Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Barnevernet v Čechách

Zde Marlen Magdalene Krylová

nařídila pod pohrůžkou

soudního stíhání zcenzurovat

MOTTO s úryvkem písně Karla Kryla

Takže se malý František k mámě nevrátí...

Jak ale říkali Američané, bude to nejspíš znamenat, že se v celých Spojených státech nenajde jediný chirurg, který by se zabýval transplantacemi. Všichni se účastnili získávání orgánů násilím ze živých lidí! Všichni byli napojení na sítě špinavých kšeftů v konfliktních územích, od bývalé Jugoslávie, kde se na výtěžku ze zabíjení zajatců podílely i nejvyšší špičky americké diplomacie až po islámský stát, který dodával orgány ze zajatců utajeně prostřednictvím amerických poradců. Místní žorukajni se rozhodli svolat další konsorcium - mezi lékaři bude zřejmě řádit obrovský vichr, odnášející provinilce k Jupiteru.

Američané tedy tu »ostudu Spojených států« smažou. Je to i v jejich vlastním zájmu. V našem zájmu je, aby ta ostuda nezůstala jako skvrna na štítu Evropy a zejména Čech. Možná to tu není tak rozlezlé, ale praktiky Barnevernetu sem pronikly víc než zdrávo. Norské fondy měly pro některé lidi magickou přitažlivost a jak se říká, poturčenec horší Turka.

A možná bychom měli využít amerického konsorcia, kdy bude po celý den stodenní limit vynulovaný.

Na druhou stranu asi některé hříšníky potěším. Ivan už se nemusí skrývat - beztak by se před černým plamínkem nikam neschoval, ale už se tím nemusí nervovat. Ten černý plamínek, vlastně trest smrti, mu zruším. Podmínka byla »když se vrátí Eliška« a to se přece stalo, i když on sám na tom nemá nejmenší zásluhu. Jistě si užil strachu vrchovatě, ačkoliv pochybuji, že by ho to napravilo. Je to zkrátka podrazák a utěšuje mě, že už nemá komu škodit.

O Barnevernetu v Norsku bude jednat klub, svolaný na příští týden. Podle předběžných příslibů se ho zúčastní nejméně padesát žorukajni, to je polovička všech žorukajni v Čechách. Společně s Dankou jsme navrhli tu norskou fašistickou organizaci rozprášit, třeba i s využitím evropského konsorcia. Nejspíš jim zmizí poptávka od Američanů, ale i tak - Barnevernet je skvrna Evropy a ohledy na státní hranice zde nejsou namístě.

Jak to napsal Dante Alighieri?

Nejžhavější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo vidí bezpráví a mlčí...

My tedy mlčet nebudeme...

Kdyby thuki nehodily Norsko přes palubu a v Norsku by byli žorukajni, dostali by asi likvidaci Barnevernetu za čestný úkol. Jenže v Norsku žádní nejsou a ta organizace má nebývalý přesah do sousedních států. Vždyť se pokoušela otrávit svým jedem i nás v Čechách! A jak se zdá, úspěšně! Pražští žorukajni dostanou za úkol provětrat ministerstvo práce a sociálních věcí a odeslat k Jupiteru ty, kdo se nechali Barnevernetem ovlivnit, zejména když k tomu dostali od Norských sociálních fondů nějaké »všimné«. Včetně ministryně, které jistě něco zůstalo za nehty, když norské metody tak nelítostně obhajovala.

Už staří Římané tvrdili, že peníze nesmrdí. Jenže peníze z Norska smrdí. Zčásti ropou, ale ještě víc fašismem. Smutné je, že se proti tomu lidé včas nepostavili.

Postaví se tomu tedy žorukajni.


„Musím vám referovat o nejnovějších faktech, které jsem zjistil,“ oslovil jsem ředitele »Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí«, sotva jsem se mu zviditelnil přímo na jeho stole.

Tentokrát byl připravenější. Vytáhl mobilní telefon, stiskl jedno jediné tlačítko a mobil vstrčil do kapsy. Vyložil jsem si to jako přivolávání ochranky, která mě však nemohla postihnout.

„Všechny děti z vaší poslední zásilky do Norska jsou už zpátky v Čechách. Všechny - až na jednoho klučinu. Toho totiž Norsko prodalo dál - až do Spojených států.“

„Na Spojené státy jste příliš malí páni, co?“ poškleboval se mi nepokrytě.

„Vás to bude stát krk,“ řekl jsem mrazivě.

„To se ještě uvidí!“ odsekl.

„Ano, to se uvidí,“ přikývl jsem vážně. „Ale vy už z toho nic neuvidíte. Slíbil jsem vám cestu do pekla za sto dní, ze kterých už třetina uplynula. Začal jste si pořádat své poslední věci? Předávat úřad svému nástupci nemusíte, váš úřad prostě zlikvidujeme.“

„Říkal jste, že se mohu ještě zachránit,“ opáčil ironicky.

„Říkal,“ souhlasil jsem. „Ale také jsem tomu dal těžkou podmínku - když vrátíte ty zašantročené děti jejich matkám.“

„Teď jste ale řekl, že jsou všechny zpátky!“ trumfoval.

„Až na jednoho malého klučinu,“ doplnil jsem ho. „To je ten, kterého Norové prodali Američanům. Jenže ten se už vrátit nemůže. Amíci ho rozebrali na orgány, použili na transplantace a zbytek jakožto »biologický odpad« zpopelnili. Podmínku vrácení dětí matkám tedy splnit nemůžete. A protože máte na té vraždě podíl, jste vrah, pane řediteli! Poletíte do pekla bez možnosti odvolání.“

„Tam byste měl jít vy!“ odsekl ředitel. „Vždyť přiznáváte nepokrytou účast na terorismu! Všechny státy světa se dohodly, že únosy dětí jsou terorismus! A vy jste je unášel! V Čechách, v Norsku a snad i ve Spojených státech?“

Zdálo se mi, že se snaží získat čas. Přivolal ochranku, ale zatím se nikdo nedostavil, kdo by ho nezvané návštěvy zbavil. Taky by mě zajímalo, jak to chtějí provést. Střelnými zbraněmi to zkoušelo více lidí, ale duch se tomu může jedině smát.

„Vrátit matkám jejich děti není terorismus!“ odmítl jsem to nařčení. „Na rozdíl od vás jsem děti z Norska dovezl zpátky. Až na to jedno... na jeho vraždě máte lví podíl, pane řediteli! Váš úřad vás zmocnil, abyste děti ochraňoval, ne je prodával. A ke všemu - jako pouhou sbírku náhradních orgánů! Přitom jste to musel vědět!“

„Nic jsem nevěděl!“ opáčil. „Umisťoval jsem děti podle zájmu k adopcím!“

„Ale věděl jste o podezření, že je Norové prodávají dál a to právě na orgány!“ udeřil jsem na něho. „To podezření je už nějakou dobu veřejným tajemstvím. Bylo vaší povinností starat se o osud dětí, zašantročených do ciziny!“

„Nebudete mi tady vypočítávat mé povinnosti!“ opáčil už značně napjatě. „Co je vám do mých povinností?“

„Nic víc než že jste veřejný činitel a mám právo vědět, co vlastně děláte,“ odvětil jsem. „Zjistil jsem, že jste se podílel na zotročování a vraždách dětí, ačkoliv vaší povinností bylo děti před tím nebezpečím naopak chránit. Zpronevěřil jste se tedy svým povinnostem a před peklem vás už nikdo nezachrání!“

V té chvíli se rozlétly dveře a přímo proti mně vtrhli do ředitelské kanceláře dva chlapi v černých mundurech, černých maskách a v černých slunečních brýlích. Jeden držel v ruce pistoli, ale druhý na mě namířil něco úplně jiného. Vypadalo to jako zbraň, ale běžná pistole to nebyla, chyběla jí dutá hlaveň, místo ní z ní trčela dlouhá, jakoby skleněná tyčka.

Pak se ostře zablýsklo. Pochopil jsem, že to byla laserová pistole, asi jediná zbraň, která by mohla mít účinek i na duchy.

Jenže jsem nic nepocítil. Jen odražené a rozptýlené světlo na okamžik ozářilo kancelář. Zato chlap, který očividně na mě vystřelil, zařval bolestí a laserová pistole mu vypadla z ruky.

Tady něco nesedělo! Ale jak se zdá, i v duchovitém stavu nás thuki chránily. A odražený laserový paprsek zranil střelce. To není hloupý způsob ochrany!

„Hlupáci!“ vzpamatoval jsem se. „Vašim zbraním se jen od srdce směji! A vy, pane řediteli - pozdravujte v pekle!“

Pro jistotu už jsem ale další pobyt v ředitelské kanceláři neprodlužoval. Ale ani jsem zbytečně nepospíchal, nedám jim přece vítězný pocit, že mě zahnali! Pěkně pomalu jsem si dal změnit polarizaci - a tím jsem se před nimi zvolna rozplynul...

Už mě tu neuvidíte!


Když se to vezme nestranně, mnoho lidí jsme k Jupiteru neposlali. V České aféře to - podle mého mínění spravedlivě - odnesl především ředitel »Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí« a jeho náměstci. Danka prosadila ověření myšlenek všech zaměstnanců a všichni, kdo se na prodeji dětí finančně podíleli, měli svého ředitele bez milosti následovat. Zjistili jsme ale, že se to týkalo kromě ředitele jen dvou náměstků. Ti tři dostávali »provizi« za každé dítě poslané do Norska. Protože jejich práce měla být oficiálně opačná, už jsme se s nimi ani nebavili.

Prověřit zbytek úřadu bylo poměrně snadné a pomáhali nám v tom další dva žorukajni - Cilka a Alois. Kdo se »vtělil« do prověřované osoby, tomu nezůstalo nic utajené. Shodli jsme se, že u tak závažných zločinů, jako je zavlékání dětí do ciziny, musí jít soukromí stranou. Než ale vyneseme rozsudek smrti, musíme to mít důkladně podložené z myšlenek zločince. Šířit přečtené myšlenky nehodláme, i kdybychom v nich našli menší vroubky. Kdo je nevinný, ani se to nedozví.

Ženské ze Sociálky, zúčastněné na odebírání dětí, dostaly ultimatum, aby do týdne podaly výpověď. Usoudili jsme, že to na Jupiter nestačí, i když jim příliš zachutnala moc. Stačí, když odejdou a přestanou škodit.

Horší to bylo na ministerstvu práce a sociálních věcí, tam bylo úplatkářů víc, což bychom na jiných ministerstvech přešli, zejména kde se to nedotýkalo lidí. Tady to bylo neodpustitelné. Zejména úplatky z Norských fondů vyžadovaly citelný trest. Opět jsme to řešili ultimativním požadavkem na výpověď s tím, že viník jinak - jako miliony jiných - zmizí.

»Záhada mizejících lidí« si mezitím získala celosvětovou vážnost. A už se také začalo šířit povědomí, že mizí především lidé nečestní a nebezpeční. Tím vznikal na jedné straně strach, ale na druhé straně i popularita tohoto jevu.

A také se rozšířilo, že za touto záhadou jsou duchové. Na pravou příčinu ovšem nikdo nepřišel, ale nejblíž byli ti, kdo nás považovali za mimozemšťany. Nebyla to pravda, takže nedošlo k prozrazení thuki, ale byli pravdě nejblíž.

Jedno se však nedalo popřít. Svět se zvolna stával lepším.

Alespoň tam, kde byly thuki.


Dančina chalupa předvedla svou »nafukovatelnost« celkem třikrát. První rozšíření Danka zařídila před Moničiným příchodem - já jsem se tomu pochopitelně nedivil, v případě potřeby bych to už také dovedl. Jenže pak se ukázalo, že ani ostatní matky navrácených dětí nemají kam jít a Danka se rozhodla chalupu opět zvětšit. První přidanou místnost nechala jak byla a udělala z ní dětskou hernu. Za ni přidala chodbičku, na niž navazovalo pár menších komůrek, kde měly bydlet matky se svými dětmi.

Monika se tomu pochopitelně divila. Odmítla pochopit, že jsme čarodějové, a tvrdohlavě chtěla vědět, co za těmi čarami vězí. Chalupa, na první pohled vystavěná ze starých poctivých dřevěných trámů a přitom »nafukovací«, se přece jen jejímu rozumu vzpírala. V Dančině chalupě bylo nepochopitelných věcí víc. Už třeba to, že bylo ve všech místnostech příjemné teplo, aniž by tu byla kamna, krby nebo jiná topidla. V hlavní sednici byla sice příjemně vyhřátá starodávná pec, ale Monika si mezitím všimla, že v ní nikdo nezatápí ani nepřikládá a přesto v ní stále plápolá oheň.

Než se odhodlala zeptat, přistěhovaly se do chalupy další matky. Žádná z nich neměla kde bydlet, proto žádná neodmítla dočasné ubytování, dokud si nenajde lepší bydlení mezi lidmi.

A všechny bez připomínek souhlasily s omezeními, které jim Danka dala hned na úvod.

„Chalupa je moje,“ řekla na závěr prvního společného oběda, pořádaného ve velké sednici. „Přijmeme vás jako hosty, ale mám několik podmínek. Kdo je nechce dodržovat, nemusí, ale v tom případě ať se odstěhuje.“

„Opravdu bys nás vyhodila?“ zeptala se Monika.

„Vyhodím,“ odvětila tvrdě Danka. „Kdo se nechce chovat, jak se na návštěvu sluší, nemá tu místo. Nenechám si ve svém vlastním domě diktovat od návštěv, co smím dělat a co ne.“

„Nejsme muslimové,“ odvětila dotčeně Monika.

„Tím lépe,“ přikývla Danka. „Takže si dobře zapamatujte mé podmínky.“

„Sem s nimi!“ vzdychla si Terezie, která obsadila se svým chlapečkem pokojík vedle Moničina krajního.

„Tak předně - půda mé chalupy je pro všechny zakázaná. Zejména pro děti. Už protože je tam seno a nehodlám vyhořet. Druhá podmínka - pokojíky jsou místem soukromí, takže kdo tam nepatří, zaklepe před vstupem na dveře, vyčká na svolení a teprve pak vstoupí.“

„To je snad samozřejmé!“ opáčila Monika.

„Jak pro koho, jsou lidé, kteří dveře prostě rozkopnou,“ dala Dana hned příklad. „Takových je ve světě ještě dost!“

„My takové nejsme,“ ujišťovaly ji hned všechny.

„Nebude-li vám to dělat problémy, tím lépe,“ spokojila se Danka. „Další zakázanou místností je komora, kde přespávám já s Karlem. Když budete něco potřebovat, zaťukejte na dveře, my vyjdeme, ale vy tam zkrátka nesmíte.“

„Má to nějaký rozumný důvod?“ zakabonila se Monika.

„Má, ale nemusíte ho znát,“ odvětila Danka. „Věřte mi, je to spíš pro dobro vaše a zejména vašich dětí.“

„A kam ještě nesmíme?“ kabonila se Monika.

„Nebudete obtěžovat sousedy,“ řekla Danka. „V naší vsi žijí stejní čarodějové jako já s Karlem. Přijali jsme vás ale proti jejich vůli. A všichni mají své zakázané komnaty a není dobré rušit je v soukromí. Můžete si vyjít na procházku do lesa nebo do polí, ale ne do vsi. A přidám vám dobré varování. Vyhýbejte se v lese rybníčku a zejména děti ať tam nespadnou. Na první pohled je tam mělko, jenže to, co je vidět, není skutečné dno, ale hluboké bahno. To je snad dobře zdůvodněné varování.“

„Dobře, dáme si pozor,“ slíbila za všechny Terezie.

„Problém je také to, že v chalupě - ostatně jako v celé vsi - není nic k snědku. Nemáme žádné zásoby, ze kterých byste si mohly vařit, nemáme ani mléko pro děti. Budete odkázané na mě a na Karla. Když říkám, že jsme tak trochu čarodějové, pak to na druhou stranu znamená, že vy a vaše děti čaroději nejste. Kdykoliv potřebujete nakrmit děti, neupejpejte se a řekněte si. Pro vás dospělé a pro větší děti uspořádáme společné snídaně, obědy a večeře. Rozhodla jsem se po každém jídle ponechat na stole košíček ovoce, ale nic jiného prostě nenajdete.“

„Nikde jsem tu ale neviděla žádnou televizi,“ přihlásila se s postřehem Monika.

„To bude tím, že nejbližší televizory jsou až ve městě,“ usmála se Danka. „My tuhle zábavu nepěstujeme. Můžeme vám tady nanejvýš zařídit knihovnu. A to tak, že Karel sem přinese katalog městské knihovny a když si vypíšete nějaké tituly, které by vás zajímaly, doneseme vám je. Dokud nebyla televize, byly knihy dobrou zábavou ve městě i na vsi. A často i jedinou.“

„Opravdu tu nemáte žádné televizory?“ nechtěla tomu Terezie ani uvěřit.

„Šest kilometrů kolem žádný nenajdete,“ přikývla Danka. „Tak daleko je to do města. Tam tuhle zábavu pěstují, my se tu bez těch přístrojů obejdeme.“

„Asi se taky spokojíme s knihami,“ vzdychla si Terezie.

 


Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23