeme ji zkoumat, ale ne měnit.

Nevýhodou »regdu« je mrtvý týden, než se zobrazované události objeví. Jistě by bylo lepší, kdyby se dalo jeho pomocí dojít k přítomnosti, naštěstí v životě je málokdy takový trvalý shon, aby se časový rozdíl nedal překlenout.

Spolupráce s thuki má svá specifika.

Není to pouhá promítačka filmů, jak se zpočátku zdálo. Filmy můžete zrychlit i zpomalit, pouštět pozadu a přeskakovat nezajímavé úseky. Až sem se to promítání filmů podobá, snad ještě s tím rozdílem, že regdu se zobrazují plasticky a barevně i v noci a v nepříznivých světelných podmínkách.

Film můžete o kousek vrátit a pustit si jej znovu, ale pak si pustíte totéž, co už jste jednou viděli. U regdu můžete trochu couvnout v čase a přehrát si zajímavou událost znovu, jenže mimo zpomalení nebo zrychlení i z jiného úhlu pohledu. Shora, zdola, ze strany, zezadu, a třeba i vzhůru nohama. Když se něco odehrává ve vodě, můžete to pozorovat i pod vodou. Libovolný detail si můžete přiblížit a zvětšit anebo naopak oddálit. Ukažte mi film, který to umožní! Nehledě na kouzla, jaká thuki umí se zvukem! Ozvučený obraz je banální. Můžete si ale ve filmu zvolit postavu v hlučícím davu, kterou chcete slyšet, aniž ji řev okolních lidí přehluší? Jistě by to šlo trikem, ale u regdu to jde kdykoliv. Nevyžaduje to zvláštní péči při natáčení.

Přijali jsme zásadu prohlédnout si rozhodující události a pak teprve jednat. Jak se správně říká - dvakrát měř, jednou řež! Naše soudy přinášejí viníkům smrt, to nesnese povrchní přístup. S pomocí regdu můžeme mít svědomí čisté.

Ovládání regdu je jednodušší než co jiného. Telepatie má mnohem lepší rozlišovací schopnosti než běžné ovládací prvky počítačových her, kterým se regdu vzdáleně podobé. Jestli se dá něčemu říkat »chytré ovládání«, pak to je tohle.

Řídit regdu pouhými myšlenkami je postačující, většinou není třeba upřesňovat to slovy. Ale já jsem si zvykl vyslovovat to i nahlas. Jako kdybych se bavil s přítelem, který regdu za mne řídí a vkládá do toho i vlastní inteligenci. Dokonce jsem si toho fiktivního či virtuálního přítele pojmenoval, aby se mi s ním lépe hovořilo. Vzor jsem měl v pradávných večerníčcích, kde vystupoval robot Emil, podle scénáře večerníčku vyrobený z ledničky. Takže: »Emilku, ještě jednou a pomaleji!« »Emilku, co to plácá pan ředitel? Zopakuj mi to!« »Emilku, najeď mezi ty dvě baby a ještě jednou: co říkala ta v šedém!«

A Emilek to poslušně provede. A tak se dozvím, že jedna z těch dvou úřednic by postupovala mírněji, zatímco její šéfka je pro nekompromisní, tvrdou akci... což se vzápětí projeví na barvě jejich plamínků tyramchy...

Jenže na tom to neskončilo.

»Emilku, jak se ti líbí jednání pana ředitele? Zaslouží si ultrafialové tyramchy, nebo mu ještě dáme šanci?«

Emilek neodpovídá, Emilek mlčí. Thuki nepřísluší svým klientům a klientkám radit, rozhodnout se musí sami. Nanejvýš ho mohu požádat, aby mi citoval »Kodex«, něco jako Desatero pro křesťana. Pak se mi přímo v hlavě ozve hlas, který jsem si nastavil, když mě tuhle věc Danka učila - a nastavil jsem si její hlas. Vyjmenuje mi, co všechno žorukajni smí a co nesmí...

Přesto si myslím, že bylo správné, když nám thuki trochu rozvázaly ruce. Donedávna nesměli žorukajni ve prospěch lidí zasahovat ani když v Evropě řádila Třicetiletá válka a mor, kdy celé vesnice vymíraly a počet lidí v Evropě poklesl jako nikdy předtím... »Podle mě to nebylo spravedlivé, Emilku...!«

Emilek mlčí, nebyla to vlastně ani otázka.

Když jsem se vrátil k letadlu, odnášejícímu Elišku kamsi na sever, věděl jsem už mnohem víc.

Nepříjemné bylo zjištění, že letadlo patří do Norska. Tím vypadl ze hry jako možný pomocník Johannes Faust. Norsko je i pro něho země neznámá. Byl jsem na to i nadále sám, ale optimismus mě neopouštěl. Sérií skoků v čase i prostoru jsem se dostal až na přistávací plochu letiště, kam letadlo dosedlo. Bylo znát, že perfektní organizace pokračuje. Jakmile letadlo dorolovalo na odstavnou plochu, byl u něho mikrobus s dalšími pachateli. Chtě nechtě jsem si je tak označil a nemínil jsem toto označení měnit. Neukřivdím některým z nich, když je přiřadím k organizátorům loupeže českých dětí? Kdo z nich ale nevěděl, čemu slouží? Piloti, kteří letadlo bezpečně pilotovali z Ruzyně na domovské letiště? Museli vědět, že převážejí české děti! Že větší vina leží na hlavě ředitele Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí? Ano, ale tomu darebákovi běží stodenní lhůta do pekla! Nevidím důvod použít stejný trest i pro menší vyvrhele, kteří se podíleli na tom nechutném kšeftu s dětmi! U trestu odeslání do pekla jemnější rozlišení není možné, peklo je prostě peklo. To jen lidé na Zemi dokázali odlišovat lehčí smrt od těžší - a že si na sebe dokázali vymyslet zpestření co do bolesti, kterou si vytrpěl odsouzenec v posledních minutách před smrtí, až se dalo mluvit i o »milosrdném« konci! Čínské mučení trvalo celé dny a na konci byl odsouzenec rozřezaný na nudličky, ale celou dobu žil a byl při vědomí. V průběhu staletí dotáhli čínští kati svůj obor do zcela zvrácené dokonalosti.

Ale ani zlodějna dětí nepatří mezi odpustitelné zločiny. I když děti nezabíjejí, tolerance znamená podporu. Spolupráce českých úředníků se dá směle přirovnat k jednání pyromaniaka, zapalujícího lidem střechy nad hlavou, i když je povoláním hasič a má se tedy zabývat přesně opačnou činností.

Sledoval jsem mikrobus až k sídlu norského úřadu pro ochranu dětí, proslulému naopak tím, kolika dětem připravil peklo na zemi násilným odebráním jejich rodičům.

Barnevernet - ochránce dětí!

Norové si na jeho zvrácenou činnost už natolik zvykli, že jim jeho otrokářská existence ani nepřipadá nepřijatelná. Úřad přece děti chrání před týráním ze strany zvrhlých rodičů! Jenže skutečností jsou desetitisíce exekučních loupeží dětí, zpravidla doprovázených jejich pláčem a křikem, neboť tuto »ochranu« nechtějí a správně ji považují za tyranii.

Argument - že si zvyknou - je až neuvěřitelně cynický.

Barnevernet je navíc soukromá organizace. Státní orgány ji ale nekontrolují, soudy jí jdou na ruku, argumenty jejich právníků berou za důvěryhodné a stížnosti poškozených rodičů neuznávají a ignorují.

Jsou to přece zvrhlíci, týrající své děti!

Je trestné je i politovat!


Výhodou nás žorukajni je, že se ani na území cizího státu nemusíme řídit jeho právním systémem. Naopak i tam musíme dodržovat vlastní pravidla. Nesmíme svévolně ničit, prozradit thuki ani obzvlášť krutě zabíjet. Tím spíš, kdyby šlo o nevinné.

Jenže účastníky obchodu s dětskými otroky považovat za nevinné nesmím. Jak to říkala Dana? Tolerance k jinakosti se za posledního půlstoletí změnila v bezbřehé ustupování zlu. To už není tolerance, to už je spoluvina, napomáhání zločinům.

Nejraději bych si ty naduté ouřady a především ouřednice podal pěkně od plic, ale přednost mělo řešení zavlečených dětí. Na tyhle grázlíky bude dost času potom. Nedělalo mi problém proniknout do jejich přepychově zařízených kanceláří, problém nastal, jak se vypořádat s dokumentací v norštině. Thuki umí zajistit překlad mluveného slova, když jsem v allohmotě, kde na mě nepůsobí hmotné zvuky. Ale co s psaným textem? Thuki to jistě umí, vždyť při prohlížení »regdu« překládají hieroglyfy a dokonce i písemné památky Atlantidy.

Nakonec to přece jen šlo, i když to vypadalo krkolomně. Nejprve jsem se musel zmocnit dokumentů - pro ducha žádný problém. Pak jsem se musel změnit do hmotné podoby a buď rozložit po stole co nejvíc listin, nebo dokumenty zobrazit na obrazovce služebního počítače. Pak jsem se měnil v allohmotu a nechal si všechny texty přeložit.

Výhoda, na kterou jsem hned nepřišel, byla v tom, že si thuki pamatovaly všechna hesla. Pochopitelně jsem ztuhl, když na mě obrazovka vyštěkla »Zadej heslo«, které jsem nevěděl. Jenže to heslo se okamžitě objevilo - i když jen v podobě řady hvězdiček, nicméně programy uspokojilo a klidně pokračovaly dál. Heslo mohlo být klidně i šedesátiznakové, pro mě se pak zobrazilo šedesát hvězdiček, ale i nejtajnější dokumenty se mi zjevovaly téměř bez zpoždění.

Vlastně - největší zpoždění u mě představovaly neustálé změny hmota - allohmota a zpět. Ale i to bylo rychlé.

Během jediné noci jsem znal adresy, kam Barnevernet odeslal děti odebrané v Čechách a podle podrazácké mezistátní smlouvy předané norskému molochu, tak jako se ve starověku předkládaly dětské oběti soše boha Molocha v Kartágu.

A jde se na věc!

Adresy jsem si vytiskl na kus papíru, v kanceláři o tento materiál není nikdy nouze. Byl to sice problém, norské adresy jsou něco jako české strčprstskrzkrk, ale podařilo se mi vyvolat i google-mapy a vyjel jsem si na služební barevné laserové tiskárně mapy okolí nalezených adres. Barnevernet byl samý okázalý přepych, pro pár listů papíru jistě nezchudne!

A pochopitelně jsem se nejprve vypravil za Eliškou. Měla být v rodině jakýchsi Potvorsonů až daleko na severu, ale pro vdudeg to nebylo nic a než se rozednilo, stál jsem před útulným nízkým rodinným domkem, zasypaným bělostným sněhem až do výšky přízemních oken. Byl to již starší sníh s proházenými cestičkami ke vchodu, ale ani dvoumetrové závěje by pro mě nebyly vážná překážka. Jen jsem pečlivě zkontroloval adresu i jména na zvonku. Byl by krutý trapas splést si adresy!

Od začátku jsem si je nazýval Potvorsonové, ale i když jsem jméno kontroloval z papírku a musel jsem je odsouhlasit znak po znaku, ujistil jsem se, že jsou zaručeně ti praví. Teprve pak jsem vešel zavřenými dveřmi a začal zkoumat místnosti. Nejprve jsem se ocitl v obýváku s obrovským televizorem. Na podlaze huňatý koberec, na stěnách rozvěšené obrazy a nějaké sportovní trofeje - pán domu, či snad paní - je asi sportovního založení. Ale hned sousední místností byla přepychová ložnice a na první pohled mě v ní zaujala nádherně ručně vyřezávaná dětská postýlka.

Jenže málo platné, v postýlce spala Eliška, ukradená své matce pár tisíc kilometrů odsud. A bez ohledu na to, jak dlouho tihle manželé čekali na adopci, budu je muset zklamat a Elišku jim odnesu. Možná jsou nevinným článkem tohoto oficiálního loupežného řetězu, nejspíš ani nevědí, odkud je dítě, které jim Barnevernet »přidělil«, ale málo platné, kradené se má vracet a u dětí to platí obzvlášť.

Kritickou chvílí ale bude, až budu brát dítě z postýlky. Na okamžik se musím změnit v reálnou hmotu a neměl bych v té chvíli stát k adoptivním rodičům zády. Pro jistotu ale musím projít postýlkou, abych se změnil v reálnou hmotu až na odvrácené straně. Jinak by mě mohli při loupeži dítěte snadno překvapit.

Ačkoliv - jakápak loupež dítěte? I když to Norsko asi za loupež prohlásí. Nebude to poprvé, co si zoufalé matky na »krádež« vlastního dítěte najaly agenty a nechaly si je unést do své rodné země. Podařilo se to Polákům, podařilo se to Rusům, i když těch šťastných případů je méně než prstů na jedné ruce. Norsko ve všech těch případech vydalo na rodiče mezinárodní zatykač pro »únos dítěte«, i když se všechny případy odehrály za aktivní pomoci dítěte a spíš než »únos« se to mělo jmenovat »napomáhání k útěku«. To ale zní i před soudem úplně jinak.

Není to ovšem úplně správný postup, ale co dělat, když správný postup - to jest soud o navrácení dítěte matce - není v Norsku spravedlivý? Kde se zločin stal zákonem, je odpor proti němu povinností!

Zhmotnil jsem se a nahnul se přes okraj dětské postýlky, popadl jsem spící mimino a opatrně jsem se s ním narovnal. Zvedl jsem je tak jemně, že se ani neprobudilo. Koutkem oka jsem však zahlédl podezřelý pohyb na velkém »letišti«. Z velké postele se na mě dívaly dva vytřeštěné obličeje.

Chvíli jsme na sebe přes prázdnou postýlku překvapeně dívali, ale vzpamatoval jsem se jako první. Stačil mi okamžik - a byl jsem i s Eliškou změněný v allohmotu, takže jsem byl mimo jejich dosah. Teď už jsem ani spěchat nemusel.

„Dejte ty pracky od našeho dítěte pryč!!“ rozkřikl na mě vyšší a rozložitější chlap. Byl jsem v allohmotě, takže mi thuki jeho slova překládaly, jinak bych jim nerozuměl ani slovo.

„Opravdu si myslíte, že je to vaše dítě?“ odvětil jsem jim už trochu pobaveně telepaticky. Telepatii rozumí i zvířata, je to mnohem univerzálnější pojmořeč než pozemské jazyky.

„Zaplatili jsme si je, takže je naše!“ vypálil na mě chlap svůj nejtěžší argument.

Hleďme - to je vrchol byznysu! Kdo má peníze, může si dítě koupit! Barnevernet slouží jako tržiště s otroky, kde děti jako jiné zboží dostane ten, kdo zaplatí. Barnevernet tím získá finanční prostředky a penízky se pěkně točí k radosti ekonomů, nadšeně počítajících přírůstky na burzách. A odnesou to malé děti, které se nemohou bránit, stejně jako jejich rodiče, kteří se sice mohou odvolávat, ale soudy je budou spatra ignorovat.

„Vám opravdu nevadí, že to dítě bylo kradené?“ zeptal jsem se jich. „Přišel jsem za vámi, abych je vrátil jeho matce!“

„Barnevernet děti nekrade, ale odebírá právem!“ opravil mě chlap veledůležitě. „A vy se tu snažíte spáchat kriminální čin, za který půjdete do vězení!“

„Obdivuji váš optimismus,“ usmál jsem se. „Opravdu si myslíte, že Barnevernet jedná podle práva? Porušuje tím nejen Listinu základních lidských práv a svobod, ale i spoustu jiných zákonů. Možná ne tady v Norsku, ale určitě u nás. Tohle dítě bylo u nás unesené protiprávně a pokud se starám o jeho návrat k matce, jednám podle našeho práva.“

„Vaše právo tady v Norsku neplatí!“ vyštěkl na mě chlap.

„Vím,“ přikývl jsem. „Vy si asi myslíte, že jednáte podle práva. Jednáte tedy v dobré víře, nicméně se účastníte zločinu zavlékání dětí do ciziny. Přiměřeným trestem bude propadnutí peněz, které jste Barnevernetu zaplatili. Kdybyste věděli, že je to dítě unesené, byl by váš trest mnohem vyšší. Naštěstí vám tu nevědomost uznám, ale jen díky tomu vyváznete tak lehce.“

„Vy tady rozhodovat nebudete!“ vyhrkl chlap. „Dáme vás k soudu a tam se ukáže!“

„Norské soudy na nás nemají pravomoc!“ upozornil jsem oba jemně. „K našemu soudu to naštěstí dát nemůžete. Naštěstí pro vás, protože náš soud by neodsoudil mě, ale vás. A ne jen k zanedbatelné pokutě, ale do pekla, jako poslední dobou tisíce jiných »záhadně zmizelých«.“

„Vy o těch zmizelých něco víte?“ vyštěkl chlap, ale už ne tak sebejistě.

„Posíláme je do pekla,“ ujistil jsem oba. „Jenže odtud se nikdo nevrací, proto je to pro vás záhada. V Norsku už to také volá po nápravě. Buďte rádi, že vás nepovažuji za spoluviníky, ale za oklamané. Barnevernet dopadne podstatně hůř, ale o tom se jistě brzy dozvíte.“

Chlap se mezitím nenápadně pokoušel obejít postýlku, jenže dříve než se dostal do pozice vhodné pro skok nebo jiný útok, zprůhledněl jsem před ním i s dítětem v náručí.

Sbohem, Potvorsonové!


„Měl bych ji vrátit Monice,“ odvětil jsem, „ale tady vidím problém. Monika je v současné době na psychiatrii a tam jí těžko umožní mít s sebou malé dítě.“

„Máš asi pravdu,“ přikývla Danka. „Co s tím?“

„Měl bych se přednostně podívat po ostatních unesených dětech,“ uvažoval jsem. „Potom bych asi měl sehnat ubytování pro Moniku. Asi bych jí podle svého slibu měl věnovat nějaké peníze, co jsem zabavil Ivanovi. Poslyš, nemohla by Eliška zatím zůstat tady? Nějaké sušené mléko snad seženu...“

„A co kdybys sem vzal i Moniku?“ napadlo ji.

„Udělal bych to, kdyby ti to nevadilo,“ řekl jsem. „Jen by mi to připadalo... trochu trapné...“

„Chápu,“ přikývla. „To tady vlastně mohu navrhnout jen já. A já to tedy navrhuji. Jednak se Eliška dostane k mámě, což je nejdůležitější, jednak očekávám, že tady asi skončí všechny unesené a vracené děti, než je dokážeš vrátit matkám. Monika by se mohla starat o všechny, já už si to jednak moc nepamatuji a za druhé, dnes je péče o mrňata na úplně jiné úrovni než před třemi sty lety. A Monika by to jistě zvládla lépe, zejména když jí s těmi dětmi materiálně pomohu. Co ty na to?“

„Kdyby ti to nevadilo...“ uvažoval jsem. „Máš pravdu, to by bylo asi ideální, než se podaří vrátit děti matkám. Kromě toho ani nevím, jak jsou na tom ty druhé. Možná jim budeme muset pomáhat i po navrácení dětí, aby nespadly do stejné pasti jako doteď. Ale - co dodržování tajemství?“

„Co by bylo?“ usmála se Danka. Thuki jí snad ukazovat nebudeme a klidně si vystačíme s legendou, že tady v Záhrobí žijí nějací čarodějové - tedy my. Tím ještě nic neprozradíme. Ovšem před ní - žádné thuki, jasné?“

„Bude to stačit?“

„Zatím to vždycky stačilo,“ ujistila mě.

„V tom případě jsem pro!“ chopil jsem se příležitosti.

„Dobře - skoč pro Moniku!“ pobídla mě.


Přitáhnout Moniku do Záhrobí nebylo těžké. Stačilo najít ji v psychiatrické léčebně, zjevit se jí a navrhnout jí, zda se chce setkat s Eliškou. Byla by opravdu špatná matka, kdyby odmítla. Jen jsem jí musel krátce vysvětlit, že se ze zamčeného pokoje nedostane jinak než když ji nakrátko změním v ducha, ale to přijala skoro jako samozřejmost - kdo se s allohmotou někdy setkal, už se jí ani nepodivuje. Takže jsem ji objal a dal nás oba odnést přímo do Dančiny sednice.

„Vítej, děvenko!“ přivítala ji Danka. „K nám se sice běžně nechodí, ale ty máš velký problém, vím... Podařilo se nám tvé dítě vytáhnout ze spárů ouřadů dokonce až z Norska, kam ti je zašantročili. Narazila jsi na obzvlášť zatvrzelé ouřady. Poradím ti, nevracej se bezhlavě mezi lidi! Než se to vyjasní, nabídnu ti útočiště ve své chalupě. Nedělám to často, ale neodmítneš pomocnou ruku, viď?“

Jenže Monika už viděla stranou starodávnou kolébku a jen dychtila po Elišce. Za ni by slíbila všechno, takže jsme se rychle dohodli. Bude zatím bydlet mezi námi, starat se o Elišku a další děti - a vrátí se mezi lidi, až to bude možné.

Trochu mě zajímalo, jak chce Danka Moniku ubytovat, když má v chalupě jen dvě místnosti? Hlavní sednice sloužila jako obývák a současně kuchyně - i když jsem Danku nikdy neviděl doopravdy vařit. Pak tu byla komora, která nám dvěma sloužila jako ložnice, ale tam se další postel ani nevejde. Danka to však měla připravené bezvadně. Ani jsem si v první chvíli nevšiml, že se v rohu hlavní sednice objevily další dveře. Za nimi byla další místnost, velká jako sednice. Stála v ní jen jedna almara, jinak tu byla pohodlná postel pro Moniku a podél delší stěny tři, zatím prázdné dětské postýlky. Zkrátka ideální pokoj pro matku s dítětem, případně i pro další děti.

Jak vidno, Danka vyloženě počítala s tím, že dětí z Norska přivezu víc, pokud možno všechny.

„V almaře máš dostatek šatstva,“ ukazovala Danka Monice. „Je sice trochu staromódní, ale tady si nehrajeme na nejnovější pařížskou módu, venkovský šat není do městského divadla, ale to je odsud tak vzdálené, že na tuhle kratochvíli radši zapomeň. U nás budeš žít střídmě jako my a kdyby se ti zastesklo po víru městského života, vzpomeň si, jak ti ten vír sebral dítě! Elišku jsme ti vrátili, ale musíš tady žít nějakou dobu jako my.“

„Jak vám to ale zaplatím?“ starala se Monika.

„Pro začátek tím, že se tu budeš starat nejen o své dítě, ale o celou menší školku,“ řekla Danka. „Spolu s tvou Eliškou ouřadové zašantročili do Norska dětí víc. Karel je tam vyhledá a přinese je sem, aby těm nelidem znovu neupadly do spárů. Až se nám podaří vrátit je jejich matkám, zdejší útulek zavřeme. Ale to už bys měla být i ty zpátky ve svém světě.“

„Tady nejsem ve svém světě?“ zarazila se Monika.

„Tady jsi v Záhrobí,“ řekla vážně Danka. „Nepatříš sem, proto se vrátíš i s dcerkou mezi lidi. Kdyby se ti tu nelíbilo, vrátíme tě mezi lidi třeba hned, ale neradila bych ti to.“

„Tady je záhrobí?“ rozhlédla se udiveně kolem sebe.

„Říká se to tak,“ ubezpečila ji Danka. „Ale můžeš tady žít se svou dceruškou i ty. Nějakou dobu to snad vydržíš. Nemůžeš se tady o sebe starat, ale to ponech na mně. Já jsem ráda, že jsi tady. Přiznám se, neumím se starat o dnešní děti. Svoje jsem vychovala, ale to už je tři sta let. Když se postaráš i o těch pár dětí navíc, budu jen ráda.“

Monika třeštila oči, ale i já jsem si trochu oddychl. Tím, že jí Danka přiznala svůj věk, dala i mně najevo, že tato skutečnost nepatří do tajemství. Monika už ví, že se od ostatních lidí lišíme, ale když má člověk uchovat nějaké tajemství, měl by asi velice dobře znát, co do toho patří a co ne.

Buď jak buď, přijetí má Monika za sebou.

Mohu opět vyrazit do Norska.


Jakmile jsou někde položené značky ganfi, stává se toto místo dostupné prakticky okamžitě. Žádné otravné cestování, žádné nebezpečí havárií. Prostě tam chcete být, tak tam jste.

Vracel jsem se do úřadovny Barnevernetu, kam nedávno norské letadlo dovezlo osm českých dětí ve věku od mimin až po dvouleté. Napadlo mě, že těch úřadoven je tu jako naseto, ale to už není záležitost jednoho člověka. Pomůžeme jen dětem uneseným v Čechách, ale na plnou šířku záběru prostě nemám.

Jenže otázka nezní, jestli jsme schopni pomoci dětem na celém světě. Nejsme - a nakonec to ani není žádoucí. Základny beztak pojmou v nouzi jen zlomek obyvatel Země. Ale postačí, když dáme stop některým lumpárnám. I když to bude nepatrná pomoc, bude to aspoň něco. Základny jsou stavěné pro případ opravdu velké nouze, kdy by šlo o bytí a nebytí lidstva. Jenže taková nouze nenastala už přes třicet tisíc let a kdoví kolik tisíc let ještě nenastane, kdežto lidské lumpárny můžeme napravovat hned. A když se to tak vezme, kdybychom zabránili atomové válce, bylo by to pro lidstvo milionkrát lepší než když během ní zachráníme nepatrný zlomek lidí, i kdyby to byl skutečný výkvět. Bude jich málo a navíc nebudeme vědět, kam se s nimi vrtnout. Vesmír je, bohužel, až příliš nekonečný. Má tedy smysl pomáhat i v menších problémech než trpně čekat na něco, co v příznivém případě vůbec nenastane.

Takže - mapy do ruky, skok na Barnevernet a odtud začít hledat adresu, kam odeslali další dítě...


Během jediného dne jsem stihl přinést do Záhrobí čtyři další děti. Dvě byly miminka jako Eliška, jedno roční a nejstarší byla dvouletá holčička. U těch dvou to bylo komplikovanější, byl den a děti nespaly. Barnevernet se údajně stará, aby měla pěstounská nebo adoptivní rodina pro děti vhodné materiální podmínky, takže menší děti ležely spořádaně v postýlkách, tím víc ale vyniklo zacházení s malou Hančou. Odhadoval jsem, že ji mají jen v pěstounské péči a to jen protože je v Norsku dobře placená. Jakmile mají zájem především o dobrý výdělek a děti berou jen jako přívažek, může se to na jejich »péči« projevit.

Hanču jsem našel v dětském pokoji přivázanou za nožičku ke stolu. Tiskla se co nejdál, aby na ni ostatní děti - bylo jich tam ještě pět, všechny starší - nedosáhly, neboť ty si z nového přírůstku očividně dělaly fackovacího panáka. Rodiče, či spíše pěstouni, měli mezitím ve vedlejším pokoji bohatýrský mejdan se sousedy, takže na děti neměli čas.

Člověk by očekával, že při přijetí nového přírůstku do rodiny se bude pozornost točit jen kolem něho, jenže v dobrém a ne ve zlém. Nezájem těchto taky-rodičů byl dalším důvodem, proč odsud dítě vytáhnout. Nejprve jsem ale musel odehnat tu bandu »mazáků«, kteří - jak to bývalo dřív zvykem na vojně - nováčka sadisticky pérovali.

„Koho si odnesu?“ zahuhňal jsem telepaticky, když jsem se zjevil bandě za zády.

„Troll! Troll!“ ozval se jekot z několika dětských hrdel.

Divil jsem se, že mi to slovo thuki nepřeložily, ale - asi se používá i v Čechách. Důležité je, že se banda zpovykaných děcek stáhla do nejvzdálenějšího kouta.

„Haničko, chceš se vrátit k mamince?“ zeptal jsem se jediné dívenky, která se ode mne nemohla dostat dál, protože ji držel nějaký provázek za nohu.

„Chci!“ odpověděla mi rychle a s nadějí v hlase.

„Půjdeme tedy k mamince,“ slíbil jsem jí a zhmotnil jsem se, abych uvolnil její nožičku přivázanou ke stolu.

Bestie mizerné, zaklel jsem v duchu, když jsem zjistil, že ten provázek nepřetrhnu ani nepřeřežu, neboť to bylo kvalitní ocelové lanko, které se dítěti zařezávalo do kůže. Naštěstí mě napadlo uvolnit naopak smyčku kolem nohy stolu. Nejlépe by to šlo nadzvednutím stolu, takže jsem přišlápl lanko k podlaze a stůl nadzvedl. Smyčka vyklouzla a uvolnila Haniččinu nožičku, jenže náklon stolu způsobil pravý vodopád nádobí, které na něm stálo. Sklenice, talíře, třesk rozbíjeného skla a porcelánu i cinkot příborů.

Doslova: Kdybys nebyl nezdvořák, nechodil bys s tlamou medvědí!

Doslova: Kdybys nebyl nezdvořák,
nechodil bys s tlamou medvědí!

Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem, četl Ivan nápis na skále ve známé pohádce »Mrazík«. V originále je to sice maličko jinak, ale vyvstalo mi to v hlavě česky, tak jak to my Češi známe - ve veršovaném překladu.

Kdybyste se chovali lidsky, nemusel bych nadzvedávat váš stůl, doplnil jsem to aktuálně. Nač brát ohledy na porcelán, když se tady dějí takové hrůzy!

„Pojď, Haničko!“ napřáhl jsem dítěti náruč.

Skočila ke mně, jako kdyby mě znala. Děti se obvykle neznámých lidí bojí, ale pro ni jsem zřejmě představoval naději větší než strach z neznámého. I to o něčem vypovídalo! Zvedl jsem ji do náruče a změnil se i s ní v ducha. Byl nejvyšší čas! Dveře za mnou se otevřely a do místnosti vrazila rázná ženská. Jejím prvním slovům jsem nerozuměl, to jsem byl ještě v běžné hmotě a thuki mi norštinu nepřekládala, ale pak už jsem dostal přímo do hlavy překlad. Červenal by se při něm snad i obecní metař - skvělý příklad pro vyděšené děti v protějším rohu.

„Ticho!“ zarazil jsem ten vodopád nadávek, i když jen na pár vteřin, než se ta ženská vzpamatovala z překvapení.

„Co si to dovolujete? Kdo vlastně jste? Vypadněte fofrem z našeho domu, než zavolám policii!“ láteřila.

„Ještě kvik a poletíte do pekla, kam patříte!“ zarazil jsem ji podruhé. „Jak jste mohli získat to dítě, když je tady trápíte?“

„Co jste vlastně zač?“ zeptala se mnohem zaraženěji. Až teď si nejspíš uvědomila, že nemluvím a nepohybuji rty, neboť telepatie vychází přímo z hlavy.

„Přišel jsem ze Záhrobí!“ řekl jsem.

V telepatii neodlišíte velká písmena názvů od malých písmen pojmů a pravdivá věta získá mnohem děsivější nádech. Ukázal jsem ženě lanko, jedním koncem dosud uvázané přes kotníčky dítěte, a uvolněnou smyčkou na druhém konci jsem jí začal točit před obličejem, až ustoupila o krok. I kdybych ji tou smyčkou přetáhl, nic by necítila, ale vypadalo to nebezpečně.

„A co je vám do toho?“ vyštěkla ještě nepřátelsky.

„Dost na to, abych vás mohl na tomto místě odeslat do pekla,“ ujistil jsem ji. „To není pohádka ani náboženský pojem! Jinde to nazývají »záhadná zmizení«. Záhadná, protože z pekla se nikdo nevrací!“

To konečně zabralo a ženská přede mnou začala couvat, aby byla co nejdál.

„Tyranům děti nepatří!“ řekl jsem - a rozplynul se.

Vzápětí jsem se zhmotnil v Dančině chalupě.

 


Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23