Bez COOKIEs je omezený přístup!

I. Bratr Bartoloměj se stává královniným zpovědníkem

Zpět Obsah Dále

Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, nehodným sluhou božím, neboť hříchy mé jsou strašné a zasluhují ten nejpřísnější trest. Tuze se bojím, že mě čeká věčné zatracení a oheň pekelný, ale s důvěrou v tvoji dobrotu, ó Pane, poroučím se do tvých rukou a svěřuji pergamenu svoji upřímnou zpověď. Neboť bylo mi dáno těžké zkoušky podstoupit a věz, ó ty nanejvýš milosrdný, že ne vždy jsem v nich dokázal čistotu svých skutků ostříhat před svody ďábelskými. Snad přijmeš mé upřímné doznání a ty, nade vše laskavý a shovívavý, uznáš, že mé hluboké pokání a na věčnosti pak hrozné plameny očistce postačí, abych i já nakonec prošel branou nebeskou a dostalo se mi tvé nekonečné milosti.

Neboť i tak mi bylo dáno dosti vytrpět v tomto slzavém údolí. Vždyť z horoucně planoucím srdcem plném hluboké víry jsem kdysi jako novic na přání svého zvěčnělého otce vstoupil do slavného kláštera Aula regia a po noviciátu složil sliby řádu cisterciáků. Pevně jsem přitom věřil, že můj život bude až do posledních dnů patřit jen tobě, ó Pane, Ježíši Kriste, a Tvé nejsvětější matce Panně Marii.

Leč přišlo mi stát se účastníkem, a to nikoliv dobrovolně, podivných a často hrůzyplných událostí, v nichž jsem byl vystaven mnohému pokušení.

Proto bych chtěl svůj život dožít jen v pokorné službě a v bázni boží, abych alespoň zčásti napravil to, co už nelze, k mé velké lítosti, vzít zpátky.


Řetěz mých zkoušek a běd nastal onoho říjnového rána, kdy jsem našeho opata Konráda doprovázel k mladičkému teprve šestnáctiletému králi Václavovi toho jména třetímu.

Seděli jsme vedle sebe v bytelné pramici, kterou unášel říční proud a usměrňovala vesla a bidla asi šesti našich bratří. Lezavý chlad se mi vkrádal pod kutnu, ale taková protivenství jsme se my, mniši řádu cisterciáků, učili zvládat otužováním svých tělesných schránek, abychom co nejobětavěji sloužili Bohu a jeho záměrům.

Za námi zůstal soutok Vltavy a Mže i strmý vrch se zbytky někdejšího hradu dávného pohanského krále Markvarta. Na obou březích se střídaly louky, pole a křovinaté chlumy a tu tam jsme spatřili chudičké chýše rybářů, před nimiž byly na tyčích nataženy sítě. Po levé ruce se objevila ves Chuchle stulená pod lesnatou stráň. Sloupy kouře stoupaly otvory z doškových střech a houf dětí křikem a máváním pozdravoval naši lodici.

Opat Konrád jim s úsměvem ve tváři také zamával a navíc na dálku požehnal:

„Bůh nechť provází vaše kroky v celém životě,“ pravil spíše sám pro sebe, protože odtud zprostředka řeky ho děti nemohly slyšet. „I náš panovník je doposud takovým dítětem. Ale protože na jeho bedra byla vložena nesmírná odpovědnost, je na nás, bratrech zbraslavských cisterciácích, abychom mu byli radou a vroucí modlitbou nápomocni. Vždyť nás k tomu povolal jeho otec, Václav toho jména druhý, blahé paměti, budiž mu věčná sláva na nebesích. Ne nadarmo se náš klášter jmenuje Aula regia, tedy Síň království, a zbudován byl také k tomu, abychom opatrovali posvátné hroby českých panovníků.“

Mlčel jsem, protože k opatovým slovům nebylo co dodat. Sám jsem o zesnulém králi Václavovi neměl až tak dobré mínění, byť, jak se pravívá, o mrtvých jen dobré.

Václav toho jména druhý byl totiž vskutku zvláštní člověk. Na jednu stranu jsem oceňoval jeho znalosti Starého i Nového zákona, z nichž dokázal citovat dlouhé latinské pasáže. V tom se mu nevyrovnal lecjaký kněz, byť by absolvoval vysoké učení v některém z vlašských měst.

Rovněž tak dovedně skládal rytířské zpěvy v jazyce německém, v čemž dokázal trumfnout lecjakého básníka putujícího od hradu k hradu a okouzlujícího vznešené panny a paní.

Na druhou stranu byl však zvěčnělý král bázlivým až vystrašeným, za bouřky se lekal hřmění hromu a jak se vyprávělo, v takových okamžicích se uchyloval do skříně s ostatky svatých, kde prý se vroucně modlil.

Jako bývalého rytíře, který už ve svém jinošství se nad jiné umně oháněl mečem a ve šraňcích nejednoho protivníka s koně shodil, mě zlobila králova opatrnost. Vždyť z Uher s velkým vojskem raději ustoupil před dotírajícím naň nepřítelem a rovněž římskému králi Albrechtovi Habsburskému se nedokázal v poli postavit, když Hory Kutné oblehl. Snad měl tehdy až příliš na paměti smutný osud svého otce, slavného krále Otakara, který žádostiv boje tuze krutou smrt na Moravském poli podstoupil.

Tak a podobně jsem dumal, zatímco naše lodice proplouvala pod mocnými hradbami Vyšehradu. Cestou jsme minuli několik vorů, které jejich posádky bezpečně kormidlovaly k podskalské louce, kde se vršily hromady klád a odkud se hlasitě ozývaly rány seker a křik dřevařů a tesařů.

Naši bratři teď vedli lodici blíže k pravému břehu, nad nímž z polí a zahrad čněla na Zderadově vrchu věž kostela sv. Petra a Pavla, součást komendy křižovníků Strážců Božího hrobu. Brzy nato jsme minuli stromovím z části zarostlý Barvířský ostrov a přiblížili se k staroslavnému kamennému mostu, nesoucímu jméno královny Judity, kdysi manželky krále Vladislava.

U přístavní lávky na nás už čekalo několik ozbrojenců s meči po boku, mezi nimi i sám nejvyšší purkrabí pražský pan Hynek Berka z Dubé v plášti lemovaným kožešinou a drahým zlatým opaskem. Pomohl opatovi vystoupit z pramice, sklonil se k jeho levé ruce a uctivě políbil opatský prsten, aby tak vzdal úctu nejbližšímu rádci zvěčnělého Václava druhého.

Mě však jen přelétl nepříjemným kosým pohledem a otočil se ke mně zády. Třebaže sám pocházím ze starobylého českého rodu, byl jsem pro něj zjevně míň než pozemská žoužel.

Opat Konrád vyzval naše řádové spolubratry, aby zatím uvázali lodici u břehu a následovali nás do králova přechodného sídla.

Před dvěma lety totiž při hostině na oslavu korunovace královny Richenzy, které Češi po svém Rejčka říkají, vyhořel královský palác Pražského hradu. Stalo se tak prý od hořícího omastku při nedbalém smažení koblih, jak se vypravuje.

Václav, toho jména druhý, pak přesídlil na druhý vltavský břeh do výstavného kamenného domu, který mu zapůjčil zlatník Konrád, jmenovec našeho opata. Zde také obklopen duchovními s přenosnými oltáři a relikviemi světců vydechl letos v měsíci červnu naposled a odevzdal svou duši Pánu.

Také jeho syn, nový král Václav, toho jména třetí, v tomto domě sídlil, prý proto, jak se proslýchalo, že to měl odtud blízko do svých oblíbených krčem U zelené žáby a U modré štiky, které se svými urozenými kumpány rád navštěvoval. Dále prý i do četných hampejzů spolu chodívali a k hanbě královského majestátu si od švarných a necudných lazebnic a nevěstek sloužit nechávali a platili stříbrnými grošíky, aby jim byly po vůli.

Nejvyšší purkrabí nás vedl rozblácenou ulicí od Juditina mostu ke královu sídlu. Jeho zbrojnoši nám museli prorážet cestu davem různých kramářů, hospodyněk, podomních řemeslníků, kejklířů či zevlounů. Co chvíli se po někom z nás natáhly ruce nějakého žebráka či dítěte, ale zatímco pan Hynek se od těch chudáků ve špinavých hadrech štítivě odtahoval, náš opat jim s laskavým úsměvem házel drobné mince.

„Všechny jsou to ovečky Páně,“ připomenul purkrabímu, který v odpověď jen zakašlal. Bylo však na něm znát, že s otcem Konrádem rozhodně nesouhlasí.

To už jsme se ocitli před třípatrovým kamenným palácem, před nímž postávaly stráže s kopími a v kabátcích královských barev a to červené a bílé. Za mými zády se ozvalo rozčilené kvíkání a sotva jsem stačil uskočit před houfem čuníků, který před sebou hnal pasáček nepochybně do královské kuchyně.

„Bude pečínka,“ zasmál se sviňák nedbaje nadávek purkrabího, který svými vysokými škorněmi málem vkročil do prasečích výkalů.

Byť se my, řádoví bratři, učíme trpělivosti, najednou jsem, proč to nepřiznat, celý hořel zvědavostí, jak vypadá mladý král.

Vždyť jsem ho ještě jakživ neviděl a také mě zajímala jeho mladá nevěsta Viola, dcera těšínského vévody Měška, kterou si před nedávnem přivezl ze své svatby v Brně.

Zcela nečekaně, sotva jsme vstoupili do síně, vyběhl nám v ústrety pohledný nevysoký mladíček hladkých tváří v krátkém brokátovém kabátci a nohavicích modré a žluté barvy, doprovázený mně už z dřívějška známým kancléřem mistrem Petrem v kněžské sutaně.

„Buď zde vítán, otče Konráde a tobě díky, pane purkrabí, žes mi tak vzácnou návštěvu přivedl,“ usmál se nastrojený mládenec.

Třebaže se choval tuze nenuceně a zřejmě zcela v rozporu s dvorským protokolem, bylo mi na pohled zřejmé, že před sebou máme samotného krále Václava, toho jména třetího. Vždyť kdo jiný by si mohl dovolit porušovat dvorský protokol?

„Nepochybně mi budeš, otče opate, opět vytýkat příliš bujné chování nehodné vznešeného panovníka, ale slibuji, že tentokrát si tvé rady budou brát více k srdci,“ vesele prohodil mládenec a usmál se tak, že si mne rázem získal.

V tu chvíli ze mne spadl veškerý ostych, který bych měl cítit před vladařem této země.

„Jistě mi také představíš své řádové bratry, které s sebou přivádíš.“

Opat Konrád se mírně uklonil a ukázal na mne: „To je bratr Bartoloměj, kterého ti zde jistý čas zanechám. Je jen o málo starší než ty, králi, ale vzdělaný a pochází ze vznešeného rodu. Přivedl jsem ti ho jako kaplana a zpovědníka tvé vzácné choti Violy.“

Po těch slovech jsem před Václavem poklekl na koleno, ale ten ke mně hbitě přiskočil, uchopil za obě ramena a zvedl.

„Och, neklekej si, otče. Spíš já bych měl pokleknout před tvou učeností a zbožností.“ Král se opět rozesmál a s gestem jakoby vedl své urozené kumpány do nějaké krčmy nás vybídl, abychom ho následovali po schodišti.

„Pro Boha svatého, Voku, co to máš na sobě? Málem bych tě nepoznal,“ vzkřikl náhle kdosi po mém boku. Zvedl jsem svůj pohled ze země a spatřil pana Raimunda z Lichtenburka, který se přátelsky stýkal s mým otcem Jindřichem.

„Což ty nevíš, že jsem na otcovo přání vstoupil do řádu bratrů cisterciáků?“ oplatil jsem mu otázku otázkou.

„Baže nevím, vždyť jsem k vám už drahně let nezavítal. To jsi ty ten bratr Bartoloměj, který má být zpovědníkem královny Violy? Ach, je to vskutku zářivý květ mládí a skoro ti závidím, že dáma tak spanilá ti bude šeptat do ouška o svých drobných hříšcích.“

Zamračil jsem se: „Raimunde, jsi stejný lehkomyslník, jakýms vždycky býval. Nezapomeň, že jsem osobou duchovního stavu a podobné žerty bys přede mnou neměl pronášet.“

Lichtenburk mě však jen přátelsky poplácal po zádech:

„To že je ten jinoch, který byl vždy připraven tasit meč a směle zápasit? Tento boží muž, ba světec, jak mohu soudit podle tvých slov? Ale to spíš ty bys se mnou měl jednat uctivěji. Vždyť mě sám král nedávno jmenoval do úřadu podkomořího.“

„Tys podkomoří? Nevídáno. V každém případě ti, příteli, blahopřeji.“

Za této debaty jsme došli až do velké síně s několika vysokými lomenými okny. Matnými skleněnými tabulkami sem pronikalo studené světlo podzimního dne. V klenbě nad svou hlavou jsem spatřil zelené listové ornamenty obklopující Boží oko.

„Otče opate, důstojní otcové, dovolte, abych vám dodatečně představil vaši novou královnu Violu.“

S těmito slovy vzal Václav za ruku drobné křehké stvoření se záplavou světlých vlasů. Dívce bylo snad čtrnáct let, ne víc, a zjevně se styděla. Když na sobě ucítila naše pohledy, zalil její tvář ruměnec a cudně sklopila oči k zemi. Byla krásná jak sama Panna Maria, Matka boží či jako některý z nebeských andělů, a zároveň měla v sobě cosi z víly z pohanských bájí.

Pokud jde o její tělesné půvaby, usoudil jsem, že král vybral dobře. Leč předem jsem věděl, že opat Konrád byl jiného názoru.

Jakkoliv souhlasil, aby se Václav zřekl uherské koruny svatého Štěpána a zároveň s tím zrušil své zasnoubení s uherskou princeznou Alžbětou, byl mu proti mysli jeho náhlý sňatek s Violou. A to natolik, že ani nejel s králem do Brna, kde se na polovině cesty mezi Prahou a Těšínem svatba konala. Tvrdíval, že panovník se měl oženit s mnohem významnější, bohatší a urozenější nevěstou. Dobře si pamatuji jeho příkrá slova:

„Je to ničemnost od českých pánů, kteří chtěli mít slabého panovníka a proto se postarali, aby nevešel v příbuzenství s některým významným šlechtickým rodem.“

Když jsem si v duchu opatovu větu připomínal, za mými zády mě oslovil Raimund z Lichtenburka:

„Věz, že to já s panem Hynkem jsme králi vybrali nevěstu. Je velice půvabná, nemyslíš? Ale třebaže je její otec jen chudé knížátko, pochází z polské královské dynastie Piastovců, jejichž pramáti druhdy byla Přemyslovna Doubrava, neteř svatého Václava. Díky spojení s ní si tak náš král může polskou korunu snáze udržet.“

Škodolibě jsem mu připomenul, že důstojný otec opat Konrád je jiného názoru. Raimund mě však odbyl:

„Při vší úctě k otci opatovi a přátelství k tobě si dovolím říci, že u nás přece nepanují bratři cisterciáci, ale král s pomocí nás, jemu věrných pánů.“

Ještě štěstí, že jeho příkrá slova nezaslechl opat Konrád, právě zabraný do živého rozhovoru s panovníkem.

Ale to už byl mezitím připraven dlouhý hodovní stůl, v jehož čele zasedl sám Václav.

„Jezte a pijte, přátelé, co hrdlo ráčí,“ vyzval nás a sám šel příkladem, když jeho šenk mu každou chvíli musel dolévati jeho pohár vínem.

Po očku jsem se poohlížel po královně Viole posazené po pravici otce opata. Pomalu krájela zdobeným stříbrným nožíkem kýtu na cínovém talíři a opatrně jen dvěma prsty brala jednotlivá sousta do úst. Stále jsem na ni musel hledět, její tvář mě něčím přitahovala. Napadlo mě, zda se tak nevědomky nedopouštím hříchu. Zazdálo se mi, že se začínám červenat a proto jsem se raději otočil jinam.

Zachytil jsem přitom pohled Raimunda z Lichtenburka, který se na mne zazubil, odhodil okousanou kost pod stůl a ledabyle si otřel mastnou ruku o svůj kabátec. Pak udělal hlavou zvláštní pohyb směrem k místu, kde seděla královna a znovu se na mne významně usmál.

Napadlo mě, zda si snad nemyslí, že bych se já, řádový mnich, duchovní, zavázaný svatými sliby k celibátu, do paní Violy zamiloval.

Ale ten škodolibý Raimund byl příliš daleko, než abych mu to mohl nepozorovaně šeptem rozmluvit.

Kdybych tušil, že jsem se tehdy ocitl na počátku svých běd a neštěstí, asi bych požádal opata, aby mě zbavil tíživého břemene královnina zpovědníka a nedbaje hanby s tím spojené honem pospíchal zpátky do klášterního ústraní.

Ale protože ďábel, ten svůdný našeptávač, se ustavičně snaží bořit dílo Boží, nedovolila mi to moje hříšná ješitnost a touha být královně nablízku.

Ještě téhož dne jsem měl příležitost s ní promluvit. Zajíkala se, nepochybně se mne trochu bála, vždyť sama byla ještě spíše malým děvčátkem než ženou. Teprve v příštích dnech a týdnech jsem si měl získat její důvěru a být jedním z mála, na koho se mohla v Čechách obrátit.

Král samozřejmě slíbil opatovi hory doly, ale v onom zajisté milém a půvabném mladíkovi byla obtíž se vyznat.

Důstojné panování ho brzy omrzelo a znovu se vydával na pouť po pražských krčmách a ke své nelibosti jsem zjišťoval, že zejména přítel mého otce a snad i můj, Raimund z Lichtenburka, ho v takových případech svádí a dělá ochotného a zábavného společníka. Však za to od krále už moravský hrad Bítov i celým výnosným panstvím vymámil. Co horšího, směle ho vedl k porušování manželského slibu a Václav si znovu, spíše než křehké Violy, hleděl nevěstek a lazebnic, toho čertova plemene.

A to vše se dělo před očima královny, která si mi pak s očima zarudlýma pláčem stěžovala.

Kdo mohl tušit, že životní dráha mladičkého krále se tak brzy zastaví, že bude nečekaně přervána cizí rukou!

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: