Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Komu vadí národ?

Petr Sak

Žijeme v přelomové době s vysokou dynamikou změn a s klíčovou úlohou informací, informačních technologií, masových médií a s restrukturalizací společenské skutečnosti, v níž klíčovou roli hraje národ. Ve zcela nedávné době, kdy jsme vstupovali do Evropské unie, jsme od představitelů Evropské unie slyšeli, že síla a hodnoty Evropy jsou v její rozmanitosti, tvořené národy a národními kulturami.

Ke klíčovým pojmům unijní propagandy patřila subsidiarita, tedy princip, že rozhodovací pravomoc zůstává na úrovni té entity, v níž probíhá dotyčný proces. S odstupem pouhých několika let zjišťujeme, že jsme byli podvedeni. Princip subsidiarity byl opuštěn dříve, než byl realizován. Příčin je jistě celá řada. Mezi ně patří také fakt, že v Bruselu vznikla zvláštní třída se svými třídními zájmy, které nejsou totožné ani se zájmy jednotlivých národů, ani se skutečnými zájmy Evropské unie. Bruselská byrokracie potřebuje prokazovat svou potřebnost a mocenskou nadřazenost nad národními státy, a proto opustila subsidiaritu, aby rozhodovala o křivosti okurek a počtu litrů mléka nadojené každou krávou (ovšem to se týká pouze těch národních).

Jejich příjmy, které lze těžko hodnotit jako plat, ale spíže jako korupční provizi, stmelující soubor politiku a úředníků a přetvářející je do „třídy pro sebe“, uvědomující si své třídní zájmy. Třídní zájmy bruselské třídy vyštvaly Velkou Británii z Evropské unie a vyzvedávají do špičkových pozic Evropské unie notorické alkoholiky, jedince, kteří nezvládli maturitu nebo politika, kterého nechce ve funkci jeho vlastní národ. Tato bruselská třída je časovaná bomba v základech Evropské unie, kterou vede neomylně k jejímu rozkladu. (Sak, 2016)

Druhou vábničkou byla evropská demokracie, o jejímž stavu se s velkým eufemismem nyní říká „deficit evropské demokracie“. Evropskou unii ovládá německá kancléřka, která nemá žádnou evropskou funkci, která by legitimizovala její rozhodování o Evropské unii. Demokracie Evropské unie znamená nátlak a vyhrožování státům s odlišným názorem. Francouzský president se prosadil volební kampaní, v níž vyhrožoval středoevropským státům ekonomickými sankcemi a sliby, že tyto státy postaví do latě. Takovou aroganci neukazovali ani francouzští politici podpisující mnichovský diktát.

Oporou člověka zmítaného existenčními a existencionálními krizemi a traumaty jsou rodina a národ. Po krizi rodiny, preferenci homosexuality, tlaku na kariéru a život single žen, poklesu natality se současným nárůstem podílu dětí narozených samoživitelkám, po dosažení více než padesátiprocentní pravděpodobnosti, že uzavřené manželství se rozpadne, virtualizaci vztahů a sexuality v kyberprostoru se objevuje nový cíl útoku. V postupující globalizaci je na odstřel národ.

Současné bitvy se nevedou převážně na bitevních pláních, ale, vzhledem k tomu, že jsme informační společnost a více než v časoprostoru přirozeného světa, se tak pohybujeme ve světě znaků druhé signální soustavy a v mediálním a virtuálním světě. Důležité bitvy pak probíhají zde, včetně jazyka. Na okraj jazyka je vytěsňován pojem vlastenectví, který je nahrazován pojmem nacionalizmus, do kterého jsou impregnovány negativní konotace. Pak následuje bitva s tím, co do pojmu vložili orwellovští tvůrci jazyka.

Být vlastencem a vztahovat se ke svému národu neznamená negativní či dokonce nenávistný vztah k jiným národům. Bez jiných národů a jejich kultur bych byl někdo jiný, má socializace a kultivace by probíhala na primitivnější úrovni. Francouzská literatura, německá hudba a filozofie, italské výtvarné umění, východní spiritualita, americký jazz, Platon, Aristoteles, J. W. Goethe, to jsou jen zlomky toho, co formovalo mou osobnost. A stejně jako je pro mne hodnotou můj národ a stojím za jeho existencí a rozvojem, tak můj svět je nepředstavitelný bez dalších národů a jejich rozvoje a rozvoje jejich kultur. Degradovat a redukovat národy je představa srovnatelná s prováděním Beethovenových symfonií orchestrem, který by byl obsazen pouze jedním nástrojem. Lidská civilizace tvořená národy je také orchestrem, bez něhož není možný evoluční koncert člověka. Útok na jeden národ je útokem na celou lidskou civilizaci. Ovšem rozvíjet rozmanitost a identitu národů neznamená promíchat jejich populace. Projekt masové migrace je projektem dekultivace, ničení národních identit a destrukce evoluce člověka. Opakem ničení životního prostoru národů a destrukce jejich kultur s následným nahnáním jich jako stáda do Evropy je proces respektování národních odlišností a jejich rozvoj v jejich přirozeném a historickém prostředí. To, co se učíme u rostlin a zvířat, což je zachování biodiverzity v původním přirozeném prostředí, neumí či nechtějí umět západní mocenské elity v případě sociálních entit. Sociodiverzita jako civilizační struktura národů a dalších sociálních entit má minimálně stejně vysokou hodnotu jako biodiverzita a síly, které chtějí ničit národy a jejich kultury jejich promícháním je třeba označil jako zločince sociální evoluce. Evoluce postupuje mnoha proudy, člověk je jeden ze čtyřiceti druhů primátů. V sociální evoluci má podobný význam mnohost národů, z nichž každý tento proces obohacuje a posouvá dále. Strukturovanost lidské civilizace zefektivňuje evoluční proces interakcí mezi jejími prvky - národy, stimulující a rozvíjející všechny zúčastněné. Při mnohosti je větší pravděpodobnost postupu vpřed a nalezení správné cesty vpřed. Pád do stejnorodosti, do homogenity znamená zploštění evolučního procesu a mnohonásobné zvětšení rizika zániku lidské civilizace a člověka.

Národ je svébytná sociální entita, která má své dimenze, strukturu a historii. Nelze jej redukovat na některý jeho atribut, což slouží útokům na jednotlivý národ i na národ obecně. Znakem národa je jeho jazyk, který obsahuje národní historii, úroveň myšlení a kultury, národní a všelidské hodnoty, úroveň sociální komunikace. Proto je tak významné poznání jazyka dávných civilizací. V národní literatuře se národ zrcadlí.

Národ nelze mechanicky ztotožnit s rasou, etnikem či geny, zvláště v prostředí střední Evropy, avšak nepochybně i tyto dimenze souvisí s národem. Geny Bedřicha Smetany šest generací před jeho narozením se nacházely v 64 lidech a jeho geny se dále rozprostírají v české populaci a v desítkách či stovkách konkrétních osob se podílejí na tvorbě české skutečnosti. Národ má také svou duchovní dimenzi, někdy se mluví o duši národa a hermetizmus tuto skutečnost vyjadřuje pojmem národní egregor.

Národ je tvořen svými produkty, svou kulturou v širším významu, tedy i vytvořenou kulturní krajinou a v užším významu uměním, vědou, filozofií. Dynamická, procesuální složka národa je obsažena v národní historii, z níž prosvítá esence národa. Jan Hus, Amos Komenský či T. G. Masaryk nejsou jen konkrétní historické osobnosti či sled historických událostí, ale jejich prostřednictvím se také vyjevuje národní podstata a směřování.

Nyní žijeme v době vyznačující se snahou o destrukci národa, v našem případě českého. Určité společenské trendy, síly, procesy, vztahy a jevy se mohou projevit pouze činností konkrétních lidí, které jsou však opět produktem společenských vztahů, procesů a sil.

Je náhoda, že tentýž Petr Uhl, který v listopadu 1989 dovršil hru STB, infiltrující do studentského prostředí nadporučíka STB Zifčáka, který na Národní třídě sehrál roli mrtvého studenta Šmída, jehož otcem byl „náhodou“ redaktor televizních novin a matka redaktorka tištěného deníku, přijal telefonem informaci o mrtvém studentovi od agentky Dražské a bez ověření poskytl tuto informaci západním zpravodajským agenturám, a tím odstartoval listopadový převrat, je ve velmi dobrém vztahu se Sudetoněmeckým landsmanšaftem, od něhož dostal dokonce vyznamenání a v rozhovoru na Britských listech koncem roku 2016 prohlásil, že se necítí být Čechem?

Posrpnová emigrace podobně jako emigrace v jiných dobách měla několik druhů motivací, přičemž můžeme ještě mluvit o motivaci deklarované a skutečné, přičemž se jedná o určitou škálu, v níž krajní body jsou na jedné straně zcela odlišná deklarovaná a skutečná motivace a na opačné straně je deklarovaná a skutečná motivace totožná. K motivacím patří „touha po svobodě“, obava z represí, snaha se prosadit v oboru, profesní kariéra, ekonomická motivace, životní úroveň. Kde je hranice mezi lidmi, kteří emigrovali, a těmi, kteří zůstali v Československu. Zřejmě některé nebo všechny z uvedených hodnot znamenaly pro emigranty více než pro ostatní.

Ovšem člověka definují nejen hodnoty, které mají pro něj vysokou prioritu, ale také ty hodnoty, které pro něho mají nižší význam, zvláště ve srovnání s jinými. Taková analýza může přinést nový úhel pohledu na emigranty. Po srpnu 1968 o emigraci uvažovalo daleko více lidí, než jich pak skutečně emigrovalo. Závažnou bariérou pro ně byla skutečnost, že by opustili s nejasnou vyhlídkou na možné setkání rodiče, rodinu. Vize nemocných a opuštěných rodičů byla konečná jejich úvah o emigraci. Pro emigranty hodnota rodiny a rodičů byla výrazně nižší a pro emigraci nebyla bariérou. Řada z nich zde ponechala svému osudu nejen rodiče, ale i ženu s malými dětmi, nebo dokonce děti samotné.

Dalšími hraničními hodnotami je národ, vlastenectví, kultura. Pro někoho česká kotlina humanizovaná českým národem se svébytnou kulturou tvořenou po stovky generací představuje významnou hodnotu, s níž se identifikuje. Pro někoho to naopak neznamená nic a mezi krajními polohami vysoký význam a žádný význam se pohybuje hodnotové zakotvení celé populace.

Emigrace je podložena specifickou hodnotovou orientací, jejíž specifičnost je dána jak hodnotami s vysokým významem, tak hodnotami s nízkým významem. S určitým zjednodušením lze hovořit o nižším významu sociálních hodnot (rodina, děti, národ) a slabším sociálním zakotvení a vyšším významu hodnoty ekonomické a hodnoty profesní kariéry.

Po srpnové okupaci k nejohroženější skupině patřili vrcholní představitelé studentského hnutí, a proto především u nich se dalo předpokládat, že budou emigrovat. Opak je pravdou, emigrace byla v této skupině spíše výjimkou. V poinvazní době byla skupina Jan Kavan, Zdeněk Zbořil, Karel Kovanda, Jana Kohnová, Jiří Holub v Izraeli a samozřejmě zvažovali emigraci, ale pak se rozhodli pro návrat. Z předních studentských aktivistů, které jsem znal, emigroval následně pouze Karel Kovanda a Jan Kavan. U Kavana však byla situace jiná, jeho matkou byla britská občanka, dědeček žil v Anglii a samotný Kavan měl britský pas. (Kavanová, 1997)

V krystalické podobě střet mezi životní situací a hodnotami najdeme v životním příběhu PhDr. Miroslava Polreicha, diplomata a „špiona“ působícího v srpnu 1968 v USA kolem Rady bezpečnosti OSN. Málokdo poškodil hned v zárodku normalizační politiku Československa tak jako on. Připravil vystoupení na mimořádné zasedání Rady bezpečnosti svolanému k okupaci Československa, v němž byla tato agrese odsouzena. Telegram presidenta Ludvíka Svobody s instrukcí nemluvit o vstupu vojsk jako o agresi a okupaci, M. Polreich zadržel a předal až po skončení jednání Rady bezpečnosti. Jednání a závěry Rady bezpečnosti měly v oblasti mezinárodní politiky podobný význam jako usnesení Předsednictva ÚV KSČ sepsané Zdeňkem Mlynářem o půlnoci 21. 8. 1968 odsuzující agresi vojsk zemí Varšavské smlouvy. Z tohoto dokumentu následně vycházela prohlášení vlády, Parlamentu, Národní fronty a dalších subjektů.

Vzhledem ke kvalifikaci a zkušenostem Miroslava Polreicha je jasné, že jeho chování bylo vědomé. M. Polreich si byl vědom důsledků svého činu pro něj a jeho rodinu. Při jeho kontaktech s vrcholovými politiky a úředníky USA (mimo jiné byl jeho přítelem Zbigniew Brzezinski), faktu, že jeho žena učila na vysoké škole, děti chodily do škol a při nabídkách práce, které dostával, by jeho život po emigraci do USA probíhal v exkluzivních podmínkách. Nevím, zda bylo jeho rozhodování snadné, ale zvolil návrat do posrpnového Československa. Ze zaměstnání byl vyhozen a několik let byl bez práce. Mirek Polreich je mimořádným reprezentantem mimořádné poválečné generace mládeže, pro niž hodnoty a ideje bylo něco živého. (Polreich, 2009, 2016).

Zajímavý je vztah a chování emigrantů vůči původní vlasti. Můžeme pozorovat několik typů chování emigrantů. Nejčastější je určitá nostalgie a idealizování staré vlasti. Opačný extrém vzniká u zvláštních typů osobnosti s negativismem a k nenávisti ke všemu, co souvisí se starou vlastí. Poněkud to připomíná janičáře, oddíly vytvořené z původně křesťanských chlapců, vychovaných ve víře v islám a v nenávisti vůči křesťanskému světu. Oddíly janičářů se proslavily daleko větší krutostí vůči prostředí, z něhož pocházely, než samotní muslimové.

Stejný mechanizmus vede k extrémnímu antikomunizmu bývalé agenty a důstojníky STB a bývalé vysoké nomenklaturní komunisty. Opět v krystalické podobě to ilustroval v rozhovorech pro Blesk poslední předlistopadový předseda SSM a člen sekretariátu ÚV KSČ a ještě po listopadu první tajemník ÚV KSČ Vasil Mohorita. Ovšem na druhou stranu, lze očekávat české vlastenectví u člověka narozeného na Podkarpatské Rusi, který náhle objevil své židovské kořeny? Z českých médií známe takovou nenávist vůči Rusku u „bělogvardějců“ Mitrofanova a Romanceva.

Po listopadu 1989 se v různém čase do Československa postupně vraceli emigranti z různých vln emigrace s různou motivací a s různými přístupy k vlasti a ke všemu českému. U některých nejsilnější motivací byla láska k vlasti i snaha přispět k jejímu rozvoji. Přední místo v této skupině patří Karlu Krylovi. Čím čistší motivace vychází z ideálů a z hodnot, tím je větší pravděpodobnost střetu s bezcharakterními pragmatiky a s realitou, kterou vytvářejí. Tento střet musel zákonitě skončit smrtí Karla Kryla.

Další skupinu tvořili pragmatici, kteří sice příliš v emigraci neuspěli, ale o to více svou světovost a úspěchy v západním světě manifestovali. Prezentovali pak svou nadřazenost nad malými „čecháčky“, kteří neznali vyspělý západní svět a jak to v něm chodí. Hledali místo u bohatě prostřeného stolu, což restituující a privatizující československá ekonomika představovala. Svého podílu na lupu se tvrdě dožadovali.

Extrémní skupinu tvoří emigranti, jejichž výchozí pozicí je nenávist a pohrdání vším českým - kulturou, historií a samotnou národní entitou. Dokonce existuje internetový časopis vlastněný a řízený emigrantem, který systematicky dehonestuje českou historii, Čechy a českou národní identitu. Činnost časopisu je permanentní štvanicí na vše české, s podporou pro to, co českému národu může uškodit. Navzdory tomu, časopis s proklamovaným profilem: „Píše o všem, co nenajdete v mainstreamových médiích“, svého času sehrál pozitivní roli v předávání alternativních informací. V současnosti je však dokonce ještě horší než Česká televize. Zvláštní je i jeho záliba v udávání, ať již v právním či mediálním významu.

Je náhodou, že národ považuje za pouhý kulturní konstrukt emigrant Václav Bělohradský?

V posledních desetiletích je patrná stále se zrychlující snaha destruovat český národ. První zahraniční cesta Václava Havla po zvolení prezidentem vedla do Německa, aby se zde omluvil za chování českého národa. Tentýž Václav Havel, který jako malé dítě se choval na klíně Říšského protektora Reinharda Heyndricha, a o tom, že se nejednalo o náhodu, ale o výraz přátelství rodičů Václava Havla s „katem českého národa“, vypovídají dobové fotografie. V devadesátých letech téměř všechny noviny a časopisy byly vlastněné německým kapitálem. Tím byl vytvořen předpoklad k přepisování historie podle principu vyjádřeného Georgie Orwellem: „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost, a kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ Metodou Overtonova okna je postupně formátováno vědomí nových generací o událostech počátku, průběhu a konce 2. světové války a poválečného období. Příčiny vzniku 2. světové války a předválečné historie jsou odsouvány do zapomnění a poválečné události, především Benešovy dekrety a poválečný odsun sudetských Němců, jsou interpretovány bez příčinné souvislosti událostí, které předcházely, a bez mezinárodních souvislostí. Čím dál více je jedinou příčinou poválečných událostí „bestialita“ Čechů. Každým rokem se ve výzkumech ukazuje rostoucí podíl respondentů mladé a střední generace, kteří jsou indoktrinováni touto interpretací. Propagátorem této dějinné vize jsou i reprezentanti akademické obce. Pozoruhodný je rozhovor Matěje Spurného v časopisu Týden i tím, že se nejedná o právníka vydávajícího se za historika, nebo dokonce člověka nevzdělaného, ale o historika působícího na Filozofické fakultě UK, tedy na pracovišti, v minulosti pokládaném z hlediska historické vědy za špičkové. V rozhovoru se třicátník Matěj Spurný zabývá problematikou sudetských Němců a také migranty, to vše konfrontuje s českou identitou.

„Češství samo o sobě není hodnota. Hodnota je něco, co přispívá k univerzálnímu pokroku nebo kulturnímu dědictví. Pokud lidé v této zemi v tomto dění hrají nějakou roli, pak češství smysl má. Pokud ne, tak sám o sobě fakt, že jsme Češi, je samoúčelný, za to nemá smysl bojovat.“ Dále tvrdí, že od roku 1945, kdy česká společnost byla připravena o Židy a sudetské Němce, samotní Češi nic velkého neudělali a pokud nic velkého neudělají, nemají právo na existenci.

Od vědce bych očekával, že teoretickou hypotézu bude definovat a konstruovat tak, aby byla operabilní a byla možná její verifikace či Popperova falzifikace. Co to je něco velkého? Kdo to bude hodnotit? Matěj Spurný, parlament, Evropská komise, Norimberský tribunál s odkazem na norimberské zákony? Na rozdíl od Adolfa Hitlera dává Matěj Spurný českému národu šanci mezi existencí a neexistencí tím, že může udělat něco velkého. Ovšem s velkým otazníkem, co je to, to velké a kdo to bude hodnotit. Je snad to „velké“ vyvraždění Židů a Osvětim? Podle některých kritérií a posuzovatelů třeba ano.

Chybný je i výrok: „Češství samo o sobě není hodnota“. Hodnota je subjekt objektový vztah a Matěj Spurný může říci, že pro něho není češství hodnota, ale o tom, zda je češství pro jedince hodnota může rozhodovat pouze každý sám za sebe. Matěj Spurný to nemůže nikomu nadiktovat.

Z mého pohledu, který sám sobě zpochybním, protože neznám vymezení toho „Spurného“ velkého, tvrdím, že ani v tom nemá pravdu. Dokonce na konci padesátých let, tedy desetiletí, které dostává přívlastek jednoho z nejhorších v české historii, se Československo na Světové výstavě Expo 58, světové události, které se přikládal velký význam, umístilo v hodnocení národů a v počtu medailí na prvním místě s velkým předstihem před USA a SSSR.

Za mimořádně „velké“ považuji společenské procesy v šedesátých letech s vyústěním v Pražském jaru. Ve všech oblastech společenského života se projevovala kreativita na vysoké odborné, kulturní a duchovní úrovni. Tyto procesy se projevovaly v celé struktuře společnosti, včetně organizací etnických Němců a Poláků. Domnívám se, že tehdy ještě nešlo o barevnou revoluci typu arabské jaro se zpravodajskými službami v pozadí. Celý tento fenomén byl dle mého názoru výronem a projevem potenciálu českého národa.

V podstatě za nesmyslný považuji výrok o češství a prokazování jeho práva na existenci pokud „přispívá k univerzálnímu pokroku nebo kulturnímu dědictví“. Ač historik, Matěj Spurný ignoruje procesuální charakter národní identity, jeho historicitu. Národní identita je živý kulturní, duchovní a sociální entita, která se manifestuje v časoprostoru přirozeného světa v odvislosti od své imanence a interakcí s vnějším prostředím. Ve staletích po Bíle hoře by Matěj Spurný jistě český národ zlikvidoval bez ohledu na to, co v minulosti dokázal, bez ohledu na husitství, které přineslo světu právo jedince na jeho autentickou spiritualitu a bez ohledu na působení evangelické církve a Jana Amose Komenského - učitele národů, který je dodnes nepřekonatelnou autoritou pedagogiky. Samozřejmě by neočekával národní obrození a rozmach národní české kultury. Čína, která v současnosti prožívá nebývalý rozvoj a která je nejstarší kontinuálně se vyvíjející společností, by inkvizici Matěje Spurného také nepřežila, protože ve své historii měla dlouhá období stagnace, stejně jako Egypt se svými obdobími staré, střední a nové říše.

Zajímavé je, kde se v Matěji Spurném bere ta arogance rozhodovat o právu na existenci českého národa a o tom, co je velké. Snad to jsou jeho židovské kořeny a příchylnost k Německu. Tyto národy, jejichž osudy se tak tragicky protnuly v minulém století, mají něco společného - vyvolenost. Celým Starým zákonem se táhne idea vyvolenosti židovského národa a Němce vedla do bojů 2. světové války idea jejich rasové nadřazenosti. Možná, že odtud pramení pocit Matěje Spurného o jeho vyvolenosti určovat velikost a právo národa na existenci.

Ve vztahu k migrantům vyčítá Matěj Spurný Čechům jejich postoje a chování. Je však podivné, že stejně jako členům sorosovských neziskovek mu nevadí masakrování budoucích migrantů po statisících v jejich rodných zemích armádou USA a jejich spojenců. Jakoby se překonáním moře z nich stali jiné bytosti. Před exodem vraždění žádoucí, po exodu se z nich v Evropě stávají VIP klienti.

Rozhovor M. Spurného vyvolal na internetu diskusi, v níž se jak je na internetu obvyklé, objevily vulgarizmy. Na internetovou diskusi reagovala děkanka filozofické fakulty Mirjam Friedová prohlášením, v němž uvádí: „Bohužel jsme v reakcích na zmíněný rozhovor svědky návratu metod, které v minulosti předjímaly nebo provázely největší lidské tragédie. Je zapotřebí rozhodně odmítnout pokusy zastrašovat názorové oponenty, omezovat svobodu vyjadřování nebo podkopávat toleranci vůči jiným názorům. Dr. Matěj Spurný má naši plnou podporu.“

Vůči principům deklarovaným v prohlášení nikdo rozumný nemůže nic namítat. Jaký je však kontext prohlášení. Hodnoty člověka se projevují v jeho chování a tím, že čím je osobnost integrovanější a konzistentnější, tím silněji se jeho hodnotová orientace promítá do jeho chování. Podivné je, pokud jsou hodnoty spíše selektivně deklarovány než autenticky žité. Proč Mirjam Friedová neprotestovala proti „zastrašování názorových oponentů, omezování svobody vyjadřování nebo podkopávání tolerance vůči jiným názorům“ v případě házení vajec na pět prezidentů na Albertově. Oprávněná může být námitka, že nebyla aktér události.

Něco jiného je však pozvání Madeleine Albrightové děkankou FF UK k přednášce. Té M. Albrightové, která je zodpovědná za bombardování srbských škol, nemocnic, televize, mostů a další infrastruktury a především za smrt několika tisíc Srbů, včetně dětí. Toto vše, na rozdíl od vulgarit na internetu, Mirjam Friedové nevadí. Bombardování nejsou tedy ty špatné metody, to není pokus zastrašit oponenty, to není omezování svobody vyjadřování, to není podkopávání tolerance vůči jiným názorům? Je patrné, že Mirjam Friedové vadí vulgarizmy lidí s jiným názorem, ale u „balkánské řeznice“ jí nevadí ani bombardování. Tento stav osobnosti a chování lze charakterizovat jako schizofrenní hodnotovou orientaci, jejíž příčinou může být desocializace při dlouhodobém pobytu v USA.

Současnou situaci českého národa a vztah politických elit k českému národu brutálně demonstruje účast takového člověka ve vládě České republiky jako je Daniel Herman, jehož veřejně deklarovaným cílem je, aby se Česko stalo sedmnáctou spolkovou zemí Německa. Situace českého národa je v lecčems horší, než byla za protektorátu Böhmen und Mähren.

Literatura:

Kavanová, R. Cena svobody. Doplněk 1997

Polreich, M. Utajená zákulisí, Petrklíč 2009,

Polreich, M. Špioni v diplomacii Praha: 2016

Sak, P. Evropská integrace a Evropská unie. 2016

 


Zpět Obsah Dále


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Věrka: 20/10 v 13:28 na téma: §Manu : „Někteří lidé si zkrátka nic jiného než chatrče nezaslouží,“ mínil Dobryňa.Asi trochu rasistické, ale výstižné!20.10 SW: Ježkovy zraky! Co je na tom rasistického? To přece platí, jak by se to řeklo politkorektně, "napříč rasami"! Stejně o obyvatelích chatrčí v Bangladéši, Chánova i o squatterech v Praze! Kde to upřednostňuje nějakou rasu? €::sorry€:6 Nanejvýš určitý typ lidí. Ale na ty to sedí! (20.10.2017 15:11)

Domů
Statistiky

"Zamysli se!" (komentáře)

Téma=§Komuvadi

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: sedumsetdvášedesát = (nejsi robot?)    (1 příspěvků).  

! Dnes 1 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

Komentář 1287421 neexistuje.

2. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

 Přidat přílepek!?

16.06.2017 v 07:59 id: 1286846

Kde to mám podepsat, pane Saku?



Komentáře

Víc komentářů tu není.

Začátek


26.08.2017 14:33