Bez COOKIEs je omezený přístup!

V. Bratr Bartoloměj se setkává s údajně mrtvým Konrádem z Botenštejna

Zpět Obsah Dále

Královské město Olomouc, někdy sídlo údělných knížat, nyní sídlo biskupovo, mě uvítalo třemi šibenicemi na pahorku před hradbami. Visely na nich už polorozpadlé, ošklivě páchnoucí mrtvoly, kolem nichž se vznášela hejna much. Šaty, do nichž byly kdysi oblečeny, se dávno změnily ve vybledlé cáry a místo tváří se na mne zubily takřka obnažené lebky se zbytky vlasů.

Přežehnal jsem se křížem a vjel do městské brány sledován nedůvěřivým pohledem biřice.

„Kde si mohu umýt ruce a opláchnout tvář po dlouhé cestě, dobrý muži?“ zeptal jsem se chlapíka se slaměným kloboukem, který před sebou hnal dvě vyhublé kravky. Oslovený pohlédl na mnou cisterciáckou kutnu a odpověděl:

„V hostinci U zlatého kohouta, máte-li na to, otče! Ale vy asi nebudete obyčejný žebravý mnich, jakých se tady potlouká spousta, ale soudě podle vašeho koně nejspíš nějaký zazobaný prelát, že?“

„To jsou tady všichni tak zvědaví?“ odbyl jsem sedláka a rozhlížel se po vývěsním štítu uvedené hospody. A vskutku, zakrátko jsem spatřil vytepané domovní znamení ze žlutého lesklého kovu, snad mědi, se siluetou ptáka s mohutným ocasem. Pravda, do podoby kohouta mělo sice daleko, ale hluk a křik, který se odtud ozýval, prozrazoval, že se dozajista jedná o dobře zavedený hostinec.

Uvázal jsem koně k dřevěnému zábradlí a vstoupil do síně, kde kolem dlouhého stolu sedělo na lavicích asi deset zámožně vypadajících měšťanů a o něčem se zuřivě přeli.

Dřepl jsem si do kouta, přivolal hostinského, položil před něj stříbrný groš a požádal ho o konvici dobrého vína a také o to, aby se jeho čeledín postaral o mého koně.

Podíval se na minci a ušklíbl se: „Přidejte, důstojnosti!“ Vylovil jsem z váčku další groš, hostinský oba sebral a zmizel.

„To víte, od té doby, co tady záhadně umírají králové, je u nás draho,“ ozval se jeden z nedaleko sedících měšťanů. „Jsem Šimon koželuh,“ představil se. „A vy, důstojnosti? Cestujete z daleka?“

„Ba, z daleka. Až ze zbraslavského kláštera Aula regia založeného králem Václavem Druhým. Jsem bratr Bartoloměj z řádu cisterciáků.“

„Nač máte ten meč? Mniši obvykle se zbraněmi nechodívají,“ zvědavě dotíral koželuh. To už se na mne se zájmem upíraly oči všech jeho spolustolovníků.

Nalil jsem si do poháru víno z konvice, kterou mezitím hostinský přinesl, pomalu se napil a odpověděl:

„Lapkové mne přepadli a zabili mé dva zbrojnoše. Bůh jim buď milostiv. Pro jistotu jsem si vzal meč jednoho z nich.“

„Ba, cesty z Čech na Moravu nebývají teď bezpečné. Všelijaká čertovská cháska se teď toulá po lesích. Není divu, že ani nám pak obchody nejdou,“ rozumoval další z měšťanů.

„Kdo ví, co teprve nyní nastane, když nemáme krále,“ ozval se znovu koželuh Šimon. „Kdejaký lotras se přestane bát trestu a dá se na cestu hříchu. Však vzpomeňte, jak to na Moravě vypadalo, když král Otakar bídně zahynul v boji s Habsburkem Rudolfem!“

„Co ty můžeš vzpomínat, jsi ještě mladý,“ okřikl ho hostinský. „Raději se zeptejme tady mnicha cisterciáka, který sem přijel z Prahy, kdo teď usedne na královský trůn.“

„Když jsme se vypravoval na cestu, už se králův švagr, korutanský vévoda Jindřich, prohlásil králem,“ odpověděl jsem.

„Ale teď záleží na tom, zda ho sněm českých pánů opravdu zvolí,“ dodával další z měšťanů, který, jak jsem z řeči vyrozuměl, byl kupec Jíra.

V podobném duchu debata u dlouhého stolu v hostinci U zlatého kohouta pokračovala. Po chvíli, kdy se mi zdálo, že už jsem získal dostatečnou důvěru besedníků, zeptal jsem se na vraždu krále Václava.

„Prý ho zabil nějaký Konrád z Botenštejna,“ dodal jsem nesměle.

„Povídali, že mu hráli,“ zavrčel koželuh. „Na někoho tu vraždu hodit museli. Ten rytíř z Botenštejna měl prostě smůlu, že se ve špatné chvíli objevil na špatném místě. A navíc prý z místa činu v domě kapitulního děkana Bohuslava zvedl zakrvácenou odhozenou dýku. Taková neopatrnost! Šternberkovy stráže, jak ho spatřily, na místě ho ubily. Propíchaly ho jako síto. Kdo ví, jestli v té vraždě krále neměl spíš prsty pan Albert ze Šternberka. Vždyť mu tady patří kdeco a v zástavě má i celý olomoucký hrad. To víte, třeba se mu ho nechtělo vracet a tak udělal s tím královským mládenečkem krátký proces.“

„Vedeš nebezpečné řeči, Šimone,“ okřikl ho Jíra. „To by se ti nemuselo vyplatit. Věz, že biskupovi biřici stále prohledávají Olomouc a hledají spiklence.“

„Baže to bylo spiknutí,“ přisadil si hostinský. „Však v zadní komoře mého hostince hrálo večer před vraždou několik pánů v kostky o to, kdo krále zabije. Vyhrál to pan Holen z Vildštejna...“

Až jsem se lekl, když jsem uslyšel to jméno.

Holen z Vildštejna patřil stejně jako koželuhem zmiňovaný Albert ze Šternberka k starým přátelům mého otce. Ti že by měli něco společného s vraždou krále? S mladým panovníkem přece přijelo do Olomouce celé české vojsko a zde také mělo počkat na posily. Že páni a rytíři asi hodně popíjeli a hráli v kostky, o tom jsem nepochyboval. Ale že by hráli v kostky o králův život? To se mi zdálo poněkud přitažené za vlasy. Proč by to dělali? Proč by jim měl mladý Václav vadit?

Ale hostinský měl hned po ruce odpověď: „Snad to měla být pomsta ještě za pana Záviše z Falknštejna, kterého dal ještě předcházející král před šestnácti lety popravit.“

Také vyřčení tohoto jména mne zaskočilo. Vždyť Záviš, byť jsem ho nikdy nespatřil, byl můj vzdálený příbuzný. Když jeho bratři, páni z Krumlova, tehdy po jeho nenadálém zajetí pozvedli zbraň proti královskému majestátu, můj otec je nepodpořil a přidržel se panovníka. Však Václav Druhý ocenil tuto věrnost úřadem nejvyššího komorníka. Ale proč by právě pan z Vildštejna měl mstít Záviše a to ještě na synovi Václava Druhého, mi nebylo jasné. Zarazil jsem proto proud řeči výmluvného hostinského a rázně ho usadil:

„To jsou jen báchorky. Kosti Záviše z Falkenštejna dávno tlí ve vyšebrodském klášteře mých řádových bratří. Král Václav Druhý blahé paměti zase sní věčný sen v našem klášteře Aula regia. Smrt je usmířila a k nějaké opožděné pomstě není důvod.“

„Jen jestli, otče cisterciáku,“ oponoval hostinský. „Nosil jsem pánům víno. Však ho vypili víc, než bývá zdrávo. A jejich řeči se vesměs točili kolem té staré popravy pod hradem Vroburg, jenž nazývají také Hluboká.“

Odmítavě jsem zavrtěl hlavou.

Takovému motivu vraždy jsem prostě nemohl věřit a navíc pan Holen mi připadal k takovému úkolu příliš starý. Jako vraha krále bych si představoval nějakého mladého rytíře, rychlého a obratného, kterého nic nezastaví. Ale dýchavičný a na bolesti kloubů si neustále stěžující Vildštejn jako atentátník? Kdepak! To byl zjevný nesmysl.

Jenže než jsem stačil své úvahy hostinského vyložit, vřítil se do hostince houf ozbrojenců a svými sudlicemi a kopími začali převracet stoly a lavice. Zjevně to vypadlo, že přicházejí někoho z nás zatknout. Ohlédl jsem se po Šimonovi, který přece měl nejodvážnější řeči, ale vůdce zbrojnošů, podsaditý muž s dlouhými šedivými vlasy, navlečený do drátěné košile, namířil své kopí přímo na mne.

„Hybaj s námi, mnichu. Jsi zajatcem Jeho biskupské eminence!“

V první chvíli se ve mne probudil rytíř a chtěl jsem sáhnout po meči. Ale pak jsem si uvědomil, že proti přesile zbrojnošů nemám ani nejmenší šanci. Pokorně jsem vstal a nechal se vyvést z hostince.

V duchu jsem doufal, že se celá záležitost brzy vysvětlí. Jen jsem zalitoval, že jsem přišel o průvodní list královny Violy. Ten by mi jistě v této chvíli pomohl. Ale kdo ví, kde ten pergamen skončil? Zda jsem ztratil v zápalu boje, nebo zda mi z neznámých důvodů zcizil můj zachránce templář Jan.

Teprve na ulici mi zbrojnoši odebrali Heřmanův meč, avšak moji dýku, skrytou pod kutnou, nenašli. Skutečnost, že mě nespoutali a kromě několika štulců uštědřených násadami kopí se ke mně chovali vcelku slušně, byla vcelku povzbudivá.

Předpokládal jsem, že mě převedou před některého z úředníků biskupského dvora nebo dokonce před samotného biskupa Jana z Valdštejna. Vždyť jsem přece byl jako zpovědník královny Violy důležitou osobou. Nehledě už na to, že můj otec zastával úřad nejvyššího komorníka království.

Zatím jsme kráčeli ulicí vzhůru do kopce směrem k hradu, jemuž dominoval kostel svatého Václava a mohutná okrouhlá věž. Napadlo mne, že konečně snad uvidím i dům kapitulního děkana, kde byl král Václav Třetí v den svatého Dominika zákeřně zavražděn. Snad na vlastní oči spatřím místo, kde došlo k tomu hroznému mordu.

S těmito myšlenkami jsem v průvodu biřiců prošel hradní branou. Hned za ní mě však uchopily několikeré silné ruce a vtáhly mne do temné chodby neosvětlené ani jediným okénkem. Zbrojnoši, kteří mě vláčeli, však postupovali tmou zřejmě po paměti. Nejdříve jsem klopýtl po několika sestupujících schodech a ucítil pach plísně a vlhka vystupující z hlubin sklepení. Pak kdosi, komu jsem neviděl do tváře, odemkl dveře a já se ocitl v jakési kobce. Čísi ruce mnou smýkly dovnitř, někdo mě nakopl, až jsem upadl, naštěstí do slámy nastlané na kamenné podlaze. Pak se za mnou dveře s mohutným bouchnutím zavřely.

Chvíli jsem zůstal ležet a snažil se vzpamatovat z otřesu, který mi způsobilo nenadálé uvěznění.

„Buď vítán v předpeklí, člověče,“ ozval se nade mnou německy hluboký mužský hlas. Udiveně jsem se na podlaze posadil, pohlédl vzhůru a ve slabém světle, které vrhalo malé zamřížované okénko kdesi vysoko nahoře, spatřil vousatého a dobře stavěného muže oděného jen v nohavicích a špinavé, kdysi nepochybně bílé košili.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se ho.

„Rytíř Konrád z Botenštejna, ještě nedávno tělesný strážce krále českého a polského a markraběte moravského Václava Třetího,“ odpověděl obřadně.

„Ale vždyť vy máte být přece mrtvý!“ vykřikl jsem překvapeně. „Sám nejvyšší purkrabí Hynek Berka z Dubé napsal ve svém listu, že jste zavraždil krále a stráže vás na místě ubily!“

„Lež, samá lež!“

„Koho to tedy zabili?“ dotíral jsem zvědavě na svého spoluvězně.

„Ach,“ rytíř si po tomto povzdechu přiložil dlaně k obličeji a zdálo se mi, že se snaží přemoci zoufalý pláč. „Aby mohli zakrýt svůj zločin, zavraždili mého chudáka bratra, Martina z Botenštejna, a vraždu krále hodili na mne.“

„Kdo? Kdo měl zájem na králově smrti?“ dotíral jsem na rytíře Konráda. S hlubokým povzdechem usedl vedle mne.

„To kdybych věděl, abych se mohl hájit. Jenže už je zřejmě pozdě.“

„Proč pozdě?“

„Až mě budou vyslýchat na mučidlech, dozajista doznám, že jsem ukřižoval i Ježíše Krista a podepsal smlouvu se samotným ďáblem. Na skřipci se přizná každý!“

„Ale proč vás budou mučit, pane z Botenštejna?“

„Protože potřebují viníka. Ty, mnichu, budeš zřejmě dalším vrahem a mým údajným spoluspiklencem.“

Zdálo se mi, že rytíř poněkud nevhodně žertuje.

„Nesmysl. V době vraždy jsem byl v králově pražském sídle!“

„A troufneš si to zopakovat i na skřipci?“ zeptal se rytíř Konrád, aniž ode mne čekal jakoukoliv odpověď.

Teď jsem hořce zalitoval nešťastné ztráty královnina pergamenu a doufal, že alespoň její prsten mi v mé zoufalé situaci pomůže. Botenštejn má nepochybně pravdu. Nikdy jsem dosud neviděl hrozná mučení doprovázející výslechy podezřelých, byl jsem však přesvědčen, že bych jen kvůli tomu, abych se vyhnul příšerné bolesti, přiznal cokoliv.

Snad se do té doby setkám s někým, kdo mně zná. Snad je dosud v Olomouci můj otec či bratr, snad je zde dosud královský podkomoří Raimund z Lichtenburka či některý z českých pánů, kteří mě znají z mých jinošských let.

Poklekl jsem do slámy a jal jsem se nahlas modlit.

Pevně jsem doufal, že Bůh vyslyší mé úpěnlivé prosby a nějakým způsobem mi v mé zoufalé situaci pomůže.

„Vzhlédni, ó Pane, okem milostivým na mne, rač mě milostí svou posilniti, abych pevně přestál tyto nelehké zkoušky, jimiž si mne ve své nevyzpytatelné moudrosti ráčil vystaviti...“

Botenštejn sice nerozuměl mé latině, ale přidal se se svou němčinou.

Nevím, jak dlouho jsme tam tak klečeli, když tu se dveře s prudkým trhnutím otevřeli a kdosi položil na zem džbán a dva krajíce chleba.

Rytíř se rázem přestal modlit, vzal jeden z krajíců a hladově se do něj zakousl.

„Vsadili mne sem už před čtyřmi dny a pořádně mi vyhládlo,“ vysvětloval na svou omluvu.

Já se však nepřestával modlit a svého krajíce se ani nedotkl. V klášteře jsme se často postili a tak mi hladovění nedělalo potíže. Klidně bych podstoupil i několik dní jen o chlebu a vodě. Ale z výslechu útrpným právem jsem měl strach.

Nakonec jsem se schoulil na vlhkou slámu, zavřel oči, slyšel a cítil, jak Botenštejn s živočišnou upřímnosti vykonává tělesnou potřebu, ale nijak mi to nevadilo.

Zato mnou prostupovala zoufalá hrůza z toho, co přijde. Hrdlo jsem měl stažené jak ve smyčce, srdce mi bláznivě tlouklo a duše se naplňovala děsem.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: