Bez COOKIEs je omezený přístup!

IX. Bratr Bartoloměj se dozvídá o tajném rozhovoru krále Albrechta

Zpět Obsah Dále

V obavě z možných pronásledovatelů jsme pádili na koních takřka celou noc.

Teprve k ránu, když jsme právě projížděli jakousi spící vesnicí, dal Jan Habsburský zastavit. Seskočil z koně, hrubě vpadl do jedné chalupy, odkopl dorážejícího psa a začal poroučet:

„Všichni ven! Udělejte místo panstvu!“

Zatímco rozespalí venkované polonazí nebo jen v košilích před ním prchali do přilehlé stodoly, chytl vévoda jednoho rozcuchaného mládence za krk a zavelel:

„Ty se nám postaráš o koně! Vytřeš je do sucha a dáš jim napít!“

Pak si přitáhl za bradu mladičkou světlovlasou dívčinu, jedním škubnutím z ní strhl košili a začal ohmatávat její obnažené prsy.

„A ty,“ pravil nakonec, „nám připravíš něco k snědku!“

Byl jsem trochu na rozpacích nad jeho pyšným a neurvalým chováním. Chtěl jsem děvče odškodnit několika stříbrnými groši, ale shledal jsem, že o měšec i o svou dýku jsem už dávno přišel. Patrně se jich zmocnili Lokýtkovi zbrojnoši. Prošel jsem tedy za ostatními rytíři do světnice, v níž uprostřed hořel oheň a podlahu tvořila udusaná hlína. Když jsem míjel takřka nahé děvče, podal jsem ji alespoň houni z lavice a pravil:

„Zakryj se, dítě, a odpusť, pro lásku boží!“

Ta mladá žena se na mne podívala divokým nevěřícným pohledem, pak rychle sklopila oči a zahalila se beránčí kožešinou.

Jan Habsburský přistoupil k ohništi, velkou dřevěnou lžící cosi nabral z kotle nad ohněm, ochutnal a pak to vyprskl na zem.

„Jen abys nás neotrávila, ty malá čarodějnice!“ vzkřikl za děvčetem, které zatím zmizelo ve tmě.

Díval jsem se na vévodu a všiml si, že je velice mladý, na tváři mu ještě nerašil vous, ale jen hebké chmýří. Odhadoval jsem, že je asi tak starý, jako byl zavražděný Václav Třetí. Ale podobně jako českému králi ani Janovi sebevědomí rozhodně nechybělo.

„Otče Bartoloměji, musíte se převléci. V té vaší kutně vypadáte s prominutím jako hastroš. Vidím, že vám ji pořádně prokousaly myši. Asi vám dělaly společnost ve věži Wawelu, že?“

Vévoda se bujaře rozesmál, jakoby se mu povedl nějaký vydařený vtip. Pak houkl na jednoho ze svých společníků:

„Rudolfe z Wartu, přines mi můj vak! Jistě se tam něco najde pro našeho přítele cisterciáka!“

A tak jsem navzdory řádovým slibům, že už nikdy neobleču roucho šlechtice, chtě nechtě vzal na sebe zelené nohavice a pěkný vyšívaný kabátec, o pohodlných škorních s jezdeckými ostruhami ani nemluvě. Nakonec jsem si musel ještě připnout k opasku meč a byl opět takřka dokonalým kavalírem jako kdysi před svým noviciátem.

„Náramně vám to sluší, otče Bartoloměji,“ pochválil mne Jan Habsburský a jeho společníci se souhlasným mručením přikyvovali. „Jen si ještě nasaďte klobouk, aby vám zakryl vaši tonzuru.“

S těmito slovy mi podal neforemnou hučku. Když jsem ho poslechl a nasadil si ji na hlavu, spráskl rukama:

„Nyní jste dokonalý rytíř, jak má být!“

„Však jsem také rytířem kdysi byl...“ namítl jsem hrdě.

Chtěl jsem ještě cosi dodat, ale mladý vévoda mě to nenechal domluvit a prohlásil:

„Vím, všechno o vás vím!“

Po těchto slovech se přede mnou s rozmáchlým gestem maličko uklonil a otočil se ke své družině:

„Pánové, dovolte, abych mezi námi přivítal hraběte Voka z Rožmberka!“ Užasl jsem, odkud mne zná, ale Jan mě nenechal dlouho rozvažovat a sám hned dodal:

„Však jsem pobýval v Praze a po matce pocházím z královského rodu Přemyslovců!“

„Pak ovšem jste...“ Vévoda mě s úsměvem přerušil:

„Synem princezny Anežky, sestry zvěčnělého krále Václava Druhého! Mým otcem byl pak vévoda Rudolf toho jména druhý, syn římského krále Rudolfa z rodu Habsburků. Současný římský král Albrecht je můj strýc. Bohužel můj otec zemřel ještě před mým narozením a když pak v mých šesti letech odešla na věčnost i matka, strýc mi upřel její vdovské statky a veškeré majetkové nároky. Po právu bych teď měl, jakožto po matce přemyslovského rodu, usednout na český trůn. Ale Albrecht tam hodlá dosadit svého syna Rudolfa. Prý je nyní české království odumřelým říšským lénem a jako zvolený římský král s ním prý může zacházet, jak chce.

Proto jsem hledal pomoc také na dvoře Vladislava Lokýtka. Jenže ten zakrslík má svých starostí dost a zatím z celého Polska ovládá jen Krakovsko a svoje Kujavsko. Velkopolsko i Mazovsko mu jeho piastovští příbuzní stále upírají. Ach ti rozhádaní Poláci! Ani na svém králi se nedokáží shodnout!“

Naslouchal jsem mladému Habsburkovi a neodbytně mě přitom trápila otázka, proč mě vlastně osvobodil z vězení ve Wawelu. Ale ten hrdopýšek, jako by četl mé myšlenky, hned dodal:

„Jistě vás teď, otče Bartoloměji nebo spíše pane Voku, zajímá, proč jsem vážil tu námahu, abych vás dostal z vězení. Především nebyl jsem to já, ale jakýsi mnich, který za mnou přišel a nabídl mi, že vás odtud zachrání...“

„Vy znáte toho mnicha?“ zeptal jsem se zvědavě.

„V životě jsem ho před tím neviděl a co je ještě zvláštnější, zmizel, jakmile vás vyvedl z hradu,“ odpověděl mi Jan Habsburský a s chutí se zakousl do kusu opečeného masa, které za tím pro nás připravilo ono do houně zahalené vesnické děvče.

S mimořádnou chutí jsem ho napodobil, vždyť to po mnoha dnech bylo vlastně moje první pořádné jídlo.

Mladé selce po úvodním úleku zjevně otrnulo a jak se mi alespoň zdálo, pohybovala se bez jakékoliv ostychu mezi hladovými rytíři, ba klidně se od nich nechávala štípat do pozadí. Zdálo se mi dokonce, že se jí podobné zacházení zamlouvá.

S přípravou pokrmu jí pomáhala zamračená vrásčitá babice, která se odkudsi vynořila, snad její matka. Dokonce k mému překvapení vytáhla soudek pálené vody, o níž jsem se domníval, že jí umí připravovat pouze ve Vlaších. Vpravdě ohnivý nápoj rozlévala do hliněných pohárků a celá vévodova družina si ochotně přihýbala. Protože jsem znal záludnost takového nápoje, s díky jsem ho odmítl, zato mnohému z rytířů se po prvním doušku pořádně zkřivil obličej.

Víc než ohnivá voda mne zajímal onen tajemný mnich, jemuž jsem vděčil za svou šťastně nabytou svobodu.

„Když jsem na nádvoří Wawelu zaslechl, že pátráte po vrahovi mého vlastně bratrance krále Václava Třetího, napadlo mě, že bych vám měl pomoci,“ pokračoval zatím Jan Habsburský ve svém vysvětlování. „Co víc, měli bychom spojit síly. Úplnou náhodou jsem narazil na mnicha, který mi sice zatajil své jméno, zato se nabídl, že dokáže otevřít dveře i těch nejstrašnějších žalářů. Leč jak se záhadně objevil, tak také záhadně zmizel. Tak ani nevím, zda byl skutečný, nebo to byl jenom duch.“

Habsburka však mnichovo tajemství zjevně netrápilo. Po slově »duch« se hlasitě rozesmál, jakoby řekl nějaký povedený vtip a bylo mi zřejmé, že víc se o svém tajemném zachránci nedozvím. Nicméně nechápal jsem, proč bych měl s vévodou spojovat síly a řekl jsem to nahlas.

Jan náhle zvážněl a tiše řekl:

„Protože já, na rozdíl od vás, vím, kdo za tou vraždou v Olomouci stojí a jsem i se svými přáteli odhodlán ten hanebný čin ztrestat.“

Po těchto slovech mě zatahal za kabátec a vedl ven, zjevně proto, abychom byli sami a mohli nerušeně mluvit mezi čtyřma očima. Jakmile jsme vyšli z dřevěné, zpola do země zahloubené chýše a stanuli na návsi, vlastně na jakémsi rozbláceném prostranství kolem studně, vévoda mi začal vzrušeně šeptat:

„Před časem jsem ve Vídeňském hradě náhodou vyslechl rozhovor svého strýce Albrechta s jakýmsi cizincem. Stál jsem na schodišti, které vedlo do síně, kde spolu mluvili a zřetelně jsem slyšel, že po něm chce, aby mu krále Václava odstranil z cesty. Už tehdy vedli řeč o tom, že by můj bratranec Rudolf měl usednout na svatováclavský trůn, aby se tak mohl Albrecht zmocnit kutnohorských stříbrných dolů.“

„Mluvili spolu o vraždě Přemyslovce?“ zeptal jsem se dychtivě.

„Slovo vražda nepadlo. Hovořili jen o odstranění. Ale cožpak to ve svém důsledku není totéž?“

„A kdo byl ten cizinec?“

„Musím po pravdě přiznat, že jsem ho neviděl. Nicméně krátce na to jsem spatřil vyjíždět z Vídeňského hradu templářského rytíře.“

„Templář!“ téměř jsem vykřikl.

V mžiku jsem si totiž vzpomněl na templáře Jana, který mi před časem zachránil život. Pokud by tenhle rytíř zabil krále Václava Třetího, pak by měl jistě důvod vzít mi průvodní list královny Violy. Jistě by nestál o to, aby někdo začal pátrat po skutečném vrahovi. Jenže jak by se takový templář dostal do Václavovy blízkosti? Buď by mu přišel nabídnou služby templářů při jeho tažení do Polska, nebo by musel mít v Olomouci spojence.

Nemohl by takovým spojencem být třeba pan Albert ze Šternberka, který se mě tak snadno zbavil, když mě v hlubokém spánku předal těm norimberským kupcům?

Jan Habsburský si povšiml mého rozčilení a hned se zeptal:

„Vy snad toho templářského rytíře znáte?“

„Možná,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Rozvažoval jsem, mohu-li mladému vévodovi důvěřovat a mám-li se mu svěřit se svými úvahami. Neblahá zkušenost s pannou Jolantou a předtím s panem Albertem mě však naučily opatrnosti. Nicméně Habsburk mi pomohl z vězení na hradě Wawelu a jak se zdá, máme i společný zájem na odhalení tajemství olomouckého mordu. A tak jsem už zcela bez zábran vévodovi vypověděl svůj zážitek se záhadným templářským rytířem.

„Jakže se jmenoval?“

„Jako vy, pane vévodo, Jan. Nejmladší apoštol, miláček Páně, evangelista Jan.“

„A že prý byl krve královské?“ zapochyboval nahlas mladý Habsburk. „Samozřejmě mohl to být tentýž templář, kterého jsem viděl vyjíždět z Vídeňského hradu, ale nemusel. V každém případě je podezřelé, že ve dnech po vraždě sám samojediný opouštěl Olomouc a zřejmě vám, otče Bartoloměji, uzmul průvodní list královny Violy. Je tady zkrátka až příliš podezřelých náhod...“

Jan Habsburský svou větu už nestačil doříct. Na kraji vesnice jsme totiž uslyšeli křik mužských hrdel a dusot koňských kopyt, který se rychle přibližoval.

„Do sedel, přátelé,“ zvolal vévoda a honem se rozhlížel po svém koni. Leč pacholek mezitím, jak mu bylo ostatně přikázáno, zahnal naše oře do ohrady v sousedství dřevěné stodoly.

Také Janova družina, poněkud znavená pitím pálené vody, ztratila leccos ze své pohotovosti. A tak se zakrátko stalo, že nás obklíčil houf jezdců náležejících patrně k vojsku Vladislava Lokýtka. Alespoň jsem to tak odhadoval podle červené korouhve s stříbrnou orlicí rodu Piastovců.

Nezbylo nám, než tasit meče a doufat, že se se štěstím probijeme k ohradě s koňmi. Ale první z cizích jezdců zvedl ruku v kožené rukavici v gestu naznačujícím vyjednávání.

„Kdo jste, pánové?“

Můj mladý společník popošel dva kroky vpřed a pyšně zvolal:

„Jsem vévoda Jan Habsburský, synovec římského krále Albrechta. Opovažte se dotknout mne a mých mužů. Vězte, že jsem také přítelem a spojencem polského krále Vladislava Lokýtka.“

Vůdce jezdců, sotvaže uslyšel jméno svého pána, citelně zmírnil tón svého hlasu:

„Odpusťte, vzácní páni. Hledáme jen jistého mnicha, který uprchl z vězení na královském hradě Wawelu.“

Když jsem to uslyšel, až to se mnou škublo, jak jsem se lekl. Honem jsem si sáhl na hlavu, abych se přesvědčil, zda mi klobouk spolehlivě zakývá tonzuru. Pak jsem sklopil oči a pohled na mé škorně a zelené nohavice mi opět vrátil ztracenou sebejistotu.

„Vidíte snad nějakého mnicha mezi námi?“ zasmál se vévoda Jan.

„Může se skrývat uvnitř chatrče,“ namítl předák zbrojnošů.

„Jen se pojďte podívat, páni rytíři, zda ho nenajdete,“ zval mladý Habsburk s předstíranou srdečností Poláky dovnitř.

Zbrojnoši vskutku sesedli z koní a následovali nás do nízké světnice, která byla rázem plná lidí, že se v ní nedalo ani dýchat.

Obě selky, mladá i stará, začaly všem nalévat pálenou vodu a Poláci se nedali pobízet a s chutí si přihýbali. Brzy měli také oni poněkud zakalený zrak a mátožné pohyby.

Ďábelský nápoj byl vskutku zrádný. Kterýsi z Lokýtkových rytířů strhl z děvčete houni, polonahé je vysadil na hrubý dřevěný stůj a nutil je, aby tancovalo. Ostatní začali tleskat, cosi provolávat a křepčit, jakoby snad ani zbožnými křesťany nebyli, ale spíše pohanskou cháskou. Otočil jsem se, abych se nemusel dívat na dívčiny třesoucí se bílé prsy, a vyšel ven, kde se již zcela rozednilo. Vévoda Jan mě následoval.

„Vidím, že jste vskutku příkladem ctnosti a neřest se vám příčí,“ pravil. „Ale to děvče nestojí o váš soucit, otče. Vězte, že je to jen venkovská běhnička, které podobné povyražení dělá jen dobře. Vy se na mne asi hněváte, jak jsem na ni hned zpočátku tak zhurta udeřil, že? Chci však, abyste věděl, že jsem stejně zbožně vychován jako vy a divokosti a hrubosti mě naučily jen okolnosti, do nichž mě dostal můj nehodný strýc Albrecht. Z celé duše se vám za ně omlouvám.“

S úlevou jsem se pousmál. Po těchto slovech, proč to nepřiznat, se mi Jan Habsburský poprvé vskutku zalíbil. Vždyť není důležité chovat se stále jen ctnostně a zbožně. Mnohem víc znamená přiznání, že jsem pochybil. A tahle schopnost, jak se mi alespoň zazdálo, Janovi Habsburskému nechyběla. Ještě chvíli jsem se na opuštěné návsi bavili, ale kupodivu už nepadlo ani slovo o tajemném templáři, který snad zavraždil krále Václava. Snad...

„Je čas pokračovat v jízdě,“ řekl nakonec vévoda a svolal své poněkud mátožné muže.

„Kam pojedeme?“ zeptal jsem se, když už jsme byli zase v sedlech.

„Za mým strýcem, římským králem. Kam jinam! Musím znát pravdu a chci český trůn. Nasadím-li si svatováclavskou korunu, vy, otče Bartoloměji, budete mým kaplanem a zpovědníkem. A možná z vás udělám rovnou biskupa!“ zasmál se Jan Habsburský, zahvízdal z plných plic a znovu jsme ujížděli tryskem.

Z chatrče, kterou jsme opustili, se zatím neslo hulákání opilých rytířů Vladislava Lokýtka.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: