Bez COOKIEs je omezený přístup!

X. Bratr Bartoloměj se vrací do královských služeb

Zpět Obsah Dále

Další cesta už proběhla s vyloučením nebezpečných příhod.

Snad to bylo dáno tím, že na družinu na pohled ke všemu odhodlaných a sebevědomých rytířů si nikdo jen tak netroufal. I já jsem si užíval pocit znovu cválat na koni ve šlechtickém šatě, mít meč po boku a nechat si vítr vát kolem hlavy. Pravda, vypůjčený kabátec mi byl trochu velký, ale nohavice mě neškrtily, škorně netlačily a kupodivu mi i obhroublé vtipy mých společníků přestávaly vadit. Vždycky před usnutím jsem se však v duchu modlil a prosil Boha za odpuštění svých hříchů a hříchů družiny vévody Jana. Snad to takhle chtěl i ten záhadný mnich, který mě vyvedl z žaláře ve věži Wawelu.

V Kladsku na českém pomezí, v klášteře rytířů johanitů, kde jsme jednoho sychravého podzimního dne nocovali, jsme se dozvěděli překvapující zvěsti. Janův strýc, římský král Albrecht, prý přerušil válku s míšeňským markrabím a táhne přes Chebsko do Čech. Od Vídně pak vyrazil s velkým vojskem k Jihlavě jeho syn Rudolf s úmyslem stát se českým králem. Jeho velkými příznivci jsou prý nejvyšší maršálek Tobiáš z Bechyně a můj otec, nejvyšší komorník Jindřich z Rožmberka.

Habsburkové všemožně uplácejí české pány a nynější král Jindřich Korutanský už ze strachu raději opustil Prahu.

Jak jsem znal nenasytnost a majetkuchtivost mého jinak bohabojného otce, dokázal jsem si představit, že mu přeběhnutí k Rudolfovi asi nečinilo žádné velké potíže. Poté, co po smrti Závišova bratra, mého jmenovce Voka, získal pro náš rod pánů červené růže Krumlov, dělá si teď jistě zuby na Vitorazsko a další území na druhé straně Novohradských hor a Šumavy. Pokud však budou i ostatní čeští předáci podobně nenasytní jako můj otec, nevzejde z toho nic dobrého a Rudolfa přijde svatováclavská koruna pořádně draho. A to ještě netuší, že od Kladska zatím přijíždí lesy Sudetských hor hlouček jezdců doprovázejících jeho bratrance, který si rovněž chce činit nároky na český trůn.

Byl jsem proto zvědav, jak se budou habsburští bratranci chovat při vzájemném setkání. Jana jsem už trochu poznal jako ctižádostivého mládence, který však nepostrádal i jisté dobré vlastnosti. Rudolfa, jenž měl mnohem větší předpoklady pro to, aby se stal králem, jsem dosud neznal a byl jsem proto až hříšně zvědavý, jaký vlastně je.

Kraj se oblékl do hnědých a zlatých barev. Podzim pokročil a hlásil se ostrým studeným větrem, častými přeprškami a rozblácenými cestami, na nichž se našim koňům bořily kopyta.

Před hradbami Hor Kutných, zčásti ještě pobořenými z dob, kdy je obléhal Rudolfův otec, římský král Albrecht, nás zastavila skupinka německy hovořící rytířů, nepochybně stráž budoucího krále Rudolfa Habsburského. Vévoda Jan, který něco takového předpokládal, se pro tuto příležitost náležitě vystrojil. S černým pláštěm splývajícím z ramen a lesklým stříbrným pancířem na prsou jim vyjel vstříc a pánovitě se na ně rozkřičel.

Celý výjev jsem pozoroval zdálky a nerozuměl jsem proto slovům, která zazněla, nicméně na rytíře zapůsobila tak, že se k vévodovi chovali s největší uctivostí a uvolnili mu cestu k městské bráně.

Jan na nás zamával rukavicí a my ho jako jeho družina důstojně následovali. Hory Kutné měly ještě daleko k pozdější výstavnosti, ale i tak už dávaly očividně najevo svoje bohatství vzniklé z kutání stříbra. Mnoho domů bylo ještě pouze dřevěných a narychlo zbudovaných, ale mezi nimi už povstaly i výstavné kamenné paláce, které si nezadaly s podobnými v Praze, hlavě království. Nad střechami ze štípaného šindele se zvedala věž svatojakubského chrámu, na níž se právě rozezněly zvony. Byla to zřejmě jen náhoda, nicméně vypadalo to, jakoby hlaholily na naši počest.

Rytíři, kteří nás zastavili před hradbami, nás dovedli až k domu královského mincmistra. Před ním postávaly skupiny vojáků a hloučky zvědavců, u zábradlí jsem napočítal téměř dvacet přivázaných koní.

Sotvaže jsme sesedli a začali si protahovat nohy, za dobu dlouhé jízdy trochu odvyklé chůze, otevřela se vrata, z nichž vyšla řada černožlutě oděných trubačů. Rozestoupili se na obě strany, přiložili své nástroje k ústům a zaduli.

Za zvuku trub se tak před námi objevil nápadně vysoký a poněkud pobledlý mladík s protáhlým přísným obličejem, oblečený v jasně červeném kabátci. Doprovázel ho rozložitý tlouštík, v němž jsem poznal nejvyššího maršálka království Tobiáše z Bechyně, a k mé velké radosti i můj otec, Jindřich z Rožmberka.

Vévoda Jan rozpřáhl náruč, jakoby se chystal obejmout toho bledého mladého muže.

„Buď zdráv, bratranče!“ zvolal a uchopil ho za obě ramena. Rudolf, syn římského krále Albrechta, se od Jana mírně odtáhl, zachoval vážnou tvář a cosi, čemu nebylo rozumět, tiše odpověděl. Ale v té chvíli jsem tomu nevěnoval pozornost. Na rozdíl od obou Habsburků my, otec a syn Rožmberkové, jsme si okamžitě padli do náručí.

„U ďasa, chlapče, kdes nechal kutnu? Snad jsi nevystoupil z řádu cisterciáků a neuvrhl na sebe nějaký hrozný hřích?“ zděsil se můj otec Jindřich, když si uvědomil, že jsem oděn zcela po šlechticky.

„Neboj se otče. Musel jsem se převléci, protože můj mnišský hábit citelně utrpěl za mého věznění v krakovském Wawelu.“

„Cože? Ty jsi byl v žaláři? Proč?“

„Byl a tady vévoda Jan Habsburský mne odtud vysvobodil.“

Otec samozřejmě překypoval zvědavostí, ale habsburské jméno upokojilo jeho obavy, že jsem snad spáchal něco strašného a neodpustitelného. Byl teď příznivcem Habsburků a všechno co bylo s tímto rodem spojeno, muselo být jen a jen dobré. Což se samozřejmě týkalo i vévody Jana.

Stačil jsem se ještě zeptat na královnu Violu, která mě na mou, jak se ukázalo, tuze nebezpečnou cestu vyslala, ale můj otec jen pokrčil rameny:

„Ztratila se z Prahy hned poté, co se Jindřich Korutanský ujal vlády. Prý ji nová královna Anna, nejstarší dcera Václava Druhého, poslala do některého z ženských klášterů. Nic určitého nevím. Ale teď budeme mít stejně novou, vlastně staronovou panovnici. Vdova po Václavu Druhém, Eliška Rejčka, žena ještě v rozpuku mládí, si vezme Rudolfa Habsburského. Už pozítří budou spolu oddání v kostele svatovítském na Pražském hradě.“

Otec pronášel ta slova takřka slavnostně, až jsem pojal podezření, že tento podivný sňatek mladého Habsburka s královskou vdovou ujednal on sám.

Bylo by mu to podobné. Stejně tak jako překazil duchovní zájmy mého bratra Petra a naopak mne přes původní odpor určil pro kněžskou dráhu, rád spřádal intriky i v nejvyšších kruzích.

Leč jak se ukázalo, energická Richenza, dcera zvěčnělého polského krále Přemysla a švédské princezny, se sice naoko podvolila zájmům království, ale city si diktovat nenechala. Však jsme se o tom měli brzy přesvědčit. Zatím ji prý deputace českých pánů měla nazítří přivézt z jejího věnného města Hradce na řece Labi. Však už v souvislosti s ní měl se mnou otec také plány.

„Budeš jejím kaplanem a zpovědníkem, tak jako jsi byl zpovědníkem bývalé královny Violy Těšínské. Vrátíš se do královských služeb,“ prohlásil panovačným hlasem.

„Zadrž, otče, nejsi osoba duchovního stavu, abys mohl o mně takto rozhodovat. To mi musí přikázat opat Konrád nebo biskup Jan z Dražic.“

„Nevídáno!“ opáčil Jindřich z Rožmberka. „Jako nejvyšší komorník to snadno s biskupem sjednám a tvůj opat není zrovna teď v Čechách, ale s jakýmsi diplomatickým posláním na dvoře francouzského krále Filipa.“

Chtěl jsem se zeptat proč, ale otec buď nevěděl nic určitého nebo byl zcela zaujat představou mít svého syna v blízkosti královského páru, což pro rožmberské zájmy jistě nebylo nepodstatné.

Poohlížel jsem se po vévodovi Janovi, v jehož společnosti jsem přece do Hor Kutných přijel, ale zakrátko mě sám vyhledal a hořce si stěžoval na svého bratrance Rudolfa:

„Je to omezený hlupák, loutka v rukou svého ctižádostivého otce. Ve skutečnosti nebude v Čechách králem Rudolf, ale Albrecht, kterému jde především o stříbro z Hor Kutných a z Jihlavy. Však na to, aby se stal císařem, po čemž z hloubi duše touží, bude potřebovat hodně stříbra, že mu ani to české nebude stačit!“

„Ale vítal jste se s Rudolfem velmi srdečně,“ namítl jsem.

„Ach, důstojný otče, jste snad už dostatek zkušený, abyste věděl, že my Habsburkové musíme často navenek předstírat rodovou soudržnost. Jenže Rudolf je zcela posedlý svými chorobami a ani na společenská pravidla nehledí.“

„Chorobami? On je nemocný?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Jistěže. Jeho žaludek nedokáže strávit nic než masové či mléčné kaše. Však jste si jistě, důstojnosti, všiml jeho nápadné bledosti. Proto ani nestojím o hostinu po jeho boku, pojeďme raději do nedalekého kláštera vašich bratrů cisterciáků v Sedleci.“

Představa, že bych měl brzy spatřit opata Heidenricha a další řeholní bratry mě naplnila radostí a proto jsem se ochotně připojil k Janově družině. Tušil jsem sice, že opata nemálo překvapím, spatří-li mne v oděvu šlechtice, ale jistě mi pro tentokrát poskytne rozhřešení a svým pokáním a vroucnou modlitbou dosáhnu odpuštění.

Opat se vskutku poněkud zhrozil, když mě spatřil, a zprvu mě nemohl poznat, ale zakrátko mi řádoví bratři přinesli novou sutanu a já mohl zapůjčený šat vrátit jeho majiteli.

Jestli však Jan Habsburský čekal v klášteře bohatou hostinu, zklamal se. Bratři cisterciáci nám předložili postní jídlo, tedy pečené ryby a chléb, zato dobrého vína, které si sem vozili až od Rýna, bylo dostatek.

Nad poháry s jiskřivým nápojem a kolem planoucího krbu se samozřejmě řeč stočila na mého představeného opata Konráda.

„Upřímně řečeno, neznám důvod jeho cesty,“ přiznal opat Heidenrich, vyzáblý už postarší muž s laskavou vrásčitou tváří a moudrýma očima.

„Že prý mířil na dvůr francouzského krále Filipa?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Nepochybně se cestou do Paříže zastaví v Mohuči u svého přítele, arcibiskupa Petra z Aspeltu, někdejšího vyšehradského kanovníka a rádce krále Václava Druhého. Je to totiž nejen jeho důvěrný přítel, ale navíc i nadmíru obratný diplomat,“ odpověděl mi opat Heidenrich.

Pak maličko ztišil hlas a dodal: „Ale smím-li tě bratře požádat, nemluv o tom před svým otcem.“

Chtěl jsem se ještě zeptat proč, ale opat si výmluvně přiložil prst na ústa, maličko se pousmál a krátce pohlédl na Jana Habsburského, který si právě nahýbal z číše. Dále už jsem se raději na nic nevyptával. Došlo mi, že zmíněný arcibiskup Petr není právě přítelem Habsburků.

Na lože jsme ulehli brzy, opat se omluvil, že ještě před ranní mší svatou v klášterním chrámu Panny Marie se bude s řádovými bratry modlit.

Zmožen cestováním i vypitým vínem jsem usnul velice brzy. Uprostřed noci mi kdosi začal cloumat s ramenem. Otevřel jsem oči a zaslechl čísi tichá slova:

„Vzbuď se a pojď se mnou!“

Trochu mi trvalo, než jsem si zvykl na tmu a rozeznal na sebou siluetu mnicha s kápí přetaženou přes hlavu. Rychle jsem odhodil pokrývku, vyskočil z lože a rozespale vykoktal:

„Co se děje?“

„Neptej se, vzbuď své přátele a pojď!“

Během chvilky bylo celé křídlo kláštera vyhrazené hostům vzhůru. Vévoda Jan dotčeně brblal, nicméně následoval se mnou podivného mnicha, který nás vyváděl z kláštera. Nechápal jsem nic, ale napadlo mě, že onen řeholník je možná totožný s tím, co mě osvobodil z vězení v krakovském Wawelu.

Než jsem stačil domyslet, ozvalo se bušení na klášterní bránu, pak se její obě křídla rozletěla a na nádvoří vjeli jezdci s pochodněmi a meči. Bylo zřejmé, že jsme opustili své cely doslova na poslední chvíli. Kdybychom spali dál, stali bychom se nepochybně oběťmi nenadálého nočního útoku.

„Hledejte především vévodu Jana a mnicha, co ho provází,“ velel německy pochopům jejich velitel. „Nikoho nešetřete!“

Sotvaže Jan Habsburský pochopil, co mají noční útočníci v úmyslu, zavelel své družině a nečekaně je ze tmy napadl. Vévodovi druzi byli sice bez koní, ale neznámé ozbrojence přesto zcela zaskočili. Stačil jsem vnímat blýskání zbraní ve světle pochodní, třeskot mečů, jak narážely na sebe, a tlumené výkřiky.

Šarvátka byla krátká.

Jakmile se několik útočníků znenadání ocitlo na zemi a dobře mířené rány meči ukrátily jejich životy, zbývající se obrátili na útěk, jako vítr prolétli rozraženou klášterní branou a zmizeli ve tmě tak náhle, jak se znenadání objevili.

„Tak to bychom s pomocí boží měli,“ oddechl si zpocený vévoda, když zasouval svůj meč do pochvy. „Jak jste se o nich dozvěděl, důstojnosti,“ zeptal se mne. „To máte tak lehké spaní?“

„Kdepak. Zase mě vzbudil ten mnich, co mi už jednou pomohl, když mě osvobodil z Wawelu,“ přiznal jsem popravdě.

„To není mnich, ale dozajista anděl strážný,“ opravil mne Jan Habsburský. „Kdepak je, abychom mu poděkovali?“

„Bohužel mi zmizel s očí, jakmile se objevili ti útočníci.“

„Ať už to byl kdokoliv, budiž mu věčná chvála, vždyť nám zachránil naše životy.“

To už k přicházel probuzený opat Heidenrich následován dalšími bratry.

„Kdo se opovážil nepozván vstoupit na posvátnou půdu našeho sedleckého kláštera a ohrožovat mé hosty?“ rozhořčoval se.

Jeden z Janových družiníků mu posvítil pochodní na zem, kde leželi tři zabití muži v drátěných košilích. Jejich mrtvolně ztuhlé prsty dosud svíraly zbraně. První měl ošklivou ránu na hlavě, druhým dvěma byly málem hlavy odděleny od trupu. Temně rudá krev se rozlila po zuřivým bojem zdupané zemi. Až se mi z té ošklivé podívané udělalo špatně od žaludku.

Napadlo mě, že je škoda, že si vévodovi rytíři počínali tak obratně. Kdyby alespoň jednoho pouze zranili, mohli jsme se od něho dozvědět, co byli ti útočníci zač, kdo je poslal a proč usiloval o naše usmrcení. Nicméně Jan měl o důvodech tohoto útoku zcela jasné představy:

„V tom má nepochybně prsty bratránek Rudolf. Ráno se bude asi divit, že jsem ještě na živu.“

„Ale proč by dal přepadnout náš klášter a usiloval o vaši smrt?“ podivil se opat.

„Jsem synem sestry krále Václava Druhého a z tohoto důvodu mám mnohem větší nárok na český trůn,“ odpověděl mu vévoda. „Bohužel jsem chudý, strýc, římský král, mne obral o všechen majetek a prosazuje pouze své syny. Však běda Čechům, bude-li jim Habsburk vládnout!“

„Vždyť i vy jste Habsburk,“ opatrně namítl opat.

„V mém těle však koluje také krev českých králů, na to otče opate, nezapomínejte.“

Zdálo se mi, že po té odpovědi opatu Heidenrichovi uspokojením zasvítily oči.

Ale možná to bylo jen klamné zdání.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: