Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Návrat

Raketoplán odstartoval z Marsu a ihned zamířil kolmo na jeho oběžnou dráhu. Nejprve zabraly atomové motory a letoun přímo vystřelil do kosmu. Uvnitř byla tíže jen kolem jednoho Gé, ačkoliv se pro vnějšího pozorovatele raketoplán rozjížděl více než na tři stovky Gé. Tuhle možnost poskytuje jen spojení atomových motorů ze Země s antigravitačními motory Bardžá. Můj výsadkový letoun byl druhým letounem s takovou kombinací po hvězdoletu Šotri, ačkoliv už v něm zbylo atomového paliva jen tak-tak a reaktor pracoval na pokraji svých možností.

Nebylo divu. Výsadkové letouny měly v reaktorech dostatek paliva pro běžné lety v rámci planetárních soustav, nepočítalo se ani s jeho doplňováním, ale nikdo po nich nečekal, že budou na plný výkon táhnout velký mezihvězdný letoun deset let mezi hvězdami.

Pro jistotu jsem před odletem z Marsu doplnil raketoplán o bardžanský generátor elektřiny isún, včetně nádrže bevufe, B-paliva, které by mohlo v nouzi dotáhnout letoun k Zemi, kdyby reaktor vysadil. Rozeběhl se ale a zdálo se, že vydrží až k Zemi. Více jsem po něm ani nechtěl. Kruh se pomalu uzavíral a poslední raketoplán Persea se kajícně vracel na planetu svého vzniku - na barbarský svět, odkud kdosi střílel na přilétající hvězdný letoun Bardžanů. Proboha, proč?

Už na Poenaid jsme vymontovali planetární motory; některé už propálené. Místo nich tu byly baporgy, přídavné nádrže B-paliva a více akumulátorů. Na úkor nádrží planetárního paliva se zvětšil nákladový prostor, kam se po úpravách vešly stroje stanice vjosuzgu. Právě doprava této stanice na Zem byla hlavním, ač ne jediným úkolem posledního letu.

Posádku raketoplánu dnes tvořily tři bytosti. Dva lidé, já a dobrovolník z Bardžá Ogogim, odborník na dálkové stanice. Třetí byla obrovská inteligentní chobotnice - Bghlt takto plnil svůj slib, že nám pomůže na naší staré Zemi. Snad by stačilo, aby přicestoval po vybudování stanice, ale on prohlásil, že se po Zemi raději rozhlédne od začátku - lépe se nám přizpůsobí.

Současně s námi se k Zemi vydal i poslední upravený raketoplán, také odmontovaný od vraku hvězdoletu Šotri. Pilotoval ho můj přítel Niódží z Bardžá. Jeho úkolem byl jednodušší. Měl oklamat pozemské radary, sledující kosmický prostor. Neměl letět příliš blízko k Zemi, jen z bezpečné vzdálenosti vypustit tisíce plastikových balónků, pokrytých tenkou kovovou fólií odrážejících radarové vlny a nafouknutých nepatrným tlakem. Poté měl náš druhý raketoplán prudce změnit směr i rychlost a over-sunem se vrátit k Marsu.

Pozoroval jsem, jak splnil svou funkci. V té chvíli jsme se k Zemi přibližovali i my. Nalétávali jsme k ní od jižního galaktického pólu, beze světel atomových motorů a bez radaru. Velkou část rychlosti jsme přibrzdili tak, aby světlo atomových motorů mířilo stranou a nebylo ze Země vidět. Dál jsme se pak přibližovali na akumulátory a B-palivo.

Zpozorovali jsme na Zemi záblesk, další a další, celé snopy jisker. Blýskalo se na mnoha místech Afriky a Asie. Neznámí střelci fotonových zbraní se bavili systematickým sestřelováním - pouťových balónků. Sestřelovali je přesně, ale balónků byly tisíce. Zatímco nedaleko nás ve vesmíru neslyšně vybuchoval ten ohňostroj, náš letoun klesal bez povšimnutí od pólu k Zemi. Zakrátko už téměř nehlučně plachtil nad ledovými pláněmi Antarktidy. Intuitivně jsem zvolil jižní polokouli, odkud nás ze severní nemohli vidět. Ukázalo se, že mě tušení nezklamalo.

Byla právě zima, tady na jihu bylo naopak léto a světlo bylo i o půlnoci. Náš výsadkový raketoplán brzy svištěl k severu nevysoko nad vlnami Atlantiku. Letěli jsme stranou od všech známých námořních cest, vyhnuli jsme se i ostrovům a zamířili skrz Baltické moře do Evropy. Letěli jsme pomocí baporgů. Nevydávají řev typický pro pozemské letecké motory, avšak i při snížené rychlosti měla křídla raketoplánu dostatečný vztlak a vytvářela uvnitř aspoň náznak tíže. Skryti soumrakem jsme tiše nalétli nad Labe a nízko nad jeho hladinou zamířili do vnitrozemí. Zasněžená Evropa nás přivítala odpoledním soumrakem, přecházejícím do tmavé noci.

Už bychom se snad nemuseli schovávat před paprsky radarů, jenže jsem chtěl mít jistotu, že se domů dostanu nikým nezpozorován. Přelétávali jsme v neveliké výšce nad říčními loděmi a kdo by se v té chvíli podíval vzhůru, spatřil by proti obloze siluetu kosmického raketoplánu, neslyšně, ale s jistotou slalomového lyžaře manévrujícího nad četnými zákruty Labe. Nedovedu si představit člověka, který by se takovému zjevu přinejmenším nepodivil.

Letoun řídil počítač. Orientoval se podle reliéfu terénu, tak jak jej měl odedávna uložený v pamětech. Občas, před mosty nebo jinými překážkami, zvedal příď a přeskakoval je, ale pak se opět snášel níž. Já jsem pozoroval, zdali se terén za těch třicet let příliš nezměnil. Na prastaré údaje svého počítače jsem se nemohl stoprocentně spoléhat a raději jsem byl připraven před první překážkou zvednout let do výšky.

Černá hladina řeky se naštěstí jasně rýsovala mezi zasněženými břehy.

„Proč tak složité kličkování?“ zeptal se mě Bghlt.

„Nebyl jsem na Zemi příliš dlouho,“ odpověděl jsem na to s úsměvem. „Doufám, že se vyznám alespoň v rodném kraji a pochopím co se stalo. Podívejte se, tady odbočuje Vltava, o níž je jedno z nejkrásnějších hudebních děl, co znáte.“

„To je ona?“ vydechl tiše Ogogim. Věděl jsem, že se mu právě splnil jeho životní sen. Ogogim byl ctitel pozemské hudby, zejména Smetany a Dvořáka. Vidět na vlastní oči Vltavu, byť pomocí obrazovek raketoplánu, bylo v této chvíli výsadou jediného Bardžana.

Pak letoun opustil rovinu Polabí a nízkým letem zamířil nad nevysoké bílé kopce. Netrvalo dlouho a byli jsme u cíle, kde jsem mohl konečně vypnout motory. Tichý raketoplán s mnohem větším nákladem než na jaký byl stavěn ležel svými čtyřiceti tunami na pokraji lesa. Byl tady částečně skrytý větvemi několika mohutných dubů před zraky letců; naštěstí byl v této chvíli dostatečně přikrytý i večerním šerem. Ze strany byl nápadnější a jeho zjizvený, opálený povrch se tmavěl na bílém sněhu, což mi ale už tak nevadilo.

„Počkejte na mě,“ dohodl jsem s přáteli. „Vrátím se až k ránu. Nikomu cizímu neotvírejte, nejvýš případné zvědavce zabavte blikáním světélek.“

Svlékl jsem skafandr a vyskočil z letadla na zem jen tak v kombinéze. Za krkem mi seděl agisar, kterému jsem důvěrně říkal Ferda, jako kdysi svým průzkumným robotům. Tento Ferda byl mnohem inteligentnější, ale křehčí a vyžadoval větší péči.

Klusal jsem večerním šerem lehce a rychle. Sníh křupal pod nohama, vzduch byl mrazem svěží. Ano, tady to znám, tady jsem doma, jásalo to ve mně. Ještě jednu zatáčku cesty a uvidím věž kostelíka. Ano, je tu, teď jenom tři sta metrů a uvidím první střechy stavení... Ale co to? Tady byl přece dům - a teď tu je jen nízká rozvalina. Ještě že nejdu právě sem!

Zaklepal jsem na osvětlené okno prvního dosud obydleného domku vesnice.

„Kdo je?“ ozval se po chvíli rozmrzelý ženský hlas. Zarazilo mě to a vyvedlo z míry. Ženu jsem neznal, vůbec jsem si ji nedovedl zařadit. Byla starší, zamračená, silnější postavy, šedivý zimní kabát jen tak narychlo hozený přes domácí oblečení. Vyšla od domku až ke vrátkům, ale ani je neotevřela, natož aby mě pozvala dovnitř. Nějaká příbuzná, napadlo mě.

„Prosím vás, nebydlí tu ještě Růžičkovi?“ zeptal jsem se zdvořile.

„Ano, bydlíme tu,“ zněla odpověď. „Já jsem Růžičková. Vy jste kdo - a co si přejete?“

Prohlížela si mě s neskrývanou nedůvěrou. Jako jsem já neznal ji, neznala ona mě. Důvěru k neznámým lidem obvykle nemíváme. Nebo se jí nelíbil můj nepozemský oděv? To jistě ne, na Zemi se už nosilo obleků, obyčejná kombinéza by snad neměla nikoho překvapit.

„Mohl bych mluvit s Karlem?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jó s Kájou?“ trochu se rozjasnila. „Vy ho znáte?“

„Trochu,“ přisvědčil jsem.

„Tak pojďte dál - ale to víte, Kája je na tom moc špatně, nesmíte ho dlouho zdržovat.“

„Co je s ním?“ zeptal jsem se.

„Vy to nevíte?“ podívala se na mě. „Má rakovinu, už tady s námi dlouho nepobude...“

A rozvzlykala se. Ale po chvilce se vzchopila, otřela si obličej a otevřela mi branku. Potom za mnou zhasla venkovní světlo.

„Pojďte dál - možná se Kája potěší. Měl jste ale přijít dřív, ne tak pozdě na noc...“

Trochu mě zamrazilo. Můj největší kamarád, na něhož jsem nejvíce spoléhal - a tohle? Ale nedal jsem nic znát a raději jsem následoval ženu, která měla asi k mému kamarádovi nějaký blízký vztah, když mu říkala Kája.

Vstoupili jsme do známé předsíně. Tady se spousta věcí nezměnila. Poznával jsem staré vázičky, obraz na stěně, jeho oprýskaný rám. Některé věci se nezmění ani za desetiletí.

„Koho mám ohlásit?“ zeptala se mě žena.

„Raději aby mě Karel poznal sám,“ řekl jsem neurčitě.

„Myslíte si, že vás ještě pozná?“

„Bylo by hrozně špatné, kdyby ne,“ usmál jsem se.

„Dobře. Kájo, máš tu nějakého známého!“ zavolala.

„Ať jde dál,“ ozval se známý hlas.

Vstoupil jsem do místnosti. Bylo tu světlo a teplo, vzadu stála veliká pohovka s peřinami. Proboha - tenhle stařec má být Kája Růžička, můj nejlepší pozemský kamarád?

Zarazilo mě to, ale včas jsem se vzpamatoval. No ovšem, je tomu tak. Když jsme odlétali do vesmíru, bylo mi třicet. Zoidée mě na Poenaid poznala v mých pětačtyřiceti; to už mi pár let ubrala relativita času, ale nic moc. Zoidée se ale podařilo vrátit mě biologicky nazpět mnohem více než o deset let a navíc jsem od té doby žil zpomaleným životním rytmem. Dvanáct let spojených se Šotri a jeho cestou k Zemi se mi počítalo jako jediný rok, takže jsem dnes biologicky mladší než tenkrát.

Jenomže na Zemi se čas takhle úslužně nepozastavil a všem mým bývalým vrstevníkům ubíhal postaru. Nesmím se teď divit jejich věku, vždyť je jim všem přes šedesát! Mně je vlastně také tolik - jak snadno jsem si zvykl na počítání času, kdy pět set let není žádné velké stáří! Bez Zoidiných úprav bych vypadal nejspíš jako oni. Pokud bych po Rhyinkáa vůbec žil.

„Nazdar, Medvěde!“ oslovil jsem ležícího starou přezdívkou z dětství, kterou snad nikdo jiný kromě mě nepoužíval.

„Ježíšikriste!“ vyjekl Kája. „To přece není možný!“

Voskově žlutá hlava se nadzvedla a hned zase zapadla do polštářů.

„Vždyť ty jsi... ty jsi duch!“ zašeptal Karel.

„To mě tedy pěkně vítáš!“ zaškaredil jsem se naoko.

„Vždyť ty jsi odletěl... S Perseem... a všichni jste tam zůstali...“ sípal nemocný.

„Ba ne, Kájo, všichni ne,“ řekl jsem vážně. „Přežil jsem to sice jediný, ale vrátil jsem se. Tady mě máš, můžeš si do mě štípnout.“

„Kdo to je?“ zeptala se opatrně žena.

„To je... to by měl být... můj nejlepší kamarád Vojta Karas, kosmonaut z Persea, vyprávěl jsem ti přece, jak jsme spolu chodili do školy,“ řekl těžce Kája.

„Ale to by mu muselo být tolik co tobě, tenhle je nějak moc mladý,“ podívala se na mě žena podezřívavě.

„Kosmonauté přece stárnou pomaleji nežli my lidé na Zemi,“ vysvětloval jí Kája. „Díky relativitě, víš?“

Napadla ho správně jedna z možností, i když mi relativita ubrala jenom čtyři roky, ne víc.

„No, máš pravdu, to by mohlo být,“ rozjasnila se trochu. „Slyšela jsem už o tom.“

„Nejvíc jsem se obával, že mě nikdo nepozná,“ oddechl jsem si. „Proto jdu také sem.“

Pro jistotu jsem jim nic nevymlouval.

„Dáte si oba čaj?“ zeptala se žena a když dostala souhlasnou odpověď, odkvapila vedle.

„Ale ty jsi opravdu nějak nezestárl,“ zadíval se na mě pozorněji Kája. „Skoro bych hádal, že jsi mnohem mladší, než když jsi odlétal. Poslyš, nejsi ty nakonec syn Vojty? Já vím, nebyl ženatý, ale to by vlastně nevadilo, což?“

Zamrkal na mě spiklenecky, ale pro jeho teorii jsem neměl pochopení.

„Poslyš, Medvěde, vyslechni mě,“ začal jsem hned k věci. „Řeknu ti všecko, je to velice důležité, ale nebudeš mě přerušovat a ze všeho nejmíň bych od tebe chtěl slyšet větu To není možný. Platí?“

„Povídej,“ vybídl mě.

„Tak poslyš. Před chvílí jsem dorazil z Marsu. Raketoplán mám v lese U tří křížků, uvnitř jsou dva mimozemšťané. Jenže jsme sem museli přiletět tajně. Nějaký šílenec po hvězdoletu začal střílet a málem nám ho rozsekal na kusy. Máme na krku pořádnou roztržku s Galaktickým společenstvím, to vážně není legrace. Musím se o tom dovědět co nejvíc a ptám se tě, nevíš, co se to na Zemi vlastně děje? Rozumíš mi?“

Chvíli se na mě koukal vytřeštěně, ale pak se usmál.

„Odkoukaný to máš od táty dobře,“ uzemnil mě. „On býval taky takový fantasta. Jenže jemu to zůstalo, my ostatní jsme z toho časem vyrostli.“

„Takže - ty mi nevěříš?“ došlo mi a zarazil jsem se.

„Jak by to řekl tvůj táta... Je to trochu moc fantastické na můj vkus,“ usmíval se Kája. Chytil se myšlenky, že jsem někdo jiný a nechtěl se jí už pustit.

„Chceš důkazy?“ nabídl jsem mu.

„No třeba... Zajímá mě, co si vymyslíš.“

Chvíli jsem uvažoval. Posadit mu čtyřicetitunový raketoplán na zahrádku, to by jako důkaz stačilo. Nebyl by to žádný problém, můj bývalý raketoplán by se mohl měkce a tiše posadit kamkoliv, kam se vešel. Jenže to by zaručeně vyvolalo světovou senzaci a o tu jsem teď nestál. Přinejmenším dokud se nedozvím, komu tady na Zemi překážejí hvězdné lodi Bardžanů.

Ale co jiného? Přivést sem Bghlta? I to by asi pomohlo, jenomže dvoumetrová mluvící chobotnice by byla pro nemocného příliš velký šok. Leda... leda agisar! A přitom bych hned mohl... Že mě to nenapadlo hned! Ano, tak to bude nejlepší!

„Dobrá, podej mi tedy ruku a zavři oči,“ požádal jsem ho. Přikázal jsem Ferdíkovi odebrat vzorek krve a zjistit, co je v ní nenormálního. Rakovinu nám na univerzitě nepřednášeli; na Bardžá se taková nemoc nevyskytovala. Možná to bude hned ze začátku nečekaný problém - no uvidíme. Pak jsem Karlovi položil chapadlo na ruku.

„Co cítíš? Ale neotvírej oči!“

„To jsem si mohl myslet, celej po tátovi! Užovka, že?“

„Blázníš? Užovka - v zimě? Podívej se,“ řekl jsem. Agisar si mezitím nasál pár kapek jeho krve a teď se mi šplhal za krk na své oblíbené místečko. Pro pozemšťana, který takového tvora vidí poprvé, to může být napínavý pohled. Agisar je opravdu podivné stvoření a lidé na Zemi si kdysi vymysleli spoustu vetřelců, přicházejících z kosmu. Vzpomněl jsem si, jak mi Zoidée při prvním setkání položila agisar na ruku. Jak jsem se při tom tvářil! A to mi seděl jen na rukavici skafandru, ne na holé ruce!

„Ježíšikriste!“ ztuhl Kája. „Ono je to živý! Co je to za potvoru, nekouše?“

„To je můj nepozemský kamarád,“ prohlásil jsem. „Nemusíš se ho bát, je nejen naprosto neškodný, ale naopak velmi užitečný.“

Agisar se mezitím vyšplhal nahoru a objal mě chapadly kolem krku. Já na to nic a klidně jsem si dal jeho chapadla na oči. Rakovina byla pro Bardžany neznámá nemoc, ale ve stavu Karlova organismu jsme se s Ferdou brzy vyznali. Ihned mě napadlo, jaký efernid bychom měli proti nemoci vytvořit a Ferdík zkusil odhadnout, jak se v nemocném těle zachová. Vycházelo nám, že bude úspěšný. Ferdík hned začal syntetizovat.

Dohadoval jsem se s agisarem beze slov skoro deset minut - a celou tu dobu na nás Karel vytřeštěně zíral a nepromluvil ani slovo.

„Tak - pokračujeme ve fantazírování,“ sundal jsem si klidně chapadla agisaru s očí. „Jak vidím, nejsi na tom nejlíp. Máš rakovinu žaludku, počínající metastázy do jater a střev - zatím jen trochu, na rentgenu by to nejspíš nebylo ani vidět, ale už je to tam. Poslyš, když tě nechám léčit zdejším doktorům, dožiješ se nejvýš půl roku, ale spíš míň. Svěř se mi raději, uzdravím tě. Je ti zle, ale ne natolik, abych si nebyl jistý úspěchem. Tak co, bereš?“

„Co to máš, proboha?“ vydechl Kája. „Kde jsi to sebral?“

„Poslyš, Medvěde, mluvím s tebou opravdu vážně, pochop to konečně,“ řekl jsem trochu naléhavěji. „Opravdu jsem přežil katastrofu Persea a ve vesmíru se setkal s myslícími bytostmi. Bez hvězdoletu Bardžanů bych se nikdy nevrátil - Perseus zůstal rozbitý meteory u Epsilonu Eridana. Odtamtud jsem se dostal až do centra Galaktického společenství, žil jsem tam dvanáct let a dokonce jsem vystudoval tamní universitu, ovládám teď i nepozemskou medicínu. Tohle je agisar, můj nový přítel, na něhož nedám dopustit a který tvou rakovinu, jak pevně doufám, brzy vyléčí. Povídal jsi prve, že vypadám mladě. Máš pravdu, ale relativita za to nemůže. Nějaký rok mi ubrala, ale ne moc. Může za to bardžanská lékařská věda, mnohem účinnější, než pozemská. Biologicky jsem opravdu mladší než dříve, rozumíš mi? Bardžané tohle všechno dovedou.“

„Takže je to pravda,“ povzdychl si Karel. „Vrátil ses domů - mladý jako tenkrát... To jsou mi věci... Pak že nejsou zázraky!“

„A ty máš zrovna nepozemskou kliku, že jsem tady,“ řekl jsem právě tak vážně. „Přijít o pouhý rok později, už bych tě nezastihl naživu. Dej mi ruku, dostaneš hned první dávku léku. Odmítnout nemůžeš, tady jde o život.“

„Bohužel, to vím už dlouho.“

Přitáhl jsem jeho ruku a položil na ni chapadlo agisaru.

„Teď to bude trochu nepříjemné, ale injekce jsou horší, vydrž!“ napomínal jsem Káju.

„Tady máte ten čaj,“ ozvalo se za námi. „Kájo, vezmi si hned prášky, ano?“

„Ukaž?“ natáhl jsem se po bílé pastilce. Trochu jsem ji otřel o chapadlo agisaru a opět si položil chapadla na oči. Jiskřičky psychorezonance mi v hlavě brzy dotvořily obraz o chemikálii i o jejím rostlinném původu.

„Proboha!“ vykřikla žena. „Co je tohle za příšeru?“

Určitě tím taky mínila agisar.

„Hmm... makovice. Takže morfium,“ mumlal jsem spíše pro sebe. „Tenhle neřád vyhoď co nejdřív, je úplně na nic.“

„Co to říkáte? Náhodou to Kájovi pomáhá!“ oponovala.

„Může to tišit bolesti, ale jinak to neléčí,“ odfrkl jsem. „Jsou to alkaloidy - vlastně je to jed.“

„To by měl slyšet náš doktor!“ naježila se žena.

„Jaruš, nech toho,“ řekl Karel mírně. „Já už jsem Vojtovi uvěřil. Vždyť on má pravdu... já už dávno vím, co jsou tyhle prášky zač.“

„Ale víš, že budeš mít bolesti, když si je nevezmeš,“ vzlykla.

„Nebude,“ prohlásil jsem. „Káju teď budu léčit já a žádné bolesti mít nebude.“

„Opravdu se mi zdá, že je mi nějak líp,“ řekl Karel.

„To se ti nezdá, to je pravda,“ ujistil jsem ho. Agisar ti dal něco na povzbuzení, dokázal by probudit i mrtvého - to myslím naprosto vážně. Nejdůležitější ale je, že začal léčit příčinu. Tvá nemoc je pěkně zákeřná a navíc je v tobě dost zažraná, ale do měsíce budeš zdráv.“

„A co je tohle?“ ukázala žena štítivě na agisar.

„To jsem si přivezl z vesmíru,“ řekl jsem klidně. „Říkám tomu agisar, důvěrněji Ferda. Nebojte se ho, neublíží vám. Umí léčit nemoci a je to úžasný pomocník.“

„Ale čím jste vlastně přiletěl?“ pořád nedůvěřovala žena. „Kdyby se teď nějaká výprava vrátila z kosmu, byla by toho jistě plná televize...“

„Raketoplán mám kousek odtud U tří křížků,“ opakoval jsem ještě pro ni. „Uvnitř jsou dva mimozemšťané, ale teď hned je nechtějte vidět, jen by vás vylekali.“

„Vážně? Prosím tě, jak vypadají?“ trochu ožil Kája.

„Jeden je člověk jako my, toho byste se snad nelekli. Ale ten druhý je jako dvoumetrová chobotnice. Kdyby se náhle objevil tady ve dveřích, mohli byste mít z toho smrt.“

„A ty se jich - nebojíš?“ vyzvídal opatrně.

„Já se s nimi kamarádím,“ řekl jsem po pravdě. „Člověče, ve vesmíru je bytostí, to budeš koukat! Možná to bude na tvůj vkus trochu fantastické, ale skutečnost je ještě neuvěřitelnější, než si v této chvíli myslíš.“

„A jak se s nimi domlouváš?“

„Umím jejich řeč, to je přece samozřejmé,“ usmál jsem se.

„Pověz mi v té řeči něco,“ poprosil Kája.

„Znažku,“ přikývl jsem, „gic riha eguso nogabih...“

„Dost, dost,“ mával rukou. „Hrozná řeč!“

„Také se ji budeš muset naučit!“ podotkl jsem.

„Já už asi těžko,“ řekl trpce.

„Poslyšte, mladíku, mám dojem, že mi Káju příliš rozrušujete,“ prohlásila žena rezolutně. „A vůbec, Kájo, co je to zač?“

„Promiň, Jaruš,“ pokrčil rameny nemocný. „Už jsem ti to přece říkal. Tak tedy znovu. Tohle je můj spolužák a kamarád z dětství Vojta Karas. Dneska se vrátil z vesmíru. A tady to je moje choť Jaruš, snad by sis na ni mohl vzpomenout, je ze sousední vsi.“

„To nemůže být tvůj spolužák,“ trvala na svém Jaruš umíněně. „Na to je příliš mladý.“

„Jen vypadám mladší, než jsem,“ uklidňoval jsem ji. „Ale jsem to já, kdo s Kájou lezl do jeskyní. Pamatuješ se, jak ses zachytil na Tvrdém Y a roztrhl si kalhoty?“

„Jaruš, tohle je opravdu Vojta!“ řekl Kája přesvědčivě. „Nikdo jiný nemůže znát věci, kde jsme byli jenom my dva! A Vojta to ví! Pamatuješ, jak jsme se v zimě klouzali na Mohelňáku?“

„To mě jen zkoušíš, viď?“ usmál jsem se. „Tam jsme se klouzat nemohli. Mohelňák není žádná louže, která by mohla v zimě zamrznout, ale prostřední z trojice dubů na Straškově. Doufám, že tam ještě stojí.“

„Máš pravdu,“ zabručel Karel. „Jenomže my jsme jim říkali jinak, vzpomínáš si? To bylo naše největší společné tajemství, dávat jiná jména.“

„Mohelňáku jsme říkali Skoban,“ usmál jsem se. „Podle mých roztržených kalhot, jak jsem tam jednou spadl.“

„Je to Vojta!“ prohlásil Kája s určitostí.


Kosmický letoun jsme ještě téže noci přemístili do lesa mezi staré, věčně zelené borovice. Nechtěl jsem, aby ho někdo předčasně objevil. Tady by si ho neměl všimnout nikdo. Náhodní houbaři v zimě lesem obvykle nechodí.

Karel mi nabídl, abych bydlel v jeho domku. Děti se mu rozeběhly po světě, v domku bylo teď místa dost. Měl bych pro sebe podkroví, kde dlouho nikdo nebydlel. Karel ani Jaruš nic nenamítali, když jsem projevil přání ubytovat tam svoje přátele z raketoplánu. S oběma jsem je musel seznámit, což nebylo bez problémů.

Nejprve jsem přivedl Ogogima, kterého oba přijali se srdečností, byť trochu vynucovanou. Zejména Jaruš se přiznala, že takhle si mimozemšťana vůbec nepředstavovala. Ogogim měl na sobě stejnou tmavohnědou kombinézu s kapucí pro agisar, jako já sám. Jakmile si Ogogimův agisar očichal pozemský vzduch, svlékli si oba skafandry - už v letounu. Nesl si pouze malý vak s týdenní zásobou suiaki, vynikajícího pastovitého koncentrovaného jídla.

„Vždyť vypadá jako docela obyčejný Cikán,“ řekla zklamaně Jaruš.

„Nevěděl jsem, že jste tak zaujatí proti Cikánům,“ řekl jsem s úsměvem. „Ještě že vám Ogogim nerozumí!“

„Nevadí mi jak vypadá,“ řekla rychle, „ale nečekala jsem, že bude tak... tak obyčejný...“

Bardžané jsou přece lidé jako my,“ usmál jsem se. „Asi jsou trochu citlivější, ale co do inteligence si nemáme co vyčítat. Jejich civilizace je o hodně starší než naše. V dobách, kdy se u nás stavěly pyramidy, oni už létali do kosmu. Když to chceš vědět, zachránili ve vesmíru před katastrofou tři civilizace - Eio, Ullhettl a Rhyinkáa.“

„To je možné,“ řekl na to Karel, „ale říkal jsi, že jsou ve vesmíru i jiné rozumné bytosti.“

„Až přivedu Bghlta, utečete oknem,“ sliboval jsem.

Ogogim s sebou neměl žádná objemná zavazadla, ubytování bylo proto velmi jednoduché.

„Co vlastně tihle... vesmířani jedí?“ ptala se Jaruš zvědavě.

„To samé co my,“ odpověděl jsem.

„Mohla bych v tom případě udělat večeři pro čtyři?“

„Když pozveme Bghlta, rovnou pro šest,“ usmál jsem se. „Ten toho spořádá za dva.“

Oba, Karel i Jaruš, byli na posledního člena naší posádky tak zvědavi, že jsem pro něho musel hned dojít.

„Počkej - ale jak se tady s tím máme zatím domlouvat?“ zajímal se Kája.

„Budeš se muset naučit jeho řeč, jak už jsem říkal,“ musel jsem se usmát. „No, prozatím to jistě půjde i bez ní. Máš-li rádio, gramofon, nebo cokoli podobného, pusť mu nějakou muziku. Bardžané zbožňují hlavně Mozarta, ale rádi poslouchají i Dvořáka, Smetanu a vůbec veškerou naši hudbu. Od vážné po populární. Pokud vím, Ogogim má nejraději Smetanu.“

„Neuvěřitelné!“ řekl Kája. „Jak to můžeš tvrdit?“

„Nezapomeň, že jsem tam žil dvanáct let,“ usmál jsem se. „Za tu dobu se s naší hudbou seznámilo čtyřicet planet, to představuje zhruba sto miliard různých bytostí. Mozarta prohlásili za největšího hudebního skladatele v celém známém vesmíru a mám dojem, že právě Mozart nás zachránil. Když se totiž dozvěděli o Hirošimě, měla u nich Země takové mínus, že si to ani nedovedeš představit.“

„Neuvěřitelné,“ opakoval jen Karel.

„Já jsem si zase myslela, že kosmické civilizace budou nebezpečnější,“ řekla Jaruš. „Že budou mít horší zbraně než my a zotročí nás.“

„A přitom jsou to tak mírumilovní tvorové, že nám bude trvat ještě několik tisíc let, než dosáhneme jejich mravní úrovně - pokud se něco mezitím rychle nezlepší,“ řekl jsem.

Bghlta jsem přivedl až za tmy. Nejprve chtěl zůstat na Zemi co nejdéle inkognito, ale pak si přece jen dal říci. Jak se zdálo, jeho podoba vyvolala větší dojem než u Ogogima.

„Konečně opravdový mimozemšťan jak se patří!“ řekl Karel a dokonce potřásl podávaným chapadlem, ačkoliv bylo znát, že je přece jen trochu vyvedený z míry. Jaruš se držela mnohem více zpátky, neřekla vůbec nic. Na očích jsem jí viděl, že v Bghltovu mírnost příliš nevěří.

Večeře byla vynikající, zvlášť když to bylo moje první pozemské jídlo po tak dlouhé době. Pro naše přátele to zase bylo vůbec první pozemské jídlo, které ochutnali. Jen oba pozemšťané vypadali zaraženě, tomu jsem se nedivil. Zatím neměli příležitost stýkat se s nepozemskými bytostmi - ale však si časem také zvyknou.

Po večeři jsme s Jaruš odešli ubytovat hosty do podkroví. Karel nám půjčil do místnosti, kde jsme spolu měli bydlet, přehrávač hudby. Vybral jsem pro své přátele něco hezkého, pak jsem se omluvil a vrátil se dolů.

A teprve teď jsme si mohli popovídat.

Potřeboval jsem se co nejdříve přizpůsobit změněným poměrům doma. Ledacos se ani za tak dlouhou dobu nezměnilo, jiné skutečnosti mě pořádně překvapily.

Něco se nepochybně změnilo k horšímu. Například mě dost překvapily nekřesťanské ceny všeho, co mělo jakou souvislost s ropou. Karel mi to vysvětloval tím, že státy Jedině pravé víry si mohou diktovat ceny a dělají to tak, že auta na benzín jsou téměř všude na světě přepychem. Bylo by to snad k něčemu dobré, neboť se díky tomu rozmohly mnohem čistší elektromobily, které tak nezamořují ovzduší. Jenomže ty zase potřebují ke své činnosti elektřinu, takže vzduch o to víc zamořují elektrárny, zvláště prastaré babičky na obyčejné uhlí. Zaplaťpámbu za atom, bez jaderných elektráren by se svět už podobal kotelně. Ozónu je prý v atmosféře opět o něco méně, takže v některých zemích, především v Africe, se už málem nedá žít. Množí se podivné nemoci, zřejmě mutované ultrafialovými paprsky. Vypadá to na blížící se celkovou katastrofu, ale ani nejbohatší státy nedávají žádné peníze, aby se proti tomu něco dělalo. Nejbohatší země ostatně patří do svazků Jedině pravé víry a těm nějaká věda neříká téměř nic. Blížící se ekologická katastrofa planety je podle učení jejich vůdců Kismet a nejen proti tomu sami nic nepodnikají, ale zabraňují v tom i jiným, neboť podle jejich víry to jsou nepřípustné zásahy do přírody.

Přitom jsem se také dozvěděl, kdo asi střílel na Šotri. Už jsem věděl, že fotonové zbraně jsou umístěny na několika místech Afriky a Asie, při sestřelování našich kamuflážních balónků se nám umístění těch zbraní prozradilo. Teď mi Kája potvrdil, že je mají fanatici Jedině pravé víry, kteří už před mnoha roky prohlásili veškeré lety do kosmu za urážku svých Posvátných knih. Co není v Posvátných knihách, je od ďábla a musí být vymýceno, prohlásily prý autority jejich víry. Na jejich území se pouhé pochybování o tomto rozhodnutí dnes trestá smrtí. Nemají fotomety stejného typu, jako byly naše na Perseu, ale cosi jiného, bohužel asi účinnějšího.

„Ti barbaři sestřelili všechny satelity, na které bylo z jejich území vidět,“ stěžoval si Karel. „Zůstaly jen nad Amerikou. Japonsko je může využívat, ale Evropa se musela obejít bez nich.“

„A to si svět nechal líbit?“ podivil jsem se.

„Jim je všechno jedno,“ mávl rukou Karel. „Plně ovládají ropný trh, nikdo na ně nemůže. Amerikánům sestřelili raketoplán i s posádkou - a také s nimi nikdo nehnul. To se ví, nebylo to bez pořádného rámusu, ale co chceš s nimi udělat, když oni všechno poměřují svými Knihami a co se jim do nich nehodí, o tom se prostě s nikým nebaví.“

„Uvidíme!“ zabručel jsem. „Teď mohou hlídat vesmír jak chtějí, žádný letoun nesestřelí.“

„Jen aby!“ pochyboval Karel.

„Nesestřelí, protože ten nejdůležitější propásli. Když se nám povedlo přiletět sem, dalších letadel už nebude třeba.“

Pak jsme se bavili o tom, co budeme dělat dál. Úspěšné proniknutí s raketoplánem na Zem znamenalo poloviční výhru, ale museli jsme nejdřív postavit stanici vjosuzgu. Potřeboval bych získat nějaké vhodné místo pro stavbu. Chtěl jsem koupit nějaký pozemek, třeba s kusem lesa či nehostinných skal. Peníze pro mě nehrály žádnou roli. V letadle jsem měl k tomuto účelu přes sto kilogramů čistého zlata nakoupeného na technické planetě Kyoran. Ve Společenství bylo zlato ceněno pro své elektrické parametry, ale jako platidlo se nepoužívalo. Poblíž planety Kyoran obíhá měsíc Humt, kde se zlato dalo těžit bagrem po tunách - a také se těží. Podobná ložiska jsou i na jiných místech vesmíru, ale zlato z Kyoranu je tak levné, že se jinde ani nevyplácí zahajovat těžbu. Na Zemi zlato pořád platilo za vzácnost a bylo za ně možné koupit vše co bylo potřeba. Půdu, stroje, ale bohužel také soudce - a třeba i nájemné vrahy.

„Dejme tomu, že pozemek najdeme,“ řekl Karel. „K čemu ti bude?“

Objasnil jsem mu, co stanice vjosuzgu znamená pro planety Společenství a co bude její postavení znamenat i pro Zemi. Blesková doprava rázem umožní jakýkoli pohyb po celé známé části vesmíru. Pak zapojíme do této akce další lidi a všechno bude snadné - i když se možná od nás pozemšťanů budou lidé ze Společenství trochu odtahovat pro naši barbarskou minulost.

„Dal jsem si úkol připojit Zemi ke Galaktickému společenství myslících bytostí a splním to i kdybych na tom měl dělat pět set let,“ prohlásil jsem. „Víš Kájo, kosmické lety měly smysl i v té omezené podobě, jakou jsme předpokládali před startem Persea. Jenom vědecké poznatky nashromážděné na naší cestě by měly obrovský dopad na dění Země. Ve vesmíru jsme ale potkali spřátelenou civilizaci, navíc mnohem vyspělejší než naši, takže se všechno rázem dostalo do jiné dimenze. Objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem je proti tomu bezvýznamná epizoda.“

„Myslíš?“ podíval se na mě nevěřícně.

„Bylo by mnohem jednodušší, kdybych našel pár lidí, kteří by se tomu věnovali se mnou. Co bys mi řekl, kdybych tě teď požádal o deset let tvého života?“

„Dal bych ti i víc, ale bohužel to vypadá, že tolik času mít nebudu,“ povzdychl si Karel.

„Ale budeš!“ prohlásil jsem s určitostí. „Dneska ti dávám nejméně dvacet let a jestli se spojíme s planetou Bardžá, pak ještě víc. Věnuješ mi z toho těch deset?“

„Jestli mluvíš pravdu, i víc - a rád,“ řekl Karel.

„Když Kájovi pomůžeš, budu ti pomáhat taky,“ dodala se slzami v očích Jaruš. Museli jsme si na to stisknout ruce.

„Jen jestli něco takového dokážeš,“ pochybovala.

Naštěstí už jsem si byl jistý výsledkem. Rakovina je jako nemoc na Bardžá neznámá, ale trochu se podobá nádorům, občas vznikajícím při urychlené regeneraci. Hlavně že jsme s Ferdou věděli, jak na ni. Zařadili jsme ji k nemocem, které by bez léčení vedly ke smrti, nic víc a nic méně. A tak se stalo, že jsem první noc na rodné Zemi šel spát až tak pozdě ráno, že už začalo svítat...


Karel, jak se ukázalo, byl penězi k nezaplacení. Ještě se ani pořádně nevzpamatoval, hned druhého dne ráno mi vyjednal schůzku se synem Mirkem, vystudovaným architektem. Pozval ho domů, ale do telefonu mu víc neřekl. Další, kdo by nám mohl podle jeho mínění pomoci, byl jeho druhý syn Josef. Ani ten nebydlel na vesnici. Studoval práva, ale měl je brzy úspěšně skončit. Ujistil jsem Karla, že architekta i právníka budeme určitě potřebovat.

Mirek se dověděl o naší přítomnosti na Zemi krátce poté, co přijel za rodiči. Nejprve se totiž hrnul do podkroví, kde dřív bývalo jeho klukovské království. Chtěl tu nepozorovaně ukrýt dárek pro tátu, takže jako velká voda vtrhl do místnosti, kde se setkal - s Bghltem.

Přítomnost dvoumetrové chobotnice by byla šokem i pro ostřílenější povahy. Další šok Mirek utrpěl, když na něho chobotnice promluvila:

„Dobrý den. Přišli jsme z vesmíru. Nebojte se, jsme vaši přátelé a nikomu neublížíme.“

Bghlt jen odříkal těch pár slov, co jsem ho naučil. Bylo to míněno dobře, aby mohli moji přátelé oslovit místní lidi, kdyby je náhodou potkali, ale neměl jsem příliš velké iluze o tom, co asi může udělat člověk, na kterého takový tvor vybafne, byť mírumilovně. Což o to, dopadlo to dobře. Náš architekt sice zalapal po dechu a málem se složil, ale vzpamatoval se. Aspoň jsme nepotřebovali další důkazy, aby nám uvěřil.

Brzy nato s námi podle přání svého otce začal pracovat na stavbě stanice. Jeho počáteční zdvořilá ochota byla brzy vystřídána obrovským nadšením, jakmile jsem ho seznámil s našimi rezonančními tavičkami a s jejich možnostmi. Trochu jsme ho zklamali, když se dozvěděl, že stanici vjosuzgu budeme stavět podle plánů, které už máme.

„Neboj se, Mirku, architekta ještě budeme potřebovat,“ utěšoval jsem ho. „Jenže stanici pro mezihvězdnou dopravu musíme postavit přesně stejnou jako tisíce dalších stanic po celém Galaktickém společenství. Uvědom si, že v nich nemusí být obsluha naše, pozemská. Musí se tu vyznat kdokoliv, kdo má pro obsluhu oprávnění. A kromě toho, nezlob se, budeš se muset ještě moc a moc učit.“

„To mi chceš říci, že naše architektura nestojí za nic?“ vybuchl Mirek, když jsem se dotkl jeho profesionální cti.

„To neříkám,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale podívej se, vždyť vůbec nevíš, jak musí vypadat prostory, ve kterých se budou pohybovat jiné bytosti než lidé ze Země. Vezmi si třeba obyčejné dveře. Náš přítel Bghlt má v tomhle domě problémy, aby prošel dveřmi. Jsou pro něho příliš malé, z jeho pohledu jsou pro trpaslíky. Nikdo nepočítal s tím, že by jimi měl vstupovat někdo jiný než člověk. Což o to, Bghlt je obratný a ještě se protáhne, ale ještěrovití obyvatelé Ilooniku jsou mnohem větší a navíc zavalitější než člověk. Ilooničan by takové dveře vyvalil i s kusem stěny a asi by se navíc probořil podlahou, váží totiž čtvrt tuny. Když budeš chtít, aby se do tvých výtvorů vešly všechny bytosti co jich známe, budeš si muset zvyknout na jiné dimenze. A navíc nemáš ani ponětí, co všechno se dá dělat s rezonančními tavičkami.“

Samozřejmě nemohl ani tušit, o čem to mluvím. Musel jsem s ním dojít k letadlu, vybalit jednu z taviček a předvést mu ji přímo v chodu.

„Člověče, Vojto, tohle by znamenalo úplný převrat v celém stavebnictví!“ jásal, když jsme zkušebně podle receptur ze Společenství roztavili trochu písku s příměsemi. Výsledkem byla k jeho úžasu kompaktní hmota, pevností mnohonásobně převyšující beton.

„Nejen ve stavebnictví,“ přikývl jsem. „Tahle hračička na všech planetách Společenství vytlačila veškeré hutě, slévárny, sklárny a ostatní tepelné zpracování materiálu. Tady tomu také nemůže být jinak, uvidíš.“

„A jak se s tím staví?“ zajímal se Mirek dál.

„To poznáš brzy sám,“ sliboval jsem mu.

Karel po dvou seancích s agisarem vstal z postele a vůbec nevypadal jako člověk, který má příští měsíc zemřít. Do dvou dnů zmizela nezdravá žlutá barva z obličeje a přestaly bolesti. To už jsem věděl, že nádory, které se doposud volně rozrůstaly tkáněmi, se začínají rozpouštět. Agisar neléčí tak jako většina pozemských prostředků, které chemicky nebo jiným způsobem rozrušují mikroorganismy, nádory a látky tělu cizí. Takové prostředky často poškozují i léčený organismus, ale lékař tím volí menší zlo a spoléhá se, že už se z toho pacient po zlikvidování příčiny nemoci nějak dostane. Agisar má pro léčení opačnou metodu. Podle potřeby zvýší obranné a regenerační schopnosti organismu; ten si pak nejen poradí s vetřelci i s nádory sám, ale navíc brzy doplní, co bylo předtím narušené. Tak se léčí i mechanická poškození od ran a zhmožděnin, přes zlomeniny až po regeneraci zubů. Něco z těch principů bylo známo i na Zemi. Například akupunktura, to typické povzbuzení přirozených schopností organizmu proti nemocem cestou mechanického působení. Agisary byly podle mého nejméně stokrát účinnější než akupunktura - o chemoterapii nemluvě. Další metodou léčení s agisary je umělé vytvoření efernidů, protibakterií, které tělu pomohou a pak se rozloží - jsou prostě tak geneticky nastavené. V krajním případě agisary přímo ve vlastním těle vypěstují i umělé červy, které donutí provést uvnitř těla pacienta požadované operace - ale aby bylo nutné nasadit takové prostředky, to už by muselo být opravdu vážné. Na rakovinu stačily efernidy. Třetího dne od začátku mého léčení se Karel poprvé po tak dlouhé době pořádně s chutí najedl. Jeho žaludek překonal nemoc a začal se hojit.

„Mám pocit, jako bych omládl o deset let,“ prohlásil.

„To je opravdu jenom pocit,“ usmál jsem se na něho. „Na omlazení si budeš muset dojít za Zoidée. Neboj se, sjednám ti to, jak jen to půjde.“

„A kdo je vůbec, Zoidée?“ zeptal se Mirek. „To jméno slyším od tebe aspoň po desáté.“

Měl jsem u sebe její obrázek a mohl jsem jeho zvědavost okamžitě uspokojit.

„No dobrá, ale kdo je to doopravdy?“ opakoval otázku Karel, když si obrázek prohlédl.

„No víš, zatímco já jsem odletěl s Perseem, můj největší kamarád Karel se tu oženil s Jaruš a pořídili si i dvě děti, Mirka s Josefem,“ začal jsem rozvláčně.

„Vojto, k věci!“ sepnul Karel ruce prosebně.

„Zkrátka, Zoidée je pro změnu moje žena,“ řekl jsem.

„Snad sis nevzal za ženu... vesmířanku?“ zajíkla se Jaruš.

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „To je Zoidée Karasová. Až vám budu vyprávět, co všechno jsme spolu prožili, nebudete mi to ani věřit. Je to Bardžanka a ti lidé se nám natolik podobají, že je možný i sňatek. Vzal jsem si ji za ženu před deseti lety přímo na planetě Bardžá.“

„A proč nepřiletěla s tebou?“ řekl Karel nedůvěřivě.

„Protože někdo musel zůstat doma s dětmi,“ odvětil jsem podle pravdy.

„Ty máš... Vy máte...“ nevěřil ani Mirek.

„Máme, dokonce čtyři,“ přiznal jsem a vytáhl další obrázky. Zdeňka s research robotem RR s desetisvíčkovým dortem, pořízeno při oslavách první desítky. Voikoi, pětiletý andílek s bílou pletí, rarita a miláček planety Bardžá. A nakonec dvojčata, plně zaujatá obědem, s pusami pěkně upatlanými od ovoce pimuag.

„Pozvu vás všechny na Bardžá, jen co tady postavíme stanici vjosuzgu,“ sliboval jsem.

„Anebo ať všichni přiletí sem,“ navrhovala Jaruš.

„Nevím, sotva,“ vrtěl jsem hlavou. „S malými dětmi se na barbarské planety necestuje.“

„No dovol, copak je naše Země nějaká barbarská planeta?“ urazil se Karel.

„Je mi líto, Kájo, ale Země si to označení vysloužila,“ odpověděl jsem potichu. „Nejenom sestřelením našeho hvězdoletu, pojmy jako Hirošima, koncentrační tábor - ale i kvůli teroristům a Jedině Pravé Víře. A budeme mít moc práce, než tyhle mezihvězdné ostudy smažeme.“


Pokusil jsem se spojit s bývalým světovým střediskem kosmického výzkumu, bohužel již delší dobu zrušeným. V době našeho odletu pro každého z nás uložili ve švýcarských bankách slušný obnos, který nám měl po návratu výpravy zabezpečit, jak tehdy tvrdili, klidné stáří za naše služby lidstvu. Kosmický výzkum byl zastaven a když k Zemi dorazila zpráva o katastrofě, nějaký horlivý úředník vklady stornoval. Věděl sice, že jsem to přežil, ale nikdo tenkrát neočekával, že bych se vrátil.

Trochu mě zamrzelo, že mě tak klidně odepsali, ale nijak mě to nevyvedlo z míry. Byl jsem materiálně zabezpečený z Galaktického společenství, měl jsem dostatečný majetek ke všemu, co jsem na Zemi potřeboval. Navíc jsem měl od představitelů Společenství příslib, že mě budou podporovat, ale věřil jsem, že této pomoci ani nebudu muset využít. Země byla můj džob a co s ní udělám, záviselo teď hlavně na mně. Buď se mi podaří změnit současné poměry, aby už pozemšťané nebyli pro Společenství nepřijatelní, nebo pohořím a pak by Země zůstala mimo Společenství. V takovém případě bych se asi musel vrátit na Bardžá - ale já jsem pevně věřil, že úspěch mít budu. To by v tom byl čert!

Koupili jsme pozemek u lesa na Straškově nedaleko od skal nazývaných Tvrdé Y a malého močálu Žabín. Půda nebyla úrodná a pozemek byl proto levný, i když by to asi v našem případě nehrálo roli. Josef nám v několika klenotnictvích v Praze zprostředkoval výměnu potřebného množství zlata. Zlato z planety Kyoran bylo navinuté na cívky v podobě milimetr silného drátu, dalo se snadno vstrčit do kapsy a drát se dal podle potřeby odvinout. Prodávali jsme jej po menších množstvích na váhu a brzy jsme měli dost hotových peněz. Část jsme sice utratili za pozemek, ale zůstala nám ještě obrovská částka.

Mirek nakreslil plány vily. Vnější obrysy měla shodné s budoucí stanicí vjosuzgu. S těmi plány jsme ihned získali povolení úřadu a mohli začít stavět. Ukázalo se, že stavbu zvládneme i bez Bghlta, který se nemohl ukazovat na veřejnosti. Pomáhal nám jen Ogogim, zatímco Bghlt v podkroví poslouchal hudbu a díval se na pozemskou televizi. Naučil se brzy česky, takže mohl naši civilizaci zkoumat o to bezprostředněji. Jeho chvíle měla přijít až později, ale chtěl být na ni dobře připraven..

Najatý bagr vyhloubil nezvykle hluboké základy. Nechtěl jsem do všeho předčasně zasvětit více lidí a proto jsem chtěl stanici stavět pokud možno jen se svými známými. Mirek mi sice nabízel, že snadno sežene partu zedníků, ale u těch bychom si nikdy nebyli jistí, že v nejbližší hospodě všechno neprozradí. Museli jsme sami odzkoušet tavit hmotu a odlévat ji do forem, přičemž jsme jen jako mimochodem odlili základy stanice, přitavili je ke skále a namontovali na ně tlumiče proti zemětřesení, dovezené z Bardžá i s vnitřním strojovým vybavením. Bardžanské stanice vjosuzgu byly zkonstruované už před desítkami tisíc let a jejich stavba byla podporována prastarými zkušenostmi. Odlili jsme i vrchní kopuli - sahala jen k úrovni terénu - a teprve na ní jsme začali stavět klasický dům. Ale i ten nám vyrůstal velmi rychle

„Tohle bude znamenat radikální změnu ve stavebnictví,“ chytal se za hlavu Mirek. „Ono se to chová úplně jinak než beton, o cihlách nemluvě!“

„Nejvyšší čas, abys změnil orientaci,“ souhlasil jsem. „Až bude chvilka klidu, mohl bych tě vzít někam, kde by ses mohl naučit víc.“

„Vždyť něco takového neumí nikdo na světě!“

„Náš svět je malý ve srovnání se světy Galaktického společenství,“ připomenul jsem mu.

„Kdyby tvé plány nepoužívaly ty příšerné délkové a váhové jednotky!“ bručel po straně.

„Čím dřív se je naučíš používat, tím dřív ti přejdou do krve a tím lépe pro tebe,“ ujišťoval jsem ho. „V Galaktickém společenství se s pozemskými metry, kilogramy ani sekundami nikde nesetkáš. A nevidím jediný důvod prosazovat používání našich jednotek na jiných světech. Galaktické jednotky jsou přirozenější, mají vesmírný základ a platí v celém vesmíru.“

„Proč vlastně mají tak praštěnou délkovou míru? Proč má jejich zhavae jednadvacet centimetrů? Proč ne dvacet? Pak by byl metr přesně pět zhavae a přepočítávalo by se to lépe.“

„Možná nám pozemšťanům. Zhavae je mnohem přirozenější jednotka, než náš metr. Metr byl původně definován jako desetimiliontá část kvadrantu Země. Tenkrát to navíc změřili špatně a pak tenhle paskvil zafixovali. Desetimiliontá část kvadrantu to není ani na Zemi, natož aby to platilo jinde. Planety jsou rozdílné velikosti, komu chceš takovou definici vnutit? Galaktickému společenství se snadněji přizpůsobí Země, než aby tomu bylo naopak.“

„No dobře, ale proč nemá zhavae třeba pětadvacet centimetrů, to by bylo čtvrt metru nebo zhruba deset palců? Proč má zrovna jednadvacet centimetrů?“

„Jednadvacet centimetrů je magická délka, platná v celém vesmíru. Zhavae odpovídá vlnové délce nejčastějšího prvku ve vesmíru, mezihvězdného vodíku. Bardžané tenkrát rozumně vzali jako základ měrné soustavy něco nezávislého na velikosti světů, rozměrech bytostí na nich žijících a proto zavrhli podobné nesmysly, jako jsou palec, stopa, sáh, metr. To byl hlavní důvod k zavedení této délky. Nemysli si, také na Bardžá jeho zavedení stálo mnoho úsilí a na dalších připojených světech jakbysmet. Zato teď je to naprosto přirozená veličina. Můžeme být rádi, že aspoň naše vteřina skoro přesně odpovídá časové jednotce pok a že jako základ mají desítkovou číselnou soustavu, stejně jako my. Uxané mívali číselnou soustavu osmičkovou. Mají osm ramen a dobře se jim to počítalo. Ale i oni se raději přizpůsobili, než by zůstali mimo. K hrubé orientaci můžeš počítat metr za pět zhavae, kilometr za pět tisíc, beztak ve stavebnictví není centimetr žádná míra. Ale dovedeš si představit, jaký zmatek čeká strojaře? Já už jsem to zažil. Hvězdná loď, která dopravila na Mars první dálkovou stanici, byla kombinací pozemského raketoplánu a jejich hvězdné lodi. Nepasoval tam jediný šroubek, jediný hřídel. Řeknu ti, pořádně jsme se nad tím vyvztekali.“

Mirek nakonec přestal brblat. Stanici jsme tedy postavili podle bardžanských plánů jako všude ve vesmíru. Montování strojů jsme také zvládli bez cizí pomoci a pak nastoupil Ogogim s oživováním, přičemž jsem mu asistoval. Bghlt nám ani teď pomáhat nemohl, ve vjosuzgu se nevyznal. On ale s námi ani nebyl kvůli stavbě stanice.

A pak se stanicí ozvalo jemné bzučení synchronizace... V řídícím centru jsme v té chvíli byli všichni, já se svými vesmírnými přáteli, Kája s Jaruš, dokonce i Mirek. Rozhodl jsem se jako první využít stanici k pouhému přenosu zpráv - byl to ostatně můj vynález.

„Země-1 volá Mars,“ řekl jsem slavnostně do mikrofonu, připojenému přes modem na synchronizační srdce stanice.

„Tady Mars. Jak se vám vede? Nepotřebujete něco poslat?“ ozvala se odpověď.

„Tady je všechno v pořádku. Nic nepotřebujeme ani z Marsu, ani z Bardžá. Až budeme potřebovat, zavoláme. Jen vám oznamujeme spuštění první vjosuzgu na Zemi.“

„Máme vyřídit vzkaz pro Vojtu ze Země,“ pokračovala stanice Mars. „Velká Rada a s ní i celá Bardžá vám přejí úspěch.“

„Děkujeme,“ řekl jsem. „Máme tu první stanici a spoustu přátel, ale také problémy. Zatím nám žádné nebezpečí, jak se zdá, nehrozí. Pozdravujte od nás Bardžá.“

„Rozumíme. Můžete si tam zavolat také přímo, stanice Bardžá-4739 v Cokrezu je ode dneška vyhrazena pro vás.“

„Děkuji ti, Mars!“ poděkoval jsem a vypnul stanici.

„S kým jsi to mluvil? A o čem? Povídej!“ dychtili vědět Kája, Mirek i Jaruš.

„To byla jen malá zkouška,“ usmíval jsem se. „Mluvili jsme s nejbližší stanicí na Marsu, ta je opravdu co by kamenem dohodil, ačkoliv je Mars právě na opačné straně za Sluncem. Ale už příště se budeme bavit s planetou Bardžá, vzdálenou přes čtyři sta šedesát světelných let. Máte načase začít se učit řeč Bar, abyste rozuměli, o čem si povídáme.“

„Touhle řečí se mluví na Bardžá?“ ptal se Mirek.

„Nejen na Bardžá,“ odtušil jsem. „Touhle řečí se mluví v celém Galaktickém společenství. Mluví tak sto miliard bytostí, lidí i ne-lidí. Myslím si, že pár miliard lidí Země ji zvládne také.“

„A to si myslíš, že přestaneme mluvit po našem?“

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ zavrtěl jsem hlavou. „Je dost civilizací, které znají jak řeč Bar, tak vlastní jazyky. Ale bez jazyku Bar se nedomluvíte. Vždyť my lidé se pořádně nedomluvíme ani doma, na své vlastní planetě! Vezměte si za příklad Indii, kde se dnes domlouvají anglicky, což také není jejich vlastní řeč. Ale Indové by se bez ní nedomluvili ani sami mezi sebou. Jazyk Bar je takovou mezihvězdnou řečí, bez ní to nepůjde. Jak byste se chtěli podívat na jiné světy?“

„Podívat se na jiné světy?“ zeptala se Jaruš udiveně.

„Ode dneška by to mělo být možné,“ ujistil jsem všechny. „Ode dneška budeme létat na Bardžá i na Mars právě tak snadno, jako do sousedního města.“

V noci jsem zavolal na Bardžá a požádal o propojení domů. Nechtěl jsem volat v době, kdy u nich byla noc, ale nemohl jsem to ani odkládat. Teď tam bylo právě ráno a konečně jsem si mohl popovídat se Zoidée. Doma bylo vše v nejlepším pořádku, Zdeňka ve škole prospívala, hned mi do telefonu zazpívala písničku. Bylo to nádherné. Pozemští přátelé sice nerozuměli ani slova, ale poprvé uslyšeli hlas mých nejdražších. Pro mě to byla další vzpruha.


Okruh našich známých se rychle rozrůstal.

Nejprve přiletělo deset lidí z Bardžá a převzali řízení pozemské stanice vjosuzgu. Stanici jsme zatím předali Radě kosmonautiky. Rada ji bude spravovat a zajišťovat až do doby, než rozhodne o konečném osudu Země. Zatím Zemi pořád chápali jako nebezpečnou planetu. Až to nelichotivé hodnocení pomine, převezme stanici a všechny další společnost Transgalakt. Bohužel jsem správně tušil, že si na tento okamžik ještě počkáme.

Kosmonauté měli bydlet, jak bylo pravidlem, přímo uvnitř stanice, mimo její zdi neměli vůbec vycházet. Veškeré zásobování stanice převzal Cokrez na Bardžá. Očím okolojdoucích lidí se jevila stále jen jako poněkud extravagantní, ale jinak tichá vila.

Uvnitř však bylo živo. Podle rozhodnutí Rady kosmonautiky bylo sice do spodních pater hluboko pod úrovní terénu uloženo několik tun silné trhaviny, aby bylo možné stanici kdykoliv zničit a zabránit krvelačným pozemšťanům násilím vniknout na obydlené světy Společenství, ale zatím se nezdálo, že bude někdy zapotřebí tuto možnost využít. Rada kosmonautiky naopak ochotně souhlasila s tím, aby se někteří lidé podívali kamkoliv bude třeba, i na Bardžá. Přitom mi důrazně připomněli, že za jejich výběr nesu zodpovědnost já a běda, jestli dovolím takovou cestu nějakému vrahovi!

Opět jsem Radu ujistil, že budu obzvláště opatrný, ale hned jsem oznámil, že tuto možnost brzy využiji. A tak se necelého čtvrt roku od mého přistání na Zemi a pouhý týden od postavení stanice objevili na Bardžá hned tři lidé z tak exotické planety, jakou byla Země.

Karel a Jaruš dosud neuměli více než několik slovíček, která jsem je z jazyka Bar naučil. Zvládli jen pozdrav a sdělení, že jsou z planety, kde se řečí Bar ještě nemluví. Ale nemínil jsem je nechat na holičkách. Jen jsme opustili stanici vjosuzgu, přivolal jsem taxi (všechny taxíky už byly vybaveny letouny mého vylepšeného typu) a odletěli jsme do našeho domova ve Viouiru.

Tam už nás očekávali. Sotva taxík se šuměním pomocných vrtulí přistál, vyšla z domu Zoidée s Maímó. Obě nesly na rukou po jednom z našich dvojčat; Maímó Vlastičku a Zoidée malou Zirranei. Voikoi vyběhl před ně a Zdeňka se stydlivě schovávala za mámu a tetu.

„Dobré odpoledne,“ vítala nás Zoidée. Karel i Jaruš pozdravu naštěstí rozuměli a opětovali jej. Tím padla první bariéra a děti vyběhly podat návštěvě ruce. Ke mně se pak vrhly, jako kdyby mě chtěly sníst. Ovšemže měly proč. Několik balíčků pravé pozemské čokolády změnilo majitele a vzápětí rychle obarvilo papulky našich dvojčat. Voikoi i Zdeňka dali nejprve ochutnat mámě a pak snědli jenom část s tím, že si takovou dobrotu musí šetřit.

„Máš docela hezké děti,“ řekla Jaruš. „Nejvíc se mi líbí ten kluk.“

„To je obrovská rarita,“ řekl jsem pyšně. „Správně měly být všechny děti tmavé po mámě, Voikoi je výjimka.“

„Proč by neměly být také po tobě?“ podivila se Jaruš.

„Protože bílá barva pleti je dědičně ustupující,“ řekl jsem. „Časem budou lidé jedné barvy i na Zemi. A bude to docela určitě taková, jakou mají lidé Bardžá. Jenže to bude nejdřív tak za deset tisíc let.“

„Tebe by měli slyšet naši rasisti!“ zasmál se Karel. „Pořád mají plnou hubu čisté rasy.“

„Takoví se sem nikdy nedostanou - ani na žádnou planetu Společenství,“ podotkl jsem. „Mám přísně zakázáno vpustit nesnášenlivé tvory mezi slušné lidi.“

Zábava však byla poněkud jednostranná. Buď jsem mluvil se svými pozemskými přáteli, pak jsem zanedbával rodinu, která nerozuměla ani slova. Nebo jsem se bavil se Zoidée, Maímó a s dětmi, pak zase hleděla nechápavě návštěva.

„Taky jsi mohl aspoň svoje děti naučit mluvit po našem,“ řekla Jaruš rozmrzele.

„Myslíš?“ otázal jsem se.

„Ani se doma nedomluví!“ zdůvodnila to hned.

„To jsi na obrovském omylu,“ řekl jsem na to. „Předně si musíš uvědomit, že jsou doma tady a ne na Zemi. A tady jinou řeč nepotřebují, my spolu se Zoidée mluvíme také jenom Bar. Kdyby se jim zachtělo podívat jinam, řečí Bar se dohovoří na dvaačtyřiceti světech Společenství. Mohou se tak bavit i s bytostmi, které se lidem nepodobají. Navíc si myslím, že se tou řečí brzy domluví i na Zemi. Jen co tam rozjedeme kursy řeči Bar pro pozemšťany.“

„Myslíš, že na Zemi uspěješ?“ nedůvěřoval ani Karel.

„Je to součást mého plánu připojení Země ke Společenství. Ten v první řadě předpokládá společný jazyk. Vždyť právě společná řeč v našem světě citelně chybí. Možná bychom časem nějakou našli, angličtinu nebo esperanto, jenže jazyk Bar přišel jako na zavolanou.“

Hlavním účelem cesty ale nebyla zdvořilostní návštěva. To ostatně jak Zoidée, tak Maímó věděly předem a obě už měly agisary pohotově. Svěřil jsem přátele jejich péči a aspoň jsem jim pomáhal překonávat jazykovou bariéru.

„Ty jsi tady s tím už něco dělal, viď?“ řekla Maímó, když její agisar vyšetřil Karla.

„Myslíš, že jsem něco udělal špatně?“

„Ba ne, jenom vidím, že se tu nedávno něco dělo. Krátkodobá regenerace, že?“

Chvíli obě sestry zkoumaly, co a jak.

„Ti dva jsou zhruba stejného stáří jako jsi ty, viď?“ řekla nakonec Maímó. „Ale potom ti musím říci, oba už jsou strašně zchátralí. Já jsem sice slyšela, že to je na Zemi normální, ale opravdu jsem nevěděla, že to bude takové...“

„Jak to s nimi vypadá?“ řekl jsem s obavou.

„My ti je trochu dáme dohromady, ale úplně všechno už napravit nepůjde,“ řekla Zoidée. „I kdybychom dělaly všechno možné, tihle dva zemřou předčasně.“

„Tušíš aspoň kdy?“ řekl jsem smutně.

„Trochu života jim přidáme, ale nejvýš dvě stě až tři sta let,“ ujistila mě Maímó. „Omladit je - na to už je pozdě. Možná jim přidáme o trochu víc, ale rozhodně ne o moc.“

„Holky zlaté, víte vůbec, co to na Zemi znamená tři sta let?“ vyskočil jsem a oběma jsem dal pusu. Zoidée samozřejmě větší a delší.

„Přijďte všichni zítra ráno, ono to zase tak jednoduché nebude,“ řekla Maímó.

„Dobrá,“ souhlasil jsem. „Nepůjdeš s námi, Zoidée, aspoň na skok na Zem?“

„Na skok - budiž,“ přivolila. „Ale sama, děti tam zatím brát nebudeme.“

A pak jsme se vrátili na Zem, Zoidée jen na skok, aby se také podívala na můj domov. Zhoupli jsme se přes více než čtyři sta šedesát pět světelných let, opustili uik - a byli na naší staré dobré Zemi. Prošli jsme chodbou, vystoupili po schodech a stisknutím vypínače otevřeli pancéřové dveře stanice. V přechodové komoře jsme se také dlouho nezdržovali. Poslední těžké dveře - a byli jsme venku před vchodem. Vzduch byl mrazivý a před námi ležely sněhové závěje. Zoidée se zvědavě nadechla - ale vzápětí nato se trochu zaškaredila.

„Jestli je tohle jediná stanice vjosuzgu na Zemi, mohli jste ji postavit jinam,“ řekla po chvilce. „Nemám ráda sopky - a vůbec ne tak blízko u důležitých objektů.“

„Široko daleko žádná není,“ ujistil jsem ji.

„A co tu dělá ta síra ve vzduchu?“ opáčila.

„Na Zemi máme tak znečištěný vzduch,“ vysvětloval jsem. „O tom už přece víš.“

„Ale že by tolik? Vždyť to cítím i sama, bez agisaru!“

Podívali jsme se na sebe a pak se Zoidée rozesmála.

„Já vím,“ řekla odevzdaně. „Je vás tu moc a nemáte žádnou technickou planetu. Zkrátka jste si vlastní svět trochu nad míru zaneřádili. Nejvyšší čas s tím něco udělat!“

Prošli jsme se příjemnou procházkou od stanice k domku Karla a Jaruš, kde jsme bydleli, já a moji vesmírní přátelé, dokud se nedostavěla stanice. Pak jsme se přestěhovali do vily, ale Karel ani Jaruš tam nechtěli za žádnou cenu s námi a zůstali raději ve svém domku. Proto jsme je tam ještě doprovodili. Zoidée přijala i pozvání dovnitř, ale dlouho jsme se u nich nezdrželi.

Venku jsem na Zoidée hodil pár sněhových koulí. Ihned mi to oplatila a chvíli jsme se koulovali jako děti.

„Máte tu strašné prostředí,“ konstatovala ale, když k nám vítr zanesl závan kouře z uhlí, jímž se topilo v domcích. Jak už jsem věděl, hnědé uhlí pomalu v Čechách docházelo, ale bylo pořád jediným dostupnějším palivem. Plyn byl příliš drahý, nafta byla doslova luxusní zboží.

„Přitom jsme vlastně na venkově,“ povzdychl jsem si. „Ve městech je to stokrát horší.“

Vrátili jsme se ke stanici a vystoupili do jejího nejvyššího patra, zařízeného jako obyčejná pozemská vila. Zoidée se tu líbilo, ale pak se přece obrátila k odchodu.

„Přijdeme se na tebe všichni brzy podívat,“ slíbila. „Ale bude třeba pro to hodně udělat. Budu tě v tom samozřejmě podporovat, co bude v mých silách, zejména ve Velké Radě.“

Od dnešního dne jsme se mohli téměř denně vídat na Bardžá. Jako všichni kosmonauté jsem měl nárok na denní přepravu mezi domovem a Zemí, ostatně doprava mezi Galaktickým společenstvím a Zemí dosud nepatřila pod Transgalaktickou dopravu, ale měla mi být zcela k dispozici. Mohl bych se tedy denně vracet k dětem a k Zoidée - a také jsem toho práva využíval, jak to bylo možné. Pokud jsem ale chtěl, aby naše věc tady skutečně postoupila, nemohl jsem se pohybovat jen v blízkém okolí naší základny.

Stanice Země-1 byla pro nás všechny prvním pevným bodem na Zemi. Potřebovali jsme jej, nesmírně potřebovali, ale sám o sobě byl právě jen tím jediným pevným bodem. Museli jsme pokročit dál. Zúčastnil jsem se jednoho zasedání Rady kosmonautiky na Bardžá, přesněji řečeno jsem toto zasedání vyvolal. Pokusil jsem se vysvětlit, že stanice na Zemi je umístěna mimo zónu, kde by jí hrozilo nebezpečí teroristického útoku. Teď bude třeba proniknout dál a pokusit se získat pro spolupráci další lidi Země. Rada nakonec dala svolení, abychom na Zemi jednali podle svého uvážení a k tomu slib, že nás budou světy Společenství všemožně podporovat.

Náš protivník, státy Jedině pravé víry, měl nesmírnou ekonomickou převahu. Radil jsem se o tom s Bghltem. Ten jako odborník na zapomenuté dějiny Uxu došel nezávisle k témuž názoru jako já, že totiž stát, který se bez skrývání zabývá terorismem, musí být nejprve co možná nejvíc oslaben, jinak nám z jeho strany bude hrozit neustálé nebezpečí. Oba jsme dospěli k názoru, že musíme ekonomicky posílit tu stranu, kde začneme vytvářet síť Strážců.

Karel navštívil dalšího kamaráda, strojního inženýra Jendu Anděla, zaměstnaného v automobilce. Sjednal mi s ním schůzku a sám jel se mnou, prý abychom se lépe dohodli.

„Kájo, co je s tebou, člověče?“ přivítal nás hřmotný muž s velikou kulatou hlavou téměř bez vlasů, když jsme se podle předběžné telefonické domluvy sešli na terase jedné místní vinárny.

„No, co by bylo, žiju,“ usmál se Karel. Jen on a já jsme ale v té chvíli věděli, co se v těch slovech skrývá.

„Nebudeš mi věřit, doneslo se mi, že jsi nějak vážně nemocný,“ hlaholil Jenda.

„To jsi slyšel správně, tak-tak jsem utekl hrobníkovi z lopaty,“ zvážněl Kája.

„Ale nevypadáš na to, řekl bych, že zrovna kveteš!“ řekl Jenda.

„Až ti budu všechno povídat!“ mávl rukou Karel. „Ale nejsme tu kvůli mně. Nejdříve vás musím představit. Tady je Vojta Karas, kamarád, a tohle Jenda Anděl, taky kamarád.“

„Těší mě,“ řekl Jenda a stiskl mi ruku téměř medvědím stiskem. „Snad bychom si mohli jako kamarádi tykat, ne? Mně říkají Honza.“

„Dobře, Honzo,“ souhlasil jsem. „Známí mi říkají Vojta.“

„Člověče, ty máš ale zajímavé jméno!“ podíval se na mě Honza. „Vojta Karas - tak se přece jmenoval náš kosmonaut ve výpravě Persea. Já jsem to náhodou tenkrát strašně sledoval... Nejsi s ním nějak z přízně?“

„To jsem já osobně,“ řekl jsem po pravdě.

Honza se trochu zarazil a pak jakoby zesmutněl.

„Heleď, mladej, kamarádi se takhle okatě nehoupou. To by teda nešlo,“ řekl zachmuřeně. „Opravdový kosmonaut Vojta Karas bude nejmíň v mém věku. To na mě raději ani nezkoušej.“

„Mohl bych tě přesvědčovat, ale nemám to v této chvíli v úmyslu,“ nedal jsem se. „Budu raději mluvit k věci. Kája mě ujišťoval, že jsi dobrý konstruktér a děláš na autech. Souhlasí? Potřeboval bych, aby ses podíval na jeden projekt, na kterém mi dost záleží.“

„No dobrá,“ přivolil Honza, ale bez nadšení. Bylo vidět, že mě rázem zařadil mezi ty, kdo ho chtějí otravovat a neodešel okamžitě jen proto, aby neurazil Karla.

„Poslyš, Honzo, tohle je něco, s čím ses zaručeně ještě nesetkal,“ vystoupil Kája přičinlivě na mou podporu. „Ty to opravdu ještě nechápeš, ale...“

„Nech ho, Kájo,“ zarazil jsem přítele. „Odborník to pozná sám a laika nemá cenu přesvědčovat.“

Rozvinul jsem před Honzou plán vylepšeného gryulu, jaké teď vyráběly továrny ve všech planetách Společenství.

„Chtěl bych tu začít vyrábět tohle,“ řekl jsem.

Honza přelétl očima výkres.

„Prosím tě, co je to za nesmysl?“ vybuchl po chvíli. „To má být nějaký výkres? Tady ty nesmyslné značky? A vůbec, co to vlastně má být?“

„Není to nesmysl, ale dopravní prostředek,“ řekl jsem opatrně. „Říká se tomu gryul.“

„Vždyť to nemá kola!“

„Nepotřebuje je. Gryuly totiž létají,“ vysvětloval jsem.

„Tak tomu chybí křídla!“ trval na svém Honza. „Nebo možná rotor, když už to vypadá tak trochu jako helikoptéra.“

Ukázal jsem mu pomocné vrtulky, používané při startu a přistání.

„Tohle by neuneslo ani dětský kočárek,“ řekl rázně Honza.

„Tyhle vrtulky nesou jen nepatrnou část váhy,“ přikývl jsem. „Můžeš létat i bez nich. Hlavní motory jsou tady.“

Ukázal jsem mu všech osm baporgů, rozmístěných symetricky po celém letadélku.

„A to má být - co?“ vyjel na mě Honza.

Baporgy,“ odpověděl jsem mu podle pravdy. Bardžanské antigravitační motory.“

Chvíli se na mě díval jako na zjevení a jen si přejížděl rukou po pleši.

„O něčem takovém jsem v životě neslyšel,“ přiznal po chvilce nejistě. „Už se někdy něco takového vzneslo?“

„Na stovce obydlených a technických planet Galaktického společenství takových strojů létá tolik, že se jejich počet neodvažuji ani odhadnout,“ ubezpečil jsem ho. „Budou jich miliardy, ale to tě beztak nepřesvědčí. Mám lepší argument. Nechceš se svézt? Jedním takovým letadlem jsme přiletěli, jenomže má kola a vypadá jako obyčejné auto. Přestavěli jsme na ukázku Kájovo auto. Není to sice to pravé ořechové, ale jako argument by to mělo stačit...“

Stál, jako kdyby vedle něho udeřil hrom.

„A tyhle značky,“ ukázal jsem mu na popisy, kterých bylo na výkrese dost a dost, „to je písmo. Písmo nepozemské civilizace, jaké se používá na planetách Společenství.“

„Kájo, ty tomu věříš?“ obrátil se Honza zoufale na Karla, kterého znal delší dobu.

„Byl jsem donucen tomu uvěřit,“ ujistil ho Kája. „Vojta přiletěl z vesmíru s nějakými nepozemšťany. Viděl jsem je a touhle rukou jsem jednomu z nich stiskl chapadlo. Ostatně, všichni bydlí u nás, přijeď, můžeš je vidět na vlastní oči.“

„Ale vždyť se Perseus ještě nevrátil,“ namítal chabě.

„Perseus se už nevrátí,“ odtušil jsem smutně. „Zůstal úplně rozstřílený meteory u planety Poenaid poblíž hvězdy Epsilon Eridana. Katastrofu jsem přežil sám a vrátil jsem se díky hvězdoletu Šotri, vyslanému Galaktickým společenstvím.“

„To není možný... ale co tvůj věk?“ chytil se Honza už posledního argumentu. „Přece mi nebudeš tvrdit, že je ti tolik co mně! Tobě může být nejvýš třicet!“

Bardžané mají proti nám medicínu na lepší úrovni,“ musel jsem i tento argument vyvrátit. „Není pro ně nemožné člověka trochu omladit. Asi na to nevypadám, ale je mi opravdu tolik co každému z vás dvou. Průměrný věk lidí jako jsme my je na Bardžá osm set let.“

„To není možný!“ opakoval Honza.

„Já to mohu potvrdit,“ přidal se Kája. „Slyšel jsi přece, že jsem byl vážně nemocný, viď? Pak ti musím povědět všechno. Měl jsem rakovinu a minulý měsíc jsem měl mít pohřeb. Vojta mě vyléčil za týden. Dnes už jsem úplně zdravý, ačkoliv je to taky neuvěřitelné. Co ty na to?“

„Teď je toho na mně moc najednou,“ přiznal Honza. „Snad mi nechceš tvrdit, že on umí stavět letadla a přitom léčit, to přece - jaksi - nejde k sobě.“

„Mohl bych přidat ještě slíbený důkaz,“ usmál jsem se. „Jestli mi pořád nechceš věřit, pohlaď si tady Ferdu. Ale opatrně, je to choulostivý tvor,“ natáhl jsem k němu ruku s agisarem.

„Co to je?“ ucukl rukou a couvl o půl metru.

„Neboj se ho, nekouše,“ usmál jsem se. „Já jen abys mi uvěřil. Ferda zaručeně nepochází ze Země, ale z vesmíru, konkrétně z planety Bardžá.“

„Proboha!“ vydechl Honza jenom. Chvíli pozoroval agisar, kterému se brzy na mé ruce znelíbilo a hbitě se mi vyšplhal zpátky do kapuce kombinézy.

„A co chceš dělat... s tímhle?“ ukázal odevzdaně na výkres. „Pochop, my děláme auta, ne letadla. S tím bys měl jít spíše do nějaké letecké továrny.“

„Jak říkám, chci to tu vyrábět,“ opakoval jsem. „Nabídnu to i leteckým továrnám, ale továrnám na výrobu automobilů také. Proto jsem začal u vás. Vím, že děláte auta, ale uvědom si, gryuly budou znamenat konec automobilů na Zemi. Buď se přeorientujete na jejich výrobu, nebo zkrachujete. Věř mi, vím co mluvím. To není žádná fantazie, to je na všech světech Galaktického společenství skutečnost. Nabízím vám co zatím nemá nikdo na Zemi. Antigravitační motory budou znamenat větší převrat, než vynález parního stroje. Uvažuj, ty stroje stavěli Bardžané dříve než my na Zemi egyptské pyramidy a ve vesmíru jsou rozšířenější než u nás auta.“

„Jestli je to tak jak říkáš, budeme o tom muset dříve nebo později uvažovat,“ zamyslel se. „Teď jde o to, jestli to létá na benzín nebo na něco jiného... Naše auta jezdí na akumulátory, to je teď jediný pohon, který připadá v úvahu.“

„Souhlasím,“ řekl jsem. „Já mám akumulátory tady,“ ukázal jsem mu je na výkrese pod podlahou kabiny. „Ale jsou i jiné možnosti, například palivo bevufe. Bardžané jsou i v tomhle směru dál než my. Což vůbec nevadí, prostor na nádržku je tady a isún na přeměnu bevufe na elektřinu se tam taky vejde. Dá se doplnit kdykoliv později - až začneme na Zemi produkovat vlastní B-palivo.“

„A jaký to má dojezd... vlastně dolet?“

„Asi tak pět set až tisíc kilometrů na jedno nabití. Tady záleží na tom, zda letíš rovnou, nebo se dlouho vznášíš na jednom místě a zda letíš vodorovně, nebo se stoupáním. Vodorovný přímý let odpovídá tisíci kilometrům. S přídavnou nádržkou bevufe je to na cestu kolem světa.“

„A jak dlouho trvá nabíjení?“

„Vyměňujeme akumulátory vcelku. Trvá to obvykle asi půl minuty. Pak na době nabíjení tolik nezáleží. Je to ostatně stejné jako u elektromobilů.“

„To by ale chtělo síť nabíjecích nebo spíše vyměňovacích stanic,“ nadhodil Honza.

„Pro elektromobily je potřebuješ také. Tohle navíc nepotřebuje silnice, mosty, ani dálnice,“ připomněl jsem. „Z měst zmizí světelné křižovatky i dopravní zácpy. Garáže mohou být na střechách, ve vesmíru se běžně používají i balkónové závěsy.“

„A co nákladní kamióny?“ pokračoval Honza. „Tam přece žádné akumulátory nevystačí.“

„K čemu kamióny?“ odpověděl jsem protiotázkou.

„Na dálkovou dopravu přece,“ vyjel si trochu.

„Dálkovou dopravu máme mnohem lepší,“ řekl jsem. „Místo kamiónů, železnic, lodí a letadel zavedeme mimoprostorovou dopravu. Potřebujeme pokrýt jenom ty krátké vzdálenosti. A pro tento účel jsou tyto letouny nejlepší,“ ukázal jsem na výkres. „Pro lidi i pro náklady.“

„A tohle chceš dát naší továrně?“ řekl nedůvěřivě.

„Neřekl jsem darovat! Nabízím vám jen licenci,“ upřesnil jsem. „Podívej se, když ji vaše továrna odmítne, nic se nestane, nabídnu to jinde. Kdyby mě s tím vyhodili všude, musel bych si postavit továrnu sám, ale to by trvalo déle. Případně bych to mohl začít dovážet, ale to by bylo pro náš svět ještě nevýhodnější. Já sem gryuly dostanu, na to vem jed. Ale až začnou vytlačovat automobily do muzeí, zkrachují všichni, kdo mě odmítli. Že to je jisté, to mi snad věříš už teď, ne? A bude to dřív než se naděješ!“

„Jenže to není jen tak, tady se jedná o úplnou změnu výroby, to nemůže být jednoduché!“

„To netvrdím,“ opáčil jsem. „A nebude se to týkat jen automobilů. Až zavedu všechno co chci, bude Země vypadat úplně jinak než dnes. Mimozemské technologie změní náš svět k nepoznání. Mimozemšťané mají úplně jiný průmysl než my. Chloubou pozemského průmyslu je a bylo strojírenství, nerozlučně spojené s třískovým obráběním železa. Pro Bardžany je železo vyloženě okrajový kov, u nich převažuje přesné lisování za rezonančního měkčení nerezavějících slitin. Životnost strojů proto přesahuje půl tisíciletí i víc. Jako my dnes shlížíme spatra na dobu kamennou, tak se oni dívají na dobu železnou. Bude to strašlivý skok, to si nemůžete nechat utéci, já vám nabízím jen to, že budete první. Vždycky je lepší být první, než dohánět ostatní.“

„A co budeš dělat, když tu licenci koupíme? Nešel bys pak dělat k nám? Budeme určitě potřebovat pomoc, každá rada bude dobrá.“

„Pomohu vám trochu do začátku, ale sám budu dělat něco jiného,“ řekl jsem. „Mám jiné starosti. Například chci zavést na Zemi dálkovou dopravu.“

„Chceš nám dělat konkurenci?“ podíval se na mě divně.

„Proč?“ usmál jsem se. „Vy budete dělat dopravu na krátké vzdálenosti a já na dlouhé. Jak vidím, nevíš oč jde. Když říkám dálková doprava, neznamená to kamiony, ale kontejnerová přeprava od stovky kilometrů dál až do sedmi set světelných let, napříč Galaktickým společenstvím, což si v této chvíli nejspíš nedokážeš ani představit. Na něco takového mobilní dopravní prostředky nestačí, pochop. Jenže tohle se zase nedá zavést do každých Horních Kotěhůlek. Na celé Čechy připadne odhadem pět dálkových stanic - zbytek musí vyřešit gryuly. Neboj se, nebudeme si konkurovat, budeme se jenom dokonale doplňovat.“

To ho trochu uklidnilo. Začal uvažovat.

„Ty bys nám klidně i na tu krátkou vzdálenost přenechal monopol?“

„Ani to ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „To by nebylo zdravé. Nabídnu tu licenci ještě několika dalším automobilkám ve světě a budete se pak muset nějak dohodnout a rozdělit si trhy - beztak byste nestačili sami zásobit celý svět. Chci vám to jen usnadnit. Mohl bych zajistit, aby se pár lidí z vaší továrny dostalo do podobné továrny někde ve Společenství okouknout, jak se to dělá ve vesmíru. Jejich technologie se opravdu liší od toho, co děláte dnes. Vím, nebude to lehké. Jestli mi ale řeknete, že nemáte zájem, půjdu jinam.“

„Jenže až tohle dostanou ti z Jedině pravé víry, stejně s námi zametou. Mají nejvíc peněz.“

„Těch se obávat nemusíš,“ řekl jsem přesvědčeně. „Právě oni žádnou licenci nedostanou. Vždyť ji ani nechtějí, neuznávají nic co přichází z vesmíru, jak jsem slyšel. Bude to jenom jejich škoda. Nemusíš se bát, o peníze mi nejde, mám ve vesmíru miliardy. Což nevidíš, jak je tohle všechno vysloveně zaměřené proti jejich ropnému monopolu?“

„No pravda... není to na benzín,“ trochu se také usmál Honza. „Ale ještě jsi mi neřekl, kolik na to bude potřeba plastů. Ty jsou také důležité a bez ropy nejdou dělat.“

„To nech na mně,“ řekl jsem. „V případě potřeby můžeme vše potřebné nakoupit na jiných planetách Galaktického Společenství.“

„Prima... můžeš mi teď ještě říci, jak a čím budeme platit?“ pochyboval Honza.

„Obchodní stránku nech taky na mně,“ ujistil jsem ho. „Dobře vím, že nám ruce utrhají za pozemskou elektroniku. Neřekl bys, jakou fušku mi dalo, když jsem měl rozdělit pouhých sto sedmdesát hudebních přehrávačů z Persea na těch sto miliard obyvatel Společenství.“

„Na co oni potřebují naše přehrávače?“

„Devadesát miliard bytostí zbožňuje Mozarta,“ ujistil jsem ho. „Zbývajících deset miliard asi tak stejně Dvořáka, Smetanu, Bacha a Beethovena... A všechna mláďata, ať už mají nohy nebo chapadla, tam křepčí při Beatles.“

„Dost, vzdávám to,“ řekl Honza.

Zopakoval jsem mu potom netušené možnosti rezonančních taviček při výrobě lehkých, pevných a nerezavějících slitin, což by jeho továrnu udělalo naprosto nezávislou na železárnách a slévárnách, načež jsme se prozatím zvedli k odchodu. Honza šel s námi, aby nás doprovodil a hlavně aby si prohlédl ten náš zázrak. Karlovo postarší elektroauto jsme totiž doplnili osmi baporgy, takže si mohl sám vyzkoušet, že opravdu létá, není závislé na silnicích a nepotřebuje ani letiště, protože se vznese i ze dvorku vinárny.

Třetího dne poté k nám na vesnici přijela celá delegace z továrny, vedená Honzou. Jednání bylo dlouhé, trvalo skoro dva dny, ale dohodl jsem s nimi podmínky, za nichž továrna obdrží licenci na nový typ mini-letadel. Jednání bylo složité především proto, že jsem trval na nutnosti dosáhnout stejné životnosti gryulů, jakou mají všude - totiž pěti set let. Představitelé továrny si to nedokázali představit a obávali se o práci, až vybaví gryuly celý svět. Ujistil jsem je, že do té doby nastanou ve světě takové změny, že se o práci nikdo z nich obávat nemusí.

Dohoda obsahovala předběžnou smlouvu na pobyt vybraných inženýrů v obdobné továrně na Bardžá, ale také jednu velice důležitou podmínku. Továrna nesměla vyrábět pro armádu, ani dodávat komukoliv, kdo by chtěl letadla použít pro válečné účely. Právě z toho důvodu bylo ve smlouvě výslovně zakotveno i úplné embargo na státy Jedině pravé víry a to do doby, dokud se nevzdají svých agresivních choutek a nezničí veškeré fotonové zbraně na svém území.

Nevypadalo to, že by si tyto státy dělaly těžkou hlavu z jedné nevelké automobilky. Ale trval jsem na této klausuli tak, že byla nakonec do dohody přece jen zařazena.

Gryuly všech možných typů...

Gryuly všech možných typů...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:44