Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Bardžané

Poplašný signál dokáže vzbudit i z nejhlubšího spánku. Nemusí být hlasitý, stačí jeho povědomá melodie. Vyskočil jsem a chvíli hledal příčinu. Bylo k ránu, ale byla ještě tma, svítila jen obrazovka terminálu na stolečku v koutě. Aspoň jsem nehledal dlouho.

„Zoidée, vstávej, honem!“ vykřikl jsem.

„Co se děje?“ ozval se ze zadní místnosti její rozespalý hlas.

„Volá nás váš hvězdný letoun - z Rikiri,“ oznamoval jsem jí, co jsem mezitím zjistil.

„Kde je?“ chtěla vědět Zoidée. Byla tu v mžiku, jen co se rychle oblékla. Poloha bardžanského hvězdoletu 2827 byla zaměřená automaticky, žádané údaje se objevily obratem.

„Patnáct hodin, sedmdesát osm stupňů sever,“ přečetl jsem údaj, kterému Zoidée nerozuměla, protože jí pozemské souřadnice neříkaly nic nebo téměř nic a počítač jí přepočítával jen některé základní míry.

„Co to znamená?“ zeptala se netrpělivě.

„To znamená, že nepřilétají od Rikiri, ale od pólu,“ vysvětloval jsem rychle. „Jsou úplně mimo rovinu oběžné dráhy Tozurée - a tím pádem i mimo nebezpečné pásmo.“

„Pak jsou ale zachráněni!“ vykřikla Zoidée radostně.

„...jsme mohli včas změnit směr, nalétáváme do planetární soustavy od pólu. Očekávejte nás přibližně za osmdesát až devadesát dní. Vydržte! Zdraví vás kapitán Gyfer a celá posádka. Opakujeme: děkujeme za varování, které jsme díky zvláštnostem zdejšího prostoru zachytili daleko od planetárního systému. Proto jsme mohli včas...“ opakoval hluboký mužský hlas.

„Žádné zvláštnosti zdejšího prostoru,“ zavrčel jsem, „ale pozemský vysílač, čtyři poctivé megawatty z atomového reaktoru a směrovaná parabolická anténa.“

„Už jen devadesát dní!“ vykřikla Zoidée radostí a objala mě zezadu kolem krku.

Něco se mi ale nezdálo. Vzdálenost ukázaná na obrazovce neodpovídala devadesáti dnům letu, byla mnohem menší. Buď bardžanští kosmonauté nedovedou měřit vzdálenosti, nebo brzdí velice slabým tahem. Rychle jsem ťukal program na klávesnici. Konečně se rozběhl. Údaje, které jsem dostal, byly opravdu zajímavé.

„Hodně se toužíš, Zoidée, setkat se svými krajany?“ zeptal jsem se jí opatrně. „Nechtěla by ses s nimi setkat dříve než za těch devadesát dní?“

„To víš, že bych chtěla - a jak! Jenže oni jistě nejlépe vědí, kdy se na Poenaid dostanou.“

„A co kdybychom jim vyletěli naproti?“ navrhl jsem.

Podívala se na mě trochu udiveně.

„To je přece nesmysl, Vojto,“ zavrtěla hlavou. „Víš, v jaké rychlosti bychom se minuli? A skutečné setkání tady na Poenaid by se tím jenom oddálilo. To snad nemyslíš vážně.“

„Nemyslel jsem to tak, jak jsi to pochopila,“ ohradil jsem se. „Podle mých výpočtů se můžeme s vaším hvězdným letadlem setkat zhruba za padesát dní. Poletíme v té chvíli stejnou rychlostí i stejným směrem jako oni, takže se naše letadla budou zdánlivě nehybně vznášet vedle sebe. Chceš?“

„Zdá se mi, že mě chceš podceňovat,“ začala se usmívat. „Neuvědomuješ si, že jsem sice bioložka, ale v nouzi umím řídit hvězdný letoun? Uznávám smysl pro humor, ale zapomínáš asi na to, že já základy kosmické navigace ovládám a dovedu si představit, co možné je a co možné není! Oni teď brzdí na plný výkon a ty bys jim chtěl letět vstříc, otáčet, vyrovnávat rychlost - vždyť je to nesmysl!“

„Věřím ti, že ovládáš i kosmickou navigaci,“ pokračoval jsem bez zaváhání, „ale obávám se, že pro změnu ty v této chvíli strašně podceňuješ naše letadla. Vypočítal jsem, že mohou zrychlovat i brzdit více než dvacetkrát větším výkonem než vaše. Bude-li váš letoun usilovně brzdit na svůj plný výkon, náš letoun bude přitom kolem něho opisovat různé obrazce, chvíli poletí rychleji, chvíli zase pomaleji. Vyrazíme-li teď vstříc vašemu letounu čtvrtinou našeho výkonu, po dvaceti dnech otočíme a stejnou silou budeme brzdit, setkáme se tak, že budeme mít stejnou rychlost i směr s vaším letounem.“

Nechal jsem celý manévr nasimulovat ve zmenšeném měřítku na obrazovce, ale nezdálo se, že bych ji přesvědčil.

„Zkusit to můžeme,“ přivolila. „V horším případě si zkrátka uděláme výlet do prostoru. Poletíme teď hned?“

„Budeme se muset stavit u Persea doplnit planetární palivo a zásoby,“ připomněl jsem. „Ale to nic, beztak počítám s nějakou rezervou.“

Už dřív jsem Zoidée vysvětlil rozdíl mezi chemickými planetárními motory, které se smí používat i na planetách, a atomovými motory, které nepotřebují neustále doplňovat palivo, ale v atmosféře planet se zapínat nesmějí, aby se nezamořila radioaktivitou.

„V tom případě ještě stačím na cestu připravit něco k jídlu,“ rozhodla Zoidée a zamířila k ledničce. Byla hotová v několika minutách, takže ještě nezačalo svítat, když jsme probudili desítky ještěrů rachotem a světelnými efekty startujícího raketoplánu.

Dostali jsme se v pořádku do hangáru Persea, přečerpali planetární palivo a aniž bychom se zdržovali, opět jsme se rozjeli do prostoru. Tentokrát jsme nemířili k planetě, ale šikmo k její oběžné dráze, odkud se neslo radiové volání bardžanského hvězdoletu. Mezihvězdné antény Persea od chvíle, kdy přijaly vysílání přibližujícího se bardžanského hvězdoletu, měly konec. Místo varování před nebezpečím jen několikrát opakovaly zprávu o tom, že letíme naproti, aby kosmonauté z Bardžá neměnili režim letu. Pak umlkly. Další komunikaci mělo už udržovat palubní rádio letounu.

Výpočty jsem původně udělal pro akceleraci dvě Gé, ale když se Zoidée dozvěděla, že další zvýšení by mohlo setkání ještě urychlit, dal jsem předělat výpočty na větší zrychlení a ještě jsme trochu přidali. Vlekli jsme se pak po kabině po čtyřech oba, ale oba jsme si z toho dělali jen legraci.

Za dvě hodiny se z obrovské planety Poenaid stal malý kotouček a stále se zmenšoval. Pak se změnil v jednu z mnoha hvězd a viseli jsme v prostoru zdánlivě bez pohybu. Chvíli jsme si krátili dlouhou chvíli těšením, jakým překvapením bude pro bardžanské kosmonauty, až zjistí, co se to k nim připojilo za letadlo. Zoidée totiž přistoupila na můj nápad, že jim hned neřekneme, že se u Poenaid setkají s naší kosmickou civilizací - ačkoliv to mohli sami tušit. Hodiny i minuty pod trvalým přetížením ubíhají obzvlášť pomalu. Já jsem zábavu měl - učil jsem se jazyk Bar, ale Zoidée v hukotu atomových motorů nemohla poslouchat hudbu, takže se očividně nudila.

Navrhl jsem jí, aby si promítla na obrazovku některou z pozemských knížek. Nebyl přece problém nechat si je přeložit do jazyka Bar. Zoidée souhlasila, ale vyzkoušela si jich několik, než se jí aspoň jedna zalíbila. Nabídl jsem jí nejprve detektivku; tu znechuceně přestala číst ve chvíli, když se dostala k popisu vraždy. Mělo mě samotného napadnout, že to pro ni nebude ten správný žánr... Čtení historického románu předčasně ukončila z téhož důvodu.

„Což nemáte jedinou knihu, ve které by se lidé nezabíjeli?“ obrátila se na mě vyčítavě.

Požádal jsem hlavní počítač na Perseu, aby dodal z knižního archivu všechno, v čem není vražda. Nešlo o cenzuru, ale o výběr na přání. Chvíli jsem trnul, zda se vůbec něco objeví. My pozemšťané nemáme mnoho knih, aby v nich netekla krev. Naštěstí se jako nabídka objevil celý seznam. Většina knih bohužel patřila do červené knihovny a tu bych se Zoidée styděl nabízet. Po krátkém přemýšlení jsem vybral Malého prince od Exupéryho a cosi od Hemingwaye. Do pamětí palubního počítače letounu se rychle přestěhovalo několik desítek dalších knih, jak je programy nalézaly. Některé byly neúplné, počítač část povídek vyřadil. Sám jsem pokračoval v učení Bar.

Hemingwaye Zoidée přečetla bez připomínek, ale při čtení Malého prince se na mě často obracela s prosbami o vysvětlení. Pohádkový příběh vzala doslova a stále mi ukazovala chyby a nepřesnosti, kterých se autor dopustil. Teprve když přijala moje vysvětlení o básnické nadsázce a o pohádkách vůbec, pustila se do Malého prince znovu od začátku.

„A víš, Vojto, že se mi ten váš pohádkový příběh líbil?“ řekla když dočetla až do konce.

Jako další jsem jí doporučil Andersena, pak pohádky Boženy Němcové. Ani pohádky se k Zoidée nedostaly všechny, v mnoha byla zobrazena podlost a zákeřnost lidí a počítač jich část vyřadil. Čas nám ale ubíhal rychleji než předtím.

Podle propočtů jsme se otočili a zahájili brzdění. To už jsme začínali chytat slabé signály vysílače hvězdoletu i na malé antény výsadkového letounu. Museli jsme podle nich opravit kurs, ukázalo se, že bardžanský hvězdolet letěl šikměji než byla optimální dráha, ale spravila to pouhá půlhodina tahu při čtyřech Gé.

To už oheň z atomových motorů našeho letounu zpozorovali na bardžanském hvězdoletu, nejdříve v dalekohledu, pak pouhým okem. Zoidée jim vysvětlila, že světlo našeho letounu není nebezpečné a mohou dál letět bez obav.

A pak do setkání chyběly pouhé čtyři dny.

Zoidée už nedokázala číst. Kdybychom neměli tři Gé, asi by chodila po kabině sem tam jako lev v kleci. Pořád jsem studoval jazyk Bar a Zoidée mi aspoň pomáhala učit se fráze.

Tři dny do setkání... Na obrazovce zpětného radaru se objevilo světélko. Byl to paprsek, vysílaný čelním radarem bardžanského hvězdoletu. Také radiový signál byl už ve fonii docela srozumitelný a daly se v něm odlišit hlasy jednotlivých kosmonautů. Hovořili s námi střídavě tři muži a dvě ženy. Od nás pořád odpovídala jenom Zoidée.

Konečně závěrečná fáze přibližování. Na obrazovce zpětného radaru byl už bardžanský hvězdolet 2827 jasně patrný. Vyšlo mi, že musíme trochu ubrat, aby setkání vyšlo na plus mínus sto kilometrů. Pak zapnu program FORMACE - a bude to.

Poslední dvě hodiny do setkání...

„Vidím světlomet!“ vykřikla Zoidée radostně. Ihned to oznámila rádiem svým krajanům.

„Co máme dělat?“ následovala jejich otázka.

„Brzděte jako dosud,“ odpověděla Zoidée podle mého. „Manévrování nechte na nás.“

Opět jsme otočili letoun a vypnuli motory. Naše rychlost už byla stejná, jakou dosáhne letoun z Bardžá právě ve chvíli setkání. Zatím ještě letěl rychleji, ale čím více se přibližoval, tím více se jeho rychlost srovnávala s naší.

A pak se opět zažehly atomové motory. To byl hvězdolet z Bardžá tak blízko, že se zapnul program FORMACE. Netrvalo dlouho a oba letouny zdánlivě znehybněly necelé dva kilometry od sebe.

„Odpusť mi, Vojto,“ řekla Zoidée, když tlustý šedivý disk bardžanského hvězdoletu 2827 visel na dohled od nás. „Moc jsem ti nevěřila, když jsi mi tvrdil, že se setkáme s našimi. Nikdy bych nevěřila, že to půjde tak hladce, jak jsi to dokázal. Musím přiznat, že kosmickou navigaci umíte lépe než my, ačkoliv my létáme déle.“

Teď už nebylo možné tajit odlišné principy pohonu hvězdoletu a našeho výsadkového letounu. Zatímco letoun Bardžanů brzdil neznatelně, z trysek našich motorů neustále šlehal bělofialový atomový oheň. Na malý výkon, akcelerace byla sotva čtvrt Gé, zato nepřetržitě.

„Poslyš Zoidée, co to máš za podivný letoun?“ zeptal se kapitán Gyfer přímo.

„Malé překvapení, krajané,“ usmívala se Zoidée šťastně. „Jak vidíte, a jistě dávno tušíte, setkalo se naše Společenství s první skutečnou kosmickou civilizací. Její obyvatelé nazývají svou vlast Země. Jsem právě v jejich letounu a jsem nesmírně šťastná, že zase na vlastní oči vidím náš hvězdný letoun.“

„Jste hosty na jejich planetě?“ zeptal se kapitán.

„Zůstala jsem sama, všichni ostatní zahynuli,“ odpověděla Zoidée vážně. „Nejsem hostem na planetě Zemi, ta je odsud dál než Rikiri. Lidé ze Země přiletěli vlastním hvězdným letounem.“

„Tak malým?“ podivil se kdosi.

„Nevidíte jejich hvězdný letoun,“ rychle opáčila. „Pravý hvězdný letoun krouží kolem Poenaid a je mnohem větší než náš. Ale protože je příliš velký, oni s ním na planetách vůbec nepřistávají. K tomu si s sebou vozí malá letadla, jako je to, které vidíte. Řekněme - něco jako naše gryuly.“

„Odkud přiletěli?“ zajímal se kapitán Gyfer.

„Dozvěděla jsem se, že od Urunai, ale oni sami té hvězdě tak neříkají. Nazývají ji Slunce. Budeme ji muset přejmenovat podle nich.“

„Urunai? Ta je přece stranou, nebylo to spíše od Zugoar?“

„U Zugoar už byli,“ vysvětlovala Zoidée. „Našli tam čtyři mrtvé a nebezpečné planety. Ale jejich příštím cílem měla být Rikiri a tam by na nás narazili tak jako tak.“

„A jak vypadají? Povídej!“ nevydržela zvědavostí jedna z kosmonautek. Zoidée mlčela.

„Budete si to muset přezkoumat sami, abyste mi uvěřili,“ řekla potom potichu. „Vyšlo mi něco šíleného, něco naprosto neuvěřitelného. Oni vypadají úplně stejně jako my. Já jsem zjistila genetický index devět devět devět sedm.“

„Co? Zopakuj to!“ Kapitán Gyfer skoro vykřikl.

„Tak ještě jednou. Lidé ze Země se od lidí B-typu liší pouze pěti nepatrnými a vývojově konvergentními odchylkami. Index devět devět devět sedm znamená - skoro totožnost.“

Po těchto slovech nastalo chvíli ticho.

„To ti gratuluji, Zoidée,“ řekl pomalu kapitán Gyfer. „Víš vůbec, co to znamená?“

„Ovšemže vím,“ řekla Zoidée. „Právě proto říkám, je to něco šíleného a neuvěřitelného.“

„To bych musela vidět na vlastní agisar,“ vyhrkla jedna z kosmonautek.

„Mohli bychom vzít někoho na palubu, kdybys chtěla,“ navrhl jsem Zoidée polohlasně.

„Jak, prosím tě?“ vytřeštila na mě oči.

„Kdybychom přestali brzdit a oblékli skafandry, mohlo by několik vašich lidí přestoupit k nám,“ navrhl jsem dál. „Tedy - nejvýš tři, abychom tu neměli moc plno.“

„Ty myslíš, že by to šlo?“ podívala se na mě nerozhodně. „Naše letouny nejdou spojit!“

„Uvěříš mi, když ti řeknu, že něco takového děláme docela běžně? Když si oblékneme skafandry, ten kousek klidně přeplavu.“

„My nikdy neopouštíme letoun, letící v prostoru,“ řekla Zoidée. „Nedovolili bychom si to. Co když spadneš?“

„Není kam padat,“ opáčil jsem klidně. „I kdybych se nechtěně vzdálil, dokud jsme daleko od planet, nic se nemůže stát. My takové výlety provozujeme běžně, zato bychom si nedovolili zmrazit živého člověka, protože bychom ho už neoživili. Kdo něco neumí, tomu se to u druhého může zdát nepředstavitelné.“

„Dobrá, přesvědčil jsi mě,“ ustoupila. „Teď jenom jestli já přesvědčím někoho z našich.“

Ovšem při následující rádiové korespondenci obhajovala můj návrh tak vehementně, až se její krajané s námi dohodli, že tři z nich přestoupí na palubu našeho letounu, pokud si pro ně dojdeme a pomůžeme jim. Zvědavost zřejmě zvítězila i u nich.

Byla v tom jen čistá frajeřina, co jsem právě chystal?

Možná. Ale později mi právě tohle nesmírně pomohlo. A co mně - celé Zemi! Nebylo tak marné ukázat Bardžanům, že lidé Země také něco dovedou!

Připravil jsem si skafandr. Zoidée měla zůstat v kabině, ani by si skaf oblékat nemusela, ale přemluvil jsem ji, aby si jej oblékla i ona. Pak letoun z Bardžá vypnul motory a náš ihned následoval jeho příkladu. Zablokoval jsem ovládání, aby se nemohly spustit atomové motory, až budou venku lidé. Pak jsem spěchal do přechodové komory, pečlivě uzavřel dveře a zapnul odsávání. Vzal jsem si cívku lana se samonavíjením a karabinku na jeho konci zacvakl do očka uvnitř kabiny. Zbývalo otevřít venkovní dveře, zajistit je a vystoupit do kosmu.

Krátká zkouška reaktivních nárameníků - a už jsem se odrazil k bardžanskému hvězdoletu. Také tam se brzy otevřely jakési dveře, ale jenom z nich opatrně vykoukla hlava v kosmické přilbě a zase se opatrně stáhla zpátky. Pomalu jsem klouzal směrem ke dvířkům. Lehce jsem vrazil nohou do pláště bardžanské lodi. Magnetické podrážky se ho vůbec nechytly, neboť nebyl magnetický, odrazilo mě to, ale krátký tah nárameníků mě vrátil zpět. Brzy jsem se zachytil okraje dveří a vtáhl se do půli těla dovnitř.

Byla tu přechodová komora, mnohem větší než přechodová komora našeho výsadkového letounu. Byli tu připraveni tři kosmonauté, jak bylo dohodnuto. Prohlíželi jsme si jeden druhého, ale jen krátce. Rozeznal jsem, že to jsou dva muži a děvče. Všichni byli podobní Zoidée celkovou fyziognomií, rozhodně by nezapřeli společný původ. Všichni měli tmavou pleť, skoro černé rty, černé vlasy, a poměrně úzký nos. Viděl jsem jejich netrpělivost, s jakou se snažili pohlédnout mi do obličeje, i jejich zklamání, když se jim to nepodařilo. Zatímco já jsem je viděl dobře, oni mi kvůli zrcadlovým sklům mého skafu do tváře vidět nemohli. Ani jsem se proto nezdržoval, ihned jsem chtěl převést hosty do našeho letounu. Ukázal jsem jim cívku lana a vybídl je, aby po něm šplhali k nám. Hned pochopili a začali ručkovat. Brzy sami přišli na to, že v beztížném stavu stačí uvést se do pohybu a pak už se pouze přidržovat. Následoval jsem třetího z nich. Měl jsem to jednodušší, zapnul jsem navíjení a dal se táhnout.

Lano skončilo uvnitř přechodové komory. Když jsem dorazil, byli uvnitř už všichni. Drželi se všeho, co jim přišlo pod ruku, dokonce i držáků skafandrů. Stiskl jsem páčky pro hydraulický uzávěr dveří a napustil do přechodové komory vzduch. Jakmile se tlak vyrovnal, Bardžané odklopili přilby a zřejmě čekali totéž ode mě, ale já jsem se k tomu stále neměl.

„Mají to trochu menší než my,“ uslyšel jsem přes vnější mikrofon hlas jednoho z mužů.

„Dalo se to čekat, když mají letadla úplně jiná, ne?“ zavrtěla hlavou dívka. „Rozměrově to odpovídá lidem B-typu. Což je možná u kosmické lodě nutnost, my také nemáme lodě pro všechny typy. Tihle jsou nám velikostí podobní, ostatně když Zoidée tvrdí...“

„Škoda, že mají u svých kosmických obleků neprůhledná skla,“ posteskl si jeden z mužů. „Není jim vidět do obličeje.“

„A co když mají jiné oči než my? Co když oni vidí v jiném světle než my a to sklo je pro ně průhledné, ale už ne pro nás?“ nadhodil druhý. „Pamatujete se třeba na oči Sirraeanů?“

„To by musela Zoidée označit za podstatnou odchylku, mluvila jen o pěti nepatrných,“ okamžitě namítla dívka. „Navíc tvrdila, že to je vývojově konvergentní. Spíš si představuji, že budou chlupatí - třeba jako pralidé.“

Usmál jsem se, ale mlčel jsem. Pravda, jsme trochu chlupatější než oni. Jejich mužům nerostou vousy, ale když jsem se oholil, viditelná odlišnost zmizela. Zůstala mi jen na jejich poměry nezvykle bledá barva kůže.

Odklopil jsem průchod do spojovací chodbičky a veplul napřed. Za chvíli už jsem byl v kabině, kde netrpělivě čekala Zoidée.

„To jsem ráda, že jsi tady,“ slyšel jsem její hlas ve sluchátkách. „I když věřím, že takové výlety neděláš poprvé, měla jsem o tebe přece jen strach.“

„A o své krajany ses nebála?“

„To už jsem viděla, že v kosmu plaveš skoro jako ryba ve vodě,“ vysvětlovala hned. „Pochopila jsem, že s tebou se nic nemůže stát ani jim.“

Mezitím do kabiny vplula i trojice kosmonautů z Bardžá a přidržovala se v beztížném stavu všeho co bylo po ruce. Dal jsem mikrofonem skafandru příkaz k hermetizaci letounu. Poklop spojovací chodbičky zaskočil na své místo, až sebou všichni viditelně trhli.

„Mají to tu asi na elektřinu,“ řekl jeden z mužů.

„Odložíme skafandry, Zoidée,“ řekl jsem do skafandrové vysílačky potichu. „Napřed ty, ať se přivítáš s krajany.“

Pomohl jsem jí rozevřít zádový vstup a vystoupit.

„Ale - tohle je přece Zoidée!“ vykřikla radostně bardžanská kosmonautka.

„Vítejte, krajané!“ obrátila se Zoidée k Bardžanům.

Zatímco se všichni čtyři nadšeně pozdravovali, vyklouzl jsem i já ze své ulity.

„Tak vás tu tedy vítám,“ oslovil jsem trojici bardžanských kosmonautů stejnými slovy, jako kdysi Zoidée při našem prvním shledání. Tentokrát jsem tato slova pronesl v jazyce Bar, takže všichni zkoprněli údivem.

„Úplně stejní...“ vydechla bardžanská dívka. „A dokonce mluví i naší řečí.“

„Prosím, odložte si kosmické oděvy, v letounu je nebudete potřebovat,“ vybídl jsem naše návštěvníky. „Zoidée, pomoz krajanům.“

Zavěsil jsem naše skafandry do závěsů, pak jsem vyklopil ze stěn tři nouzová sedátka a zajistil je. Převzal jsem skafandry, tak jak si je Bardžané stačili svlékat, a uložil je do volné skříně, protože jejich skafandry pochopitelně neměly naše závěsy. Trvalo jim to déle než nám, soukali se ze skafandrů jako motýli z kukel, naše zádové vstupy jsou přece jen výhodnější. Pak jsem jim ještě pomohl připoutat se a sám zaplul do svého místa.

„Zoidée, řekni prosím svým krajanům v hvězdném letounu, aby začali brzdit,“ požádal jsem dívku a opět aktivoval program FORMACE, abychom sledovali hvězdolet samočinně.

Zoidée odvysílala tuto zprávu.

„Jsem hrozně zvědavý, jak se tohle bude řídit,“ uslyšel jsem stranou vedle sebe tlumený hlas jednoho z mužů.

Pod nohama se nám ozvalo slabé dunění atomových motorů a naše těla trochu ztěžkla. Ačkoliv bylo přetížení mnohem slabší než jsme se Zoidée snášeli dosud, vyvolalo u Bardžanů údiv. Jak jsem už věděl, v jejich letadle teď panovalo beztíží, tohle byl další rozdíl.

Odepnul jsem pásy a vstal.

„Myslím, že je čas, abychom se vzájemně představili,“ začala Zoidée s úsměvem. „Já se asi jako jediná představovat nemusím, protože mě všichni znáte. Posádka záchranné výpravy musí znát všechny členy předchozí výpravy alespoň podle obrázků a jak jsem čekala, krajané mě poznali hned jak jsem se vyloupla ze skafandru.“

Koukali na ni překvapeně, ale ne tak docela. Zřejmě ji znali - aspoň podle obrázků.

„Koho ale představit musím, to je Vojta. Je to člověk z planety Země, jak už víte. Země je první svět, obydlený lidmi B-typu stejnými jako my, navíc první který jsme neobjevili my, ale který sám vyslal svůj hvězdný letoun do námi obydlené oblasti vesmíru.“

„Já jsem Laíméia,“ sypala ze sebe rychle bardžanská dívka. „V našem hvězdném letounu jsem bioložkou. Jsem tu proto, abych vlastním agisarem potvrdila nebo vyvrátila, co nám Zoidée tvrdí ohledně genetiky lidí Země.“

„Já jsem Koríó,“ pokračoval jeden z kosmonautů. „V našem letounu jsem energetik a motorář. Mě zajímají motory. Máte je zřejmě poněkud jiného druhu než my.“

„Já jsem Niódží,“ ukončil obecné představování poslední kosmonaut. „Jsem druhý pilot a navigátor našeho hvězdného letounu. Jako je pro kolegy biology neuvěřitelný genetický index lidí Země, je pro mě neuvěřitelné, jak jste se dokázali setkat za letu s naším hvězdným letounem. Ještě bych pochopil, že dva letouny mohou letět takhle blízko u sebe letí-li spolu, ale ne, jak jste to dokázali ve vstřícném letu. Rád bych se seznámil s pilotem, který právě teď řídí tento letoun.“

„Asi se budu muset rozkrájet,“ usmál jsem se. Bardžané se na sebe nechápavě podívali.

„Musím vás ujistit, krajané, že se v tomto letounu nikdo další nenachází,“ vysvětlovala jim rychle Zoidée.

„Vždyť jste ani nesáhli na řízení!“ vyjekl Niódží. „Kdo vlastně řídí?“

„Teď se náš letoun řídí sám,“ odpověděl jsem. „Přesněji - sleduje váš hvězdný letoun, drží se stále stejně daleko.“

„Řídí se - sám?“ nechtěl uvěřit Niódží svým uším.

„Tady se budete divit!“ věštila Zoidée. „Lidé Země jsou v některých oborech dál než my, budeme se od nich muset hodně učit.“

„Odkud znají lidé Země naši řeč?“ zajímala se i Laíméia.

„Pochopitelně jsem se ji musel naučit,“ usmál jsem se. „Naštěstí je váš jazyk Bar snadno zapamatovatelný, všechna čest těm, kdo jej kdysi vymýšleli - a tady Zoidée měla na moje učení více než půl roku čas.“

„Až na to, že ses nechal učit strojem,“ opravila mě.

„Učit - strojem?“ podivila se Laíméia.

„Vždyť jsem už říkala, že se tu nebudete stačit divit,“ opakovala Zoidée. „Lidé Země mají i stroje tak inteligentní, že se nám o tom ani nezdá. Jejich stroje rozumějí lidské řeči, umí mluvit, ani čtení jim nedělá problémy. Utěšuje mě jen to, že v některých jiných oborech jsme na tom lépe my a můžeme pomoci jim.“

„V čem například?“ chtěl vědět Koríó.

„V biologii,“ odtušila Zoidée. „Nemají agisary ani nic podobného, jsou mnohem více odkázáni na milost a nemilost přírody. V tomto oboru bychom jim měli pomoci.“

„Oni neznají agisary?“ opět se podivila Laíméia. „Jakpak mohou bez nich žít, to snad ani není možné?“

„Mají něco jiného,“ povzdychla si Zoidée. „Ale poprosila bych teď Vojtu, aby dovolil přítelkyni Laíméii vzít si kapku krve pro agisar. Dovolíš to, viď, Vojto? Je to důležité, protože jinak mi nikdo v celém vesmíru pět set světelných let kolem neuvěří.“

Laíméia očividně čekala jen na to. Okamžitě rozepnula popruhy a vyskočila tak rychle, že v nízké tíži vylétla metr vysoko. Rychle se ale přizpůsobila a vzápětí byla u mne. Podal jsem jí ruku a ona mi na ni položila jedno chapadlo svého agisaru. Chapadlo nebylo studené, ale vinulo se jako had, takže jsem se trochu otřásl, zvláště když k pocitům přibylo silné mravenčení. No - upřímně řečeno, naše pozemské injekce také nejsou nic skvělého.

Naštěstí to netrvalo dlouho. Mravenčení přestalo, agisar se stáhl a vzápětí už zase seděl své velitelce za krkem. Přikryl dívce oči svými chapadly - pohled, který pro mě nebyl příjemný. Všichni jsme mlčeli. Laíméia si nakonec od očí odtrhla chapadla a přejela si rukou po čele.

„Povídej, co vyšlo tobě?“ nevydržel Koríó první.

„Index devět devět devět osm tři relativně ke mně - a jen pět konvergentních odlišností, kromě našich umělých. Zoidée, ty šťastná, víš co to znamená?“ vydechla Laíméia.

„Vím,“ přikývla Zoidée. „Našli jsme ve vesmíru lidi, lidi právě takové, jako jsme my. Lidi B-typu, kteří nemají svůj původ na Bardžá. Ale je tomu i naopak. Ti lidé našli nás - a museli k tomu proletět také pořádný kus vesmíru.“

„Tedy - až se to dozvědí na Bardžá, to bude senzace,“ zabručel Niódží.

„Doufám, že už jsme na téhle planetě vyčerpali příděl smůly,“ zatvářila se Zoidée zase vážně. „Já si neoddychnu, dokud nebudeme sedět v uiku.“


Přistáli jsme v pořádku nedaleko Zoidina sídla.

Pravda, raketoplán přistával s větším rachotem, zatímco dosednutí mnohem většího hvězdoletu 2827 proběhlo téměř potichu, nepočítám-li syčení, slyšitelné až zblízka. Oheň planetárních motorů pozemského letadla vytvářel mnohem působivější efekty než bylo slabé oranžové jiskření pod břichem bardžanského stroje. Nakonec obě letadla spočívala na písku nedaleko od sebe, vyšli jsme ven a mohli se konečně pozdravit s ostatními kosmonauty. Zoidée hned všechny zavedla do svého, či už vlastně našeho společného sídla, vzdáleného od místa přistání jen pár desítek metrů. Teprve tam jsem se mohl přivítat se všemi členy posádky bardžanského hvězdoletu. A musím říci, že to bylo přivítání jak se patří.

Vzhledem k tomu, že průzkum planety udělala Zoidée už dávno, mohli její přátelé tuto etapu přeskočit a rovnou začít se stavbou stanice vjosuzgu. Zoidée už měla vyhlédnuté místo, kde by stanice podle ní měla stát a když si to tam její kolegové prohlédli, uznali, že je opravdu vhodné. Po krátké poradě rozhodli neprodleně zahájit stavbu. Důležité bylo i to, že to nebylo daleko od našeho současného obydlí a že jsme mohli všichni bydlet tady, byť jsme se museli trochu více uskrovnit co do požadavků na místo. Budoucí stavba měla stát v údolíčku, jehož vchod by se dal snadno přehradit, aby se dovnitř nedostali velcí ještěři. Současně bylo možné na protékající říčce postavit vodní elektrárnu, která měla dodávat energii pro provoz stanice.

Bardžanský kapitán požádal Zoidée, aby z údolí odstranila nebezpečná zvířata. Zoidée přišla za mnou, zda bych jí nepomohl, což jsem nemohl odmítnout. Zprvu jsem se domníval, že ještěry prostě postřílíme, ale Zoidée mě rychle vyvedla z omylu. V malém údolíčku bylo několik desítek velkých ještěrů a mršiny by brzy naplnily celé okolí zápachem. Zoidée měla lepší plán. Vzali jsme si velkorážné pušky, ale místo smrtících střel jsme nabili uspávacími. Dostali jsme pro tento podnik k dispozici jedno letadlo typu gryul a vyrazili na safari.

Byl to zajímavý lov. Navíc jsem měl jedinečnou příležitost seznámit se s antigravitačními letadly - bardžanskými gryuly. Zoidée si vzala do hlavy, že mě naučí jejich pilotáži a já jsem pochopitelně nebyl proti. A musím přiznat, že se mi bardžanský vynález brzy zalíbil. Let v tomto letadle nebyl sice nejpříjemnější záležitostí, neboť za letu uvnitř chyběla gravitace, ale Zoidée tvrdila, že si na to zatím většina lidí zvykla. Jako průzkumnému pilotu mi to nepřišlo zatěžko, ale když jsem si představil, jak by se asi u nás obyčejným cestujícím zvedaly žaludky, nebyl jsem si jist, zda tato letadla dojdou obliby i na Zemi.

Co na nich bylo nádherné, byla pilotáž. Obratností připomínala vrtulníky, ale neměla jejich hlavní nevýhodu, totiž snadno zranitelný rotor. Bardžanské gryuly dokáží proletět i mezi stromy v lese, mohou se odvážit mezi skály a vletět do tunelu. Když to nejde dál, vycouvou. Fascinující byla jejich malá spotřeba energie; vystačily si s akumulátory, i když asi lepšími než pozemské.

Lov pomocí takového letadla byl poměrně jednoduchý. Nadletěli jsme nad vybrané zvíře, vystřelili uspávací střelu a počkali až preparát zapůsobí. Byla to otázka vteřin; preparát byl vytvářený agisarem, přesně odpovídal genetické stavbě ještěrů a byl tedy nejúčinnější. Zbývalo opatrně přivázat zvíře pod gryul a přenést je na jeho nové působiště. Tam mu Zoidée prostřednictvím svého agisaru podala protilátku a ihned nastoupila. Ještěři se vzpamatovávali rychle, hned byli v plné čilosti a někteří se hned začali chovat přirozeně - agresivně.

Začali jsme největšími exempláři, pak nám zbývaly menší a menší a po dvou dnech jsme mohli kapitánu Gyferovi oznámit konec lovu. To už v údolíčku stály mohutné základy stanice a kosmonauté montovali vnitřní aparáty. Při pohledu na ten sehraný tým jsem pochopil, proč mě se Zoidée kapitán poslal lovit ještěry. Nejspíš bychom jim na stavbě jen překáželi.

Právě tak jako s gryuly jsem se naučil létat s baporgy, antigravitačními opasky. Také ony, stejně jako gryuly, měly nepříjemnou vlastnost - člověk se po celou dobu letu nacházel ve stavu beztíže. Ale bylo to velice zábavné, dalo se létat třeba hlavou dolů, což pro mě jako kosmického pilota nebylo neobvyklé.

Základy stanice byly vrostlé do skály. Poprvé jsem viděl v činnosti i rezonanční tavičky, o nichž se v bardžanských knihách psalo, že způsobily největší průmyslovou revoluci. Zoidée kdysi jednu měla, ale dávno o ni přišla. Myslím si, že chvála na ně nepřeháněla. Viděl jsem na vlastní oči, jak snadno tavily písek i skálu v jednolitou taveninu, která opět ztuhla a změnila se v pevnou hmotu. Nebylo k tomu třeba ani velké spotřeby energie, ani vysokých teplot. Do takto roztavené hmoty bylo dokonce možné bez obav ze spálení ponořit ruku. Práce s roztaveným materiálem připomínala spíš práci s modelovací hmotou než těžkou hutnickou práci, tak jak ji známe na Zemi. K plynulému odlévání stěn i klenby stanice měli kosmonauté formy dovezené hvězdoletem. Zatímco dvanáct kosmonautů ustavovalo stroje, ostatní kolem nich i nad nimi odlévali stěny. Stavba byla připravena perfektně, trvala sotva čtrnáct dní. Zoidée a já jsme po tu dobu měli převážně volno, nepočítám-li drobnou pomoc spočívající v přinášení různého materiálu z hvězdoletu na staveniště. Zato měla čas všechno mi ukázat a vysvětlit.

Nebylo podle jejího vyprávění na všech planetách všechno tak jednoduché, jako na Poenaid. Průzkumníci museli stavět stanice i na planetách jedovatých a nebezpečných, pracovali často ve skafandrech, jinde byli navíc ohrožováni místním životem, který se k nim také nestavěl vždy přátelsky. Za nepříznivých podmínek prý stavba trvala mnohem déle, občas se neobešla bez lidských obětí.

Pak bylo najednou všechno hotovo a nastalo oživování strojů. Nejhorší prý bývá první spuštění stanice, kdy se musí doladit spousta parametrů, závislých na okolních podmínkách, zejména gravitačních. Dva specialisté na tom museli pracovat i v noci. My ostatní jsme byli zdvořile požádáni, abychom se odebrali spát, ale samozřejmě se nikomu nechtělo, všichni jsme tedy očekávali v našem sídle. Abychom neseděli jen tak, navrhl jsem za všeobecného souhlasu pustit nějakou hudbu. Zoidée trvala na tom, že to musí být Mozart, což nebylo nic nesplnitelného.

Nejprve se museli všichni pohodlně posadit, aby měli nerušený požitek z hudby, jak stále zdůrazňovala Zoidée. Všichni naštěstí měli kde sedět, všude tu byla křesílka, odmontovaná z havarovaného hvězdoletu první výpravy, takže zbývalo jen spustit přehrávač.

Mozartova hudba na planetě deset světelných let od Země! A navíc pro jaké posluchače! Hudba je zaujala jako Zoidée. Poslouchali pozorně, většina s překvapením, všichni s obdivem a s úctou. Skoro dvanáct hodin jsme strávili posloucháním, a byli bychom mohli pokračovat ještě dlouho, naše zásoby čítaly úhrnem aspoň tři sta hodin hudby a další jsme mohli kdykoliv objednat z Persea. Hudební produkci přerušil kapitán Gyfer, který přiběhl od stanice vjosuzgu.

„Nevím, co tu posloucháte,“ křičel už ve dveřích, „ale právě dorazil první uikBardžá! Máme spojení s celým vesmírem!“

K jeho zděšení jsem byl jediný, kdo vyskočil z místa. Ostatní seděli dál.

„Co je s vámi?“ zarazil se kapitán.

„Psst - počkej až to dohrají...“ ozvalo se jenom od jeho kolegů.

Nebyl přece takový spěch, aby bylo nutné přerušovat - Mozarta...


S prvním uikemBardžá nikdo nepřiletěl. Bylo v něm plno všelijakého materiálu, který jsme museli vyložit a rozmístit po budově stanice. Prázdný uik odeslali se vzkazem, aby přiletělo pět kosmonautů, připravených vystřídat první průzkumníky. Jejich hlavní úlohou měla být obsluha vjosuzgu, neboť se počítalo s tím, že se průzkumníci vrátí na mateřskou planetu.

Teprve druhým uikem přicestovali kosmonauté a byli přivítáni právě tak bouřlivě, jako jsme předtím já a Zoidée přivítali posádku hvězdoletu. Už věděli, že je s průzkumníky přivítá Zoidée z předchozí výpravy, ale o to víc byli překvapeni, když se dozvěděli o existenci mé osoby. S ohromným nadšením vzali na vědomí objevení pozemské civilizace tak příbuzného typu, jak neustále svorně zdůrazňovaly bioložky Zoidée s Laíméíou. Jejich nadšení bylo trochu zkalené, když se dozvěděli, že jsem tu jediný ze svého světa a odletím spolu s ostatními na Bardžá.

Nejprve jsme jim museli předat veškeré naše informace o planetě, kde měli převzít službu. Slyšel jsem, že další parta se sem dostaví už následujícím uikem a bude muset smontovat ještě jednu stanici vjosuzgu nedaleko té první. Třetí stanice na planetě měla být neprodleně postavena někde na jiném kontinentu. Bylo by totiž smutné, aby tak těžce objevená planeta byla ztracena - třeba při přírodní katastrofě, spojené se zničením stanice vjosuzgu. Opravdu, bylo rozumnější věnovat zabezpečení stanic trochu větší péči, než později posílat novou výpravu.

První důrazné varování dostali kosmonauté od Zoidée. Přednesla jim středně obsažnou přednášku o vlastnostech místních ještěrů a o možnostech obrany proti nim. Od pozemšťana dostali několik fotometů, ačkoliv by je v ohrazeném údolí neměli potřebovat. Druhý dárek ode mě je potěšil ještě více. Ponechal jsem totiž v bývalém Zoidině sídle většinu vybavení, zejména velikou aparaturu pro přehrávání pozemské hudby. Kosmonauté se rychle naučili komunikovat s počítačem; naučil jsem je vyvolávat nejen hudbu, ale i knihy, to kdyby se chtěli seznámit se Zemí podrobněji. Málem se přihodilo něco neslýchaného - průzkumníci chtěli odložit návrat na mateřskou planetu, aby mohli doposlouchat hudbu cizí civilizace.

Slíbil jsem všem, že alespoň dva další přístroje vezmu na Bardžá. Jeden byl pro mě a pro Zoidée, druhý pro hlavní kosmické středisko. Pak jsme všichni sbalili, co jsme si chtěli odtud vzít. Zoidée měla jako zavazadlo jen několik knih, z toho jednu z nich o průzkumu planety Poenaid napsala ke všemu sama. Všechno se jí to vešlo do jedné kapsy u kombinézy. Největší zavazadlo jsem měl nakonec já. Bral jsem si s sebou přehrávač hudby se sadou disků ze všech oborů, ale přece s převahou Mozarta, kterého si Zoidée k smrti oblíbila. Přidal jsem k tomu minipočítač, v jehož pamětech byl uložen úplný slovník jazyka Bar a množství pozemských knih. Ze zvyku jsem přibalil pár balíčků záchranného materiálu, ačkoliv se Zoidée zaklínala, že je na Bardžá rozhodně nebudu potřebovat. Pak jsme všichni společně nastoupili do uiku, připraveného k cestě dlouhé přes čtyři stovky světelných let.

Přiznám se, docela jsem se na ni těšil. Byla to děsivá dálka ve srovnání s těmi šestnácti, které jsem proletěl s Perseem. Naštěstí měla být časově mnohem kratší.

Zvenčí jsem vlastní uik ani nespatřil. Kolejnice, po nichž by teoreticky mohl vyjet ven ze stanice vjosuzgu, nevedly na této planetě nikam. Na Poenaid nebyl zatím provoz složitý, mlčky se předpokládalo vykládání a nakládání materiálu přímo ve stanici. Veliké pancéřové dveře, za nimiž byla předtím jen prázdná prostora, vedly teď do chodbičky s dalšími dveřmi do menších kabinek. To byl osobní kontejner uik dálkové mezihvězdné dopravy. Vzdáleně se podobal našim železničním vagónům, jenomže cestoval mezi planetami. (Až mnohem později jsem si s ním užil své, když mě napadlo dopravit do Prahy mrtvého vojtosaura - a on se tam nevešel...)

Teď byla většina místností uiku prázdná. Potřeby posádky stanice byly už vyloženy. Na mé přání jsme spolu se Zoidée obsadili jednu z menších kabinek, nebyli jsme ve společné kabině s ostatními. Ačkoliv konverze neměla trvat dlouho, museli jsme se posadit do pohodlných křesel a připoutat se. Nad dveřmi se rozsvítilo světlo s nápisem „POZOR“ v jazyce Bar.

„Tak co, Vojto? Jak se těšíš na Bardžá?“ usmála se na mě Zoidée.

Neodpověděl jsem, protože jsem v té chvíli měl pocit, že se kabina obrátila a že visím za pásy hlavou dolů. Nebyl to jen pocit, pásy se skutečně napnuly, vzápětí se tíže zase obrátila zpět a zprudka jsme dosedli do křesel. Pochopil jsem, proč mají větší tlumiče než křesla pilotní kabiny raketoplánu.

„Vidíš - ani to netrvalo dlouho,“ řekla spokojeně Zoidée a rozepínala si popruhy.

„Chceš snad tvrdit, že už jsme na Bardžá?“ vyhrkl jsem trochu udiveně. „Tahle vteřina že je čtyři sta šedesát světelných let - pro Persea něco nepředstavitelného?“

„Ano - a tak tě tu vítám, v našem světě,“ odpověděla mi slavnostním tónem Zoidée.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:44