Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Planeta Bardžá

Bylo to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak. Nacházeli jsme se na Bardžá, centrální planetě Galaktického společenství myslících bytostí. Naštěstí jsem předem věděl, že bleskové cestování nějakým podivným mimoprostorem je možné a že se s něčím takovým seznámím, jakmile k nám hvězdolet Bardžanů dorazí. Byl jsem první pozemšťan na planetě mimozemšťanů a Bardžá byla pro mě zajímavá dvojnásobně - také jako domov Zoidée.

Asi jako jediný pozemšťan jsem si dokázal představit, co obnáší šestnáct světelných let. Pro nás to bylo sedmnáct let života - včetně nebezpečí ve vesmíru a na planetách u Síria. Poslední dobou byl náš život na lodi neustále plný třaskavého ovzduší, hádek a neshod. Dalo se to přežít, ale od rajské pohody to bylo vzdálené více než ty světelné roky k Zemi. Teď jsme v nepatrném zlomku vteřiny přeskočili - třicetkrát víc! Čtyři sta padesát světelných let, hrůzostrašný nepoměr. Bardžá byla od Země vzdálená přes úděsnou propast, ale cesta na ni byla náhle až neuvěřitelně snadná - pouhé zhoupnutí.

Na tom je ale nutné vidět, že kosmonauté už čtyřicet tisíc let staví mimoprostorové stanice vjosuzgu na dalších a dalších planetách. Poenaid od nynějška bude jednou z nich, na samém kraji jimi dostupné oblasti. Ta strašlivá mravenčí práce celých generací kosmonautů, přelety na samé hranici únosnosti, přes třicet i padesát světelných let prázdného prostoru, navíc na pomalejších strojích než byl Perseus. Teď jsme už jen využívali plodů gigantické kosmické mánie objevování nových a nových světů, spojené se stovkami, možná tisícovkami obětí. Tak jako kdysi na Zemi v dobách mořeplavců a objevitelů, jen s použitím odlišných měřítek. Dnes u nás také letadlo za pár hodin letu přeletí, co Kolumbovy lodě pomalu a opatrně objevovaly celé roky.

Musel jsem jen potvrdit, že pro dopravu na velké vzdálenosti jsou mimoprostorové stanice vjosuzgu ideální. Horší je to s přenosem zpráv. Zatím jediná schůdná cesta jak dopravovat zprávy je zaznamenat je na jakékoli hmotné médium a poslat nejbližším uikem. Spojení mezi planetami musí být samozřejmě uskutečňováno podle dohodnutého jízdního řádu; jiné spojení není možné. Naprosto přesně jdoucí hodiny jsou proto jednou z nejdůležitějších součástí vjosuzgu. Jedinými výjimkami bylo několik stanic postavených na Bardžá pro takové průzkumné výpravy, jako byla výprava na Poenaid. Nikdo nemůže předem vědět, kdy kosmonauté postaví a uvedou do chodu další stanici. Objevili jsme se tedy na planetě Bardžá neočekáváni, bez ohlášení, v nepoužívané stanici vyhrazené právě pro tato neplánovaná spojení.

To neznamená, že by se po planetách zprávy šířily pomaleji než na Zemi.

V neuvěřitelně krátké době byla budova stanice přeplněna zvědavci. Nejprve z kosmického centra, ale brzy z nejbližšího města, odkud sem zvědavci přiletěli v mnoha desítkách malých gryulů. Já se Zoidée jsme ve stanici nemínili dlouho zůstat, ale povinnost musela být splněna především. Kapitán Gyfer odešel ohlásit úspěšný konec cesty, Zoidée zase musela podrobně popsat osud své výpravy a svých kolegů. Kromě toho musela předat odborníkům výsledky průzkumu planety Poenaid a ohlásit objev další kosmické civilizace, neboť to byla ona, kdo ji objevila.

Mě se zatím ujali zbývající členové posádky kapitána Gyfera. Zvláště se činila Laíméia. Nejprve mě zavedli do jakési místnosti, kde si mě vyfotografovali a slavnostním způsobem mi předali kartičku, kde bylo vedle mé fotografie uvedeno, že patřím ke členům Kosmického průzkumu Galaktického společenství se všemi právy s tím spojenými. Musel jsem se zeptat, co to znamená. Koríó mi začal ochotně vysvětlovat Kodex Kosmického průzkumu, ale Laíméia odněkud přinesla krystal knížky s promítacím strojkem, abych si všechno mohl v klidu sám přečíst. Kdyby mě nechali v klidu, což jsem logicky ani neočekával.

Zažil jsem před odletem ze Země několik tiskových konferencí, ale být proti takovému davu sám, to se mi přece jen nikdy nestalo. Naštěstí jsem dostal nápad. Požádal jsem je o strpení a vybalil ze zavazadla přehrávací aparaturu.

Tím skončily otázky i odpovědi a slovo dostal Mozart.

Kdyby v dávných dobách chtěl někdo Mozartovi naznačit, že by se jeho hudba měla hrát tak daleko ve vesmíru, byl by určitě pokládán za blázna, v lepším případě za bláhového snílka. Cožpak by mohl autor na něco takového jen pomyslet? A přece právě teď k tomu mělo dojít - a dokonce nejen na pusté planetě, ale přímo v hlavním kosmickém středisku vzdálené vyspělé nepozemské civilizace!

A přece i v nepředstavitelné dálce více než čtyř set šedesáti světelných let od Země jeho hudba zaujala bez výjimky všechny posluchače. Všichni ji poslouchali pozorně, zpočátku udiveně a překvapeně, pak s obdivem a s úctou. Posloucháním jsme strávili celé dvě hodiny. Byli bychom mohli pokračovat ještě dlouho, neboť mé zásoby čítaly více než tři sta hodin hudby, ale naštěstí si pro mě přišla Zoidée. Uslyšela známé tóny, tiše se připojila k ostatním, ale sotva skladba skončila, sdělila mi, že má vše vyřízené a můžeme opustit středisko.

Na odchodu se na nás obrátil jeden z vděčných posluchačů, muž se šedivými vlasy, což tady, mezi samými mladými lidmi, bylo poněkud neobvyklé.

„Zoidée, ty jsi tu hudbu slyšela už tam, viď?“ oslovil dívku. „Napsala jsi o ní do zprávy?“

„Napsala,“ přisvědčila. „Ale do žádné zprávy jsem nemohla napsat, co člověk při takové hudbě cítí. Myslíš si, že je to možné? Já tedy ne.“

„Také je mi jasné, že žádný takový pokus nemá naději na úspěch,“ řekl smutně Bardžan. „Vždycky jsem byl pyšný na to, že naše písně jsou nejkrásnější ve vesmíru, ačkoliv ani hudba ne-lidí není bez půvabu. Ode dneška vím, že někde existuje cosi mnohem nádhernějšího. Má náš host s sebou ještě jiné melodie, než jaké jsme slyšeli dnes? Ale to není všechno, mám důležitější otázku: kdy znovu uslyšíme něco tak čarovného?“

„Poslouchala jsem hudbu jeho světa půl roku,“ odpověděla Zoidée zasněně. „Kdybych si občas nepřála některé melodie zopakovat, nic bych neslyšela dvakrát po sobě, tolik jí je ve hvězdném letadle ze Země. Zkoušela jsem je i zpívat, šlo mi to docela dobře. Ale má to jednu chybu. Obávám se, že naše civilizace v dohledné době nedokáže ani přístroje, ani hudbu našeho hosta okopírovat a na pořádné hudební představení pro celou planetu si budeme muset počkat, dokud nedosáhneme spojení s planetou jménem Země.“

„Cožpak to spojení nemáme?“ zeptal se Bardžan udiveně.

„Zatím ne,“ zavrtěla Zoidée hlavou. „Setkali jsme se jen s jejich průzkumným hvězdným letadlem. Na Zemi není vjosuzgu a od Poenaid je od ní jedenáct světelných let.“

„Pak musíme směrem k Zemi okamžitě vyslat výpravu!“ rozhorlil se Bardžan. „Tady na tomto místě ti slibuji, že veškerou svou autoritu věnuji tomu, aby odletěla co nejdříve, jako že se jmenuji Dyrych Maíber.“

„Znám tě a vážím si tvých slov i tebe,“ uklonila se lehce Zoidée. „Také bych ráda udělala všechno pro to, aby se už brzy dalo na Zem cestovat pomocí vjosuzgu. Ale musím tě upozornit, splnění takového slibu nebude vůbec jednoduché.“

„A to říkáš ty, která jsi našeho hosta objevila?“ podivil se Maíber.

„Vím dobře, co říkám,“ odpověděla Zoidée záhadně. „Brzy sám uvidíš, že to nebude tak jednoduché, jak to možná vypadá. Přečti si dobře mou zprávu - a pochopíš.“

Odtáhla si mě stranou, pak po jakýchsi schodech nahoru na střechu kosmického střediska. Střecha byla plochá, bílá s černými pásy, kříži a jinými značkami. Stálo tu několik desítek malých gryulů; podobaly se mikrobusům bez kol.

„Seznámil ses s naším nejznámějším kosmickým kapitánem, Vojto,“ usmívala se na mě šibalsky, když jsme oba na chvíli položili zavazadla. „Dyrych Maíber je živá legenda našeho světa. Před více než pěti sty osmdesáti lety se svou posádkou objevil Ullhettl, druhou planetu vodních ne-lidí, dnes připojenou ke Společenství. Byl to nesmírně obtížný průzkum, planeta Ullhettl je vodní svět, kde neustále zuří hurikány. Přistání je možné jen na nevelikých ostrovech, ale i tak bylo velice nebezpečné. Místním obyvatelům hurikány nad hladinou nevadí, protože ti žijí v hlubinách planetárního oceánu.“

„Kdy že to bylo?“ vyhrkl jsem s očima navrch hlavy. Popis podivné planety mě najednou vůbec nezajímal, úplně mě zaujalo něco jiného.

„Před pěti sty osmdesáti šesti lety,“ zopakovala Zoidée nevinně, aniž by ji napadlo, že je to na mě - trochu moc.

„Kolik by mu muselo být?“ neodvažoval jsem ani vyslovit jakoukoliv cifru. „I když - vy většinu letu spíte...“

Nechala mě chvilku mlčet překvapením. Teprve po chvilce začala tichým hlasem hovořit:

„To není tím, že bychom celý let prospali, Vojto. Jak asi víš, naše letadla nelétají na tak velké vzdálenosti. Padesát světelných let je výjimka, jaká se stala jen několikrát. My opravdu žijeme mnohem déle než vy. Už na Poenaid v první den našeho setkání jsem se ze tvé krve dozvěděla, že vy lidé na Zemi žijete příliš krátce. Bylo to pro mě zprvu záhadné. V ostatních bodech se vaše genetické základy od našich příliš neliší - a přitom naprostá většina z vás umírá dříve nežli dosáhnete první stovky let života. Musela jsem se zamyslet, co může být příčinou toho stavu - pak jsem si vzpomněla, co mi už před padesáti lety při biologii vyprávěla má učitelka Vamope. Kdysi v dávnověku byl i na Bardžá lidský život kratší. Řekněme asi tak, jako je tomu na Zemi dnes. Ale tyto doby velice dávno minuly. My jsme si dokázali nejen prodloužit život, my jsme tu změnu definitivně zafixovali do dědičnosti lidí. Tato genetická odchylka je uměle vytvořená a proto jsem si ji musela ihned přeřadit z podstatných na postupně konvergentní.“

„Jakého věku se vlastně dožíváte?“ zeptal jsem se tiše. Slova, která jsem právě slyšel, byla neuvěřitelná. Zoidée se podle nich měla učit základům biologie před padesáti lety, což ovšem znamená, že je mnohem starší, než na kolik jsem ji odhadoval, uvědomil jsem si. Cítil jsem se k ní až dosud v roli staršího kamaráda - a zatím je ona mnohem starší než já, ačkoliv bych to do ní nikdy neřekl. Vlastně - můj odhad jejího věku, těch pětadvacet let, byl nelogický od samého začátku. Mělo mě to napadnout! Vždyť ona už má za sebou několikaletou kosmickou cestu a pět let pobytu na pusté planetě! Musí jí být víc. Říkala přes padesát let, ale - o kolik?

„Kolik let je vlastně tobě?“ doplnil jsem potichu.

„Průměrný dosažitelný věk lidí na Bardžá je kolem sedmi až osmi set let,“ odpověděla. „Případy, kdy se lidé dožijí tisíce, jsou spíš výjimky. Maíberovi bylo nedávno sedm set padesát - a jak vidíš, vypadá dosud svěže. A pokud jde o můj věk? Obvykle to nikomu nesdělujeme, ale u tebe musím udělat výjimku, aby sis to mohl představit. Rok je na Bardžá skoro stejně dlouhý jako na Zemi. Letos mi bude sedmdesát osm, což znamená, že jsem sice pořád ještě mládě, ale na druhé straně se mohu pochlubit i určitými zkušenostmi. Myslela jsem si, že to víš.“

„A víš, kolik let je mně?“ vyhrkl jsem.

„Ovšemže vím,“ usmála se. „Jsi kupodivu mnohem mladší než já, ačkoliv vypadáš starší. Ale když vezmeme v úvahu, že tvůj věk u vás znamená více než čtyři sta u nás, měl bys být proti mně vlastně biologicky starší. A bylo by tomu tak, jenomže už ani to není pravda. Tvá genetika odpovídá tak přesně naší, že teď budeš trochu mládnout, než se tvůj biologický věk ustálí.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ zavrtěl jsem hlavou nevěřícně.

„Když jsem tě na Poenaid léčila po té příhodě s hadem,“ řekla tišším hlasem, „musela jsem dát dohromady veškeré své znalosti, abych tě vůbec vzkřísila. Byl jsi zmražený, měla jsem na tebe dost času. Když už jsem ti musela dávat tolik protijedů, hned jsem si tě opravila podle nás. Mimo jiné jsem tím přibrzdila biologické hodiny tvého organismu. To znamená, nestaneš-li se obětí nějakého neštěstí, měl by ses dožít ještě nejméně pěti - šesti set let, jak je obvyklé u nás. Máš to zafixováno i v dědičnosti, takže se prodloužení věku bude týkat i tvých dětí, až je budeš mít. Neptala jsem se tě na souhlas, ale v té chvíli to opravdu nešlo. Snad se na mě nehněváš.“

„Zoidée...“ zatočila se mi hlava.

Tahle novinka byla pro mě ještě závažnější, než jsem si dokázal v první chvíli představit.

Dávno už jsem byl srozuměný s tím, že let Persea bude mou největší životní cestou. Až se vrátím domů, bude ze mě stařík - penzista. Po havárii Persea jsem se dokonce musel smířit, že se na Zem nevrátím. Perseus byl zničen, Bardžané mají lodě pomalejší, ergo jedenáct světelných let od Epsilonu Eridana ke Slunci byla nepřekonatelná překážka - alespoň pro mě.

Nebylo tomu tak. Bardžané mají časová měřítka jiná - podle nich bych byl opět nezralým mladíčkem, jenomže...

Proboha!

...jenomže s reálnou vidinou návratu domů - na Zem!

Zoidée si snad ani neuvědomila, co to se mnou udělalo.

„Teď se s tím nebudeme zdržovat,“ nenechala mě promluvit. „Měli bychom se rychle dostat k nám domů. Nepodaří-li se nám to teď hned, bude to za malou chvíli obtížnější, už sem určitě v této chvíli letí celé čety reportérů, dozvěděli se, že jsi tady. Máme teď oba nárok na pár dní volna, ale jak víš, na reportéry nic takového neplatí.“

Dlouho se nerozmýšlela a zamávala. Jeden gryul na okraji ploché střechy se zdvihl, otočil a pomalu se k nám přesunul, až dosedl metr od nás. Zevnitř vyskočil muž v modré kombinéze pilotů letecké taxislužby.

Kam to bude, krásko?

Kam to bude, krásko?

„Kampak to bude, krásko? A kdo je tohle?“ ukázal na mě. Ovšemže si všiml, že nejsem zdejší, ale to nebylo těžké, opravdu jsem vypadal odlišně.

„Poletíme do Naidufo - a tady se můžeš seznámit se s mým přítelem Vojtou. Domovská planeta Země, zatím mimo dosah Společenství,“ zodpověděla mu jedním dechem obě otázky.

„Přiletěla jsi z kosmu, že?“ dovtípil se. „A tohle je asi nějaký nově objevený ne-člověk, nemám pravdu?“

„Nemáš. V jedné důležité věci se mýlíš,“ zavrtěla hlavou Zoidée. „Vojta není ne-člověk, ale člověk jako my.“

„No, odlišný je už na první pohled,“ opáčil pilot.

„Genetický index devět devět devět sedm,“ uzavřela klidně Zoidée, aniž by se nechala strhnout k delší diskusi. „Vojto, podej mi zavazadla!“

„Prosím tě, zadrž! Vždyť by to byl první případ v dějinách Společenství!“ nedal se muž jen tak odbýt. Číslo, které mu Zoidée řekla, ho zřejmě dokonale omráčilo.

„Ano, to JE první takový případ,“ souhlasila Zoidée, ale důraz přitom položila na slůvko „je“. Pak klidně nastoupila do letounu.

V minutě byla naše zavazadla uvnitř i s námi. Zoidée mě nasměrovala na přední sedadlo vedle pilota a sama se usadila vzadu. Pilot nastoupil jako poslední, pečlivě zavřel prosklené dveře a pak dosedl vedle mě.

„Naidufo není daleko,“ začal. „Připoutejte se, prosím - ačkoliv, jak vidím, oba víte, co je třeba. Mají v jejich světě letadla? Já jen, aby se tvůj přítel nepolekal, až to zvednu.“

„Toho se bát nemusíš,“ zakuckala se smíchy Zoidée. „Vojta by to mohl klidně řídit za tebe! V jejich světě je pilotem hvězdného letounu a naše gryuly už umí řídit také.“

Pilot na to nic neřekl a zapnul motory. Uvnitř nastal stav beztíže a jen pásy nás držely na sedadlech. Musel jsem potlačit falešný pocit pádu, ale to už jsme se vznášeli nad budovou kosmického střediska. Pilot pohnul řídící pákou, letoun se zhoupl a začal nabírat rychlost i výšku. Uvnitř byl beztížný stav a ticho a zvenku bylo slyšet jen slabé šelestění větru.

„To je rychlost, co?“ nedalo to po chvilce pilotovi.

Neodpověděl jsem. Podle mě jsme letěli tak sto kilometrů v hodině. Gryuly sice mohou v atmosféře létat bez problémů i víc než trojnásobnou rychlostí, jenže to už je více znát odpor vzduchu a rychleji klesá energie v akumulátorech. Naštěstí jsme neměli důvod ke spěchu.

„Není tomu příliš dávno, letěla jsem s Vojtou v jejich letadle,“ odpověděla za mě Zoidée potichu. „Letěli jsme asi pětkrát rychleji, uvnitř byla přitom normální tíže, takže jsme vůbec nebyli připoutáni. A ke všemu Vojta řídil letadlo hlasem.“

„Jak tomu mám rozumět - řídil hlasem?“ ohlédl se po ní udiveně pilot.

„Přesně tak, jak to říkám. Vždycky přikázal co a jak a letadlo to samo udělalo. Když řekl: zatočit vpravo, zatočilo vpravo.“

„Aha, už chápu. Děláš si legraci. No, ať je po tvém.“

Musel jsem se Zoidée zastat.

„Ona si nedělá legraci, příteli,“ řekl jsem vážně. „Naše letadla opravdu rozumí lidské řeči. Ostatně nejen letadla. Hodně strojů nám rozumí.“

„On mluví naší řečí?“ divil se pilot. „Říkala jsi, že je z oblasti mimo Společenství.“

„Vaše řeč přece není tak těžká,“ usmál jsem se.

„Ve vašem světě se ale mluví jinak, že?“ zkoušel mě pilot.

„Jistě,“ přisvědčil jsem. „Ale Zoidée měla více než půl roku, aby mě naučila Bar.“

Po těchto slovech bylo dlouhou dobu ticho. Pořád jsem přemýšlel o změně, kterou se mnou Zoidée udělala. Vidina možného návratu byla příliš důležitá, než abych se soustředil na cokoliv jiného. Jen jako mimochodem jsem si prohlížel krajinu pod námi, rovinu protkanou sítí vodních kanálů, rozdělujících ji na pravoúhlá pole. Před námi, kam letoun mířil, se v dáli vypínalo pohoří s bílými vrcholky. Cestou jsme míjeli dva gryuly v protisměru a vyhýbali se jednomu, který nám křížil cestu zleva. Přelétávali jsme i několik menších osad.

Konečně jsem si uvědomil, co mi tu chybí! Ano, něco mi tu pořád scházelo! Cesty! Byly tu jenom krátké pěšiny, nikdy nevedly daleko od stavení - nebyly asi stavěny k automobilismu. Vlastně je to logické. Proč by měli mít cesty a silnice, když mají gryuly?

Město bez ulic a chodníků...

Město bez ulic a chodníků...

„Aspoň mi pověz, kde jsi vlastně byla?“ poprosil pilot a ohlédl se dozadu k Zoidée.

„Objevili jsme hvězdnou soustavu za Rikiri,“ vyhověla mu ochotně Zoidée. „Jsou tam dvě planety, Tozurée a Poenaid. Kolem první se pohybuje nesmírně silný proud meteoritů. Vypadá to, jako kdyby do hvězdné soustavy přiletěla zvnějšku cizí, teď už neexistující planeta a srazila se s jinou, tak jako to bylo u Gír-šio. Tam také větší část trosek obou planet spadla do hvězdy, ale menší část krouží proti ostatním planetám. U Tozurée tak vznikla kosmická past, která náš hvězdný letoun zničila. Doletěli jsme k Poenaid, tam zahynuli všichni kamarádi. Přežila jsem jediná a jen já jsem se pak setkala s Vojtou z planety Země. Také jejich letoun spadl do té pasti, ale Vojtovo rádio pak zachránilo náš letoun. Všechno se dozvíš z podrobné zprávy o Poenaid a Tozurée, bude brzy vydána na všech světech Společenství.“

Ohlédl se na ni a zvážněl. Pak už neříkal nic. Letoun se otočil směrem k městu, kterého jsem si všiml až teď, když nám chyběly necelé tři kilometry. Jako město jsem si představoval cosi většího než to, co se dole před námi zjevilo mým očím. Vilové čtvrti byly čisté a výstavné, ale chybělo mi to podstatné, co na Zemi dělá města městy: postrádal jsem městské centrum. Ať jsem očima pátral jak chtěl, nespatřil jsem jedinou větší budovu. A ovšem - nebyly tu ulice.

„Asi jsi to na Poenaid neměla jednoduché, děvče. No nic, Naidufo je přímo před námi, kam teď?“ ohlédl se pilot opět k Zoidée.

„Deset doleva a až na opačném konci města,“ odpověděla lakonicky.

Letoun se trochu odchýlil vlevo a letěl dál. Objevila se řeka, ale nerozeznal jsem, zda teče zleva doprava či naopak. Za řekou bylo pár osamělých domů a pak už zase pole.

„Vlevo podél řeky,“ určovala mu další směr Zoidée. „Támhle to bleděmodré stavení!“ ukázala dolů. „Před vchod, prosím!“

Letoun se opět zakymácel a výška začala klesat. Uvnitř to nebylo znát, bylo tu stále stejné beztíží. Teprve když letoun dosedl a pilot pozvolna vypnul motory, vrátila se nám opět normální váha. Sedadla se pod námi lehce zhoupla - a letoun stál na nevelké plošině před domem.

„Jsme na místě, krásko,“ řekl pilot zase vesele. „Bylo mi ctí - doufám, že jsem alespoň tady na Bardžá první, kdo vás někam dopravoval.“

„Tentokrát se nemýlíš,“ usmála se Zoidée.

„V tom případě jsem vás svezl gratis, ale musíte se mi podepsat na památku. Vozil jsem spoustu zajímavých lidí i ne-lidí, jak se u kosmického střediska dá očekávat, ale podpis člověka - ne-člověka ještě nemám. Totiž - pokud tvůj přítel ví, co znamená podepsat se.“

Zoidée se mu s úsměvem podepsala do tlustého sešitku, ale on byl zvědavý spíš na mě. Podepsal jsem se mu dvakrát, jednou vlastním podpisem, podruhé v přepisu do znaků Bar.

„Takže on umí naší řečí i psát,“ konstatoval pilot.

„To snad patří k věci,“ přikývl jsem.

Pomohl nám vyložit zavazadla, potom nasedl a vzletěl s gryulem za slabého svištění do modravého vzduchu. Letadlo sebou zakymácelo a Zoidée mu zamávala.


Z domku se ozvalo dětské vřískání.

Ven vyběhlo malé dítě, asi tříleté, i když - kdoví, jak vypadají zdejší tříleté děti. Kudrnaté černé vlásky, tmavý obličejíček, světle zelená kombinézka, světle žluté botičky. Jakmile nás ale spatřilo, začalo vřískat a rychle zaběhlo zpátky do domu. Vzápětí vyšla jakási žena, oblečená do okrově žlutého overalu. Předpokládal jsem, že to bude matka toho dítěte, ale už jsem se ani nesnažil odhadovat její věk, nejspíš bych se šeredně přepočítal. Podle mě vypadala právě tak jako Zoidée na pětadvacet a byla jí i podobná mnohem více, než ostatní ženy tohoto světa - ačkoliv jsem zdejších žen a dívek viděl jen málo. Chvíli si nás prohlížela, v jejím obličeji se objevilo veliké překvapení a natáhla k nám obě ruce.

„Zoidée, jsi to opravdu ty?“ vykřikla nadšeně.

„Maímó! Ani nevíš, jak tě ráda vidím!“ řekla Zoidée a vzápětí se obě dvě radostně objímaly.

„Vždyť jsme tě už oplakali,“ oznamovala Maímó. „Když Rada vyhlásila, že jste nejspíš nedorazili k cíli, bylo nám nanic. Ale já jsem pořád tvrdila, že posádka jako vaše se nemůže ve vesmíru jen tak ztratit! Měla jsem pravdu, vrátili jste se!“

„Vrátila jsem se sama, Maímó,“ přerušila ji Zoidée vážně. „Všichni ostatní tam zahynuli.“

„Opravdu to tam bylo tak zlé?“ zvážněla i Maímó.

„Bylo,“ potvrdila Zoidée.

„Ale úspěch jste měli, tohle přece není člověk!“ ukázala na mě Maímó. „Přece jen se ti splnil tvůj sen, našla jsi své vytoužené ne-lidi, viď?“

„Něco lepšího, Maímó,“ zavrtěla hlavou Zoidée. „Vojta je totiž opravdový člověk, i když je jeho domov prozatím daleko mimo dosah Společenství.“

„On není z té planety, co jste... havarovali?“ optala se opatrně Maímó.

„Ne, jeho svět je mnohem dál,“ znovu se usmála Zoidée. „Přiletěli hvězdným letadlem z opačné strany než my.“

„... a ty sis jednoho z těch cizích kosmonautů pozvala k nám na Bardžá,“ došlo konečně Maímó. „No to je překvapení - takže oni létají do vesmíru jako my! To tu přece ještě nebylo! Ale řekni mi, jak se spolu domlouváte? Rozumíš aspoň trochu jeho řeči?“

„To ne, ale on rozumí nám a také docela obstojně po našem mluví, i když tady stojí jako němý,“ ujišťovala ji Zoidée. „Vojto, proč už konečně taky něco neřekneš?“

„Nechtěl jsem vás dvě rušit - určitě jste se spolu dlouho neviděly,“ řekl jsem potichu.

„Opravdu mluví Bar,“ vydechla Maímó. „Nu - tak nám tedy buďte vítáni oba!“

„Asi bych vás už konečně měla seznámit,“ řekla Zoidée s úsměvem. „Vojta, člověk ze vzdáleného světa, nazývaného v jejich řeči Země, a Maímó, moje jediná rodná sestra.“

„Ale nestůjte tady venku, pojďte dál, vždyť jsi tu doma, Zoidée - a Vojta se u nás může také cítit jako náš.“

„Pojď dovnitř, Vojto - a vítej u nás doma!“ usmála se Zoidée.

Vstoupili jsme do domu. Bylo tu nejprve nevelké zádveří a veliká místnost, díky širokým oknům velice světlá. Uprostřed stál oválný kovový stůl spočívající na podlaze jedinou nohou, zakončenou masivní deskou. Kolem stálo několik sedaček podobného provedení. V místnosti bylo ještě několik skříní, ale velká prostora byla zaplněna jen z malé části. Všiml jsem si, že tu žádné dveře nemají zámky, jen jednoduchý mechanismus s rukojetí. No ano, tady se žádné dveře nezamykají, uvědomil jsem si, není k tomu důvod. Nejsou tu přece zloději.

Jakmile jsem vstoupil, ozval se znovu dětský vřískot.

„Neboj se mě, nekoušu,“ řekl jsem potichu a s úsměvem v okamžiku, kdy malý človíček nabíral dech. Pomohlo to jako kouzlem - vřískot už nepokračoval.

„Vždycky jsi chtěl být astronautem a když máš na návštěvě opravdového člověka z vesmíru, vyvádíš jako malé mimino,“ zlobila se naoko Maímó a přistrčila dítě ke mně.

Sehnul jsem se a vzal překvapené dítě do náruče. Nejprve ztuhlo, ale když se nic nedělo, zase se uvolnilo a začalo si mě prohlížet.

„Když on je takový divný... má takovou - strašně divnou barvu,“ zavrnělo ještě, ale už usmířeným tónem.

„Aspoň je jasně vidět, že jsem opravdu z vesmíru. Nám astronautům přece barva nevadí, můžeme se kamarádit s kým chceme, ne?“ řekl jsem mírně.

„To je Xúl, náš synek,“ řekla pyšně Maímó. „Xúle, tahle hodná paní je tvoje teta Zoidée, opravdová astronautka. Ani ji neznáš, odlétala dřív, než ses narodil. A ten pán, co tě drží, to je člověk z hvězd, jmenuje se Vojta a bude u nás na návštěvě.“

„Jů, to mám štěstí!“ prohlásil Xúl nadšeně - ale hned zas schoval hlavu do mého náručí.

„Jsi doma sama? Kde máš muže?“ sháněla se Zoidée.

„Měl by se každou chvíli vrátit,“ ujišťovala Maímó. „Asi budeš příjemně překvapena, je u nás na návštěvě i Zugija.“

„Opravdu?“ zaradovala se Zoidée. „To je naše máma, ta bude teprve překvapená!“ hned vysvětlovala směrem ke mně.

„Zatím se posaďte. Něco bych vám nabídla, ale musíš mi nejprve říci, co lidé ze Země jedí,“ zarazila se poněkud rozpačitě Maímó. Přistrčila k nám dvě sedačky na kolečkách, jely po podlaze tiše a lehce. Sama si nesedla a čekala na Zoidinu odpověď.

„Ty jsi mě snad neposlouchala,“ durdila se Zoidée naoko. „Říkala jsem ti přece, že Vojta je člověk jako my. To také znamená, že může jíst totéž co my!“

„Neberu mu, že je člověk,“ opáčila Maímó. „To je vidět na první pohled. Řekla bych, že má index větší než devět pět, ale to ještě neznamená, že tu nemůže být dost odlišností. A kromě toho, dobře víš, že ani lidé na Bardžá nejedí vždycky totéž. Někomu chutná to, někomu ono, někdo má rád sladké, jiný kyselé, třetímu chutná maso... Raději mi pověz, mám donést bifarnu, nerete nebo kuíst se suiaki?“

„Jestli můžeš, dones třeba všechno najednou,“ usmívala se Zoidée. „Nejlépe ať si vybere sám, co mu bude chutnat. Pokud mohu posoudit, Vojtovi chutnalo vždycky všechno, co jsem mu kdy připravila.“

„Takové hosty mám nejradši. Dobrá, ale ty teď zodpovídáš za to, že mu z něčeho nebude špatně. A vůbec - kolik ti vyšel jeho index? Mělo tě přece napadnout, že mě něco takového bude také zajímat!“

„Devět devět devět sedm relativně ke mně,“ vypálila na sestru Zoidée. „Bioložce Laíméii ze záchranné výpravy vyšlo dokonce devět devět devět osm pět, ovšem k ní. Co ty na to?“

„Tohle že vám vyšlo?“ vytřeštila na ni oči Maímó. „Neudělaly jste někde chybu?“

„Aby se úplně stejně zmýlily hned dva agisary?“ vrtěla hlavou Zoidée. „Prosím tě, nenuť mě věřit něčemu takovému.“

„No, mohla bych si probudit svůj, ale asi bych zjistila totéž,“ ustupovala Maímó opatrně. „Předpokládám, že sis už uvědomila, co jsi to objevila.“

„Vím to skoro půl roku,“ odvětila Zoidée samozřejmě. „Pořád jsem toužila objevit nové ne-lidi, až se mi to podařilo - a lépe než jak jsem mohla vůbec doufat.“

„Jenomže každý, kdo by jen naznačoval úvahy o tak vysokém indexu, by byl považován za fantastu!“ řekla Maímó vzrušeně.

„Zajímavé, naši vědci také považovali za velmi nepravděpodobnou možnost, že bychom objevili příbuzný život,“ připojil jsem.

Zvenku se v té chvíli ozvalo syčení.

„Táta letí!“ vykřikl Xúl a rychle se mi vyvinul z náruče. Položil jsem ho opatrně na zem a klučina ihned zamířil ke dveřím.

„Počkej tady, Xúle,“ zachytila ho Maímó. „Zkazil bys nám překvapení!“

Chlapec si kupodivu dal říci a přitulil se k matce.

Pak se otevřely dveře a uslyšel jsem:

„Kde jste? Xúle, Maímó! Neschovávejte se mi, stejně vás najdu!“ ozval se mužský hlas.

„Vítej, Míúre!“ promluvila jako první Zoidée.

„To není možné! Zoidée? Jsi to opravdu ty?“ rozšířily se oči příchozímu. Byl oblečen do stejného obleku jako ostatní, koho jsem dosud spatřil. Na planetě Bardžá si zřejmě na módu nepotrpěli, jediné, čím se jedinci od sebe trochu lišili, byla barva oděvu. Matně černá kombinéza toho muže byla zatím nejtmavší barvou oblečení v místnosti.

„Přece jen ses mi vrátila!“ vykřikla žena, která přišla s Míúrem.

„Babičko, tatí, máme tu člověka z hvězd, opravdového!“ křičel radostně Xúl. Vytrhl se matce a několika radostnými kůzlečími skoky byl u příchozích.

Žena ve dveřích měla být tedy babičkou malého Xúla a matkou Zoidée a Maímó, jenže tak rozhodně nevypadala. Zaslechl jsem prve, že měla obě dcery až ve svých čtyřech stech padesáti letech, takže by jí dnes muselo být hodně přes pět set. Kdyby ji ale chtěli vydávat za další sestru, věřil bych jim to. Pomerančově zbarvený overal a drobné boty jí velmi slušely a nevypadala ani na čtyřicet. V otázce věku tu platila jiná měřítka než na Zemi, to už jsem pochopil.

„Pamatuješ si, mami, můj největší dětský sen? Představ si, že se mi splnil!“ oznamovala Zoidée matce i všem příchozím radostně. „A co víc, objevila jsem nejenom nové ne-lidi, ale dokonce lidi jako jsme my. Je jich celý svět, říkají mu Země. Jeden z nich stojí před vámi, říkám mu Vojta. Astronaut cizí civilizace. No řekni, není to zázrak?“

„Zázrak je to, že ses mi vrátila, holčičko moje,“ řekla Zoidina matka skrz šťastné slzy. „Vždyť Rada předpokládala, že jste zahynuli - a my jsme vás oplakali! Že ses vrátila, to je ten opravdový zázrak! Co je proti tomu nějaká daleká cizí civilizace!“

Oslovení holčičko moje bylo zřejmě obvyklé i na Bardžá, ačkoliv holčičce dávno táhlo na osmdesátku. Ostatně - když babička ve svých pěti stech letech vypadala na pětatřicet...

„Bez Vojtova rádia by záchranná expedice spadla do stejné kosmické pasti jako my a nikdo by se nevrátil,“ prohlásila Zoidée rychle. „A já... na mně by si už dávno pochutnaly obludy s takovými tlamami, kdyby Vojta neměl lepší pušku než já.“ Naznačila to jen letmo rukama.

„Na jeho Zemi žijí obludy?“ podivila se Zoidina matka.

„Na Zemi ne, na Poenaid, kde jsme ztroskotali,“ vysvětlovala Zoidée, „Vojta tam přiletěl ze Země až po nás, rozumíš? Také kosmická výprava, jenomže z opačné strany. Nejsme už sami, kdo létá do vesmíru. To jemu bys měla poděkovat za zázrak, že jsem tady!“

Zoidée zmlkla a bylo ticho. Nedalo mi to a vzpomněl jsem si přitom na Zemi. Bude mě tam někdo také vítat, až se jednou vrátím? Pokud se vůbec vrátím - vždyť na Zemi není žádná stanice vjosuzgu a letět tam hvězdoletem bude pořádná fuška! Kromě toho jsem už věděl, že se ani nemám kam vracet. Oba rodiče mi umřeli, ještě než Perseus dorazil od Země k Orianě - to už je pěkných pár let... a sourozence žádné nemám. Budu na Zemi jako ten kůl v plotě, povzdychl jsem si v duchu.

„To jsem nevěděla,“ řekla Zoidina matka potichu. „Budeš nám muset všechno pořádně vyprávět. A možná bych opravdu měla poděkovat tvému vysněnému astronautovi z dalekého světa - jenom škoda, že nám nemůže rozumět. Tak mu aspoň nějak naznač, že má tady na Bardžá moc dobré přátele. A že mu děkuji i za tebe.“

„Právě jsi mu to řekla sama, mami,“ usmála se šťastně Zoidée. „On je sice Vojta dost málomluvný, ale rozumí nám skoro všechno, viď, Vojto!“

Nedalo se nic dělat, musel jsem opět porušit své mlčení.

„Děkuji všem za milé přijetí - ale s vděčností bys to, Zoidée, nemusela tak přehánět. Už jsi mi přece všechno dobré oplatila víc než dvojnásob, nebo ne?“

Ale Zoidée jen vrtěla hlavou.

„Vidíte - a já jsem vám ještě nic nepřinesla na uvítanou!“ plácla se přes čelo Maímó a vyběhla ze dveří. Bylo to také tak pozemské gesto, až jsem se musel zasmát.

Vzápětí byla Maímó zpátky s velkým bílým tácem, na němž byly narovnány okrově žluté kopečky nějakého jídla. Míúr, otec malého Xúla, přinesl sedačky a všichni jsme se rozsadili kolem stolu. Každý dostal jednu z přinesených dobrot. Ochutnal jsem také - a potvrdil, že je to výborné. Bylo to sladké, což zbožňuji - ale byla v tom ještě zrníčka čehosi nakyslého jablečné chuti. A tak jsem si přidal jako ostatní další porci a pak ještě.

Zábavě vévodila Zoidée. Pochopitelně - vždyť se vrátila po tolika letech z cesty, na které ji prohlásili za mrtvou! Musela teď vyprávět všechno od chvíle, kdy se jejich hvězdný letoun vznesl nad planetu Rikiri až po chvíli, kdy se na Poenaid zhmotnil první uik ve vjosuzgu.

Většinu z toho jsem věděl už dávno. Velkou část dobrodružství jsem přece prožil společně s ní, ale rád jsem si to všechno vyposlechl znovu. Nejen proto, že Zoidée uměla krásně vyprávět a už jsem jí i obstojně rozuměl, ale teprve teď mělo její vyprávění správný šťastný konec. Když skončila tím, jak nás křikem přivítal Xúl, kterého pochopitelně ještě neznala, obrátila se na mě.

„Málem bych zapomněla ještě na jeden zázrak, ale k tomu potřebuji Vojtu a kouzlo, které přivezl s sebou na Bardžá. Vojto, Mozarta, prosím...“

Bylo možné odmítnout?

„Mozarta pustíme také,“ souhlasil jsem. „Ale měl bych jiný návrh. Když jste se tak šťastně setkali, dovolíte snad i mně zavzpomínat si na svůj domov. Já si k tomu zvolím něco jiného než Mozarta. Necháš to tentokrát na mně, Zoidée?“

„Jak chceš - ale ať už začneme!“ přikývla.

Tentokrát jsem rozestavoval aparaturu obzvlášť pečlivě. Poprosil jsem Zoidée, zda by mohla sehnat nějaké látkové závěsy na zatlumení místnosti. Zoidée už věděla k čemu budou. Naštěstí byla okna vybavena záclonami, ukrytými do nenápadných truhlíků po stranách oken, jichž jsem si hned nevšiml.

„Teď uslyšíte řeku mého rodného kraje,“ ohlásil jsem a pustil jsem Smetanovu Vltavu.

A pak jsme poslouchali. Zoidée už tuhle hudbu slyšela, jen si podle jména nepamatovala všechny skladby, kromě několika titulů od jejího oblíbeného Mozarta. Ale už dopředu věděla, že to bude stát za to, kdežto ostatní sledovali moje přípravy jen se zájmem a zvědavostí, ale nic víc. Dopřál jsem si potěšení sledovat, jak všichni přijmou pozemskou hudbu. Dosavadní zkušenosti zaručovaly účinek, ale nedalo mi to. A skutečně jsem se nemýlil.

Zoidée při prvních taktech zavřela oči a vychutnávala hudbu naplno. Ostatní se nejprve dívali nechápavě, ale melodie je rychle upoutala a všichni se začali usmívat.

Maímó následovala příkladu Zoidée a také zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit.

Malý Xúl se ve svém malém křesílku stočil do klubíčka, ale poslouchal také. Vydržel to jenom do poloviny, pak usnul se šťastným úsměvem na tváři.

Míúr chvíli střídavě pozoroval Xúla, Maímó a Zoidée, ale pak i jeho úplně uchvátila melodie. Nezavřel oči jako Zoidée s Maímó, sledoval, jak na displeji mého přehrávače zvolna naskakuje informace o uplynulém čase, ale zřejmě nevnímal nic jiného než hudbu.

Zugija, Zoidina matka, také střídavě pozorovala ostatní, ale nakonec se dívala jenom na mě. Na začátku byla očividně překvapená, pak se začala usmívat záhadným úsměvem Mony Lisy - a tak vydržela do konce.

Vltava skončila, displej zhasl, ale posluchači se jenom pomalu probírali z transu. První promluvila Zoidée.

„Co říkáte? Stálo to za to?“ řekla potichu, aby nezaplašila dojem z neobvyklého zážitku.

„To bylo úžasné!“ řekla Maímó trochu přiškrceným hlasem. „Pokud zrovna tohle není nějaká zázračná výjimka.“

„Ani pozemská hudba není vždycky takhle krásná - ale těch zázračných výjimek mají na Zemi tolik, že bychom je teď mohli poslouchat celý rok,“ básnila Zoidée nadšeně.

Míúra zajímala především přehrávací aparatura.

„Vypadá to jako rádio - ale tak čisté tóny snad z rádia vycházet nemohou,“ řekl pomalu, zamyšleně. „Kromě toho vím, co by v této chvíli mělo být ve vysílání. Ty dvě krabice zřejmě obsahují reproduktory - a pokud jsem dával dobrý pozor, z každé z nich hrálo něco jiného. Není právě v tom tajemství té krásy?“

„Ale kdo to mohl takhle kouzelně vymyslet?“ zeptala se Maímó. „Hudba o řece - vždyť jsem opravdu na chvíli měla pocit, jako bych na malém člunu projížděla peřejemi! Podívejte se, Xúla to snad uspalo!“

„V té hudbě je opravdu nějaké kouzlo,“ řekla Zoidina matka Zugija zamyšleně. „Ale možná, že to patří k dnešnímu dni. Zažili jsme dnes tolik zázraků najednou, že nevíme, který je větší. Děkujeme ti za další z nich, Vojto z planety Země!“

„To byste museli poděkovat Smetanovi, který tuhle hudbu vymyslel,“ odmítl jsem rychle nezaslouženou chválu. „Jenomže tomu už nepoděkujeme, je dávno mrtev.“

„A ty také vymýšlíš hudbu?“ zeptala se mne Zugija.

„Ne, já ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Hudba se mi líbí, to ano, poslouchám ji rád, ale jinak jsem jen docela obyčejný průzkumný pilot.“

„Zajímalo by mě, proč Zoidée nepozvala na Bardžá i někoho dalšího?“ zeptala se Zugija.

„Zoidée neměla na výběr,“ odpověděl jsem rychle abych ji předešel, neboť vyskočila a chtěla vysvětlovat. „Vyprávěla vám už, že se jejich letadlo dostalo do cesty meteorům a jak havarovali na Poenaid. Neřekla vám, že tytéž meteory o několik let později rozbily ještě jeden hvězdný letoun. Také druhou katastrofu přežil jen jediný pilot. Byl v té chvíli s průzkumným letadlem na planetě a to ho zachránilo. Když jsem se setkal se Zoidée, už si nemohla vybírat. Byl jsem sám.“

„Byl jsi rád, když jsi ji poprvé spatřil?“ zeptala se rychle Maímó.

Trochu jsem se zamyslel.

„Zoidée měla životní sen - objevit neznámou civilizaci. Jenomže měla k tomu už přece jen vzory, skutečně objevené civilizace lidí i ne-lidí. Také my jsme měli podobné sny, když ze Země odlétala naše výprava. V té době naši vědci odhadovali, že pravděpodobnost objevení třebas primitivního života je ve vesmíru tak nepatrná, že ani nestojí za námahu posílat tam nesmírně nákladné a nebezpečné výpravy.“

„Ačkoliv je v soustavě naší hvězdy velké množství planet a planetek, na žádné z nich jsme život nenašli. Naštěstí se našlo dost lidí, kteří tvrdili, že se musíme odvážit dál do vesmíru. To všechno kvůli naději, že někde daleko život přece jen najdeme. Objevení jiných rozumných bytostí by znamenalo vrchol našich snů, ale tak odvážné sny jsme se neodvažovali vyslovovat příliš nahlas. A opravdu, jaká byla naše radost, když jsme pak objevili živé květiny! I když vím, že bychom asi stejně jásali i nad pouhými bakteriemi.“

„Jenomže zpočátku to nevypadalo ani na ty bakterie. Nám se naštěstí podařilo spočítat, že nejbližší hvězdy nemohou mít planety žádné. Výprava k hvězdě bez planet by nejspíš znamenala konec dalších letů. Museli jsme proto začít hned od těch vzdálenějších. Šlo o první let toho druhu, takže muselo být všechno připraveno co nejdůkladněji. Byli jsme vysláni takovým směrem, abychom při neúspěchu u jedné hvězdy mohli zkusit štěstí u nejbližších dvou až šesti - a teď už vím, že u další z nich bychom objevili planetu Rikiri.“

„Když jsme ale zabrzdili u první hvězdy, objevili jsme jen čtyři mrtvé planety. Skeptikové slavili triumf. Planety byly nejenom mrtvé, ale jedna z nich, Ridigio, nám byla dokonce tak nepřátelská, že na ní mnoho mých kamarádů našlo smrt a museli jsme ji opustit s nepořízenou. V té době už to vypadalo, že se neslavně vrátíme. Byli jsme otřeseni několika tragediemi, větší části posádky chybělo nadšení pokračovat v cestě. Výprava byla původně plánovaná, abychom se mohli od kterékoliv hvězdy vrátit přímo domů, což nás svádělo k návratu. Hlasovali jsme a ty, kdo se chtěli vrátit již od první hvězdy, jsme přehlasovali jen velice těsně. Později právě tito malomyslní zavinili zkázu expedice, neboť od té doby začali zanedbávat své povinnosti a u nebezpečné planety Tozurée přestali řádně držet protimeteorické hlídky.“

„Ale právě na Tozurée jsme objevili první živé rostliny! Tozurée je jedovatá planeta a její život nám také nebyl příznivý, ale nedovedete si představit, jak jsme jásali. Našli jsme přece ve vesmíru život, opravdový život! Jenomže jsme přitom zpozorovali, že se nacházíme ve strašlivé kosmické pasti, která hrozí každým okamžikem zkázou. Moji kamarádi odstartovali varovat náš hvězdný letoun, já jsem je měl následovat jako poslední. Bylo však už pozdě. Past sklapla a zabíjela. A tak jsem zůstal sám, daleko od domova, v rozbitém hvězdném letadle, plném mrtvých přátel...“

„Nejprve jsem musel letoun opravit, abych mohl vyslat rádiem varování k nám na Zem. Když se mi to podařilo, přeletěl jsem s poškozeným letounem k další planetě.“

„Rádiem mezi hvězdami? Je to vůbec možné?“ vyskočil Míúr překvapeně.

„Rádio máme lepší než vy,“ odpověděl jsem a pokračoval: „A tak jsem dorazil k další planetě, k Poenaid. Bylo mi jasné, že sám nemám šanci přežít. To poslední, co bych ještě mohl zkusit, by bylo vrátit se na rozbitém letadle domů, k Zemi, ale nedělal jsem si iluze o tom, že by se mi to samotnému podařilo. Náš hvězdný letoun je příliš rozbitý, ačkoliv je pořád ještě schopný letu. Ale přece jsem nemohl opustit dosud neprozkoumanou hvězdnou soustavu, která nás stála tolik životů! Naděje na návrat byla nepatrná, kdežto zprávy, které bych ještě mohl odeslat, by byly velice důležité. Měl jsem pořád několik nepoškozených výsadkových letadel a bylo by neodpustitelné aspoň se nepokusit udělat, co se udělat dá. Proto jsem nechal velký letoun kroužit kolem planety a sám jsem v malém letadle odrazil dolů, na povrch. A byla to překrásná planeta! Už z dálky bylo vidět, že její vzduch není jedovatý a že dole na povrchu budou nejspíš rostliny podobné rostlinám naší Země.“

„To jsi nemohl na dálku zjistit!“ přerušila mě Maímó tiše. „To přece není možné!“

„My nemáme agisary, vy neznáte spektrometry,“ usmál jsem se a pokračoval: „Přistál jsem - když tu najednou - radiové volání. Hlas, jemuž jsem nerozuměl, ale který mi v té chvíli zněl jako nejkrásnější hudba. Teprve v té chvíli jsem pochopil, že se mi přece jen splnil ten nejméně pravděpodobný sen - setkal jsem se s nepozemskou civilizací.“

„Ale v té chvíli jsi přece nemohl ani tušit, že jsme si tak podobní?“ ptala se Zoidée.

„To podle hlasu opravdu poznat neumíme,“ usmíval jsem se, „ale přiznám se, jásal jsem už nad tím, že slyším artikulovanou řeč a vůbec by mi v té chvíli nevadilo, kdybych měl tu čest mluvit třeba s inteligentními chobotnicemi.“

„Když jsi mě uviděl na vlastní oči, byl jsi tedy ještě jednou překvapen? Doufám aspoň, že příjemně!“ zažertovala Zoidée.

„To snad ani nemusím zdůrazňovat; bylo to moc příjemné překvapení, dokonce dvakrát po sobě v jediné půlhodině!“ potvrdil jsem jí.

„Proč dvakrát?“ nechápala ani Zoidée.

„No - v první chvíli jsem byl rád, že nevypadáš jako ta chobotnice, ale tak nějak lidsky. Vyskočil jsem radostí a říkal jsem si, inteligentní ještěr je mi o moc milejší než inteligentní chobotnice!“ musel jsem vytáhnout na světlo svůj někdejší omyl.

Všichni posluchači ztuhli, jen Zoidée se rozesmála, až se musela ohnout v pase.

„No ano, vždyť jsem tam chodila oblečená do kůží z ještěrů - a Vojta přede mnou viděl jen jednu obludu, která se mu neúspěšně pokoušela sežrat jeho stroj... tak ty jsi mě považoval za ještěrku? Kdy jsi přišel na to, jak je tomu doopravdy?“

„Až když jsi mi vlezla do letounu a viděl jsem tě zblízka,“ zabručel jsem. „To už bylo jasně vidět, že tvoje ještěří kůže je jen oděv.“

„A v té chvíli jsem ještě byla na omylu já,“ přiznala se také Zoidée. „Já jsem si totiž myslela, že tvůj letoun patří naší záchranné výpravě. Viděla jsem, že má poněkud neobvyklý tvar, ale nepřikládala jsem tomu význam. Na tvaru letounů nezáleží a před naším odletem se mezi kosmonauty cosi o nových letadlech hovořilo... Rachot motorů jsem považovala za zvukové znamení - jejich letadla mají jiný pohon než naše, ale z větší dálky se dá takový omyl omluvit. Snad kdybych jej viděla přistávat, asi bych se tak nespletla. Zkrátka - já jsem svůj omyl poznala až ve chvíli, kdy na mě promluvil. Najednou vám koukám - naprosto nesrozumitelná řeč, na stěnách znaky neznámého písma - a teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že jsem se vlastně setkala s úplně novou civilizací. Lidi, to vám bylo překvapení, to si ani nedovedete představit!“

„A utekla jsi. A já jsem se už bál, že ses mě lekla a že je po kontaktu!“

„Já jsem se tě nepolekala,“ durdila se Zoidée. „Stydím se to sice přiznat, ale zapomněla jsem v tom zmatku vzít agisar a musela jsem se pro něj rychle vrátit... Bez agisaru přece není takové setkání myslitelné.“

„Ba ne, ty ses šla převléknout do svátečnějších šatů,“ opravil jsem ji. Zoidée bez svého agisaru? Nesmysl! Ale konečně mi došel pravý důvod jejího útěku!

„No dobře, tak jsem se musela převléknout,“ připustila. „Ale představte si tu hrůzu - na jedné straně pilot cizí civilizace v nablýskaném stříbrném skafandru - a proti němu divoška v hrubých a ke všemu dost odřených kůžích... to bylo příliš! Vždyť by mě musel považovat za primitiva!“

To už jsme se smáli všichni.

„Za primitiva jsem tě považovat nemohl, to jistě ne,“ ujistil jsem ji. „Ačkoliv jsi přišla oblečená do kůží, dobře jsem věděl, že jsi prve se mnou mluvila rádiem. A navíc jsi měla v ruce pušku, kterou jsi před mýma očima zastřelila obludu velikou jako tenhle dům - musel bych být primitiv, abych nepochopil, že vidím rozumnou bytost, i když oblečenou do kůží.“

Srdečně jsme se tomu všichni zasmáli.

„Jen tak mimochodem, Vojto, až se teď brzy setkáš s obyvateli Ilooniku, opravdu uvidíš inteligentní ještěry,“ prohlásila Zoidée. „Jsou větší a mnohem silnější než my, mívají více než dva metry výšky, místo hladké kůže mají drsné pískově žluté šupiny s velikými červenými skvrnami, obrovskou tlamu s řadou kuželovitých zubů, jenomže jsou inteligentní jako my a báječně s nimi vycházíme. Obyvatelé planety Rhyinkáa se zase podobají modrozeleným ještěrkám, ale kromě nich se ve Společenství můžeš setkat i s inteligentními chobotnicemi - ne-lidmi z planet Ullhettl a Ux. Ve vesmíru jsou opravdu rozličné bytosti, uvidíš sám.“

„A jak jste se vlastně domlouvali? Neříkej, že tihle lidé mluví doma jazykem Bar! Jak jste našli společnou řeč?“ zajímal se Míúr.

„Já to řeknu,“ vyskočila Zoidée, „ale nejprve mi všichni musíte slíbit, že mě nikdo z vás nebude přerušovat - a zejména ne slovy To není možné!“

„Chceš tím naznačit, že to pro nás bude neuvěřitelné?“ ptal se opatrně Míúr.

„Přesně tak. Ale přerušovat mě nebudete, platí?“

„Dejme tomu... Ale už povídej!“ pobízela Maímó sestru nedočkavě.

„Společná řeč nám samozřejmě zpočátku chyběla - asi tak půl hodiny,“ začala Zoidée. „Potom Vojtův mluvící stroj - řekla jsem nepřerušovat! - přečetl naši učebnici jazyka Bar a celý veliký naučný slovník - ano, za necelou půlhodinu - a naučil se úplně všechno, co tam bylo napsáno. Pak už jsme mluvili každý po svém a ten stroj všechno opakoval v jazyce toho druhého. Bez chyby a okamžitě. No - vždyť jsem říkala, že mi nebudete věřit...“

„Ale vždyť Vojta umí mluvit naší řečí?“ namítala nesměle Zugija, Zoidina matka.

„Musel jsem se ji nějak naučit, ale až o trochu později a trvalo mi to mnohem déle. Zato je přece jen pohotovější, když vám rozumím, než každé slovo slyšet dvakrát,“ usmál jsem se.

„Zbývá ještě dodat, že ho naší řeči učil stroj, ne já,“ podotkla Zoidée, čímž tomu nasadila korunu. „No co je na tom divného, že si stroj všechno perfektně pamatuje a je tak rozumný, že se s ním dá docela dobře povídat? Víte, že jsem si v první chvíli myslela, že je v jeho letounu mnohem víc lidí a nepoznala jsem, že ti další, kdo se mnou mluví, jsou jenom stroje?“

Teď bylo chvilku ticho, protože všem trochu trvalo, než si dali dohromady souvislosti.

„Zdá se nám, Zoidée, neobjevila jsi jen první skutečně lidskou civilizaci, ale civilizaci, která je možná daleko před námi,“ řekl po chvíli pomalu Míúr. „Mluvící stroje, se kterými se může člověk i bavit, které rozumějí lidské řeči a dokáží se za půl hodiny naučit náš naučný slovník - rádio, schopné vysílat i mezi hvězdami - doslova čarovná hudba a kdo ví co ještě... jen aby nakonec nevyšlo najevo, že jsme všichni opravdu jen ubozí primitivové!“

Bardžané, až na Zoidée, se v té chvíli na mě dívali jako na něco nadpřirozeného, něco nadlidského. Tak jsem to nemohl nechat - jenomže pravda o Zemi by po slovech takové chvály byla obzvlášť krutá! Podíval jsem se na Zoidée. V té chvíli jsem věděl, že řeknu těm lidem pravdu, i kdyby mě to mělo mrzet...

„Mýlíš se, Míúre,“ zastavil jsem s vážnou tváří jeho další slova chvály. „Země vůbec není lepší svět než Bardžá, je tomu právě naopak. Nemáme agisary - a naše biologické a lékařské znalosti jsou proti vašim velmi zaostalé. Proto u nás žijí lidé sotva desetinu té doby, kterou tu žijete vy. Mozart, kterého tak obdivuje Zoidée, se nedožil ani čtyřiceti let - co všechno by mohl napsat, kdyby žil déle, nechci ani pomyslet. Naše rádio je sice tak silné, že může předávat zprávy i mezi hvězdami, zato nemáme nic podobného vašim stanicím vjosuzgu. Ty jsou přece mnohem lepší, když umožňují bleskovou dopravu nejen zpráv, ale i cestujících a nákladu. Moje radiové volání ještě dlouho poputuje od hvězdy ke hvězdě, než se dostane k Zemi, zatímco my jsme už tady, na planetě mnohem vzdálenější od Poenaid, než je naše Země. A ani sebekrásnější hudba nevyváží to, že u nás na Zemi existují ještě dnes lidé, kteří dokáží zabít jiného člověka - a ne jen jednoho, dokonce i opakovaně.“

„Vojto!“ vzlykla Zoidée. „Mlč už, prosím tě!“

„Ne - to ne!“ zajíkla se Maímó a bezděčně přede mnou vlastním tělem zakryla malého spícího Xúla. V místnosti se na okamžik rozhostilo mrazivé ticho.

„Jak to, že jsi to nevěděla, Zoidée?“ ozvala se po chvíli její matka. Měla přísný, kárající hlas, zřejmě se na svou dceru rozzlobila. „Jak to před tebou dokázal zatajit? Ty neznáš první povinnost průzkumníka?“

„Vojta nic neskrýval. Tohle všechno jsem se dověděla hned prvního dne, kdy jsem se s ním domluvila,“ vydechla Zoidée.

„Jak jsi pak mohla takovou nestvůru přivést na Bardžá?“ vykřikla Zugija zděšeně. „Musíš přece vědět, že vjosuzgu nesmí do našeho světa propustit nic nebezpečného!“

„Vojta není nestvůra!“ vykřikla Zoidée a vyskočila. „Vojta je člověk jako my, rozumíš?“

Malý Xúl se v křesle ze spaní zavrtěl a zakňoural, ale naštěstí spal klidně dál. Zoidée se zase posadila a bylo vidět, že se marně nutí do klidu..

„Když jsem se dozvěděla to, co jste teď právě slyšeli, byla jsem také bez sebe hrůzou,“ přešla Zoidée do tichého šepotu. „Ano, také jsem si myslela, že jsem sama na pusté planetě ve společnosti krvežíznivé bytosti, která mě může každým okamžikem zabít. Vyběhla jsem tedy z jeho letadla, jako kdyby mi už chtěl ublížit... Zapomněla jsem na opatrnost, zapomněla jsem, že mnohem větší nebezpečí na mě může čekat venku. Příliš pozdě jsem zjistila, že kolem mě jsou jen hrozné tlamy plné strašných zubů...“

Nadechla se, aby překonala pohnutí, vyvolané vzpomínkami.

„Obludy, které k nim patřily, předtím zahubily ostatní členy naší posádky. Nebyly vůbec inteligentní, ale byly mnohem větší než my a nás považovaly prostě za kořist. Musela jsem se bránit a také jsem vystřelila na nejbližší z nich, ale to už byla poslední obluda u mě. Strčila jsem jí do tlamy pušku, ale když jsem viděla, jak se kov v těch strašných zubech ohýbá a drtí, pochopila jsem, že zemřu stejně, jako přede mnou v podobných tlamách zemřeli Kaúl a Umár. A pak jsem cítila náraz, najednou jsem se dusila krví - a dál nic nevím, probudila jsem se až zase ve Vojtově letadle a on mě ošetřoval, jak uměl nejlépe... Když totiž uslyšel mé výstřely, utíkal za mnou ven ze svého letadla. Také on viděl ty obludy, ale vběhl mezi ně a zachránil mě, opravdu v posledním okamžiku. Kdyby maličko zaváhal, už bych tu teď nebyla.“

„A teď si zkuste sami sobě odpovědět, mami, Maímó, i ty, Míúre, může být nebezpečný někdo, kdo pro jiného, úplně neznámého člověka, navíc z kdovíjak vzdáleného světa, vběhne mezi dravé bestie, které by ho mohly roztrhat jediným sklapnutím čelistí? Já prostě Vojtovi věřím. Také se bojím jeho světa, kde se lidé zabíjejí. Ale Vojtu jsem poznala tak, že za něho ručím. Nebojte se, vím dobře co dělám. Navíc si myslím, že Vojta není na Zemi jediný, komu můžeme věřit.“

Těžko by mohla udělat více, aby zachránila situaci. Ale když Míúr odnášel stále ještě spícího Xúla, obešel mě velikým obloukem. A také Maímó se mi vyhnula, když měla kolem mě projít. A nikdo z nich už neřekl ani slovo.


Ráno jsem se probudil pozdě. A co horšího, dům byl úplně prázdný. Všichni odešli. Míúr a Maímó s malým Xúlem, Zoidina matka Zugija a dokonce i Zoidée, která mi přece věřila! Anebo - už ani ona? Kdo by mi ještě mohl věřit, když ne Zoidée? Zběžně jsem prohlédl další místnosti v domě, ale nikde nikdo. Odešli. Protože jsem ze světa, kde se lidé pořád ještě zabíjejí? Nejspíš.

Dlouho jsem o tom přemýšlel. Mohu za těchto okolností zůstat v tomto krásném světě? Mám se snad nakonec dočkat i oficiálního vyhazovu? Možná k tomu nedojde, ve Společenství dodnes žijí i potomci lidojedů z Eio. I když - ti už jsou dávno civilizovaní. Ale i kdyby mě tito lidé nechtěli ze své planety vykázat, nemají ke mně důvěru.

Pěknou nestvůru jsi vpustila na Bardžá, plísnila Zoidée vlastní matka! Zoidée měla jako průzkumník neznámých světů první povinnost dbát na to, aby se stanicemi vjosuzgu nedostalo na některou z obydlených planet nebezpečí. S opatrností toho druhu musím souhlasit. Zoidée zřejmě usoudila, že nebezpečný vetřelec nejsem a vzala mě s sebou. Ale už její vlastní matka má na to jiný názor - a což ti ostatní? Opravdu Zoidée udělala takovou chybu? Ne, tohle jsem nechtěl...

Kdyby se mě měli bát, pak bych mezi nimi stejně nemohl žít - to by bylo kruté! Měl bych se stydět za to, že je Země ještě tak barbarská? Ale cožpak se i já musím považovat za barbara proto, že na stejné planetě se mnou ještě nedávno žilo pár tisíc lidí, kteří si lidského života vůbec neváží? Ačkoliv - teroristů žije na Zemi mnoho a pokud nás budou lidé Společenství soudit podle nich, zavrhnou i všechny ostatní.

Co teď? Přece nemohu zůstat a tvářit se, jako by se vůbec nic nestalo! Dobrá - řekněme, že mi má lidská hrdost prostě nedovolí zůstat ve světě, který o mě nestojí a bojí se mě. Rozhodně bude lepší vrátit se na Poenaid mezi ještěry - anebo ještě dál, až na rozbitý hvězdolet Perseus. Tam bych měl zapnout hvězdnou vysílačku a vyslat k Zemi zprávu:

„Lidé Země! Objevil jsem ve vesmíru civilizaci lidí! Jsou stejní jako my - ale bojí se nás a nestojí o nás, dokud se nezbavíme svých vlčích instinktů, dokud se nezačneme chovat skutečně jako Homo Sapiens! Lidé! Dnes už nejsme nejvyššími, nejdokonalejšími tvory ve vesmíru! Mají nás za stádo divokých šelem, které nesmí opustit náš nebezpečný svět!“

Ano, to bych měl vyslat jako poselství Zemi, nepříjemné, ale bohužel - pravdivé. Ale co pak? Vrátit se s Perseem k Zemi? Neměl bych si dělat iluze! Perseus je mrtev a není mu souzeno opustit Poenaid. Odletět do vesmíru sám na tak rozbitém letadle by byla sebevražda podobná skoku z okna hořícího mrakodrapu. Větší smysl bude mít, když zůstanu na Perseu a budu vysílat. Mohl a měl bych ukázat lidem Země, oč přijdou, nejsou-li schopni vzdát se své moci, pomsty a špinavých peněz, získaných za každou cenu. Lidé na své cestě dějinami už prošli tolika stupni barbarství a překonali tolik nelidských období, snad časem přijdou na to, že zabíjet své bližní je stejně odporné, ať už vrah svou oběť sní, nebo ne.

Čím se vlastně liší gangster od lidožrouta? Jestli jsem to pochopil správně, pak podle lidí Společenství zřejmě tím, že lidožrout tak činí z hladu a je mu proto třeba pomoci potravinami, naučit ho získávat obživu, aby nemusel z hladu vraždit - kdežto ani nasyceného gangstera není myslitelné pustit přes práh vjosuzgu! Z toho pohledu bych pochopil i to, že lidé z Bardžá kdysi překonali šok z první návštěvy lidožroutské Eio, ale dnes možná nepřekonají šok ze Země!

To znamená - odejít z této planety, možná navždy! Tak že má skončit sen o cizí, přátelské civilizaci? Není to příliš jednoduché rozhodování? Ale přece jen - bude lépe, když odejdu dřív a sám. Rozhodl jsem se počkat jenom na Zoidée. Pak teprve se vrátím na Poenaid, kde pořád stojí raketoplán, připravený buď vystřelit vzhůru k cestě na oběžnou dráhu, nebo jen předat na Persea příslušné příkazy. Když jsem se rozhodl vysílat, nemá cenu to odkládat.

Zoidée se vrátila za půl hodiny. Přiletěla sama novým stříbřitým gryulem. Když jsem se s ní chtěl ale rozloučit, že se chci okamžitě vrátit na Poenaid, podívala se na mě udiveně.

„Proč chceš utíkat na Poenaid?“ nechápala. „Snad by ses nás nebál?“

„To ne, vy přece ani nedokážete ublížit... Ale vždyť vy se bojíte mě! Bardžá je krásný svět, ale Poenaid je teď jediné místo ve vesmíru, kde mohu být ještě užitečný.“

Chvíli bylo ticho. Zoidée se mi dívala přímo do očí.

„Už jsem jim vynadala, že si to ani představit neumíš,“ řekla rozhorleně. „Vím, chovali se nemožně, ale pochop je i ty, vždyť si pamatuješ, že jsem nebyla lepší. Neměl jsi na ně všechno vysypat naráz, víš přece, jaký šok to byl tenkrát pro mě, ale když už se tak stalo... Také jsem se tě bála, přiznávám to. Ale jen do té chvíle, než jsem si uvědomila, že by ses pro mě tam na Poenaid raději dal roztrhat ještěry, než bys mě nechal bez pomoci. To mě hned a nadobro vyléčilo - naštěstí mi to netrvalo ani půlden. Jim to může trvat trochu déle, ale nakonec všichni uznají, jak se zmýlili. Dej jim, prosím tě, trochu čas!“

„Když myslíš... ale to vysílání k Zemi nechci odkládat ani potom,“ trval jsem na svém.

„Řekni mi, Vojto, proč ses tak rychle vzdal možnosti poznat náš svět?“ pokračovala po chvilce. „Cožpak poznání cizí civilizace nebyl i tvůj životní sen? Přece odsud nemůžeš jen tak utéci, právě když se ti splnil!“

Chvíli jsem přemýšlel. A pak jsem to všechno ze sebe vysypal tak rychle, abych to měl co nejdříve za sebou.

„Máš pravdu, Zoidée, měl bych se radovat, že se mi splnil můj životní sen, dokonce více než jen to. Jenže to dopadlo jinak, než jsem chtěl. Ano, měl jsem štěstí na cizí civilizaci, cizí svět, přitom tak podobný a blízký Zemi! S tebou jsem si rozuměl od začátku tak krásně, že jsem si připadal jako v pohádce - znáš přece aspoň některé. Jenže se ukázalo, že vy jste lepší než my. Ne proto, že máte agisary a my ne, ale - nemáte mezi sebou nikoho, kdo dokáže ublížit jinému. Proto se nás bojíte a ani o nás nestojíte! Děvče, nejprve se mi splnil jeden sen, aby se mi zhroutil jiný! Sen o lepší Zemi, o tom, že by právě Země mohla být nejkrásnějším světem ve vesmíru, rozumíš? Návrat na Poenaid není útěk, jak se domníváš. Zpráva o existenci lepších světů může přispět také k tomu, aby se i Země stala lepší. Tady na Bardžá o mě nikdo nestojí, zatímco na Poenaid budu u hvězdných vysílaček Persea nesmírně užitečný, nemyslíš? Je snad tohle útěk?“

Zoidée mlčela a zřejmě usilovně přemýšlela.

„Dobře, přesvědčil jsi mě,“ řekla po chvíli. „Uznávám, že jsem se zmýlila a odvolávám to slovo útěk. Jenže teď zase musím já vyvrátit tvůj omyl. Tvrdíš, že o tebe nikdo nestojí. Byla jsem dnes ráno v Radě kosmonautiky. Na pořadu bylo vyslání naší mimořádné výpravy směrem k Zemi, v co nejbližší době a mimo všechny plány. To by přece znamenalo možnost připojení Země ke Společenství, pokud o to bude Země stát a zaručí se, že z ní nebudou mít do vesmíru přístup lidé schopní zabíjet. To je jediná nutná podmínka. A přinejmenším je tu na Bardžá někdo, kdo se tě nebojí ani v nejmenším.“

Přistoupila ještě blíž a objala mě.

„Já se tě nebojím, Vojto, snad to víš už dost dlouho. Já tě mám totiž ráda a věřím ti. Ale tady nejde o to, jestli se tě někdo z našich lidí bojí nebo ne,“ sklopila oči. „Asi jde také o to, aby se už nemohla opakovat Rhyinkáa.“

„Co je to - Rhyinkáa?“ pokrčil jsem rameny. Tohle jméno už jsem někde slyšel či četl, maně jsem si pamatoval, že je to nějaká planeta, o níž pojednávaly Zoidiny knihy.

„Se světem Rhyinkáa se před dvěma lety přerušilo veškeré spojení,“ začala Zoidée tiše. „Byly tam jen dvě stanice vjosuzgu s minimálním obsazením. Rhyinkové odmítli připojit se ke Společenství a naše posádky strpěli, jen aby se neřeklo. Mimochodem, tihle lidé jsou opravdu podobní ještěrkám. Nic nechtěli od nás, nic nám ani nedarovali. Připomínám, že také oni se dovedli navzájem zabíjet jako lidé na Zemi. Proto jsme ani netoužili si s nimi něco začínat... Obestavěli naše stanice silnými zdmi a co se dělo za nimi, o tom nikdo z našich lidí nevěděl.“

„Ale jednoho dne nebylo možné vystřídat posádky stanic, protože stanice nefungovaly. Když to trvalo půl roku a stanice nejevily známky činnosti, Rada kosmonautiky rozhodla vyslat na Rhyinkáa hvězdný letoun. Z nejbližší technické planety Manaširi to nebylo naštěstí dál než rok letu, takže se jednalo o krátkou cestu. Ale představ si, stanice na Rhyinkáa se nepodařilo obnovit, ba co víc, našim kosmonautům se tam nepodařilo ani přistát! Celá planeta je teď silně radioaktivní, spálená a zničená, záchranná výprava musela stanici sestavit na nedaleké pusté planetě Baiai, aby se mohla vrátit!“

„Nevíme, co to bylo za katastrofu, ale vyčítáme si, že jsme mohli zachránit aspoň menší část obyvatel, kdybychom měli stanic více a nedopustili jejich izolaci. Vždyť jsme dokonce věděli, že na planetě Rhyinkáa není něco v pořádku! Už dříve tam několikrát neočekávaně vzplanula jakási ničivá energie, naštěstí jen v neobydlených místech. Neuvědomili jsme si, že by taková vzplanutí mohla nakonec zesílit tak, že by zničila celou planetu! Proto jsme se teď rozhodli letět k Zemi, ačkoliv i na Zemi jsou lidé, kteří ubližují jiným.“

Chvíli jsem mlčel. Na rozdíl od Zoidée jsem - pochopil, co se tam asi stalo.

„Možná ještě svůj názor změníš,“ řekl jsem pak pomalu, „až ti povím, co zničilo civilizaci Rhyinkáa... Já si totiž myslím, že příčinu její zkázy znám.“

„Ty to přece nemůžeš vědět,“ zarazila se. Mlčel jsem.

„Vlastně počkej, právě ty bys to vědět mohl!“ rozjasnila se Zoidée dřív, než jsem stačil promluvit. „Vy přece máte jiné kosmické zkušenosti než my! Vzpomínám si, co jsi mi říkal o té strašlivé planetě, kterou jste navštívili! Jmenovala se Ridigio, je to tak?“

„Mýlíš se, Zoidée,“ zahučel jsem. „Strašně se mýlíš. Tady podle mě vůbec nejde o Ridigio, ale o - Hirošimu.“

„Hirošimu... počkej, to slovo jsem už někde slyšela, ale teď si nemohu vzpomenout, co to bylo,“ přejela si rukou přes čelo.

„Ale vzpomeneš si, jenom až ti povím, kdy jsi to jméno slyšela,“ pokračoval jsem. „Bylo to v oné čtvrthodině, než jsi pak na Poenaid vběhla mezi ještěry. Už se pamatuješ?“

„Hirošima!“ vykřikla Zoidée najednou a trochu se ode mě odtáhla. „Myslíš tím to město plné lidí, zničené jinými lidmi? Ty myslíš, že... ne, to přece ne!“

„Vím, co nukleární zbraně dokáží,“ kývl jsem. „Příznaky, které jsi mi popsala u Rhyinkáa, tomu naprosto přesně odpovídají.“

„A ty si myslíš, že by si Rhyinčané mohli - sami zničit celou planetu?“

„Podle výpočtů by stačilo odpálit jen část atomových hlavic, nashromážděných na Zemi, aby se Země stala druhou Rhyinkáa,“ potvrdil jsem.

„To jsi mi ale neřekl!“ vyjekla hrůzou.

„Ani jsem to před tebou nezatajoval,“ opáčil jsem. „Nesnesla jsi to, vzpomeň si.“

„Máš pravdu, promiň,“ sklopila oči. „Měla jsem raději vyslechnout všechno nepříjemné, než se pořád jenom nechat okouzlovat Mozartem.“

„Kdybys neposlouchala Mozarta a pečlivě vyslechla jen to špatné, co se o Zemi nachází v knihovně Persea, ještě bys teď se mnou mluvila?“ zeptal jsem se mírně.

„Já nevím,“ řekla nešťastně. Všiml jsem si, že jí přitom vhrkly do očí slzy. „Já bych to asi opravdu nedokázala... Nejsem jako ty, Vojto! Já jsem se tenkrát na Poenaid neodhodlala vběhnout mezi ještěry, když umírali moji kamarádi. Snad bych je mohla zachránit, jak jsi to pak dokázal ty, ale já jsem se tenkrát vmáčkla do skalní rozsedliny, aby za mnou ještěři nemohli. Jak je možné, že jsi takový, když pocházíš z tak strašlivého světa?“

„Možná právě proto,“ pokrčil jsem rameny. „Když jsou u nás lidé, kteří si neumějí vážit lidského života, musí být u nás o to víc těch, kteří jsou ochotni pro druhého obětovat všechno, dokonce i sebe. Kdyby tomu tak nebylo, dávno by Země dopadla jako nešťastná Rhyinkáa.“

„Myslíš?“ podívala se na mě s nadějí.

„Nevím, jen to tak nějak cítím,“ odpověděl jsem vyhýbavě.

„Myslím si, že vy lidé Země jste mnohem citovější než my,“ dívala se na mě zkoumavě. „Do obou stran, do dobré i do špatné. Když nenávidíte, jste schopni zabít, když máte někoho rádi, dáte za něho i svůj život. A vysvětlovalo by to i vaši čarovnou hudbu. Není tomu tak?“

„Není,“ povzdychl jsem si. „Je to ještě složitější, než si myslíš, děvče. Někteří lidé žádné city nemají - mohou zabít, aniž by nenáviděli. Pro maličkost, i bezdůvodně. Naopak, když někdo pro druhého nasadí život, nemusí ho ani znát. Stačí vědět, že druhý jeho pomoc potřebuje.“

„To máš vlastně pravdu,“ zarazila se Zoidée. „Vždyť ty jsi mě také zachránil, aniž jsi mě pořádně znal... a teď mi zase chceš odejít, ani by ses se mnou nerozloučil. Vy lidé Země jste opravdu příliš složité povahy. A já jsem si už myslela, že mě máš také rád!“

Podíval jsem se na ni překvapeně. Už zase měla oči plné slz. Taková krásná kukadla by přece měla plakat co možná nejméně!

„Lidé jsou opravdu složití,“ řekl jsem potichu. Držel jsem ji pořád v náručí, ale teď jsem ji trochu více k sobě přitiskl. Celá se schoulila, takže ani nebyla větší než já.

„Tenkrát na Poenaid by mě ani nenapadlo, že bych tě mohl nechat umřít. Potřebovala jsi pomoc - a víc jsem neuvažoval. Ale dnes - dnes máš pravdu i v tom druhém. Mám tě opravdu rád, i když pocházíš z jiného světa, než je náš.“

„A přece bys odešel bez rozloučení, nebo ne?“ podívala se na mě nedůvěřivě skrz slzy.

„Věděla bys přece, kde budu,“ díval jsem se jí do očí. „Mohlo by ti něco bránit navštívit mě na Poenaid, když víš, že budu právě tam? Samozřejmě jen budeš-li sama chtít!“

„Proč ale nechceš zůstat se mnou a tady?“ namítla vyčítavě.

„Protože se mě tu všichni lidé kromě tebe bojí,“ opakoval jsem. „A myslím, že bych měl vyslat tu zprávu na Zem. Na Poenaid budu užitečnější než tady, kde mě nikdo nepotřebuje.“

„Já jsem taky... nikdo?“ opáčila vyčítavě.

„Ty jsi výjimka,“ připustil jsem. „Jediná výjimka na celé planetě! A to je dost málo.“

„Vidíš - a já už jsem se bála, že jsem tě definitivně ztratila,“ rozesmála se dívka pořád ještě skrz slzy, ale už úplně jinak. „Vždyť já už tě mám ráda dlouho - a vůbec ne jen proto, že jsi můj splněný životní sen, člověk z jiného světa...“

„Vždyť já tě mám taky rád, Zoidée,“ odpověděl jsem jí. „Kdybys byla pozemšťanka, už dávno bych ti navrhl, abychom žili spolu pořád - pokud mi rozumíš a říkám to správně...“

„Proč ti vadí, že nejsem ze Země?“ podívala se udiveně. „Vždyť jsme si tak blízcí, že by odlišná domovská planeta neměla vůbec vadit! Co je na tom divného, že se do sebe zamilují lidé z různých planet - to je přece u nás ve Společenství docela běžné! Psychické rozdíly se, pokud vím, dají vždycky překonat, když je k tomu dobrá vůle.“

Podíval jsem se na ni smutně.

„Proč? Protože jsem viděl, jak se ti líbil Xúl, syn tvé sestry,“ povzdychl jsem si. „A ty by sis kvůli mně dokázala odříci mít dítě? Pokud vím, to je přece i na Bardžá jeden z hlavních důvodů, proč lidé žijí spolu! Snad nebudu tobě, odbornici na biologii lidí i ne-lidí, vysvětlovat já, neodborník, nepatrnost rozdílů mezi lidmi z různých planet ale stejného genetického původu; zatímco nás dva oddělují celé milióny let odlišného genetického vývoje.“

„Já vím,“ řekla a zase se začala usmívat. „Tobě je to jasné právě proto, že nejsi biolog genetik, takže neznáš genetický index, ačkoliv jiným číslům asi rozumíš lépe než já. Genetikovi stačí vyslovit hodnotu indexu, aby se chytal za hlavu; neodborníkovi se to musí vysvětlit. To platí i na Bardžá, ne aby ses urazil! I když - tady to zná více lidí. Genetický index - někdy se mu také říká příbuznost - je číselné vyjádření snášenlivosti genetických základů. U vás v knihovně na Perseu jsem o tom našla jen zrnka podobných znalostí. Znáte krevní skupiny - ale to je opravdu jen náznak. Nebudu ti vysvětlovat, jak se genetický index počítá, ostatně to už několik tisíciletí nepočítáme my, ale naše agisary. Důležité je, že indexem vyjadřujeme snášenlivost mezi jedinci. Například index větší než devět devět tři znamená, že už můžeš křížit živočišné druhy, ovšem výsledkem jsou jen hybridy neschopné dalšího rozmnožování. To platí u nás jako na Zemi - vzpomínám si z vaší knihy na jeden příklad: osel a kůň. Víš o tom?“

„Ano, to ještě znám,“ přikývl jsem.

„Další magické číslo je mnohem důležitější: devět devět devět šest, někdy je nedosahují ani lidé téhož druhu. Takovým se někdy doporučuje, aby se raději rozešli, jinak mohou být - oni a zejména jejich děti - nešťastní. V těsné blízkosti toho limitu je možné dělat malé genetické korekce, ale neděláme to rádi. Většina genetických chyb se projeví až po několika generacích právě na dětech. Umíme to napravovat, ale děláme to neradi. Jenže mezi mnou a tebou je index devět devět devět sedm, což je o pár desetitisícin více, než je příbuznost mezi mou sestrou Maímó a Míúrem, jejichž syna Xúla jsme oba tak obdivovali. Teď už chápeš, proč jsi musel dávat krev Laíméii hned při setkání s naším hvězdným letounem? Laíméia mi totiž nevěřila - jako ostatně nikdo. Bylo pro všechny tak nemožné, spíš se smířili s existencí mluvících strojů. Jí pak vyšlo ještě víc, což ji málem položilo, jak sis ani pořádně nevšiml.“

„To není možné!“ vydechl jsem.

„Máš pravdu, není to možné,“ souhlasila k mému zděšení Zoidée, ale hned pokračovala: „Přece je zrovna tak nemožné rádiové vysílání mezi hvězdami, protože každý ví, že rádiové vlny musí nutně zaniknout ve hvězdném šumu. Je absolutní nesmysl, aby stroj mluvil artikulovanou lidskou řečí a aby jí dokonce porozuměl! Přečíst za půl hodiny náš veliký naučný slovník a ke všemu se naučit nazpaměť každému slovu? To je přece nesmysl úplně největší, nebo ne?“

„Počkej, prosím tě,“ přerušil jsem ji a snad jsem s ní přitom i trochu zatřásl. Bylo mi jako po ráně palicí do hlavy. „Děvče nešťastné, víš ty vůbec, co to povídáš?“

„Já to vím od chvíle, kdy jsem zkoušela tvoji krev ještě na Poenaidě,“ dívala se mi do očí nevinně. „Podařilo se mi to před tebou zatajit, což bylo vzhledem k úrovni pozemské biologie snadné, o tobě samotném nemluvě. Je taková teorie, pracovně jí říkáme biologická konvergence, která říká, že stejné podmínky mohou dát vzniknout stejným formám života. Dokonce se už našlo několik biologických forem, vzniklých na různých světech, které byly dostatečně příbuzné, aby bylo mezi nimi možné i křížení. Zatím jen u baktérií, rostlin, nanejvýš u hmyzu - nikdo by nikdy neuvěřil, že by to mohlo platit i u lidí. Tedy - do setkání s vámi, lidmi Země. Je to neuvěřitelné, ale je tomu tak. My dva jsme vrcholem biologické konvergence. Nádherným vrcholem!“

„Ale proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Nejprve jsem musela vyloučit omyl mého agisaru,“ potřásla hlavou. „Byl by to sice první takový případ selhání v historii naší spolupráce s agisary, tím větší zklamání by to znamenalo. Když mi Laíméia ten neuvěřitelný výsledek potvrdila, už se pochybovat nedalo. Jenomže v té době mě zmátlo něco jiného. Ty ses ke mně choval pořád stejně - ale stejně ses choval k Laíméii i k ostatním. Teď už vím, že to bylo tím, že ses prostě smířil, že jsme jiný druh bytostí a basta. Já jsem tě měla ráda už dávno na Poenaid, ale odkládala jsem okamžik, kdy ti to povím, na dobu našeho příletu na Bardžá, pak jsem tě chtěla ještě seznámit s mými nejbližšími - až jsem o tebe málem přišla!“

„Zoidée,“ vydechl jsem jenom.

„Vojto,“ řekla tiše, „a budu ti to opakovat tak dlouho, dokud to úplně nepochopíš... Vojto, mám tě ráda. I kdybych měla s tebou odejít na tu... Ridigio. Mám tě ráda, slyšíš, Vojto z divoké, barbarské planety Země!“

„Zoidée... děvče z nádherného světa Bardžá,“ zašeptal jsem. „Už nic neříkej. To stačí.“

„Všechno, co mi dosud patřilo, bude teď i tvoje,“ řekla Zoidée potichu. „Budeme tomu říkat naše. Dáš i ty všechno své, aby se stalo naším?“

Podíval jsem se na ni udiveně. V jazyce Bar se totiž ta slova rýmovala, dávala dohromady báseň. Ale to by asi k mému údivu nestačilo. Věděl jsem najednou, že tu báseň odněkud znám. A hned jsem si uvědomil odkud. Byla v učebnici jazyka Bar, ale nebyla to obyčejná báseň. Zoidée teď přede mnou odříkala tisíciletími ustálenou formuli, používanou na této planetě a všude tam, kde žijí lidé z Bardžá.

Když skončila, odpověděl jsem jí tak, jak je tomu zvykem u nás. Také my na Zemi máme ustálené texty, používané při podobných slavnostních příležitostech. Jen jsem jí naše formulky překládal do řeči Bar, aby rozuměla o čem mluvím.

„Já, Vojtěch Karas, beru si tebe, Zoidée,...“

„To bylo pozemsky, viď?“ zašeptala, když jsem skončil. „To bude platit dvojnásobně. Používáte ale strašlivá slova - dokud nás smrt nerozdělí!“

„V téhle chvíli si musí každý uvědomit, že jde o cosi trvalého,“ vysvětloval jsem vážně.

„Já to přece vážně myslím,“ ujistila mě - a poprvé se ke mně přitiskla tak, až jsem neodolal a pevně ji objal. Bylo jí sedmdesát osm let - vypadala na dvacet pět. Zoidée, děvče narozené na planetě, vzdálené přes čtyři sta šedesát pět světelných let od Země. Ale ode dneška, podle pozemských i bardžanských zvyků, to byla Zoidée Karasová. Nepozemšťanka - a přece moje, spojená se mnou bardžanskými i pozemskými formulemi. Jako poslední kapitán hvězdoletu Perseus jsem přece měl i jedno prastaré a dnes už ani nepoužívané právo - právo oddávat.


Odletěli jsme spolu gryulem do města Cokrez. Zoidée mi sdělila, že tam - pokud proti tomu nebudu nic mít - budeme ode dneška bydlet. Je tam trvalé sídlo Rady kosmonautiky, univerzita, kosmické středisko a továrna na letadla od nejmenších čtyřmístných gryulů po veliké hvězdné letouny. Souhlasil jsem bez protestů. Bylo mi jedno, kde budu - hlavně aby se tam líbilo Zoidée.

Dorazili jsme za necelou půlhodinu. Kosmické středisko bylo mnohem větší než to, kam jsme přiletěli z Poenaid, asi proto, že tu bylo i sídlo Rady kosmonautiky. Zoidée tvrdila, že se tu občas sejde i více než osm tisíc bytostí ze všech koutů Galaktického společenství, protože právě tady se na Bardžá schází Velký sněm světů.

Ubytovali nás přímo ve středisku. Šlo vlastně o hotel pro kosmonauty, kteří bydlí dál, než aby mohli hned odcestovat. Zoidée dohodla pronájem místnosti, kde byl jen stolek, dvě židle, dvě lůžka a skříňka. Bylo to jen dočasné bydlení, později prý můžeme získat lepší.

Večeřeli jsme ve společné jídelně. Lidí sem chodilo dost, ale nebyl tu žádný velký hluk. Byli jsme ovšem stále středem pozornosti, dívali se k nám všichni. Nikdo nás neoslovil ani si k nám nepřisedl. U nás na Zemi by asi podobná návštěva také těžko obstála bez povšimnutí. Já jsem tu se svou bledou pletí působil tak nenápadně, jako by u nás působil člověk s pletí zelenou nebo světle modrou.

Vrátili jsme se proto hned po večeři do svého pokojíku. Zoidée ještě odběhla cosi nutného zařídit, takže jsem zůstal na chvíli sám. Postavil jsem se k oknu a díval se ven. Středisko bylo nejvyšší stavbou města a z okna byl hezký výhled. Město se táhlo jako bílý pás podél břehu velikého jezera, ovšem ani Cokrez se příliš nepodobal tomu, na co jsme zvyklí na Zemi. Také zde úplně chyběly kompaktní městské bloky a ulice, bylo tu všude jen cosi, co připomínalo vilové čtvrti pozemských měst. Nízké, zpravidla jednopatrové domky v zahrádkách bez plotů, občas větší budova společenských staveb. A všude tolik stromů, že se Cokrez podobal spíše než městu našemu lesoparku. Letecká továrna z oken pokoje vidět nebyla, byla na opačné straně.

Cestou jsem už od Zoidée slyšel, že Cokrez je na zdejší poměry velké město. Na Zemi by ale se svými třiadvaceti tisíci trvale žijících obyvatel patřilo mezi menší, jenže planety Bardžanů nejsou tak přelidněné jako naše stará Země a přílišná koncentrace lidí se tady nepovažuje za zdravou. Města jsou přirozená místa s vyšší koncentrací lidí nezbytnou kvůli továrnám, ale všude je továren jen tolik, aby to bylo únosné. Cokrez bylo rozhodně krásné město, zejména množstvím zeleně, u pozemských měst málokde vídané. Prohlížel jsem si je dlouho. Pak se vrátila Zoidée.

„Líbí se ti Cokrez?“ zeptala se na úvod.

„Líbí,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Pustíš mi Mozarta, viď?“

„Nemusíš čekat, zda ti něco pustím nebo ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Všechno moje je teď přece i tvoje!“

„Já vím,“ řekla se šťastným úsměvem. „Dokud nás sama smrt nerozdělí...“

Tady na Bardžá si možná bude spousta lidí myslet, že udělala chybu, když si vzala barbara z divoké planety. Ale já už jsem věděl, že ona si mě nebere jako barbara, ale jako člověka, kterého může mít ráda. Věděl jsem, že i já ji mám doopravdy rád. Na Poenaid mi zachránila život, ale už od začátku se mi líbil její úsměv. A teprve teď jsem poznal, jak vzrušující dokáže být i jako žena. Od dvacetiletých dívek Země se lišila jedině úžasnými vědomostmi, které mi na ní imponovaly. Že jí je skoro osmdesát? Bardžané mají co se týče věku úplně jiná měřítka - na to si časem zvyknu. Tím spíš, že jsem se v poslední době opravdu cítil nějak... mladší, měl jsem najednou plno elánu. Podle toho, co říkala, by to nemělo být pouhé zdání.

Dříve jsem si myslel, že obětuji život vědě. Let ke hvězdám byl skok do prázdna, vyletěli jsme všichni mladí a měli jsme se vrátit jako dědulové a báby. Byla s námi také děvčata a sex se na palubě Persea provozoval běžně, ale - Perseus nebyl zařízen pro malé děti a ty byly pro nás zakázanou oblastí. Proto měly partnerské vztahy jen náhodný charakter, nic trvalého. Kdo chtěl, mohl během letu vystřídat všechny dívky a pak začít znovu od začátku. Rozchody se braly jako pouhé střídání, bez velkých scén a ukřivděností a kdo byl právě volný, většinou si brzy našel nového partnera. Profese byly na Perseu obsazeny tak, aby byly počty mužů a žen zhruba napůl - až do Ridigio. Tam zahynulo více mužů a ženy začaly přebývat. Proto se snad na denní pořádek dostaly divoké mejdany, kterých jsme se my piloti raději neúčastnili. Čisté partnerské dvojice začaly být výjimkou. Význační jedinci měli více partnerek současně, čtyři i šest - a na jiné se tím pádem nedostávalo. Bylo čím dál těžší najít si dívku, která by se dokázala upnout na jednoho. Kdo může potvrdit, jestli právě tohle nebylo příčinou rozkladu morálky na Perseu? Nepřenesla se tato nezodpovědnost také do služebních záležitostí? Vyloučit bych to rozhodně nemohl. Já jako výsadkový pilot bych mohl mít děvčat podle chuti, jenže jsem patřil mezi blázny, kteří netoužili vlastnit celý harém - a proto jsem v posledních letech žil osaměleji než z počátku cesty. Nebyl problém najít si děvče na jednu noc - ale to mě neuspokojovalo. Byl jsem raději bez děvčete - a nebyl jsem sám. Ve společenské místnosti, přeměněné na hampejz, jsem se téměř neobjevoval. Celá naše banda profesorů se raději scházela v místnosti výsadkových pilotů.

A teď - najednou jsem zjistil, že mám celý život teprve před sebou. Jako kdybych měl začít znovu od začátku, jenže s vědomostmi o jakých se mi před odletem nezdálo, na planetě vzdálené hodně přes čtyři sta světelných let od Země - a ke všemu v objetí krásné dívky, která mi slíbila věrnost na stovky let, ačkoliv vůbec není pozemšťankou.

Byli jsme spolu více než půl roku na pusté planetě, ale až dnes jsem ji poprvé viděl spící. Do dnešního dne se přede mnou ukrývala, jak to jen šlo. Ani když jsme spolu letěli v těsné kabině výsadkového letounu, ani pak jsem nespatřil, že by třeba jen na chvilku usnula. Spala jen když jsem spal i já a její agisar ji musel vzbudit pokaždé chvilku předtím, než jsem se probudil. Až dnes jsem viděl, že ani ve spánku se lidé z Bardžá nijak neliší od lidí Země. Schoulila se do klubíčka, v noci ze spaní několikrát vzdychla, ale ani pak se neprobudila.

Bardžané se žení a vdávají později než pozemšťané. Nebývá zvykem, aby se brali pod padesátým rokem věku. Krátkodobé vztahy se neberou vážně, ale rodiny se zakládají velice odpovědně a natrvalo. Bardžané nedovedou ublížit druhému, snad proto tu neznají instituci rozvodu, tak častou na Zemi. Na planetách Společenství se považuje za normální a běžné vzít si děvče z jiného světa. Tady spolu mohou žít lidé z kteréhokoliv kouta vesmíru, hlavně se musí vzájemně respektovat. To je nejdůležitější na vztahu, který má podle zdejších zvyků trvat - třeba i tisíc let...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:44