Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Viouir

Byli jsme všichni na dovolené u Biadé, u moře na jižní polokouli Bardžá. Lékaři továrny v Cokrezu rozhodli, že nemohu pokračovat v práci, dokud si řádně neodpočinu. Pravda, byl jsem teď často unavený, což bylo dáno ozářením na Rhyinkáa, ale už jsem se z toho vzpamatovával. Zoidée zajistila ubytování v odlehlém letovisku na pobřeží a předem tam navozila zásoby. Stačilo připravit Zdeňku, naložit do letadla poslední zavazadla a mohli jsme letět k jihu jako tažní ptáci.

Zdenička spala celou cestu. Beztížný stav v gryulu jí vůbec nevadil, jako ostatně většině malých dětí. Přesto jsem během letu začal přemýšlet, jak zařídit uvnitř letícího letadla aspoň nepatrnou tíži. Šotri si mohl tíži regulovat tak, jak bylo pro posádku nejpohodlnější, počítalo se s tím, že po dobu činnosti motorů bude uvnitř docela normální. Nebylo by možné tak vytvořit tíži i v gryulech? Šotri k tomu potřeboval kombinovaný tah pozemských atomových motorů a bardžanských gravitačních baporgů, což se dalo provozovat jen v kosmickém prostoru mimo ovzduší, rozhodně ne na planetách.

Bardžanské antigravitační motory jsou zřetelně lepší než naše spalovací motory, ať jde o motory s vrtulí nebo turbínové. Bardžanská letadla mají jako zdroj energie akumulátory nebo isúny, zdroje na B-palivo, obdobu palivových článků, jenže na biologickém principu. Spalovací motory na uhlovodíkové palivo by se na Bardžá nedaly použít. Ne že by tu nebyla podzemní ložiska tekutých uhlovodíků, ale nikoho by nenapadlo tuto cennou surovinu spalovat. Bardžané odjakživa ropu těžili, ale další zpracování probíhá za pomoci bakterií, ne destilací. Část používají jako palivo, ale palivo B-typu, univerzálnějšího než náš benzín nebo nafta. Větší díl těžby se ale odjakživa převádí na biohmotu, s níž dosahují fantastické výnosy na polích, ve vodních nádržích, v mořích a ve sklenících. Zavádět do toho hospodářství pozemské spalovací motory by bylo asi tak anachronické, jako prosazovat dýmající parní lokomotivy do podzemní dráhy.

Když by ale nebylo možné kombinovat antigravitační motory se spalovacími, mohlo by se využít jiné kombinace. Ale jedinou možností, která mě v této chvíli napadala, by bylo přidělat na gryuly křídla a aspoň část svislé síly vytvářet pomocí aerodynamického vztlaku. Možná by to stálo za vyzkoušení, ale gryul s křídly by asi hodně ztratil na své hlavní výhodě, obratnosti.

Přemýšlel jsem celou cestu, ale na nic jsem nepřišel. Zoidée si zatím prohlížela obrázky z planety Rhyinkáa, jak je zaznamenal reportér Huiées v knize „Konec civilizace“.

Pamatoval jsem se na něho dobře. Nebyl s námi od začátku, ale když jsme převezli na Poenaid Harramovu skupinu a slabší povahy od nás pod dojmem utrpení těch lidí odešly, sám se přihlásil jako dobrovolník k obsluze vjosuzgu a vydržel až do konce. Jeho reportáže, doprovázené fotografiemi, byly dopravovány na Poenaid a prakticky do všech světů Společenství. Vzpomněl jsem si přitom na pozemské reportéry. Ti by určitě neváhali využít i možností nasednout do pátracích letadel a pořídit reportáže přímo z míst, kde se odehrávalo to nejhorší, nezůstávali by v bezpečí stanice. Bardžanský reportér se podle mě držel v pozadí. Ale i Huiées, ačkoliv nikdy nevyšel mimo obvod stanice Rhyinkáa, pořídil otřesné reportáže, že se o ně zajímaly miliardy lidí i ne-lidí celého Společenství. Věrně popisoval strašlivé utrpení Rhyinčanů, doplňované všemi, kdo nám na Poenaid pomáhali a sestavovali přitom obraz tragédie světa, zničeného nesmyslnou apokalyptickou nenávistí vlastních obyvatel. Huiéesova kniha byla vydána na všech planetách Galaktického Společenství v miliardových nákladech. Zoidée si, jak jinak, hbitě obstarala jeden z prvních krystalů na Bardžá. Už proto, že mě tam našla na dobré pětině obrázků.

„Já jsem věděla, že to tam bude strašné,“ opakovala si potichu už po několikáté. „Ale opravdu jsem netušila, že to bude tak příšerné. Chudáci lidé Rhyinkáa!“

„Chudáci lidé,“ povzdychl jsem si také.

„Poslyš, Vojto, ty ses do téhle knihy díval, bylo to opravdu takové, nebo nám Huiées trochu přibarvil skutečnost - do černa?“

„Jak to mohu posoudit, nic nepřibarvoval. Jen celkem věrně zaznamenal, co viděl. Problém je v tom, že on viděl už jen to, co se dostalo na stanici. A tam už bylo pokaždé vyhráno.“

„To chceš říci, že venku, mimo stanici, to bylo ještě horší?“

Vyprávěl jsem jí tedy i to, co nikdo z Bardžanů ani okem nespatřil. O špinavém, krvavém krytu, jehož obyvatele nesmyslně vyvraždilo sebevražedné komando Qintyrovy armády, než se pak samo postřílelo, protože předtím prošlo pásmem vražedné radioaktivní pouště. A také o tom, co viděli piloti gryulů, kteří tak či onak létali buďto se mnou nebo s konvoji dopravujícími lidi do bezpečí stanice. Skončil jsem úvahou, jaké asi mohou mít vyhlídky lidé Qintyrovy skupiny. Mají zásoby, původně spočítané pro dva tisíce lidí na pět let. Ty by pro tu stovku lidí mohly docela dobře vystačit na sto let, kdyby... ale podle mě neměli naději žádnou. I kdyby k nim časem nepronikl ledovec, jedno nemohou uhlídat. Radioaktivitu. I když bude pomalu klesat, bude kolem nich pořád. Stále víc a více bude prosakovat dovnitř jejich krytu. Najdou ji ve vodě, na stěnách, v prachu. Účinky se stále sčítají, jednoho dne u všech propuknou příznaky nemoci z ozáření. I když vím, že právě oni byli strůjci příšerného vraždění, vynesli sami nad sebou krutý rozsudek.

„To je skutečně příšerné,“ otřásla se Zoidée. „Ale teď bych chtěla od tebe slyšet opravdu upřímná slova. Myslíš si, že i na Zemi žijí takoví lidé, jako Qintyr?“

„Musel bych ti lhát, kdybych řekl, že ne,“ přikývl jsem. „I na Zemi byli a jsou takoví.“

Na to Zoidée chvilku mlčela.

„Víš, Vojto, slyšela jsem, že jsi na Rhyinkáa řekl někomu z Bardžá, že neumíme odhadnout, kdo je dobrý a kdo ne. Já si to ale nemyslím. My určitě dokážeme poznat, kdo je lump a kdo je dobrý. Máš možná proti nám výhodu, že znáš víc těch lumpů a rychleji je rozeznáš.“

„Je to možné,“ připustil jsem.

„My známe samé dobré lidi - a přesto si myslím, že i na Zemi jsou lidé, kterým se my ani nemůžeme rovnat. Dokud budou na Zemi lidé jako jsi ty, věřím tomu, že Zemi nemůže hrozit osud Rhyinkáa.“

„Možná bych udělal lépe, kdybych ti tuhle iluzi nebral,“ řekl jsem smutně. „Ale svědomí mi nedá a musím tě zklamat. Také na Rhyinkáa byla spousta dobrých lidí a přece byla Rhyinkáa zničena. Zkázu může způsobit malý počet ničemů. Dokonce by to mohl způsobit jediný maniak, dostat se na místo, odkud se dají odpalovat střely.“

A vyprávěl jsem jí o svém malém příteli, dítěti Daugelovi a o velkém Harramovi, z nichž první se vrátil do pekla na Rhyinkáa zachránit kamarády a druhý odtud odmítl odejít, aby mohl pomoci - svým nepřátelům.

„Budeme je muset oba v brzké době pozvat na Bardžá,“ řekl jsem na závěr. „Slíbil jsem jim Mozarta. Rhyinčané jsou muzikální, určitě se jim bude líbit.“

„Ty bys je chtěl pozvat na Bardžá?“ podívala se na mě tázavě.

„Samozřejmě pokud to dovolíte,“ řekl jsem. „Nemyslím, že si Rhyinčané zaslouží volný pohyb po všech planetách Společenství. Poznal jsem mezi těmi, koho jsme vozili do bezpečí, také pár ničemů. Ale poznal jsem tam i opravdu dobré lidi a doufám, když se za ně zaručím, že tuto záruku lidé z Bardžá přijmou.“

„Na to jsem sama zvědavá,“ podotkla Zoidée. „Já si sice myslím, že tobě osobně už naši lidé věří. Ale pustit k nám na Bardžá lidi, kteří si dokonale vyvraždili vlastní planetu, bude něco úplně jiného.“

„Musím i tobě opakovat, že nejsou lidé jako lidé?“ podíval jsem se na ni vyčítavě.

„Mně už to opakovat nemusíš,“ usmála se na mě krásným úsměvem, který jsem neustále obdivoval od prvních okamžiků našeho setkání. „Já už jsem docela tvoje - vždyť jsem si tě vzala. Ale právě tak bych ti měla připomenout, že ani na Bardžá nejsou lidé jako lidé. Já ti už věřím každé slovo, ale vím o některých, kteří se raději odstěhovali, aby nemuseli žít ve tvé blízkosti, tak se bojí lidí ze Země.“

„Však oni si také zvyknou,“ usmál jsem se.


Pozemský hvězdolet Perseus přestal odpovídat na signály přesně v pátek třináctého podle pozemského kalendáře. Bylo to nemilé, neboť jeho pozorovací kamery a samoučící se programy poslední dobou docela správně na Poenaid předpovídaly počasí a to teď náhle přestalo. Že to bylo právě v pátek a k tomu třináctého, toho jsem si pochopitelně mohl všimnout jen já. Bardžané si na symboliku čísel tolik nepotrpěli.

Poprvé po několika letech musela tedy na Poenaid ustoupit zábavná atrakce, nazývaná pozemský letoun, potřebě přece jen se podívat nahoru na oběžnou dráhu. Musel jsem raketoplán důkladně zkontrolovat, ale po takové době nebyl ve špatném stavu, jak jsem se obával. Bardžané se kromě provádění turistů zabývali i běžnou údržbou, takže všechno bylo celkem v pořádku.

V Údolí Trosečníků to vypadalo zase jinak, než když jsem tady byl minule. V sousedství vyrostlo město Nová Naděje, kde v současné době žila polovina bývalých obyvatel Rhyinkáa. Žily tu pohromadě všechny národnosti bývalé Rhyinkáa a všichni mluvili jedinou řečí, totiž Bar. Na jednom velkém společném sněmu se dohodli, že mnoho různých národností při tak malém počtu obyvatel je zbytečný luxus a rozhodli se přijmout za společnou řeč jazyk většiny planet Společenství. Bylo to rozumné, neboť by se tím rázem dohovořili všude. Rhyinčané nebyli ani zdaleka první civilizací, která přešla od většího množství nářečí na řeč Bar. Ovládat Bar bylo na všech planetách Společenství vyžadováno jako základní znalost, někde už kromě Bar přestali udržovat místní jazyky, jinde je dosud zachovávali.

Většina tradic Rhyinčanů zůstala bohužel pohřbena na jejich radioaktivní planetě. Veškeré kulturní památky ve válce podlehly zkáze. V podzemních krytech se zachovalo z celého kulturního bohatství planety jen třicet knih, které si jejich majitelé vzali s sebou do nového světa. Ostatní vzalo za své. Prý byli na Rhyinkáa dříve dobří malíři a sochaři, ale z jejich děl se nezachovalo nic. Jen žalostné zbytky ústně předávaných hodnot, ale i na ty se v novém světě zapomínalo. Když později někoho na Poenaid napadlo dobré kulturní tradice staré Rhyinkáa aspoň zaznamenat, málem ani nebylo co. Až se na Rhyinkáa jednou vrátí archeologové, budou z krytů pracně dolovat torza pokladů místního umění.

V Nové Naději žilo kromě Rhyinčanů i dost biologů, kteří pořád léčili postižené. U velké většiny teď nešlo o pouhé přežití, bylo třeba napravit i různá genetická poškození. Některá by ani neovlivnila jejich nositele, ale mohla by se později katastrofálně projevit u potomstva. Geno-léčením musel projít každý, kdo se třeba krátkodobě pohyboval po povrchu planety Rhyinkáa. Na někoho stačilo pět - šest seancí, několik nás muselo být opravováno půl roku i déle. Radioaktivita je zkrátka prevít, ani zázračné lékařské kapacity jako jsou lékaři z Bardžá ji nemohou brát na lehkou váhu.

Setkal jsem se po delší době i s některými přáteli. Harrama zvolili starostou Nové Naděje, takže jsem se s ním setkal hned poté, co jsem na Poenaid dorazil. Nemusel jsem se ptát ani po Daugelovi. Mezitím vyrostl a učil se od univerzitních mistrů z Bardžá zacházet s agisarem. Považoval to za své životní štěstí. Odborníci z Bardžá se věnovali nejen léčení nemocných, ale také učení ještěrčích dětí, bylo tu i několik vážených profesorů Biologické školy. Neodmítali učit ani dospělé, pokud projevili opravdový zájem.

Nejprve jsem svým přátelům věnoval celý večer, pak mě oni navštívili v raketoplánu. Bylo o čem povídat. Na Poenaid vyrostlo několik menších měst a osad, dařilo se úrodě, jak pokračuje výstavba továren, aby Poenaid nebyla závislá na dovozu. Také kolik tu přibylo dětí, což je jev vždycky spojený s kolonizací nových planet. Dozvěděl jsem se i o velké Očistné přísaze, kterou prošli nejen bývalí vojáci Qintyrovy armády, ale všichni. Museli se slavnostně zříci násilí, lží a podvodů nejen vůči krajanům, ale vůči všem rozumným bytostem z vesmíru. Organizoval to Harram, ale vymyslel to Daugel. Nebyl to špatný nápad.

„Dostali jsme jedinou a už asi poslední příležitost, jak se zařadit mezi rozumné bytosti,“ hlásal Harram, jehož slova tady platila víc, než mnoha ostatních. „Buď té šance využijeme, nebo se od nás všechny rozumné bytosti navěky odvrátí. Třetí planetu určitě nedostaneme, na to dám krk - a mám jen jeden!“

Na velikém sněmu rozhodli, že všichni v novém světě budou hovořit jedině řečí Bar. Všichni se také, podle mě trochu teatrálně, zřekli svých národností a stali se jediným národem Poenaidů. Harram tvrdil, že bude určitě lépe úplně zapomenout původní jazyky, než aby jim připomínaly jejich nenávist. A kupodivu se mu podařilo přesvědčit i ostatní, což byl podle mě div. V nové zemi si podali ruce Aurijci s Mierranci a Aijinci, dříve nesmiřitelní nepřátelé. Na jednu stranu jsem z toho měl radost. Ale také jsem viděl, že Poenaidové jsou další civilizací, která opět předběhla Zemi, byť po děsivé zkušenosti.

Na start raketoplánu se přišla podívat snad polovina všech obyvatel Nové Naděje, zvláště když se mezi lidmi rozneslo, že by přitom mohli opět spatřit pozemšťana. Ti z nich, kdo si zatím zvykli na gryulyBardžá, byli opět překvapeni, ale snad přece jen méně, než kdysi lidé z Bardžá. Pozemský raketoplán byl pro ně zajímavý jedině svou velikostí, ne principem pohonu. Oni přece rakety znali - bohužel příliš dobře.

Jak rád jsem opět usedl do pilotního sedadla, to se ani povědět nedá. Dnes letěli se mnou tři kosmonauté z Bardžá. Kromě opravy vysílaček jsme měli přivézt na Poenaid všechno, co by se ještě dalo využít.

K Perseu jsme se dostali v pořádku, jenže tam jsem objevil pravou příčinu odmlčení lodi a úsměv mi rychle zamrzl na rtech.

Hvězdolet byl děravý jako řešeto. Ani jsem se nemusel namáhat počítat průstřely. Byly jich stovky. Podařilo se mi sice dostat se do jednoho hangáru, ale jen jediný mě poslechl a otevřel se. Jeho nouzová automatika odmítla do hangáru napustit vzduch, protože kdesi byla nějaká trhlina. Pak jsme se v pořádku dostali do nejbližší chodby, ale dál už to opět nešlo tak lehce. Dveře do osové šachty byly zkřížené, v šachtě vakuum. Pneumatické výtahy pochopitelně nefungovaly, takže jsme museli lodí ručkovat v beztížném stavu ve skafandrech.

Zastavil jsem se u první fungující informační obrazovky a dal jsem si na ni poslat zprávu o stavu lodi. Obrazovka sice navzdory vakuu fungovala, ale výsledek připomínal horror. Bylo mi hned jasné, že kdyby po zásahu meteoru u Tozurée bylo aspoň teoreticky možné na palubě Persea opustit planetární soustavu hvězdy, teď už to možné nebude. Ze záznamů jsem se dozvěděl, že radary tentokráte roj zpozorovaly, ale vyhnout se mu nebylo v silách motorů. Roj byl rozsáhlejší než u Tozurée, i když byl řidší a obsahoval jen drobnější kameny. Ale také jeho rychlost byla podezřele velká, jako kdyby bloudil hvězdnou soustavou v protisměru. Kdož ví, mohlo jít o část stejného roje. V blízkosti planety Tozurée mohla být část meteorů vychýlená z dráhy a na své pouti navštívit Poenaid. Na štěstí pro planetu se zřejmě jednalo jen o menší kalibry, které by nejspíš shořely v atmosféře a neohrozily by povrch jako u Tozurée.

Nechráněný Perseus ale prostřílely a uvnitř panoval naprostý chaos. Ve sklenících byly zničeny poslední pozemské rostliny. Další část skladů byla zničena i s obsahem. Ze dvou reaktorů, které jsem uvedl do chodu, fungoval už jen jeden. V úseku G-5 byla životu nebezpečná úroveň radioaktivity, ale poslední reaktor pracoval. Je ovšem ve hvězdách, jak dlouho to může takhle vydržet.

Jeden z největších kalibrů roztrhl a úplně zničil palubní tělocvičnu, kam jsem odtahal všechny mrtvé z Persea. Kdysi jsem si umiňoval, že až na to bude čas, pokusím se dopravit je na planetu a tam slušně pohřbít. Pak jsem měl na starosti jiné, přednější věci a teď bylo pozdě vzpomínat na dávná předsevzetí. Nebylo co pohřbívat, mrtvá těla zmizela ve vesmíru. Trochu jsem se nad tím zastyděl, ale změnit se to nedalo.

Důležitější bylo vyřešit problém komunikace s planetou. Musel jsem ve skladech, kde byl mnohem větší zmatek, najít náhradní antény za dosavadní ustřelené, nainstalovat je opět na povrch lodi a postarat se, aby vysílačky měly napájení zajištěno izotopovými bateriemi a nebyly závislé na dodávce proudu z reaktoru. Ten už ostatně nemohl pracovat naplno, jeho motory byly zničené a reaktor jel pouze na volnoběh. Trochu mě zamrazilo, když jsem si uvědomil, že jsem tím ztratil poslední možnost, jak vysílat k Zemi. Mohl jsem jenom přijímat - ale kupodivu, Země se k vysílání pro Perseus neměla. Nu což, k Zemi se ještě nemohla dostat ani zpráva o katastrofě. Země se ale neozvala ani ve dvou předem dohodnutých termínech, což se mi vůbec nelíbilo. Kdyby expedice neskončila katastrofou, měli bychom další psychické problémy.

Bylo mi jasné, že Perseus už je definitivně mrtvý. Měl naštěstí dost vzdálenou oběžnou dráhu, takže jeho zřícení na Poenaid nehrozilo. Věděl jsem, že s jeho udržováním v provozu bude stále více problémů a bude lépe přestěhovat na Poenaid i na Bardžá všechno, co má nějakou cenu.

Bardžanští kosmonauté mi pomáhali nakládat. Především jsme vybírali elektroniku, od miniterminálů po řídící počítače jednotlivých center. Neušetřili jsme centrální počítače ani počítače z Pradéšovy rezidence. Ve hvězdoletu nakonec zbyly jen počítače nutné ke sledování a předpovídání počasí na Poenaid. Vybrali jsme veškeré paměťové desky knihoven, kdejaké skafandrové minikomputery, opravářské i průzkumné roboty. Bylo mi smutno, když poslední počítače Persea pomáhaly vybírat z lodi všechny své kolegy. Z chodeb i ze všech kabin zmizely obrazovky a kamery, stejně jako pancéřované sledovací kamery vesmíru, pokud ještě přečkaly zničení lodi.

Pak se ukázal další problém. Nashromáždili jsme všechno a když jsem to spočítal, bylo toho na několik cest raketoplánu. Na Perseu byly proraženy i nádrže planetárního paliva - kromě jediné. Palivo které v ní zbylo mohlo vystačit sotva na tři - čtyři starty. Neměli jsme už ani na čem odvézt všechny ty poklady.

Nejprve jsme začali třídit nashromážděné věci na takové, které vezmeme v každém případě a na ty, které vezmeme jen pokud to bude možné. Ale pak mě napadl úžasný nápad.

Na Perseu byly ještě dva poslední raketoplány. Nebyly zničené při posledním ostřelování, ale nebyly ani v pořádku. Byly to letouny Majka a Jalssona, oba s vadným reaktorem. Napadlo mě, že oba tyto letouny už nebudou nikdy reaktor potřebovat, poletí jen na planetární palivo. Ani paliva nebudou potřebovat víc než na bezpečné přistání na Poenaid. Reaktory bych z nich mohl vymontovat úplně, jsou v konstrukčním bloku, aby se daly i vyměňovat vcelku, i když jsme už dávno neměli náhradní. Teď to přišlo vhod. Místo reaktorů bychom pobrali víc nákladu. A tak jsme do nich pro jejich poslední cestu naložili tolik, že by se zbytek vešel do jediného stroje. Bylo rozhodnuto. Majkův a Jalssonův letoun přece jen přistanou na planetě - teď už dokonce na obydlené.

Odstartovali jsme pomaleji než obvykle. Planetární palivo muselo vystačit na závěrečnou fázi přistání, nemohli jsme týrat v kosmu planetární motory na plný tah, nanejvýš na ekonomický režim. Spojili jsme letouny svými závěsy a můj letoun musel svými atomovými motory táhnout za tři. Ale i v této formaci, kterou jsme kdysi používali k nouzovému odtažení strojů v kosmu, se Poenaid brzy přiblížila tak, že bylo možné zahájit sestup do atmosféry.

Před závěrečnou fází letu jsme stroje rozpojili. Oba raketoplány byly u Persea otestované jen halabala, jinak to bez reaktorů ani nešlo. Kdyby se měl některý zřítit, ať spadne sám, ale ať s sebou nestrhne ostatní. K Údolí Trosečníků jsme z téhož důvodu nalétli od neobydlené strany. Ale přistání proběhlo celkem hladce a tam, kde původně stál jediný raketoplán, stály teď hned tři. Dva z nich ale byly odsouzené k roli pouhé pouťové atrakce. Bez reaktoru a bez paliva uvízly na Poenaid definitivně.

Zbýval mi poslední let k Perseu. Připadal jsem si jako Robinson, stěhující z nalezeného vraku lodi drahocenný náklad na ostrov, zatímco vrak pomalu, nezadržitelně klesá hloub do moře. Poslední let... To už jsem opět letěl sám. Nejprve jsem naložil všechno, co bylo možné pobrat. Z Persea zůstala opravdu jen prostřílená slupka, v níž se nacházelo jen pár součástí nutných pro pozorování planety. Jestli se sem něco strefí, nebudou už škody příliš veliké. Věděl jsem, že k tomu nejpozději do roka dojde, meteory se o to postarají, bylo jich v této hvězdné soustavě příliš mnoho. Později snad umístíme na oběžnou dráhu pár družic, ale přece jen, pozemský hvězdolet už to nikdy nebude.

Naposled se otevřela šedivá vrata hangáru. Hydraulické stroje poslouchaly, ale v hangáru už nebyla ani jediná kamera. Nakládal jsem veliké balíky v beztížném stavu do nákladního prostoru raketoplánu a bylo mi, jako bych se navždy loučil se Zemí.

Konečně jsem naložil i poslední balík a chtěl jsem se naposledy projít hvězdoletem. Tu procházku jsem musel podnikat ve skafandru, v lodi nebyl vzduch. V koncertní hale, kde jsme ještě nedávno spolu se Zoidée poslouchali Mozarta, byla roztržená stěna, bazén byl prostřelen uprostřed a tělocvična měla nové obrovské rozšklebené okno do vesmíru. Všude jen vytrhané díry po obrazovkách. Perseus byl už jen pouhou slupkou, ale někde ještě za bariérou smrtícího záření fungoval poslední reaktor, byly tu izotopové baterie, poslední osamělý počítač sledoval svými posledními kamerami planetu, sestavoval předpovědi a odesílal je svými parabolickými anténami na retranslační stanici na vzdálenou Poenaid.

Sbohem, Persee, chloubo pozemské civilizace!

Hydraulika naposledy otevřela východ z hangáru a katapult naposledy vymrštil výsadkový letoun do vesmíru. Vrata se za mnou pomalu zavřela a už se nikdy neotevřou. Na Zem se teď mohu vrátit jedině díky cizí civilizaci.

Myslím, že jsem celou cestu k planetě brečel. Naštěstí to nikdo nemohl vidět.

Sbohem, Persee!


Poslední zásilku z Persea jsem roztřídil a rozvezl na místo určení. Rozhodování bylo těžké. O několik tun elektroniky se zajímali zájemci ze stovky miliard rozumných bytostí Společenství. Rozdělovalo se proto opatrně. Jen malá část elektroniky zůstala na Bardžá. Řídící počítače byly použity na několika technických planetách k řízení speciálních provozů, kde šlo o obtížné, ale nutné dodržování požadovaných podmínek. Několik počítačů dostali konstruktéři, z toho jeden kosmická továrna Cokrez, kde jsem teď byl zaměstnán. Tam bylo postaveno velké vědní centrum, obsahující celou palubní knihovnu Persea. Její počítač měl několik desítek obrazovek v desítce místností, takže mohl poskytovat zájemcům nerušené možnosti studování pozemské civilizace.

Zájemců bylo dost. Do Cokrezu přicházeli lidé i jiné bytosti z celého Společenství, takže zde bylo neustále živo. Některým to ani nestačilo a přicházeli za mnou až do továrny, jen aby na vlastní oči viděli pozemšťana. Což by nebylo nejhorší, mnohem závažnější bylo, že tito zvědavci také neustále okukovali naši Zdeňku - a strašně ji rozmazlovali všelijakými pamlsky.

Musel jsem se nakonec, byť nerad, se svými kolegy v Cokrezu rozloučit. Zařídili jsme si se Zoidée domek na venkově, v malé vesničce na kraji hor. Bylo tu krásně, do města nedaleko, takže jsme mohli očekávat, že až Zdeňka trochu povyroste, bude pořád bydlet s námi. Obyvatelé Viouiru nám slíbili, že nás neprozradí novinářům. Varovali jsme je, že by to byl konec s klidem, jaký ve vesnici panoval. Navštívili jsme postupně všechny a všichni slíbili zachovat mlčenlivost.

Vzhledem k mé misi na Rhyinkáa jsme museli porušit zvyk, že totiž rodiny na Bardžá mívají děti obvykle krátce po sobě. Zdá se podivné při dlouhověkosti Bardžanů trvat na tomto zvyku, zejména když si každá rodina může zvolit chvíli příchodu dětí mnohem později než je tomu na Zemi. Nebývá tu zvykem, aby rodiny zakládali lidé příliš mladí, pod čtyřicet let věku se jedná o výjimky. Na druhé straně jsou velice časté rodiny, které si pořizují děti až ve třetí nebo i po čtvrté stovce věku. Obvyklé jsou tady dvě, vzácněji tři děti v rozmezí jednoho roku, ne víc. Předčasná úmrtnost je na Bardžá i ostatních planetách neznámá a každé dítě nad obvyklé dvě znamená růst počtu obyvatel. Přebytek populace by se dal vyřešit jen osídlováním dalších vhodných planet, kterých není nikdy dost. Každá civilizace musí být v tom směru opatrnější.

Díky nebezpečí vyplývajícímu z radioaktivity na Rhyinkáa se Zdeňce narodil bratříček až když jí bylo pět let. Nazvali jsme ho Voikoi. Zdeňka měla pozemské jméno, ale první písmeno po mamince, jíž se velice podobala. Voikoi měl naopak jméno, jehož první písmeno bylo po mně, ale jinak bylo veskrze bardžanské. A aby potvrdil, že alespoň trochu patří na Zem, narodil se nám s nezvykle bledou barvou pleti. Byla z toho další senzace pro biology Bardžá. Bledá barva mé pleti byla totiž shledána geneticky ustupující a podle tohoto předpokladu jsme měli mít jen samé tmavé děti. Voikoi všem dokázal, že genetika je věda statistická a připouští výjimky.

Jakmile tento fakt Zoidée dost dlouho před narozením syna zjistila, nastal trochu poprask. Reakce vědců byly různé. Od nadšení až po návrh na genetický zásah, jímž by se tento znak včas změnil. Zoidée nakonec rozhodla, že žádné takové úpravy nedovolí, neboť se jedná jen o méně pravděpodobný jev, ale ne o vyložený defekt.

„Před několika tisíci lety měli i Bardžané různou barvu pleti,“ prohlásila rezolutně. „To se později dokonale promíchalo, ale původně byl i tento znak obvyklý. Země je možná vývojově biologicky pozadu, což ale nemůže vadit. Důležitější než barva pleti je existence a míra rozumu. A tady jsme na tom přece skoro stejně my i lidé Země.“

Zoidée měla mezi vědci Bardžá i okolních planet takové jméno, že ji uznávali i mnohem starší. Bylo jí sice jen něco kolem pětaosmdesáti, ale respektovali ji i šestisetletí. Když se měla narodit Zdeňka, byla Zoidée dlouho předtím středem pozornosti všech biologů - lékařů. Celkem pochopitelně, vždyť šlo o první případ toho druhu v dějinách celého Galaktického společenství myslících bytostí. Jenom já jsem v té době byl na Rhyinkáa a ne doma, jak bych měl být. Měl jsem si to vynahradit při narození Voikoiho.

O narození človíčka jsem měl jakési představy ještě ze Země. Piloti museli pochopitelně ovládat i některé kapitoly z medicíny. Proto jsem byl tím víc udiven, jak taková událost probíhá na Bardžá. Jestli jsem měl nějaké obavy před Zdeňkou, pak jsem o ně přišel, když přicházel na svět Voikoi. Tentokrát Zoidée vědce odkázala mimo a nechala si asistovat jen sestru Maímó a mě, jak tomu bylo zvykem ve všech ostatních případech. S pomocí obou agisarů šlo všechno klidně, kluk byl na světě, než jsem se stačil otočit. Bez bolesti, bez námahy, rychle a s úsměvem. Když jsem chtěl Zoidée potom vylíčit, jak těžce taková událost probíhá na Zemi, jen se usmívala.

„To je totiž naše umělá genetická odchylka,“ řekla. „Já to už vím dávno, dala jsem si na Poenaid ukázat všechno co jste měli v knihách Persea, zajímalo mě to pochopitelně nejen jako biologa, ale i jako ženu. Upřímně jsem ženy Země litovala a věřím, že právě o tuto odchylku bude na Zemi veliký zájem.“

V tom jsem s ní plně souhlasil. Jestli se i tohle na Zemi časem zavede, něžnější polovička obyvatel Země utrhá vědcům z Bardžá radostí ruce.

A právě vědci se do nás pustili s požadavkem, jaký bych sotva kdy čekal. Zabýval se tím prý i Velký sněm planety Bardžá, což zpočátku vypadalo na záležitost mimořádného významu. Skutečnost byla jako obvykle jednodušší. Na žádost vědců, dokonce z několika planet, nám Velký sněm Bardžá udělil výjimku, jakou tu dlouho nikdo nepamatoval. Přišla nám to oznámit celá delegace biologů s přímluvou, abychom ji opravdu využili. Výjimkou mělo být, abychom si ke dvěma obvyklým dětem pořídili další přírůstek do rodiny, ale aby to byla dvojčata.

Rozhodování, zda se mají narodit dvojčata či ne, by na Bardžá bylo možné, ale nepovažuje se za vhodné. Tady se důsledně respektuje nezasahování, tak jako je na druhou stranu obvyklé dlouho před narozením kontrolovat genetický základ dítěte a opravovat případné defekty. Ty nejsou tak časté, ale občas k nim přece dochází, neboť proti záření přicházejícímu z vesmíru se není možné ubránit. Zoidée byla proto návrhy svých kolegů nejprve rozhořčená.

„Děti nebudou sloužit různým nezodpovědným pokusům - a moje rozhodně ne!“

Přemlouvali ji nejprve hromadně, pak jednotlivě. Nakonec přišla za mnou, abych řekl, co si o tom myslím já. Beztak bychom takovou věc měli řešit společně.

„U nás na Zemi jsou i rodiny, kde je více než pět dětí. Na druhé straně na Zemi spousta lidí umírá dřív, než může mít děti. Trochu se to kompenzuje, trochu nás přibývá.“

Barbaři,“ zavrčela na to Zoidée. „Ještě řekni, že by ti nevadilo, kdyby naše děti sloužily jako experiment.“

„To už se dávno stalo,“ usmál jsem se. „Což už naše Zdeňka není nepředstavitelným experimentem? Napadla by tě taková možnost před deseti léty? Tebe možná, mě ne!“

Pak za Zoidée přišli někteří lidé z vesnice. Zoidée je skoro vyhodila, ačkoliv přišli velice slušně. Koho ale jen tak vyhodit nemohla, byla její vlastní sestra Maímó, rovněž podporující mimořádný požadavek vědy.

„Ty si to ani nechceš uvědomit, sestřičko,“ řekla jí během dlouhé rozmluvy. „Jenže ty si to uvědomit musíš. Kdy se k nám na Bardžá dostanou další lidé ze Země? Dřív než za osm let ne, ale může se stát ledacos. Kdyby Šotri havaroval, pošleme tam obyčejný hvězdný letoun - a najednou z toho může být třicetileté zpoždění, ani se nenaděješ. A moc dobře víš, že není vyloučena ani varianta Rhyinkáa - rázem by se mohlo stát, že tvoje děti budou naprostým unikátem v celém vesmíru. Nediv se, že jsou na ně všichni tak zvědaví! Komu se chce čekat třicet nebo padesát let na další děti pozemsko-bardžanského typu? A pokud jde o námitku, aby tvoje děti nebyly předmětem experimentu, jen si uvědom - celý tvůj dosavadní život, cesta do kosmu, všechno to bylo experimentem, pro který lidé přinášeli oběti. A tvým dětem přitom při těchto experimentech nehrozí nic víc, než že se narodí. Tomu nemůžeš říkat oběť, to by bylo jedině jejich štěstí. Já vím, není to obvyklé, ale ty ani Vojta nežijete obvyklý život od chvíle, kdy jste vstoupili na Rikiri a na Zemi do hvězdných letadel. Někdo musí být první - to platí nejen na neznámých planetách! Ostatně, nemusela jsi tak spěchat ani se Zdeňkou. Přiznej už konečně Vojtovi, že sis sama zrušila dabyrgy, blokádu měsíčních cyklů! Kdybys to neudělala, letěli byste teď oba v Šotri!“

„Já o tom přece vím,“ namítl jsem.

Nebyla to úplná pravda. O blokádě cyklů jsem před narozením Zdeňky věděl málo, ale nijak jsem se nehněval, že se k takovému experimentu odhodlala bez mého vědomí.

Zoidée nakonec přestala odporovat. Já jsem z principu proti tomu experimentu nebyl. Rok po Voikoi se nám tak narodily Vlasta a Zirranei, dvě děvčátka tmavé pleti, jak je na Bardžá obvyklé.

Kdo z nás mohl tehdy tušit, že mladičká biologická praktikantka Zirranei Karasová potká jednoho krásného dne tříčlennou posádku dálkového hvězdoletu Aiguřanů po nouzovém přistání na Askarisu, okrajové planetě Společenství? Budou mít za sebou téměř dva a půl tisíce světelných let při hledání Země, ano, nebudou hledat libovolnou planetu ani Galaktické společenství, ale Zemi jako takovou... Kdo by tušil, že Zirranei Karasová přitom zachrání život aigurské dívence Ylle Ligaidové, jediné ženě ve známém vesmíru, po které je pojmenovaná planeta? A že lékařky Zirranei Karasová s matkou Zoidée budou jako kmotry pomáhat při narození zázračného chlapce Gurroa, který je minutu po svém narození osloví, v osmi letech přemístí první ledovou planetu od hvězdy ke hvězdě a později založí nejmocnější samostatnou civilizaci ve vesmíru?

Ne, to nikdo netušil. Ale to už je úplně jiná historie.


Ve Viouiru, kde jsme bydleli, jsem zaměstnán nebyl.

Stále mě vedli jako zaměstnance v letecké továrně v Cokrezu. Ve Viouiru jsem dělal správce materiálů z Persea. Bylo to trochu paradoxní. Vybavením Persea jsem se cítil oprávněn disponovat jako jeho poslední kapitán. Nebylo by spravedlivé, aby tak cenný materiál nepomáhal lidem, i když teď už ne lidem ze Země. Ale na druhé straně nebylo dobré učinit některý obor činnosti na Bardžá nebo kdekoliv jinde ve Společenství závislý na technice ze Země, neboť ta byla bez možnosti doplňování a údržby odsouzená k postupnému opotřebení a zničení.

Postupně jsem sestavil a opravil, co se dalo. Na poradě s vědci Bardžá bylo doporučeno využít ze všech darů z Persea jen část a zbytek ponechat jako rezervu a zdroj náhradních dílů.

Nemohl jsem však zůstat v roli pouhého kastelána na hradě plném pamětihodností. Díky telefonního propojení do Cokrezu jsem se čas od času spojoval s tamějším počítačem. Sám jsem měl slušný počítač, takže jsem mohl ve Viouiru pokračovat v konstruktérské práci. Odborníci nade mnou chvíli kroutili hlavami, ale pak si zvykli. Zvlášť poté, co jsem konečně vymyslel, jak vylepšit antigravitačních gryuly, hojné na Bardžá i ostatních planetách. Přišel jsem totiž na to, jak bez problémů vytvořit uvnitř alespoň náznak tíže.

A přitom to bylo tak prosté... Bylo třeba zkombinovat dva odlišné pohony, antigravitační a jakýkoliv jiný. Hvězdolet měl k tomu účelu atomové motory pozemských letounů. Gryuly musely být samozřejmě vybaveny něčím jiným, co by plnilo tuto funkci.

Přišel jsem nakonec na dvojí řešení. Nejprve nevelké vrtulky v krytech, umístěné vpředu i vzadu. Přebíraly jen část váhy letadla, což stačilo, aby se osádka uvnitř nemusela vznášet v beztíží. Vrtulky se mimo start a přistání zakrývaly aerodynamickými kryty. Druhé opatření bylo jednodušší, ale působilo jen během dopředného letu. Stačilo původní tvar gryulů zploštit do správného profilu, který už svým tvarem působil jako křídlo. Při dopředném pohybu se váha letounu rozdělila. Část nesly baporgy, část aerodynamika.

Cestování v upraveném letounu bylo rozhodně příjemnější než let v původních gryulech. Očekával jsem, že jakmile se novinka trochu rozšíří, letecká továrna v Cokrezu nebude ani stačit pokrýt poptávku po nich, zvláště až se nové gryuly rozšíří i na dalších planetách. Nemýlil jsem se. Téměř všechny letecké továrny Společenství brzy mou licenci převzaly. Ve Společenství nebylo zvykem střežit výsledky výzkumů před konkurencí a nebylo myslitelné licenci odepřít, ale na druhé straně se nikdo nevyhýbal povinnosti zaplatit. Tak se to dělalo a nemělo smysl chtít na těchto zvycích něco měnit. Moje licence, v řeči Bar se říkalo lkóká, nebyly odborníky oceněny přehnaně (nejednalo se o nic převratného), ale i zlomek promile z ceny každého vyrobeného letadla dal při tisících nově vyrobených gryulů ročně slušný výdělek, i když produkce těchto strojů nedosahovala zdaleka co do počtů produkci automobilového průmyslu Země. Mělo to dvojí důvod. Předně - počet obyvatel všech světů byl dlouhodobě konstantní a počet gryulů se tedy nezvyšoval - trh byl v podstatě nasycen. Bylo třeba jen obnovovat stářím vyřazované kusy, ale při životnosti gryulů více než pěti set let nebylo ani vyřazovaných strojů tolik. Nicméně se po nových strojích brzy pozvedla poptávka - především taxislužba chtěla i předčasně vyměnit starší typy kvůli pohodlí cestujících.

Peníze byly ve Společenství nazývané pugya, byly jednotné a zacházelo se s nimi podobně jako na Zemi v dobách, kdy nebyla k dispozici elektronika. Licence brzy dosahovaly výšky běžného platu. Najednou jsem přestal být závislý na svém zaměstnání a mohl jsem se věnovat čistě tomu, co mě zajímalo.

Napadlo mě podrobně se seznámit s tím, co mi vrtalo hlavou nejvíc: s principy vjosuzgu, tohoto ideálního dopravního prostředku na nepředstavitelné vzdálenosti. Nestačilo mi pochopit jeho principy. Od počátku jsem se zaměřil na něco jiného.

Mrzelo mě, že tento bleskurychlý prostředek dopravy nedokáže dopravovat ani jednoduché informace. Při studiu principů jsem se dozvěděl, že stanice vjosuzgu přece jen nějaké informace přenášejí. Není tím sice možné uskutečňovat telefonní hovory ani televizní pořady, ale cosi jako přenos tu je. Jenomže nikdo nevěděl, jak toho využít.

Stanice vjosuzgu nepatří planetám, na kterých stojí. Všechny spravuje Rada kosmonautiky se sídlem na Bardžá. Jejím úkolem je zprostředkovávat spojení mezi planetami i na samotných planetách. Má úkol rozšiřovat síť stanic mimo Společenství, proto jí připadají mezihvězdné lety průzkumné Kosmické flotily. Rada ručí i za to, aby prostřednictvím stanic vjosuzgu nedošlo ke kosmické katastrofě. Proto sem patří také obsluha všech zařízení na nebezpečných planetách.

Zhruba před devíti tisíci lety se jeden takový nebezpečný okamžik stal, při objevu planety Gíjó, zdánlivě příjemného světa s vlastním, ale bohužel velice zákeřným a agresivním životem. Nebezpečné místní obludy, podobné obrovským amébám, napadly osadníky a velice rychle je požíraly. S uprchlíky jedna pronikla skrz vjosuzgu až do jednoho kosmického střediska, které se naštěstí podařilo asanovat. I tak zahynulo několik desítek tisíc lidí - od té doby dávají kosmonauté Průzkumu mnohem bedlivěji pozor na nebezpečí, která se na které planetě nacházejí.

Odeslání uiku má dvě fáze. Nejprve běží téměř čtvrt sekundy synchronizace, kdy se vysílací a přijímací stanice musí shodnout. Vlastní přenos je mnohem kratší než miliontina sekundy a po něm je všechno zrušeno. Když se první část přeruší, druhá část nemůže nastartovat a synchronizace skončí chybou. To se projeví nevelkým impulsem v napájení.

Dostal jsem od Rady svolení k pokusům na dvou momentálně nevyužívaných stanicích na planetě Hraas. Když jsem zkusil ovládání napojit na elektronický klíč, byla pokaždé spuštěna synchronizace, ale můj adaptér ji ihned přerušil. Tak vznikaly impulsy, u nichž nebylo možné ovlivnit sílu, ani trvání, jen délku prodlevy mezi nimi - tím se ale daly vyjádřit základní binární stavy ANO/NE - a pak stačilo připojit přes digitální převodník na každou stanici telekomunikační modem z Persea. Když jsem všechno propojil, bylo najednou možné mezi stanicemi vést v době jejich nečinnosti několik tisíc telefonních hovorů současně a to bez ohledu na jejich vzdálenost.

Škoda, že jsme měli málo telekomunikačních modemů. Nemohli jsme vybavit všechny stanice Společenství, těch bylo příliš mnoho. Mohli jsme modemy umístit nejvýš na dvě stanice na každé obydlené či technické planetě. Dál bylo nutné použít obyčejné radiové spojení, ovšem i tyto stanice umožnily zavést první meziplanetární hovory. V první řadě se ale spojení použilo ke koordinaci mezihvězdné dopravy.

Od této chvíle mohly zmizet odvěké jízdní řády, zbytečné čekání a doprava prázdných uiků jen proto, aby byl splněn let plánovaný podle jízdního řádu. Mezihvězdné hovory dřívější nutnost učinily zbytečnou a zlepšily plynulost dopravy mezi planetami. I přenos obyčejných hovorů měl svůj význam.

Odborná veřejnost byla šokována. Tohle nebylo nepatrné zlepšení, jako v případu gryulů. Tady se najednou úplně změnily podmínky dopravy mezi planetami, o možnostech přenosu zpráv nemluvě. Když odborníci hodnotili ekonomický efekt tohoto vynálezu, shodli se na částce, která se mi zdála astronomickou. A když jsem se dozvěděl, kolik promile z toho budu dostávat od Rady kosmonautiky za licenci, nemohl jsem být nespokojený.

Myslím si, že jsem Zemi neudělal ani v nejmenším ostudu. Nakonec se ke mně začali hlásit i ti, kdo se mi zpočátku vyhýbali. Byl jsem všeobecně známým představitelem dosud záhadného světa, přitom mi nebylo ani padesát let, což je z hlediska dlouhověkosti lidí typu „B“ mládí - ale měl jsem zásluhy na změnách Transgalaktické dopravy, která něco takového nepamatovala už po desítky tisíc let. O vylepšení gryulů se už vědělo - a nějakou záři mi přidali i novináři, účastníci expedice Rhyinkáa. (Bohužel se pak ukázalo, že si to Země dokáže pokazit - a také vinou jen pár lidí. Což jsem v době svého pobytu na Bardžá nevěděl ani já, ani ostatní).

A tehdy jsem přišel za Zoidée, aby mě naučila zacházet s agisarem.

„Víš, že jsem ani nedoufala, že se toho odvážíš?“ usmála se na mě. „Když jsem viděla, jak se pokaždé otřeseš odporem, nevěřila jsem, že bys to přece jen zkusil.“

Naléhal jsem, abychom začali co nejdřív.

„No, zkusit si to můžeš,“ zamyslela se. „Ale agisar není stroj, to si musíš uvědomit. Agisar má svoje JÁ. Musí mít svého partnera, kterému slouží, kterého má rád a který musí mít rád jeho. A ještě něco. Nevšiml sis, čím se agisar vlastně živí?“

Přiznal jsem, že jsem si dosud nevšiml, že by některý agisar cokoliv konzumoval kromě krve, kterou zkoumá.

„Oni se ale opravdu živí krví,“ usmála se Zoidée. „Pokud nějakou analyzují, spokojí se s tím, že si ji po vyhodnocení zkonzumují, ale většinou si musí potřebné množství vysát od svého pána. To musíš vědět, musíš s tím být srozuměn a nesmí ti to vadit. Nebolí to, neškodí zdraví, ale některým lidem to vadí - čistě esteticky. Když to tak vezmeš, agisary byly v pravěku parazity. K jejich - i k našemu - štěstí byly natolik inteligentní, že s námi začaly žít spíše v symbióze. Je to mnohem lepší než žít jako parazit. Pro ně i pro nás.“

Agisar, pomocník Bardžanů...

Agisar, pomocník Bardžanů...

A začala mi podrobně osvětlovat vztah mezi lidmi a jejich agisary. I zde na Bardžá mají totiž někteří lidé o agisarech představy zkreslené a z neznalosti často vyplývá i jejich odpor k těmto tvorům.

»Ano, tito pomocníci biologů-lékařů byli a vlastně jsou parazité. Nemají vlastní trávicí ústrojí a odjakživa se živí krví svého hostitele, bez něhož by zahynuli hlady. Navzdory těmto vlastnostem se agisary dočkaly u lidí veliké obliby a péče. Poskytují svým hostitelům tak dobré služby, že si dnes lidé Bardžá nedokáží život bez svých biologických pomocníků ani představit a pěstují je nejen pro svou potřebu, ale i pro jiné světy. Jejich vztah k lidem má od dávných dob charakter symbiózy, to znamená soužití, z něhož mají prospěch obě strany; i když agisary jsou na svých hostitelích závislí a nepřežijí bez nich ani týden. Tím víc jsou lidmi chráněni a opatrováni.«

»Specializovaní biologové své agisary neodkládají ani na okamžik. Agisary nejsou příliš samostatní tvorové. Podobají se malým chobotnicím s šupinatými chapadly; žijí v těsné blízkosti svých přátel. Biologové-lékaři mají obvykle pro svého pomocníka v oděvu zvláštní kapsu, kde se agisary zdržují. Kdyby ses kteréhokoliv z nich zeptal, zdali mu vadí dávat krev tomuto zvířeti, určitě by se urazil. Nikdo z biologů nepovažuje agisar za zvíře. Všichni tvrdí, že agisary svým způsobem myslí, ačkoliv rozumět jim je dost obtížné a je k tomu třeba pěti až deseti let studia.«

»Začínající biolog se musí se svým agisarem sžít a naučit se velikému množství znalostí; učí se však poměrně snadno, protože agisary svým nositelům pro ukládání speciálních vědomostí zpřístupňují i hluboké vrstvy lidského podvědomí, kam se lidská psychika sotva kdy dostane. Zlepšují lidskou paměť více než stonásobně a znalosti zde uložené mohou využívat nejen lidé, ale také - a to především - samy agisary, které je ostatně potřebují více.«

»Tito živočichové mají svou vlastní paměť, ale navíc mohou využívat paměť svého nositele včetně nesmírných hlubin lidského podvědomí. To představuje úžasnou intelektuální kapacitu. Agisary k ní přidávají dokonalé orgány, umožňující analýzu i syntézu až do vysokomolekulární úrovně. Není divu, že biolog se svým agisarem dokáže zasahovat i do spletitostí molekul DNA a tím do genetiky.«

»Právě agisary prodloužily průměrný věk lidí na planetě Bardžá až nad osm set let, což jistě stálo za trochu krve. Každý agisar si ji bere naprosto bezbolestně ve spánku a přitom se postará o zdravotní stav svého hostitele, zejména aby si jeho tělo chybějící krev samo rychle doplnilo.«

„Takže agisar je tak trochu upíří povahy - jenomže on opravdu mnohem víc dává, než kolik bere,“ řekl jsem po chvilce, když jsem si všechno uvědomil. Ujistil jsem Zoidée, že mi to nevadí.

„Já bych tě mohla učit spolu se svým agisarem,“ zvážněla Zoidée, když jsem neustupoval. „Jenomže nejsem učitelka. I kdybych tě naučila začátkům, musel bys pokračovat na univerzitě. Teprve podle výsledků studia se rozhoduje, zda můžeš získat vlastní agisar.“

Když jsem s tím souhlasil, odletěla do Cokrezu a na tamní univerzitě mi vyjednala první pětiletý turnus. Také nade mnou trochu kroutili hlavami, byl jsem starší než většina obvyklých žáků, ale pak do experimentu symbióza lidí Země s agisarem dali nejlepší odborníci.

Zajímavé byly přijímací zkoušky, kterými jsem musel jako každý budoucí student projít. Měl jsem z nich trochu obavy. Moje pozemské vzdělání bylo přece jenom odlišné od obecného vzdělání Bardžanů. Ale ukázalo se, že pro vstup na univerzitu se uplatňují jiná výběrová kritéria než u nás na Zemi. Dosavadní vzdělání jde přitom stranou. Testy pro budoucí studenty zjišťují především jejich motivaci, vůli opravdu se něčemu naučit, schopnost soucítění s trpícími a jiná podobná hlediska. K podivu všech jsem obstál, dalo by se říci, výborně. A tak jsem mohl začít navštěvovat místní univerzitu a seznámit se s agisarem, s tímto podivuhodným biologickým pomocníkem. Brzy jsem poznal, že Zoidée nelhala když tvrdila, že to nebude jednoduché.

Základy mi dala Zoidée sama. Půjčovala mi k tomu i svůj agisar, což na Bardžá vůbec není tak samozřejmé. Musel jsem se naučit strašlivou spoustu informací, vždyť bardžanská genetika je na vysoké úrovni. Nedá se spoléhat, že agisar je v biologii geniální pomocník. Museli jsme to všechno umět oba. Dozvěděl jsem se, že agisar umí ze slabého vlnění vycházejícího z mozku číst myšlenky svého pána a dokáže pro sebe využít i jeho paměť. Má to, mrška, trochu jednodušší. Bohužel neumí mluvit a jedinou cestou, jak svoje poznatky může dostat do vědomí svého pána, je přes oční nervy. Psychorezonance je naštěstí tak zhuštěný druh komunikace, že několik vteřin vydá za celodenní odborný seminář. Ačkoliv schopnosti analýzy, monitorování a předvídání jsou u agisarů veliké, neumí se vždycky sám rozhodnout. To je především úkolem člověka.

Co bych povídal, nebylo to jednoduché. Při studiu na univerzitě musí jít všechno ostatní stranou, to je jasné. Studenti zde často zůstávají do konce experimentu, často non-stop několik dní v budově. Není to jen občas, od druhého roku je to pravidlo. Rodina není na univerzitě brána jako omluva, spíše jako přítěž. Studovat a mít přitom čtyři děti? Vyloučeno - či spíše, výjimka, diskutovaná samotným vedením university. Naštěstí pro mě musela universita takových výjimek nedávno povolit více v souvislosti se studiem zájemců na Poenaid, proto mi ji udělila - možná právě proto, že jsem měl s Rhyinkáa obecně známé souvislosti. Naštěstí i Zoidée věděla oč jde a vycházela mi vstříc přímo vzorně. Ale všechno má svůj konec a po pěti letech se můj sen splnil.

Na závěr prvního stupně studia mi byl, tak jako ostatním absolventům, slavnostně předán agisar, který měl být od této chvíle můj. Učili jsme se spolu celou tu dobu a už jsem si na něj zvykl tak, že jsem začínal být nervózní, když jsem jeho hladkou, jemně šupinatou kůži necítil za krkem. Mít svůj agisar znamenalo nikdy v životě se od tohoto přítele neodloučit, dávat mu svou krev, ochraňovat ho a nikdy na něj nedat dopustit.

„A to máš za sebou teprve první část studia,“ gratulovala mi Zoidée. „Teď se můžeš pustit do léčení nemocí lidí našeho i pozemského typu. Měl bys ale ve vlastním zájmu pokračovat dalším stupněm. Můžeš si být jistý, že bude zajímavější než dosud. Vyšší genetika je úžasná věda, to mi můžeš věřit. Teprve pak se konečně setkáš i s možností vytvářet si vlastní tvory, pěstovat rostliny, jaké nikdy v celém vesmíru neexistovaly a naučíš se spoustu dalších zajímavostí.“

„Spíš jsem měl obavy, zda na něj nebudeš žárlit,“ řekl jsem a pohladil hladkou šupinkovatou kůži svého agisaru.

„Proč?“ usmívala se Zoidée. „Naopak, já tě srdečně vítám mezi nás biology. Být biologem není málo. A kdo umí zacházet s agisarem, ten nemůže být špatný.“

Rozhodl jsem se, že se přihlásím do druhého stupně studia na univerzitě. Ale pak se stalo něco, co mi další studium - tentokrát navěky - znemožnilo.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:44