Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Šotri

Zasedání Velké rady bylo zahájeno.

Jistě nebylo jednoduché svolat osm tisíc zástupců z různých planet Společenství - a to se zasedání neúčastnili právě ti, na které jsem byl zvlášť zvědavý. Ne-lidé z Uxu, Ilooniku, Ullhettlu a z ostatních ne-lidských planet poslali jen omluvná poselství, neboť se podle jejich názoru mělo jednat výhradně o planetách lidského typu, o nichž oni nemají zájem rozhodovat. Také lidé z Eio vzkázali, že nechtějí jednat o žhavých světech s nepřátelským podnebím, takže osm tisíc zástupců Velké rady Společenství pocházelo pouze ze světů Bardžá, Askarisu a jejich dceřiných planet, což znamená planet původně neobydlených a osídlených později. Byl to ale jejich omyl.

Před zasedáním jsem měl možnost setkat se i s několika představiteli civilizace Askaris. Dá se říci, že moje zvědavost byla náležitě uspokojena.

Lidé B-typu, to znamená lidé z Bardžá a jimi osídlených planet, byli lidmi v tom smyslu, jaký známe na Zemi. Naproti tomu Askarisané, lidé A-typu, se pozemšťanům podobají jen vzdáleně. Tvarem těla ještě trochu lidi připomínají - mají hlavu, trup, ruce a nohy. Mohutným ocasem ale připomínají klokany, právě tak jako způsobem pohybu: většinou poskakují. Umí prý také výborně plavat. Na rozdíl od pozemských klokanů mají Askarisané místo srsti červenou kůži drsnou jako skelný papír, hlavu tvaru obrovského vejce bez vlasů, uší a nosu. Ústa mají široká, ale když je sevřou, opticky jim úplně zmizí. Když ústa otevřou, jsou uvnitř v několika řadách jemné perličkovité zuby a veliký krvavě rudý jazyk. Místo nosu mají jediný dýchací otvor, ale ten obvykle uzavírají tak těsně, že není patrný. Na jejich kulaté hlavě jsou proto ze všeho nejvíc nápadné obrovské oči, obvykle překryté úzkou štěrbinou víček, občas neuvěřitelně vypoulené, jako by jim oči vypadávaly z hlavy. Když jsem to viděl poprvé, zůstal jsem na to civět.

Zajímalo by mě, jak se s nimi budeme domlouvat. Kupodivu to nebyl problém. Ačkoliv neměli uši, slyšeli docela dobře a i když při mluvení neotvírali ústa a zvuky vydávali odněkud z hrudi, rozumět jim bylo výborně. Dovedli prý vnímat i vydávat zvuky mnohem širšího spektra než lidé, ale sami úmyslně používali rozsah zvuků pouze takový, jako lidé ostatních typů. Dokonce už dávno převzali řeč Bar jako svou a používali ji na svých planetách, takže jsem se s nimi mohl dohovořit docela plynule. Také oni se o mě zajímali, čistě z vědeckého hlediska. Byl jsem senzací právě pro shodu s lidmi B-typu. Samozřejmě i tady působila zpráva o další objevené civilizaci, odlišné od ostatních, ale kupodivu tak vyspělé, že se odvážila cesty mezi hvězdami.

Věděl jsem, že Bardžá je jediná civilizace Společenství, která svými hvězdnými loděmi překonávala mezihvězdné dálky. Všechny ostatní byly připojeny pomocí sítě stanic vjosuzgu a žádná se neodhodlala postavit vlastní hvězdolet. Bylo to pochopitelné - složitější obory, jako kosmonautiku a biologii, ponechávali větším odborníkům. Výprava našeho Persea byla proto další senzací Společenství. Konečně někdo porušil tento faktický monopol Bardžanů!

Zprávu o planetě Poenaid stačili všichni přečíst už před zahájením Rady. Z devíti desetin ji sepsala Zoidée. Gyferovi kosmonauté k ní připojili stručnou zprávu o průzkumu kontinentů, malá část pocházela dokonce z mých materiálů, nasbíraných na dálku z Persea. Ke knize svá vyjádření připojili i odborníci z dalších oborů. Všichni se shodovali v tom, že byla objevena další planeta s ideálními podmínkami pro život lidí, vhodná k obydlení.

Hned potom se přihlásili o slovo zástupci civilizace Askaris. Oznámili, že nemají zájem o osídlování planety, neboť teprve nedávno získali jinou nově objevenou planetu Aliané a mají s ní až nad hlavu práce. Zástupci Askarisu proto požádali na tomto zasedání o statut pozorovatelů, v čemž jim bylo jednomyslně vyhověno. Od prvního dne zasedání se tedy vědělo, že o osídlování planety Poenaid mohou mít zájem jedině lidé B-typu. Od počátku se také jako samozřejmost bralo, že se za patrona planety Poenaid hlásili zástupci planety Aiool.

Aiool byla jedna z nejstarších planet osídlených lidmi z Bardžá dávno v minulosti. Lidé na Aioolu se časem stali v mnoha směrech významní pro Společenství, zejména díky produkci zvlášť delikátních potravin, vyvážených z planety Aiool do většiny planet ostatních. Jako hlavní argument pro přednostní práva na osídlování Poenaid uváděli zástupci Aioolu značnou přelidněnost své planety. Aioolců byly už tři miliardy, což představovalo víc než dvojnásobek počtu obyvatel druhé nejlidnatější planety Společenství Esteo, více než čtyřnásobek obyvatel planety Bardžá. Navíc museli Aioolci, tak jako všichni obyvatelé planet s původním životem, ponechat třetinu své planety v původním stavu, tak jak byla planeta před svým objevením. Toto pravidlo bylo všude dodržováno přímo úzkostlivě.

Oponenty Aioolců se stali zástupci planety Esteo.

„Přelidnění Aioolu není argumentem pro to, aby byl Aiool stanoven patronem Poenaid, naopak, svědčí to jedině o nedobrém vztahu Aioolců k jejich vlastní planetě,“ tvrdil mluvčí Esteo. „Ani se nechceme vracet k jejich opomenutí při osídlování Aioolu, kdy vyhynulo více než dvanáct původních živočišných druhů. Navrhujeme opustit dosavadní způsob patronů a zavést společné osídlování ze všech planet současně.“

Mluvčí z Aioolu proti tomuto názoru vznesl námitky. Podle něho přece dnešní obyvatelé Aioolu nemohou za chyby svých dávných prapředků.

„Musíme opakovat, že Aiool byl osídlován před více než patnácti tisíci lety jako vůbec první planeta v nám známém vesmíru. Napoprvé se těžko kdo vyvaruje chyb, vždyť chybovat je lidské! Od těch dob se všichni poučili - ano, ale právě z chyb Aioolského osídlování.“

A pak jsem náhle strnul. Uprostřed obrovského sálu dostala slovo Zoidée, jako zástupce planety Poenaid! Tak mohou vystupovat jen objevitelé planet - je to jejich právo. Nemohou pak ale mluvit za planetu, která je vyslala na cestu.

„Budu muset všem v tomto shromáždění něco připomenout,“ začala Zoidée. „Asi jste na něco zapomněli. Dříve než se může rozhodovat mezi jednotlivými planetami, musí Rada dosáhnout dohody mezi různými typy bytostí. Víme, že planetu Poenaid odmítli jak ne-lidé, lidé A-typu i E-typu, takže je zdánlivě logické, že jsme začali rozhodovat jen mezi lidmi B-typu. To je podle mě omyl. Zapomněli jsme se totiž zeptat na názor lidí Z-typu, jejichž hvězdný letoun také objevil planetu Poenaid a v této chvíli ještě krouží kolem ní.“

Sál strnul stejně jako já. Kdykoliv jsme spolu hovořili, vždycky mě Zoidée řadila k jakési vedlejší větvi B-typu, což jsou lidé z Bardžá. Pravda, během desetitisíců let se některé větve Bardžanů vlivem mírně odlišných podmínek na kolonizovaných planetách vyvinuly poněkud jinak, ale ne natolik, aby mezi nimi a ostatními Bardžany vznikla genetická přehrada. Tady náhle použila Zoidée docela odlišný typ, o jakém dosud nebyla řeč. Napadlo mě, že by to nemuselo být dobré, být považován za jinou rasu než ostatní. S tím máme na Zemi špatné zkušenosti. Zoidée zřejmě chtěla delegáty Galaktického společenství vyburcovat, aby se problémem planety Země zabývali dříve než planetou Poenaid. Proto si zdánlivě nevšímala zmatku, jaký její slova mezi delegáty vyvolala a klidně pokračovala:

„Zástupcům planety Aiool jen připomínám, že lidí je na Zemi dvakrát více než obyvatel Aioolu, přičemž Země nemá žádnou pracovní planetu. Kromě nepředstavitelného přelidnění má Země problémy s katastrofálním stavem životního prostředí, s hladem obyvatel a také s necelou desetinou průměrné délky života proti nám, což v žádném případě není dáno jinými životními principy. Vyčítáme Aioolu dvanáct živočišných druhů, vyhynulých před patnácti tisíci lety. Na planetě Zemi během posledního tisíciletí vyhynulo dokonce několikanásobně více živočišných druhů - prostě proto, že lidé Země neumějí zacházet s genetikou - a zejména pro velké znečištění prostředí. Navrhuji proto ponechat otázku planety Poenaid na pozdější dobu. Mnohem důležitější je přijmout planetu Zemi za nového člena Společenství. Do Rady by se měli dostavit i omluvení zástupci ne-lidí a lidí E-typu. Asi si neuvědomili, že se jedná o věcech celého Společenství.“

„Dejme slovo zástupcům Země!“ ozvalo se v té chvíli ze sálu. Poznal jsem, že hlas patří někomu z delegace Askarisu, ale vzápětí už toto heslo volala většina sálu. Musel jsem sejít až do středu. Zoidée mě tam málem dotáhla, abych tam byl co nejdřív. Dostal jsem najednou strašnou trému, že bych měl zastupovat celou pozemskou civilizaci, ale pak mi najednou blesklo hlavou něco, co mi trému zahnalo.

„Nevím, zda mám právo mluvit na tomto shromáždění za planetu Zemi, která zatím ani nepatří do Společenství,“ začal jsem nesměle.

„Mluv!“ ozývalo se hned ze všech stran.

„Za Zemi mluvit nemohu. Odporovalo by to pravidlu, že musí být přítomno nejméně sto zástupců za každou planetu. Dovolte mi tedy promluvit aspoň jako zástupce planety Poenaid,“ pokračoval jsem.

Sál oněměl překvapením.

„Nemůžeš mluvit za Poenaid, to bys nemohl mluvit za Zemi,“ skoro vykřikla Zoidée.

„Za planetu Poenaid mohu mluvit právem objevitele,“ nedal jsem se ovlivnit. „Jako člen posádky hvězdné lodi Perseus jsem rovněž objevil planetu Poenaid, dříve než jsem se dostal do kontaktu se zástupci Společenství. V tom případě mám podle zvyklostí Společenství plné právo mluvit za Poenaid.“

„Pak ale budeme muset zasedání odložit, než se sem dostaví další zástupci Země,“ ozval se kdosi v sále.

„To může trvat podle mých odhadů až třicet let,“ podotkl jsem. „Musím Radu upozornit především na to, že na Zemi není žádné vjosuzgu.“

„A co hvězdný letoun ze Země, který snad stále krouží kolem Poenaid? Můžeme použít i náš letoun na Poenaid.“

„Perseus byl silně poškozen v kosmické pasti, která se stala osudnou i prvnímu letadlu Bardžá,“ připomněl jsem.

„To mohu potvrdit,“ dodala rychle Zoidée. „A také, že jenom díky dokonalejšímu rádiu pozemského letounu nedošlo u Tozurée k další katastrofě. Náš první letoun byl rozbit tak, že jsme nejen nemohli postavit vjosuzgu, ale ani varovat další výpravu. Perseus alespoň varoval ostatní letouny Země - a ostatně i náš druhý letoun.“

O slovo se přihlásil zástupce planety Bardžá. Byl to - šedovlasý Dyrych Maíber.

„Dosud se v celé historii Společenství nestalo, aby se jednalo o některé planetě bez účasti jejích představitelů. Zástupci planety Země se nemohou dostavit čistě z technických důvodů, není to tedy jejich odmítnutím. Asi nám opravdu nezbývá, než odložit jednání nejen o Poenaid, ale též o Zemi. A to i v tom případě, že by to mělo být o několik let. Předpokládám, že je naší první povinností umožnit Zemi co nejdříve připojení ke Společenství. Navrhuji dopravit na Poenaid rozmontovanou stanici vjosuzgu, naložit ji do našeho hvězdného letounu, který tam čeká na další použití a bez meškání jej vyslat směrem k planetě Zemi. Je to ostatně jediná možná cesta, jak navázat spojení s civilizací Země.“

Souhlas s jeho slovy byl všeobecný, takže se zdálo zbytečné odkládat hlasování o tomto návrhu. Zoidée zářila. Věc planety Země brala za svou vlastní. Proto byla určitě z těch nejvíce překvapených, když jsem se přihlásil o slovo s doplňujícím návrhem.

„Nejsem proti vyslat z Poenaid k Zemi váš hvězdný letoun,“ začal jsem k překvapeným členům Rady. „Mám pozměňovací návrh technického charakteru. Nepovažuji za ideální vysílat k Zemi hvězdný letoun, který dovezl vjosuzgu na Poenaid.“

„Vím, co kosmonautka Zoidée napsala o planetě Zemi. Ve své zprávě vylíčila Zemi jako rozporuplný svět, zaostalý proti planetám Společenství. Není mým úmyslem vyvracet, co o Zemi napsala. Je to možná ještě horší, než jak to vylíčila. Ale na druhé straně jsou obory, kde naopak Země může pomoci Společenství. Na planetě Poenaid stojí v této chvíli připraven hvězdný letoun z Rikiri. Na vašem místě bych asi také navrhl vyslat jej k Zemi. Jenže kolem planety Poenaid krouží i další hvězdný letoun, Perseus z planety Země. Byl rozbit meteorem, uvnitř je jeho mrtvá posádka, nemůže ani vyvinout plný výkon, ale mohu vás ujistit, že i takto poškozený by doletěl k Zemi o pět let dříve než letoun Společenství. Našemu letounu by cesta k Zemi trvala dvanáct let, kdyby byl v pořádku. Při jeho poškození by doletěl za patnáct let. Podle toho co vím o vašich letounech, byste k téže cestě potřebovali dvacet let - a přitom by stačilo postavit lepší letoun a doletět k Zemi dříve, nehledě na zpoždění se stavbou letounu.“

„Jaký nový letoun?“ ozvalo se kolem udiveně. „Myslíte, že je vůbec možné postavit letoun lepší než jsou dosavadní?“

„To bych možná mohl posoudit já,“ přihlásil se kapitán bardžanského hvězdoletu Gyfer, který tu byl přítomen jako zástupce planety Poenaid. „Nikdo kromě nás neviděl, co pozemské letouny dovedou. Já jsem toho viděl dost na to, abych měl oči navrch hlavy - Askarisané jistě prominou... Náš letoun letěl na plný výkon motorů - ale pozemský mohl kolem něho metat kotrmelce. Jeho navigace mu dovolila vyletět nám naproti a pak se za letu srovnat s námi tak dokonale, že se dalo v kosmu za letu přestoupit z jednoho letadla do druhého. To neříkám obrazně, to pozemšťan dokázal. Natáhl mezi našimi letouny lano a přelezl po něm. Mám na to svědky.“

„To snad není myslitelné!“ vykřikl kdosi v sále.

„Já jsem po tom laně šplhal také!“ přihlásil se Niódží.

Celý sál začal šumět vzrušenými diskusemi. Přerušil je až předseda shromáždění.

„Vy jste kosmonauté, musíme vám věřit, ale což je možné stavět úplně nové letouny? Co vlastně o těch pozemských víme?“

„Skoro všechno,“ podotkl jsem. „Knihovny na Perseu jsou skoro bezedné.“

Přesvědčit shromážděné členy Velké rady se nikomu v historii Společenství nepodařilo tak rychle, jako mně.


Uběhlo půl roku mého pobytu na Bardžá.

Ta doba stačila, aby přece jenom opadl počáteční zájem zdejších lidí o mou osobu, zájem celkem pochopitelný. Ani já bych si nedovedl na Zemi představit, že by si tam lidé nevšímali návštěvníků z vesmíru, kdyby k nám někdy zavítali - jakože se k tomu právě konaly přípravy. Ale i ta sebevzácnější bytost se brzy okouká a zvědavců bylo kolem mě méně. Vyhovovalo mi to, aspoň jsem si přestal připadat jako exemplář v ZOO. Raději jsem se snažil seznámit se svými novými spolupracovníky - bardžanskými konstruktéry. Za půl roku jsem se naučil jen základům technologií, používaných lidmi Společenství. Na stavbu úplně nového hvězdoletu to bylo pořád žalostně málo.

Na lodi jsem byl především výsadkovým pilotem. Uměl jsem létat na strojích, které jsem nevynalezl. Pravda, uměl bych je v nouzi nejvyšší i opravit, to znamená uvést do jakž takž původního stavu s použitím jiných originálních součástek. Ale něco jiného je sestavit předem známý stroj z předem vyrobených dílů a něco jiného je tento stroj od začátku zkonstruovat. Díky Dušanovi jsem se celou cestu učil - a teď se mi tyto znalosti po čertech hodily. Byla to převážně teorie, pořádnou praxi jsem během letu ani nemohl získat.

Bardžanští konstruktéři mi velice vycházeli vstříc. Nesmírně se mi teď hodilo, že jsme se během letu Persea věnovali sebevzdělávání. Když jsem s pomocí Bardžanů za pouhý týden pochopil principy činnosti rezonančních taviček, které svého času nahradily tepelné zpracování kovů na všech planetách Společenství, získal jsem si přece jen jejich zájem. Pak teprve mi sdělili, že na zdejších školách rezonanční tavičky vyučují celý rok, další dva roky trvá praktické cvičení, než nováčka pustí k samostatné práci. Ale my jsme neměli tolik času, abych mohl absolvovat jejich školy. Vzdělání konstruktéra na Bardžá trvá dvacet let - deset let teorie, deset let praxe pod dohledem odborníků. Tolik času jsme neměli, museli jsme hvězdnou loď postavit mnohem dřív.

Horší bylo, když jsem chtěl naučit místní vědce základům teorie atomových reaktorů. Ačkoliv jsem na to měl celou palubní knihovnu Persea, bylo to nad mé síly. Vědci z Bardžá nevěděli o jaderné energii téměř nic a navíc se jako čert kříže báli radioaktivity. Když zjistili, jaké pro ně hrůzné jevy v reaktoru probíhají, ucouvli a ztratili zájem něco se naučit. Zkonstruovat za těchto okolností vlastní reaktor byla utopie. Jenomže bez dostatečného zdroje energie by byly lety do vesmíru svízelnější. Nedovedu si představit, jak by Perseus dokázal přeletět vzdálenosti mezi hvězdami na planetární palivo. Bardžané to sice svými antigravitačními hvězdolety dokázali, ale za cenu mnohem pomalejšího letu. I tak si troufali na krátké přelety od hvězdy k hvězdě, ne víc. Naštěstí jejich systém víc nepotřeboval a za tisíciletí jim umožnil i těmito malými krůčky dosáhnout obrovských dálek.

Když došlo na pozemskou počítačovou techniku, která svou složitostí bardžanské vědce tím více deprimovala, čím více se ji snažili pochopit, bylo to ještě horší. Složitost programů Persea v nich vyvolávala malomyslnost, zda někdy něco tak propracovaného zvládnou. Nejvíc je na tom rmoutilo, že všechno pochází z jakési barbarské, zaostalé civilizace.

Za těchto podmínek bylo nesmyslné stavět nový hvězdolet úplně od začátku. Nakonec jsme se čtvrt roku od našeho seznámení po velice bouřlivých debatách dohodli na řešení, které se dalo zvládnout s tím, co jsme měli. Když se baporgům, bardžanským gravitačním motorům dalo více energie, akcelerovaly docela slušně. Navrhl jsem proto kompromis. Nespojovat pozemské a bardžanské vědomosti, ale rovnou pozemské a bardžanské letouny. Připevnit k bardžanskému hvězdoletu pomocí pevných pylonů tři výsadkové letouny Persea, elektřinu z jejich reaktorů přivést do motorů baporg a nakrmit je proudem, takže by mohly táhnout neustále na špičkový výkon. K tahu baporgů se kromě toho přidá tah pozemských atomových motorů, čímž se podle mého zvýší akcelerace a tím i dosažitelná rychlost. Do řídící kabiny bardžanského hvězdoletu jsem navrhl přidat několik počítačů z Persea, propojených dohromady a navíc připojených ke všem počítačům výsadkových letounů. Spojená výpočetní kapacita by se sice nedala srovnávat s kapacitou počítačů Persea, ale proti dosavadnímu přímému řízení to byl pokrok. Využití pozemských navigačních programů mělo v bardžanské kosmonautice znamenat další skok dopředu.

I tyto návrhy nakonec nezávislá skupina odborníků schválila. Rozhodla dopravit na Poenaid ještě alespoň dva nepoškozené výsadkové letouny z Persea.

Když za mnou přišli s požadavky na školení alespoň pěti pilotů v trvání dvanácti měsíců, navrhl jsem začátek školení uspořádat formou letu na Persea. Připomenul jsem, že je třeba co nejdříve dopravit výsadkové letouny na Poenaid a tento výlet by byl k tomu jako stvořený.

„Není možné nezkušené piloty posadit do letadel a nechat je letět samotné v neznámých strojích!“ děsil se Niódží, přihlášený mezi první kandidáty na piloty nových hvězdoletů.

„Však také nebudou sedět v přepravovaných letounech, ale v tom, který budu pilotovat já. Žádné nebezpečí jim hrozit nebude,“ ujistil jsem je.

„Ale co letadla? Ta snad poletí sama?“ nepokrytě se divil jeden z nových pilotů.

„Jak už trochu znám pozemšťana, nedivil bych se tomu,“ pokrčil rameny Niódží.

A měl pravdu, neboť přesně to jsem měl v úmyslu.

Na Persea nás nakonec letělo patnáct, sotva jsme se vešli do kabiny. Zájemců bylo víc, museli jsme je nakonec vybírat, přičemž přednost měli zájemci o let k Zemi. Stalo se ale něco nečekaného. Mezi těmi, kdo byli vybráni, nebyla Zoidée.

„Jenom jim to jaksepatří ukaž,“ usmívala se, když mi to sdělovala. „Už jsi mi předvedl takových fíglů, že se nic nestane, když pro změnu jednou poletí někdo jiný. Já mám teď stejně v plánu něco jiného, ale o tom ti budu vykládat, až se vrátíš.“

Nebylo mi to po chuti, ale řekl jsem si, má asi pravdu. Konec konců - šlo jen o malý výlet.

Malý výlet se nám však poněkud protáhl. Na palubu Persea jsme se dostali hladce, ale tam na nás čekala pořádná fuška.

Museli jsme vybrat a připravit tři nejlepší stroje - a to nebyla práce na deset minut. Zvláště když dělá jeden a patnáct ostatních jen přihlíží.

Nejprve jsem je provedl po hvězdoletu. Bardžané byli dychtiví jako malé děti. Zajímalo je všechno. Skladiště i farmy, motorový úsek i velitelství. Neodpustil jsem si naplnění bazénu a zejména koncert ve velké hale. Představil jsem si sebe, když mě Zoidée pozvala na průzkum nepozemského hvězdného letadla. Byl jsem tenkrát u vytržení stejně jako teď oni. Komu se poštěstí navštívit kosmickou loď, patřící cizí civilizaci? Až úplně nakonec jsem je zavedl i do palubní tělocvičny...

Prohlídku a testování všech strojů jsme dělali společně. Každou závadu jsem podrobně se všemi probral a spolu jsme opravovali všechny poruchy. U prvních dvou strojů jich mnoho nebylo, ale třetí mašina nebyla v pořádku a vykazovala jednu chybu za druhou. Nakonec jsem rozhodl, že si vezmeme raději jinou - pořád ještě byla možnost výběru.

„Měli bychom si přece jenom zkusit přistání,“ navrhoval Niódží. „Co kdybychom se rozdělili, do každého letadla po čtyřech lidech?“

„Naše předpisy nedovolují automatické přistávání letounu bez pilota s neznalými lidmi na palubě,“ odmítl jsem tento návrh.

„A co kdyby nastala situace, kdy by šlo o život?“ zkoušel to ještě Niódží.

„Kdyby šlo o život, pak bychom zkusili všechno co by mělo naději na úspěch. Ale zatím taková situace nenastala, budeme tedy přistávat spořádaně - společně,“ rozhodl jsem.

Konečně byly všechny letouny připraveny a mohli jsme nastoupit zpáteční cestu. Před odletem jsem si samozřejmě neodpustil zavést své přátele do velké haly, kde jsme si dopřáli několik hodin hudby. Výsledkem jsem si už byl jist.

A pak jsme všichni nastoupili do mého letadla. Palubní automaty před námi katapultovaly tři prázdné letouny do prostoru. My jsme se dali vymrštit vzápětí po nich a zamířili pomalu od lodi. Tři letouny, řízené programy FORMACE nás poslušně následovaly.

„Chytré stroje,“ obdivovali je Bardžané.

„Teď sledují nás, ale přistávat budou zcela samostatně,“ ujistil jsem přátele. „Kdybych je nechal slepě následovat vedoucí letoun až na zem, mohly by se na závěr vybourat. Tam jim teprve dovolím, aby ukázaly co umějí.“

Počasí bylo jako obvykle v této době na Poenaid krásné a dole už na nás čekalo několik tisíc lidí, kteří se přišli podívat na hromadné přistání čtyř raketoplánů. Bylo by jistě nepříjemné předvést všem těm shromážděným havárii třeba jen jednoho letounu, pomyslel jsem si. No, snad jsme všechny stroje prohlédli pořádně. Ale oddechl jsem si až tehdy, když se všechny vynořily z oblaků klesajícího prachu, zvířeného raketovými motory.

A protože let dopadl dobře, mohli jsme začít s připojováním pozemských letounů k bardžanskému hvězdoletu.


Na naše monstrum se brzy chodily dívat celé davy zájemců ze všech planet Společenství. Brzy se ujalo jméno Šotri, neboli verpánek. Z dálky letoun připomínal třínožku: sedátkem byl původní diskovitý bardžanský hvězdolet 2827, pozemské výsadkové letouny vypadaly jako nohy. Raketoplány jsme připojili pomocí speciálních konsolí, jimiž vedly potřebné kabely, navíc bylo jimi možné sestoupit do kabin výsadkových letounů. Bylo třeba zachovat možnost údržby a oprav za letu. Konzole navíc umožňovaly za letu výsadkové letouny otočit. Podle pozemských zkušeností se očekávalo, že naše soulodí dosáhne větší rychlosti a povrch lodi bude vystaven mnohem větší kosmické erozi než jak bylo zvykem. Na můj návrh byl zesílen čelní pancíř a raketoplány se po většinu letu ukrývaly za tímto štítem. Bardžanské hvězdolety dokázaly na rozdíl od Persea brzdit bez otáčení. Výsadkové čluny z Persea bylo naopak nutné při brzdění otočit proti směru letu - stačilo je jenom pootočit, aby atomové motory mířily přes hranu bardžanské lodi šikmo vpřed. Jejich tah se sčítal se silou antigravitačních baporgů, které nesly větší část zátěže.

Smontování této kompozice trvalo poměrně krátce, několik týdnů. Továrny na technické planetě Kyoran se blýskly okamžitou dodávkou všech objednaných dílů. Všechno montovala parta budoucích kosmonautů - bylo třeba, aby se všichni s novými konstrukčními prvky dokonale seznámili. Nebylo možné použít k tréninku druhý hvězdolet, stavěli jsme přece unikát, jaký zatím v celém Společenství neměl dvojníka.

Šotri - neboli "Trojnožka"

Šotri - neboli "Trojnožka"

„Není příliš nebezpečné stavět letoun, který nejste schopni postavit v dalším exempláři?“ zajímali se někteří z reportérů, kteří k nám chodili v celých procesích. „Jak chcete takovému letounu přijít na pomoc v případě nějaké havárie?“

„Náš letoun přece nepoletí do neznáma, ale do bezpečné planetární soustavy,“ odrážel jsem tuto otázku znovu a znovu. „Země má podmínky k životu dobré a kdyby se s letounem něco stalo při přistávání, lidé Země poskytnou kosmonautům pomoc.“

Kdybych jen tušil, s čím se Šotri u Země setká!

Bydleli jsme teď na Poenaid. Zatímco jsme se na Bardžá trápili s koncepcí a prvními plány hvězdoletu, postavila na Poenaid skupina stavitelů velkou zeď, oddělující poloostrov se základnou od hlavní pevniny. Základna obsahovala stanici vjosuzgu, Zoidinu jeskyni, můj výsadkový letoun, ale teď už i několik desítek domů, nově založená pole, pár dílen a továrnu na zpracování potravin. Na planetě byly také postaveny dvě další stanice, ale byly jen udržovány v pohotovosti pro případ, že by se s hlavní stanicí něco neočekávaného stalo.

Z ohrazeného území byli vystěhováni všichni draví ještěři a jiní tvorové, schopní ohrozit člověka. Kromě dovezení několika druhů rostlin, zajišťujících potraviny pro členy stanice, nebyla planeta kolonizovaná - byla připravena pro lidi Země.

Kompletní smontování našeho verpánku Šotri trvalo půl roku. Kdyby výprava odletěla k Zemi pouze s tímto zpožděním, bylo by to vynikající. Plánovaná dvojnásobná rychlost letu by zpoždění více než bohatě vyrovnala. Nešlo ale vždy všechno jednoduše.

Už v průběhu stavby se na nás jezdily dívat celé výpravy diváků, odborníky počínaje, školními výpravami konče. Náš letoun se od začátku stal terčem vtipů, různých karikatur, ale také dobře míněných rad. Nad většinou z těchto rad jsme mohli s úsměvem mávnout rukou, jinými jsme se museli vážně zabývat. Někteří kritikové měli námitky naivní, ale mezi kritiky byli i vědci, jejichž slovo platilo ve Velké radě Společenství. Tak se stalo, že jsme byli necelý měsíc před odletem vyzváni, abychom koncepci letounu znovu obhájili před technickou komisí Rady.

Jednání bylo dlouhé, bouřlivé. Oponenti letounu se vytasili se všemi možnými námitkami od takových, které i jim samotným připadaly naivní, až po skutečně promyšlené náměty. Na všechny námitky jsme museli odpovědět a buď je vyvrátit, nebo přijmout. Ke cti odborníků musím přiznat, že se při debatách obešli bez emocí a po předložení dostatečně pádných argumentů obvykle se slovy uznání vyklízeli pole. Bylo zřejmé, že nechtějí nechat nic náhodě a snaží se pokud možno včas odhalit slabá místa, která by se v projektu vyskytla.

Několik námitek proti naší koncepci ťalo do živého a neměli jsme proti nim argumenty. Nemohli jsme přece prokázat letové vlastnosti, když ještě letoun ani na okamžik nezapnul své motory. Komise nakonec rozhodla šalamounsky. Letoun měl prokázat své schopnosti tím, že před skutečným mezihvězdným letem samostatně přeletí k planetě Tozurée a zpět, což měl být krátký planetární let v dosahu případné záchranné výpravy, ale už dostatečně průkazný, co se týká chování letadla v prostoru.

Vzhledem k tomu, že se na Tozurée s přistáváním vůbec nepočítalo, odhadl jsem let na půl roku. U bardžanských odborníků tento termín vyvolal pochyby. Navigátor Niódží, který se celou dobu věnoval zacházení s pozemskými počítači a dosáhl v tom oboru značné pokroky, hned začal svým kolegům v Komisi vysvětlovat let „over-sunem“, při kterém je hvězda obletěna nejkratším směrem tak, že cíl cesty mezitím přesně dorazí k místu setkání. Namítali na to, že něco takového není možné odhadnout, takže nakonec bude letoun bloudit někde v prostoru. A že je dosavadní způsob „postupného přibližování“ jistější.

„Kdyby mi ještě před rokem někdo tvrdil, že se dvě letadla mohou setkat ve vstřícném letu, považoval bych ho za diletanta a nevěřil mu. Od našeho prvního setkání s pozemšťanem, kdy nám ten manévr s veškerou parádou předvedl, dokonce i s něčím tak nepředstavitelným, jako přestoupení za letu z jednoho letounu do druhého, nechci ani slyšet, že něco nejde. Za tu dobu, co se snažím proniknout do tajů pozemské kosmonautiky, jsem byl překvapen tolikrát, že to ani nechci počítat. Myslím si, že nesmíme podceňovat schopnosti jiné civilizace, je-li mladší než naše a jeví se nám v mnoha směrech primitivnější. Vzpomeňte si třeba na rezonanční tavičky, které přece rovněž nepochází z Bardžá!“

Komise nakonec vyslovila svůj závěr. Hvězdolet Šotri (název „verpánek“ už mu zůstal) nejprve podnikne planetární cestu, nežli se odváží letu ke vzdálené Zemi. Část posádky měla tvořit komise složená z navigátorů a techniků. Musel jsem se proto alespoň na krátkou dobu rozloučit se Zoidée, která se rozhodla, že nebude trvat na své účasti, když je třeba každé volné místo pro členy Komise. Rozhodla se ještě půl roku věnovat na Bardžá lákavé nabídce pomáhat v Hlavní Akademii při zpracování materiálů z hvězdoletu Perseus - sám bych se toho možná rád zúčastnil, kdyby příprava Šotri nebyla důležitější.

Odletu zkušební cesty letounu Šotri z Poenaid se chtělo zúčastnit tolik diváků, že by je jedna stanice vjosuzgu ani za týden nestihla přepravit. Proto byla rychle postavena další stanice a kromě toho už měsíc před odletem začaly na ohrazeném prostoru vyrůstat stovky přenosných domků. V nich čekaly tisíce diváků, ochotných obětovat svůj volný čas pro pár nezapomenutelných chvil. Ale jen málo z nich mělo štěstí, že se dostalo až k letadlu a mohlo se rozloučit s odlétajícími. Mezi těmito vyvolenými samozřejmě Zoidée chybět nesměla.

