Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Strážci

Zdeňce se zalíbilo v Praze.

Začalo to docela nevinně. Z čisté zvědavosti se začala mámy vyptávat, kde že je táta celou dobu, co není doma. Když jí Zoidée řekla, že bydlím na barbarské planetě, chtěla se tam jít ihned podívat. Dostalo se jí vysvětlení, že děti nemohou navštěvovat nebezpečné světy, kde by se jim mohlo něco zlého přihodit. Zoidée pak vytáhla knihy a staré záznamy, pořízené ještě na Poenaid, kde byli zachyceni v plné slávě a lesku ještěři této planety. Když dvanáctiletá Zdeňka uslyšela, že tyhle obludy mámě na Poenaid sežraly kamarády a málem i ji samotnou, spokojila se s tím. Přestála pak několik nocí s hrůzostrašnými sny z bujných představ a už nepátrala co se děje na Zemi. Noční můry díky Zoidée brzy zmizely a zas bylo všechno v pořádku.

Co jí stačilo jako dvanáctileté dívence, nestačilo jí už v osmnácti letech. V té době se Zdeňka od kamarádů dověděla, že Poenaid je dávno kolonizovaná, že tam ti ohromní ještěři sice jsou, ale už jen v třetinové rezervaci, kdežto ostatní pevniny pomalu osídlují ještěrkovití lidé ze světa Rhyinkáa. Někteří jí trochu záviděli, že největší ještěr ve známém vesmíru Vojtosaurus se jmenuje po jejím tátovi, ale shodli se na tom, že od dob prvních průzkumů tyto obludy nikoho neohrozily. A navíc, Poenaid se nedá srovnávat se Zemí, kde žijí lidé celé tisíce let a obludy z Poenaid tam nejsou a nikdy nebyly. Nebylo to přesné, ale holá pravda, že podobné obludy na Zemi vyhynuly už před miliony let, vypadala nastejno.

„Co je na té Zemi tak nebezpečného?“ ptala se teď Zdeňka.

Zoidée jí přinesla seznam všech nebezpečných pozemských zvířat. Lvi, tygři, medvědi a jedovatí hadi Zdeňku velice zajímali, ale brzy se ukázalo, že ani na Zemi se tyhle menší obludy nevyskytují všude a že na většině povrchu planety nejsou vůbec k vidění. A že nejnebezpečnější tvorové na Zemi jsou - lidé. Tak to Zdeňce vysvětlovali spolužáci ve škole.

„Že to není pravda, viď, mami?“ přišla se slzami v očích za Zoidée. „To by musel být táta taky takový - a on takový určitě není!“

„To víš, že to není pravda,“ těšila ji Zoidée. „Všichni lidé Země nejsou zlí. Tátu přece znáš. Ale na druhé straně - jsou tam lidé, kteří dokážou druhého člověka bez výčitek svědomí zabít.“

Při mém nejbližším návratu domů si mě Zdeňka po chvilce oddělila od ostatních a když jsme byli sami, znenadání na mě tvrdě udeřila. Co vím o nebezpečí, které hrozí od lidí Země, proč jsem jí o tom nikdy nic neřekl a proč na tu Zemi vůbec létám, když je tam tak zle. Netušil jsem v té chvíli, kam míří. V domnění, že ji asi vystrašili její vrstevníci, jsem se jí pokoušel vysvětlit, že naprostá většina lidí na Zemi nebezpečná není, že těch opravdu zlých je pořád méně a méně a já že jsem na Zemi právě proto, aby se polepšovali.

„Dobře,“ řekla na to Zdeňka klidně. „Zítra mě tam vezmeš s sebou. Chci se na vlastní oči přesvědčit, jaké to na Zemi doopravdy je.“

Možná bych ji mohl ještě odmítnout. Ale když jsem se jí podíval do očí, uviděl jsem v nich takové odhodlání, že jsem najednou přikývl a slíbil jí malý výlet na Zemi.

„Ale jen na jeden den, jen do jednoho města a celou dobu, co tam budeme, se mě budeš držet jako na provázku a poslouchat na slovo,“ položil jsem si podmínku.

„Beru, tati!“ plácla mě do ruky.

Teprve pak jsem se od Zoidée dozvěděl, že celý dlouhý úvod nebyl určen k tomu, abych ji vyváděl z představ o zlých pozemšťanech. Chtěla ze mě - úspěšně - vymámit pozvání na Zem.

„Chtěla jsem, aby se tam podívala, ale až později,“ řekla mi na to nesouhlasně Zoidée. „Teď bych se tam možná bála jet sama - natož když tam chce takové kotě. Neublíží jí ti nábožní fanatici?“

„Dám na ni pozor,“ slíbil jsem jí.

Pak jsem ovšem poslal Zdeňku dřív spát, abychom mohli časně ráno vyrazit. Bardžá se otáčí kolem své osy pomaleji než Země, její den trvá šestadvacet pozemských hodin a mezi dnem na Bardžá a na Zemi není žádný pevný vztah. Občas se téměř kryjí, ale většinou jsou vůči sobě posunuté. Při přechodu z jednoho časového rytmu do druhého dochází ke stresům. Agisar je sice dokáže vyrovnávat, ale bez kompenzace dochází později k poruchám. Tentokrát jsme měli výhodu, neboť rozdíly byly právě minimální a doufal jsem, že se to obejde bez potíží.

Zoidée nás vypravila jako na dalekou výpravu, ale její dárky jsme zanechali v mém pražském bytě. Bydlel jsem přímo nad stanicí vjosuzgu a střediskem Strážců, byl tu ostatně postaven normální dům. Zde v Praze bylo deset hodin dopoledne, když jsme se objevili na rampě Muzea a prohlíželi si dlouhé náměstí. Socha koně Zdeňku zaujala tak, že jsme se na ni museli podívat zblízka.

„To víš,“ vysvětloval jsem jí, „dříve na Zemi lidé často jezdili na hřbetě zvířat.“

„Dnes už nejezdí?“

„Také, ale už jen ze sportu,“ odpověděl jsem.

„Co je to ze sportu?“ chtěla hned vědět.

„To znamená, že to není nutné, ale přesto jezdíš, protože tě to baví a je to zdravé.“

„Jen jestli to baví i ty koně!“

„Zdá se, že ano,“ ujistil jsem ji. „Koně spolu docela rádi závodí. Lidé a koně jsou v tomto směru docela dobří přátelé.“

Pak jsem jí musel slíbit, že se někdy podíváme, kde by mohla vidět jízdu na opravdových koních, ale pro dnešek jsem kategoricky prohlásil, že koně nemůžeme stihnout.

Vltavu jsme přešli po Karlově mostě, kde Zdeňka zvědavě okukovala zejména staré sochy. Nebyla sama, návštěvníků je v létě v Praze vždycky dost a dost. Panoráma Hradu se jí zalíbilo, uvnitř chrámu se nezdržela slov uznání. Mluvili jsme spolu Bar, ale jenom polohlasem, abychom nerušili velebný klid gotických prostor. Teprve když jsme vyšli ven, zeptala se mě, k čemu tahle stavba slouží.

Než jsem jí to mohl začít vysvětlovat, přitočila se k nám jakási paní a promluvila na nás rovněž řečí Bar. Sama začala Zdeňce vysvětlovat, co jsou chrámy, kdy byly postaveny a k čemu sloužily. Měla přehled, vykládala srozumitelně, proto jsem ji nechal mluvit a nakonec jsem jí poděkoval za výklad.

„Směla bych se vás zeptat, kde jste se tak dobře naučili Jazyk porozumění?“ zeptala se nás ještě. „Hovoříte velice plynně, proto jsem se s vámi dala do řeči. Nejste z Prahy, že?“

Ujistil jsem ji česky, že tu bydlím.

„Pak byste se k nám mohli občas podívat,“ pozvala nás. „Máme tu klub, všichni mluvíme jazykem Bar a pořád se ho učíme. Mohli byste se přijít zdokonalit, chcete-li.“

Ujistil jsem paní, že se možná přijdeme podívat, i když jen tak - zdokonalovat se v tomhle jazyce nepotřebujeme.

„Tohle neříkejte!“ zamračila se trochu. „Máte tak divný přízvuk!“

Podívali jsme se na sebe a Zdeňka se začala smát. Paní se na nás podívala trochu pohoršeně a zdálo se, že míní odejít.

„Nezlobte se,“ usmíval jsem se. „Ona je tu poprvé, ale co rozhodně nečekala, že tady někdo bude učit rodilou Bardžanku její vlastní řeči.“

„Slečna je opravdu z Bardžá?“ rozevřela oči údivem naše průvodkyně. „Ona není ze Země? To je ale překvapení! Přitom se nám tak podobá... A co vy?“

„Já jsem rodilý Čech,“ přiznal jsem.

„A kde jste přišel k tak vzácné návštěvě? Už jsem slyšela, že k nám z té civilizace přiletělo několik lékařů, ale v televizi je ukazovali jenom zběžně, moc krátce. Pravda, ti se nám také tak podobali. Slečna je lékařka?“

„Zatím se sem moc lidí z Bardžá nedostalo,“ řekl jsem vyhýbavě. „Dnes máme zkrátka štěstí. Tahle dívka je tu na krátké návštěvě, dalo by se říci turistické. Není lékařka, ještě ani nezačala studovat.“

„A přijdete k nám do klubu?“ opakovala pozvání. „Jestli je to tak, pak ona jistě mluví správně a ten špatný přízvuk máme my - to by bylo nadělení!“

Ujistil jsem ji, že se nikdo ve vesmíru nebude nad jejím přízvukem pozastavovat, protože jazykem Bar tam mluví kdekdo tak, jak mu jeho hlasové orgány dovolí. Přízvuk u jazyka Bar naštěstí nerozhoduje. Zapsal jsem si adresu klubu a slíbil jsem, že se někdy přijdu podívat - možná, že přijdu i s někým, s kým by si mohli všichni popovídat v jazyce Bar. Napadlo mě totiž, že bych mohl přijít společně se Zoidée. Co by Pražané řekli na neobvyklý večer, kde by jim Zoidée zazpívala nějaké staré bardžanské písně, písně starší než pyramidy, Bible i epos o Gilgaméšovi dohromady? Bardžané měli nesmírnou úctu k pozemské hudbě, ale ani jejich písně nebyly bez půvabu. Pražané by je mohli ocenit! Navrhl jsem proto naší obětavé propagátorce, že se opět brzy sejdeme - a rozloučili jsme se už skoro jako dobří přátelé.

„Lidé Země jsou přece docela hodní,“ celá se rozplývala Zdeňka, když jsme pak spolu scházeli na Malou Stranu.

Pak jsme šli do ZOO, kde jsme viděli hodně pozemských zvířat. Zdeňka je ovšem litovala.

„V třetinových rezervacích je původním zvířatům určitě lépe,“ zkritizovala těsné klece, v nichž zvířata viděla.

„Země nemá žádnou třetinovou rezervaci,“ ujistil jsem ji. „Všude žijí lidé už od samého začátku. Země přece není nově kolonizovaná planeta.“

Projeli jsme se starodávnou podzemní dráhou a vystoupili až na Staroměstském náměstí.

„Tady všude je tolik lidí!“ podivovala se Zdeňka.

Měla se čemu divit. Města na Bardžá jsou menší, ne tak přeplněná. Prošli jsme některými úzkými uličkami. V jednom krámku jsem Zdeňce zakoupil pozemský oblek; džínové kalhoty a hezkou červenou blůzku, kterou si sama vybrala. Hned na místě se přestrojila aby vypadala jako pozemšťanka a šli jsme dál. Prošli jsme klikatými úzkými uličkami a skončili na Václavském náměstí pod sochou knížete na koni.

„Dáme si zmrzlinu, chceš?“ navrhl jsem. Nevěděla oč jde, ale souhlasila. Koupil jsem dvě velké porce, postavili jsme se na rampu Musea a dívali se na náměstí. Bylo tu ticho. U Musea byla zóna klidu, nesměly tu létat ani gravitaxíky. Ostatně, od nástupu tichých gryulů se města stala mnohem klidnější než tomu bývalo dříve, když tu všude hlučely stovky automobilů. Ulice teď patřily chodcům, dopravní koridory vedly daleko kolem Prahy.

„Je to dobrota, tati, ale trnou od toho zuby,“ sdělovala své dojmy ze zmrzliny.

„Zmrzlina se nekouše, musíš ji jen pomalounku lízat,“ musel jsem ji poučit.

A v té chvíli se stalo to, čeho jsem se obával.

Do Zdeňky najednou vrazil jakýsi mladík tak neurvale, až jí vyletěla zmrzlina z ruky. Zdeňka se udiveně ohlédla, ale stále ještě nechápala, že šlo o jasný úmysl a plná zmatku se mu začala omlouvat. Samozřejmě v řeči Bar - vždyť česky neuměla.

„Tyhlety cigošky sou dneska drzý jako vopice,“ zavrčel mladík. „Tahle taky potřebuje pár slíznout, aby si pamatovala, jak se má chovat k bílejm!“

Vzal jsem Zdeňku za ruku a posunul ji tak, že jsem stál mezi ní a mladíkem.

„I když jí nerozumíte, pane, ani ona vám, měl byste se jí omluvit,“ řekl jsem ještě klidně.

„Ty se taky koukej zdekovat, než ti šlápnu do úsměvu,“ kasal se mladík - mohlo mu být tak dvacet let. „Že se ti chce tahat se s takovou černou hubou! Já bych na to neměl žaludek!“

„Já zase nemám žaludek, abych jen tak sledoval, jak se někdo neumí chovat,“ řekl jsem.

„Že se s ním vůbec bavíš, vraž mu rovnou jednu, parchantovi zatracenýmu,“ vložil se do sporu další.

V té chvíli jsem spatřil, že se blíží ještě třetí. Tohle začalo být vážnější. Utěšoval jsem se, že tady mezi lidmi si na nás nikdo netroufne. Přesto jsem začal uvažovat, zda bychom neměli se Zdeňkou raději vyklidit pole. Nešlo o mě, ale o ni. Pořád nic nechápala. Snad by se ani nedala na útěk, natož aby se bránila! Podle vzhledu i pražského nářečí to byli všichni Češi, nevypadali ani na agenty Jedině pravé víry, takže jsem byl prozatím klidný. I tak by mohli Zdeňce ublížit a třeba jí způsobit šok - vždyť se nikdy nesetkala s násilím. Na Bardžá se u dětí tělesné tresty nepoužívají ani v podobě celkem neškodného naplácání na zadeček.

„Zdeni, zrovna tihle jsou barbaři, co proti jiným lidem používají násilí,“ řekl jsem rychle jazykem Bar. „Víš co? Zdržím je a ty zatím uteč do podchodu, ano?“

„Bacha, chtějí nám zdrhnout!“ vykřikl druhý mladík. Buďto rozuměl co jsem říkal, anebo to prostě uhodl. Bohužel - rozuměl nám - a to moc dobře.

V té chvíli jsem bez jakéhokoliv varování dostal pěstí pod pás, až jsem se bolestí ohnul. Vzápětí jsem dostal ránu do hlavy. Zdeňka také vykřikla, neboť ji dva popadli nečekaně za ruce a třetí ji udeřil do obličeje.

V životě jsem neměl příležitost uplatnit karate, které jsem se učil za mlada, jinak než jako sportovní disciplínu. Až teď, když šlo o mou dceru.

Útočníci měli výhodu překvapení a první rány, ale z toho jsem se vzpamatoval. Nejprve jsem se prudce ohnal a udeřil malíkovou hranou ruky vpravo dozadu, naslepo a jen s matným tušením polohy protivníka. Současně jsem druhého před sebou kopl, také nemířeně. Kupodivu obě rány seděly jako přišité. Dva útočníci šli k zemi, zůstali ležet a lapali po dechu. Trochu mě podcenili, hlavně netušili, že jsem více než deset let pobýval ve větší gravitaci na Bardžá a ani tady na Zemi mi svaly ještě nezakrněly. Jenže jich bylo pořád trochu moc. Třetí mi dal ze strany pěstí strašnou ránu přímo do obličeje, až mi v očích poskočily jiskřičky.

„Zdeňko, uteč!“ vykřikl jsem. Skrz hvězdičky v očích jsem ale spatřil, že ji drží dva další výrostci za ruce a třetí ji zepředu bil pěstmi do obličeje. Křičela, ale víc by proti nim nesvedla, zvláště když na aktivní obranu ani nepomyslela. Okolní lidé se rozprchli na všechny strany, se Zdeňkou jsem také nemohl počítat a parta byla na jednoho člověka příliš početná. Jeden mladík mě náhle objal zezadu a pevně držel, zatímco druhý mě začal zepředu bít pěstmi. To bych dlouho nevydržel, musel jsem se z toho dostat co nejrychleji a použil jsem proto nebezpečnější kop, jaký bych si jinak rozmýšlel - nohy jsem měl ještě volné. Útočník po něm zůstal bezvládně ležet na zemi a umožnil mi na chvíli vydechnout. Toho, co mě zezadu objímal, jsem se však nezbavil a už se na mě chystal další z party.

V té chvíli se naštěstí do rvačky vložili další aktéři, pro změnu v náš prospěch. Na rukou dvou útočníků najednou krátce zaklapla pouta a spojila je do nedobrovolné dvojice. Další pouta přikurtovala ruku jednoho z nich ke stojanu lucerny a jiná zacvakla na rukou jednoho z těch, kteří pořád ještě drželi Zdeňku a trhali z ní lehounkou červenou blůzku.

„Policie, pryč!“ vykřikl mladík, který mě dosud svíral. Otočil se a chtěl se obrátit na útěk. Já jsem ho ale nemínil nechat utéci. Popadl jsem ho za ruku a zkroutil mu ji za záda. Vzhledem k tomu, že jiu-jitsu neovládal a byl už proti mně sám, byl prakticky vyřízen.

Jakmile Zdeňka viděla, že je proti ní jen poslední mladík, popadla ho za obě ruce - a už ho nepustila; nedbala naštěstí ani na to, že není řádně oblečená. Neovládala sice jako já jiu-jitsu, ale svého protivníka si - náhodou nebo intuitivně - otočila, aby ji nemohl kopnout, ani jí jinak ublížit. Snad měla přece jen po mně nějaké obranné instinkty.

Gravitace je na Bardžá asi o pět procent větší než na Zemi. Někdy to člověk ani nepozná. Když ale někdo v takové gravitaci žije celý život, je zvyklý vydávat větší sílu. Osmnáctiletá dívenka kupodivu dokázala udržet dvacetiletého kulturistu, který proti ní vypadal jako Herkules. Objala ho zezadu, jako jeho kamarád před chvilkou držel mě, a držela ho rukama jako v kleštích tak dlouho, než si ho od ní přebrali policisté.

„Vojto, co ty tady děláš?“ uslyšel jsem za sebou.

„Objevili jste se jako na zavolanou, hoši,“ oddechoval jsem námahou. „Kdo vás poslal?“

„Kdo by nás poslal? Přece Boží mlýny! My už si pro tyhle grázlíky jdeme najisto, už jsme byli na tříminutovém rozdílu,“ oznamoval mi můj starý známý, major Král. Byl tady mezi policisty jediný v civilu, ale zřejmě všem velel. „Tihle toho mají za sebou až až, tady to byla jen maličkost - jenže nám umožnila, abychom je konečně dostihli.“

„Někteří ptáčkové si zkrátka nedají pokoj a nedají,“ řekl policista v uniformě a ukazoval na toho, který si sice celý incident nezačal, zato ale první nabádal k násilí.

„Sotva se vrátí z kriminálu - a hned druhý den má na triku dvě vraždy a dvojí ublížení na zdraví, vlastně, jak vidím, už toho zase bude víc... to se brzy postěhuješ zpátky do basy, Jiříčku!“

„Nic mi nedokážete!“ prskl oslovený. Jednu ruku měl stále připoutanou ke svému spolubanditovi, druhou k lucerně.

„Smůla, Jiříčku!“ řekl Král. „Zrovna teď to bylo přímo při činu - a na to ostatní máme tak perfektní důkazy, že tě z toho maminka nevytáhne, to si piš.“

„Jeho matka je advokátka, ta nebude mít radost,“ řekl na vysvětlenou přihlížejícím. „Místo aby synáčkovi včas jednu vrazila, tahala za něho kaštany z ohně. Nejdříve ho vrátili z Bardžá, popral se tam s jiným studentem. Meziplanetární ostuda mu nevadila, spíš to, že z něj nebude pan doktor. Tak si tady vyléval vztek na lidech, co mu nic neudělali. Ale už minule měl smůlu a dnes jsme ho chytili dřív a navíc to bude mnohem mastnější. A ti další? Co se dá dělat, spolu mlátili, spolu budou sedět. Před týdnem byl vydán nový trestní zákon, to se budou chlapci divit, kolik tentokrát vyfasují! Pod dva roky to rozhodně nebude. Vlastně, zmlátili i slečnu z Bardžá, takže pět let kriminálu bude základní sazba za pouhou účast v téhle partě.“

„Cože?“ vykřikl jiný zadržený. „Takovou paletu? To už člověk nesmí rozbít hubu ani cigošovi zlodějskýmu?“

„On ti někdo něco ukradl?“ podíval se na něho policista. Nedalo se poznat, jestli pobaveně nebo znechuceně.

„Každý přece ví, že cigoši jsou banda zlodějská!“

„Až na to, že slečna není Cikánka, ale Bardžanka,“ odtušil s despektem Král. Bardžané jsou starý kulturní národ, kterému nesaháme ani po paty. Zmlátit Bardžana není přitom nic než zbabělost, oni se nikdy nebrání. A zmlátit bardžanské děvče? To dokáže jen primitiv. Takže máte na krku i další meziplanetární ostudu. Bardžané jsou na Zemi pod diplomatickou ochranou a jejich napadení je trestáno obzvlášť přísně. Máte se na co těšit.“

„Ale to jsme nemohli vědět!“ zaúpěl další z party.

Nikdo z přihlížejících je nepolitoval.

„Tohle že je ten, kdo se popral na Bardžá?“ podíval jsem se na Jiříčka pozorněji. „Hochu, hochu, ty jsi přece dostal takovou šanci - a zahodil jsi ji! Vždyť mě přece musíš znát, nebo si na mě nepamatuješ?“

„Bodejť, ty svatoušku,“ zavrčel mladík. „Nehraj si na spasitele, ty sis tam řádně nahrabal, to se ti to pak káže. Ty jsi to beztoho lidem Země ukradl. Podle mě mělo být všechno spravedlivě rozdělené všem! Víte vy všichni, že tomu dědkovi už je přes osmdesát let? Vypadá mladší a prát se umí, nikdo by to od něho nečekal, ale je to starý dědek! Ale já bych si rozhodně nedokázal vzít za ženu takovou černou hubu jako on, já určitě ne!“

„Máme zkrátka každý jiná měřítka na to, co je dobré a co není,“ povzdychl jsem si. „Mně se Zoidée líbí, ale nebudu tě nutit, aby se ti líbila také, to je čistě věc tvého vkusu. Pro změnu se mi z duše protiví, když někdo ubližuje druhým; pak jsi mi ovšem hluboce nesympatický ty. Co se týče využívání vymožeností z Galaktického společenství, mám ke tvému názoru dvě připomínky. Jednak jsme odletěli do vesmíru, abychom přinesli lidem na Zem nové vědomosti - a tenkrát nikdo z nás netušil, jaké budou. Vědělo se jen, že na to bude potřeba obětovat skoro celý život. Za druhé jsem tam vytvořil o Zemi mnohem lepší mínění, než si velká část lidstva - včetně tebe - zasluhuje. To také není málo. I ty jsi dostal příležitost získat část těch vymožeností, dokonce jako jeden z prvních. Měl jsi to mnohem jednodušší; nemusel bys obětoval celý život, jenom svou hloupou panovačnost. Ty jsi ji potlačit nedokázal - a zrovna ty mi chceš vyčítat nespravedlnost? Nechápu, jak mohl sobec a násilník jako ty projít testy, ve kterých byl dáván největší důraz právě na schopnost soucítění? Ty ses tam musel dostat podvodem a zbytečně jsi zabral místo na univerzitě, kde mohl vystudovat někdo lepší!“

V té chvíli se zasyčením přistál přímo na rampě policejní gryul. Vystoupili další dva policisté v uniformě a postupně začali nakládat všechny spoutané rváče.

„Stejně sis tam nahrabal nejvíc!“ vztekal se Jiříček.

„Také jsem nejvíc obětoval. To těžko popřeš. Barbaři jako ty to Zemi jenom kazí. Když se hvězdolet z Bardžá dostal do blízkosti Země, stříleli po něm. Naštěstí mě dnes v Galaktickém společenství znají, dokážu vyžehlit i takové incidenty. Ne úplně a ne pro všechny, ale uvěřili mi, když jsem se zaručil alespoň za těch pár pozemšťanů, aby mohli vystudovat. A jakou zásluhu máš ty? Vyvolal jsi přímo na Bardžá nesmyslnou rvačku, která mohla znamenat katastrofu nejen pro tebe, ale i pro ostatní studenty. Opět jsem to musel vysvětlovat, opět mi uvěřili, ale nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem nezachránil i tebe. Lidé jako ty zkrátka do vesmíru nepatří - a to je jedině spravedlivé.“

„Nic není spravedlivé. A ty jsi sprostý zloděj, jenže ti v Galaktickém společenství všichni zobou z ruky. To se ví, je to taky pěkná sebranka!“

„Prosím tě, co se s ním hádáš?“ zasáhl mezi nás major Král. „On si bude mlít svou, stejně ho nepřesvědčíš. Vždyť to slyšíš - všechno by se mělo spravedlivě rozdělit všem, samozřejmě především takovým lemplům jako je on - ono to z něho přímo čiší!“

„Všichni jste jedna banda!“ vykřikoval Jiříček. Mezitím mu sice odepnuli ruku od lucerny, ale spoutali ho a vstrčili mezi ostatní do policejního letadla.

Nedalo mi to a naklonil jsem se k otevřenému okénku.

„Musím ti s radostí povědět ještě něco. Bardžané tvrdí, že tvá překrásná bílá kůže bude v dlouhodobé rovině dědičně ustupující, takže tvoji potomci budou jednou přesně tak čokoládově hnědí, jako se ti teď protiví. - a ke všemu se za tebe budou stydět!“

„To se radši postarám, abych si žádnýho parchanta neudělal!“ prskal vzteky.

„Taky dobře,“ přikývl jsem. „Možná k tomu ani nebudeš mít příležitost, pokud budeš stále zavřený. Mrzí mě jen, že na Bardžá všem studentům hned na začátku geneticky prodlužovali život, zatímco na spoustu lidí se ještě dlouho nedostane. Není mi jasné, nač právě tobě bude, budeš-li žít sedm nebo osm set let a budeš-li vypadat pořád mladě, když větší část života prožiješ v kriminále. Ale co se dá dělat, rozhoduješ se sám, nejsi malé dítě. Pamatuj si ale, že takovým jako jsi ty rozhodně nebude na Zemi lehko. Ani v tom kriminále. Jen si uvědom, že do kriminálu mezi násilníky lékaře z Bardžá nedostaneme a o prodloužení života takových lidí nebude rozhodně v nejbližším století zájem. Lidí je na Zemi mnoho a většina si to zaslouží mnohem víc.“

„To mi může být fuk! Já už tu proceduru mám za sebou.“

„Však ti to přestane být fuk, až budeš zavřený mezi lidmi, kteří o tuhle možnost vlastní vinou přišli. Uvidíš co dokáže lidská závist, až se tvoji spoluvězni dozvědí, čím se od nich lišíš. Jak říkám, nebude ti mezi nimi lehko.“

Měl jsem dojem, že se při těchto slovech přece jen trochu zarazil.

„Pojďte s námi, sepíšeme to,“ řekl policista. „A také se budete muset trochu umýt, jste oba od krve. Ještě že jste je zdrželi, kdoví co by mohli provést.“

Zdeňce mezitím přestala téci krev z rozbitého nosu, zato jí začalo otékat modré oko. Novou blůzičku měla také celou roztrhanou. Všimla si, jak ji okolostojící čumilové okukují, rychle její zbytky zvedla ze země a držela je stydlivě před sebou. Půjčil jsem jí raději svou košili - byla sice bez rukávu a trochu od krve, ale přece jen ji zakrývala lépe.

„Vědět, že jste volavky, měli jste oba kudly v břiše,“ vykřikoval Jiříček vztekle.

„Nebylo by to poprvé, co?“ řekl major Král. „Má na krku za včerejšek dvě úkladné vraždy, z toho nekouká jen dvouletý chládek, jako minule.“

„Copak to něco bylo?“ odfrkl si. „Pro doktora s agisarem je to prkotina!“

„Ten agisar se nepočítá,“ řekl detektiv. „To sis asi nepřečetl, ale žádný vražedný útok se neposuzuje podle toho, jak dopadl s použitím veškerých lékařských prostředků, ale jak by dopadl bez nich. Nic na věci nemění, že vaše oběti zachránili. Můžete si to spočítat sami: dvě úmyslná smrtelná zranění, čili dvojnásobná vražda, za to je trest vězení od patnácti let výš; spáchali to jako členové organizované bandy, to je další přitěžující okolnost a automaticky o dvacet procent víc. Ty jsi navíc šéf bandy, což se snadno prokáže, čili dalších čtyřicet procent. A jak se zdá, ještě jsi neslyšel o koeficientech pro recidivisty.“

„Ne, co je to za pitomost?“

„Nic víc a nic méně než to, že kdo nějaký trestný čin spáchá vícekrát po sobě, dostane za stejný hřích pokaždé o něco víc. Podruhé o deset procent víc než poprvé, potřetí ještě víc a tak dále. Za pouhé vandalství, třeba čmárání po cizích zdech, potom můžeš dostat i pár let kriminálu, natož za násilné činy! Ty se dnes shovívavě neposuzují. Hochu, jestli se nemýlím, tentokrát to číslo bude mít zaručeně dvě cifry a máti bude mít moc práce, aby začínalo jen dvojkou. Ačkoliv - dnes na obhajobě téměř nezáleží. Obhájce je u soudu jen ze setrvačnosti, v podstatě nemá žádnou šanci svého klienta vysekat. Holografické důkazy časoprojektorů se zpochybnit nedají a výsledné sazby jsou spočteny automaticky. Dnes je všecko jiné. Ať se viník kajícně přizná, nebo tvrdě zapírá, má to nastejno; přiznání není ani důkaz, ani polehčující okolnost. Jen jedinou váhu tu může mít posudek doktora, že se jednalo o nepříčetné chování. Takoví nepřijdou do kriminálu, ale na léčení. Bohužel - rozhoduje posudek doktora s agisarem a ten se rozhodně ošidit nedá.“

„To ale minule nebylo!“ vybuchl Jiříček.

„Minule - to bylo před dvěma lety, chlapče. Zatímco jsi seděl v chládku, změnily se zákony - z tvého hlediska určitě k horšímu. Dnes už ti maminka nepomůže, jako minule. Takový je život! Až budeš sedět pětadvacet nebo třicet let ve vězení, budeš mít jistě dost času prostudovat si nové zákony, aby ses příště tak nespletl.“

„To jsem ale nemohl vědět!“ zbledl trochu Jiříček.

„Neznalost zákona neomlouvá,“ řekl detektiv. „Zákon byl vydán tiskem, měl jsi možnost pročíst si, co tě čeká. Kdybys místo terorizování lidí dělal něco užitečnějšího, nemohlo by se ti stát vůbec nic. Ještě že takových případů máme pořád méně, většina grázlů si to raději rozmyslí, ale kdo toho nenechá, bude dostávat čím dál větší palety. Jednou to násilí přece musí přestat! A to máš štěstí, že jsme tě chytili už dnes. Tento týden se projednává celosvětový zákon, podle kterého se budou lidem s prodlouženým životem zvyšovat tresty za násilí automaticky na pětinásobek. Za vraždu nebude raubíře čekat pětadvacet, ale sto a pětadvacet let kriminálu. Parlamenty to jistě odsouhlasí. Máš veliké štěstí, že zákon nemůže platit zpětně. Až se dáš příště na teror, budeš muset opět počítat s kriminálem - a příště to zrovna pro tebe bude pětkrát mastnější než dnes.“

„To jsi taky určitě spískal ty!“ obořil se Jiříček na mě.

„Samozřejmě,“ přikývl jsem. „Většinu dnešních trestních zákonů mám na svědomí já. Nemám zač se stydět, má to dobré výsledky. Kriminalita na celém světě utěšeně klesá. Asi mě někteří lidé proklínají - hlavně Američané mi pořád nemohou odpustit zrušení jejich starého práva na zbraň, ale bez toho zákona bych k nim nikdy nedostal žádného bardžanského lékaře a nenašlo by se pro ně ani místo na univerzitě v Cokrezu. S Amerikou jsou vůbec problémy. Spousta lidí si navzdory novému zákonu zbraně ponechala. Jen kvůli nim pořád platí amnestie pro ty, kdo si to přece jen rozmyslí a zbraň odevzdají. Od příštího roku bude za nepovolené držení zbraně trestní sazba jako za přípravu k vraždě a to je jen o málo méně než za vraždu dokonanou. Američané si své kolty schovávají čistě ze vzdoru - i když je to hloupost. Zločinci nemají šanci a poctiví se tím pádem nemusí ozbrojovat.“

„Ale slyšel jsem dobře, že minulý týden v Londýně přece někdo vyloupil banku, dokonce s pistolí v ruce,“ vzpomněl si škodolibě Jiříček.

„No, to je pravda,“ pokrčil rameny policista. „Byl to psychopat, tomu to normálně nemyslelo. Měl u sebe pět rukojmí, proto mu nebránili. Dokonce mu po vyhrůžkách, že někomu ublíží, dali gryul, aby mohl uletět. Samozřejmě mu to nevyšlo. Neměl kam utéci.“

„To už ho chytili?“ zajímal se zklamaně Jiříček.

„Nám nikdo neunikne, každého dopadneme,“ ušklíbl se policista. „Jakmile dosáhneme tříminutového rozdílu, je každý vedle i kdyby si myslel, bůhvíjak není chytrý. Stejně to dopadlo s tím v Londýně. Utíkal sotva noc a den, k ránu už ho měli. Nikdo totiž nevydrží nespat. Jakmile usnul, dva chlapi ho odzbrojili a pak už to šlo hladce. Soud bude mít, tuším tento týden. Taky to nebude mít levné, i když má výhodu snížené příčetnosti. Slyšel jsem, že už ho vyšetřili - a neuznali mu, že by vůbec nevěděl, co dělá. Takže ho nejprve vyléčí, pak si odsedí trest, i když možná v kratší délce. Ale pod deset let to taky nebude.“

Na stanici jsme sepsali svědeckou výpověď, což byla spíš formální záležitost, neboť soud dostane mnohem přesnější popis událostí od Strážců. Komplikace nastaly, když se ukázalo, že Zdeňka neumí česky. Tvrdil jsem sice, že dokážu mezi češtinou a řečí Bar překládat naprosto plynně, ale odmítli mě pravdivou připomínkou, že jsem jakožto blízký příbuzný zaujatý. Rychle ale sehnali tlumočníka a zapsali její výpověď i v řeči Bar.

Potom nás ještě trochu ošetřili a mohli jsme se vrátit do mého bytu, kde jsme si pomohli mnohem důkladněji agisarem. Během dvaceti minut se zahojily všechny drobné ranky, Zdeňce zmizel i krásný monokl pod okem a kdyby nelitovala roztrhanou novou blůzku, byli bychom opět v dobré náladě.

„Viděla jsi to sama,“ řekl jsem. „Chtěla jsi něco zažít na vlastní kůži, povedlo se ti to. Teď aspoň víš, co si máš představovat pod pojmem barbarská planeta a už také víš, proč Zemi ostatní světy nechtějí mezi sebe.“

„Vždyť jsem těm lidem nerozuměla ani slovo,“ vyčetla mi místo odpovědi. „Už dávno jsi nás měl naučit zdejší řeč, tím spíš, když je to tvoje rodná. To máme být ve tvém světě cizinci?! Přece sem také patříme - nejméně napůl!“

„Možná se tu brzy domluvíš řečí Bar,“ sliboval jsem jí.

„To nevadí. Budeš nás učit česky. A co bude s těmi kluky?“ chtěla vědět.

„Budou nějakou dobu zavření,“ pokrčil jsem rameny. „Jsou tu takové domy s mřížemi, odkud násilníci nemohou utéci. Tam žijí nějakou dobu, aby byl od nich pokoj. Pak je zase pustí, ale když se nepolepší, budou příště zavření znovu - a déle.“

„Jako ta zvířata v ZOO?“ otřásla se Zdeňka. „Nebo hříšníci na Karlově mostě?“

„Tak nějak,“ pokrčil jsem rameny.

„To vědět, nechala bych ho utéci,“ řekla smutně.

„A on by ti příště ublížil mnohem víc,“ řekl jsem. „Nebo někomu jinému. Případně by mohl někoho zabít úplně. Víš, co to znamená, když někdo někomu zapíchne nůž do břicha? Stává se pořád, že se na ty vraždy přijde pozdě a takový člověk umře definitivně, nepomůže ani agisar, rozumíš? To bys snad nechtěla zavinit, nebo ano?“

„Já vím, ale sedět jako zvíře v kleci... brrr!“

„Kdyby nikoho nemlátil a nebodal, nemusel by trpět,“ řekl jsem. „Já vím, obojí je zlo, ale podle mě je vězení menší zlo než vražda. Ostatně lidí, kteří tu ještě bijí jiné, pořád ubývá. Od doby, co dokážeme chytit každého zločince, většina jich předem uvažuje, zda to stojí za to. Nejde ani tak o to, jak vysoký trest dostanou, ale musíme zavřít do vězení každého, kdo se proviní; to je princip. Jedině neodvratnost trestu drží některé krobiány při rozumu. A pak také zvyšující se sazby. Lumpové mívali heslo: do pěti let beru všechno. Ovšem jak vidět, pětadvacet let kriminálu už je trochu moc i na ty nejotrlejší.“

„Jestli se tu ale zabýváš zrovna tímhle, pak ti opravdu nezávidím,“ otřásla se Zdeňka.

„Vidíš děvče, a právě to je moje práce na Zemi,“ vzdychl jsem si. „Kdybych neviděl, jak zločinů ubývá, nemohl bych to dělat.“

„A mámě se nedivím, že sem nechce jezdit,“ přisadila si ještě Zdeňka.

„Ty už si také dáš pokoj, že?“ usmál jsem se smutně.

„Až mi ukážeš, jak spolu závodí opravdoví koně,“ usmála se šibalsky. „Co takhle abychom se vrátili ke knížeti Václavovi a koupili si ještě jednu zmrzlinu? Ani jsem si ji pořádně neužila! Vždyť přece pořád není večer! A koupíš mi jinou blůzičku, viď? Byla taková... taková hezká!“


Nestávalo se mi často, abych jednal přímo s oficiálními představiteli pozemských vlád. Ne že by se mnou nikdo z nich jednat nechtěl, naopak, pozvání jsem dostával dost, ale většinou jsem je zdvořile odmítal. Nechtěl jsem ztrácet čas jednáním, které by nejspíš k ničemu nebylo. Raději jsem jednal oficiálně s celými parlamenty různých zemí. Naučil jsem se důležité dovednosti - jak oslovit tato různorodá shromáždění a přimět je, aby přijali moji věc za svou.

Jedno oficiální pozvání k rozhovoru jsem odmítnout nemohl. Všechny ministerské předsedy, presidenty, dokonce i krále jsem odmítal, i když mi někteří známí domlouvali, abych se aspoň občas překonal a vyhověl jim. Nevím proč, neměl jsem k nim důvěru. Možná to bylo dáno dosavadní historií Země, kam se až na pár čestných výjimek většina představitelů národů a států zapsala jako krutí tyrani, nebo přinejmenším - lháři?

Když mě však v Praze navštívil vyslanec z Vatikánu, jemu jsem pozvání neodmítl.

Dostavil jsem se tedy ke slyšení; nejprve k oficiální části, ale po jejím skončení ještě k soukromému rozhovoru. Byl to skutečně rozhovor mezi čtyřma očima a mluvili jsme spolu bez oficiálního tlumočníka. Velmi mě překvapilo, když na mě Svatý Otec, hlava nejvlivnější instituce světa, katolické církve, promluvil jazykem nepozemského původu, ale brzy jsem musel uznat, že jazyk Bar ovládá docela plynně.

„Jste zajímavý člověk,“ začal úvodem. „Jste vůbec první, kdo se prokazatelně vrátil z jiného světa.“

„První - možná, ale už ne jediný,“ přikývl jsem.

„Váš návrat pro náš svět přinesl velmi mnoho,“ pokračoval přátelským tónem. „Nikomu se ještě nepodařilo pro vzájemné porozumění mezi národy světa udělat tolik. Překvapilo mě, že jste odmítl převzít Nobelovu cenu míru. Kdo jiný než vy by si ji více zasloužil?“

„Nešlo mi o cenu,“ pokrčil jsem rameny. „Měl jsem vážné důvody ji odmítnout.“

„Mohu se je dozvědět?“

„Neodmítl bych podobnou cenu za fyziku, lékařství a za literaturu - kdybych si ji zasloužil,“ povzdychl jsem si. „Jenomže Cenu míru dostalo příliš mnoho lidí, kteří si ji vůbec nezasloužili - a do takové společnosti se dostat nechci.“

„Zajímavý důvod,“ usmál se.

„A kromě toho - v Bibli přece stojí psáno: nebrat odměnu za své skutky ihned.“

„Znáte Bibli?“ podíval se na mě pátravě a s očekáváním, jak odpovím.

„Četl jsem ji, dokonce několikrát.“

„Co myslíte, bylo by možné šířit slovo Boží na jiných světech?“ zeptal se mě.

„To považuji za naprosto vyloučené,“ zavrtěl jsem hlavou.

Podíval se na mě udiveně a nesouhlasně pokrčil obočí.

„Nejsem proti víře jako takové,“ pokračoval jsem rychle. „Bible je ale čistě pozemská záležitost a mimochodem - příšerně krvavá. Už tím je pro většinu bytostí nepřijatelná. Mohu si například představit misionáře vykládat Bibli na Bardžá, ale hned je mi jasné fiasko, jaké by tam utrpěl. Dostal by se nejdále k okamžiku, kdy Kain zabil Ábela. Pak by se všichni jeho posluchači zvedli, možná by se jen otřásli hrůzou, spíš by někteří začali zvracet - a víc by je neviděl. Naše barbarské dějiny těžko najdou ve vesmíru nadšené přívržence.“

„Už jsem o tom slyšel - i z jiných úst,“ přikývl. „Ale což třeba - Ježíš Kristus?“

„Pokud jde o jeho zásady, Bardžané by s nimi vřele souhlasili,“ přikývl jsem. „Problém bude, že pozemské zázraky jsou u nich něčím docela běžným. Každý lékař dovede vyléčit během velice krátké doby malomocenství - to ostatně dovedu i já. Věřte mi nebo ne, byl jsem několik dní mrtvý a přece mě oživili. Jejich biologické úspěchy jsou také podobné zázraku nasycením zástupů pěti chleby a dvěma rybami.“

„A přesto trvají na kontrole porodnosti,“ podotkl.

„Ano, trvají,“ souhlasil jsem. „Ale nesouhlasí s potraty a jinými barbarskými metodami. Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že dabyrgy není nepřirozená metoda. Je to uměle vyvolaná neplodnost, jakou dnes na Zemi trpí tisíce žen. Na Bardžá to není nemoc, ale přirozený stav. Dovedou ji vyvolat, právě tak jako vyléčit. Tak dovedou využívat i jiné, pro nás dosud ne zcela známé jevy, například zimní spánek nebo regeneraci. Všechno je jen probuzení normálních přírodních vlastností. Vlastností v lidech skrytých. Bardžané mají mnohem důkladnější znalosti o přírodě. Proto žijí nesrovnatelně delší život, neznají nemoci a na jejich světech neuvidíte jediného mrzáka nebo slepce.“

„Slyšel jsem, že to jsou bytosti velice mírné,“ přikývl. „Ale je mi to podivné. Cožpak je možné, aby vůbec neprošli stadiem barbarství? Že by na jejich světě nikdy nebyly vraždy?“

Na okamžik jsem se zamyslel.

„Historie Bardžá je příliš stará,“ pokrčil jsem rameny. „Nejstarší dokumenty mají už více než padesát tisíc let. Je možné, že v šedivém dávnověku probíhaly její dějiny podobně jako u nás. Potíž je v tom, že se jim z těch dob nic nezachovalo. Oni se na své barbarské počátky nepamatují - pokud jimi vůbec kdy prošli. Ale uvedl bych jiný příklad, ten by pro nás mohl mít větší význam,“ rozhodl jsem se podělit se s ním o své poznatky z vesmíru.

„Povídejte!“

„Jedná se o jinou planetu. Býval to svět velice podobný naší barbarské Zemi. Také na něm bývalo mnoho násilí - poměrně nedávno. A také zde se násilí dokázali zbavit.“

„Myslíte planetu Ux?“ usmál se papež.

„Jak o ní víte?“ zarazil jsem se - její jméno jsem přece ještě nevyslovil.

„Zajímal jsem se o ni,“ připustil. „Dokonce tak, že jsem se osobně setkal s jedním z jejich Strážců. Jmenoval se téměř nevyslovitelně - Bghlt.“

Tím mě na okamžik uzemnil.

„Netušil jsem, že by se někdo z mých nepozemských přátel odvážil až sem,“ odtušil jsem zaraženě. Představa papeže rokujícího s nepozemskou inteligentní chobotnicí byla pro mě značně neobvyklá. Ale jak se zdá, domluvili se. Tím lépe!

„Nemusel sem chodit,“ zavrtěl hlavou s úsměvem. „Já sám jsem nedávno navštívil Prahu a domluvil si inkognito setkání - ve spodních patrech vašeho domu.“

Tím mě překvapil ještě víc. Mít pod střechou papeže a nevědět o tom... Proboha!

„Bylo to zajímavé setkání,“ pokračoval papež k mému pokračujícímu zděšení. „Zajímavé - a poučné. Kdoví, zdali se opravdu na Zemi Bardžané neobjevili už dříve. Byli by pro naše předky bytostmi z jiného světa - něco jako andělé.“

„Pokud vím, něco takového mohu téměř určitě vyloučit,“ ujistil jsem ho.

„Myslíte?“ usmál se papež.

„Galaktické společenství se rozšiřuje jen zvolna a Země je daleko od jeho středu, takže by sem těžko mohla dorazit i zbloudilá hvězdná loď Bardžanů.“

„Ale co jiné, dosud neznámé světy? Bardžá představuje svět dobra, ale nemůže někde na opačné straně vesmíru ležet jiný svět, patřící - ďáblům?“

„Slyšel jste o Rhyinkáa?“ zeptal jsem se ho.

„Ano,“ přikývl. „Svět zkázy, podobný peklu. Slyšel jsem také, že jste tam byl - a všichni dnes žijící Rhyinčané vám vděčí za svou existenci.“

„O to nejde,“ mávl jsem rukou. „Možná by se dalo říci, že svět Rhyinkáa ovládli ďáblové. Jednoho vládce jsem poznal osobně - byla to právě tak bezmocná ještěrka, jako všichni. Jenže ten jeden vydal rozkaz a zahájil atomovou zkázu vlastního světa. Jak málo chybělo a podobný osud mohl potkat i lidi Země. To by byla ta pravá Apokalypsa, věřte mi. S tím rozdílem, že by se tady nenašlo několik desítek dobrovolníků, kteří by dokázali skrz jedinou nadprostorovou propust odvézt všechny zbylé živé. Tady by nastal zaručený konec světa! Na Rhyinkáa podle mě nepřežil nikdo, kdo tam zůstal.“

„O tom vím, to mi Bghlt vyprávěl. Byla to velice poučná historie. Bghlt se zřejmě hodně zabýval pozemšťany a osobou jednoho nejmenovaného pilota obzvláště. Dozvěděl jsem se od něho mnoho zajímavého. Dokonce jsem od něho dostal dárek. Nesmírně zajímavý dárek!“

V jeho ruce se objevila knížka bardžanského typu, krychlička polykrystalických lístků, schopných ve své struktuře uchovávat obrázky a samozřejmě i písmo, něco na způsob pozemských tekutých krystalů. Bardžanská knížka v rukou Svatého Otce ale nepocházela z Bardžá. Vložil ji do nevelké promítačky, abych si mohl přečíst její titulní list - a zkoprněl jsem ještě víc.

Historie Nového Zákona - pravdivý příběh vykupitele Civye Tmuzgi a jeho zásad věčné Lásky.

„O kom to je?“ zeptal jsem se.

„To byl Ježíš Kristus planety Ux,“ odtušil klidně papež. „Jména se liší, ale historie sama je tak podobná, že to bije do očí. Na planetě Ux nebyl symbolem křesťanství kříž, ale osmicípá hvězdice, na níž byl Civye Tmuzgi přibit na vysoké hoře, aby tam na slunci zemřel suchem. Vlastně ho také - ukřižovali.“

„Proboha!“ uklouzlo mi.

„Reagoval jsem podobně,“ přiznal Svatý Otec. „Na planetě Ux byla ta historie založena mezi zapomenuté rekvizity Strážců a úmyslně odsouzena k zapomenutí. Kdoví, třeba byl kdosi podobný také na planetě Bardžá, jenomže příliš dávno - pokud je pravda, že se Bardžanům podařilo na svou minulost dokonale zapomenout.“

„Nebo nikdy nic takového nepoznali,“ namítl jsem. „Pokud vím, nikdo z Bardžanů jiné myslící bytosti ublížit nedokáže - a to ani když se nám či jim vůbec nepodobá. U nich je to prostě úcta k rozumu. Zřejmě je silnější i než pud sebezáchovy.“

(Netušil jsem, že se setkáme s Bardžany, přesněji s jejich potomky zapomenuté planetární kolonie Gíjó, kteří se budou mezi sebou navzájem vraždit stejně ukrutně, jako lidé Země - ale to v této chvíli nevěděl nikdo ze stomiliardového Společenství.)

„Kdoví,“ pokrčil rameny papež. „Případ Civye Tmuzgi na planetě Ux je tak jako tak velice zajímavý. Nemyslíte, že existence druhého Krista ve zcela jiném světě není jen podivná, ale že to může být nepřehlédnutelné znamení? Co si o tom myslíte?“

„Přiznám se, dosud jsem o tom nevěděl,“ připustil jsem.

„Jeden člověk nemůže vědět všechno,“ dostalo se mi pochopení. „Jste kosmonaut, zajímal jste se o odlišné stránky nepozemských civilizací. Já jsem věnoval pozornost spíš těmto tématům. Ukázalo se, že rovněž ne bez úspěchu.“

„To by mohlo znamenat velice mnoho,“ zamyslel jsem se. „Pokud nejde o podobnost vyplývající z podobné situace. Bytosti na Uxu žily v podobném krutém světě a mohly podobné situace řešit shodně jako lidé Země, ale o tom bych musel ještě uvažovat. Bghlt nedávno cosi nadhodil o sociální konvergenci. Nechtěl bych soudit uspěchaně.“

„Uspěchanost není dobrá vlastnost, s tím souhlasím - a nejen já,“ přikývl. „Ovšem není to podobnost nahodilá, vždyť souhlasí i způsob smrti. Na Uxu používali mnoho druhů poprav, proč zvolili právě ukřižování? Poslyšte, Vojtěchu, jste přece křesťan, neříkejte, že ne. Řekněte, proč jste se po svém návratu z hvězd věnoval především tomu, co děláte? Mohl jste kontaktů s těmi nesporně vyššími civilizacemi využít čistě pro sebe, místo toho jste se vrhl na nadlidský zápas proti lidské zlobě a nenávisti. Není vám to podivné? Řeknu vám to ještě jinak - neměl jste nikdy pocit, který by bylo možné nazvat vnuknutím?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nikdy jsem necítil žádné vnuknutí a pokud se angažuji proti násilí, poslouchám jen hlas svého svědomí a svých přátel, nikoho jiného. Přiznávám, nejsem ani správným křesťanem podle vašich představ. Nehledám útěchu v kostelích a pro církev jsem nic pořádného neudělal. Jsem obyčejný člověk, jenom jsem měl v životě více štěstí než jiní. Vždyť nás ke hvězdám odletělo sto šedesát - a přežil jsem jediný.“

„Proč tedy nepřežili ti ostatní?“

„Protože jsem byl jediný, komu zkoumaná planeta poskytla štít proti ostřelování meteory, to bylo prostě štěstí, nic víc. Nebýt nepatrného zdržení, byl bych odstartoval jako moji kamarádi a zahynul jako oni. Rozhodlo asi, že se můj průzkumný robot vzdálil od letadla a proto mu návrat trval nejdéle.“

„Možná jde opravdu jen o náhodu,“ připustil Svatý Otec. „Možná to ale náhoda nebyla. V každém případě jste se postavil na správnou stranu. Vaše svědomí způsobilo, že jste lepším křesťanem než spousta farizeů, kteří sice pravidelně chodí do kostela, ale v srdci mají faleš.“

„To mi říkal už Bghlt,“ řekl jsem zamyšleně. „Také dával svědomí nad jiné vlastnosti.“

„A z toho vyplývá i ostatní,“ řekl Svatý Otec. „Vnuknutí může být silnou motivací, ale ne každé vnuknutí bývá dobré. A naopak. Dobro může člověk konat i bez toho, že by mu to hlas shůry přikazoval. Kdoví, možná bylo takové vnuknutí to, že jste navštívil svět podobný ráji. Také historie planety Ux je v mnohém poučná. Nejen tím, že se tu opakuje něco, co jsme měli za naši čistě pozemskou záležitost.“

Chvíli jsme oba mlčeli. Uvažoval jsem.

„Mohl bych možná přece jen pro církev něco udělat,“ začal jsem po chvíli. „Mohl bych se zaručit za několik desítek lidí, kteří by se opravdu vážně zajímali o Civye Tmuzgi - a možná i o jiné podobné historie. Věřím, že máte takových lidí více a že neudělají mezihvězdnou ostudu, když se vypraví zkoumat ke vzdáleným světům pravdu. Půjde ovšem spíše o studijní pobyt než o misionářskou cestu - nechtějte posílat na planety Galaktického společenství misionáře, aby kázali Bibli. Jak jsem říkal před chvílí, skončilo by to fiaskem. Krutým fiaskem.“

„Velmi pozoruhodná nabídka,“ souhlasil Svatý Otec. „Mimo jiné i tím, že jsem o ni chtěl právě požádat. Chci umožnit pár bratřím cestu na Ux a potřebuji k tomu vaše doporučení. Doslechl jsem se, že jste jediný člověk ve vesmíru, který by to v současné době mohl zařídit. To není žádné pochlebování, jen smutné konstatování skutečnosti - bohužel. Tak mi to řekl i Bghlt.“

„Nenabízím vám nic nemožného,“ řekl jsem. „Přiznávám, mám určitý vliv ve světech Galaktického společenství a použít jej pro dobré účely mi nebude proti mysli. Jenom proboha nechtějte kázat lásku Bardžanům, mají jí mnohem více než my - a vůbec ne podle Bible, kde se to hemží násilím, vraždami, krvavými oběťmi, podlostí a zabíjením. Kdysi jsem pro svou choť, rozenou Bardžanku, vybíral z knihoven Persea pozemské knihy. Nechal jsem z nich programově vyřadit všechny, kde se vyskytovalo násilí a zabíjení lidí. Zůstalo jich pak opravdu velice málo. Ani si neumíte představit, jak mě mrzelo, že Bible byla mezi prvními vyřazenými.“

„Také si nemyslím, že máme morální právo poučovat bytosti, které jsou mnohem výše než my,“ přikývl Svatý Otec. „Budeme muset ještě mnoho poznat, mnoho pochopit, o čem se nám dosud ani nezdá. Smířil jsem se s tím, že je Země jedním z mnoha světů a pochopil, že Bible je skutečně určena především lidem Země. Dobrá - světů je zřejmě ve vesmíru velké množství. Ale každý z nich může být přece jiným experimentem Páně.“

„Ani to se neodvážím posuzovat,“ řekl jsem. „Přiznám se, přemýšlel jsem o tom vícekrát, ale necítím se k takovým soudům odpovědný.“

„To bych se neodvážil posuzovat ani já,“ řekl Svatý Otec. „Je mnoho tajemství ve vesmíru, ale jsem velmi rád, že jsem se seznámil s člověkem jako jste vy. Přeji vám, aby ovoce vašeho snažení bylo dobré, protože podle něj vás budou posuzovat jiní.“

„Budu se snažit,“ slíbil jsem. „Netoužím, aby ovoce mého snažení někdo kdy posuzoval. Opravdu jsem poznal svět, kde se žije jako v biblickém ráji. Nežije tam jediný pár, Adam a Eva, nýbrž miliony. A moc dobře vím, že uskutečnit takový ráj není nic nemožného ani na Zemi.“

„Budu se modlit, aby to byla pravda a aby se nám podařilo takovou společnost ustanovit. Kdoví, možná plníte vůli Páně, ani si to nepřipouštíte. Proroctví přece říká, že Zemi budou vládnout lidé, kteří přijdou zvenčí.“

„Ano, tak je to v Bibli. Jenže by měli pocházet z Israele, mělo by jich být přesně sto čtyřiačtyřicet tisíc a mají mít na čele viditelně napsáno jméno Boží. Tomu Bardžané neodpovídají.“

„Jsou ale tak mírní, jako Boží lidé z Proroctví. Bardžana mezi námi pozná každý na první pohled - i když si je někteří zaslepení pletou s Indy, Araby a Cikány. Vím, všechno tady přesně do puntíku nehraje, ale proroctví a podobenství obsažená v Bibli nejsou často dostatečně jasná ani těm, kdo nad nimi věky podle svého nejlepšího svědomí hloubají.“

Bardžané netouží a nebudou vládnout Zemi - to musíme my sami!“

„Nevládnou?“ usmál se papež. „Což není jejich příklad a jejich podmínky pro přijetí tím, co tu všechno mění? Poslyšte, Vojtěchu, vždyť vy sám přece v jejich službách šíříte Dobro!“

„Nejsem v jejich službách. Dělám to sám a ještě jsem je musel hodně přesvědčovat, aby si s námi vůbec něco začínali. Řídím se vlastními zásadami - je ovšem možné, že jsou tak podobné zásadám Bardžanů, že to působí dojmem jejich vedení. Ale není tomu tak. Země je naše věc.“

„Možná jednáte pod vyšším vlivem, ani si to neuvědomujete!“

„Toho si opravdu nejsem vědom. Takové vysvětlení je pro mě příliš složité.“

Odcházel jsem z rozhovoru poněkud zmatený. Nijak jsem si ani teď nepřipouštěl, že bych měl být odlišný od milionů lidí Země. Že bych byl vyvolený? To bych o sobě nedovolil nikomu tvrdit ani ze žertu. Že bych měl plnit nějaké vyšší poslání? Jen jsem jednal tak, jak mi přikazovalo svědomí, nepřemýšlel jsem, kdo a kdy to bude posuzovat.

Nakonec jsem se uklidnil. Poslání, vnuknutí, proroctví či podobenství, to všechno mohu směle hodit za hlavu. Budu dál postupovat tak, aby se Země mohla jednoho dne připojit ke Galaktickému společenství. Možná se toho dožiji, díky obrovské dlouhověkosti Bardžanů je to pravděpodobné. Co budu dělat potom? Slíbil jsem si, že potom této činnosti zanechám, předám všechno jiným a sám se budu věnovat něčemu úplně odlišnému. Možná vystuduji druhou část studia biologie - pořád jsem měl v tomto směru co dohánět. Anebo se věnuji propojování pozemské vědy a techniky s technikou obvyklou ve Společenství. Tady bude pole působnosti rozsáhlejší, než co mohou obsáhnout celé týmy vědců. Můj dosavadní hlavní úkol byl jasný, ale stále se nacházel kdesi na obzoru. Bude třeba vykonat mnoho kroků, než se mi podaří naplnit všechno, co jsem si kdysi na Bardžá předsevzal.

Ještě téhož dne jsem oznámil Radě kosmonautiky, že hodlám poslat na každou obydlenou planetu trojici vybraných pozemšťanů, aby tam studovali zvláštnosti historie různých světů. Zaručil jsem se za ně a požádal zástupce planet, aby byli mým chráněncům nápomocni. Rada mi už druhého dne oznámila, že moje doporučení pro tyto lidi přijímá a že každá planeta bude tyto lidi očekávat. Rozhodla, že studijní pobyty patří mezi pomoc barbarské planetě a pobyt těchto lidí bude hradit Galaktické společenství.

Nic víc jsem pro ně nemohl učinit. Jen jsem jim před odletem připomněl, že se na ně budou na všech planetách dívat jako na vyslance barbarského světa a je na nich, aby tuto počáteční nedůvěru co nejdříve uvedli do lepšího světla.


Planeta Auraeia se nacházela na opačném konci Společenství než Poenaid a Země, což při spojení mimoprostorovými stanicemi vjosuzgu nehrálo roli. Vzdálenost nebránila miliardám turistů každoročně sem cestovat. Planeta Auraeia měla nejkrásnější klima ze všech planet Společenství, čehož její obyvatelé dovedli jaksepatří využívat.

Auraeia se nacházela v systému vzdálenější dvojhvězdy. Kolem jedné obíhala jako každá jiná, druhá ji osvětlovala navíc a vytvářela překvapivě krásné efekty, zejména na noční polovině. V určitých obdobích roku nebyla druhá hvězda vidět a všechno by bylo normální. Jakmile se však Auraeia dostala do míst, kde byla druhá hvězda vidět, začalo všechno vypadat jinak.

Hlavní hvězda planety Auraeia, Giara, byla stejného typu, jako pozemské Slunce. Stejná velikost, stejná barva a jen o málo větší vzdálenost jí dávaly zhruba stejné účinky, jaké mělo Slunce na Zemi. Druhá hvězda, Guissa, byla o něco dál, takže se jevila menší, ale měla i zcela jinou barvu. Byla zelená, což bylo dáno vyšší povrchovou teplotou. Když tato hvězda vyšla nad obzorem, zalila svým jasným světlem povrch planety a všechno bylo osvětleno téměř jako ve dne, jenže se světle zeleným odstínem. Paprsky zelené hvězdy nehřály tolik jako sluneční, ale v mracích vznikaly duhové okraje, podle nichž ostatně planeta dostala při svém objevení jméno, neboť raei znamená v jazyce Bar duha.

Planeta byla objevena nedávno, před tisíci pěti sty lety. Měla vlastní život, který tu musel být jako všude na jedné třetině povrchu zachován, což nebylo těžké splnit. Jedna pevnina byla vyhlášena rezervací, oddělena od ostatních pevnin umělými průlivy a byly na ní postaveny sledovací stanice genetiků, aby dbali nad jejím životem. Toho života na ní bylo málo; jen na pevninách rostl nevelký počet druhů rostlin a několik set druhů jakéhosi hmyzu, většinou příliš křehkého a neohrabaného, než aby obstál proti agresivnějším formám divočejších světů.

Auraeiu osídlili brzy po objevení lidé B-typu, převážně z planety Wuiteona, která sama byla kdysi dávno kolonizována lidmi z Bardžá. Planeta Wuiteona nebyla pro osídlení výhodná, většinu jejího povrchu pokrývalo moře, kde žily dravé ryby s vražednými elektrickými orgány. Obyvatelé Wuiteony se proto ani nemohli koupat v moři, to by tam bylo smrtelně nebezpečné. Když musela být třetina pevnin ponechána v původním stavu, dosáhl přiměřený počet obyvatel brzy hranici snesitelnosti, kterou odhadli na pouhých sto až sto padesát milionů. Proto se část obyvatel Wuiteony rozhodla po objevení Auraeie přestěhovat na nové místo.

Obyvatelé Auraeie však brzy zjistili, že druhá hvězda, Guissa, má zvláštní vlastnosti. Její paprsky nesálaly tak jako paprsky jiných sluncí, zato měly na lidi B-typu účinky, nevysvětlené ani pomocí agisarů. Dvojhvězdy jsou obecně méně příznivé pro vznik života na svých planetách, to jsem ostatně poznal sám na planetách u Síria. Auraeia neměla radioaktivní povrch a nebyla zmítána geologickými bouřemi, nebyla však ani obyčejná a její záludnosti byly brzy statisticky jasně prokazatelné.

Průměrný věk obyvatel Auraeie stoupl až o sto let proti planetám, obývaným lidmi B-typu. Nebyli zde výjimkou ani tisíciletí a počet těch, kdo dosáhli devíti set let, tu brzy přesahoval průměr na ostatních světech, kde už takový věk znamenal čestnou výjimku. To by možná brzy vedlo k přeplnění planety, jistě by se sem chtěli stěhovat ostatní lidé, ale současně se zjistila druhá strana této mince. Prodloužení života pomocí paprsků hvězdy Guissy nebylo docela v pořádku. Dědičná úprava prodlužovala u lidí B-typu především mládí, takže lidé na Bardžá ještě v šesti stech letech vypadají jako na Zemi lidé ve třiceti. Pak teprve se začne organismus měnit, přibývá vrásek, šedivějí vlasy, až nakonec není možné udržet v chodu všechny životní funkce a přichází smrt, nevyhnutelná u všech živých tvorů. Paprsky hvězdy Guissy prodlužovaly naopak stáří, ale co bylo horší, lidé tu začínali stárnout dříve než jinde. Už ve třech stech letech začínali šedivět, objevovaly se u nich vrásky a zmenšovala se pružnost kůže i celého organismu. Tento stav pak sice trval mnohem déle než na jiných světech, ale i když tu lidé často dosahovali tisíce let věku, ostatní jim to nezáviděli. Když se zjistilo, že se na Auraeii dříve ztrácí schopnost lidí přivádět na svět děti a při návratu na obyčejné planety tito lidé předčasně umírají sotva po dosažení čtyř set let, bylo rozhodnuto. Auraeia byla opět vysídlena a obyvatelé se buď vrátili na Wuiteonu, nebo se rozptýlili po jiných planetách, kde také žili lidé B-typu. Na Auraeii zůstali jen ti, kteří již jevili známky stáří. Ti měli pořád naději na dlouhý věk, kdežto všude jinde by jim hrozila brzká smrt. Planetě Auraeii se začalo říkat planeta Starců a po několik staletí se jí všichni vyhýbali, zejména když se ukázalo, že paprsky Guissy působí na lidi E-typu vysloveně vražedně a také ne-lidem ze světů Ux a Ullhettl přinášejí nepříjemné zdravotní komplikace. Planeta Auraeia byla zkrátka - kosmická past. Těm, kdo na planetě Auraeii takto uvázli, to ale nedalo a dali se do výzkumů vyloženě sveřepě. Naštěstí se rychlejší stárnutí netýkalo duševních schopností, ale i tak to trvalo skoro pět set let, než objevili, jak záření Guissy na lidi působí. A přitom zjistili něco velice zajímavého.

Krátkodobý pobyt na planetě v období, kdy byla ozařována oběma slunci, lidem B-typu přece jen prospíval. Podle vědců z Auraeii by se opakovaným pobytem mohl prodloužit lidský věk, nejen stáří, ale právě mládí, snad o několik staletí. Tito lidé by ale nesměli zůstat na Auraeii v období, kdy byla Guissa schovaná za Giarou, protože pak se účinky jejího záření projevovaly právě naopak, rychlým stárnutím. Podle vědců Auraeii za to nemohly účinky samotné Guissy, ale interference Guissy a Giary. Ať tak či onak, brzy byla Auraeia zabydlena miliardami lidí, jenomže teď už ne celoročně, ale jen po tu část roku, kdy byla interference záření obou hvězd příznivá. Maně mě přitom napadlo, jak staří astrologové na Zemi věřili na příznivé a nepříznivé postavení hvězd a jejich vliv na lidské životy. Tady na planetě Auraeii to skutečně dávalo smysl.

Na ty, kdo už zestárli, nemělo nepříznivé postavení hvězd další vliv, u nich se projevovalo prodloužení života i v tomto období. Starousedlíci Planety Starců tedy žili dál na tomto světě a stále jich přibývalo, neboť mnoho lidí se až ve vysokém věku rozhodlo dožít život v příjemném prostředí planety Auraeia.

V době příznivé konstelace byla tedy Auraeia plná turistů všeho věku ze všech planet Společenství, obydlených lidmi B-typu. Po celý zbytek roku tu žilo mnohem klidnější život jen několik miliard Starců. Mimo jiné udržovali všechny atrakce pro turisty, kteří sem opět zavítají až na počátku příznivého období. Tento koloběh se na Auraeii vytvořil vlastně nedávno, před pouhými pěti sty léty. Auraeia byla soběstačná a díky zájmu turistů velmi bohatá. Její obyvatelé se pochopitelně brzy seznámili s čarovnou hudbou z podivné barbarské planety, zvané Země...

Na Auraeiu se ze zásob Persea dostaly pouhé čtyři přehrávače s odpovídajícím množstvím nahrávek. Víc jich pro Starce nevyšlo, neboť byly rozděleny rovnoměrně a spravedlivě, aby se dostalo na všechny obydlené světy Společenství. Starci z Auraeie na všech planetách nabízeli za každý přehrávač milióny, ale tentokrát jim jejich bohatství nebylo nic platné. Nikdo se pozemské hudby nechtěl vzdát - ani za miliony.

Brzy po svém návratu na Zem jsem u japonských firem prostřednictvím pana Jamamoto objednal celou miliardu přehrávačů. Správně jsem předpokládal, bylo to příliš veliké sousto i pro Japonsko. První milion byl na planety Společenství dodán a prodán do roka od objednání, ale tím byly sklady v Japonsku vyprázdněny a na další výrobky bylo nutné počkat. Přehrávače byly opět rozdělovány spravedlivě, to znamená tak, aby se dostalo na všechna větší města každé planety - rozhodně jich ale nebylo dost. Na Auraeiu jich namísto dosavadních čtyř kusů náhle připadlo skoro padesát tisíc - ale vzápětí poté se na Bardžá objevila neodbytná delegace z Planety Starců a požadovala, aby další milion přístrojů připadl pro Auraeiu celý. S tím, že Starci bez řečí zaplatí desetinásobek ceny.

Bylo z toho mimořádné zasedání Velké rady Společenství. Zástupci ostatních planet zprvu protestovali, ale potom rozhodla jednoduchá logika. Dostane-li se brzy na všechny, proč závidět Starcům, když budou na řadě jen o trochu dříve než ostatní? Starci z Auraeii nám ochotně zaplatili takovou cenu, jakou by si na jiných planetách přece jenom rozmýšleli. My jsme tehdy nutně potřebovali peníze pro Karasovu nadaci, abychom mohli zvýšit počet míst ke studiu pozemšťanů na univerzitě na Bardžá. Díky Auraeii jsme mohli zdvojnásobit počet studentů a to už bylo na Zemi znát. Když ostatní bytosti Společenství viděly, na jaké účely potřebujeme tolik peněz, ustaly rázem protesty, že nepostupujeme spravedlivě. Dokonce jsme tenkrát dostali z Uxu první anonymní příspěvek pro Nadaci. Tušil jsem za tím Bghlta, přesněji celou společnost Strážců.

A právě na Auraeii jsme přistoupili k první velké opačné akci - pomoci Země planetám Společenství. Japonci přece jen museli přiznat, že zásobovat rozsáhlé Galaktické Společenství je nad síly jednoho národa. Proto jsme rozhodli postavit další továrny i jinde ve vesmíru. Největší zájem měli pochopitelně na Auraeii, ale bohužel se ukázalo, že interference hvězd má neblahý vliv na chybovost při výrobě jemných struktur pozemských integrovaných obvodů a továrnu na výrobu obvodů museli odstěhovat jinam. V úvahu připadalo hned několik planet, prvenství nakonec získala Bardžá, která měla nejpříznivější podmínky. Ostatní planety, kde by bylo možné postavit továrny, měly být vybaveny postupně - mělo jich být postaveno tolik, kolik bude třeba pro stomiliardové Společenství. Opět jsem měl přijít o monopol - a opět jsem ničeho nelitoval.

Ani Auraeia nepřišla zkrátka. Místo prvovýroby jemných integrovaných obvodů se v jedné její továrně začaly vyrábět tak žádané přehrávače, ke kterým nebyl problém ze Země či odjinud potřebné množství obvodů dovézt.

Počítali jsme, že podobných továren postavíme víc, aby výpadek jedné nezpůsobil výpadek pro všechny. Ale továrna na Auraeii byla první, takže jsem nemohl ani já, ani experti z Japonska odmítnout pozvání na slavnostní otevření. Starcům s jejich smyslem pro pohostinnost nebylo proti mysli pozvat si na planetu neznámé a jinde ještě obávané barbary a nevyžadovali dokonce ani mé doporučení.

Sláva to byla obrovská. Na Auraeii bylo právě příznivé období, ale pro tuto akci se našlo dost míst i v nejlepších hotelích. Ani Japonci se svou tradiční pohostinností nemohli popřít velkolepost uvítání. Noční osvětlení zeleným světlem Guissy působilo slavnostně, k tomu nezvyklá jídla i nepozemské nápoje, nakonec veliký barevný ohňostroj, pro změnu dovezený ze Země, všechno bylo slavnostní a přátelské. Připíjeli jsme na další spolupráci, ze které budou mít jistě užitek všechny národy vesmíru. V Japonsku už působily stovky lékařů s agisary, začínaly se tu ve velkém pěstovat nezvyklé, ale velmi žádané nepozemské stromy, na nichž rostlo lahodné ovoce, na Zem jsme dováželi spoustu jiných užitečných věcí. Lidé na Zemi si již dávno jako na samozřejmost zvykli na stanice vjosuzgu i na gryuly, nahrazující automobily, i na B-elektrárny, které odstranily nutnost dovozu energie. To vše přinesla Zemi spolupráce se Společenstvím, ačkoliv stále platilo, že se na jiné planety mohla ze Země dostat jen hrstka pozvaných.

Byli jsme tu se Zoidée i se všemi našimi dětmi. Sledovali jsme právě společně s ostatními vrchol večera - koncert pod širým nebem. Auraejci velice brzy pochopili taje pozemské akustiky a dovedli rozmístit dovezené reproduktory tak, aby se jejich účinek sčítal, ale napadlo mě něco lepšího. Přemluvil jsem je, aby na Auraeiu pozvali pozemské hudebníky a zaručil se za členy Pražské Filharmonie včetně jejich rodinných příslušníků. Pozemšťané nejprve prošli na Bardžá úpravou zajišťující dlouhověkost - ani to nebyla zanedbatelná odměna - a na Auraeii je čekalo přivítání hodné králů.

Opravdoví umělci byli na Auraeii zaplaceni jako nikde ve vesmíru - a navíc měli slíbený volný vstup na všechny planety Společenství, kde by je jistě uvítali také.

Koncert pozemské chrámové hudby byl jistě nezapomenutelný a všichni, lidé Země i nepozemšťané, poslouchali slavnostní tóny, nesoucí se nad ztichlým městem, kde se v této chvíli zastavil i vítr.

Byl to stejný nápad, jako když jsem vzal do pražského klubu Porozumění Zoidée, aby tam něco zazpívala. Zoidée se na mě trochu zlobila, že ji odvádím od důležitější práce doma na Bardžá, ale nakonec si dala říci - a měla takový úspěch, že brzy poté musela podstoupit několik koncertů. Nejprve ve starodávné Lucerně a pak na stadiónech, aby se dostalo na všechny dychtivé zájemce. Pak přišla i pozvání do jiných měst světa, jenomže Zoidée nelákala představa kariéry profesionální zpěvačky. Nazpívala proto několik desítek písní na disky a stáhla se do ústraní. I tak zřejmě přispěla k porozumění mezi lidmi Země a Bardžá - a řekl bych více než stovky jiných. Její nahrávky byly brzy rozšířené na celé Zemi, přibalovali je k učebnicím jazyka Bar a dokonce je zpětně vyváželi na Bardžá a na ostatní světy Společenství, což zase prospělo Zemi. Zoidée všechny honoráře dávala jako svůj příspěvek do nadace pro pozemské studenty.

Za těchto úvah jsem zpozoroval jakýsi rychlý pohyb stranou. Jeden z pořadatelů, důstojný stařec s bílými vlasy, běžel rovnou ke mně. Než jsem mu mohl také vykročit vstříc, byl tu a bez ohledu na hudbu, jen nepatrně ztlumeným hlasem, mi sdělil něco, co mě vymrštilo na nohy.

„Pozemšťan Vojta Karas? Máte přerušit návštěvu našeho světa a odcestovat přes Mars-1 domů. Přímé spojení se Zemí bylo přerušeno. Nevím proč, Centrum kosmonautiky na Bardžá s okamžitou platností zakázalo další lety kromě jediné stanice.“

„Co se stalo?“ vyskočil jsem s trochu sevřeným hrdlem.

„Někdo ze Země, nějaký... Karel Ružíčka... Vzkazuje, že na Zemi je... moment, je to takové podivné pozemské slovo, musel jsem si to napsat... Válka!


Armády zemí Jedině pravé víry zahájily přesně o půlnoci drtivý útok na celé frontě, tisíce kilometrů dlouhé.

Svatá válka!

Jak by mohlo být něco svatého na tisících rozstřílených lidech, zničených vesnicích a městech, na utrpení těch, kdo přežili, ale přišli o své blízké... Naše centra pro potírání zločinu do zemí Jedině pravé víry nezasahovala, jejich vlády urputně odmítaly všechno co pocházelo od nás. Mysleli jsme si, že je snad zlomí ekonomická blokáda, ale nestalo se tak. Zlatý důl jim pominul, ropu už dlouho nikdo nechtěl. Pro zatvrzelý odpor náboženských vůdců se do jejich zemí nedostali ani lékaři vychovávaní na Bardžá, B-technologie, gryuly. Měli však fotonové zbraně.

Věděli jsme hlavně o těch velkých, jimiž smetli družice nad svým územím. Ale vyráběli i malé fotomety, podobné těm, jež jsme měli na Perseu - a neváhali je použít proti lidem - proti nám...

Každého dne války postoupily jejich armády o více než padesát kilometrů. Fanatičtí vojáci stříleli všechno co se jim stavělo do cesty, ať už to bylo vojenské nebo ne. Armády sousedních afrických států byly přepadené nečekaně a byly rozprášeny během dvou dnů. Zastaralé samopaly nepředstavovaly rovnocenné zbraně fotometům a starodávné primitivní helikoptéry, ovšem vyzbrojené fotomety, byly najednou strašlivými zbraněmi. Prastaré, ale přezbrojené tanky se díky fotometům vysmívaly i samonaváděcím raketám a tak hned v prvních dnech útočníci obsadili čtyři nejbližší státy úplně.

Od uprchlíků jsme se dozvídali otřesné zvěsti o hromadných popravách, mučení zajatců i civilistů, žen a dokonce i dětí, o popravách diplomatů, nacházejících se na území obsazených států, o marném útěku milionů lidí, masakrování uprchlíků a systematickém vraždění těch, kdo se před fanatickou ozbrojenou lůzou pokoušeli ukrýt ve všech možných úkrytech. Ověřovali jsme si tyto zprávy pomocí uxionů - ale nikdo z uprchlíků nelhal a co se dělo na okupovaných územích, bylo skutečně otřesné.

K večeru druhého dne jsme museli opustit první stanici vjosuzgu. Stanice pracovala do poslední chvíle. Uiky se míhaly oběma směry. Uprchlíci byli nakládáni bez zavazadel, jen aby se jich do kapsle vešlo co nejvíc. Vypadalo to, že jsme stihli evakuovat celé město, ale už ne vojáky, kteří se alespoň na některých místech pokoušeli zadržet fanatického nepřítele. A pak se objevili nepřátelé i v ulici, kde byla stanice a hnali se k ní. Spustili jsme pancéřová vrata, ale ta nemohla zastavit fanatiky vyzbrojené fotomety. Všichni uvnitř se rychle vtěsnali do poslední kapsle, odeslané už jen počítačem. Pak jsme zkusili navázat s opuštěnou stanicí spojení mimoprostorem, ale televizní kamera v hlavní řídící kabině zachytila jen vítězstvím opilé vojáky, jak s fotomety v rukou ničí vše co vidí. Obraz náhle zhasl a mimoprostorové spojení se přerušilo.

Byl jsem po celou tu dobu v Praze. Pražské Oči Uxu byly jediné, které dovolovaly sledovat cokoliv po celém světě. Ostatní měly v programech blokádu, znemožňující sledování lidí mimo svěřené teritorium. Tato pojistka měla původně bránit zneužití uxionů, ale teď se ukázala jako velice nešikovná. Jeden přístroj opravdu nemohl sledovat všechno, co se teď dělo v zemích Jedině pravé víry.

„Jestli teď budeme každou vraždu v téhle válce vyšetřovat zvlášť, máme osm let co dělat,“ podotkl Slávek Majerek u jedné z obrazovek pražského střediska Oči Uxu.

Zkontroloval jsem, zdali přerušení spojení se stanicí vjosuzgu, kterou jsme právě museli vyklidit, bylo způsobeno automaty, které měly vyslat elektrické jiskry do roznětek tuny výbušnin pod podlahu stanice, aby se nedostala do nepovolaných rukou. S nejmenším možným časovým zpožděním tří minut jsme spatřili obrovský záblesk. Vyrazil z hlavního vchodu stanice i z kupole; ta se protrhla směrem ven a zasypala své okolí tunami úlomků. Stanici to roztrhalo na kusy - i se všemi uvnitř.

Ze Země urychleně odjížděli Bardžané. Nemohli jsme jim v tom bránit, nechtěli jsme jim ani tajit, co se tu děje. Mise bardžanských lékařů tím definitivně skončila, ale to v této chvíli nebylo nejhorší. Hrozilo nám, že Jedině pravá víra brzy ovládne celý svět - a to by byl konec. Uvažoval jsem už o stavbě stanice vjosuzgu kdesi v Čechách, tentokrát naprosto tajné, nejlépe na Vysočině. Byla by to má citadela, místo posledního odporu, kde bych snad mohl přečkat okupaci fanatiků a počkat na lepší časy. Dokonce jsem do toho nápadu zainteresoval Káju a naše nejbližší přátele a ti ihned slíbili, že něco najdou. Museli bychom stanici postavit tajně a přitom rychle, dříve než Evropu ovládnou fanatici. Kája navrhl využít jako základ jednu z našich tajných jeskyní - byla by asi škoda obětovat přírodní památku, ale urychlila by nám významně stavbu. Rozhodl jsem počkat, dokud Jedině pravá víra nevtrhne do Evropy - a dobře jsem udělal.

Generální štáby armád zbytku světa také horečně jednaly. Jediné, kde vojáci zaznamenali částečný úspěch, bylo hromadné kladení všech možných minových polí ve směru postupu vojsk Jedině pravé víry. Bohužel to mohlo jejich postup jen zpomalit, ne zastavit, protože největší fanatici si výbuchů min ani příliš nevšímali. Kromě toho se tento způsob brzy obrátil proti nám - vítězové před sebou hnali civilisty včetně žen a dětí, aby jim cestu minovými poli prošlapali. Znamenalo to další zbytečné ztráty nevinných životů. Generálové požadovali okamžitě vyrobit několik milionů fotometů a napadnout nepřítele stejnými zbraněmi, což bylo v této chvíli zhola nemožné, navíc by to znamenalo strašlivý masakr na obou stranách.

„Jestli nezastaví útok, použijeme atomové zbraně,“ navrhli stroze Američané.

„Sestřelí je,“ namítali ostatní.

„Oslepíme jejich radary miliony klamných cílů a aspoň některé rakety doletí,“ navrhovali odborníci. Nakonec se dohodli pokusit se nepřítele aspoň zastrašit a na podporu ultimata požádat Správu mimoprostorových stanic, aby co nejblíže k bojišti přepravila několik desítek atomových raket a letadel k vypouštění klamných cílů.

Věděli jsme o tom požadavku pouhé tři minuty poté, co byl odhlasován generály. Oficiálně jsme jej obdrželi za pouhých dvacet minut. Ke svému nesmírnému zděšení dostali generálové téměř okamžitě - zápornou odpověď.

Správa pozemských mimoprostorových stanic nedovolila, aby stanice vjosuzgu přepravovaly nejen atomové rakety, ale ani jiné zbraně.

Strážci ujišťují pozemské armády, že válka bude ukončena do tří dnů úplnou porážkou armád Jedině pravé víry,“ poslali jsme odpověď spojenému štábu armád světa. „Důvěřujte našim informacím. Žádáme všechny vojáky, aby zachovali úctu k lidským životům, až budou poražené nepřátele odzbrojovat. Pamatujte, že všechny válečné zločiny vyjdou najevo a budou odsouzeny na jedné i na druhé straně.“

Nepotřebovali jsme ani sledovat, jakou toto prohlášení vyvolalo reakci. Situace na frontě vypadala jako před úplným zhroucením všech armád světa, armády protivníka postupovaly denně o stovku kilometrů - a nějací Strážci za této situace vydávají prohlášení o naprosté porážce dosud jasně vítězících armád!

Nevěděli, co jsme v té chvíli věděli my. Pouhých osm minut předtím jsem naštěstí dostal do Prahy telefonní hovor z centrální Afriky, přímo z dějiště války. Byl to nesmírně důležitý hovor, při němž mi spadl kámen se srdce.

Ještě čtvrtého večera války většina vojáků vítězících armád uléhala ke krátkému spánku, aby se posilnili do dalších vítězných bitev.

Ráno ale spali všichni velmi dlouho. Spaly i hlídky. Několik helikoptér se v noci zřítilo, neboť piloti usnuli za řízením. Byli to jediní mrtví této noci. Na tisíci kilometrech fronty nastal podivný klid. Potom, když se nic nedělo, se někteří vojáci se samopaly pokusili opatrně přiblížit k nepřátelům. Zjistili, že všichni spí, dodali si odvahy, bez hluku na ně zaútočili a bez jediného výstřelu je přemohli.

Sebrali jim zbraně, spoutali je a s ukořistěnými fotomety postupovali proti dalším sledům. Spáči se kupodivu neprobudili, ani když byli svazováni. I dál od fronty všichni spali a byli proto odzbrojováni bez nejmenšího odporu.

Několikamilionová armáda té noci usnula a už se neprobudila. Gryuly nestačily odvážet spící zajatce ke stanicím vjosuzgu, odkud byli dopravováni do rychle zřizovaných zajateckých táborů na opačné straně světa; na okrajích australské pouště. Tábory měly stráže i ploty z ostnatého drátu, ale jen proto, aby z nich zajatci neutíkali do pouště, kde by jim hrozila smrt.

Bezvládná těla spících zajatců byla ukládána na palandy. Mezi nimi procházeli lékaři s agisary a zajatci se jeden po druhém probouzeli. K jejich překvapení je nečekala další vítězná bitva, ale strohé oznámení, že jsou zajati. Dozvěděli se také, že kdo v této válce zabíjel, bude postaven před soud, jakmile se všechno vyšetří. Ostatní musí počkat, protože hromadný zločin, jakým je válka, bude zřejmě vyšetřován dlouho.

Na území, obsazeném armádami Jedině Pravých Vojáků, spalo všechno. Vojáci, civilisté i zvířata. Jen několik málo uprchlíků zalezlých na nepřístupná místa, bylo vzhůru. Armády světa postupovaly bez odporu a ani civilní gryuly nestačily odvážet zajatce.

Místní obyvatelé byli probouzeni tam, co prve usínali.

S postupujícími armádami sem přicházely i tisíce lékařů s agisary. Ti velice snadno spící probouzeli. Odváženi byli nejen vojáci, ale i civilisté, patřící k armádám. Vojska brzy dorazila k původním hranicím států Jedině pravé víry, ale ani tam se situace nezměnila. Hranice byly překonány bez výstřelu a zajatci byli sbíráni na území států, které válku vyvolaly. Pouhé dva dny byly zapotřebí na úplné zlikvidování armád, které si už byly jisté slavným vítězstvím. Ale ani to nebylo všechno. Jak jsme věděli, v hlubokých bunkrech štábů zůstali velící důstojníci armád Jedině pravé víry. Ti jako jediní neusnuli, ale neměli zprávy od svých armád a nevěděli, co se děje venku. Nicméně pořád ještě měli v rukou moc nad dálkově řízenými fotomety - a jak se později ukázalo, dokonce i nad několika pokoutně vyrobenými atomovými střelami.

Počítačem řízené uxiony ani tentokrát nezklamaly. Bylo pro ně snadné sledovat podzemní kabely až tam, kde se nacházely smrtonosné střely, připravené ke startu. Obsluha také spala, ale střely samy by mohly být odpálené i na dálku.

Komando výsadkářů rychle přesekalo řídící kabely a odřízlo osádky podzemních bunkrů od poslední možnosti škodit. Od několika spících stanovišť na povrchu poslalo do bunkrů strohé ultimatum. Všichni měli vyjít na povrch s rukama nad hlavou a beze zbraní.

„Kdo se opovažuje?“ vztekal se hlas důstojníka na druhém konci telefonního drátu. Jeho tvář jsem si dobře pamatoval - to on dal příkaz k sestřelení Šotri. Osudné tlačítko sice stiskl jiný muž, ale právě tenhle to kdysi nařídil. Nikdy nám ho nevydali - až teď se zdálo, že nám padne do rukou. Brzy bude stát v Haagu před tribunálem - a tam to nebude mít jednoduché. Nejen za Šotri, ale především jako hlavní organizátor současné Svaté války. Boží mlýny mlely tentokrát obzvlášť pomalu - ale nakonec jistě.

„Odzbrojujeme vaše poslední vojáčky, excelence,“ nemohli si odpustit jízlivost výsadkáři. „Za chvilku vám zbudou jen pucfleci u vás v bunkru - a ti vás nezachrání.“

„Není myslitelné, aby nepřemožitelná armáda Jedině pravé víry...“ křičel důstojník.

„Vaše nepřemožitelná armáda se teď nachází v zajateckých táborech v Austrálii, Excelence,“ šklebili se výsadkáři.

„To přece není možné! Osud to nedovolí!“

„Něco takového si myslel naposledy Áda Hitler... už tenkrát osud lumpům nepřál.“

Ukázalo se, že uxiony mají přece jen jednu chybu - nevidí do budoucnosti.

Marně jsem se těšil, že spravedlnost v černých talárech mezinárodního soudu brzy dostane svou příležitost.

Na druhé straně telefonního drátu se ozval výstřel.


„Povídejte, jak jste na to přišli?“

Stáli přede mnou dva mladíci. Nedávno ukončili druhý díl studií na Bardžá a vrátili se domů. Dva lékaři, kteří porazili miliónové armády Jedině pravé víry. Oba z Centrální Afriky, oba černé pleti, z jednoho kmene - a navýsost spokojení.

„Měli jsme práci se spavou nemocí,“ vysvětloval Modíbo. „Já bych ty bakterie zlikvidoval hned, ale kamarád Nkwama si chtěl s nimi ještě trochu pohrát.“

„Až jsem je nakonec geneticky předělal,“ řekl s úsměvem Nkwama. „Vymyslel jsem si, že budou mít inkubační dobu dva dny, budou samovolně hynout po týdnu, naopak přežijí mimo hostitele i několik hodin, takže nebudou potřebovat mouchy, budou se šířit i vzduchem...“

„Kluci nezodpovědní! Vždyť právě tohle je ideální pro vznik epidemie, jakou svět od dob středověkých morů svět neviděl!“

„Ale on je opravdu nemínil použít,“ obhajoval kamaráda Modíbo. „On si s nimi prostě jenom hrál a měl je plně pod kontrolou. Když jsme se ale dozvěděli, že vypukla ta krutá válka a že prohráváme, Nkwama se najednou zamyslil a prohlásil, že právě šlechtěné bakterie jsou to, co porazí ty fanatiky.“

„A jak jste to provedli?“

„Vypěstovali jsme jich za den skoro pět litrů. Muselo na to obětovat krev několik našich kamarádů, sami jsme na to pochopitelně nestačili, ale když se dozvěděli oč jde, měli jsme krve přebytek. V noci jsme zaletěli ke frontě a pár kilometrů před útočícími vojsky jsme je rozprášili z gryulu. Stačili jsme přeletět celou frontu a všechno v pásu širokém dva až pět kilometrů zamořit spavou nemocí, přátele jako nepřátele. Naštěstí byla bezměsíčná noc a nikdo si nás nevšiml. Při zpáteční cestě jsme to vzali přes jejich území a nasypali na ně zbytek. Jak jsme předpokládali, nepřátelé ráno vtrhli do zamořeného území, tam to bylo prostě všude, kdo tím prošel, nemohl se nenakazit. Pak už si to sami mezi sebou předávali dál a dál, ani o tom nevěděli.“

„Nebylo to ale nebezpečné? Co kdyby se ta nemoc rozšířila víc, než byste zvládli?“ řekl jsem přísně. „Vždyť ta epidemie mohla ohrozit životy miliónů lidí na celém světě! To byste si vzali na svědomí?“

„Především - moje spavá nemoc lidi nezabíjí,“ řekl Nkwama s určitostí. „Nanejvýš může způsobit spánek dlouhý asi tak pět dní, pak se všechny bakterie samy rozloží a tělo si zároveň proti nim vytvoří imunitu - mimochodem ta imunita platí aspoň rok i na obyčejnou spavou nemoc, původně to snad mělo fungovat i jako vakcína - vlastně zbytečně, protože první člověk s agisarem pozná spavou nemoc během půl minuty a zlikviduje ji, ale i kdyby to doktoři nechali být, epidemie by se do deseti dnů vyřádila sama.“

„My jsme v té době nevěděli, že mají helikoptéry,“ zatvářil se Modíbo trochu zkroušeněji. „Mysleli jsme si, že se jim nemůže nic stát, když nemají gryuly. Předpokládali jsme, že řidiči tanků vždycky stačí před usnutím tanky zastavit a pěšáci se prostě někam natáhnou a usnou, což se ve většině případů také stalo. Navíc jsme to načasovali na večer, aby všichni usnuli přirozeně. Naštěstí oni neměli ani jednoho člověka s agisarem a když se probudili - bylo po válce.“

„Já si myslím, že se za to stydět nemusíme,“ řekl Nkwama. „Oni stříleli do lidí fotomety, zabíjeli všechny na potkání, nešetřili ani děti - my jsme je vyřídili bez výstřelu a skoro bez obětí. Při tom jsme se ještě snažili ublížit jim co nejméně. Připravili jsme je jedině o oslavu vítězství v té špinavé válce, ale neděláme si žádné výčitky. Jejich vítězství by bylo moc krvavé.“

„Ještě že vás napadlo zavolat mi,“ řekl jsem nakonec smířlivěji. „Jednak jsem ještě stačil upozornit naše vojáky, aby zůstali lidmi, až fanatici usnou. Za druhé jsem stihl na poslední chvíli zabránit, aby se do toho vložily atomové rakety.“

„Dřív to nešlo,“ řekl Modíbo. „Nejprve jsme se museli dostat ke Strážcům; u nás je jich pořád málo. Museli jsme je přesvědčit, že máme pravdu. Až pak to bylo jednoduché.“

„Ale, mezi námi, udělali jste to senzačně,“ přiznal jsem. „Použít ve válce agisar by mě ani nenapadlo. Ale použít ho tak, aby se nikomu nezkřivil vlas, to je tedy paráda. Jen si nedovedu představit, jaký šok to bude pro Bardžany. Když si vzpomenu, jak mi vyčítali, že fotomety jsou zbraně. Že dva jejich agisary budou mocnější zbraní než pětadvacet milionů fotometů, to by nikoho z nich nenapadlo ani v nejdivočejším snu.“

„Kdo umí zacházet s agisarem, ten přece ani nemůže být špatný,“ odtušil Modíbo. „My jsme to udělali podle svého nejlepšího svědomí.“

„Nás by teď zajímalo něco jiného,“ žadonil Nkwama. „Bylo by možné, aby konec Jedině pravé znamenal rychlejší připojení Země ke Společenství?“

„Kdyby tomu tak bylo, oběma vám přijdu políbit ruce,“ řekl jsem. „Pak bych vás ale oba prosil, abyste si je hned šli umýt, abyste na nich neměli spavou nemoc. Ne že by se mi nechtělo spát, ale pět dní je přece jen trochu moc.“


„Ahoj, tati!“ vtrhl do mého pražského pokoje mladý muž, vlasatý jako Tarzan. Opálený, oblečený do džínů a pruhované košile, s tmavými brýlemi, tak jak právě přiletěl z Poenaid, kde pomáhal stavět další pozemskou továrnu.

„Ahoj, Voikoi,“ usmál jsem se na něho. „Co se stalo?“

„Měl by ses dneska podívat domů,“ řekl syn. „Oslavujeme, moc bys nám chyběl.“

„Vždyť, pokud vím, žádné výročí nemáme?“ podivil jsem se. „Máma oslavila stoleté narozeniny dávno a na moje si ještě hodně dlouho počkáte.“

„Copak to musí být výročí?“ usmál se Voikoi. „Jen si vzpomeň, co se chystá!“

Chvíli jsem přemýšlel. Ale než jsem si vzpomněl, otevřely se dveře a dovnitř se vevalila jako velká voda dvojčata Vlasta a Zirranei. A dnes tu s nimi byla i Zdeňka. Všechna děvčata byla oblečená do slušivých pozemských dívčích šatů, namísto do overalů obvyklých na Bardžá. Naše princezny si za občasných návštěv Země přičichly k pozemské módě a pochopitelně jí propadly. Nadýchané šaty jim opravdu velice slušely. Zdeňka byla celá v bílém, Vlasta v okrově žlutém a Zirranei měla na sobě šaty bleděmodré.

„Já už vím!“ vzpomněl jsem si. „Tak co, děvčata, jak jste dopadla?“

„Cožpak nemáš oči, tati?“ zářila pyšně dvojčata Vlasta a Zirranei.

Oběma na krku seděl krásný žlutohnědý agisar, což znamenalo, že právě úspěšně skončila první část studia na univerzitě v Cokrezu.

„Mám pro tebe také novinku,“ řekla Zoidée, sotva za nimi vstoupila. Jediná byla oblečená v overalu, ale i ona měla slavnostní, sešívaný z barevných plíšků, jako tenkrát na Poenaid. Pořád vypadala na tu pětadvacetiletou dívenku, ačkoliv jí bylo více než sto let a byla matkou čtyř dětí, z nichž i nejmladším bylo zmíněných pětadvacet. Usmívala se pořád tím nepřekonatelným úsměvem, který jsem zbožňoval. Líbila se mi čím dál víc a nedovedl jsem si ani představit milovat jinou. Už jsem si párkrát říkal, že budu muset nechat práce na Zemi a zůstat u ní na Bardžá. Byli jsme v poslední době často rozděleni, to se mi nelíbilo, ale po poslední zprávě Uxanů přednesené v Radě Galaktického společenství mi Zoidée navrhla, že se přestěhuje ona ke mně, abychom byli více spolu. Jistě se pro ni v Praze najde užitečná práce, biology potřebujeme jako sůl. Proti tomu jsem nemohl mít nejmenší námitky. Ukázalo se, že Zoidée mezi Pražany nádherně zapadla. Začalo to zpěvem v klubu Porozumění, pak z toho byly veliké koncerty a nakonec kulturní večery, kde Zoidée recitovala prastaré i nové vrcholky bardžanské poezie. Nakonec se naučila zpívat české písně a mluvila česky jako já. Také naše děti brzy mluvily mou rodnou řečí. Ostatně, na mnoha světech se tvrdí, že dvojjazyčnost přispívá ke zvyšování inteligence a to platí nejen u jednotlivců, ale u celých národů. Nevím - naše děti zvládly univerzitu hladce. Karasova nadace dostala správce, staré poctivé Bardžany, které jsme mohli konečně dobře zaplatit. O zodpovědnost se s nimi dělilo několik pozemšťanů, aby se naši studenti cítili jako doma.

Zoidina novinka už pro mě novinkou nebyla.

„Hádej, můžeš třikrát... Ale to bys neuhodl, to ti budu muset říci,“ prohlásila tajemně.

„Schválně,“ řekl jsem. „Budu hádat jenom jednou. Hvězdolet 2830, mimořádně nazvaný jménem Hilloe-i, česky »Splněný slib«?“

„Jak to víš?“ trochu zesmutněla Zoidée. „Tebe překvapit, to je vážně umění.“

„To víš, děvče,“ řekl jsem s úsměvem. „Mimoprostorové tamtamy mám přímo pod podlahou a i když nemám čas sledovat všechno, vždycky se najde někdo ochotný, kdo mi důležitou zprávu roznese dřív než sem přiletí první uik.“

„Takže víš i o Fosonbi?“ dotazovala se opatrně Zoidée.

„Vím jen, že kosmonauté z Hilloe-i objevili nějakou pěknou planetu a postavili na ní vjosuzgu,“ řekl jsem. „V mimoprostorovém zpravodajství víc nebylo. Víš snad něco dalšího?“

„Viděla jsem už celou zprávu,“ ožila Zoidée. „Viděla jsem mapu planety, obrázky z oběžné dráhy i z povrchu.“

„Je tam prý také nějaký život,“ řekl jsem.

„Většinou jen v mořích,“ řekla Zoidée. „Na pevninách je živočichů málo. Jsou tam lesy a především obrovské pláně trávy. Husté, zelené trávy...“

„A jaké jsou základní principy toho života?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Snášenlivé s životem na Bardžá - a tedy i se Zemí.“

„Domníváš se, že Fosonbi bude vhodná ke kolonizaci?“ oťukával jsem.

„Zdá se, že právě Fosonbi je ze všech dosud objevených planet ke kolonizaci lidmi B-typu nejvhodnější,“ řekla věcně Zoidée. „Ale budete se muset snažit, ještě to moc neumíte.“

„Kdo má být vy?“ trochu jsem zvážněl.

„No přece vy, lidé Země!“ řekla Zoidée, jako by ji moje otázka urazila. „Cožpak si nepamatuješ, proč hvězdolet Hilloe-i odlétal do vesmíru? Nebo si myslíš, že jsme tak brzy zapomněli na slib, že první vhodnou planetu dostane Země? Vždyť tak byla pojmenována celá tato expedice!“

„Pokud vím, ještě o tom nejednalo žádné zasedání Velké rady, o tom bychom snad měli vědět, ne?“ vyskočil jsem.

„Ty jsi to zkrátka zapomněl,“ řekla Zoidée s úsměvem. „Tohle zasedání se konalo přece bez tebe, v době, kdy jsi létal nad sněžnými pláněmi Rhyinkáa a stěhoval ještěrčí lidi na Poenaid. Tenkrát přece Velká rada rozhodla dát Poenaid lidem z Rhyinkáa, ale také ihned vyslat několik hvězdných letadel hledat jinou planetu pro lidi Země. Takové sliby mohou platit i několik tisíc let, vzpomeň si na Eio-2!“

„Ale vždyť Země ještě nebyla přijata do Společenství,“ řekl jsem zase vážně.

„Podle všech pravidel sice ještě ne, ale ve skutečnosti dávno,“ řekla Zoidée. „To když jsme poznali, že lidi Země prostě nemůžeme nechat stranou.“

„Kdo my?“ zeptal jsem se.

„Teď mluvím za lidi z Bardžá a ostatních světů,“ řekla Zoidée. „My jsme se vás lidí Země nejdřív báli, pravda. Pak jsme ale zjistili, že nejste všichni zlí, že s některými můžeme docela dobře vycházet. A že někteří jsou možná lepší, než my sami. A nakonec jsme si vás zamilovali. Mně na to stačilo pár dní, jiným to trvalo i dvacet let.“

„Nebo to dokázali aspoň velmi úspěšně tajit,“ řekl jsem. „Jako ty celou dobu, co jsme byli sami dva na pusté planetě...“

„Myslíš na Poenaid?“ řekla Zdeňka.

„Kde jinde?“ opáčil Voikoi. „Tam byste to dnes nepoznali. A víte, že tam pořád uchovávají v původním stavu máminu Trosečnickou jeskyni a tři tátovy raketoplány? I když už asi nejsou schopné letu. Perseus prý dostal další ránu a je definitivně po něm. Je tam pořád příliš mnoho meteorů, každý druhý rok umisťují nové meteorologické družice, protože ty staré něco sestřelí.“

„...a někde tam ve vesmíru ještě obíhá sto padesát mých kamarádů,“ řekl jsem tiše.

„Já vím, tati,“ řekl Voikoi. „Ale ani netušíš, jak na Poenaid působí jméno Karas. Já jsem to zažil, pak už jsem se musel představovat jen jako Voikoi. Předháněli se, kdo mi donese modré z nebe. Mimochodem - mám ti připomenout, pamatuješ-li se na jméno Daugel? Ten má dětí pět a všichni se prý letos jedou podívat do Prahy za tebou.“

„Daugel? Copak bych někdy mohl zapomenout na to ještěrčí dítě? Jak se mu daří?“

„Já bych neřekl, že to je dítě,“ řekl Voikoi. „Lidé z Poenaid jsou poněkud drobnější než my, ale Daugel rozhodně nepatří mezi nejmenší. Mezi svými je pěkně velký!“

„To víš, já si ho nejvíce pamatuji jako malé dítě,“ řekl jsem. „Jenže ty jsi ještě ani nebyl na světě a Zdeňka se toho roku narodila.“

„Já vím,“ řekl Voikoi. „Ti mi toho navyprávěli! Až mi oči přecházely!“

„Podle mě ale není spravedlivé, že Poenaid byla připojena ke Společenství, zatímco Země ještě ne,“ brblala Zirranei. „Myslím, že lumpové na Poenaid byli horší než vůdci toho pitomého pozemského náboženství. Vždyť si dokázali zničit celou planetu!“

„Podle zpráv z kontrolního hvězdoletu se už na Rhyinkáa oteplilo,“ dodala Zdeňka také trochu nelogicky. „Na rovníku rostou rostliny a ledovce se vrací do polárních oblastí. Třeba se tam budou moci lidé z Poenaid vrátit.“

„Pořád tam zůstalo příliš mnoho radioaktivity,“ potřásla hlavou Zoidée. „Zatím platí rozhodnutí Rady kosmonautiky, že další inspekce bude až za sto let od katastrofy, dříve nemá cenu riskovat.“

„Nevím,“ řekl jsem potichu. „Možná že bychom se tam měli podívat. Kdo ví, jak je tam na tom Qintyr a jeho družina. Jestli jsou ještě naživu...“

„Já doufám, že Qintyrova banda na Rhyinkáa dopadla stejně, jako vrchní velení armád Jedině Pravé Víry na Zemi. Všichni byli fanatici. Než by přiznali, že jejich takzvané svaté učení je nesmyslné, raději se sami pozabíjeli,“ bručela Zirranei.

Byla to pravda. Dodnes by pro mě bylo rizikem navštívit některou ze zemí Jedině pravé víry. Tam jsem musel stále počítat s možností nějakého zoufalého atentátu. Pořád tam bylo také nejvíce vražd, vydírání a násilí. Ačkoliv si i tam museli všichni zvyknout na existenci Strážců, na náboženské fanatiky neplatila čest, logika ani svědomí. Obojí měli jiné, než se dá u slušných lidí očekávat.

Zavřel jsem byt a vyrazili jsme všichni do města.

„Půjdeme se podívat na koně?“ žadonila Vlasta.

„Na které?“ usmál jsem se. „Na koně krále Václava, nebo na dostihy do Chuchle?“

„Na oboje - ale teď na krále Václava,“ rozhodovala Zdeňka za všechny.

„Já vím,“ mávl rukou Voikoi. „Nejprve půjdeme jako vždycky na dort, pak na zmrzlinu a ještě na jinou zmrzlinu...“

„Co máš proti zmrzlině?“ naježila se Vlasta.

„Já? Nic - leda to, že na Bardžá máme i jiné, také docela přijatelné mlsoty.“

„Ale na zmrzlinu je nejlépe zaskočit si do Prahy,“ řekla Zoidée s pochopením.

© Písek 1969, Praha 1990

Armády Jedině Pravé Víry zahájily válku...

Armády Jedině Pravé Víry zahájily válku...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:44