Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Modrá planeta

Planeta se tak podobala Zemi, že jsem měl tisíc chutí na nic nečekat, skočit do letounu a přistát. Kdekoliv, třebas na malém ostrůvku v moři, nebo uprostřed pouště, jen abych byl co nejdřív dole! Ta bláznivá myšlenka mě napadla a držela jako klíště, naštěstí nakonec převládl smysl pro povinnost. Nabádal mě pokud možno všestranně zabezpečit hvězdolet. Dobře jsem si uvědomoval, že půjdu dolů sám a je pravděpodobné, že Perseus zůstane na stacionární oběžné dráze už jenom jako mrtvý pomník naší expedice. Průzkum neznámé planety jediným člověkem se nemusí příliš lišit od sebevraždy.

Neměl bych raději zůstat na hvězdoletu? Jistě bych na něm mohl žít dlouho, zásob jsem měl na celá léta a druhá planeta snad byla mimo dráhu tamtoho meteorického roje, ale co jsem mohl dělat, když veškerá pozorování z této výšky jen potvrzovala úžasnou podobu planety se Zemí? Spektrální rozbory vykazovaly totéž složení vzduchu, jen s nepatrně větším podílem oxidu uhličitého, rovněž oblaka obsahovala převážně vodní páry místo metanu a čpavku, ale největším překvapením bylo cosi, co se ve spektru podivuhodně podobalo zelenému rostlinnému barvivu, chlorofylu. Jestli se dal někde očekávat život, pak to muselo být tady!

Bylo v mém rozhodnutí přistát i něco frajeřiny? Poslední člověk výpravy se odvažuje sám a sám spustit na neznámou planetu - jak odvážné! Ale po pravdě řečeno, čekat v mrtvé lodi na smrt bylo o tolik horší, že mi prostě nic jiného nezbývalo. Připadal jsem si jako ruští vojáci za poslední světové války. Ti se také odvážně vrhali proti německým tankům - bylo to pro ně lepší, než ustoupit a být coby zbabělec nemilosrdně popraven vlastními.

V jednom se planeta od Země podstatně lišila. Za celou dobu přibližování jsem nezjistil sebemenší stopu po emisi radiových vln - s výjimkou poruch, zřejmě způsobených bouřkami. Na dvou místech noční polokoule zachytily citlivé kamery světelné záblesky, ale ani ty nevypadaly jako umělého původu. Spíše se mohlo jednat o přírodní požár nebo sopečnou činnost. Absence radiových vln asi popírala existenci technicky vyspělých obyvatel; na druhé straně nevyvracela existenci takových, co rádio neznají. Vždyť donedávna se ani kolem Země nešířily jiné radiové signály, než způsobené přírodními blesky. Ale - očekávat na planetě rozumné bytosti by asi bylo příliš drzé. Nejsem přece Däniken, abych za každým neobvyklým přírodním jevem viděl činnost mimozemšťanů. Neměl bych si dělat naději.

Svědomí mi ale nedalo opustit loď, dokud jsem nezajistil, co zajistit šlo. Nešlo o to, abych Persea našel, až se budu vracet z planety. To bych si musel být jist, že se vrátím. Samozřejmě jsem se v duchu spoléhal na své příslovečné štěstí, jenomže jsem byl povinen počítat i se smůlou. Bylo by nezodpovědné, kdyby moje smůla měla přinést smůlu ještě někomu jinému. Perseus se měl stát majákem pro další lodě ze Země - až se sem dostanou. Musel jsem se postarat, aby byl co nejdéle v jakž-takž provozuschopném stavu, aby byl schopen vysílat a aby na něm zůstalo aspoň pár nejnutnějších fungujících automatů. Ale jak to zajistit, nezůstane-li na lodi ani jediný člověk, schopný opravit vzniklé poruchy? I kdybych dole zjistil, že je planeta jedovatá a vrátil se, další výpravu zaručeně osobně nepřivítám.

Zničené BR - board robots, palubní roboty - opraváře, jsem nahradil průzkumnými roboty RR - research robots, upravenými, aby se pohybovali v beztížném stavu a mohli se podřídit řízení centrálních počítačů. Průzkumní roboti byli odolnější než palubní. Nebyli k pohybu v beztížném stavu uzpůsobeni, ale měli chapadla a naučit je něčemu novému nebylo tak těžké. Průzkumní roboti byli trochu zavalitější než palubní opraváři, těžko by se protáhli všemi možnými průchody, to by však tolik nevadilo. Dal jsem si ověřit, zda projdou aspoň tam, kde budou nutně zapotřebí pro zabezpečení nejdůležitějších míst lodi. Nemělo smyslu používat těchto robotů na práce jako je spravování pláště - to už ostatně nemělo naději na úspěch. Také některá jiná místa, například v reaktorovém úseku, bylo lépe vyškrtnout předem z jejich repertoáru. Měli by být používáni jen k účelům, kde by nehrozilo jejich zničení. Jako poslední možnost by se dalo uvažovat, že jejich vysílačky a neveliké elektronické mozečky z nich udělají nouzový, ale dostatečný maják, který může být vypuštěn z lodi k jedinému životně důležitému vysílání v době, kdy sem bude přilétat druhý hvězdolet.

Tohle všechno jsem do této chvíle stačil nejen promyslet, ale zčásti už zanést do programů centrálních počítačů lodi. Kromě jiného jsem stačil prověřit a opravit svůj průzkumný letoun i dva další do rezervy. Chtěl jsem jeden stroj ponechat na samostatné nižší oběžné dráze, aby byl pohotovější. Další stroj jsem chtěl mít v bezpečnějším úkrytu uvnitř hvězdoletu. Řídící počítač každého letounu byl přece schopen samostatně uskutečnit i tak náročnou operaci, jako přistání na planetě, zvláště když dostane předem podrobný plán, kam má přistát. Ten bych měl odvysílat přednostně hned po přistání - samozřejmě jen pokud bude technicky možné si takovou pomoc vyžádat. Shora s oběžné dráhy to ale nevypadalo zle, oblačnost planety nebyla nikde souvislá, v mracích byly trhliny, kterými bylo možné poslat paprsek laserového spojení, kdyby selhalo rádio. To muselo být uloženo počítačům do pamětí v podobě trvalého příkazu - Perseus musel neustále sledoval planetu a být připraven moje nouzové volání zachytit. Pokud bych ovšem měl štěstí a přežil zkázu letounu.

Nesměl jsem při tom zapomenout ještě na jednu povinnost. Co kdyby na Zemi mé volání nezachytili? Vysílal jsem skoro celou dobu, co jsem se blížil k planetě, ale s vypnutím motorů muselo vysílání skončit. Co když ani tak dlouhé vysílání nikdo nezachytí?

Pradéšův velitelský počítač proto dostal ještě jeden program. Jenom určitou část roku jsou dobré podmínky pro mezihvězdné spojení. Pro počítač nebyl problém pořídit si tabulku všech období, kdy je planeta orientována tak, aby mezi ní a Zemí nebyla žádná větší překážka. Ty by mohly být hned dvě. Epsilon Eridana, hvězda kolem níž kroužila tato planeta, nebo Slunce. To by bylo jako zdroj rušení nejhorší. Vyšlo mi, že v současné době příhodná situace kulminuje, neboť Epsilon je kolmo na spojnici Země a této planety a Slunce bude stejně příhodně postavené, až k němu radiové vlny dorazí, ale rozhodl jsem se ještě to pojistit. Jakmile se bude příznivé postavení planet opakovat, musí počítače Persea, pokud toho v té době budou schopné, spustit motory, opakovat mezihvězdné vysílání - a vrátit Persea na parkovací dráhu, odkud při vysílání vyletí. Podle propočtů by to mělo být za dva roky - to snad Perseus vydrží.

Tohle všechno jsem promýšlel už když se hvězdolet blížil k planetě. Ale dokud byly v činnosti motory, mnoho programů jsem nerealizoval. Tíže, i když slabá, se dala využít lépe - a také jsem ji využil.

Tak důkladně připravená letadla neměl hvězdolet už aspoň osm let. Co se dalo zkontrolovat, bylo zkontrolováno. Co bylo třeba vyměnit, bylo vyměněno. V letounech byly planetárního paliva plné nádrže - nač šetřit! Zásoby potravin, vody a vzduchu byly doplněny na maximum. Ještě že velkou část starostí s přibližovacím manévrem převzaly počítače. Nemohl jsem být na více místech najednou, naštěstí to nebylo nutné. V pamětech centrálních i palubních počítačů se sešly všechny informace, získané ze stacionární i nízké oběžné dráhy. Mapa kontinentů, radarová sondáž hor, snímky ve všech oborech spektra, zpracované počítači...

Konečně nastal okamžik, kdy jsem naposledy přehlédl všechny prostory Persea, až jsem skončil v přechodové komoře hangáru. Obléknout kosmický skafandr - a hurá do letounu! Čtyři segmenty hangárových vrat se otevřely jako okvětní plátky a krátké trhnutí planetárních motorů vyneslo letoun pomalu z hvězdné lodi. Vrata se pomalu zavírala. Měj se tady dobře, Persee, snad se ještě vrátím!

Zadunění kdesi hluboko v konstrukci letounu - atomové motory odstrčily hvězdolet stranou. Zprvu odplouval pomalu, jakoby se jen nerad loučil se svým malým průzkumným strojem, ale potom rychleji a rychleji, až se z něho stala jenom jasná hvězdička na obloze. Hvězdička, která bude neustále viset nad tímtéž místem na obloze planety, na rozdíl od všech těch tisíců ostatních.

Planeta pomalu rostla. Chtěl jsem přistát v kuželu nehybně zaměřených antén Persea. Proto jsem musel nejprve přejít na nižší oběžnou dráhu, kde už byl znát odpor atmosféry, obletět část planety a teprve tak se dostat nad vyhlédnuté místo.

Konečně se přede mnou objevila charakteristická skupina ostrovů a za nimi pevnina. První část přistání měl řídit program, proto jsem se připravil jen na silné brzdění. Mělo se při něm co nejvíce využít atomové palivo, aby zbylo hodně planetárního. To je při každém přistání nejvíce limitujícím prvkem, i když jsem najisto počítal s přisáváním atmosférického kyslíku. Burácení atomových motorů se kostrou letounu přeneslo do pilotní kabiny, drtivý lis mě zamáčkl do sedadla. Po dlouhém pobytu v beztížném stavu to bylo kruté, ale sám jsem si to tak naprogramoval, teď mi nezbývalo než vydržet. Musel jsem pořádně vyjít ze cviku, těch šest Gé mi teď připadalo nesnesitelných. Naštěstí to trvalo jenom pár minut, přesněji dvě a čtvrt. Oběžná rychlost mezitím klesla na něco přes kilometr za sekundu - to znamenalo skoro pád.

Třicet kilometrů výšky. Ve vzduchoprázdnu neúčinná křídla začala nabírat vztlak.

Dvacet kilometrů výšky...

Deset kilometrů...

Program začal vyrovnávat let do horizontály, či spíše do méně strmého klesání. Teď byly pod letounem nepříliš vysoké hory, jen osm set metrů nad úrovní moří. Přímo za nimi mělo být vybrané místo přistání - rozsáhlá pláň bez překážek viditelných z oběžné dráhy. Podle snímků tam mraky nebyly, bude se tam dobře přistávat.

Šest kilometrů výšky. Nad letounem je obloha modrá jako na Zemi. V dálce se krásně do modra rýsují hory. Panebože, já bych brečel, vždyť je to tu úplně stejné jako na Zemi!

Cinknutí ve sluchátkách. Analyzátory skončily první etapu rozboru vzorků ovzduší, text komentáře tvrdí, že pocházejí z výšky dvacet kilometrů. Hlavní složkou atmosféry je jako na Zemi dusík, i když je ho tu trochu méně. Zato je tu více kyslíku, síry, hélia a argonu. Tohle by se určitě dalo dýchat - samozřejmě ne přímo, ale po důkladném sterilizování žhavicími filtry. Ale teď pozor, žádné rozptylování, letoun má sotva kilometr výšky a rychle klesá. Motory nepracují a krátká deltovitá křídla raketoplánů nejsou stavěná k plachtění. Chci-li šetřit palivo, není čas na dlouhé manévrování, musím okamžitě vybrat místo kde letoun postavím! Na prohlížení analýz bude dost času potom.

Naštěstí tu nejsou žádné mraky, viditelnost je báječná až dolů, rozprostírá se tam veliká písečná pláň, kde se místo k přistání jistě najde. Hrome, to modrozelené dole přece musí být - vegetace, stromy! Nejen osamělé ostrůvky zeleně, ale souvislejší pásy, vypadá to na... nějaké palmy s vějíři zelených... listů?

Hvízdavý rachot planetárních motorů se rozléhá atmosférou planety, letoun zvedá nos do výše, křídla sice ještě trochu nesou, ale rychlost klesá a výška také. Už jen tři sta metrů!

Vyklápím přistávací vzpěry, jejich kryty se mění v aerodynamické brzdy. Nos letounu se staví kolmo do výše, planetární motory hvízdají ještě o oktávu výš, ještě šedesát metrů...

Venkovní optika oslepla od uragánu prachu a písku, zvířeného ostrými plameny planetárních motorů, ale spodní radar ukazuje - ještě pět metrů - a zhoupnutí... Jedenatřicet tun letounu se opřelo o hydrauliku tlumičů.

Žádná vzpěra se neboří více než ostatní, stojíme. Tenzometry vzpěr hlásí rovnoměrné rozložení váhy letounu, gyroskopy také potvrzují, že letoun stojí pevně a stabilně, takže - uzávěry přívodů paliva. Hvízdání planetárních motorů postupně klesá - a najednou je kolem ticho a to přece znamená - že jsem na další planetě!

Ano, na planetě! Na šesté planetě, na které dosud přistály průzkumné letouny či sondy expedice Perseus. Ale je to neobvyklé přistání. Místo minimální trojice pozemských raketoplánů tu stojí jen jeden jediný černý obrys, ale i to znamená, že pozemská hvězdná expedice Perseus přistála na další planetě - a jak se zdá, nejspíš na poslední.

A rozhodně na nejkrásnější, neboť nejvíce podobné naší nepředstavitelně vzdálené Zemi.

Ano, i tenhle pocit jsem už zažil, ale byl to strašlivý omyl. Prvním cílem mezihvězdné výpravy Perseus byl Sírius. Je to dvojhvězda, jedna dvakrát větší než Slunce, druhá bílý trpaslík, obě jsou mnohem žhavější než na co jsme zvyklí, ale našli jsme tam čtyři planety. Dvě byly dál od obou hvězd, takže nebyly rozpálené jako dvě vnitřní. Tam jsme poslali jen ohnivzdorné sondy; přistání raketoplány jsme si museli rozmyslet. Obě sondy tam zůstaly. První se nejspíš hned po přistání utopila ve žhavé lávě, druhá vysílala asi hodinu a pak rovněž umlkla - to už jsme ovšem věděli, že je kolem ní žár pět set stupňů Celsia a že planeta nebude zajímavá. Podobala se Venuši, ta je skoro stejně nepříjemná.

Třetí planetu jsme nazvali Oriana. Také ona byla poněkud horká, průměrnou teplotu na povrchu měla osmdesát stupňů Celsia, navíc neměla pořádnou atmosféru a rotovala příliš rychle, za šest hodin kolem dokola, ale to už se dalo snést. Přistáli jsme v chladnější oblasti blízko pólu, bylo to obtížnější při manévrování, ale zato tam bylo sotva kolem padesáti stupňů. Nijak nadšení jsme z toho nebyli. Kromě teploty tam všechno připomínalo pustiny na Marsu. Její krvavě rudá půda, z níž jako kouř stoupal jemný rudý prach, příliš připomínala peklo - i to horko by tomu odpovídalo. Prozkoumali jsme co se dalo, odebrali tuny vzorků, pak jsme ji s ulehčením opustili.

Další planeta, Ridigio, nás uvítala tmavou zelení. Nebyla to zeleň biologického původu, nýbrž od měďnatých sloučenin, nicméně se nejvíce podobala Zemi. Kroužila nejdál od obou hvězd, průměrná teplota na jejím povrchu byla kolem šedesáti stupňů. Když jsem se poprvé procházel po jejím povrchu, měl jsme také ten nádherný pocit, že jsem někde doma na Zemi.

Ale hned po týdnu jsme poznali, jak je Ridigio zrádná.

Od začátku tam po troškách pršela radioaktivita, ne moc, brali jsme ji jako přijatelné riziko. Uvnitř letadel jsme byli v bezpečí a i venku skafandr její působení dostatečně zeslaboval.

Pak náhle doslova přes noc vyrostla pouhých dvacet kilometrů od naší základny sopka, která na nás spolu se žhavým popelem naráz vychrlila velké množství pronikavě zářících izotopů. Rázem bylo po idylce. Silná radioaktivita vyřazovala roboty, přestávaly fungovat palubní počítače letounů a než jsme to stačili zabalit, dostali někteří lidé takové dávky záření, že jsme je ani nedovezli živé nahoru do hvězdné lodi.

Doufali jsme, že postačí přestěhovat základnu jinam, ale ukázalo se, že za všecko může slapové působení bílého trpaslíka. Stejné peklo propuklo současně po celé planetě. Astrofyzikové pak dodatečně spočítali, že se k planetě jednou za sto padesát let přiblíží natolik, že to může narušit i kůru planety. Měli jsme smůlu, takové období právě začínalo.

Brzy jsme ale poznali, co to znamená. Během týdne vyrostl kolem všech našich základen sopek celý řetěz a zakrátko byla celá planeta tak radioaktivní, že nám nezbylo nic než ji s hanbou opustit. Aby to nebylo jednoduché, slapové síly vyvolaly kromě sopek i permanentní zemětřesení - a to už šlo o krk. Nakonec jsme byli rádi, že jsme z toho pekla zachránili aspoň něco. Pár lidí zmizelo beze stopy, vůbec jsme je nenašli. Ivanovi vysadila elektronika a letoun se s ním i s jeho pasažéry zabodl do valící se žhavé lávy. Základnu číslo jedna zasypal mrak žhavého popela, sotva odtud odletěl poslední letoun, základnu pět stihl stejný osud, ale dva letouny tam už zůstaly.

Na hvězdné lodi nastal nářek, když přiletěly poslední, už pořádně pomuchlané stroje. Všem bylo jasné, že nezvěstným nikdo nepomůže. Vracet se by byla sebevražda. Asi bychom to přece zkusili, jenže nikdo nevěděl, kde nezvěstné hledat. Jakmile v tom pekle vyhasly signály jejich rádia, znamenalo to konec. Zřejmě jsme tady narazili na kosmické přírodní jevy, vymykající se našim dosavadním zkušenostem.

Mysleli jsme si tenkrát, že tolik smůly by mělo stačit až do konce výpravy, ale ukázalo se, že jsme byli pořád nezdraví optimisté.

Největší nebezpečí pro výpravu nepřišlo zvenčí, ale zevnitř. Hádky, bitky, alkohol, drogy. Hned po Síriu se chtěli někteří vrátit s tím, že už stejně nic neobjevíme. Astrofyzikové marně pořádali přednášky, dokazovali, že Sírius je dvojhvězda, kdežto následující hvězda ne, takže bude podobnější Slunci - jako kdyby mluvili do dubových fošen. Pak jsme tam přece jen zamířili, přehlasovali jsme malověrné - byla by nebetyčná ostuda vrátit se po prvním nezdaru.

Vida - tahle planeta by slibům astrofyziků odpovídala nejlépe. Budou-li tu rostliny v tak hojném zastoupení, je to kolosální úspěch - škoda, že se toho nedožili ostatní!

Vrchní kamery se konečně dostaly z prachu. Ne že by se tak rychle usazoval, ale čerstvý větřík přemístil temné mračno stranou a odnášel jeho kotouče pryč. Konečně nastala chvíle, kdy si v klidu prohlédnu okolí! Vybral jsem si dobře svůj hrob? Uvidíme!

Písečné přesypy, typické pro pouště na Zemi. Jejich vznik je spojen s větrem, proto ani na Měsíci ani na Marsu nejsou, nenašli jsme je dosud na žádné planetě. V dálce několik osamělých skalisek, trčících z písku. Ani to by asi nevybočovalo z prostředí dejme tomu na Sahaře. Ale proti směru, odkud jsem přiletěl, se krčilo několik slabých, neduživých keříků, prvních vyslanců života na kraji písečné pláně - a dále byly větší stromovité rostliny, palmy nebo aspoň rostliny palmy hodně připomínající. A dál na obzoru se tyčily celé rozsáhlé lesíky stromů s vějíři tmavozelených listů, odsud se dalo rozeznat, jak se k sobě tisknou, snad aby se vzájemně chránily před větrem, v němž poletovala drobounká zrníčka písku. Vnější mikrofony zaznamenávaly jen jeho suché šelestění, stromy byly trochu daleko na to, aby se od nich zvuky donesly až sem.

Cinknutí palubního počítače okamžitě odvrátilo mou pozornost od nenasytného pohledu na venkovní obrazovky a přinutilo mě mrknout na obrazovku pro zprávy. Vzápětí jsem ale zkoprněl úžasem.

„NOSNÁ VLNA NA KANÁLU PRO PŘENOS DAT,“ oznamoval mi počítač.

Na tuto zprávu jsem se díval dost nechápavě. Co to má znamenat - nosná vlna na kanálu přenosu dat? Veškerá rádiová iniciativa tady přece vychází ode mne!

„FONIE NA KANÁLU PRO PŘENOS DAT. NEKOREKTNÍ PŘÍKAZ.“

Palubní počítač rozpoznal na radiovém kanálu něco, co mu jako data nedávalo smysl. Ve snaze analyzovat vysílání stůj co stůj zařadil všechno jako fonii, řeč. Aniž mu to i potom dávalo smysl. Co to může být? Praskot od vzdálené bouřky? Ojedinělé poruchy by měl eliminovat.

„Reprodukuj!“ vyhrkl jsem.

„SOMUNI, VMAŽOŽPI, SOMUNI, UTSUZIP,“ uslyšel jsem hlasový výstup palubního počítače. To opravdu nedává smysl. Ale co to tedy je?

„Přímou reprodukci!“ vzpomněl jsem si. Ano, musím vyřadit dekódování hlasu a zpětnou strojovou syntézu, pak uslyším přesně to, co vstupuje do antén letounu!

„Somuni, šahactula!“ uslyšel jsem zřetelný výkřik.

Zamrazilo mě - jako by po mně sáhla smrt.

Melodický dívčí hlas na pusté planetě? Jako kdyby patřil některé z našich radistek, jenže ty jsou přece - mrtvé!

„Gigij kezic pegi neta ...vravof pí?“

Dívčí hlas, vábící starogermánské bojovníky do Valhaly, písně Sirén, které slyšel beztrestně snad jen Odysseus? Podle intonace bych řekl, že je to otázka. Že tahle slova nebudou v žádné pozemské řeči - to byla snad jediná jistota, kterou jsem v té chvíli měl. Ostatně, to vysílání je samo tak silné, uvědomil jsem si, že ani nemůže být z Persea. Tahle vysílačka musí být přímo zde, na této planetě! Nemůže to být blábolení poškozeného robota, žádného jsem neaktivoval a roboti nemají už kvůli možnosti záměny lidskou intonaci hlasu. Lidský hlas je zkrátka lidský hlas. Ale - hlas dívky v rádiu na planetě, sice podobné Zemi, ale vzdálené bezmála dvanáct světelných let od Slunce? To je ovšem gól!

Než jsem si v hlavě srovnal souvislosti, radiové vysílání umlklo. Na průzkumného pilota jsem ukázal šíleně pomalou reakci. Teprve minutu poté, co se ztratila jakákoliv stopa po emisi, mě napadlo, co jsem měl udělat hned zpočátku - zaměřit zdroj vysílání. Stačilo stisknout příslušný knoflík. Veškeré příkazy se dají napsat na klávesnici palubního počítače, ale některé důležité funkce mají vlastní ovládání, páčky, pedály nebo tlačítka - zejména kvůli rychlosti. Uchopit řídící páku je mnohem jistější, než psát příkaz.

Nebylo ale už co zaměřovat. Rádio mlčelo, jako kdyby tu nikdy žádné vlny nebyly. V éteru planety bylo ticho. Ještě před čtvrthodinou zcela samozřejmé, teď bylo o to větší záhadou.

A co když zrovna teď někdo zase vysílá na jiné vlně nežli právě poslouchám? Okamžitě jsem zadal příkaz, aby můj palubní počítač jedním ze svých přijímačů plynule projížděl všechna dostupná pásma a kdyby objevil sebeslabší stopy rádiových emisí, aby zdroj okamžitě zaměřil. Napsat krátký program bylo v tomto případě nutné, na to žádné tlačítko předem připravené nebylo. Uplynulo pět minut, pak deset, nic...

Na druhý nápad jsem přišel ještě později. Jestli bylo vysílání určeno pro mě, neměl bych odpovědět? Ale jakou řečí - a co? Ačkoliv - na tom asi nesejde, nepůjde o slova ani o jejich obsah, půjde především o odpověď samotnou!

Natočil jsem na záznam několik vět a nechal je opakovaně vysílat, dokud nepřijde nějaká odpověď. Nejprve jsem nařídil vysílat svůj hlas na vlně toho záhadného vysílání, pak jsem příkaz rozšířil na všechny rozsahy, které měl palubní počítač k dispozici. Marně.

Nezdálo se mi to nakonec? Znovu jsem si nechal opakovat všechno co si pamatoval můj počítač. Moc toho nebylo. Těch několik slov ale bylo skutečně zaneseno do pamětí, nezdály se mi tedy. Škoda, že si počítač pamatoval jen slova dekódováním zbavená původní melodie dívčího hlasu a zejména - jeho naléhavosti.

Mohu ale měřit nepozemská slova svými pozemskými pocity? Co když ten měkký dívčí hlas patří nějaké místní inteligentní chobotnici - a ta slova obsahují strohou vyhrůžku, něco jako: „Okamžitě zmizte, vy vetřelci, nebo bude zle!“

Anebo - co když vysílání nebylo určeno pro mě, mohlo to být přece varování pro ostatní obyvatele planety - „POZOR, nepřítel, skryjte se a ticho!“ Kdybych tu krátkou relaci nezachytil - a to bych určitě nezachytil, kdyby náhodou neležela v zapnutém kanálu - asi bych si myslel, že planeta obydlená není a svědomitě bych zkoumal vzorky, získané pomocí Ferdíka. Což bych měl udělat i tak, místo toho nečinného vyčkávání...

Vydal jsem příkazy a o několik minut poté se můj research robot Ferda dotkl svými pásy písku planety. Nasměroval jsem ho z kruhu, kde ostrý oheň planetárních motorů bezpečně vypálil všechno živé, a dál už jsem ho nechal pracovat podle obvyklého schématu. Nejprve měl odebrat vzorek půdy... Schválně, jak dlouho mu bude trvat, než zjistí přítomnost života, o kterém jsem věděl už hodnou chvíli?

Ačkoliv průzkumný robot analyzoval první vzorky z planety plné života, což bylo něco, o čem jsme snili celou cestu, sledoval jsem jeho počínání jen jako mimochodem. Bylo mi přece předem jasné, že bioprogramy brzy ohlásí přítomnost života a jeho první analýzy, za jiných okolností bych skákal radostí nad každým rozborem, ale poté, co jsem slyšel ten tajemný hlas v rádiu, mi nešlo o nějaké místní kytičky.

„POZOR! BIOPROGRAM HLÁSÍ NIŽŠÍ FORMY EXISTENCE. PRAVDĚPODOBNOST DEVADESÁT PĚT PROCENT - BAKTERIE. VÝSTRAHA PRO BEZPEČÍ POSÁDKY: NA PLANETĚ JE ŽIVOT, BUDE TŘEBA ZVLÁŠTNÍ OPATRNOSTI!“

To už vím, ale i tak díky, Ferdíku, pomyslel jsem si v duchu. Na to, že jsi zatím zkoumal pouhý písek, to zase není tak špatné. Uvidíme, co řekneš na vyšší rostliny. Nasměroval jsem tedy robota přímo proti nejbližšímu keři. Jak dlouho mu bude trvat tohle?

Trochu jsem Ferdíka podcenil. Jakmile se do zorného pole jeho kamer dostal první list, objevila se na informační obrazovce zpráva o nalezení vyšší formy existence. Ještě pár vzorků, hlavně se podíváme na metabolismus těchto rostlin, pomyslel jsem si. Jenomže budu muset nechat Ferdíka popojet k dalšímu keři, protože programy mu v žádném případě nedovolí poškodit první exemplář od každého nalezeného druhu - co kdyby právě ten byl obzvlášť vzácný? Takže musím robota nasměrovat ...třeba támhle...

No nazdar! První den na neznámé planetě - a další překvapení mi málem vyrazilo dech!

Dalo se očekávat, že na planetě budou kromě rostlin také živočichové, ale že budou mít... dobrých deset metrů na délku a pět na výšku? A jako kdybych sám slyšel strašlivé zaskřípění - desítek půlmetrových zubů na hřbetním titanovém pancíři Ferdíka!

Robota napadl veleještěr!

„POZOR! BIOPROGRAMY HLÁSÍ NAPADENÍ ROBOTA VYŠŠÍ FORMOU EXISTENCE! PROGRAMY SEBEZÁCHOVY INICIUJÍ OBRANU!“

Obluda jako kdyby vypadla z pradějin Země...

Obluda jako kdyby vypadla z pradějin Země...

Obluda jako by vypadla z filmu o pravěku Země. Znenadání vyskočila zpoza písečné duny a rázně zaútočila na robota. Měla pískově žlutou barvu, i tlamu měla uvnitř žlutou, jen světlejšího odstínu. Viděl jsem, že nemá jazyk. Lemovaly ji však zuby - a ty stály za to! Nejdelší byly dlouhé půl metru, měly u kořene průměr skoro deset centimetrů. Takový plot ze sloních klů - v čelistech, podobných hydraulickému lisu - až titanové pláty Ferdíkova pancíře povolily a promáčkly se dovnitř. Obluda robota zvedla jako pírko - náhle ho překvapeně pustila z tlamy, až jeho pásy při dopadu zarachotily. Vztekle zamávala šupinatým ocasem, až vyrvala ze země pár keříků, znovu se sklonila a znovu její zuby sklouzly po pancíři, ale opět sebou trhla a opět odskočila. Ferdíkův pancíř začal dávat elektrické rány. Nejprve slabé, ale pak silnější a silnější, až tak nepříjemné, že to obludička nevydržela a domněle snadnou kořist upustila.

Budete si asi muset, pane Tyrannosaurus, či jak bych vás měl vlastně titulovat, najít jinou oběť, Ferdík je poněkud méně stravitelný, než si myslíte!

Trochu mě pochopitelně zamrazilo, když jsem si najednou představil sám sebe, jak stojím proti téhle obludě s holýma rukama... Ani tahle překrásná planeta nebude jednoduchá, jak jsem si doposud představoval, uvědomil jsem si. Mám z pekla štěstí, že jsem podle předpisů ven poslal nejprve robota! Než se vydám z letounu, budu si muset něco zjistit o zbraních. Až dosud jsme je nepotřebovali, jenomže tato idylka se právě radikálním způsobem změnila.

Veleještěr, nebo co to bylo, se nemínil spokojit s elektrickou ránou do zubů. Nešlo to shora, zkusil to jinak. Kopnutí silných pařátů opatřených strašnými drápy převrátilo Ferdíka na hřbet - a vzápětí zase sklouzly dlouhé zuby po titanovém pancíři. Možná byl zvyklý postupovat tímto způsobem při setkání s jinými pancéřovanými protivníky, ale i tento překvapující útok skončil tak neslavně jako předchozí. Břišní titanové pláty Ferdíka nebyly tenčí než hřbetní; a především - dávaly stejně nepříjemné elektrické rány.

Oddychl jsem si. Ba ne, pane veleještěr! Z hostiny nebude nic! Doufáte-li, že se váš protivník unaví a jeho elektrické rány budou slábnout, asi nic netušíte o životnosti izotopových baterií robotů typu RR!

Napadlo mě, že bych měl to zajímavé zvíře pojmenovat, ale nenapadlo mě nic než začít mu v duchu říkat Vojtosaurus, ačkoliv by mi nemělo být milé, že by zrovna takové monstrum mělo nosit mé jméno. Řekl bych, mohl by být bráškou pravěkého pozemského Tyrannosaura Rexe, ale tak jsem mu říkat nemohl - byl to přece jen jiný druh.

Ještěr mezitím kroužil kolem převráceného robota jako psík kolem svinutého ježka, ale už si na něj netroufal. Občas po něm jen tak na zkoušku hrábl pařátem, ale pokaždé dostal další ťafku a zase ucukl. Bylo zřejmé, že Ferdíkovi neublíží.

Až úplně nakonec mě napadlo zapnout vnější mikrofony a natočit si zvukový doprovod té potyčky. Hrome, první zvukový záznam nepozemského života v historii lidstva, ten budu muset co nejdříve odvysílat k Zemi spolu s obrázky, dokud to půjde!

Co jsem uslyšel, mě překvapilo. Zlostné syčení bych ještě očekával. Podrážděné krákání podle mě tak samozřejmé nebylo, ale kdo ví, jaké zvuky vydávaly podobné obludy v dávnověku na Zemi? Psí vrčení, havraní krákání, hadí sykot... Digitalizované zvuky se v podobě megabytů dat nesmazatelně ukládaly do počítače. Musím to za každou cenu dostat na Zem, to bude bomba!

Náhle jsem sebou trhl. Dvojité ostré prásknutí, vzdáleně podobné ráně bičem do bubnu mě přinutilo opět pozvednout oči na obrazovku. Pak už jsem na ni jen civěl nevěřícíma očima.

V ještěrově žlutém břichu zela široce rozevřená veliká díra, z níž stříkala jasně červená krev. A znovu dvojitý práskavý zvuk! Tentokrát jsem jasně zpozoroval na ještěrově hrudi žlutavý záblesk - a další gejzír krve! Ještěr se zapotácel, pak se bleskově rozhlédl kolem - a odrazil se k mohutnému skoku, ale to už byl jeho poslední úmyslný pohyb. Současně s jeho odrazem se ozvalo třetí dvojité prásknutí, na krku zvířete se zablesklo, třetí krvavá rána vyvrátila hlavu na stranu a málem ji odtrhla od krku. Ještěr dopadl na nohy, ale ty ho už neudržely. Převrátil se na bok a začal se křečovitě zmítat. Ohromné čelisti ještě klapaly, ale hlava visela na krku ke straně - zřejmě přeražená páteř...

Rozhlédl jsem se po ostatních obrazovkách - a v té chvíli jsem se musel k jedné z nich naklonit - a přesto jsem nemohl uvěřit tomu, co jsem spatřil.

Středem písečné pláně rychlým poklusem přibíhala postava velikosti i tvaru člověka, s obrovskou kouřící puškou v ruce. Při větším zvětšení to byla dívka. Její pískově žlutá šupinatá kůže se na slunci leskla matným kovovým hadím leskem, ale kolem hlavy jí větrem vlály dlouhé, úplně černé vlasy. Snad půl minuty jsem nevěřil svým očím, ačkoli jsem přece dávno věděl o neuvěřitelném faktu, že na planetě vysílá rádio a pravděpodobnost setkání s cizí civilizací zřejmě nebude tak směšně nepatrná, jak jsme si mysleli po celou dobu letu. Nebo se mi to přece jen zdá? To by ale bylo hloupé probuzení!

Ostré písknutí mě opět přinutilo pohlédnout na obrazovky. Tentokrát rudě blikala hlavní informační palubního počítače.

„POZOR! MIMOŘÁDNÁ SITUACE!“ vyskakovala a zase zhasínala zpráva napsaná velikými písmeny, vyhrazenými pouze pro sdělení obzvláštní důležitosti.

„NA ŠESTÉ A SEDMÉ OBRAZOVCE BYL NALEZEN OBRYS ČLOVĚKA MIMO POSÁDKU PERSEA,“ hlásil počítač, jako by mě musel ještě přesvědčovat, že nejsem sám, kdo sleduje prvního obyvatele planety. Ovšemže - tentýž obraz, jaký jsem viděl já, měly v digitalizované podobě k dispozici dešifrovací programy, ukryté hluboko v pamětech palubního počítače. Jeden krátký pohled mi stačil a uvědomil jsem si, že vidím na vlastní oči prvního nepozemšťana - či spíš nepozemšťanku? Kdo ví. Ale programy na totéž nepotřebovaly o mnoho více.

„PROGRAMY PRO KONTAKT S MIMOZEMSKÝMI CIVILIZACEMI JSOU DOSUD V KNIHOVNÁCH NA PERSEU. ČEKEJ!“

Vida! Pravděpodobnost setkání s mimozemskou civilizací byla našimi odborníky oceněna na jednu milióntinu, ale i pro tuto příležitost byly kdysi dávno na Zemi připraveny programy. Navzdory chmurným předpovědím si lidstvo v sobě neustále neslo touhu po setkání s někým sobě podobným - a ta pradávná touha se teď naplnila!

Nepozemská dívka mezitím doběhla volným klusem k zastřelenému ještěru, ale nevšímala si ho víc než bylo nutné. Oběhla dodělávající obludu obloukem mimo dosah křečovitě se škubajících pařátů s mohutnými drápy i nebezpečného ocasu. Vyhnula se krví zalitému písku, ale tím byl pro ni ještěr zřejmě odbytý. Nevypadalo to, že by se s tím tvorem nebo s jemu podobnými setkala poprvé. Svou pozornost soustředila výlučně na převráceného Ferdíka. Nejprve nehybný stroj opatrně obešla kolem dokola. Když se nic nedělo, přiblížila se víc a než jsem se nadál, sáhla si znenadání holou rukou na pancíře - nabité vysokým napětím, které předtím dokázalo odradit útočícího veleještěra!

Ale nestalo se nic, jenom mě leknutím zamrazilo. Programy byly naštěstí rychlejší než bych mohl být já sám a stačily elektrickou ochranu vypnout, aby cizí bytosti neublížily. Dívka mezitím znovu obešla převrácený stroj a puškou opatrně poklepávala na pancíře, zprohýbané od půlmetrových zubů veleještěra. Vypadalo to, jako by hledala, kudy dovnitř... nebo zda jí někdo zevnitř neodpoví. I když byl Ferdík příliš malý, než aby se tam vešel někdo rozměrů člověka.

Skafandr jsem měl naštěstí na sobě. Krátký pohled na skafandrové kontrolky - navyklý reflex pilotů - a zacvaknutí přilby. Zapnout předžhavení přechodové komory, rozepnout pásy a vztyk... Trochu jsem podcenil gravitaci planety a zejména, že jsem poslední dobou pobýval v Perseovi úplně bez přetížení, ani cvičení jsem nedodržoval... Tady jsem vážil o něco více než na Zemi - k tomu dalších dvacet kilogramů skafandru - málem jsem se ani nezvedl. Skoro deset sekund mi trvalo, než jsem se otočil na všechny čtyři a vstal. Další sekundy zabraly bajonetové uzávěry spojovací chodbičky - ale pochybuji, že by to někdo na mém místě dokázal rychleji.

Sklouznutí po žebříku - nebudu se přece zdržovat příčlemi - a náraz na podlahu. Přibrzdil jsem sice podle svého odhadu dost a na náraz jsem se podvědomě připravil, ale dopadl jsem tak na hranici únosnosti... ještě si zlomím nohu! Ale dopadlo to dobře - tak dál! Dvě páky dveří přechodové komory, první... druhá... hej rup! A teď pozor! Tyhle dveře musím za sebou pořádně zajistit, odtud se nesmí dovnitř letounu dostat ani jediná bakterie; planeta má svůj vlastní život, ten nám nemusí být zrovna přátelský!

Červená kontrolka předžhavení svítí - v pořádku, plný výkon! Jako se já musím obávat zdejšího života, tak se naopak musím postarat, aby se ani jediná pozemská bakterie nedostala živá z letounu - kdyby se ukázalo, že je zdejší život méně odolný než náš, mohl bych nechtěně zničit celou planetu! Dvě minuty pobytu v rozežhaveném vzduchu by měly postačit ke sterilizaci... Jak se ten čas dokáže pomalu vléci!

Konečně na závěr poslední tepelný šok, prudké ochlazení vzduchem, načerpaným už z vnějšího prostředí. A teď rychle k uzávěru venkovních dveří! Zajišťovací páky - jedna, druhá, šly ještě dobře. Hej rup! Samozřejmě se ani nepohnuly, tyhle dveře budou zvenku trochu více připečené. To nic, hydraulika je přece právě kvůli tomu. Praskání, slyšitelné i skrz izolační vlastnosti skafandru - sláva, dveře se vyklopily, teď žebřík a ven!

Krátký pohled na vnější teploměr - sedmadvacet Celsia, jako na Zemi!

Počkal jsem, až se výsuvný žebřík pevně opře o sklovitý spečený písek. Pozor, tady budu muset sestupovat opatrněji. Nejen proto, že je ten žebřík delší než žebřík mezi pilotní kabinou a přechodovou komorou, ale venku už je přece jenom cizí svět s málo přátelskými obyvateli... Pořád nemám nic co bych mohl proti nějaké obludě použít. Mohu se spolehnout, že si místní obyvatelé budou se zdejšími dravci vědět rady?

Nestačil jsem se ale ani vyklonit z vnějších dveří. V jejich otvoru se náhle objevila kulatá rozesmátá tvář dívky, lemovaná rozcuchanou hřívou lesklých černých vlasů - vyšplhala po mém žebříku nahoru jako veverka.

Že se setkám s opravdovým nepozemšťanem, s tím jsem se jakž-takž vyrovnal. Ostatně - od chvíle, kdy jsem v rádiu poprvé zaslechl ten cizí a přece tak měkký hlas, uplynuly skoro dvě hodiny. Že bude nepozemšťan, či spíše nepozemšťanka, vypadat tak pozemsky - i to bych ještě přenesl přes srdce celkem snadno, ačkoli to právě dalo pořádnou ránu učeným teoriím, podle nichž měla taková shoda pravděpodobnost nemožně nepatrnou. Uvítal bych setkání snad i s těmi inteligentními chobotnicemi, natož s pozemsky vypadající dívkou. Hned jsem pochopil, že ještěří kůže není její vlastní. Byla to kůže nějakého místního plaza, přetvořená do podoby obleku - ale podle velikosti šupin rozhodně nešlo o žádnou ještěrku. Možná bylo ode mě předčasné uvažovat o této bytosti v ženském rodě, jenže - když ona měla všechny podstatné znaky, jimiž se vyznačují samice savců rodu Homo - i když tady zaručeně nepůjde o druh Homo Sapiens.

Že mi nepozemšťanka sama od sebe vleze až do letounu sotva otevřu dveře, to jsem ovšem nečekal. A co se potom dělo, byl pro mě málem další šok. I přes izolaci skafandru jsem uslyšel radostný výkřik, jakmile se dívka objevila ve dveřích. Honem jsem zapnul vnější mikrofon, i když jen proto, abych uslyšel její hlas. Že bych rozuměl tomu co říká, asi nepřipadalo v úvahu. Dívka vpadla do přechodové kabiny jako velká voda, jako by tu byla doma ona a ne já, aniž by ještě ztrácela čas rozhlížením, vrhla se mi kolem krku a začala brebentit.

„Somuni, navo gepi tu gibesu vím, tilam co dua uvnengo...“, drmolila rychle. Položila mi hlavu na rameno a pořád mluvila a mluvila. Pak se trochu odtáhla, jako by si mě chtěla lépe prohlédnout, ale pusu přitom nezavřela a povídala dál. Pořád se usmívala šťastným úsměvem, že mi to nedalo a také jsem se začal usmívat, ačkoliv mi nemohla vidět do obličeje, zrcadlové sklo přilby bylo průhledné jen z jedné strany. Zaručeně poprvé v životě jsem se díval do očí mimozemšťanky - a ke všemu takhle zblízka! Ale čím déle jsem se na dívku díval, tím víc pozemsky na mě působila.

Byla vyšší než já, málem o hlavu, ale bylo to pořád v lidských rozměrech. Tvář měla tmavě hnědou, orámovanou dlouhými, kovově se lesknoucími černými vlasy. Také ruce měla nahnědlé barvy, od odkrytých ramenou po konečky prstů. Zdálo se, že je mladší než já. Na Zemi bych jí hádal zhruba pětadvacet let a její domov bych umístil někam do Malajsie, nebo ještě lépe - na jih Indie. Rysy jejího obličeje by se více hodily na Indický subkontinent. Ale mohla by být i z naší Evropy, pak bych ji považoval za pořádně opálenou Cikánku. I oči měla lidské - dvě tmavá kukadla jako dvě studánky. Nos měla poněkud užší, než by na Zemi odpovídalo barvě pleti, také pusa vypadala normálně, rty měla tenké a tmavohnědé, skoro do černa. V levé ruce držela pušku ráže alespoň pětadvacet milimetrů, takový menší kanón s podlouhlými válci tlumičů po obou stranách hlavně. Tahle puška musela být těžká! Proslulá medvědobijka Old Shatterhanda by proti ní působila dojmem dětské špuntovky. S tímhle si vskutku mohla troufnout na veleještěra zvící deseti metrů. Jenom bych nechtěl - navzdory těm tlumičům - držet zpětný náraz při každém takovém výstřelu.

A pusu nezavřela, pořád jen povídala a povídala.

Konečně mě napadlo, že bych měl při této historické příležitosti také něco prohodit, ale co? Vlastně - je to jedno, beztak mi nebude rozumět. Jde o to, aby slyšela tón naší řeči. Zamrzelo mě, že je to trochu nerovnoprávné. Já ji vidím, ona mě ne. Naladěný do slavnostního jsem už byl, nadechl jsem se jen o něco víc a obřadně spustil:

„Buď zdráva, dívko z hvězd!“

Účinek těchto slov byl právě tak nečekaný, jako všechno předtím. Dívka v tom okamžiku ztuhla do naprosté nehybnosti. Její úsměv se změnil na tak vyděšený kukuč, až mi zatrnulo. Trhla sebou a bleskem se rozhlédla. Přelétla očima po detailech přechodové komory, pak se její pohled zastavil na nápisu na dveřích spojovací chodby. Oči se jí ještě víc rozšířily údivem.

„Na gicvo jmuzir, ši mene...“ řekla pomalu.

Její hlas byl najednou tichý, i když pořád mluvila docela zřetelně.

„Tak tě tu tedy vítám,“ odpověděl jsem jí s úsměvem.

A bylo to. První kontakt odlišných civilizací - a obešel se bez programové podpory palubních počítačů.

Pak se ale stalo něco, co jsem čekal ze všeho nejméně. Dívka se otočila a mžikem byla venku. Prolétla otevřeným vchodem a bleskově sjela dolů po kovovém žebříku. Aniž by se na mě ještě jednou podívala, aniž by řekla jedno jediné slovíčko...


Rozhodně jsem si nemohl stěžovat, že bych snad vynechal jedinou planetu, navštívenou výpravou Persea, ani že bych se na některé z těchto planet nudil. Ovšem tato planeta, vlastně jsem jí dosud nedal jméno, byla vrcholem v tom dobrém - ve zlém vedla Ridigio a katastrofu expedice přece nezavinila planeta, ale mejdan v kabině radaristů.

Tahle jako by se rozhodla, že mi v rychlosti předvede co nejvíce kotrmelců - dívej se a div se, pozemšťane! Předvedla mi toho v několika hodinách více než všechny předchozí, až jsem se nestačil divit. Že je tady život, jsem už věděl - navzdory pesimistickým odhadům vědátorů na Zemi. Odhadli to podle naší Sluneční hvězdné soustavy, kde jsme s pozemským životem úplně osamoceni. Sírius na tom byl ještě hůř. Měl jen čtyři planety a všechny mrtvé. Tady byl naopak život hned na dvou planetách, přitom na jedné byli lidé, navíc nám neuvěřitelně podobní - to přece stálo za dlouhou cestu a snad i za všechny oběti! Vypravili jsme se hledat život alespoň v nějaké primitivní formě, ale všichni jsme v koutku duše doufali, že se v dosahu našich hvězdných lodí přece jen setkáme s nějakou nepozemskou civilizací. Ačkoliv se to odhadovalo jako málo pravděpodobné, lidé se na takové setkání třásli jako dítě na bonbónek, o čemž svědčí mimo jiné i programy v palubní knihovně Persea. A teď se - zatím jen ve jediném zástupci z obou stran - s takovou civilizací setkali. A hned s lidmi, ne s nějakými monstry! Až se tohle dozvědí lidé na Zemi! Dovedu si vůbec představit poprask, jaký na Zemi vypukne, až k pozemským anténám dorazí zpráva o tomto setkání? Nevím - ale že to bude bomba, o tom není nejmenších pochyb! A ke všemu taková podoba!

I když... byly tu kontrasty, tím větší, čím více se nám zdejší lidé podobali. Vedle sebe tu žili lidé - a současně obludy, jaké na Zemi existovaly jen hodně dávno předtím, než se první opice pokusila uchopit klacek a použít jej jako nástroj. Perfektně propracovaná zbraň, s níž dívka složila desetimetrového dravého veleještěra - a k tomu její oděv a obuv, tak nějak podomácku vyrobené z ještěří kůže. Civilizace těch lidí znala rádio a uměla je používat - ale dokázala po celé dlouhé hodiny zachovávat absolutní ticho v éteru... Proč se nepokusili vyslat do vesmíru nějaké signály? Země je odtud třetí nejbližší hvězda a kdyby něco vysílali, mohli jsme je dávno zachytit. Naopak oni mohli dávno zaslechnout něco od nás - vysíláme toho do vesmíru dost a dost už také pěknou řádku let. Odvaha dívky byla také podivného druhu. Nejprve před mýma očima zastřelila obludu, která by si k snídani klidně dala pozemského slona, bez bázně si prohlížela pozemského průzkumného robota, ačkoliv něco takového viděla poprvé v životě - a korunu tomu nasadila, když vstoupila do pozemského letounu, jako by se s cizinci oblečenými ve skafandrech setkávala ob den. A najednou... no, podle pozemských měřítek bych řekl, že se strašlivě vyděsila... Proč tak najednou přerušila kontakt?

Napadlo mě dokonce, že si mě mohla splést. Čekala své kamarády a teprve když poznala svůj omyl, polekala se... Ale to by snad poznala mnohem dřív, navíc by tady musela být jako já s nějakou kosmickou výpravou, aby jí nevadil můj skafandr. Nejspíš by pak měla skafandr i ona! A navíc, aby si mě takhle spletla, museli by mít oni stejná nebo aspoň podobná letadla, roboty, skafandry a všechno ostatní! Ne, to už je očividná pitomost.

V první chvíli jsem samozřejmě dostal chuť vyběhnout ven za ní a už už jsem se chystal spustit se po vnějším žebříku, ale včas jsem si uvědomil, že to nemá smysl.

Dveřmi jsem viděl jen její stín, mizící v husté zelené vegetaci sto metrů daleko od letounu. Proti ní by neměl šanci ani mistr světa ve sprintu, natož já ve skafandru, ke všemu bez pořádné aklimatizace - i tak jsem se sotva vlekl. A navíc, jen slepý by přehlédl zastřelenou desetimetrovou obludu, do jejíž zubaté tlamy, trochu se ještě cukající, se člověk nejspíš vejde vcelku. Běhat ztřeštěně po planetě mezi takovými obludičkami si mohou dovolit jedině nebojsové, ovšem vyzbrojení velkorážnými puškami s výbušnými střelami dum-dum, jinak to nejsou nebojsové, ale sebevrazi. Neměl jsem nejmenší chuť nechat se degradovat na pouhou lovnou zvěř.

Takže - co teď, pilote? Kontakt s nepozemskou civilizací, dávný sen miliard lidí, a pak jen prázdné ruce? Ba ne, zaplašil jsem truchlivé myšlenky. Neměl bych podceňovat odvahu zdejších lidí. Kdo se nebojí v situaci, jaké dívka přešla bez mrknutí oka, ten se nepoleká pár slov v cizí řeči, zvlášť když jsem se snažil o co nejpřívětivější tón. Dejme tomu, že ke svému jednání měla důvody, které zatím neznám. Já bych na jejím místě neutíkal, ale co mohu soudit o ní? Mohu si o tom myslet cokoliv, stejně mi nezbývá než vrátit se do pilotní kabiny a čekat. A také okamžitě navázat spojení s Perseem. Teď budu mít na pořadu dva úkoly. První - zajistit vyslání mimořádné zprávy na Zem, tohle snad bude důležitější i než zpráva o katastrofě výpravy. Druhý - přehrát do palubního počítače, co na Zemi připravili pro kontakt s cizí civilizací. Oficiálně na to sice nikdo příliš nevěřil, ale schválně, kolik toho bude...

A až teď mi začalo pořádně docházet, co se vlastně stalo. Panebože to bude gól! Opravdu tu nejsou jen neduživé rostliny, ale inteligentní bytosti, dokonce podobné nám lidem! Škoda, že se nedozvím, jak na to bude lidstvo reagovat. Že reagovat bude, o tom jsem nepochyboval. Živě jsem si představoval jásot, který zavládne v pozemských městech, až se zpráva o mimozemské civilizaci objeví ve všech televizích světa. Davy lidí v ulicích, oslavy, jásot, ohňostroje...

Kdyby mi chtěl někdo tvrdit, že lidstvo po přijetí takové zprávy neudělá vůbec nic, měl bych ho buď za blázna, nebo za nebetyčného pitomce...

Cožpak jsem mohl tušit, že reakce lidstva bude přesně taková - totiž nulová...? Že lidstvo přijetí zprávy o objevu cizí civilizace ani nepotvrdí?

Pár metrů výstupu po žebříku mi dalo zabrat víc než jsem si myslel. Zatrápená gravitace! Co se dá dělat, index proti Zemi asi tak jedna celá, dvě desetiny, takže vážím o dvacet procent víc než doma. Když k tomu připočtu dlouhý pobyt v beztíží a navíc bez cvičení... před očima mi na okamžik vyvstal obraz tělocvičny Persea, plné mrtvých těl členů jeho posádky...

Dovalil jsem se do svého místečka a ihned jsem začal psát zprávu pro lidi Země. Přikázal jsem palubnímu počítači navázat spojení s Perseem a vyžádat si chybějící programy. Ukázalo se, že to už všechno stihl udělat, takže teď šlo jen o tu mimořádnou zprávu. Počítače Persea dostaly příkaz ihned zapnout reaktory a pomocí mezihvězdných vysílaček ji odeslat na Zem - tam ale nastane poprask, i když po jedenácti letech, až radiové vysílání dorazí na místo určení - ani rychlost světla není dost velká.

Dobrá - ale co teď? Upřímně řečeno, do nějaké činnosti se mi ani moc nechtělo. Mohl bych sice připravit průzkumnou létající sondu a pokračovat v průzkumu, ale zdálo se mi to teď zbytečné plýtvání časem. Setkání s cizí civilizací - a já budu na jejich planetě provádět nějaké elementární výzkumy?


Když přišla dívka podruhé, obracel jsem právě Ferdíka za pomoci palubního navijáku do jeho přirozené polohy. Byl jsem venku krátce, ale měl jsem toho dost a jen jsem toužil vrátit se do pohodlí kabiny. Bylo ode mě samozřejmě nezodpovědné pobývat dlouho v beztížném stavu bez cvičení, ale co už jsem pokazil, nedalo se za pár hodin napravit. Byl jsem utahaný, sotva jsem se vlekl. Dalo mi moc přemáhání přinutit se alespoň k nějaké činnosti. Ke všemu se ukázalo, že je Ferdík pořádně pocuchaný a možná jsem si s ním mohl ušetřit práci. Obluda měla největší zuby bezmála dvacet centimetrů dlouhé, svaly pohybující čelistmi byly také tak impozantní, takže dvě Ferdíkovy osy byly zkřížené a odmítaly se otáčet. Pohyboval se trhaně a zatáčel, jakoby kulhal, chudák. Doufal jsem, že to nějak opravím, ale bez nářadí to nešlo. Nezbývalo mi, než důkladnou opravu ponechat na jindy. Nebo si při nejbližší návštěvě hvězdoletu vyzvednout jiného robota. Na techniky v palubních dílnách Persea jsem se spoléhat nemohl.

Dívku jsem zpozoroval okamžik poté, co opět vyšla z nízkého lesíka, kde mi před necelou půlhodinkou zmizela. Tentokrát nebyla oblečená do pískově žluté kůže z ještěra. V ruce pořád držela svou velkorážnou pušku s tlumiči, ale vystrojená byla jako na slavnost. Měla na sobě zlatý overal, zřejmě pošitý barevnými plíšky. Paprsky zapadajícího slunce se na ní odrážely v tisících záblesků, přehlédnout ji bylo prostě nemožné.

V téže chvíli jsem spatřil netvora. Byl to stejný druh jako předtím, vzpřímený vojtosaurus na velikých rozkročených nohou s dlouhým ocasem, dvoumetrovou tlamou plnou mohutných zubů a s malýma předníma pracičkama. Vynořil se stranou z lesa, ale ani on nemohl blýskající se postavičku dívky přehlédnout - a vyrazil proti ní jako závodní kůň.

V dalším okamžiku jsem se na něho zadíval skrz optiku fotometu. Skafandr mi překážel, musel jsem tisknout tvář až ke sklu, ale ačkoliv se ještěr kymácel, podařilo se mi dostat červenou skvrnku laserového zaměřovače na jeho silný krk. Spatřil jsem ještě, jak se dívka také zastavila, obrátila, poklekla a zdvihla svou zbraň, ale to už jsem měl odjištěno a tiskl jsem odpalovací knoflík.

Hračka, která složí i největší obludu...

Hračka, která složí i největší obludu...

Zbraň se znatelně zachvěla. Návod tvrdil, že zpětný účinek zbraně je nepatrný, projevuje se až od určité dosti velké vypálené energie - i tlak světelného záření může být patrný, když je ho hodně - ale tohle musela být pořádná dávka! Fotomet, jak někdo kdysi do mé mateřštiny přeložil název Photon-gun, byl prý na Zemi vyvinutý na sklonku jedné z mnoha válek, naštěstí se už nedostal do opravdových bojů, jen do tajných armádních skladů. Kdosi měl asi rozum a správně usoudil, že by tato zbraň mohla být vojenskými primitivy s khaki-mozky zneužita mnohem více než obyčejné samopaly. Měl jsem teď příležitost nad účinky těch nic nevážících částic trochu zatrnout. Po masivním krku veleještěra na okamžik zatancovalo sluníčko, až mi na krátký okamžik zčernala skla skafandru, ale hned zase zesvětlala, takže jsem dobře viděl, co se dělo dál. Z krku vyrazila bílá pára spolu s tmavším dýmem. Voda všech tělních tekutin se v nepatrném okamžiku zahřála k bodu varu, změnila se v páru, horkem se silně stlačila a protože nestačila unikat, odtrhla hlavu veleještěra od trupu. Obrovská hlava s děsivými zuby odlétla stranou velkým obloukem a zaryla se do písku, následovaná gejzíry červené krve. Bezhlavé tělo se zřítilo okamžik poté - a pak už byly v dalekohledu vidět jen smrtelné křeče silných nohou, vířících písek ve velkých obloucích.

Návod k fotometu tedy nepřeháněl. Tahle hračička měla prý cosi společného s našimi starými dobrými zaměřovacími či komunikačními lasery, jenže byla schopná složit jakékoliv zvíře, jaké kdy žilo na Zemi - a zdejší ještěři se příliš nelišili od toho, co jsem si před půlhodinou promítal o dravcích pravěku Země. V návodu se především vybízelo k opatrnosti. Fotomet měl mít proti běžným laserům obrovský výkon, bylo by jím možné poškodit nebo úplně zničit cokoli v jeho dosahu, tedy prakticky od obzoru k obzoru - a žádný pozemský stroj neměl dostatečný pancíř, aby této koncentrované energii odolal. Proto měla zbraň dva nezávislé spínače, provozní a zajišťovací. Druhý z nich byl umístěn v prohlubni, aby nemohl samovolně sepnout ani při pádu na zem. Konstruktéři měli asi větší strach z toho, aby zbraň nevystřelila nechtěně, než ze selhání.

Uložil jsem pohyblivou část fotometu do pouzdra ve zdrojové skříňce, kabel se vtáhl dovnitř, zbraň se zajistila a celek připomínal brašnu připnutou k opasku skafandru.

Nepozemskou dívku účinky fotometu zřejmě na chvíli zaujaly, ale jen na chvíli. Záblesk ji samozřejmě dokonale oslnil, ale rychle se rozkoukala. Pomalu, opatrně obešla odtrženou ještěří hlavu, ale jen si ji zběžně prohlédla. Pak se odvrátila a pokračovala rychlým krokem ke mně. Pět kroků ode mě se shýbla, odložila na písek svou těžkou pušku, napřímila se a bez sebemenšího stínu bázně došla ke mně.

Mohla srozumitelněji vyjádřit, že přichází v míru?

Asi bych měl i já naznačit své přátelské úmysly, ale odložit fotomet by byla trochu delší manipulace. Zdroj byl těžký a musel být proto připevněn k opasku skafandru, takže se nedal tak snadno odepnout. Místo toho mi blesklo hlavou něco jiného. Natáhl jsem k dívce prázdné ruce a jen jsem přitom opakoval slova, kterými jsem ji oslovil poprvé:

„Buď zdráva, dívko z hvězd!“

Usmála se. Byl to tak milý, pozemsky milý úsměv, až jsem měl po několik okamžiků dojem, že to snad přece může být dívka ze Země. Kdyby měl Pradéš dceru, snad by vypadala podobně. Opravdu bych jí hádal jako domov jižní oblast Indie - kdybychom se nenacházeli v tak propastné dálce nejen od tohoto místa - ale i od Země.

„Tak tě tu tedy vítám,“ odpověděla mi na pozdrav.

Česky !!!

S těmito slovy mi cosi vložila do rukou. Nevím, co mi vyrazilo dech víc. Ta srozumitelná pozemská a dokonce česká slova - nebo malá, světle hnědá šupinatá chobotnice se žlutým bříškem, krvavě rudýma očkama a skoro bílými přísavkami na chapadlech, která se mi okamžitě omotala kolem pravé rukavice skafandru.

Chvíli jsem zůstal strnule stát. Díval jsem se nerozhodně na dívku, ale ta se usmívala stále stejně, zřejmě se nedělo nic strašného. Chobotnice svými chapadly jemně ohmatávala rukavici skafandru, pak se najednou stáhla a znehybněla. V té chvíli ke mně dívka pomalu natáhla ruku. Jakmile byla její ruka na dosah mého skafandru, chobotnice se prudce vymrštila, přeskočila na nastavenou dlaň, pak se rychle dívce vyšplhala na rameno. Dívka nedala najevo odpor, nehnula se dokonce ani tehdy, když jí chobotnice na chvíli zakryla oči dvěma svými delšími chapadly. Vypadalo to, jako by ta ohyzdná potvůrka měla u ní dovoleno všechno. Nakonec její chapadla sklouzla dolů a dívka se zase dívala na mě. Usmála se a rukou ukázala na letoun. Chce snad opět vstoupit do letounu? Vypadalo to tak.

Vystoupil jsem po žebříku do přechodové komory jako první a dívka vklouzla dovnitř hned za mnou. Tentokrát jsem byl připraven mnohem lépe. V přechodové komoře byla dvě sedátka a stoleček ze skládací soupravy pro planetární výsadky. Na stolku stála obrazovka terminálu, na níž svítil zelený nápis „Vítej!“. Palubní počítač letounu využil všech prostředků ke spojení, ale zatímco k Perseu letěly stručné příkazy, zpět následoval hotový vodopád dat a programů. Obloha byla bez mraků, komunikace se účastnily laserové vysílače, pro kontakt s cizí civilizací jsem měl tedy programy, vymyšlené na Zemi navzdory tomu, že tato možnost byla tak často popíraná.

Byl jsem velice zvědav, jak se bude dívka tvářit, až opět vstoupí do letounu. Trochu mě udivila. Od prvního okamžiku se chovala, jako by se nechumelilo. Jen se rozhlédla a poněkud déle si prohlížela obrazovku terminálu, ale pak se obrátila ke mně s němou otázkou, co dál?

Kdyby na mě opět promluvila česky, asi bych se složil. První slova mi vlastně jen vrátila, což určitě svědčilo o její paměti na zvuky a dobré napodobovací schopnosti - to ovšem dokáže i papoušek. Ledaže... ledaže by ti lidé měli z pozemského rádiového vysílání předem rozluštěnou některou řeč. Napovídáme toho do éteru dost a kdoví, kdo všechno to chytá.

Ale aby to byla právě čeština? To by asi bylo trochu moc.

Když jsem jí pokynul aby usedla, jen se usmála a klidně se posadila. Pochopila, k čemu slouží židle, tím lépe. Posadil jsem se také, nakolik to ve skafandru šlo. Pak jsem oslovil počítač a přikázal spustit programy Setkání.

Nápis z obrazovky byl vystřídán usmívající se tváří pozemské dívky. Mimozemšťanka vyskočila jako když ji píchne a přímo mi očima visela na obrazovce. Samozřejmě - teprve teď si mohla prohlédnout, s kým má tu čest, když jí zrcadlový povrch skla skafandru nedovoloval vidět můj obličej. Myslím, že byla z našeho vzhledu pozemšťanů nadšená stejně, jako jsem byl já, když jsem viděl poprvé ji.

Úvodní film byl natočen ještě na Zemi, jménem jsem nikoho z herců neznal. Objevila se planeta Země filmovaná z oběžné dráhy. Pár krátkých záběrů ukazovalo přechod na přistání, let nejprve vysoko nad zemí, pak nízko nad pozemskými krajinami v různých částech světa. K tomu jako doprovod Largo z Dvořákovy Novosvětské...

Pohled na obrovitý kolos hvězdoletu. Perseus krátce po dokončení na oběžné dráze kolem Země, ještě neotlučený, v dobách své největší slávy.

A opět návrat na planetu Zemi. Obraz hrajících si dětí, davy lidí na mořské pláži, několik měst. Obraz dívky z úvodu, pohled do jejích očí - a konec úvodního filmu.

Na ztemnělé obrazovce se uprostřed objevilo veliké bílé kolo a při dolním okraji stál text určený pro mě. Měl jsem se snažit upoutat pozornost bytostí na obrazovku a přimět je, aby daly najevo, co vidí. To první bylo asi zbytečné, po celý úvodní film dívka nespustila oči s obrazovky. Teď na mě nerozhodně mrkla, ale stačilo ukázat a zase se upnula na obrazovku.

Horší bylo dát jí najevo, co od ní program očekává. Ukázal jsem na obrazovku, prstem objel kruh a pomalu, zřetelně vyslovil: „Kruh“.

Dívka rovněž ukázala na obrazovku, objela prstem kruh a zřetelně vyslovila: „Taša“.

Kruh okamžitě zmizel a objevil se čtverec.

„Gef,“ ukázala dívka, ani jsem ji k tomu nemusel vybízet.

„Bhók,“ řekla, když se objevil trojúhelník.

Opět se objevil kruh a ozval se strojový hlas počítače: „TAŠA“.

„Ca, taša,“ usmála se dívka. Všiml jsem si, že na okamžik strnula, když uslyšela hlas počítače, ale nic víc nedala najevo.

„GEF?“ zeptal se jí počítač a na obrazovce se objevil trojúhelník.

„Ku, ku, bhók!“ vykřikla dívka. Okamžitě se objevil čtverec a počítač se znovu zeptal, zda je tohle „GEF“.

„Ca, gef,“ pochválila ho dívka.

Bylo mi to jasné. Ca znamená ano, kdežto ku ne. Na tomto místě asi programy úmyslně použily nesprávnou odpověď, aby se dozvěděly slovo, vyjadřující nesouhlas.

Objevily se dva kruhy, pak tři, čtyři, pět. Program zřejmě zjišťoval číslovky. Dívka mu odpovídala rychle, takže obrazy se na obrazovce měnily, jen se míhaly. Program s ní v krátkosti probral jednoduché aritmetické výpočty, ale ne moc podrobně, skončil u Pythagorovy věty.

Poté se změnilo téma. Na obrazovce se objevila pozemská krajina a svítící oranžová čára vždy na okamžik zvýraznila některý krajinný prvek. Dívka ihned pochopila a rychle pojmenovávala, co viděla. Hora, údolí, potok, řeka, balvan, rostliny. Pak moře, vlny, skály, písek. Mušle, ryby, krabi, chobotnice. Při spatření chobotnice dívka vyskočila a tázavě se na mě podívala, ale asi jsem patřičně nezareagoval, proto si zase klidně sedla.

Zvířata ze Země. Některá připadala dívce známá a okamžitě měla pro ně jméno, jiná zase viděla poprvé a jména pro ně neměla. Program nejspíš s něčím takovým počítal a po krátkém zaváhání vždy pokračoval dál. Minerály, sopky, zemětřesení, povodně...

Pak jednoduše načrtnuté figurky lidí a zvířat v různých animovaných akcích. Běh, skok, plavání... Dívka odpovídala a obrázky se měnily.

Pak se počítač pokusil sestavit několik celých vět. Dívka mu několikrát opravila drobné chyby v gramatice, ale stále častěji jsem slyšel její pochvalné přitakání: „Ca... ca...“

Trvalo to už skoro hodinu. Zpočátku jsem ještě stačil sledovat obrazy i odpovědi, ale když se začalo mluvit ve větách, sotva jsem stačil číst překlad jejích slov na obrazovce. Najednou se dívka otočila, cosi řekla, pak vstala a dříve než jsem se vzpamatoval, byla zase venku z letounu.

„PŘIJDU ZÍTRA RÁNO,“ ozval se strojový hlas počítače, potvrzený textem na obrazovce.

Nemělo cenu dívku sledovat, raději jsem vyvolal rekapitulaci.

„PRVNÍ KONTAKT ÚSPĚŠNÝ. BEZPEČNĚ ROZPOZNÁNO OSM SET PATNÁCT SLOV a VAZEB. PŘIBLIŽNĚ ROZPOZNÁNO STO TŘICET DVA SLOV. KONTAKT BUDE POKRAČOVAT.“

Přikázal jsem palubnímu počítači odeslat získaný slovník hlavním počítačům Persea. Pak jsem zase vyšel ven z letounu a šel jsem dokončit, co jsem začal ráno. Polovinu dne jsem měl před sebou a byla by škoda ji jaksepatří nevyužít.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:44