„Budu na tebe čekat - a dávejte na sebe pozor, u Tozurée je nebezpečno i když nebudete přistávat,“ nabádala mě.

„Nemusíš se bát, máme radary z Persea, jsou lepší než vaše,“ uklidňoval jsem ji.

„Persea nezachránily,“ připomněla mi.

„Protože je radaristé vypnuli,“ odpověděl jsem jí právě tak tiše. „My si určitě takovou lehkovážnost nedovolíme.“

Start hvězdoletu byl tichý, doprovázený jen jiskřením a sykotem rekombinace iontů pod břichem lodi. Šotri se vznesl jen na akumulátory a B-palivo, výsadkové letouny se nechaly nést. Nad atmosférou Poenaid jsme konečně zapnuli atomové motory, takže se do lodi vrátila náhrada přitažlivosti. A teprve teď bylo možné se rozletět s plnou akcelerací.

Bylo to fantastické. Atomové motory dodaly energie více než se dalo vytáhnout nejen z akumulátorů, ale i z B-zdrojů. Gravitační motory baporgy mohly zabrat naplno a jejich plný tah se ještě skládal s tahem atomových motorů, přičemž účinky těchto sil se směrem dovnitř lodi odečítaly. S tím jsme předem nepočítali, tento efekt byl příjemným překvapením. Mohli jsme vyvažovat přetížení uvnitř podle libosti. Podle přístrojů jsme akcelerovali sto dvaceti Gé, ale uvnitř bylo přetížení jako na Poenaid a jen hukot atomových motorů, přenášený dovnitř konzolemi a konstrukcí lodi, připomínal, že letadlo nestojí na planetě.

Vyzkoušeli jsme i otočné konzole a zkusili jsme, jak se projeví na letových vlastnostech. Bylo to podobné jako v běžném uspořádání - jen jsme si museli zvyknout, že se nám vyměnila podlaha se stropem. Řízení bylo méně pohodlné, ale dalo se na to zvyknout. Důležité panely byly zdvojené, vždy jeden vzhůru nohama proti druhému. Stačilo usadit se do jiného sedadla.

Pokusili jsme se zvýšit výkon. Dosáhli jsme neuvěřitelného zrychlení až tří set Gé a já jsem musel znovu propočítávat trajektorii letu podle nových podmínek. Kdybychom tímhle režimem letu pokračovali, byli bychom u Tozurée mnohem dříve, ale planeta by se tam samozřejmě ještě nenacházela. Musel jsem spočítat novou dráhu tak, aby se opět protnula s dráhou planety v bodě, kde Tozurée bude právě v době setkání. Bylo jasné, že při tomto režimu se dostaneme dříve nejen k Tozurée, ale stihneme se dříve vrátit i na Poenaid. Hned jsem začal přepočítávat let k Zemi. Vyšlo mi, že loď dosáhne těsně podsvětelné rychlosti v době neuvěřitelně krátké, za pouhý měsíc. Znamenalo to, že celková doba cesty bude jen o dva měsíce delší, než kolik na tuto vzdálenost potřebuje světlo. Pro posádku se navíc začnou víc projevovat relativistické efekty a let k Zemi se tím, alespoň pro ni, znatelně zkrátí.

Když taková čísla překonávala i moje předpoklady, pro odborníky bardžanské civilizace byla úplně fantastická. Lety mezi hvězdami byly podnikány několik tisíciletí na stále stejných hvězdných letadlech - a teď takový rozdíl! Není divu, že po celou cestu mezi sebou hovořili o nové éře kosmických letů a začínali uvažovat o hvězdách, ke kterým se letouny neodvažovaly pro obavy z příliš velké dálky. Propasti mezi hvězdami větší než sto světelných let byly dosud pro Bardžany nepřekonatelné. Teď tedy bude možné rozšiřovat Galaktické společenství všemi směry, i tam, kudy to dosud nešlo. Kosmický průzkum dostane zelenou jako dosud nikdy.

Trval jsem na kosmické navigaci počítané pozemskými počítači. Na Bardžá se počítače vyrobit nepodařilo, ale až navážeme se Zemí spojení, bude to jistě jednodušší, Země nám ráda poskytne vše potřebné. Pro začátek může do hvězdných letadel dodávat hotové přístroje, později vyškolí odborníky a jistě nebude trvat dlouho, na Bardžá budou pracovat podobné továrny na elektroniku jako na Zemi. Do té doby musíme umět zacházet s tím, co máme. Proto jsme po celý let proháněli všechny počítače na palubě. Cesta nám aspoň při této činnosti velice rychle uběhla. Podle mě jsme k Tozurée doletěli v období klidu, ale pro jistotu jsme ji obletěli jen z dálky, bez přistání. Tozurée byla prozkoumaná planeta a patřila k nebezpečným, dálková stanice vjosuzgu tu ani neměla být postavena. Byl to jeden z naprosto neužitečných světů - i když s vlastním životem.

Při oblétávání Tozurée jsem se pokoušel všemi prostředky navázat spojení s letounem, který jsem tu kdysi zanechal pro Dušana a Roberta. Nikde tu nebyl a neobjevil jsem po něm nejmenší stopy. Jistě byl dávno smeten kosmickým bombardováním. První z mých majáků byl tedy zničen.

Bylo mi trochu smutno. Jaká škoda, že se kamarádi tohohle úspěchu nedožili.

A pak jsme se vrátili na Poenaid, kde jsme opět přistáli na akumulátory nedaleko stanice vjosuzgu. Přistávali jsme mezi davy jásajících lidí, shromážděných po našem rádiovém hlášení. Sláva byla větší než při odletu. Tyto civilizace už berou jako běžnou věc, že občas od některých planet odlétá hvězdolet na dalekou cestu, ale nebývá zvykem aby se některý vracel. Jen posádky se vracejí domů, hvězdolety jsou na místě opravovány a posílány dál.

Po přistání mě čekalo nepříjemné překvapení. Marně jsem vyhlížel Zoidée. Nebyla ani ve vítací delegaci, ani v davech statisíců lidí. Nebyla dokonce vůbec na planetě Poenaid. Mezi těmi, kdo se ke mně hlásili, jsem poznal Laíméii. Ta mi předala vzkaz, který mi vrátil úsměv do tváře.

„Spěchej na Bardžá, Vojto,“ sdělila mi. „Zoidée už tě tam čeká. A pospěš si, stanice Poenaid-1 čeká jen na tebe!“

„Proč nepřijela sem?“ chtěl jsem vědět.

„To se dozvíš v Cokrezu,“ usmívala se záhadně Laíméia. „Ale ujišťuji tě, že by tu byla, kdyby to bylo možné.“

Víc jsem z ní nedostal. Jen mi rázně vyvrátila mou obavu o Zoidino zdraví.

„Nač ještě čekáš?“ pobízela mě a skoro mě vystrčila ke stanici.

Uik ve stanici opravdu čekal jen na mě. Nikdo se na nic neptal, rychle mě zavedli dovnitř, pak se ozvaly rány zavíraných dveří. Krátký okamžik beztíží - a byli jsme na Bardžá. Ale ani tam se se mnou nezdržovali. Vzkázali mi jen, že mám spěchat na střechu centra.

„Haló, pozemšťane, tady!“ ozvalo se sotva jsem vyběhl na plošinu pokrytou letadly.

Samozřejmě, můj vzhled působil na Bardžá exoticky, ale tohle nevypadalo na náhodu. Letec-taxíkář tu skutečně čekal jen na mě, jak jsem si krátkým dotazem ověřil.

„Poslala mě Zoidée,“ usmíval se, sotva se gryul vznesl do vzduchu.

„Co je s ní, že nepřišla za mnou na Poenaid?“ zeptal jsem se rychle.

„To opravdu nemohla,“ nepřestal se usmívat, ale víc jsem už nedostal ani z něho.

Přistáli jsme před naším domem.

„Že jste přiletěli dřív, to už vím,“ vítala mě Zoidée hned na prahu dveří. „Podrobnosti mi jistě povíš ty sám, že? Jak jste to dokázali?“

„Je to dobré, Zoidée,“ ujišťoval jsem ji. „Nový letoun je mnohem rychlejší, než jsem doufal. To znamená, že se nám cesta k Zemi ještě víc zkrátí, rozumíš mi?“

Naráz zvážněla.

„Mám pro tebe také novinku,“ řekla s tajemným odstínem v hlase. „Nevím, jestli budeš mít radost nebo ne.“

„Co je, co se stalo?“ vybídl jsem ji.

„Nepoletím s tebou k Zemi, Vojto,“ řekla vážně.

A bylo vidět, že si nemíní dělat legraci.

„Ale vždyť jsme se už přece dohodli...“ zarazil jsem se.

„Dohodli jsme se, že se nerozejdeme,“ přikývla Zoidée. „Pak bys ale nemohl s výpravou Šotri odletět ani ty.“

„Ale proč?“ naléhal jsem.

„Protože zákony světa Bardžá výslovně zakazují účast na hvězdných výpravách těm, kdo se musí starat o malé děti.“

„Ale my přece...“ zarazil jsem se náhlým tušením.

„A bude to děvčátko,“ řekla Zoidée, aniž by mi dala čas vzpamatovat se. „Jaké jméno by se ti líbilo více? Pozemské nebo bardžanské?“

Proto takové tajemství!

„Ale co bude s výpravou k Zemi?“ zalapal jsem po dechu.

„Neboj se, naši kosmonauté to určitě zvládnou i bez nás dvou,“ usmívala se Zoidée.


Výprava hvězdoletu 2829, nazvaného též Šotri, k Zemi na kterou jsme se oba tak těšili, odletěla bez nás. Odlet se navlas podobal tomu před půl rokem. Tentokrát jsem ale nesledoval obrazovky v řídící kabině, byl jsem jen mezi těmi, kdo se přišli s kosmonauty na Poenaid rozloučit. Nakrátko jsem navštívil pilotní kabinu a ačkoliv jsme spolu probrali každou maličkost několikrát, ještě teď jsme uvažovali, jaké to bude, až hvězdný letoun dorazí k Zemi. Mezihvězdné vysílačky Persea už dopředu na Zem ohlásily, že se chystá výprava přátel, ale na odpověď ze Země jsme čekat nemohli. Radiové vlny dorazí k Zemi o něco dříve než Šotri, ale odpověď by se určitě vlekla rychlostí světla několik let a neměla by šanci proti vjosuzgu. Dříve než odpověď tu budou kosmonauté osobně.

„Ať se vám letí klidně,“ popřál jsem jim, když jsem opouštěl pilotní kabinu. „Nejraději bych letěl s vámi.“

„Dal jsi slovo Zoidée - to je svaté,“ přikývl hlavou Niódží, který se stal místo mě prvním kapitánem Šotri.

„Nebo toho oba litujete?“ usmála se mladičká Zugai.

Její mládí bylo velice relativní. Bylo jí teprve něco málo přes šedesát let, byla vlastně starší než já. Do posádky Šotri se dostala díky náhle uvolněnému místu po Zoidée.

„Jestli bude někdo litovat, mohli bychom to být my,“ řekl Niódží zamyšleně.

„Čeho byste litovali?“ usmál jsem se.

„Neříkám, že to nezvládneme, ale bude to nejzajímavější mezihvězdný let v celé historii Společenství. Také je ale pravda, že nemůžeme pořád postupovat vesmírem po malých krůčcích jako dosud. Lidé ze Země nám ukázali, že se dlouhých letů nebojí. Neměli bychom se bát ani my, vždyť přece létáme do kosmu přes čtyřicet tisíc let! Určitě bude lepší, když se nebude říkat, že nás musel někdo vodit za ruku jako malé děti! Z tohoto hlediska, nezlob se, Vojto, přišlo Zoidino dítě jako na objednávku.“

„To nemůžeš takhle říkat,“ zamračila se Zugai. „Nakonec by si mohl Vojta myslet, že mu Zoidée překazila návrat domů schválně.“

„Já se jí na to zeptám,“ slíbil jsem s úsměvem. Samozřejmě jsme všichni věděli, že to udělala schválně. Při dokonalosti bardžanské antikoncepce bylo každému jasné, že nechtěné děti na Bardžá prostě neexistují. Ale na druhé straně jsem ji dobře chápal. Nechtěla prostě čekat ještě další desítku let, to bylo celé. A nejenže jsem ji chápal, já jsem s ní souhlasil. Touha po domově byla i u mě přehlušena radostným očekáváním. Budeme mít děvčátko, první dítě dvou odlišných světů. Není to nádherné?

Se všemi jsem se rozloučil, vyšel ven a pokusil se zamíchat do davu. Nešlo to lehce. Byl jsem příliš známou osobou aby se mi to zdařilo nenápadně, jistě tu působil můj exotický zjev.

„Pozemšťan, pozemšťan,“ slyšel jsem ze všech stran.

„Teď se ani domů podívat nemůže...“

„No a co má být?“ zaslechl jsem za sebou. „Na Bardžá je přece mnohem lépe než u nich, na Zemi.“

„A ty bys zůstala na nějaké cizí planetě, i kdyby na ní bylo lépe než na Bardžá?“ namítl kdosi. „Uvaž přece, on tu není doma.“

„Vždyť se bude moci vrátit, jakmile naši kosmonauti postaví na Zemi vjosuzgu.“

„Pokud se ještě vůbec bude chtít vracet. Než Šotri doletí k Zemi, uplyne dvanáct let, zatím bude pozemšťan s námi,“ přidal se další. „Jeho děti budou doma na Bardžá, ne na Zemi.“

„Však to také bude událost, já tomu pořád nemohu uvěřit. Celý život učím biologii a teď, po tolika stoletích, abych se všem svým žákům omlouvala, že jsem je učila špatně.“

„A co jsme učili špatně?“ namítal kdosi další. „Já jsem také biolog a také učím mladé. Existovaly v celém nám známém vesmíru bytosti geneticky shodné s námi? Neexistovaly! Nikdo z nás neměl ani potuchy o lidech Země! Jen bych rád věděl, najdeme-li někdy ještě jednu takovou civilizaci, jako je Země. Byl bych tomu rád, ale nedělám si žádné iluze, že by se takový zázrak v dohledné době opakoval.“

(Opakoval se, dokonce ještě čtyřikrát v tomto století - lidé se nezávisle na sobě vyvinuli na více světech, než kdo čekal. Teorie biologické konvergence se tím jen potvrdila, i když to bylo trochu dál - několik tisíc světelných let od dnešních hranic Galaktického Společenství.)

Ozval se zvuk, podobný gongu. Znamení ke startu, varování pro poslední opozdilce, aby opustili prostor pod břichem obrovského hvězdoletu. Hvězdolet neměl startovat pomocí atomových motorů, ty byly na planetě zablokované, ale i antigravitační motory mohly nepříjemnou silou zamáčknout člověka do písku pouště. Nejspíš by nikoho nezabily, ale mohly by způsobit bezvědomí a snad i nějaké zranění.

Nikdo v nebezpečné zóně nebyl a brzy se pod břichem bardžanského hvězdoletu objevilo jasné oranžové světélkování a ozvalo se sršení. Bardžanské motory při práci ionizují vzduch a ten se potom rekombinuje - je to podobný jev jako pozorujeme i na Zemi v blízkosti vedení vysokého napětí. Pak se naše třínožka pomalu nadzvedla a plynule rozjela vzhůru. Hvězdolet 2829, zvaný Šotri, se vznesl ke své dlouhé cestě. Každý hvězdolet může mít za dobu své existence několik čísel - jsou to pořadová čísla jednotlivých letů. Málo bardžanských lodí ale mělo také - jméno.

Davy jásaly, třínožka se rychle zmenšovala. Z větší dálky se tím víc podobala verpánku. Nahoře byl jako polštářek přídavný pancíř, dole tři raketoplány jako kovové nohy.

Pak už působila jen jako stříbřitý šperk na obloze...

Zbývala z ní jen malá jiskřička... Najednou se zablesklo, jiskřička se rozsvítila a změnila v jasnou hvězdu. To kosmonauté již mimo atmosféru zapnuli pozemské atomové motory, proud z generátorů začal proudit do antigravitačních baporgů. Trochu mě nadzvedla pýcha. Až odtud z povrchu planety bylo znát, jak se malá hvězdička prudce rozjela na stranu a začala očividně zrychlovat. Tři sta Gé - nepředstavitelné i pro mě. Málokdo kromě odborníků si to uvědomoval.

Do dvaceti minut zmizela za obzorem a shromážděné davy se začaly zvolna rozcházet.Většina lidí odcházela k domkům, ale už též i k několika nově postaveným hotelům a restauracím. Jiní se vydávali na procházky po okolí, což byl pro mnohé určitě zážitek. Další se chystali k prohlídce specificky místních atrakcí: vystaveným preparovaným kostrám místních veleještěrů, Zoidině Jeskyni trosečníků i stranou stojícímu pozemskému raketoplánu, stále ještě připravenému k letu.

„Nemusíš se obávat, pozemšťane, tvé letadlo bude jistě v pořádku,“ ujišťovali mě průvodci, kteří tu po celou dobu prováděli zájemce po vnitřku výsadkového letounu. Brali je dovnitř po patnácti a nemohli se ani příliš dlouho zdržovat, venku stála dlouhá fronta, jev jinak na Bardžá téměř neznámý. Co se dá dělat, výsadkových letounů se nedalo rozmístit tolik, aby se na každého dostalo. Motory byly pochopitelně zablokované, blokování pojištěné heslem, ale průvodci znali několik příkazů, na které počítač reagoval. Mohli zájemcům některé povely předvést a dokázat jim, že je pozemský letoun opravdu řiditelný hlasem.

Nebylo ani možné, aby se všechny tyto davy přepravily za jediný den pouhými dvěma stanicemi vjosuzgu. Pořadatelé atrakce, jakou start hvězdoletu bezesporu byl, museli počítat se všemi maličkostmi.

Kromě urychlené stavby třetí stanice byly již dávno předem sestaveny pořadníky pro cesty na odlet z Poenaid i pro návrat turistů. Odlet hvězdoletu do vesmíru byla přece jenom i na Bardžá a ostatních světech podívaná, jaká se dá vidět jen několikrát za život, a to i tehdy, když se lidský věk nepočítá na desetiletí, ale na staletí. Většina obyvatel Společenství se spokojila s běžným zpravodajstvím - novinami, fotografiemi a filmy, ale tisíce jich obětovalo nemalou námahu, aby se podívali přímo na místě. Bardžané neměli dokonale rozvinutou televizi, jako my. Znali televizní obrazovky i kamery, ale používali je spíše k monitorování nebezpečných provozů a pro hvězdné lodi, ne tak masově, jako my. Jistě to souviselo s obecně nižším rozvojem celého elektronického průmyslu. Nejběžnějším mediem pro záznam obrazu byly krystalické knihy, použitelné i jako film. Nebyly ale barevné a s pozemským filmem se nedaly srovnávat.

Spousta lidí se sem jistě přišla podívat i na mě, doposud jediného představitele Země. Někteří se chtěli účastnit jen startu hvězdoletu a co nejdřív se vrátit. Jiní se při této příležitosti chtěli podívat, jak to vypadá na nové planetě, vhodné pro lidi, ale dosud téměř nedotčené, která měla na své obyvatele čekat ještě déle než deset let - netušili, že se jich dočká mnohem, mnohem dřív. Mnoho jich bylo zvědavo i na pozemský letoun, který také nebyl nikde jinde k vidění.

Nebylo ale mnoho majitelů jiskřících legitimací, které opravňovaly k přednostnímu odbavení ve vjosuzgu. Já jsem ji měl a brzy jsem se rozhodl použít ji k návratu zpět na Bardžá. Zoidée nesměla cestovat a musela zůstat doma, ale sama mě na Poenaid vyslala. Teď, jakmile hvězdolet odletěl, mě na Poenaid nic neudrželo. Co bych kdysi dal za to, podívat se na neznámou planetu? Poenaid jsem ale znal - a Zoidée na Bardžá mi byla přednější.

Krátká procedura nastupování, zhoupnutí - a byli jsme na planetě Bardžá. Můj gryul, stále zaparkovaný na střeše kosmického centra - a pak, necelou půlhodinu od Poenaid, jsem klesal na střechu domu, kde mě čekala Zoidée...


Po odletu Šotri dosavadní horečná činnost v kosmickém Centru ustala. Pochopitelně, po každém odeslání hvězdné výpravy nastalo období relativního klidu. Ani tak vyspělé kosmické civilizace jako je Bardžá nemohou vysílat mezihvězdné výpravy jednu za druhou na běžícím pásu, jako odlétají letadla z pozemských letišť. Hlavní problém je, že hvězd, kam lze v dané chvíli poslat výpravu s nadějí na úspěch, není nikdy tolik.

Nemá například smysl vysílat hvězdné letouny z vnitřních planet Společenství: z Bardžá, Ilooniku, Eio, Uxu a Bajííru. Vždycky se vyplatí dopravit pomocí stanic vjosuzgu jejich součásti na některou z nově objevených planet a vesmírem pak proletět jen co nejmenší vzdálenost. Proto už z vnitřních planet nikdy hvězdné letouny vzlétat nebudou. Nejkratší cesta do volného vesmíru je vždycky z okrajových planet - a totéž platí pro následující lety. Pomýšlet na další expedici má proto cenu teprve ve chvíli, kdy některá loď dosáhne spojení s planetou, výhodnou pro další start. Štafeta hvězdných výprav je lepší řešení než sebelépe promyšlené dálkové lety - samozřejmě pokud nejsou k dispozici dálkové hvězdolety.

Hlavním omezujícím prvkem dálkových letů je navzdory dlouhověkosti Bardžanů čas. Vysílání výprav k tak vzdáleným cílům, že cesta trvá více než několik desítek let, je dosud i pro tak vyspělé civilizace příliš složité. Nejde o to, že by letouny nebyly schopny takových cest, ačkoliv ani to není jednoduché. Dobře vím, jak se na betonových pancířích Persea podepsala kosmická eroze, a to byly za letu občas obnovované. Jak vypadaly tenčí kovové pláty bardžanských letadel? Viděl jsem jenom dva bardžanské hvězdné letouny, z toho jeden jen jako vrak, ale hodně jsem o tomhle problému slyšel. Nezřídka se stává, že je letoun po přistání na vzdálené planetě zralý ke kompletní výměně pláště. S tím se už ostatně počítá a ke každému takovému hvězdoletu jsou vždy nejprve dopraveny náhradní díly, plášť bývá měněn vcelku a všechna zařízení jsou před dalším letem pečlivě přezkoušena a zčásti vyměněna, než se letoun může vydat na další cestu. Doprava rozmontované stanice vjosuzgu je proti tomu obvykle dětskou hračkou.

S rostoucí délkou letu se prudce zvyšuje opotřebení všech součástí a pravděpodobnost poruch, od banálních, až po ty katastrofální. Údržba se proto musí provádět celou cestu. Právě tak to není jednoduché se stravováním posádky. Žít několik měsíců o konzervách také není med. K řešení tohoto problému jsme měli vlastní farmy, kde se pěstovaly alespoň nějaké čerstvé potraviny - ať už rostliny, nebo živočichové. Pěstování rostlin se na hvězdných lodích z Bardžá neujalo. Vyžaduje to energii, které jsme měli přece jen více, než kolik jí bylo na bardžanských letounech, kde se pečlivě zhasínala světla v úsecích lodi, kde nikdo nebyl, aby se ušetřil každý Watt drahocenné energie. Naštěstí Bardžané měli lepší konzervy než my. Konzervované suiaki bylo možné konzumovat po celé roky, aniž by člověk trpěl nedostatkem některých důležitých látek, vitaminů a stopových prvků. Chuť suiaki se dala ve velké míře měnit dodatečnou fermentací, nehrozilo ani přejedení neustále stejným jídlem.

Nejhorší to ale bylo vždycky s posádkami. Ne že by se tady nenašli dobrovolníci, ochotní obětovat část svého života rozvoji Společenství. Ale i my na Zemi známe ponorkovou nemoc, postihující nepříliš početné posádky, dlouho uzavřené do malé prostory - ať už do ponorky či hvězdoletu. Ponorková nemoc je zrádná, o tom bych mohl něco povídat! Na Perseu jsme také byli zpočátku parta k pohledání - a na konci někteří vyváděli jako chovanci psychiatrického ústavu. Bylo to čím dál tím horší a když se přidaly drogy, byl konec kamarádství, disciplíny i odpovědnosti. Výprava Persea nakonec skončila zásahem meteoru, kterému se mohla při větší dávce opatrnosti a odpovědnosti vyhnout.

Ve hvězdoletech Společenství je posádka mnohem menší, na druhé straně většina cestu prospí zimním spánkem. Není to hibernace podle naivních pozemských představ, samozřejmě řízená nějakými dokonalými přístroji, ale docela obyčejný zimní spánek, uměle vyvolaný u lidí. Ti na něco takového nejsou přímo od přírody zařízeni, ale kdesi v hlubinách genetiky mají pořád krátké spojení na medvědy a sysly. Kdo se účastní takové cesty, musí vydržet několik měsíců nudy v těsných prostorách jen ve dvojicích. Navíc bylo vždycky po celou dobu letu uvnitř beztíží - není div, že výběr kosmonautů musel být velice pečlivý.

V současné době proti vysílání dalších hvězdných výprav vyvstal další argument. Šotri znamenal pro většinu mezihvězdných odborníků nesmírné překvapení. Po mnoha tisíciletích mezihvězdných letů se ukázalo, že mladičká, dosud nezralá civilizace může mít letouny lepší než Galaktické společenství. Odborníci si už při stavbě uvědomili, že nový typ kosmických letadel asi vytlačí staré hvězdolety do muzeí. Ale protože se dosud Společenství setkalo jen s jediným představitelem nové civilizace, nebylo možné postavit než jediný pokusný letoun. Veškeré další kosmické cesty byly proto odloženy do doby, než se podaří dosáhnout spojení s planetou Zemí.

Šotri měl být navíc první kosmický letoun Galaktického Společenství, jehož posádka se měla setkat se zřetelnými projevy relativistických efektů. Už z toho důvodu mě mrzelo, že jsem se letu neúčastnil. Znal jsem ty efekty, ale Bardžané se v podsvětelných oblastech dosud nikdy nepohybovali. Utěšoval jsem se tím, že se pro mě jistě najde místo při některém dalším letu - hvězdolety Šotri vzlétnou ve větším počtu a rozletí se do všech stran zkoumat další světy, zejména do míst, kam se pomalejší lodi dosud nemohly odvážit.

To jsem ještě netušil, že let Šotri bude - jediný let toho druhu. Kromě mě jen tato jediná posádka celého Galaktického společenství prožije zkracování času - a nikdo víc!

Měl to být druhý a poslední výlet do oblasti těsně podsvětelných rychlostí, kdy se jedenáct let posádce zkrátí na necelého půl roku...

Mohl jsem vědět, že už za necelých třicet let naváže Galaktické společenství spojení s další lidskou civilizací? Její dálkové hyperprostorové hvězdolety pošlou okamžitě do muzea všechna kosmická letadla Galaktického společenství - včetně mého „dítěte“, hvězdoletu Šotri. Právě tak jsem nemohl tušit, že budu druhým pozemšťanem, který ochutná let dlouhý více než dva tisíce světelných let zelenou mlhou nadprostoru na palubě Aigurské nadsvětelné mašiny.

Mohl jsem se alespoň utěšovat, že jsem první a jediný pozemšťan, který prožil opravdový mezihvězdný let na těsně podsvětelné mašině. Po dlouhou dobu jsem byl i jediný. Ale ani můj další následovník, podivnou hrou osudu donucený přeletět jinou mezihvězdnou vzdálenost na palubě záchranné Archy Giweruzanů, neprožil na ní podivný stav, kdy se čas začíná znatelně měnit. Jejich Archa dosahovala jen tří čtvrtin rychlosti světla, ale měla dosáhnout jiných rekordů - například unést na palubě celou miliardu obyvatel planety, ohrožené výbuchem hvězdy a se všemi zažít něco neskutečného - proletět její ohnivou atmosférou...

Tenkrát, když jsme stavěli Šotri, byly na Aiguře dálkové hvězdolety teprve v plenkách. Aigura se nachází kdesi v sousední spirále Galaxie, od Země je přibližně dva tisíce světelných let vzdálená - kdo o ní mohl vědět? Snad ten zpěvák, který zpíval dodnes známou píseň, jejíž slova se na planetu Aiguru tak případně hodí?

„....just two thousand light years from home...*“

(*Dva tisíce světelných let od domova... Rolling Stones)


Když už jsem neodletěl s výpravou k Zemi, přijal jsem místo v kosmickém Centru na Bardžá. Bylo jasné, že se Šotri dostane k Zemi až za více než deset let. Velká rada Společenství se mnou sjednala, že do té doby budu podle svých možností pomáhat odborníkům seznamovat se s pozemskou technikou. Žádná z mnoha civilizací Společenství si v žádném období nedělala nebezpečné iluze o tom, že by byla ve všech směrech dokonalejší, pokrokovější a tedy lepší než ostatní. Logicky z toho vyplývalo, že i sebevíce zaostalé civilizace mohou nad ostatními vynikat, byť aspoň v maličkostech. Už se stalo, že se zdánlivá maličkost později ukázala významnější, než si všichni mysleli. Klasickým příkladem byly rezonanční tavičky planety Ux, které kdysi dávno podstatně změnily tvářnost průmyslu všech planet Společenství.

Na Bardžá jsem se dostal jako obyčejný průzkumný pilot, ale protože jsem byl jediným představitelem Země, stal jsem se automaticky odborníkem na pozemskou techniku. Měl jsem aspoň základní znalosti z většiny oborů, potřebných pro kosmické lety, ale tady by bylo třeba celé plejády specialistů. V některých oborech jsem vystupoval v roli odborníka bez výčitek svědomí, ale jiné byly nad moje schopnosti. Bohužel se jednalo právě o ty, o které by tu byl zájem největší. Tranzistory s jejich jemňoučkou strukturou, digitální zvuk a obraz, hudba.

S hudbou byly problémy. Po planetách Společenství se brzy roznesla zvěst o kouzelné hudbě z daleké Země. Byl bych rád, kdyby právě hudba pomohla překonat odpor, který jinak Země ve zdejších lidech často vzbuzovala. Nikdo v celém Společenství ale nedokázal okopírovat pozemskou digitální techniku. Z Persea jsem přivezl všeho všudy sto sedmdesát pět přehrávacích aparatur. Pravda, byly ve všech soukromých kajutách, byly i ve společenských prostorách, ale na celou planetu jich bylo pořád žalostně málo. Když pak projevily zájem další civilizace, bylo jasné, že může být uspokojena mizivá část zájemců. Čekat více než deset let na návrat výpravy ze Země se nechtělo nikomu a kdo jednou uslyšel Mozarta nebo Dvořáka, toužil po tom slyšet je znovu. V krátké době vyrostly na Bardžá i dalších světech koncertní sály, kde byly tyto vzácné pozemské přístroje neustále v provozu, ale to zdaleka nestačilo. Zájemci byli pochopitelně ze všech koutů Společenství, proto jsme zbývající přístroje rozmístili i po ostatních planetách.

Pozemské nahrávky byly též brzy překopírovány na miliardy zdejších kopií, podobných prastarým pozemským gramodeskám. Kvalita zvuku se u nich sice nedala srovnávat s kvalitou digitálního záznamu, ale byly dostupnější a všichni se shodli na tom, že čarovná krása pozemské hudby není ukryta jenom v dokonalém záznamu. Jenže, málo platné, Mozart byl nejlepší pouze z digitálního záznamu. Pozemská hudba zvítězila na celé čáře, i když si kvůli ní museli obyvatelé Galaktického společenství zavést službu rezervování vstupenek a prodávat vstupenky na digitální koncerty na několik měsíců dopředu... Pozemské přístroje také nebyly ve zdejších podmínkách opravitelné a porucha znamenala zděšení a nesmírný smutek v postižené oblasti.

Také Zoidée obětovala přístroj, který jsem jí věnoval.

Jeden z porouchaných přehrávačů patřil městu Cokrezu a když jsem při jeho prohlídce konstatoval, že už se nedá nic dělat, nastalo takové zděšení, že Zoidée nevydržela a nabídla městu svůj, ačkoliv dobře věděla, že další už ode mě nedostane.

„Netěšilo by mě mít nějakou výsadu, kdybych věděla, že tolika jiným ubírám radosti,“ prohlásila. Na druhé straně nelenila a obstarala si permanentní vstupenku na všechny koncerty s Mozartem. Nutno podotknout, že pro ni se vstupenka našla vždycky. I pro mě, když jsem se čas od času vypravil na koncert spolu s ní.

Místní hudebníci se nějakou dobu snažili o napodobení pozemské hudby. Obdivuhodně se jim dařilo u jednoduchých skladeb, ale před Mozartem, Bachem a dalšími pozemskými velikány jen smutně vzdychali. Nebyl jsem bohužel takovým odborníkem, abych jim pomohl.

Zařídit tohle všechno trvalo několik měsíců. Během té doby se ale chystalo něco, co také zaujalo pozornost velkého množství lidí.

Nikdy v dějinách neměla žádná pozemská královna takový okruh osobních lékařů jako Zoidée. Navzdory tomu, že sama nepatřila mezi lékařské outsidery a neustále tvrdila, že by to všechno rozhodně zvládla i úplně sama. Ostatní jí sice projevovali uznání, ale přesto vytvořili lékařskou skupinu, která skoro denně zkoumala její zdravotní stav. Málo platné, když se chystá přijít na svět dítě ze dvou tak vzdálených světů, musí kolem toho vzniknout popularita, ať jsme si ji přáli, nebo ne. Naštěstí právě tyhle moudré lidi včas napadlo, že by měli Zoidée ušetřit přílišného zájmu všech zvědavců. Proto se naopak starali, aby měla klid. Ostatně ona sama víc nepotřebovala. Snad jediný, kdo byl s ubíhajícím časem stále nervóznější, jsem byl já. Přece jen, ačkoliv je bardžanská lékařská věda proti pozemské o třídu lepší, stát se může všelicos, nebo jsem se toho aspoň obával.

Stalo se ale něco, co jsem naprosto nemohl očekávat.

Něco co způsobilo, že jsem nakonec propásl narození nejslavnějšího dítěte v dějinách Společenství - vlastní dcerky...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:44