Bez COOKIEs je omezený přístup!

IV. Bratra Bartoloměje zachrání templářský rytíř

Zpět Obsah Dále

Jeli jsme mlčky lesem až do rozednění. Teprve za denního světla se oba mí strážci znovu rozpovídali a musím říci, že poté, co jsem v sebeobraně zabil hostinského a zachránil tím život jak sobě, tak zřejmě i jim, hleděli na mne s větší úctou.

„Důstojný otče, kde jste se naučil tak vládnout dýkou? Vždyť osoby duchovního stavu se zbraněmi příliš do styku nepřicházejí,“ ozval se za mými zády Ondřej.

Trhnutím uzdy jsem zpomalil svého koně, zařadil se zbrojnoši po bok a jal se vysvětlovat:

„Milý synu, nebýval jsem vždy určen pro duchovní dráhu. Ve svém jinošství jsem toužil být rytířem a pod vedením zkušených válečníků se pilně cvičil pro boj i turnajová klání. Umím zacházet nejen s dýkou, ale i s mečem, kopím či dřevcem. Se samostřílem bych dokázal zasáhnout třeba,“ teď jsem přerušil své hříšné vychloubání, rozhlédl se a dodal, „třeba támhle tu šišku na té vysoké jedli u cesty.“

Heřman se usmál, sňal vlastní samostříl ze svých zad a s poťouchlým pohledem mi ho podal: „Důstojnosti, ukažte!“

Říkává se, že pýcha je matkou hříchu, ale na to jsem teď ani nevzpomenul. Plný dychtivosti se předvést před zvědavými diváky, kteří jistojistě můj výkon ocení, jsem popadl samostříl, vzal si šíp, vložil ho do drážky, napjal tětivu, zamířil na jedlovou šišku a bác, vskutku se po přesném zásahu poroučela k zemi.

Oba zbrojnoši obdivně zavýskali.

„Není vám líto, že nemůžete prokázat své dovednosti v boji?“ zeptal se Ondřej.

Pokývl jsem hlavou a rozšafně odvětil: „Líto? Proč? Vždyť zřejmě boží vůle mi uchystala tento osud, toto poslání sloužit Nejvyššímu. Ostatně ne nadarmo se říká Omnia non pariter rerum sunt omnibus.“

„Promiňte nevzdělancům. Nejsme v latinském jazyce honění,“ ozval se Heřman.

„Tak tedy česky – Nebývá každá věc stejně vhodná pro všechny lidi. Tak jako vám nebylo dopřáno sloužit bohu jinak než svou zbraní, byl jsem já osudem vybrán a povolán k tomu stát se knězem.“

Po těchto mých slovech oba mí průvodci zmlkli. Zřejmě byli z toho všeho, co spatřili a slyšeli, poněkud zmateni. Za vážného mlčení jsme projeli otevřenou branou královského města Čáslavi.

Překvapilo mě, jaký zájem vyvolal náš příjezd. Všichni řemeslníci, ať už kováři, hrnčíři, truhláři, sedláři či platnéři nechávali práce a vycházeli z podloubí svých nepříliš výstavných domů, aby pozorovali trojici zřejmě po jejich soudu významných jezdců. Jen na lešení obklopujícím rozestavěný farní kostel svatého Petra a Pavla neustalo bouchání kamenických kladívek.

Na rynku nás zastavilo několik přísně se tvářící chlapíků v drátěných košilích a vyzbrojených sudlicemi. Oba mí zbrojnoši okamžitě sáhli po mečích, ale jeden z těch mužů, kteří nás zastavili, se před námi uctivě uklonil a promluvil:

„Ctění pánové, nevím, kdo jste, ale poznávám královské barvy a proto vás prosím, abyste mne doprovodili na radnici k našemu purkmistrovi. O vaše koně se postaráme.“

Jen neochotně jsme sesedli, ale nikdo z nás tří nestál o hloupou šarvátku v ulicích města, která by se nám nemusela vyplatit. Vždyť tihle zřejmě městští biřici se k nám chovali slušně a zřejmě jen plnili purkmistrovo nařízení. V radničním mázhauzu nás uvítal břichatý mužík se zlatým řetězem na krku. Na baculaté ruměné tváři měl velice vážný až ustaraný výraz:

„Důstojný otče, vážení páni, včera navečer jsem se dozvěděl, že byl v Olomouci zavražděn Jeho Milost Václav Třetí, král český a polský. Když mi oznámili, že do našeho města přibyli rytíři v barvách panovníka doprovázející řádového bratra cisterciáka, patrně významného posla, nařídil jsem biřicům, aby vás okamžitě přivedli ke mně na radnici. Jistě mi nesete nějaké vážné sdělení.“

Tak vida, zpráva o králově smrti se už šíří po celé zemi.

Pokýval jsem hlavou a s očima upřenýma na břicháče se zlatým řetězem jsem co nejdůstojněji odpověděl:

„Ctný pane...“ odmlčel jsem se a mužík mi honem napověděl: „Matěj z Hájku, purkmistr královského města Čáslavi, prosím.“

„Pane purkmistře, nemám pro vás žádné sdělení. Jedu sice do Olomouce na příkaz královny Violy, ale důvod své cesty vám prozradit nemohu.“

„Alespoň mi prozraďte,“ žadonil mužík, „kdo bude nyní králem země české?“

„Vlády se zatím ujal manžel nejstarší Václavovy sestry Anny korutanský vévoda Jindřich. Ale zda a kdy bude korunován, o tom musí teprve rozhodnout sněm českých pánů,“ přiznal jsem purkmistrovi popravdě. Mužík si spokojeně zamnul rukama:

„Nu alespoň že tak. Mohu vás, vážení páni, pozvat na svou várku piva a nějakou tu klobásku?“

Mí zbrojnoši, kterým zřejmě od včerejší večeře už pořádně vyhládlo, nečekali na mé svolení a hned ochotně začali purkmistra chválit a o překot projevovat zájem o jeho pivo.

Nakonec jsem neodolal ani já, byť, jak musím přiznat, pivo nebylo valné, zato lahodné klobásky zajídané čerstvým měkkým chlebem to zcela vynahradily.

Z radnice jsem se vymotali až k polednímu a Ondřej s Heřmanem byly notně rozjařeni. Říkali purkmistrovi »mistře Matěji« a ta jeho kramářská duše si to od těch nevzdělaných hromotluků nechala líbit. Marně jsem je napomínal, aby vážili slova a ctili purkmistrovský úřad královského města Čáslavi.

Když už jsme opouštěli město, postavila se nám do cesty jakási prošedivělá cikánská ženština a nedala jinak, než že nám budě věštit budoucnost z ruky. Zbrojnoši hned sesedali z koní a ochotně jí nastavovali svoje mohutné tlapy.

Cikánka se jim nejdříve jednomu po druhém podívala do očí a vážným hlasem pravila: „Nic vám neřeknu. Ve vašich očích, velkomožní páni, je tma a tma je smrt.“

„Možná tvoje smrt, babo,“ zasmál se Heřman a znovu se vyhoupl do sedla. Ale stará Cikánka se neměla k odchodu.

Zahleděla se na mne a poručila mi: „Teď ty, mnichu! Ukaž mi svou dlaň!“

Překvapilo mě to, zatímco mým druhům se na ruku nepodívala, má ruka ji zajímala. Že by cosi vyčetla z mých očí? Nastavil jsem jí tedy dlaň, žena si prohlížela a dlouho mlčela.

„Divná dlaň na kněze,“ řekla nakonec. „Máš dlouhou, byť místy přerušovanou čáru života. A na Venušině pahorku kříž. To znamená tělesnou lásku. Ty buď miluješ nebo se teprve zamiluješ, mnichu. Výrazná je smyčka Saturnu, což znamená, že budeš vystaven mnohému nebezpečenství a staneš se účasten na hrátkách mocných tohoto světa. Pozor, mnichu, mnohokrát ti půjde o život, ale štěstí bude stát při tobě, byť mnohé budeš muset vytrpět.“ Odmlčela se.

„Babské žvásty,“ pomyslel jsem si, ale neřekl to nahlas. Zato jsem sáhl do své mošny, abych dal stařeně grošík, ale ona ho k mému nemalému překvapení odmítla.

„Od tebe nesmím nic vzít. Jsi poznamenaný.“

„Alespoň ti požehnám,“ nedal jsem se odbýt.

„Ne. Jeď raději. Ty budeš dotýkaný ďáblem a nemáš právo žehnat!“

„Jak chceš, babo!“ rozhořčeně jsem se vyhoupl na svého koně, stiskl ho koleny a ani se neotočil.

„Hodně štěstí, mnichu. Budeš ho potřebovat,“ volala cikánka za mnou.

„Je to stará čarodějnice. Ještě nás mohla uhranout,“ stěžoval si Ondřej, když už jsme byli dávno za hradbami Čáslavi.

„Ale nechtěla peníze. To je divné,“ mudroval jsem.

„Otče, neznáte tyto podvodnice,“ ozval se Heřman. „Naoko nechce peníze a kdo ví, zda se už na cestě nečíhají její kumpáni, aby nás o groše pěkně obrali.“

Po těch slovech potěžkal svůj meč. „Ale jen ať si něco zkusí. Však bychom jim dali na pamětnou.“

„S tou tmou v našich očích mě dost popudila. Měli jsme ji za to spráskat!“ vykřikoval Ondřej.

„Ale přátelé,“ napomínal jsem zbrojnoše. „Snad byste nedali na nějaké čáry cikánské vědmy.“

„Čáry nečáry, docela mi ta její slova leží v hlavě,“ postěžoval si Heřman. „Kdoví, co tím myslela a proč věštila jenom vám,“ rozumoval nahlas. „Co když na jejích slovech přece jen něco bude a nás čeká záhuba a smrt?“

Tak a podobně jsme se bavili a cesta nám zvolna ubíhala.

Už jsem neměl z jízdy v koňském sedle takové uspokojení jako včera. Zvolna mě začal pobolívat neustálým natřásáním odřený zadek a docela bych býval uvítal, kdybychom na chvíli zastavili a svlažili se v nějaké říčce či potoku. Ale mí společníci byli neúnavní a já nehodlal před nimi projevovat nějakou slabost či změkčilost. K večeru jsem to už nevydržel a u jednoho potůčku vyzval Ondřeje a Heřmana ať jedou napřed, že si musím cosi upravit na koňském postroji. Oba zbrojnoši projevili sice značnou horlivost a chtěli mi sami pomoci, ale já je odehnal, sesedl z koně a díval se, jak mizí mezi stromy.

Konečně jsem osaměl na sluncem prozářeném palouku a pospíchal k potůčku zurčícímu mezi balvany. Vyhlédl jsem si místo, kde se potok trochu rozšiřoval a vytvářel malou tůňku. V mžiku jsem si vykasal sutanu, přidřepl a namočil své trpící pozadí. Voda byla příjemně chladivá a mně se slastně ulevilo. Nechci se rouhat, ale zdálo se mi, že takřka slyším andělské kůry. Ve skutečnosti to však byl jen bzukot lesních včel.

Byl bych v této ryze intimní poloze vydržel ještě chvíli, kdybych najednou neuslyšel kdesi zepředu, ve směru, kudy pokračovali v jízdě mí průvodci, divoký křik.

Rychle jsem se vymrštil z potoka, stáhl sutanu a vyhoupl se do sedla svého koně. Hlavou mi prolétla myšlenka na to, co se mým zbrojnošům stalo.

Zakrátko jsem se to měl dozvědět.

Spatřil jsem ležet na cestě Heřmana, jemuž z prsou trčel opeřený šíp. Jediný pohled mi stačil ke zjištění, že je mrtev.

O kus dál stál na zemi Ondřej a oháněl se mečem proti hloučku otrhanců, kteří na něj doráželi kopími, sudlicemi a sekyrami. Pobídl jsem koně ke cvalu a vyrazil proti nim. Na poslední chvíli uskočili a jeden z nich se po mně ohnal kopím tak, že málem zranil mého oře.

Vytáhl jsem dýku, která mi včera v noci zachránila život. Ale tentokrát bylo zřejmé, že s ní příliš nepořídím. Seskočil jsem proto s koně a hmátl po meči, jenž měl mrtvý Heřman dosud v pochvě u boku.

Leč v tu chvíli toho využili hned tři lapkové a vrhli se na mě. Stačil jsem jen ustupovat a šermovat proti nim svojí dýkou.

Ondřej zatím jednoho ze svých soupeřů zranil, jenže tím jen ještě víc popudil ostatní darebáky k dalším zuřivým výpadům.

„Co se tady stalo?“ křikl jsem na Ondřeje, uhýbaje před ranami útočníků.

„Přepadli nás ze zálohy! Heřmana zasáhli šípem a mě strhli z koně!“ rozčileně mi odpověděl mávaje svým mečem. Bylo na něm vidět, že odolává těm otrhancům, jichž bylo dobře deset, z posledních sil.

„Přepadli jste královského posla. Za to budete viset!“ zařval jsem na lapky a doufal, že se těchto slov zaleknou. Dočkal jsem se však od nich pravého opaku. Jen se výsměšně zařehtali.

„Takový provaz nemáš, mnichu, který by nás na šibenici vytáhl!“ posmíval se chlapík s černým plnovousem a pomačkaným kloboukem na hlavě a znovu se po mě rozmáchl velikou sekyrou.

Taktak jsem stačil uskočit, ale bylo zřejmé, že napodruhé takové štěstí mít nemusím. Však se vousáč znovu rozmáchl svým strašným nástrojem. Už jsem myslel, že nastala moje poslední hodinka a v duchu se začal modlit. Ale v tom se lapka se sekyrou podivně zkroutil a z páchnoucích úst mu vytryskl pramínek krve.

Když padl na zem, spatřil jsem, jak mu ze zad trčí šíp.

Ostatní lupiči se rozhlíželi, kdo byl tím neznámým střelcem, leč vzápětí upadl na zem další z nich. To už jsem uslyšel rychlý dusot koně a lesním mlázím se k nám blížil rytíř v bílém plášti s červeným křížem. Templář! Na zádech měl kuši, z níž zastřelil dva z darebáků, a teď třímal v ruce meč.

„Ve jménu Páně, táhněte do pekel, lotři,“ volal z plných plic. V mžiku dorazil k hloučku otrhanců dorážejících na Ondřeje a jednoho z útočníků srazil pádnou ránou mečem. Můj zbrojnoš z nečekané pomoci pookřál a sám probodl dalšího lapku. Vzápětí však klesl k zemi. Další z té povedené ďábelské chásky mu totiž zezadu zasadil hroznou ránu sekyrou do krku tak, že mu málem oddělil hlavu od trupu.

Stará cikánka nelhala. Oba moji průvodci byli mrtvi ještě v týž den, kdy spatřila v jejich očích smrt.

Rychle jsem se přežehnal křížem, když v tom okamžiku se mi zatmělo před očima a ztratil jsem vědomí.

Nevím, za jak dlouho dobu jsem se probral. Když jsem konečně nabyl vědomí, uviděl jsem před sebou obličej asi pětadvacetiletého muže s výraznou hranatou bradou a hladce oholenými tvářemi. Měl krátce zastřižené slámově světlé vlasy a jeho oči byly barvy ocelové šedi. A tyto šedé oči si mě nyní zkoumavě prohlížely.

„No tak, seber se, bratře,“ řekl mi templář, který se nade mnou skláněl.

„Kde jsou ti lapkové?“

„Vzali do zaječích, jakmile jsem se objevil. Tihle lesní lotři nevynikají zvláštní statečností. Umí jen přepadávat ze zálohy a využívat početní převahy. Pokud však jsou sami napadeni, raději honem utečou.“

Pomalu jsem zkoušel všechny své údy, zda-li mi žádný neschází nebo nedošel nějaké újmy. Ale zřejmě až na pořádnou ránu do hlavy jsem byl v pořádku. Opatrně jsem vstal.

„Vidím, že jsi zdráv, bratře cisterciáku.“

„Jsem bratr Bartoloměj ze zbraslavského kláštera Aula regia, zpovědník české královny Violy. Z celého srdce ti, bratře templáři, děkuji za záchranu,“ natáhl jsem k němu svou pravici a neznámý templář ji stiskl. Měl pevnou suchou ruku, která, jak jsem sám ocenil, uměla držet meč a pádně s ním vládnout.

„Prozradíš mi, bratře, komu vlastně vděčím za svůj život?“

„Jsem Jan, bratr Řádu chudých rytířů Kristových a Šalamounova chrámu, a zcela náhodou jsem projížděl kolem.“

„Víc mi o sobě neřekneš?“ zeptal jsem se zvědavě. Přece jen jsem toužil trochu více poznat svého zachránce.

„Není co, bratře Bartoloměji. Vždyť i ty máš jistě své tajemství.“

Přikývl jsem. „Jedu z jistým posláním do Olomouce. Je ti známo, že tam byl před několika dny zavražděn český a polský král Václav, toho jména třetí?“

„Ano. Slyšel jsem o té strašné události. Vždyť právě jedu z Olomouce.“

„Proč tak sám?“

„My, chudí rytíři, jsme často nuceni cestovat zcela osaměle. Řekněme, že i já mám jisté poslání.“

Znovu odpověděl vyhýbavě a já nechtěl dále naléhat.

Společně jsme pak pochovali oba mé druhy Ondřeje a Heřmana i čtyři zabité lapky. Ale zatímco hroby královských zbrojnošů jsme označili dvěma větvemi svázanými do podoby kříže a poklekli před nimi ke společné modlitbě, zbojníky jsme jen zahrnuli hlínou, aby se jejich těla nestala kořistí divé zvěře.

„Bratře Bartoloměji, vezmi si na další cestu meč jednoho ze svých zbrojnošů,“ vyzval mě templář při loučení. „Zdejší lesy nebývají bezpečné. Vím to, protože jeden z hradů nedaleko odtud patříval mému otci.“

„Pocházíš tedy stejně jako já z významného českého rodu?“ nedalo mi, abych templáři Janovi znovu nepoložil dotěrnou otázku.

Usmál se a vyhoupl se do sedla svého koně.

„Věz, že v mých žilách klokotá i krev královská,“ zvolal na mne. „Bůh provázej tvé kroky, bratře Bartoloměji.“

A už jsem slyšel jen vzdalující se dusot kopyt.

Templář Jan mě zanechal v podivném rozpoložení. Nešla mi z hlavy jeho slova o královské krvi a o tom, že jeho otci patříval jeden z nedalekých hradů. Ale který? Snad pernštejnský Zubštejn nebo Dalečín či Svojanov? Rychmburk už je přece daleko za mnou. A královská krev? Setkal jsem se snad s nějakým přemyslovským levobočkem?

Král Václav Druhý, otec nedávno zavražděného panovníka, býval prý velmi náruživý a zdaleka mu nestačila jen jeho první nebožka žena Guta, natož polská Richenza, kterou si bral jako mladičké děvčátko. Jenže jak mohu takhle uvažovat o zakladateli a dobrodinci našeho kláštera a vyčítat mu náklonnost k něžnému pohlaví? Vždyť všichni jsme hříšné nádoby a nemusel jsem já sám nedávno porušit jeho z přikázání Božího desatera? Ostatně kdo ví, jak to templář Jan s tou královskou krví myslel.

Ještě než jsem se vyhoupl do sedla svého koně, nahmatal jsem mošnu pod svou kutnou. Váček s groši byl na svém místě, nic se mi zřejmě neztratilo. Ale pak jsem si vzpomněl na průvodní listinu královny Violy ukrytou na své hrudi. Čekal jsem, že bude na svém místě, jenže nebyla.

V první chvíli mě napadlo, že jsem složený a královninou pečetí opatřený pergamen v zápalu boje vytrousil. Vrátil jsem se na místo, kde jsme se utkali s lapky, ale marně jsem se rozhlížel v mechu a napadaném jehličí.

Kromě sekyry a kopí, zřejmě odhozených prchajícími lotry, jsem nic nenašel.

Kde jsem jen mohl listinu ztratit? A nevzal mi ji náhodou ten templář, když jsem omdlel? Ale proč by to dělal? K čemu by mu byla? Byl jsem v rozpacích a nevěděl, co si počít. Vždyť čím se prokážu olomouckému biskupovi? Jak dokážu, že mě posílá královna? Podíval jsem se na malíček své levé ruky. Královnin prsten na něm stále byl. Snad mi pomůže.

S těmito myšlenkami jsem přivolal oba koně mrtvých zbrojnošů, které jsem se rozhodl ponechat v nejbližším hostinci. Doufal jsem, že narazím na příjemnějšího a méně nebezpečného hostinského než minulou noc. Snad mu oba koně prodám. Co bych s nimi jinak dělal?!

Jel jsem pomalu, pečlivě jsem se rozhlížel, hladil jílec meče mrtvého Heřmana v obavě, zda někdy nečíhají nějací další lapkové a na ztracenou listinu jsem už takřka zapomněl. V duchu jsem modlil a prosil Boha, aby mě šťastně vyvedl z temného světa vražedných nástrah, z divokých, jen obtížně prostupných lesů, v nichž nalezli svůj domov zaprodanci ďábla. Včera jsem byl nucen zabít, dnes jsem přišel o dva královské zbrojnoše, s nimiž jsem se ledva stačil seznámit.

Už nikdy si s nimi nepopovídám o zázračném kopí svatého knížete Václava! Snad je to všechno jen zlý sen, z něhož jedno ráno procitnu.

Jenže sen to nebyl a ledová ruka obav sevřela mé srdce...

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: