Bez COOKIEs je omezený přístup!

XI. Bratr Bartoloměj napomíná královnu Elišku Rejčku

Zpět Obsah Dále

Po zbytek noci jsem stále myslel na onoho tajemného mnicha, který mě poprvé osvobodil z wawelské věže a podruhé mi zachránil život ve sedleckém klášteře.

Kdo to byl? Kde se vzal? Proč mi pomáhal? A co ho k tomu vedlo? Nešlo mi to z hlavy, až do rána jsem se převaloval na lůžku ve své cele a znovu si vybavoval siluetu postavy s kápí staženou do tváře, ano siluetu, protože nikdy jsem z něj vlastně víc než tu siluetu neviděl.

Posléze mi splynul s Violou, královnou Violou, křehkou, světlovlasou, vlastně ještě nedospělou dívkou, která mě poslala na podivnou pouť a uložila mi úkol, jež jsem nemohl splnit.

Nyní se vracím. Viola, ta něžná Viola, krásná jak anděl, krásná jak Panna Maria, je Bůh ví kde a já kvůli ní, kvůli jejím očím barvy letního nebe už spáchal tolik hříchů!

Nic jsem nevypátral, králova vraha jsem nenašel. Jenom jsem narazil na dohady a sám se stával obětí cizí hry. Kdo je ten templář Jan, který mě vyrval ze spárů lapků? Byl to snad Albrechtem Habsburským poslaný vrah? Byl to on, kdo mi ukradl Violin průvodní list? Snad se po návratu v Praze dočkám vysvětlení těchto otázek...

K ránu mi do snů znovu vstoupila královna Viola a když jsem se před ní uklonil, rozesmála se a volala, že není Viola, ale Richenza, Rejčka. Pak se na mne vrhla a bušila mi do hlavy pěstí, až se to rozléhalo mými útrobami. Samou bolestí jsem otevřel oči a ke svému překvapení zjistil, že ležím v klášterní cele a kdosi tluče do mých dveří.

Oblékl jsem si sutanu a otevřel. Za dveřmi stál rozesmátý Jan Habsburský. Noční přepadení, které se svými muži tak úspěšně odvrátil, na něm nezanechalo byť sebemenší stopy.

„Co je s vámi, otče?“ hlaholil. „Musíme do Hor Kutných. Mám pár drzých otázek na mého bratránka, který se teď asi nemůže dopočítat svých nájemných zabijáků.“

Vévodovi se zřejmě zdálo, že pronesl zvlášť povedený žert a bujaře se rozesmál. „A na vás jistě už čeká vaše nová královna. Máte vy to ale, otče, štěstí. Být královniným zpovědníkem! Já bych mladým panovnicím ochotně nastavoval ucho třeba od rána do rána.“

Popravdě musím přiznat, že jsem byl na královnu Rejčku upřímně zvědav. Do Hor Kutných ji přivezli v pohodlném voze spolu s několika služkami a chůvami, které opatrovaly její jedinou dceru, dvouletou Anežku, která se narodila těsně před smrtí svého otce Václava Druhého.

Doprovázel ji pan Jindřich z Lipé, statný muž ověnčený slávou chrabrého bojovníka, se svými ozbrojenci. Třebaže byl ženatý, leccos se povídalo o tom, že k mladičké královně vdově cítil víc než jen povinnou úctu. Však také jel na koni těsně kolem vozu dámy svého srdce a co chvíli starostlivým zrakem zachycoval její pohled.

Rejčka byla o hodně jiná než Viola. Třebaže byla jen o málo starší, vypadala mnohem dospěleji, z jejího chování byla patrná pýcha a sebevědomí a zdálo se mi, že Habsburky vynucenou svatbu bere jako jakési zadostiučinění, jako možnost návratu na ženskou polovinu trůnu.

Když mě otec Rejčce představoval jako jejího nového kaplana a zpovědníka, šlehla po mně zkoumavýma nazelenalýma očima, rychle si mne přeměřila od hlavy až k patě a pak zvláštním sametovým hlasem pronesla:

„Asi vás zklamu, důstojnosti, nemám žádné hříchy.“

Zatvářil jsem se co nejpřísněji a tak jak mne to kdysi učil opat Konrád, jsem odpověděl: „Nikdo nežije bez hříchu, milá dcero. Snažte se pro příště vyvarovat rouhavých řečí.“

Zamračila se a beze slova se odvrátila k jedné chůvě, aby ji vynadala za to, že se údajně nedostatečně věnuje její dceři.

Pochopil jsem, že ve skutečnosti ty nádavky byly určeny mně za opovážlivost, s jakou jsem Rejčku napomenul. Bylo zřejmé, že to v jejích službách nebudu mít právě jednoduché.

Celou cestu z Hor Kutných až do Prahy na mne ani nepromluvila, zato o mé drzosti zřejmě zpravila svého oddaného rytíře Jindřicha z Lipé, který se na mne co chvíli podíval, jakoby chtěl na mně vyzkoušet svůj vskutku pádný meč. Však se o něm říkávalo, že ještě za krále Václava Druhého upadl u dvora v nemilost, když při slavnostním turnajovém klání nešťastnou náhodou zabil hraběte Heřmana z Barby.

Praha, hlavní město Českého království, vypadala, jako by byla obleženo vojskem. Přímo pod hradbami stály velké stany zdobené roztodivnými barevnými korouhvemi a kolem nich se to hemžilo ozbrojenci. Bylo zřejmé, že Rudolfův otec, římský král Albrecht Habsburský, už dorazil.

Sotva se náš průvod přiblížil k Horské bráně, rozezněly se zvony pražských kostelů, patrně na znamení strážců, kteří k tomu dali pokyn z hradeb. Přímo z brány pak vyšli městští radní v čele s purkmistrem, aby náležitě uvítali nového panovníka. O jeho zvolení, zdá se, nebylo předem pochyb.

Po celou cestu průvodu přes městské tržiště, Juditin most až na Pražský hrad, kde jsme byli ubytováni v domech purkrabství a svatovítské kapituly nás provázelo nadšené volání shromážděných zástupů.

„Ti křupani by snad vítali i samotného Belzebuba,“ ulétlo z úst Jindřicha z Lipé. Připadalo mi, že není volbě Habsburka příliš nakloněn, nicméně chytře držel s momentálně silnějším.

Následující den, na svátek svatého Havla, 16. října, zasedal v biskupském dvoře na Menším Městě pražském na levém břehu Vltavy sněm českých pánů. Rudolf Habsburský byl, jak se dalo očekávat, zvolen králem. Jen několik velmožů, především Bavor ze Strakonic, Vilém Zajíc z Valdeka a můj vzdálený příbuzný Ojíř z Lomnice, setrvalo při Korutanci, který ale v té době už dávno opustil město a to i chotí Annou.

Římský král Albrecht Habsburský, jenž byl sněmovnímu jednání rovněž přítomen, nedal jinak, než že čeští páni zároveň odpřisáhnou věrnost rodu habsburskému a potvrdí jeho posloupnost na českém trůnu.

Pro případ, že by snad Rudolf zemřel, aniž by po sobě zanechal syna a svého následníka, měl dostat korunu svatého Václava jeho mladší bratr Fridrich.

Až na tři zmíněné opozičníky s tím všichni souhlasili pod podmínkou stvrzení všech šlechtických práv a privilegií. Že jim Rudolf musel ještě něco přidat navrch, mi bylo více než zřejmé.

Všímal jsem si zvláště svého otce, Jindřicha z Rožmberka, jak se tvářil nadmíru spokojeně.

Ani vychytralý podkomoří Raimund z Lichtenburka a nejvyšší purkrabí Hynek Berka z Dubé, kteří byli samozřejmě ponecháni ve svých úřadech, zřejmě nevyšli zkrátka a ze štědré habsburské ruky rozšířili svoje majetky.

Vévoda Jan však ztropil při jednání rozruch a přímo na chodbě biskupského dvora se pustil se svým strýcem Albrechtem do hádky. Vyčetl mu, že má daleko větší nárok na český trůn, než kdokoliv jiný z Habsburků a uraženě odešel.

Král Albrecht, urostlý vysoký muž s vrásčitou osmahlou tváří, se za ním pohrdlivě zadíval svým jediným okem a utrousil cosi jako »spratek«. Bylo mi zřejmé, že ti dva, byť stejného rodu, se rozhodně příliš nemilují.

Z krále Albrechta šla trochu hrůza. Nikoliv snad jen proto, že měl pouze jedno oko, o druhé přišel už před časem, když ho lékaři ve snaze zbavit jeho tělo hnisu, nechali pověsit za nohy.

V jeho obličeji bylo cosi sveřepého a urputného, co nutně vzbuzovalo obavy. I Jindřich z Lipé s hranatou tváří válečníka vypadal vedle něj jako učiněný beránek.

Vydal jsem se hledat vévodu Jana, ale bylo mi řečeno, že i se svou družinou prý už odjel. Zalitoval jsem, že jsem se s ním nestačil rozloučit. Vždyť mi pomohl uprchnout z wawelského vězení a za dobu, kterou jsme společně prožili, jsem ho začal považovat za svého přítele.

Ale na nějaké hledání vévody mi nezbyl čas, protože jsem musel před následující královskou svatbou a s ní spojenou korunovací vyzpovídat Elišku Rejčku.

Staronová královna se ve zpovědnici svatovítského chrámu na Pražském hradě chovala kupodivu velmi pokorně, což mne po našem předcházejícím nechtěném konfliktu poněkud překvapilo.

Napadlo mě, zda bych jí neměl předat královnin prsten, který mi svěřila Viola, ale nakonec jsem o něm raději pomlčel.

Kdo ví, třeba mi ten prsten ještě bude k něčemu užitečný.

Mělo se brzy ukázat, že jsem se nemýlil.

Samotný obřad celebrovaný salzburským arcibiskupem Konrádem, který právě kvůli této záležitosti přijel do Prahy v doprovodu římského krále Albrechta, narušila jen mladší dcera Václava Druhého Eliška. Asi patnáctiletá dívka propukla v tak hlasitý pláč, že arcibiskup se odmlčel a nešťastnici vyvedli dva zbrojnoši. A pak se stalo ještě něco, co ovlivnilo vývoj dalších událostí.

Když už jsme vycházeli z kostela, přitočil se ke mně jakýsi cizí dvořan a nepozorovaně mi podstrčil pergamenový proužek.

Schoval jsem ho ve své mošně ukryté pod sutanou a otevřel až když jsem osaměl v komnatě, která mi byla v královském sídle vyhrazena. Na pergamenu byl latinský vzkaz, abych se o půlnoci dostavil k bráně Juditina mostu. Následoval rozmáchlý podpis, který mne ještě více překvapil než samotný list:

„Alvaro de Oviedo.“

Okamžitě jsem si vybavil záhadného kastilského hvězdopravce, s nímž jsem se setkal v Olomouci. Co asi po mně chce? Vždyť ten člověk má možná prsty v mém únosu z Olomouce do Krakova! Jak to, že si troufá mi potom, co se stalo, ještě zvát na schůzku? Ale čím více jsem o podivném vzkazu přemýšlel, tím více jsem byl zvědavý, proč se mnou de Ovideo potřebuje tajně hovořit uprostřed noci.

A tak, sotva na svatovítské věži odbyla jedenáctá, rychle jsem opustil hlučný svatební hodokvas v purkrabském domě, ostatně bylo zde tolik lidí, že mne jistě málokdo postrádal, a pospíchal k bráně vedoucí do Menšího Města. Strážným jsem se vymluvil na jakési blíže neurčené duchovní povinnosti, které mne ještě v noci čekají a ti při pohledu na mou sutanu chápavě pokývali hlavami. Zakrátko mne už pohltila tma.

Říjnový chlad mi pronikal kutnou až na holé tělo.

Prošel jsem pustým tržištěm se zbytky ohnišť po opékání volů a prasat, po své pravé ruce jsem spatřil temné obrysy konventu rytířů johanitů, po levé ruce zase minul biskupský dvůr, kde byl minulé ráno zvolen Rudolf Habsburský českým králem.

Brána vedoucí na most královny Judity kupodivu nebyla střežena, za to se odtud ozval tichý mužský hlas:

„Jste to vy, otče Bartoloměji?“

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: