Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zoidée

Dalšího dne přišla dívka brzy ráno. Kromě své oblíbené chobotnice si přinesla jakýsi malý kufřík, který bez dlouhých úvodů otevřela, sotva se posadila do sedátka. Uvnitř byl neveliký přístroj a desítky průhledných krabiček v několika vrstvách. V každé byla v měkké hmotě pečlivě zabalená malá skleněná krychlička, velká asi centimetr. Neskrýval jsem svůj zájem, byla to přece další ukázka dovednosti zdejší civilizace, ale dívka mi nepřišla ukazovat vnější podobu přístroje. Na krabičkách byly vyobrazené znaky, nejspíš zastávaly úlohu písma. I to mě velice zajímalo, ale ani to pro dívku zřejmě nebylo dost podstatné. Konečně našla tu správnou krychličku, opatrně ji vyjmula z krabičky a vložila do přístroje.

Zaklapla víčko, uvnitř se rozsvítilo světlo a na stěně přechodové komory se objevil obraz. Bylo na něm písmo, písmo nepozemské civilizace! To nebyl špatný nápad, děvče!

Přístroj nebyl počítačem, jak jsem si v první chvíli myslel, spíše jednoduchá promítačka diapozitivů. Stačilo na promítaný obraz namířit objektiv kamer a tentýž obraz se ihned objevil na obrazovce mého terminálu. To už bylo písmo zkoumáno programy - a dívka vzápětí programům sama v maximální míře pomohla. Prstem ukazovala na jednotlivé znaky na obraze a při každém znaku zřetelně vyslovila odpovídající hlásku. Vyhledala a označila jich něco přes třicet, ačkoliv některé byly zřetelnými spřežkami, jako třeba »dž« - důležité bylo, abych je mohl vyslovit. Zdálo se mi, že ano - to by bylo výtečné!

V té chvíli počítač promluvil a sám od sebe jí poděkoval; měl to asi v programu. Dívka se v první chvíli udiveně podívala na mě a nedůvěřivě poslouchala strojový hlas počítače, ale brzy natáhla ruku a dotkla se jedné lesklé plošky na promítačce. Objevila se další stránka. Počítač ji zobrazil, ale jeho strojový hlas řekl jediné slovo: GOŠČI (dále). Dívka přepnula na další stránku, ale počítač se v tomtéž okamžiku ihned dožadoval další.

„To přece nemůžeš stačit přečíst,“ podivila se dívka. Počítač její slova pro mne přeložil, ale sám se tím nedal ovlivnit.

„STIHNU DVACETKRÁT VĚTŠÍ RYCHLOST,“ ujistil dívku v její řeči - a opět význam svých slov zobrazil pro mě na dolním řádku obrazovky.

Dívka přístroj vypnula, nadzvedla a s čímsi na spodní straně manipulovala. Když přístroj znovu zapnula, začaly se stránky střídat samy. Nejprve pomalu, ale pak přidala na rychlosti, až se stránky jenom míhaly. Počítač řekl, že tato rychlost je nejlepší a umlkl.

Dívka si cosi zabrumlala. Na dolním řádku se v té chvíli objevil překlad: „NO, ASPOŇ ŽE ZNAJÍ FILM, BUDE TO TAK RYCHLEJŠÍ...“

Nedalo mi to, musel jsem se usmát. Dívka ukázala na dolní řádek obrazovky a nahlas cosi řekla směrem ke mně.

„TOHLE PÍSMO JE VE VAŠÍ ŘEČI?“ překládal počítač.

„Ano,“ přisvědčil jsem. Ihned se na obrazovce objevily dva znaky nepozemského písma a strojový hlas řekl: »CA«.

„Rozumíte už alespoň některým mým slovům, že?“ ubezpečovala se dívka.

Počítač za mě lakonicky odpověděl, že ano.

Pak bylo chvíli ticho. Teprve za hodnou chvíli se dívka obrátila ke mně a začala mluvit. Její slova se začala objevovat na obrazovce a protože by se ani na jeden řádek nevešla, uvolnila se celá obrazovka, abych mohl číst.

„Jmenuji se Zoidée,“ překládal počítač, aniž by třeba jen na okamžik přerušil bleskové čtení, naštěstí probíhající na jiném kanálu.

„Jsem trosečník z hvězdného letounu civilizace Bardžá. Náš hvězdný letoun tu havaroval před pěti léty (KOMENTÁŘ PŘEKLADAČE: VEŠKERÉ MĚRNÉ JEDNOTKY PŘEVÁDÍM NA POZEMSKÉ). Zůstala jsem jediná naživu. Kdo jsi ty, ze které civilizace pocházíš a co hledáš na této planetě, kterou já nazývám Poenaid?“

Tak - a je to! Těmito několika větami bylo naráz zodpovězeno tisíce mých otázek dříve než jsem je vůbec vyslovil. Tento svět tedy není současně světem pravěkých ještěrů a lidí! Proto ten podivný klid na radiových vlnách, rozpor v primitivním oblečení dívky při první návštěvě a skvělém teď! Proto se dívka nebojí kosmické techniky ani obludných veleještěrů, je to přece kosmonautka! Že bych přece hádal dobře a prve si mě spletla se svými? Ale co jí odpovím, pomyslel jsem si? Má překladač dostatečnou slovní zásobu, aby přeložil všechno? Možná ano, možná ne, to se pozná jedině pokusem.

„Jmenuji se Vojta,“ začal jsem po chvíli přemýšlení. „Náš hvězdný letoun byl před sto dvanácti dny u této hvězdy těžce poškozen meteorem. Také jsem zůstal naživu jediný z celé výpravy. Naše civilizace sídlí na planetě zvané Země a my představujeme průzkumnou výpravu k několika blízkým hvězdám. Jednu dvojhvězdu jsme již navštívili, ale u této náš letoun ztroskotal. Co tu chci? Dokončit průzkum planety, abych mohl vyslat rádiem zprávu domů, na Zem.“

Skoro současně s mými slovy se na obrazovce objevoval text psaný znaky cizí civilizace. Zatímco stroj překládal, pozoroval jsem tvář Zoidée. Stále se usmívala, ale v jejím obličeji se po několika slovech objevil údiv, pak úlek a zase údiv. Když jsem skončil, ukázala na obrazovku a začala rychle mluvit.

„MÁM NĚKOLIK OTÁZEK,“ překládal počítač. „ŘÍKÁŠ, ŽE JSI ZŮSTAL SÁM. KDO KROMĚ TEBE SE MNOU MLUVÍ? MYSLELA JSEM, ŽE SE JEDNÁ O RÁDIOVÉ SPOJENÍ S NĚKÝM NEDALEKO ODTUD.“

„Mluví s tebou stroj,“ odpověděl jsem rychle. „Nezaznamenává tvoji knihu na film, ale čte ji, zapamatuje si její obsah a hned ji také zkoumá. Proto už dokáže mluvit i psát tvou řečí.“

Moje slova teď byla na obrazovce napsána zelenými písmeny, aby se odlišila od červeně zobrazovaných znaků v řeči dívky Zoidée.

„Stroje přece nemohou číst ani mluvit!“ opáčila udiveně a asi i trochu nedůvěřivě dívka, pokud jsem ovšem mohl na její hlas použít naše pozemská měřítka.

„Vaše třeba ne,“ připustil jsem. „Naše to dovedou.“

„Pak umíte něco, co my ne,“ připustila po chvilce přemýšlení. Než jsem ale mohl cokoliv dodat, pokračovala: „Dokáže vaše rádio vysílat i mezi hvězdami?“

Zeptala se mě zvlášť naléhavě, proto jsem odpověď chvíli rozmýšlel. Ano, naše vysílačky mají takový dosah. Ale předpokládá to nejen parabolické antény vysílaček a výkon měřený na megawatty, ale stejné paraboly a citlivé zesilovače na přijímací straně.

„Ano, umíme se domlouvat mezi hvězdami,“ řekl jsem nakonec. „Ale jednoduché to není. Máme silné vysílače, navíc přesně zaměřené jedním směrem, a také citlivé přijímače, protože radiové vlny rychle slábnou.“

„Já vím,“ usmívala se trochu smutně. „Úměrně s druhou mocninou vzdálenosti. Kdybych tak mohla varovat naše...“

Teď bylo na mně, abych se divil. Ne tomu, že znala závislost šíření radiových vln, takové znalosti by měla mít kosmonautka v malíčku, spíše tomu dalšímu.

„Koho chceš varovat?“ vyhrkl jsem.

„Přátele z našeho dalšího hvězdného letounu,“ obrátila se ke mně se smutným úsměvem. „Už jsou na cestě. Cožpak sem tvá civilizace nepošle další letoun, když tu jeden ztroskotal a je tu někdo, kdo potřebuje pomoc?“

„Možná ano,“ připustil jsem nepříliš vesele. Vlastně bych řekl, že určitě ano, ujistil jsem se v duchu, jen co dorazí na Zem zpráva o objevení cizí civilizace! K nějakým mrtvým planetám u dalekých hvězd by nebylo únosné posílat pro jednoho trosečníka výpravu, na které hrozí smrt stovce lidí. Setkání civilizací je něco jiného, to jistě bude stát za vyslání dalšího hvězdoletu. Otázka je, kdy to bude a zda mi to bude ještě co platné.

„Jakou dobu bude potřebovat váš letoun k cestě sem?“ optala se dívka tišším hlasem.

„Kdyby vyletěl teď hned, pak asi třináct let. Jenomže moji krajané ještě nevědí, že jsme tu havarovali, rádiové vlny se zprávou o katastrofě k Zemi nedorazily - musím připočítat dalších dvanáct let. Nějakou dobu bude trvat i příprava hvězdného letounu.“

Stavba Persea trvala, pokud vím, patnáct let. Když se to všechno sečte, mohli by tu být ze Země nejdříve za čtyřicet let - a to je příliš dlouhá doba. Se záchrannou výpravou vlastně nikdo nepočítal, neměl bych podléhat iluzím. Havárie Persea pro mě znamená doživotní vyhnanství na této planetě. Mohlo to dopadnout i mnohem hůř. Tady mohu přežít možná i pár desítek let - mohl bych to považovat za svou další kliku. Setkání s cizí civilizací byl jen další bonbónek - řekl bych, že to určitě stálo za to.

„Pětadvacet let je dlouhá doba,“ vzdychla si dívka po chvilce ticha. „Posíláte své letouny příliš daleko, když jim nemůžete poskytnout pomoc v nouzi. My vždycky posíláme dvě lodi krátce po sobě - náš letoun už je několik let na cestě.“

„Za jak dlouho sem doletí?“ zeptal jsem se rychle.

„Bude tady za půl roku,“ odpověděla po krátkém zaváhání. „Pokud... pokud neztroskotá, jako se to stalo nám. Ta kosmická past u Tozurée mě neustále děsí. Oni určitě poletí opatrněji, ale stejně... Je tak hrozné vědět o nebezpečí a nedokázat pomoci!“

„Jestli jsou opravdu tak blízko, mohli by už být na dosah rádia,“ řekl jsem nahlas.

„Nemám pořádnou vysílačku,“ povzdychla si dívka. „Moje rádio je dobré nanejvýš na rozhovory po planetě, ještě tak mezi dvěma kontinenty, ale dál ne. Já jen doufám, že se sem naši dostanou právě v době, kdy pro ně bude Poenaid blíž než Tozurée.“

„Možná,“ mávl jsem rukou - ale v té chvíli se ve mně probudila známá soudržnost pilotů. Zoidée byla přece také kosmonaut - a ti si musí pomáhat.

„Na oběžné dráze kolem této planety přece krouží hvězdný letoun, jehož vysílačky jsou schopné vysílání i mezi hvězdami. Na to jsi nepomyslela?“

„Ty myslíš?“ na okamžik rozšířila oči úžasem, ale hned je zase sklopila. „Jenomže - my vysíláme jinak na planetách a jinak ve vesmíru!“

„My také,“ ujistil jsem ji. „To by šlo přizpůsobit. Pokud si pamatuješ parametry vašeho rádia, mohu naše rádio přizpůsobit, aby vysílalo úplně stejně jako vaše hvězdná loď. Snad s tím rozdílem, že silněji.“

„Jenomže oni nemohou čekat radiové vysílání tak daleko od cíle,“ odvětila smutně. „Oni teď určitě spí. U nás všichni za letu spí, kromě dvou pilotů - ale ti si teď ještě nebudou zapínat přijímač. Škoda energie. Jedině - kdybychom šťastnou náhodou vyslali varování právě v době, až se náš letoun bude nacházet na kraji této hvězdné soustavy. Jedině pak by to mohli zachytit včas.“

„Nic jednoduššího,“ navrhl jsem. „Začneme vysílat hned a budeme nepřetržitě vysílat tak dlouho, až se nám ozvou, že rozuměli.“

„Jenže... Já přece nemohu najisto vyloučit různá zdržení. Co kdyby bylo nutné nepřetržitě vysílat půl roku či rok? Vydržíš celý rok sedět ve vaší lodi?“

„Vysílat bude stroj,“ ujistil jsem dívku. „Víš už přece, že umí mluvit - neunaví se ani když bude mluvit ve dne v noci a vydrží to třeba celé roky.“

„To kdyby bylo možné!“ řekla dívka tiše a nedůvěřivě.

„Je to možné, věř mi,“ ujistil jsem ji opět.

„Pak by náš letoun obletěl pásmo smrti, není tak rozsáhlé. Prosím tě, pomoz nám!“

Upnula se ke mně jako k poslední naději. Což nemuselo být ani daleko od pravdy.

„Dobrá, dáme se do toho oba a hned, souhlasíš?“

Nečekal jsem na odpověď a požádal počítač o zobrazení této hvězdné soustavy a jejího nejbližšího hvězdného okolí.

„Tady jsme,“ ukázal jsem na hvězdu uprostřed obrazovky. „Tady je hvězda Sírius, kde jsme byli před pěti roky - a tady je naše Země. Dokážeš najít váš svět, Bardžá?“

Bardžá tu není, ta je mnohem dál, než kam ukazuje tento obraz,“ uvažovala dívka. „Ale tady vidím Rikiri, planetu, odkud letí náš letoun. Kdyby bylo všechno tak, jak doufám, mohl by být někde tady, v poslední desetině cesty.“

Rikiri - Tau Ceti. Třetí hvězda, kterou měl Perseus navštívit, necelých dvanáct světelných let od Země a už jen pět a půl světelného roku odsud. Pane Bože, což je možné, že se skutečná nepozemská civilizace nachází tak blízko od Země? Jaký rozdíl proti chmurným úvahám vědců o osamělosti pozemského života ve vesmíru! Pravda, Perseus tam už nedoletí. Ale pro jeho hvězdné vysílače je to maličkost. V místech, kam mi ukazovala Zoidée, kde teď měl být jejich hvězdný letoun, by se vysílání dalo bezpečně zachytit i na palubní rádio výsadkových letadel. Záleží i na citlivosti přijímačů, ale i kdyby měly přijímače bardžanské civilizace proti našim stokrát nižší citlivost, bylo by to jistě vysoce nad prahem slyšitelnosti.

Jenomže v těchto místech jim ještě nic nehrozí, uvažoval jsem dál. Nebezpečí začíná až na hranicích hvězdné soustavy - a tam už by se naše vysílání dalo zachytit snad i na obyčejnou krystalku. Rychle jsem ty úvahy zformuloval nahlas, aby je posoudila i Zoidée.

„Jestli je to tak jak říkáš, potom možná náš hvězdný letoun zachráníš,“ řekla tiše.

„Aspoň budu někomu užitečný,“ usmál jsem se. Oplatila mi úsměv, ačkoliv mi nemohla vidět do obličeje.

Domluvili jsme se rychle, i když jsme každý mluvili jinou řečí. Naštěstí překladač dokázal nejenom hbitě přeložit slova, ale také přepočítávat všechny používané fyzikální jednotky. Během půlhodiny byly připraveny příkazy pro hlavní počítače Persea. Jeho antény dostanou jiný směr než dosud a pár megawattů energie navíc. A pak každý den, znovu a znovu, dokud nezachytí odpověď.

„Jen aby to vyšlo,“ povzdychla si Zoidée.

„Určitě to vyjde,“ ubezpečoval jsem ji. „Naše stroje jsou spolehlivé. Půl roku pro ně není dlouhá doba.“

„Kéž bys měl pravdu! Jak ráda bych tvým slovům věřila! I když sama vidím, že jsou vaše stroje opravdu obdivuhodné - podívej se, on snad přečetl celý naučný slovník!“

Stránky, které se prve jen míhaly, teď nehnutě stály. Přes celou plochu stálo pár písmen, nejspíš „KONEC“. Zoidée opatrně vyjmula z přístroje skleněnou krychli a vložila další.

„Tohle tě bude určitě zajímat,“ komentovala své počínání. „Tu knihu jsem napsala sama, tady na planetě. Je v ní kompletní biologický průzkum části této planety. Tvoje stroje jsou sice rychlé, ale já jsem tu už pět let a věř mi, nezahálela jsem. Moje kniha ti může ušetřit čas alespoň tím, že nebudeš muset objevovat Ameriku.“

Trhl jsem sebou - ale ne, ona nepoužila názvu pozemského kontinentu, to jen překladač ve snaze co nejlépe vystihnout význam jejích slov použil pozemský příměr.

Zoidée zapnula promítačku a opět se začaly stránky jen míhat. Všiml jsem si na začátku knihy nějakého obrázku a požádal počítač o jeho zobrazení.

Byl to obrázek havarovaného hvězdoletu. To se dalo snadno rozeznat, ačkoliv jsem něco takového viděl poprvé v životě. Byla to obrovská hora zkrouceného a roztříštěného kovu, ze které vytékala veliká černá kaluž - mohla to být i jiná barva, na černobílém obrázku to nebylo vidět. Nejspíš to bylo palivo, ale ve mně to vyvolávalo dojem kaluže krve. Bylo to smutné a beznadějné - jako smrt dobrého obra.

„Ano, to byl náš letoun,“ potvrdila dívka moji domněnku. „Leží nedaleko odtud.“

„Co se s ním stalo?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Srazili jsme se s hustým rojem meteorů, nedalo se to vymanévrovat,“ vysvětlovala. „Tři se strefily a prolétly letounem skrz naskrz. Letoun s námi doletěl až sem, ale tady se zřítil.“

„Kolik lidí zahynulo?“

„Dvanáct hned při srážce, devět nás zůstalo v letounu a zahynuli při nárazu, osm dalších tady roztrhali ještěři. Zůstala jsem naživu jako poslední.“

„To vás bylo jen tak málo?“ podivil jsem se. „Na Perseu bylo sto šedesát lidí.“

„Proč tolik?“ podivila se dívka také.

Chvíli jsme se dívali jeden na druhého udiveně. Zoidée se přitom stále usmívala. Jak to dělá, že se pořád usmívá? Umí se vůbec mračit?

„Asi jsou naše letouny různé,“ pokrčila rameny - opět tak pozemsky... „Nám k řízení stačí dva lidé. Cesta mezi hvězdami bývá nudná, já jsem ji prospala skoro celou, ostatně nejsem pilot. Teprve v cíli cesty je zapotřebí každé ruky.“

„Persea může v nouzi řídit jediný člověk,“ opáčil jsem.

„Náš letoun také,“ usmívala se. „Dva musí být proto, aby se vzájemně udržovali ve stálé pohotovosti a v pohodě.“

„Máš asi pravdu,“ připustil jsem. „Nevím, jak to dopadne, až poletím zpět na Zem.“

„Tvůj letoun by ještě mohl letět?“ zeptala se mě Zoidée zvědavě a trochu i udiveně.

„Nejspíš ano. Nevyvine plné zrychlení, ale motory jsou schopné tahu. Menší zrychlení by znamenalo, že se cesta trochu prodlouží, ale v podstatě by to šlo.“

Chvíli jsem přemýšlel. Což o to, Perseus může řídit jediný člověk a snad bych let k Zemi zvládl i psychicky, ačkoliv by to nebyl žádný med, ale co jeden člověk nedokáže, to je údržba agregátů. Poruchy různého stupně se vyskytovaly po cestě sem a určitě se budou vyskytovat dále v budoucnosti - a na některé z nich osamělý člověk prostě nestačí. Stačí vědět, že všechno visí na dvou reaktorech... Zůstat v ochromené lodi letící vesmírem téměř rychlostí světla... brrr!

Také Zoidée mlčela. Teprve po dlouhé chvíli tichým hlasem něco řekla. Rychle jsem se podíval na obrazovku, abych si přečetl překlad.

„Možná by pak bylo pro tebe výhodnější vrátit se s námi. My k Zemi po tomhle objevu poletíme, jako že jedna a jedna jsou dvě.“

Chvíli jsme oba mlčeli. Jakoby se zastavil čas, jen po stěně tancovaly obrázky, promítané nehlučnou promítačkou. Přemýšlel jsem. Vrátit se na Zem - s mimozemskou lodí? Bylo by to možná reálnější než návrat s Perseem. Byla to vlastně - úžasná nabídka.

„Budu o tom uvažovat,“ usmál jsem se. „Uvidíme.“

„Mám k tobě ještě jednu prosbu, Vojto,“ řekla Zoidée po chvíli jiným tónem.

„Bude-li to v mých silách...“ usmál jsem se.

„Potřebuji aspoň jednu kapku tvé krve,“ řekla vážně. „Už jsem byla na mnoha světech, měla jsem možnost zkoumat krev lidí i ne-lidí, ale planeta Poenaid je má první samostatná práce... A když už mám štěstí objevit civilizaci lidí nám tak podobných, chtěla bych se o vás dozvědět co nejvíc. Já jsem bioložka, rozumíš mi?“

Udělala na mě smutný kukuč, nedalo mi to a musel jsem se usmát.

„Úplně tě chápu, Zoidée,“ přikývl jsem. „Mohu ti dokonce poskytnout mnohem více. Dám ti k dispozici celou palubní knihovnu hvězdného letounu Perseus.“

„Nerozumím vaší řeči,“ připomněla mi potichu.

„Naše stroje ti samozřejmě všechny texty převedou do tvého jazyka, budeš jim rozumět, neboj se. Nebude nutné, abys znovu objevovala Ameriku.“

„Děkuji ti - a přijímám tvoji nabídku,“ podívala se na mě nadšeně. „Jenomže aspoň to nejzákladnější bych chtěla zkusit sama, naším agisarem. Pro mě to možná bude rychlejší než se přeorientovávat na vaše metody.“

„Rozumím ti, Zoidée,“ přikývl jsem. „Stačí zítra?“

„Stačí,“ souhlasila nadšeně. „Dám ti zato ke zkoumání svoji krev, teď hned, chceš?“

„Teď ne,“ odmítl jsem, „až později. Moje stroje teď čtou tvoje knihy. Není třeba udělat všechno hned první týden.“

Ve skutečnosti v této chvíli Ferdík analyzoval co se dalo a kde se dalo. Analýz bylo tolik, že se pro jejich zpracování vyčlenilo více než tři čtvrtiny procesorové kapacity počítačů nejen výsadkového letounu, ale i Persea - po pravdě řečeno, nevypadalo to s vyhodnocováním nijak růžově. Zjistit, že je na planetě život, nebylo nijak těžké. Stačil mi pohled z letadla okamžik před dosednutím. Programy to sice zjistily krátce poté, ale když šlo o detailnější rozbory, to už tak slavné nebylo. Kdyby se místní život choval jednoznačně agresivně, to by programy poznaly brzy, jako na předchozí planetě. Jenže tady to vůbec nebylo jednoduché. Ne protože by programy neměly žádné možnosti v tomto směru. Každý z výsadkových letounů, dokonce i průzkumné roboty měly v zásobě vybrané sady bakteriálních spor, které měly podle potřeby v přísně kontrolovatelných podmínkách oživit a dát do kontaktu s místními formami života. To pochopitelně programy zařídily už dávno - ale bez jednoznačných výsledků. Některé pozemské bakterie při setkání s místní mikroflórou jednoznačně vítězily a hltavě požíraly místní formy života, naopak jiné příliš snadno podléhaly. Stávalo se, že pozemské bakteriální kultury zpočátku místní život ničily, ale vzápětí byly samy pohlceny. Jindy tomu bylo naopak a decimované pozemské bakterie se vzpamatovávaly. Život je složitější než si myslíme a tady to mohlo být vyrovnané. Což pro mě bohužel znamenalo - trvalou nejistotu.

Průkaznější by jistě bylo použít pokusná zvířata, ale na Perseu nezůstala naživu ani myš - obrazně i doslova. Do výsadkových letounů jsme myši nebrali, s tím se počítalo až v dalším sledu. Mé zkoumání proto stálo na mrtvém bodě a ačkoliv planeta vypadala tak přívětivě, neodvážil jsem se odložit skafandr a při každé cestě spojovací chodbou jsem trpěl dvě minuty v horké lázni biologické očisty. Zatím jsem byl spokojený s tím, že jsem si přes žhavicí filtry doplňoval zásoby vzduchu a vody. Jejich pracovní teplota jeden a půl tisíce stupňů Celsia by měla podle mínění našich biologů dokonale zničit všechno živé, co by se snažilo skrz ně proniknout.

Kolikrát jsem měl chuť strhnout přilbu a pořádně, zhluboka se nadechnout vzduchu, který jsem dýchal jen ve sterilizované podobě! Po stránce chemického složení neměl být zdejší vzduch nebezpečný, ale stačilo mi představit si ošklivý hnědý rosol, jaký zůstával v pokusných miskách, kde zvítězily místní bakterie. Nadechnout se zhluboka vzduchu, v němž poletovaly kdovíjaké bakterie, to také mohlo znamenat sebevraždu. A na tu bylo pořád času dost - a zejména teď!

Zajímalo mě ale, jakými prostředky chce dívka analyzovat mou krev. Ačkoliv - možná jí zbylo z havarované lodi nějaké vybavení, biologická laboratoř. Proč to vlastně odkládám?

„Počkej tady, vrátím se brzy,“ rozhodl jsem se najednou. Pak jsem otevřel dveře do spojovací chodby a pečlivě je za sebou zavřel.

Dvě minuty očisty mi tentokrát připadaly obzvlášť dlouhé. Ve spojovací chodbičce byla otravná nuda, ale mohl jsem být rád, že konstruktéři výsadkových letounů předvídali poškození přechodové komory a vybavili očistným zařízením i spojovací chodbu.

Konečně jsem byl zase v pilotní kabině. Neměl jsem čas svlékat skafandr, jenom jsem odepnul obě rukavice a už jsem přehrabával palubní lékárničku.

Injekční stříkačka s jehlou, sterilní skleněná lahvička. Nabral jsem trochu krve ze zápěstí, uzavřel ji do skleničky a teď rychle náplast, rukavice a honem zpět do spojovací chodby! Ještě termoizolační pouzdro, aby se krev neuvařila - a znovu ty strašné dvě minuty horké lázně.

Podal jsem dívce pouzdro s lahvičkou a požádal, aby s krví zacházela opatrně, ať nedojde ke kontaminaci planety. A pak jsem jen bezmocně vytřeštil oči. Dívka lahvičku bez ohledu na mé varování klidně otevřela a přistrčila ji své chobotnici, která jí pořád seděla na rameni. Chobotnice protáhla chapadlo, vsunula je do skleničky - a vzápětí byla sklenička prázdná. Prostě ji - vypila.

„Co to děláš?“ vyhrkl jsem překvapeně, možná i trochu zděšeně a pohoršeně.

„Zkoumám tvou krev,“ podívala se na mě udiveně. „Proto jsem ji přece chtěla... Ach tak, ty přece určitě neznáš naše agisary! Tvá civilizace má spíše kovové stroje, my máme pro změnu živé pomocníky,“ dodala na vysvětlenou a pohladila jemně tu svou příšerku.

„Také jsme měli živé pomocníky,“ zabručel jsem. „Jenže už žádné nemáme.“

Pravda, mít pokusné myši a morčata, bylo by to teď trochu veselejší.

V té chvíli jsem se zděsil znovu. Chobotnice opět natáhla svá chapadla a zakryla jimi dívce oči, ale tentokrát jsem si všiml podrobnosti, která mi předtím unikla a teď mi doslova vyrazila dech.

Dívka si šupinatá ohyzdná chapadla přiložila - přísavkami přímo na otevřené oči. Přitom se neotřásla odporem jako já, jen se pořád usmívala, jako by se nic zlého nedělo.

„To je zajímavé,“ řekla najednou jako u vytržení, aniž by si chapadla chobotnice sejmula s očí. „Neuvěřitelné! Agisary se přece ještě nikdy nezmýlily! To bude poprask!“

Říkala to asi jen pro sebe, ale program ta slova ihned překládal na obrazovku. Nerozuměl jsem smyslu toho co teď říkala, zejména ne číslům, která dodala pak. Strnule jsem pozoroval, zdali ohyzdná, šupinatá chapadla malé bestie dívce neublíží.

Konečně si odtrhla s očí tu hrůzu, párkrát zamrkala a obrátila se rovnou ke mně s otázkou, která mě zaskočila naprosto nepřipraveného.

„Poslyš, Vojto, proč ještě chodíš v tom nepohodlném kosmickém obleku, když tvé životní principy tak ideálně vyhovují podmínkám této planety?“

To přece není možné, jak může něco takového tvrdit, vířilo mi hlavou. Chvíli se na mě dívala a pořád se jen záhadně usmívala. Pak se konečně zeptala dál:

„Jak jsi na tom s biologickým průzkumem planety? Nejsi zatím daleko, viď? Proto chodíš pořád v kosmickém obleku?“

Zaváhal jsem, ale nezbylo mi než přiznat pravdu.

„No... Zatím toho opravdu moc nevím,“ přisvědčil jsem.

„Pokud si nejsi jistý, děláš dobře,“ souhlasila se mnou dívka. „Ale jestli tvým kovovým strojům trvá rozbor prostředí a vliv na základní životní principy tak dlouho, nejsou tak dokonalé, jak jsem si myslela. Jak dlouho bys s těmito stroji dělal úplný biologický průzkum planety?“

Co jsem na to mohl odpovědět? Automaty byly podle všeho ve slepé uličce a pokusná zvířata, s nimiž se počítalo, nemám a mít nebudu. Naši vědátoři-biologové by si možná i za těch okolností věděli rady, ale určitě nikdo nepočítal s tím, že by planetu s vlastním životem zkoumal jeden jediný výsadkový pilot bez vybavení.

„Nejsem biolog,“ přiznal jsem nepříliš ochotně. „Naši vědci by to zvládli rychleji.“

„Nic si z toho nedělej, Vojto,“ usmívala se Zoidée. „Věřím, že děláš co můžeš. Kdybych neměla agisar a byla tu s holýma rukama, také bych toho moc neudělala. Máte lepší rádio, jak jsem spočítala, jsou vaše hvězdná letadla o poznání rychlejší než naše, ale biologické pomocníky máme určitě lepší my. Jsou tím nejdokonalejším, co naše civilizace dala ostatním.“

„Tohle zvířátko...“ ukázal jsem prstem na chobotnici, která si už zase nepohnutě hověla na dívčině rameni, „je váš biologický pomocník?“

„Ano, to je agisar,“ přikývla dívka. „Ale není to pouhé zvíře, protože má i svoje vlastní . Agisar svým způsobem i myslí, ale na rozdíl od nás lidí se nikdy nemýlí.“

„Nechce se mi věřit, že by cokoliv bylo bezpečné proti omylu,“ namítl jsem.

Agisary se přesto ještě nikdy nezmýlily,“ trvala na svém Zoidée. „Nejprve byly po celá tisíciletí pomocníky lékařů. Když naše znalosti pokročily dál a začali jsme létat do vesmíru, staly se agisary pomocníky kosmických biologů. Bez nich bychom zajisté nedokázali prozkoumat tolik jedovatých planet, kolik jsme jich navštívili, ani bychom neobjevili tolik vlídných, kde se dá žít bez skafandrů, bez obav z biologického ohrožení.“

„My jsme prozatím na vlídné planety štěstí neměli,“ opáčil jsem zamračeně. „Ani v naší hvězdné soustavě, ani jinde. Všude jedna mrtvá planeta vedle druhé. A některé nejen mrtvé, ale navíc i životu nebezpečné. Známe už čtrnáct takových nehostinných světů - na některých se ani přistát nedá.“

„V té části vesmíru, kterou jsme prozkoumali my, připadá na jednu planetu vhodnou pro lidi dvacet mrtvých a nebezpečných,“ souhlasila Zoidée. „Vy jste asi měli nadprůměrné štěstí - Poenaid zdaleka není dvacátá planeta od Země a je to přece docela příjemný svět.“

„A kolik planet jste už navštívili?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Obydlených planet máme čtyřicet,“ řekla Zoidée, čímž mě uvedla do nelíčeného údivu. Neviděla mi do obličeje a nevšimla si, jaký dojem na mě udělala, takže klidně pokračovala.

„Mrtvých a nebezpečných, jak jsem řekla, jsme našli dvacetkrát víc, už asi osm set. Jedna z nich je například přímo u této hvězdy, nazvali jsme ji Tozurée. Není mrtvá, ale má jedovatou atmosféru a její život je vysloveně agresivní. Proti jejím bakteriím je nechráněné lidské tělo zcela bezmocné. A jako by to nestačilo, její oběžná dráha se protíná s dráhou nezvykle velkého roje meteorů. Právě tam naše výprava nalezla zkázu.“

„Naše také,“ přidal jsem suše.

„Vy jste tam byli?“ ožila Zoidée. „No, jak vidím, jsi živý. I když se trochu divím, život té planety byl přece mnohem nebezpečnější než zdejší nestvůry.“

Zatrnulo mi. Ale hned jsem se vzpamatoval. Tam jsme přece neopustili letoun - jen jsme se k tomu chystali. Kdoví, co by nás tam překvapilo.

„Byli jsme tam jen krátce,“ řekl jsem po pravdě. „Ani jsme se tam pořádně nerozhlédli a nastalo peklo. Byl jsem s letadlem v chráněném údolí, nad kterým meteory neškodně přelétávaly, ale kamarádi, kteří odstartovali, se ani nedostali k hvězdnému letounu - a tam zatím narazil jeden velký meteor. Nepřežil to nikdo.“

„Kolik letounů ještě v téhle pasti skončí?“ povzdychla si smutně dívka.

„Žádný,“ zavrtěl jsem hlavou. „Naše letouny už o ní budou vědět - a vaše také.“

„Kéž bys měl pravdu!“

„Nesýčkuj!“ vyhrkl jsem, ale hned jsem se zarazil. Tohle přece překladač nezvládne! Na obrazovce se přece objevil nějaký text a dívka se rozesmála. Překladač dokázal přeložit i tuto slovní hříčku - jako prve úsloví s objevováním Ameriky. Neměl bych podceňovat práci našich pozemských programátorů - se svou prací si určitě s obrovským gustem pohráli! Na programové vybavení pro Persea byl vypsán konkurs, zúčastnil se ho snad celý svět. Tak důležitou expedici nebylo myslitelné zlikvidovat nebo jen ohrozit nespolehlivým počítačovým systémem. Programy Persea proto pracovaly na optimalizovaném ruském jádru, další komponenty dodali programátoři celého světa. Přínosem pro svět bylo asi i to, že navzdory astronomickým úplatkům padla žába na prameni počítačového vývoje, systém Widows, který je dusil po celé desítky let.

„Dobře, máš pravdu,“ smála se dívka. „Ale pro dnešek se už musíme rozloučit. Za chvíli se setmí a já musím mít proti ještěrům výhodu, že je vidím na větší vzdálenost.“

Mrkl jsem na hodinky pod okrajem přilby. Den tu skutečně pomalu končil.

„Přijdeš zase zítra?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Samozřejmě! Slíbil jsi mi nějaké vaše knihy, ty si nenechám ujít!“ usmála se.

Pak se obrátila k východu z letounu, na prahu zdvihla svou velkorážnou pušku odloženou při příchodu a bleskurychle sjela s žebříku.

Vyběhla jako sprintér a brzy mi zmizela v nedalekém háji nízkých stromů. Byla zdejší gravitaci jistě dávno přizpůsobená - ale i tak to byl výkon.

Po jejím odchodu jsem si - pozdě ale přece - uvědomil záhady, které mě měly napadnout dříve. Ze známé vzdálenosti hvězdoletu, který k nám letěl, jsem spočítal jeho rychlost a odhadl, že letouny civilizace Bardžá nedosahují ani čtvrtiny akcelerace, jaké běžně dosahoval Perseus. Navíc se ani nesnaží dosáhnout rychlosti srovnatelné s rychlostí světla, plouží se sotva poloviční mnohem déle a navíc se za letu neprojevují relativistické efekty, jako zkrácení času. Bardžané tento nedostatek kompenzují tím, že většinu cesty prospí, takže asi znají hibernaci, kterou pozemská věda pořád ještě ne a ne zvládnout... Na tom by nebylo nic divného, Zoidée si to ostatně spočítala zpaměti mnohem dříve, než mě napadlo srovnat si totéž.

Jenomže - planeta Bardžá ležela podle Zoidée úplně mimo okraj hvězdné mapy, kterou jsem jí promítal, ačkoliv ta zabírala okruh - více než tří set světelných let od Země!

Proboha, jak to na tak pomalých letadlech dokázali překonat? Poenaid prý nebyla prvním světem, který tato dívenka stačila navštívit! Měla možnost zkoumat nejen krev lidí, ale i ne-lidí, Poenaid je její první samostatná práce - pozor, kosmonaute, pomyslel jsem si, tady něco nehraje. Tahle civilizace na tom nebude o moc hůř než pozemská.

Vyvolal jsem raději na obrazovku rekapitulaci druhého setkání.

„DRUHÝ KONTAKT ÚSPĚŠNÝ,“ hlásil počítač. „BEZPEČNĚ URČENO 168228 SLOV. DODATEČNĚ BYLA VYSVĚTLENA VŠECHNA ČÁSTEČNĚ URČENÁ SLOVA. ZBÝVÁ URČIT POSLEDNÍCH DVACET OSM SLOV. KONTAKT BUDE POKRAČOVAT.“

„Jaké knihy byly přeloženy?“ zeptal jsem se.

»PRVNÍ KNIHA«: 826 STRAN, UČEBNICE JAZYKA BAR S VYSVĚTLENÍM VĚTŠINY SLOV POUŽÍVANÝCH V TÉTO ŘEČI.

»DRUHÁ KNIHA«: 428 STRAN, OBSAHUJE INFORMACE O PLANETĚ POENAID. PODLE DODATEČNÉ INFORMACE SE JEDNÁ O PLANETU, NA NÍŽ SE NACHÁZÍME. VĚTŠINA SE TÝKÁ BIOLOGIE. BYL VYVOLÁN ANALYZAČNÍ PROGRAM KE SROVNÁNÍ ÚDAJŮ ZÍSKANÝCH NAŠIMI PROSTŘEDKY S ÚDAJI TÉTO KNIHY. ROZDÍL NEZJIŠTĚN. ZÍSKANÁ KNIHA OBSAHUJE VÍCE ÚDAJŮ, NEŽ JSME ZJISTILI NAŠIMI PROSTŘEDKY.

»TŘETÍ KNIHA«: DEKÓDOVÁNO 452 STRAN, PROCES POKRAČUJE. PODLE NADPISU OBSAHUJE ZÁKLADY BIOLOGIE ČLOVĚKA. BYL VYVOLÁN ANALYZAČNÍ PROGRAM KE SROVNÁVÁNÍ ÚDAJŮ S INFORMACEMI Z PALUBNÍ KNIHOVNY PERSEA. VŠECHNY DŮLEŽITÉ INFORMACE ZATÍM SOUHLASÍ.

Na poslední větu jsem nevěřícně zíral skoro minutu. Ano, byla to biologie člověka - ale bardžanská kniha nepojednávala o nás, nýbrž o lidech planety Bardžá - o nepozemšťanech!

VŠECHNY DŮLEŽITÉ INFORMACE ZATÍM SOUHLASÍ!

Pak by to znamenalo, že se lidé Země navzdory předpovědím pesimistů setkali s lidmi tak blízkého biologického druhu, že se nám o něčem takovém ani nesnilo. To by mohlo znamenat, že planety příznivé pro nepozemšťany budou příznivé i pro lidi Země - a naopak! Představa, že bychom se my lidé mohli mezi nepozemšťany na jiných planetách pohybovat bez skafandrů nebo jiné biologické ochrany byla - mírně řečeno, fascinující.

Přerušil jsem promítání třetí knihy a nasměroval kameru na otevřený kufřík s knihami. Hned nato promítání pokračovalo jako dosud, ale podle mého příkazu teď byly na obrazovce seřazeny přeložené nápisy na průhledných krabičkách. Četl jsem - a nestačil se divit.

„POPIS DŮLEŽITÝCH ČÁSTÍ HVĚZDNÉHO LETOUNU.“ Nějaká příručka. Tu si budu muset určitě prohlédnout, ale až později, jistě tam budou i zajímavější věci.

„JEDOVATÉ ROSTLINY PLANETY AZOSZÁA - NEUTRALIZACE ROSTLINNÝCH JEDŮ A JEJICH VYUŽITÍ. OCHRANA A PRVNÍ POMOC PŘI OTRAVÁCH.“ To vypadá na přírodovědnou knihu. Copak je to asi, ta planeta Azoszáa? Kde se asi nachází?

„BIOLOGIE NE-LIDÍ PLANETY UX.“ Také tu bych si měl určitě prohlédnout. Co je to za tvory - ne-lidé?

„STRUČNÝ PŘEHLED UMĚNÍ NE-LIDÍ PLANETY UX.“

„TECHNICKÁ A SPOLEČENSKÁ ÚROVEŇ NE-LIDÍ PLANETY ULLHETTL V DOBĚ OBJEVENÍ A V SOUČASNOSTI.“

„SPOLUPRÁCE PLANET UX A ULLHETTL. PŘÍNOS SPOJENÍ JEJICH SVĚTŮ, MOŽNÉ DŮSLEDKY PRO PLANETY LIDÍ.“

„PROBLÉMY URYCHLOVÁNÍ VÝVOJE PLANETY EIO, VČETNĚ PŘEKONÁVÁNÍ NEPŘÍZNIVÝCH PSYCHOLOGICKÝCH BARIÉR SPOJENÝCH SE SKOKEM OBYVATEL Z CIVILIZACE KAMENNÝCH NÁSTROJŮ NA ÚROVEŇ KOSMICKOU.“

No nazdar! To jsou ale knihy!

„POKUS O VYSVĚTLENÍ IZOLACE CIVILIZACE RHYINKÁA.“

„STAV KOSMICKÉHO PROPOJENÍ DOSUD ZNÁMÉ ČÁSTI VESMÍRU NA POČÁTKU JUBILEJNÍHO ROKU 8700 TŘETÍ GALAKTICKÉ ÉRY.“

„HISTORIE PLANETY ULLHETTL OD DÁVNOVĚKU K DNEŠKU.“

„ZKUŠENOSTI SE ZMĚNAMI V DĚDIČNOSTI LIDÍ B-TYPU - PŘESTAVBY BIORYTMŮ ORGANISMŮ, BLOKÁDA CYKLŮ DABYRGY, APLIKOVANÁ NA E-TYP.“

(Komentář překládacího programu - termín DABYRGY je v naučném slovníku uveden, ale je vysvětlován pomocí pojmu „EGNODUG“ který je křížově zpětně popsán pomocí slova DABYRGY. Smysl obou slov tedy nelze rozpoznat.)

„OSÍDLOVÁNÍ NOVÝCH PLANET. PŘEMĚNA NEVYHOVUJÍCÍHO PROSTŘEDÍ NA VHODNÉ PRO LIDI NEBO JINÉ MYSLÍCÍ. PROBLEMATIKA TŘETINOVÝCH REZERVACÍ a JEJICH ZAKLÁDÁNÍ.“

Pouhé tituly knih - ale jaký bohatý materiál se v nich nachází! Jenom přečtení těchto knih bude trvat několik dní i při rychlosti strojového čtení. Jaké nové vědomosti přinese lidem toto setkání! Páni, tohle bude žeň, o jaké se nám ani nesnilo!

Co například obsahuje „BIOLOGIE NE-LIDÍ PLANETY UX“? Co je to za podivné bytosti - ne-lidé? Jakého druhu je jejich umění, kterému je věnována celá kniha?

Na stěně se neustále míhaly stránky knihy biologie lidí planety Bardžá.

„Kolik stran je dekódováno? Jsou nějaké odchylky od našich údajů?“ zajímalo mě.

„BYLO DEKÓDOVÁNO 597 STRAN. KNIHA JE PODROBNĚJŠÍ NEŽ OBDOBNÉ KNIHY Z PALUBNÍ KNIHOVNY PERSEA,“ ihned odpověděl počítač. „NĚKTERÉ KAPITOLY NENÍ MOŽNÉ SROVNÁVAT, V NAŠICH KNIHÁCH NEJSOU UVEDENY. BYLA OBJEVENA JEN JEDNA ZÁVAŽNÁ CHYBA. V POPISU TRÁVICÍHO ÚSTROJÍ JE VYNECHÁN APENDIX.“

„To není chyba,“ ujistil jsem počítač rychle. „Dodatečná informace: tato kniha nepopisuje biologii pozemského člověka. Odchylky od našich dosavadních vědomostí nejsou chybou, ale rozdílem mezi různými biologickými druhy.“

No, něčím se přece jenom lišíme, řekl jsem si v duchu. Apendix - slepé střevo - taková zbytečnost! Ale jak to vypadá, civilizace Bardžá je v mnoha oborech pořádný kus před námi, nejen v úrovni znalostí z biologie. Přeměna nevyhovujících planet, jejich osídlování, deváté tisíciletí třetí éry kosmického spojení, změny v dědičnosti lidí... A já si bláhově myslel, kdovíjak nejsme my lidé Země proti lidem Bardžá pokročilí. Člověk zkrátka nesmí dát na první dojem. Možná máme lepší rádio, Perseus snad byl rychlejší než hvězdolety z Bardžá, naše stroje mluví - ale oni prozkoumali přes osm set planet u několika stovek hvězd, udržují s nimi kosmické spojení i bez rádia, asi pravidelnou dopravou... Primitivní vybavení Zoidée je dáno ztroskotáním jejich výpravy - kdybych rozbil výsadkový letoun, nebyl bych na tom třeba mnohem hůř?

Ale co, mávl jsem nad tím v duchu rukou. Něco mají lepší oni, něco my. Budeme-li se poučovat navzájem, prospěch budou mít obě strany. Jestli je civilizace Bardžá příliš vpředu, bude Země větším dlužníkem. Jak je zřejmé, nebude to první případ. VÝVOJOVÝ SKOK PLANETY EIO Z CIVILIZACE KAMENNÝCH NÁSTROJŮ NA ÚROVEŇ KOSMICKOU - Země je snad přece jen dál. Budu se muset podívat, zda programy pro setkání civilizací dokáží sestavit přehled, jak jsme na tom doopravdy.

Kniha o biologii lidí planety Bardžá skončila. Tisíc osm set devadesát šest stran včetně vyobrazení! Kterou další? Vybral jsem velice slibný titul „STAV KOSMICKÉHO PROPOJENÍ DOSUD ZNÁMÉ ČÁSTI VESMÍRU NA POČÁTKU JUBILEJNÍHO ROKU 8700 TŘETÍ GALAKTICKÉ ÉRY.“ Aspoň budu mít jasno, jak je na tom civilizace Bardžá v oboru, který mě bude nejvíc zajímat, v kosmonautice. Když přihlédnu k dokonalejšímu rádiu a k tomu, že naše hvězdolety jsou rychlejší, nemusí být na tom Země tak špatně. V této hvězdné soustavě jsme ztroskotali, ale hvězdolet z Bardžá také a zdá se, že aspoň ve ztroskotání jsem dopadl lépe než Bardžané. Perseus se nezměnil v hromadu rozdrceného kovu a v nouzi nejvyšší by snad byl ještě schopen letu.

Jedno mi ale bylo jasné už teď - třetí galaktická éra trvá už osm tisíc let. To znamená, že tahle civilizace létá do vesmíru mnohem déle než pozemská. Začala s tím mnohem dřív, než lidé na Zemi vystavěli první pyramidy.

Založil jsem knihu do promítačky a spustil čtení. Čtení pokračovalo rychlostí tři knihy za den - řekněme, že tato skončí v noci. To znamená, že si teď půjdu lehnout a dám se vzbudit, až kniha skončí. Pak založím další - a věnuji se srovnávání.


V noci jsem spal necelé dvě hodiny.

„STAV KOSMICKÉHO PROPOJENÍ DOSUD ZNÁMÉ ČÁSTI VESMÍRU NA POČÁTKU JUBILEJNÍHO ROKU 8700 TŘETÍ GALAKTICKÉ ÉRY“ byla kniha rozsahem nejkratší, ale mému pozemskému sebevědomí zasadila ránu největší. Strávil jsem nad ní zbytek noci - ale bylo to pro mě nejúžasnější čtení v celém mém životě.

Pravda, civilizace Bardžá nemá tak dokonalé mezihvězdné rádio jako my, ale v podstatě je ani nepotřebuje.

Hvězdolety této civilizace nedosahují během mezihvězdných letů ani poloviční rychlosti Persea - ale když se to tak vezme, ani to nepotřebují. Nejsou totiž používány k pravidelné dopravě mezi jednotlivými planetami, jenom k průzkumu neznámých částí vesmíru. Obvykle se už ani nevracejí nazpět a podnikají jen jednu cestu - tam.

Jakmile kosmonauté dokončí průzkum planety (což jim netrvá dlouho), postaví a oživí tam kosmickou stanici, nazývanou v jejich řeči vjosuzgu - a pomocí ní se vrátí domů. Tyto stanice jsou totiž schopné dopravit do cíle cokoliv bleskurychle bez ohledu na vzdálenosti. Kosmonauté Bardžá se vracejí z výprav k neznámým světům mnohem dříve, než kdyby jejich hvězdolety létaly rychlostí světla tam i zpět. Mají na to legendární teleporty, nebo červí díry, něco podobného nadprostoru, spoutaného do nevelkého prostoru stanice.

Kosmické spojení mezi planetami tedy nezajišťují celé flotily hvězdných lodí, jak jsem se domníval, ale ještě bleskovější stanice vjosuzgu. Je jich na každé planetě podle potřeby i několik tisíc, takže pro dopravu na větší vzdálenosti nahradí nejen pomalé a neohrabané lodě kosmické, ale i leteckou a lodní dopravu v planetárním měřítku.

Hvězdolety z Bardžá zajišťují jen průzkum vyhlédnutých hvězdných soustav, nedostávají tedy složitější úkoly než dopravu stanic vjosuzgu na nově objevené planety. Potom není téměř vůbec důležité, jakou rychlostí létají. I když se často stává, že vybraná hvězda nemá planety s příznivými podmínkami, mívá obvykle aspoň planety mrtvé. Hvězdolet přistane na takovéto planetě, kosmonauté postaví stanici vjosuzgu a - vrátí se domů. Mrtvé planety, pokud nejsou příliš životu nebezpečné, slouží i v těchto případech - jako základna k dalším mezihvězdným letům, jako zdroj surovin a energie. Na mrtvých planetách se nikdo nemusí úzkostlivě ohlížet na ohrožování životního prostředí. Proto jsou sem z obydlených světů přemísťovány jedovaté či jinak nebezpečné továrny. Výsledkem je blahodárné ozdravení prostředí na všech obydlených planetách. Nebezpečné továrny spadají pod Radu kosmonautiky a pracují v nich kosmonauté, ale vracejí se po práci do svých domovů v nejpříjemnějších oblastech obydlených světů. Příliš horké světy bývají proslulé gigantickými slunečními elektrárnami, produkujícími jakési B-palivo, jinak též bevufe, představující hlavní energetický zdroj na všech spojených světech.

Jen málokdy se stává, že hvězda nemá planety vůbec, nebo jsou tak nebezpečné, že se na nich nedá riskovat ani přistání hvězdoletu ani stavba stanice vjosuzgu. Kosmonautům v takovém případě nezbývá než zamířit dál do vesmíru a hledat štěstí u další hvězdy. Kosmonauté jsou velice pečlivě vybíraní z milionů uchazečů a takovou situaci nepovažují za smůlu. Naopak, čím větší nebezpečí je třeba překonat, tím větší zásluhy před zraky lidí všech planet získají.

Napadlo mě, že by bylo ideální použít stanici vjosuzgu za letu přímo na palubě hvězdné lodi, ale ten nápad měli jistě i Bardžané. Už na počátcích letů do kosmu ověřili, že tyto stanice fungují jen na planetách od určité velikosti výše. Škoda, pomyslel jsem si.

Stává se občas i to, že se některé výpravy nevrátí vůbec. Vesmír nebývá vhodné místo pro nedělní výlety, o tom bych sám mohl povídat! Průzkumníci musí počítat s nemalým rizikem, což je na druhé straně vyvažováno nadějí, že právě oni objeví něco zvlášť zajímavého či užitečného. Civilizace Bardžá se v historii kosmonautiky na objevených planetách nesetkala jen se životem nebezpečným. Korunou kosmických cest se stalo několikeré setkání civilizací, takže pozemská civilizace rozhodně v tomhle nebude první. A co víc, první setkání prožila Bardžá v dávných dobách, kdy lidé Země o bytostech v kosmu neměli ani tušení.

Jednou z obydlených planet, kde v historii hvězdných výprav přistála kosmická výprava z Bardžá, byla planeta Eio. Planeta drsného podnebí u pozvolna uhasínající rudé hvězdy, kde zůstával obyvatelný už jen pás kolem rovníku, kdežto většina povrchu byla pokryta stále mohutnějším krunýřem ledu. I na této planetě však žili lidé... Lidé podobní lidem Bardžá, ale s mnoha odlišnostmi v životních metabolismech. Lidé se studenou modrou krví, kteří začali svůj rozum používat příliš pozdě, než aby mohli svou nezadržitelně chladnoucí planetu i sami sebe zachránit. Těmto lidem zápas o holý život nedovolil plně rozvinout kulturu, nedovedli zpracovávat kovy a v dobách hladu pořádali dokonce lidojedské nájezdy proti svým sousedům.

První kosmonauté z Bardžá se prý vrátili na svou planetu v šoku. Přistáli totiž v oblasti, kde řádil hladomor. Než postavili stanici vjosuzgu, stali se svědky několika hodů, na kterých bylo pojídáno - lidské maso. Jakmile zjistili, že své zásoby potravin mohou místním lidem věnovat aniž by je ohrozili na zdraví, dali jim všechny včetně nouzových rezerv. Místní lidé jim ze samé radosti na oplátku nabídli - celé pečené dítě.

A vida - dvě generace poté byla planeta Eio schopná své nepříliš početné obyvatele uživit tak dostatečně, že přestala potřebovat a přijímat potravinovou pomoc Bardžá. Nově vychovaní experti na zemědělství z první vysoké zemědělské školy postavili na planetě skleníky, které dovolily už vnukům lidojedů postavit se ve výrobě potravin na vlastní nohy.

Lidé z Eio se nikdy nesmísili s lidmi Bardžá. Jednak mají odlišný metabolismus, ale hlavně jim v tom překážela psychická bariéra. Lidem z Eio bylo na teplejších planetách horko, stesk po domově je vysloveně psychicky ničil. Někteří z nich na Bardžá i na jiných planetách vydrželi, vždy je tam dokázalo udržet vědomí, že tímto způsobem mohou prospět své vlasti. Byli to lidé, nebo jen jakési humanoidní bytosti? V tomto směru byl podle mě bardžanský slovník chudší než náš, protože tak jemné detaily nerozlišoval. Bytosti tvarem podobné člověku, pokud byly obdařené rozumem, zde byly nazývány prostě lidmi, i když měly tak jako lidé Eio studenou krev modravé barvy s krvinkami, v nichž byla místo železa měď. Kdoví, označení lidé bylo asi úmyslné, vždyť biologové z Bardžá dobře věděli o všech odlišnostech. Říkat všem bytostem lidé asi pomáhalo odstraňovat odstup, který by nakonec mohl vést třeba i k diskriminaci. Kolikrát jsme se my na Zemi rozlišovali na nadlidí a podlidí - a což teprve ve vesmíru, kde jde opravdu o odlišné biologické druhy?

Lidé z Eio projevovali lidem z Bardžá vděčnost, ale na svou planetu nedali dopustit. To se ukázalo, když jim po několika desetiletích Rada kosmonautiky nabídla nově objevenou planetu, jejíž podmínky by měly lidem z Eio vyhovovat a kde nehrozilo vyhasnutí slunce. Lidé z Eio tuto planetu odmítli s tím, že se na Eio pořád ještě žít dá a že svou planetu opustí, až když to bude opravdu nezbytné. Záložní planeta, nazvaná Eio-2, dosud čeká na osídlení, ačkoliv od té doby uplynula celá staletí. Rada kosmonautiky rozhodla, že planeta Eio-2 zůstane pro lidi z Eio jako rezerva a rozhodnutí platí dodnes.

A tak v téže době, kdy španělští conquistadoři rozvraceli vyspělou civilizaci amerických Inků a z hrdých lidí dělali ubohé otroky, na jiném místě vesmíru pozdvihovali průzkumníci Bardžá ubohé lidojedy z doby kamenné do doby kosmické. Při čtení této historie jsem se za Zemi skoro styděl. Čím se my lidé můžeme pyšnit? Jak je to dávno, co jsme na Zemi ještě provozovali vyhlazovací tábory? Jsou ale opravdu pouhou minulostí? Vždyť jsme se nedokázali úplně a beze zbytku zbavit ani rasismu, který paradoxně přetrval až do kosmického věku! Ačkoliv se k takovým názorům na celém světě nikdo oficiálně nehlásí, určitě i dnes by se na Zemi našli lidé, kteří by pro tmavší barvu pleti považovali za méněcenné možná i tak vyspělé obyvatele, jako lidi z Bardžá! A což kdyby spatřili bytosti odlišné úplně? Například ne-lidi planety Ux?

V knize nebylo obrázků mnoho, ale obrázky ne-lidí z Uxu, Ullhettlu i z Ilooniku naštěstí nechyběly. Zatímco lidé z Eio se od lidí z Bardžá liší nepatrně, ne-lidé se jim nepodobají. Pokud se jim sami podobat nechtějí, vždyť například ne-lidé ze Sirraey dovedou na sebe vzít i lidskou podobu. Že to nedělají, je spíš otázkou jejich etiky, než jejich možností.

Ne-lidé z Ilooniku jsou ještěři. Dalo by se říci, že se nám podobají aspoň siluetou. Dva a půl metru vysoké tělo bez typického ještěřího ocasu, kůže pokrytá pancířem a přitom rozum, který dovoluje chápat jiné bytosti. Nikdo se jich nemusí obávat, ačkoliv mají zuby mnohem větší a početnější než lidé a dokáží jimi snadno překousnout nohu jatečních zvířat podobných našim býkům. Jsou to dravci, ale mezi ostatními myslícími bytostmi se pohybují přirozeně, bez zábran. Jen společenské stavby v Galaktickém společenství musí brát ohledy na jejich rozměry a váhu: dveře místností musí být o polovinu větší než by bylo nutné kvůli lidem ze Země i z Bardžá. To platí nejen o domech a všech společných prostorách planet lidí, ale také o dveřích kontejnerů dálkové dopravy vjosuzgu, létajících strojích a lávkách.

Ne-lidé z Uxu se zase podobají chobotnicím. Žijí stejně dobře na souši jako v mořích. Staví si sice příbytky, ale netvoří z nich veliká města. Protože milují život střídavě na souši a v moři, staví své domy obvykle na pobřeží, část pod vodou a část nad vodou. Aby získali co nejvíce vhodných pobřežních oblastí, neváhali už v dávnověku pozměnit pevniny do podoby všelijak spolu spletených nudlí, aby se dostalo na všechny. Ne-lidé z Uxu nikdy neznali oheň, ale kovy uměli zpracovávat tak dokonale, že jejich technologii po dlouhých diskusích lidé z Bardžá převzali a přestavěli na tom základě hospodářství všech svých planet.

„Zpracování kovů bez ohně byla největší revoluce průmyslu lidí,“ stojí v knize.

Užitek ze setkání měli i ne-lidé z Uxu. Projevili zájem o agisary, bardžanské biologické pomocníky. S pomocí odborníků si brzy vypěstovali odrůdu lépe přizpůsobenou podmínkám na Uxuagisary jim brzy pomohly významně prodloužit průměrný věk obyvatel.

Ne-lidé z planety Ux později osvědčili vlastnost, které by se možná paradoxně dalo říkat lidskost. Jedna hvězdná loď civilizace Bardžá později objevila další planetu ne-lidí. Ullhettl je svět téměř úplně pokrytý mořem, jenom několik ostrovů umožnilo přistání hvězdoletu a stavbu vjosuzgu. V moři byla objevena další civilizace ne-lidí, podobných pozemským kalmarům. Ti nemohou žít mimo vodní prostředí, zatímco lidé z Bardžá nemohou pobývat pod vodou jinak než ve skafandrech. Naneštěstí se brzy ukázalo, že obyvatelé planety Ullhettl potřebují pomoc před blížící se planetární katastrofou. Lidé z Bardžá navíc poznali, že tato pomoc je nad jejich síly. a tehdy se jim podařilo, dokonce velmi snadno, přesvědčit ne-lidi Uxu, aby ne-lidem Ullhettlu pomohli. Skupina odborníků z Uxu se domluvila s ne-lidmi Ullhettlu, zabránila katastrofě jejich světa a spřátelila se s nimi. Mezi oběma planetami pak byly použity modifikované vodní stanice vjosuzgu, jimiž se tyto planety spojily stejně, jako v té době existovalo spojení mezi několika planetami lidí.

Takže po prvotních civilizacích Askaris, Bajíír, Bardžá, Eio, Iloonik, Sirraea, Ullhettl a Ux, které byly v současné době trvale propojeny stanicemi vjosuzgu, z toho některé už v dávné historii, po další civilizaci Rhyinkáa, která se nedávno připojit odmítla a zůstala raději izolovaná, bude civilizace Země devátou prvotní civilizací, se kterou se lidé Bardžá setkali. S druhotnými civilizacemi, které vznikly později osídlením dalších obyvatelných planet, to představovalo více než čtyřicet planet se stovkou miliard inteligentních tvorů. Světy tvořily Galaktické Společenství Myslících Bytostí, rozrůstající se do všech stran. Snad by nám mohlo nabídnout spojení s více civilizacemi - co by to pro naši Zemi znamenalo? Přinejmenším úžasný pokrok!

A jak se zdá, narazili by na nás brzy. Po Tau Ceti, kde je v našem směru jejich poslední kolonie Rikiri, měli v plánu Epsilon Eridana - a tady jsme se na planetě Poenaid setkali. Pak by měli ještě tři bližší hvězdy než Slunce: Omikron-2 Eridana, Sírius a Epsilon Indí. Země by tedy byla cílem bardžanských mezihvězdných lodí nejpozději čtvrtá, ale spíš třetí. Planetami Síria by se Bardžané zřejmě vůbec nezabývali. Podle jejich zkušeností bývají planety těsných dvojhvězd vždycky nebezpečné - ostatně, totéž zjištění nás u Síria stálo také mnoho obětí.

Co lidé Země udělají, až se u Země objeví první diskovitá hvězdná loď Bardžanů? A co Bardžané, až zjistí, že se setkali zřejmě s první civilizací, která se kromě nich odvážila vyslat svou výpravu do mrazivého kosmu? Jak se zdá, přijmou nás mezi sebe rádi. I Země jim může nabídnout ledacos užitečného. Země tím ale bezpochyby získá daleko více, vždyť náš svět je ve srovnání s Bardžá mnohem mladší.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:44