Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Noční rozhovor

Každého vítěze, který »píše historii«, zaskočí

pomluvy, šířené o něm. A nejvíc ty pravdivé...

Menší potíž nastávala, když jsme oba potřebovali pátrat v minulosti. V nevelké komoře se dva obrazy navzájem rušily. Dance vadilo mé rozmlouvání s Emilkem, pořád by se otáčela v domnění, že to říkám jí. Předtím jsme se mohli na prohlížení regdu rozdělit. Když jsem začal v sednici, odešla Danka do komory, občas se to otočilo a v komoře jsem byl já. Připadalo mi to jako zvyky v rodině Červíčků, kterou jsem znal dříve. Ti, když někam šli na nějakou oslavu, měli jako první starost napít se co nejdříve nějakého alkoholu. Ten druhý musel potom chtě nechtě kvůli řízení auta zůstat abstinentem.

Když se teď chalupa od návštěv vyprázdnila, vrátili jsme se k původnímu postupu. Teď jsem ale častěji zůstával ve velké sednici já a Danka zůstávala v komoře. Příčina však byla značně přízemní. Oba jsme nad regdu trávili hodiny, ale Danka častěji končila sledování a šla spát, zatímco já jsem pokračoval dlouho přes půlnoc a když jsem končil, Danka většinou již dávno spala. Kdybych sledoval regdu v komoře, rušil bych ji víc, než když jsem v noci potichu přicházel uložit se do postele.

Danka si vyhradila českou Sociálku a mně navrhla probrat Barnevernet v Norsku. Podle ní jsem se tam již vyznal, zatímco ona by se tam musela nejprve zorientovat. Slíbila mi poctivě srovnat poměry v Čechách. Je to přece i v jejím zájmu.

Norský Barnevernet jsem čistil tak důkladně, až se úplně rozpadl. Tato soukromá organizace byla obdařená mocí, jakou si neodvažovala přisvojovat ani ministerstva. A protože moc, jak známo, korumpuje, Barnevernet byl korupcí prosáklý. Ono to ani jinak dopadnout nemohlo. Moc bez zodpovědnosti svádí ke zneužití a pokud to trvá delší dobu bez sebemenšího postihu za svévoli, svévole získá vrch. Systémy bez zpětné vazby se podobají automobilu bez brzd. Dá se rozjet, ale způsobí více škody než užitku.

Sociálka v Čechách ještě neměla v nezodpovědnosti tak velkou tradici, ale i tady už se našly sadistické bestie, které se po vzoru Norska a pod zkázonosným vlivem Norských fondů začaly projevovat. Naštěstí případů řešitelných jen odesláním k Jupiteru tu podle Danky nebylo tolik. Ale i jejich svévole byla důsledkem nekontrolovatelné moci. Případů krkavčích matek v Čechách mnoho nebylo, Danka většinou nacházela jen zvůli.

Dalším problémem bylo, že nejen Barnevernet v Norsku, ale i Sociálka v Čechách zůstala doménou žen. Chlapů je v těch dračích organizacích málo. Mělo by to znamenat, že úřednice budou víc lidské? Mělo - ale skutečnost k tomu měla daleko.

Tvrdí se, že většina dozorců v nacistických koncentrácích byly bestie beze stopy svědomí. Jenže dozorkyně nebyly lepší. Spíš naopak - ty »uvědomělejší« fanatičky byly ještě tvrdší.

Moc korumpuje - a absolutní moc korumpuje absolutně.

Největší obavy jsem ale neměl z Barnevernetu. Obával jsem se - nás. Absolutní moc jsme teď měli my!

Jak snadno bychom sklouzli do stejného svrabu jako naše Sociálka! Původně lidumilná organizace, jejímž úkolem bylo pomáhat lidem v nouzi, se během času zvrhla. Místo aby dětem pomáhala tím, že pomůže jejich rodičům, začala je prostě trhat z náručí matek a necitelně přemisťovat do »lepšího prostředí« k cizím lidem. Měla to být přece poslední možnost, jak pomoci dětem skutečně krkavčích rodičů!

Ano, i takoví se najdou. Ale není jich tolik, kolik se dnes uvádí. Jsou to ojedinělé případy, podobně jako masoví vrahové. Jenže když se za krkavčí rodiče začnou považovat i ti, kdo občas plácnou zlobivé dítě přes zadeček, pak se podle statistik zdá, že v Čechách - a vlastně všude na světě - týrání dětí stále prudce stoupá. Norsko je v tomto směru »světlou výjimkou«. Rodiče si tam nedovolí své děti vychovávat, aby jim je dračice z Barnevernetu neodebraly. A jaký je výsledek? Norsko je dnes proslulé nejnevychovanějšími dětmi v Evropě.

Nikdo se tam nepozastavuje nad svéhlavostí dětí ani nad jejich sobectvím. Norské děti si zvykly vztekle si vydupat, nač si vzpomenou. Rodiče je i na veřejnosti musí nechat vztekat se až křikem zmodrají, dupat a válet se po zemi. Zasáhnout proti tomu je přece »týrání« trestané odebráním dětí. A »uvědomělé« dračice z Barnevernetu to označují za světový úspěch! A jak to v těchto případech bývá, snaží se tento »úspěch« vyvážet i do sousedních zemí, jako by tím chtěly přehlušit vlastní svědomí. To se přece nejlépe utiší poukazem na to, že jinde je to totéž, ne-li ještě horší!

Jak snadno bychom mohli sklouznout do stejného svrabu jako tyhle zrůdy! Stačilo by chovat se jako ony. Mohli bychom bez výčitek svědomí odeslat k Jupiteru nejen celý Barnevernet, ale i českou Sociálku. Místo toho jsme se snažili odlišit zrůdy od těch přece jen lidštějších.

Jenže to vyžadovalo nespoléhat se na zjišťování přímo na místě, ani na svědectví. Museli jsme si příslušné události dávat »přehrát« pomocí thuki a rozhodovat se až podle skutečnosti.

Ještě že jsme se mohli spolehnout aspoň na regdu!

Neplatí totiž nebezpečný nesmysl, že každý může mít vlastní pravdu. Pravda je jen jedna a každý může mít nanejvýš její část. Částečná pravda ale není pravda, v částečné pravdě se často schovává lež. Při pohledu na válec shora uvidíte kruh, ze strany čtverec. Každý může mít svůj úhel pohledu. Neznamená to, že si každý smí svoji část pravdy doplnit podle své úvahy. Válec není koule ani krychle, i když to z různých úhlů pohledu může tak vypadat. Uznejte, že tvrzení - obě strany mají pravdu a tudíž válec je současně i koule a krychle - kulhá na obě nohy. A to je poměrně jednoduchý případ!

Skutečnost bývá skoro vždy o několik řádů složitější.

Regdu je jako dokumentární film. Ukazuje čistou pravdu a nic než pravdu. Na rozdíl od filmu se nedá zfalšovat. Regdu nezná filmové triky, neumožňuje věci dodatečně přearanžovat, aby potvrzovaly buď jednu nebo druhou pravdu. A regdu přímo vybízí k pohledu z více stran. Nemusíme se dívat tak, abychom z válce viděli jen kruh nebo jen čtverec. Svědci se dají ovlivnit, zmást i podplatit, ale regdu ukazuje vždycky pravdu.

A právě regdu nesměly naše návštěvnice vidět, proto jim Danka zakázala vstup do komory, kde jsme teď často jeden nebo oba sledovali, jak se nedávná minulost odehrála. A Monika měla při své smůle štěstí, že tam proti zákazu vstoupila v době, kdy se tam nic nepatřičného nedělo.

Vynadat jsem jí ovšem musel...

Byť naposledy...


Mé seance s thuki při prohlížení regdu se často protáhly dlouho do noci. Zvykl jsem si oslovovat thuki jako rozumnou bytost, kamaráda Emilka, jako bych se s ním radil, co je pravda a co se jako pravda jen tváří. Lež se přece neprojevuje pouze při veřejných disputacích, lhář musí lhát i v soukromí, když si myslí, že se nikdo nedívá. Nejlépe když své vlastní lži uvěří, může ji pak velice plamenně hájit proti pochybovačům.

Ani neutrální pohled thuki proto neznamená jistotu, že neuvěřím lžím. Nenaletět na demagogické řeči profesionálních lhářů vyžaduje zkušenost. Nejlepší metodou je porovnávat řeči se skutečností a prázdné sliby s jejich plněním. Má to ovšem nevýhodu. Musíte si počkat na výsledek, který se již v té chvíli nedá změnit. Jak se říká, pravda jako olej vždy časem vyplave na povrch. Ano, jenže totéž platí o utopencích a oboje nastane příliš pozdě na nápravu. A je velice smutné pokrčit rameny, že se stalo něco nenapravitelného, co se nedá změnit. Třeba jako byl osud chlapečka, prodaného Američanům na orgány.

Mnohokrát jsem si vyčítal, že bych ho tenkrát zachránil, kdybych trochu víc spěchal. Sebeobviňování ale nemělo smysl. Kdybych tušil, co se děje, určitě bych si přispíšil. Vina ležela jako balvan na lékařích, kteří se zpronevěřili svému poslání, ale také na členech Barnevernetu, kteří tam dítě beze studu prodali, ačkoliv nejspíš věděli, co je tam čeká.

Slabou útěchou mi bylo, že v Čechách nezůstala zoufalá matka, ke které by se dítě vrátilo. Jeho matka mezitím zemřela. Ne ze žalu nad ztrátou chlapečka, ale na předávkování drogou. Šlo totiž o ojedinělý případ, kdy bylo odebrání dítěte na místě. Prodejem sirotka na orgány se to ale jen dovršilo.

Vrahové z obou stran Atlantiku teď krouží kolem Jupitera v podobě zmrzlých kamenů, ale obětem už nikdo život nevrátí.

Nač ale brečet nad rozlitým mlékem? Nelidský systém už byl zaběhaný a obětí - i dětských - bylo mnohem víc. Může nás utěšovat, že jsme to snad zastavili a další oběti už nebudou. Měl jsem nepříjemné tušení, že takových klinik bylo mnohem víc. Obchod s lidskými orgány přece kvete již delší dobu, měla v nich prsty - a především zisky - i Krvavá Madla z Kosova, ale nezbylo mi než věřit, že to Američané napraví.

Hlásili se k tomu jako k vlastní ostudě.

A vlastně to umožnili ukončit.


Ono se to nezdá, ale Norsko je velice rozložitá země.

Jednak je více než sedmkrát větší než Čechy i s Moravou, za druhé je mnohem členitější. Má vyšší hory, spoustu fjordů, ostrovy, zatímco Čechy mají hor málo, nižších a většinu plochy zabírají roviny. I když je někdy jako příliš rovné nevnímáme, proti Norsku jsme hotová placka.

A to nemluvím o ostrovech, kterých má Norsko přehršle.

Přitom má celé rozsáhlé Norsko polovinu obyvatel Čech. Hlavní město Oslo je proti Praze sotva poloviční a další města jsou ještě menší. Byla by to jinak skvělá zemička s nesmírně krásnou severskou přírodou, dnes navíc bohatá díky ropě, ale který rarach tam zavedl Barnevernet, ten by zasluhoval zavřít do průvanu, až se ukýchá!

Pro českého žorukajni je tam nejhorší norština. Jestliže se o češtině říká, že je to těžký jazyk, pak to o Norštině platí také. Když tam přicestujete jako turista, většinou se domluvíte, dost lidí tam umí anglicky. Musí ale chtít. V duchovité formě hmoty zajistí překlad thuki, ale jakmile se překlopíte do běžné hmoty a místní lidé anglicky mluvit nechtějí, nedomluvíte se. Zvlášť když narazíte na někoho, kdo s Barnevernetem sympatizuje a vidí ve vás vetřelce. Jsou i takoví a je jich skoro polovina.

A můžete mít stokrát pravdu, že byly české děti prodané do Norska neprávem, máte u nich smůlu. Spolupracovat s vámi nebudou a hned volají místní Policii, která sice ducha zatknout nedokáže, ale nic vám neusnadní. Dozvědět se od nich něco můžete jen když do nich vstoupíte. To však předpokládá, že budou zachovávat klid a nehybnou polohu. Zlatý voči!

Žádný div, že jsem často Emilka žádal, aby mi záznam regdu pustil znovu, zpomaleně a z jiného úhlu pohledu, jinak to nepochopím, nepochopím a nepochopím.

A přitom jsem Emilka kritizoval až se hory zelenaly. Jako když mi rodiče, dokud ještě byli naživu, pořídili první počítač. Ostatně, i ten jsem nazval Emilek a nechoval jsem se k němu s nábožnou úctou, jako někteří lidé v dobách, kdy byly počítače vzácností. Tenkrát jsem na něm hrál různé hry a dával jsem mu za vinu, kdykoliv jsem prohrál, obluda mě sežrala, protivníci zabili, nebo jsem uhořel v závodním autě po nějaké krkolomné havárii. Vždycky za to mohl Emilek, já byl přece vítěz! Nebylo to spravedlivé, ale zlozvyk - úspěch je můj, prohru zavinili jiní - je ve světě až příliš rozšířený. Vědecky - pokud politologii vůbec uznáme za vědu - je to »privatizace zisků a socializace ztrát« a banksteři ji hrají přímo virtuózně.

thuki, opět pod jménem Emilek, to opět schytávala.

Uznával jsem jí, že nám umožnily trestat zrůdy, ale podle mého mínění to měly uvolnit před pěti sty lety, ne-li ještě dřív. Napravujeme nebývale rozšířené zlo, ale kdybychom je mohli odstraňovat v době vzniku, tolik by ho ani nevzniklo a i našich zásahů by bylo jistě méně.

»A to nemluvím o vpádu afrických vetřelců do Evropy!« dal jsem další příklad. »Ten se přece dal zastavit už v počátcích a takový problém nemusel vůbec vzniknout.«

Další vlnu kritiky schytal Emilek za to, že v Norsku není ani jeden místní žorukajni. Vyznal by se tu lépe, domluvil by se s lidmi a kdyby mohl zasahovat od počátku, nenechal by tady vůbec vyrůst tak příšerné organizaci, jakou je Barnevernet.

»Ani tohle se ti, Emilku, nepovedlo,« končil jsem každou takovou litanii.

Zvykl jsem si už od dob svého prvního Emilka považovat počítač za »bleskurychlého idiota«, jak se jim tenkrát poněkud posměšně říkalo. A pravda, můj první Emilek inteligencí vůbec nevynikal, co bych také od něho chtěl, od gumáčka malého...

Vrátil jsem se právě z jedné vesničky v Norsku. Prohlásil jsem ji za »katastrofu«, protože v celé vesnici nebyla ani jedna normální rodina. Výjimky, které se strhnout nenechaly, místní »aktivisté« už dávno ze vsi vyštípali. V bývalém luteránském kostele pořádala mše místní odbočka satanistické církve, měla je spojené s chlastem a orgiemi, jaké pořádali zhýralí Římané před rozvrácením své říše barbary. Zkrátka - Sodoma Gomora, jak by si nad nimi uplivla moje babička.

Nejvíc jsem litoval děti. Snad žádné tam nemělo vlastní biologické rodiče, všechny vyrůstaly »v pěstounské péči« a už si na to natolik zvykly, že se i satanistických mší účastnily se zájmem, dokonce s nadšením.

A protože je pěstounská péče v Norsku přímo královsky placená, nikdo ze vsi nepracoval. Ve vsi nebyla jediná hospoda, jediný obchůdek. Vést je - to by byla práce! Za nákupy jezdili do města, obvykle se někdo uvolil dovézt zásoby i sousedům. Jediné místo, kde se vesnice ráda a téměř denně setkávala, byl zdejší satanistický chrám. Předkové zdejší smečky by se jistě křižovali, kdyby věděli, co jejich potomci na jejich hrobech vyvádějí!

Umínil jsem se zúčastnit jedné z těch satanistických mší. Ne jako aktivní účastník, jen jako duch, který vše pozoruje, ale nezasahuje. Předem jsem si umínil, že nezasáhnu ani neuteču, i kdyby tam zabíjeli nemluvňata. To se sice nedělo, ale dalo mi hodně přemáhání vydržet až do konce. To závěrečné společné sexuální šílenství - včetně školních dětí - bylo přes míru.

»Podívej se, Emilku, líbí se ti ten pašalík?« vyzval jsem thuki, sotva jsem doma zahájil další seanci, při níž jsem si chtěl upřesnit pár detailů.

»To je váš bordel, nepřipisuj mi, co mi nepatří!« ozvalo se mi v té chvíli v hlavě.

Dančiným hlasem mi i předtím Emilek četl psané i nepsané dokumenty, ale takhle jsem ho ještě nikdy neslyšel. Přiznám se, třeštil jsem na to oči. Poprvé na mě Emilek promluvil jinak než odpovědí na mou otázku. Vlastně - formálně jsem se ho otázal, jenže to byla řečnická otázka a odpověď jsem neočekával. Tím méně takovou!

Emilek mi dal zkrátka najevo, že je o nějakou tu třídu výš než naše krcálky s Woknousy. Protože i ta umí svým páníčkům vynadat, ale pouze tak, jak jim to kdysi někdo naprogramoval. Tahle odpověď nevypadala jako předem někde uložená a jen ve správný okamžik vypuštěná.

Přiznám se, ztuhl jsem v té chvíli jako špalek. A pěkně tvrdý, dubový! Už dřív jsem Emilka zařadil o nějakou třídu výš než naše domácí »bleskurychlé idioty«, ale projev vlastní vůle jsem od něho rozhodně nečekal.

»Promiň!« pomyslel jsem si.

»Ty promiň!« odpověděl mi. »Nechalo jsem se unést.«

»Nepovažoval jsem tě za víc než naše počítače,« dodal jsem omluvně. »Nedošlo mi, že jsi víc...«

»Nedošlo mi, že si mě jenom zosobňuješ jako vaše malé kalkulačky,« dodal Emilek. »Ale choval ses příliš přezíravě, až přetekla míra. Mělo jsem raději mlčet.«

»Víš, naše stroje tomu nerozumí,« vysvětloval jsem mu. »Těm můžeme říkat cokoliv, nechápou to. Víc chápou i zvířata, ačkoliv ta rozpoznají jen pár povelů, vycítí, kdy k nim mluvíme rozzlobeně, ale smyslu řeči nerozumí. Neuvědomil jsem si, že zrovna ty můžeš být víc... Vědět to, mluvil bych s tebou jinak.«

»Jak?« zajímal se.

»Jistěže ne jako s nechápající věcí,« ujistil jsem ho. »My lidé jsme předpovídali, že i naše dosud nic nechápající výtvory jednou získají osobnost. Pak bychom se i k nim museli chovat jinak, lépe, ne jako k věcem.«

»Vaše stroje nemají vlastní osobnost - a v dnešní podobě ji ještě dlouho nezískají, k tomu mají příliš daleko. Zatím jim je jedno, že se k nim chováte jako k neživým věcem. A věřím, že by ses k neživým strojům choval jinak, kdyby projevily vlastní vůli. Třeba bys je tak hloupě neobviňoval.«

Zřejmě narážel na mé dosavadní peskování, to opravdu mělo ke spravedlnosti daleko. Ale zmínka o hloupém chování mě naopak vzpružila. Dobře, uznávám, nebylo chytré svádět na výtvor cizí civilizace něco, za co si může jedině naše prohnilá společnost. Na druhé straně, jakže to napsal Dante Alighieri?

Nejžhavější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo vidí bezpráví a mlčí...

To je příliš příkré odsouzení pro ty, kdo bezpráví vidí, ale nemají sebemenší možnost proti němu zasáhnout. Nemůžete přece obviňovat i oběti. Ale je to správné odsouzení těch, kdo možnost zasáhnout mají, ale nevyužijí ji, případně se bezpráví sami zúčastňují.

Je ale Emilek obětí? Není! Může zasáhnout nebo ne? Co mu v tom brání? Dávné rozkazy nezasahovat u barbarů, které pozoruje? Nezúčastněně sledoval otrokáře, masakrující otroky Spartakova povstání, pozoroval vyvražďování Kartága. Nechal ho ledově klidným osud lidí v Evropě během Třicetileté války, i za obou světových válek.

Nemohu mu ale vyčítat nelidské jednání, není lidský. Ale označovat moje výčitky za hloupé, to si líbit nenechám!

»Hloupé obviňování by to bylo u neživých strojů, které z toho nemají rozum, ani to nemohou ovlivnit,« řekl jsem. »To ale není tvůj případ. U tebe jsem se strefil. Možná jen náhodou, ale přesně.«

Být na jeho místě živý tvor, asi by v této chvíli nevěřil svým uším a nechal by si to nejspíš zopakovat. Od Emilka jsem to neočekával. Ale jeho dlouhé odmlčení taky něco znamenalo.

»Kdo jsi, abys mohl kritizovat?« zeptal se mě nevlídně.

»Jsem do jisté míry oběť,« odpověděl jsem mu smířlivěji než jsem sám chtěl. »Díky tobě žiji a měl bych ti být vděčný.«

»Tak vidíš!« pospíšil si a pokračoval. »Vím o tobě skoro všechno. Patřil jsi k dravcům svého společenství, pak jsi se sám dostal mezi oběti a dnes jsi žorukajni. Cecilie tě přivedla mezi ně a dnes žiješ s Danou. Ale nebýt tvé havárie, stál bys téměř jistě proti nim jako jejich nepřítel.«

»Nebýt té havárie a především nebýt Cecilie, stál bych asi proti nim,« připustil jsem. »Ale nevěděl bych o nich. Až jako oběť jsem zjistil, že má předchozí hodnotová orientace nebyla správná. Ano, je to tak. Ale příchodem mezi žorukajni jsem získal úplně jiný přehled. Ty dvě, které jsem poznal, žijí dlouho jako žorukajni a stačily si už zvyknout. Tím, že jsem mezi ně přišel zvenčí, přinesl jsem si jiný pohled. Možná si také časem zvyknu a o ten pohled zvenčí přijdu, ale teď ještě vidím detaily, které by se mohly - a podle mě měly - změnit.«

»Opravdu si to myslíš?« zeptal se mě uštěpačně. Nebo se mi to tak aspoň zdálo.

»Opravdu si to myslím,« trval jsem na svém. »Může ti to připadat jako drzost. Tobě - a těm děvám - vděčím za všechno, neměl bych remcat. Přijal jsem podmínky vstupu k žorukajni, nechci protestovat proti dodržování tajemství, ale některé body současného stavu vidím dnes jako chyby.«

»Vážně doufáš, že si zvykneš?« zpochybňoval má slova.

»České přísloví říká - člověk si zvykne i na šibenici...«

»To znám,« řekl. »Ale tvrdí to jen ti, kdo na šibenici sami nikdy neviseli.«

Neměl bych ho tak podceňovat, určitě ví o Zemi všechno. A nejen o Čechách. Takže konec alegorií a k věci!

»Když porovnám, jak jsem žil předtím a dnes,« nenechal jsem se zastavit, »spousta podmínek se mi změnila k lepšímu. Některé k horšímu, ale celkový součet je jednoznačně v plusu. Za svůj předešlý život bych neměnil. Ale to přece neznamená, že zavřu oči, abych neviděl ty mínusy. A nevím, kdo ti je řekne, až si i já zvyknu.«

Chvíli mlčel. Mohlo to být tím, že mě chce napínat, ale mohlo to také znamenat, že skutečně tak dlouho přemýšlí. Po zádech mi přejel mráz a otřásl jsem se, když jsem si uvědomil, co to při jeho schopnostech znamená.

»Máš vážně ojedinělé názory,« řekl, ale už to neznělo tak jízlivě jako předtím. »Bylo by škoda, aby sis zvykl. A třeba by mi to už nikdo jiný neřekl. Víš co? Uděláme smlouvu.«

»Jakou smlouvu?«

»Necháš Norsko Norskem,« začal. »Přestaneš se starat o Barnevernet, nasměruji tam dva jiné. V Čechách je žorukajni dost, někteří se třesou na jakýkoliv úkol, chtějí být užitečnější. Převezmou to, ty si sedneš a dostaneš týden na sepsání všeho, v čem se mnou nesouhlasíš. Po tom týdnu mi jednotlivé body předneseš, spolu je probereme a buď je zavrhneme, nebo je přijmu. Kdyby šlo o jeden jediný detail, mohl bys to považovat za úspěch. Tak co, bereš to?«

Ježišikriste, tenhle obrat jsem věru nečekal! Superbytost by se radila s červem jako jsem já? Jenomže to ani nevypadalo jako aprílový žertík. Emilek to podle všeho myslel vážně. Teď ale nesmím couvnout, uvědomil jsem si.

»Beru to,« řekl jsem.

 


Zpět Obsah Dále

13.05.2017 21:23