Bez COOKIEs je omezený přístup!

VII. Bratr Bartoloměj se ocitá na cestě do Krakova

Zpět Obsah Dále

Probudilo mne neustálé natřásání a drkotaní kol. Pro Boha živého, kde to jsem? blesklo mi hlavou. Ležel jsem na čemsi poměrně měkkém a tuze voňavém, kolem sebe viděl jen jakési mihotavé stíny a hlavně, co mě nejvíce překvapilo, vezl jsem se. Úporná bolest hlavy mi zprvu znemožňovala pochopit, co se se mnou vlastně děje. Teprve po chvíli mi to došlo. Nepochybně jsem spočíval pod plachtou nějakého vozu, který ujížděl neznámo kam.

„Á, pan mnich se už probudil,“ řekl kdosi německy.

„Kam jedeme a proč? Kde je pan Albert ze Šternberka?“ vyhrkl jsem překvapeně.

„Pan ze Šternberka nám zaplatil v dobrém stříbře, když vás, třebaže ještě spícího, vezmeme sebou. Prý musíte být co nejdříve v Krakově, důstojný otče.“

„O tom nic nevím,“ vykoktal jsem zděšeně. „Kdo jste, pánové? S kým mám tu čest?“

„Jsme obchodníci z města Norimberka. Vezeme novému polskému panovníkovi drahocenné látky a vzácné koření až z Orientu a doufáme, že na krakovském trhu nakoupíme kožešiny a také jantar, kterým se tak rády zdobí urozené paní ve vlašských krajinách.“

Třebaže kupec, který se mnou rozmlouval, byl nanejvýš zdvořilý, ostatně zdvořilost patřila spolu s prohnaností k jeho profesi, připadal jsem si znovu jako zajatec a vůbec jsem nechápal, jak jsem se ocitl v jeho společnosti. Proč mě pan ze Šternberka poslal do Polska? Co tím sledoval? Mám snad po vrahovi krále Václava Třetího pátrat na dvoře Vladislava Lokýtka? Ale jak? Nebo se mě pan Albert potřeboval zbavit? Jen zvolna mi začínalo v hlavě svítat a docházet, že zřejmě buď Šternberk nebo snad ten tajemný katalánský hvězdopravec mi cosi nasypali do vína, abych usnul. V těžkém spánku mě pak doslova prodali těmto bavorským kupcům, kteří se čistě náhodou o minulé noci zdržovali v Olomouci.

Jaké ovšem k tomu vedly Alberta ze Šternberka důvody? Že bych snad začínal vidět do jeho nekalých záměrů? Ale z čeho tak usoudil? A o jaké nekalé záměry se jednalo? Měl snad cosi na svědomí? Byl opravdu zapleten do vraždy krále?

Nerozuměl jsem tomu, nicméně neměl jsem na výběr. Nedokázal jsem si představit, že bych teď někde na moravsko-slezském pomezí seskočil z vozu a rozběhl se do okolních lesů. Co bych si tady vůbec počal? Kam bych se vrtnul?

Nezbylo mi tedy, než se s mířit se svým osudem a snažit se na kupcích vyzvědět více o cíli jejich cesty a jejich dalších záměrech.

V tomto ohledu jsem měl štěstí. Můj spolujezdec se mi ochotně představil jako Wolfgang z Kronbachu, na cestě ho doprovázeli jeho bratří Robert a Maxmilián. Kupeckou výpravu dále tvořilo pět najatých ozbrojenců, jejichž jména mi upovídaný Wolfgang nesdělil. Asi to nepokládal za důležité.

Sám se mě kupodivu na nic nevyptával, snad byl v tomto ohledu poučen Albertem ze Šternberka. Zato mi pečlivě líčil, kudy budeme projíždět. Zaujala mě jeho zpráva, že přenocujeme v Těšíně, odkud přece pocházela královna Viola. Až jsem se zaradoval při zprávě, že na vlastní oči spatřím hrad jejího otce knížete Měška.

Ale stejně tak mě zaujalo Wolfgangovo vypravování o jeho obchodních cestách. Vždyť často zajížděl až do Benátek, kde nakupoval vzácné koření a drahé látky a od zdejších kupců hodně slýchal vyprávění o tajemných východních krajích, o mocné říši tatarského císaře, o zemi kněze Jana či o ostrovech koření, odkud Saracéni dovážejí pepř, skořici, muškátový oříšek, hřebíček, zázvor či vanilku. Prý tam kdesi v dalekých zemích, kam se ani křižáci nedostali, žijí žlutí a černí lidé a také trpaslíci a obři a lidé bez hlav, kteří mají oči na prsou a ústa na břiše, a zase lidé se dvěma hlavami. Stejně tak se dobře poslouchalo vypravování o slonech, lvech, jednorožcích, obrovských orlech, co dokáží odnést člověka, a jiných obludách říše zvířat.

Prý v krajích na poledne je tak žhavá země, že se na ni nedá ani šlápnout a kdyby snad někdo se přece jen přes ni dokázal dostat, přišel by rovnou k bráně do pekel. Sám jsem leccos z vyprávění o dalekých zemích už dříve slýchal, když jsem studoval ve Vlaších na slovutném a starobylém učení v Bologni.

Kupec Wolfgang však dokázal vypravovat tak poutavě, že jsem rád znovu naslouchal i tomu, co už mi bylo známo. Vždyť ke svému vypravování přidával i nové neuvěřitelné historky, třeba o benátském kupci Marku Polovi, co nejen spatřil zemi kněze Jana, ale pobýval i v Kataji ve službách mocného Kublajchána. Nevídaný palác tohoto panovníka má prý střechy a věže z ryzího zlata a jeho síně jsou vydlážděny drahými kameny.

Nejvíce mě však potěšilo, že velký tatarský vládce Kublajchán prý zaslal poselství samotnému papeži a požádal ho o misionáře, kteří by v jeho říši šířili učení našeho Pána Ježíše Krista. V duchu jsem přemýšlel, zda bych měl odvahu vydat se do těch dalekých zemí a zda bych dokázal získat ty žluté a černé pohany pro pravou křesťanskou víru a otevřel jim tak království nebeské.

V Těšíně jsme zajeli do dvora jakéhosi hostince plného vojáků. Všichni hovořili česky a dohadovali se o událostech posledních dní.

„Jsme rytíři pana Jindřicha z Lipé,“ odpověděl mi jeden z nich na mou zvědavou otázku. „Poté, co došlo k té strašné vraždě v Olomouci, se vracíme z Polska do Čech. Je nás příliš málo, abychom dokázali odolat vojsku Vladislava Lokýtka.“

„Není divu, když nás opouštějí i polští a slezští spojenci,“ přisadil si druhý zbrojnoš s knírem zmáčeným od piva, které popíjel mocnými doušky.

„Dokonce i zdejší pán kníže Měšek, tchán zabitého krále Václava, už přeběhl k Lokýtkovi.“

Tahle zpráva mě zaskočila: „To přece není možné, vždyť jeho dcerou je česká královna Viola.“

„Ale důstojný otče,“ odbyl mě další z rytířů, „jakápak královna. Teď je naší královnou Anna, Václavova sestra a manželka Jindřicha Korutanského, ale kdo ví jak dlouho!“

„Co to povídáte, dobrý muži, proč by Anna neměla zůstat královnou?“ zeptal jsem se celý dychtivý po novinkách.

„Římský král Albrecht prohlásil České království odumřelým říšským lénem, pospíchá na Prahu a veze sebou svého syna Rudolfa, aby ho dosadil na svatováclavský trůn. Proslýchá se, že ho chce oženit s královnou vdovou Richenzou, co jí také Eliška Rejčka říkají.“

„Co to povídáte?“

„Ba, je to tak. Však už náš velitel urozený Jindřich z Lipé s malou částí svých rytířů pospíchal napřed na svolaný sněm českých pánů. Prý hodlá podpořit Habsburka proti Korutanci.“

„A správně činí,“ bouchl do hospodského stolu další z rytířů. „Korutanec je slaboch a my potřebujeme silného panovníka, jako byl král Otakar blahé paměti!“

Pronesená slova se však setkala s odporem dalšího z válečníků:

„Cože, Habsburk? Nikdy! Vždyť na rukou Albrechtova otce lpí právě Otakarova krev. Kdežto Jindřich je manželem Anny ze slavné české panovnické dynastie Přemyslovců, rodu svatého Václava. Pokud bude boj, podpořím Korutance!“

Rytíř se mocnou ranou udeřil do plechového pancíře na své hrudi, uchopil svůj korbel a zhluboka se napil piva.

Celý zkormoucený jsem seděl vedle norimberských kupců a pošilhával po svých hádavých krajanech. Snad nás nečeká další válka, snad nezkříží meče příznivci Habsburka a Korutance, ale převáží rozvážný úsudek a společný zájem na zemském míru.

Stejné obavy jsem však měl i o královnu Violu. Snad jsem ji neměl tak narychlo opouštět. Kdo ví, jaký bude nyní její osud, když je její manžel mrtev a její otec přešel k našemu nepříteli a uchvatiteli polské koruny?!

Se sestrou svého chotě a novou královnou Annou nikdy příliš nevycházela a těžko říci, jak s ní teď bude naloženo. Zřejmě se bude muset v rozpuku svého mládí uchýlit do některého ženského kláštera a zasvětit život Ježíši Kristu. Najdu ji ještě někdy? Má ještě vůbec smysl plnit její přání a pátrat po tajemném vrahovi Václava Třetího?

S podobnými smutnými myšlenkami jsem ulehal na lůžku v hostinci, zahrabal se do ovčích houní, naslouchal hlasitému chrápání svých spolunocležníků a dlouho nemohl usnout.

Ráno bylo jako vymalované. Modré nebe se zrcadlilo na hladině řeky Olše a vábilo do zelených rovin Malopolska. Vrcholící léto pozlatilo pole žita a pšenice a nic nenasvědčovalo tomu, že ještě ne tak dávno se tu měla odehrát bitva o korunu polského krále, ornice měla být zdupána kopyty koní a dřevěné vesnice s doškovými střechami spáleny až do samých základů.

Na další cestě jsme však nejen vídali žence pilně se ohánějící kosami a srpy, ale čas od času také míjeli houfce ozbrojenců a rytířů, kteří nás naštěstí nechávali na pokoji.

Navzdory tomu, že Malopolsko uniklo bitvě, v zemi nebyl klid.

Po dalších dvou dnech nekonečného natřásání na drkotavém kupeckém voze jsme konečně dorazili do staroslavného Krakova, města polských králů, kde se na hradě Wawelu nyní usadil kníže Vladislav Lokýtek.

Zatímco norimberští kupci hned zamířili na rozlehlé tržiště, mé kroky, jak se na duchovního sluší, vedly do kostela Svaté Marie.

Rozloučil jsem se s obchodníky se slibem, že se sejdeme v hostinci U červeného orla, a po chvíli už se skloněnou hlavou, jak se na pokorného kajícníka sluší, kráčel pod vysokou chrámovou klenbou.

Barevné skleněné tabulky v úzkých oknech kreslily na kamennou dlažbu a dřevěné lavice mihotavé světelné obrazce. Vůkol mne bylo naprosté ticho. Napadlo mne, že snad právě v tomto chrámu dal kdysi polský král Boleslav Krutý zavraždit a po té rozčtvrtit krakovského biskupa, svatého Stanislava.

Až jsem se celý otřásl, když jsem si uvědomil, k jak hroznému zločinu zřejmě došlo na zdejší posvěcené půdě z hříšné vladařské svévole a krutosti.

Možná je v tomto kostele také uloženo divotvorné kopí svatého Mořice, které daroval císař Ota Třetí prvnímu polskému králi Boleslavovi Chrabrému. Ve starých legendách jsem si četl, že právě tento král, slavný válečník, vykoupil zlatem od pohanských Prusů ostatky svatého mučedníka Vojtěcha, českého patrona, jenž je nám příkladem vroucí zbožnosti.

Došel jsem až před oltář ozářený planoucími voskovicemi, poklekl a jal se modlit:

„Přicházím k svatému oltáři tvému, božský spasiteli můj! Svěřujíc se úplně v milosrdenství tvé, odvažuji se prositi za sebe... Ty dáváš hojně všem, kteří tě o něco žádají. Nuže, můj štědrý Ježíši s matkou svou velebnou Pannou Marií, pevně věřím, že ani mne neoslyšíš, mou lačnost nasytíš, mou žízeň ukojíš, mou nouzi obdaříš...“

Doufal jsem, že mi Bůh dá sílu dokončit mé poslání, že se mi dostane vnuknutí, jak si mám dále počínat a snad také dá rozhřešení za vraždu hostinského, který se mě pokoušel zabít.

Modlil jsem se i za duše zbrojnošů Ondřeje a Heřmana, za spanilou královnu Violu, našeho opata Konráda a konečně i za svého otce Jindřicha a staršího bratra Petra.

Nevím, jak dlouho jsem klečel před oltářem, když jsem na sobě ucítil čísi upřené oči. Maličko jsem se pootočil a spatřil drobnou dívku s vlasy pečlivě zahalenými šátkem, která po mně pokukovala. Přestože bylo v kostele poměrně šero, zdálo se mi, že mi její tvář někoho připomíná.

Povstal jsem, přežehnal se křížem a došel k té mladé ženě.

„Promiňte,“ oslovil jsem jí tiše česky doufaje, že mi porozumí, vždyť polština se od češtiny příliš neliší, „my se známe?“

Děvče se maličko uklonilo a zašeptalo: „Ale jistě. Já jsem přece Jolanta z rodu hrabat Lisowských, dvorní dáma královny Violy! Náhodou jsem si vás všimla, otče Bartoloměji a chtěla se vás přeptat na svou paní.“

„Právě ona mne sem posílá,“ přiznal jsem popravdě.

Pomyslel jsem si, že Jolantu mi sem seslalo snad samo nebe. Připadalo mi, že Bůh vyslyšel mé upřímné modlitby a tato bývalá dvorní dáma mi pomůže v mém pátrání i zde, v sídle jednoho z podezřelých, knížete Vladislava Lokýtka.

„Mohu vám, otče zpovědníku, nějak pomoci?“ zeptala se mne ochotně.

Neodolal jsem, uvěřil jejím upřímným modrým očím a krátce ji vylíčil, co mě sem do Krakova přivádí. Panna Jolanta sledovala mé vypravování, jak mi alespoň připadalo, s velkým zaujetím, samým napětím se občas kousla do rtu a v rukou žmoulala růženec. Když jsem konečně domluvil, vyhrkla:

„Důstojný otče, nebojte se, pomohu vám a ze staré známosti a z oddanosti ke královně Viole vás nenápadně dostanu do královského hradu. Byť si nemyslím, že kujavský kníže Vladislav má s vraždou krále Václava cokoliv společného. Jak jsem ho poznala, myslím, že to není zákeřný člověk. Nicméně jsem jen hloupé děvče a nevyznám se v intrikách a zájmech mocných tohoto světa.“

„Bůh ti žehnej, milá panno Jolanto. I já pouze plním přání své paní, protože sdílím její bolest a žal.“

Slíbili jsme si, že se v chrámu znovu sejdeme po večerní mši svaté a Jolanta mne nepozorovaně provede přes hradní stráže do Wawelu. Zároveň mi prý zjistí, zda se někdo z knížecích dvořanů nedávno nevrátil z Moravy. A pokud snad ano, tak kdo to byl a za jakým cílem cestoval.

Náš plán byl sice hodně šílený, nicméně mně nic jiného zřejmě nezbývalo a právě jsem neoplýval nápady, jak se dostat vrahovi krále Václava na stopu. Možná právě zde bych ho měl hledat, vždyť komu olomoucký mord prospěl víc než právě ctižádostivému Lokýtkovi? Zároveň mě však trápilo pomyšlení, že i kdybych nakrásně odhalil skutečného vraha, nevěděl bych, co si mám počít.

Nijak bych ho přece nedokázal odevzdat spravedlnosti!

Leda bych pak předstoupil před nového českého krále Jindřicha Korutanského a řekl, že toho a toho muže poslal do Olomouce Vladislav Lokýtek. Avšak ani Korutanec by nemohl pomstít smrt svého švagra jinak než dalším válečným tažením. Měl by však k němu vůbec odvahu?

Připadal jsem si jako v pasti, nicméně, když už jsem se v Krakově ocitl, nezbývalo mi než pokračovat v plnění slibu královně Viole.

Po večerní mši svaté jsem se rozhlížel po panně Jolantě. Lidé pomalu opouštěli chrám, ale někdejší dvorní dámu české panovnice jsem mezi nimi nikde nezahlédl. Na chvíli mi ji připomněla jedna mladá žena s plachetkou, ale když jsem se k ní s tázavým pohledem přiblížil, zjistil jsem, že je to někdo docela jiný. Pomalu jsem se přesouval k východu z kostela, v němž už kostelník po bohoslužbě zhasínal svíce a chrámová loď se již propadala do tmy.

Také venku se už setmělo a jen smolné pochodně v železných koších ozařovaly rozlehlý krakovský rynek, na němž se jako stíny pohybovaly lidské postavy. Že by panna Jolanta nesplnila svůj slib? Nebo se jí snad něco přihodilo? Podobně jsem v duchu přemítal, když tu najednou mě z ničeho nic uchopily čísi silné paže.

„Jsi cisterciácký mnich Bartoloměj?“ zeptal kdosi hrubým a jakoby zastřeným hlasem.

Než jsem stačil přikývnout, asi čtyři muži v drátěných košilích mi v okamžiku s mimořádnou obratností svázali ruce za zády a na krk hodili smyčku. Už jsem si myslel, že mě chtějí oběsit. Ukázalo se však, že naštěstí ještě nemusím opustit toto slzavé údolí a že na vlastní smrt si ještě počkám.

„Jsi český špeh,“ tiše zasyčel někdo za mými zády. „Půjdeš s námi na Wawel!“

Jeden z ozbrojenců na dotvrzení svých slov mocně zacloumal provazem, smyčka se mi bolestivě zadřela do krku a byl jsem kamsi tažen temnou křivolakou uličkou plnou bláta a odpadků.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: